JUDIKATURA

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze 7 Cmo 269/2009

Vyloučení společníka z s.r.o.

Právní věty

  1. Vedle povinnosti splatit řádně a včas svůj vklad z právních předpisů vyplývá tzv. povinnost loajality společníka ke společnosti, tedy povinnost nečinit vůči společnosti úkony, které by měly negativní vliv na její podnikání, na realizaci jejího předmětu podnikání, resp. činnosti. Společník nesmí činit vůči společnosti takové úkony, které jsou způsobilé ji poškodit, a to jak ve směru ke třetím osobám, tak i ve směru ke společníkům.

  2. Do působnosti valné hromady náleží rozhodnutí o vyloučení společníka jen pro nesplacení jeho vkladu, případně nesplnění příplatkové povinnosti (§ 113 a 125 ObchZ). O vyloučení společníka pro porušování jeho jiných povinností je oprávněn rozhodnout jen soud dle § 149 ObchZ.

  3. Všechny úkony včetně výzvy a upozornění podle § 149 ObchZ činí společnost vůči společníkovi na adresu jeho bydliště posledně jí známou, případně na jinou adresu společníkem společnosti naposledy coby bydliště nebo jako adresu pro doručování oznámenou, a lze je považovat za dostatečné, jestliže se tím do jeho dispoziční sféry dostaly nebo dostat mohly.

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2010, sp. zn. 7 Cmo 269/2009

Z odůvodnění: Navrhovatel T. T. P., s. r. o., se návrhem ze dne 28. 4. 2005 domáhal vydání rozhodnutí, kterým soud vyloučí dalšího účastníka – společníka L. F. ze společnosti navrhovatele bez nároku na vypořádací podíl. V odůvodnění návrhu uvedl, že na základě společenské smlouvy ze dne 25. 5. 2001 byla založena společnost žalobce, zapsaná do obchodního rejstříku dne 5. 9. 2001. Ode dne 8. 10. 2003 jsou společníky J. S. s vkladem 150 000 Kč a obchodním podílem 75 % a další účastník L. F․ s vkladem 50 000 Kč a obchodním podílem 25 %. Navrhovatel shledal, že další účastník závažným způsobem porušuje povinnosti společníka, a to tím, že informoval subjekty a obchodní partnery o skutečnostech důvěrného charakteru, které byly předmětem obchodního tajemství, dával jako předmět zástavy svůj obchodní podíl za dohody o půjčkách, které byly osobního charakteru, v průběhu let 2002 a 2003 vybral v pokladně společnosti pro své osobní a soukromé výdaje celkovou částku 734 898,80 Kč, neúčastnil se řádného chodu společnosti, bezdůvodně a neomluveně se neúčastnil valných hromad, vypůjčil si finanční prostředky od osob spolupracujících s navrhovatelem bez toho, aby tyto své závazky splatil, čímž poškodil dobré jméno navrhovatele. Na tato uvedená porušení byl další účastník opakovaně upozorňován v období předcházející podání návrhu na zahájení řízení. Byl současně upozorněn i písemně, a to dopisem jednatelky ze dne 17. 2. 2003 a dopisem právního zástupce navrhovatele ze dne 9. 1. 2004 s tím, že byl i písemně upozorněn na možnost vyloučení ze společnosti. Další účastník si zásilky nepřevzal a tyto se vrátily jako nedoručené. S ohledem na závažnost porušení byla navrhovatelem svolána na den 16. 2. 2004 valná hromada, na které byly výše uvedené otázky zvlášť závažného porušení povinností společníka projednávány. Valná hromada přijala usnesení č. 3/2004, na základě něhož vyloučila dalšího účastníka ze společnosti bez nároku na vypořádací podíl.
Soudem ustanovený procesní opatrovník dalšího účastníka v písemném vyjádření k návrhu uvedl, že navrhovatel neuvádí, jaké konkrétní povinnosti, které zavazují dalšího účastníka na základě společenské smlouvy, tento porušil, když pouze popisuje jeho jednání. Ke svým tvrzením nepředložil žádný důkaz, ani neoznačil, jakou povinnost by navrhovatel uvedeným jednáním porušil. Dle názoru dalšího účastníka není porušením povinnosti, pokud dojde k zastavení obchodního podílu bez souhlasu společnosti, když jediným důsledkem takového jednání je neplatnost takovéto smlouvy. Povinnost vrátit půjčku společnosti nevyplývá ze závazků převzatých na základě podpisu společenské smlouvy, ale na základě právního úkonu, a jde o porušení smluvní povinnosti, nikoli povinnosti vyplývající pro dalšího účastníka z jeho účasti ve společnosti. Je právem, nikoli povinností dalšího účastníka, účastnit se valné hromady. Půjčky dalšího účastníka od třetích osob a jejich případné nesplácení opět není povinností vyplývající pro společníka z jeho účasti ve společnosti. Pokud by soud dovodil, že toto jednání dalšího účastníka je porušením jeho povinností plynoucích mu z účasti na společnosti, pak se v žádném případě nejedná o porušení povinností hrubým způsobem. Navrhovatel neprokázal, že byl další účastník v souladu s § 149 ObchZ vyzván a na možnost vyloučení byl písem­ně upozorněn. Dopis ze dne 17. 2. 2003 a ze dne 9. 1. 2004 tyto náležitostí nesplňují, rovněž nebyly žalovanému doručeny. V souladu s § 149 ObchZ s podáním návrhu na vyloučení nevyslovili souhlas společníci, jejichž vklady představují alespoň jednu polovinu základního kapitálu. Zápis z valné hromady ze dne 16. 2. 2004 za takovýto souhlas nejde považovat, když zde není přímo vysloven, a dále jelikož usnesení o vyloučení společníka, ze společnosti přijaté na této valné hromadě je absolutně neplatné, neboť výčet, pro které může vyloučit společnost společníka je kogentní, a to ustanovením § 113 odst. 4 a § 121 odst. 1 ObchZ, při jiném porušení povinností může o vyloučení rozhodnout pouze soud. Navrhl namítnutí návrhu.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 1. 2009 rozhodl tak, že „žaloba o vyloučení L. F. ze společnosti T., s. r. o., bez nároku na vypořádací podíl se zamítá“ (výrok I.), že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“ (výrok II.), že se „opatrovníkovi Mgr. M. V. se přiznává náhrada nákladů řízení ve výši 2 400 Kč“ (výrok III.) a že „žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Městského soudu v Praze náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).
V rámci svého odůvodnění soud prvního stupně odcitoval § 149 a § 113 odst. 3 a 4 ObchZ. Poté uvedl, že valná hromada společnosti navrhovatele konaná dne 16. 2. 2004 vyloučila ze společnosti navrhovatele dalšího účastníka bez nároku na vypořádací podíl, a to proto, že informoval subjekty a obchodní partnery o skutečnostech důvěrného charakteru, které jsou obchodním tajemstvím, dával jako předmět zástavy svůj obchodní podíl za dohody o půjčkách osobního charakteru, vybral z poklady společnosti částku 734 898,80 Kč, čímž poškozuje dobré jméno společnosti, jeho jednání je nekalosoutěžní a podvodné v souladu s trestním zákonem. Na porušování svých povinností měl být další účastník opakovaně verbálně upozorňován. Právo valné hromady vyloučit společníka upravuje obchodní zákoník pouze ve vazbě na nesplnění některých zákonem stanovených povinností v § 113 odst. 4 a § 121 odst. 1 ObchZ, přičemž výčet případů, kdy lze vyloučit společníka ze společnosti, je kogentní. Vzhledem k tomu, že důvodem vy­loučení dalšího účastníka ze společnosti valnou hromadou nebylo ani nesplacení vkladu, ani nepřispění na vytvoření vlastního kapitálu příplatkem mimo základní kapitál peněžitým plněním nad výši vkladu až do poloviny základního kapitálu podle výše svých vkladů, je usnesení č. 3/2004 valné hromady navrhovatele konané dne 16. 2. 2004 absolutně neplatné.
Soud prvního stupně dále dovodil, že „aby soud mohl na základě žaloby podané společností rozhodnout podle § 149 ObchZ o vyloučení společníka ze společnosti, musí být splněny zakonem stanovené podmínky“. „Společník porušující své povinnosti musí být vyzván k jejich splnění.“ „Současně musí být takto vyzvaný společník výslovně a písemně upozorněn na možnost vyloučení.“ „Další podmínkou je, že s podáním žaloby musí souhlasit společníci.“ „Zákon nepředepisuje u výzvy společníku k plnění jeho povinností písemnou formu, avšak je na žalobci, aby prokázal, že tato výzva byla uskutečněna.“ „Ani u vyjádření souhlasu společníků s podáním žaloby zákon nestanoví, jakým způsobem mají společníci tento souhlas vyjádřit“.“ Musí se to však stát prokazatelným způsobem.“ „Důvodem vyloučení není jakékoli porušení povinnosti společníka, ale porušení kvalifikované (závažné), které musí být opakované nebo trvající.“ „Jednorázové porušení povinností tímto způsobem sankcionovat nelze.“
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo navrhovatelem prokázáno, že byla dalšímu účastníkovi doručena výzva právního zástupce navrhovatele ze dne 9. 1. 2004, aby se pozdržel všech kroků, které poškozují dobré jméno žalobce, pod sankcí vyloučení ze společnosti, ani že tato výzva byla žalovanému sdělena ústně. Stejně tak nebylo prokázáno, že druhý společník, jehož obchodní podíl ve společnosti je 75 %, vyjádřil svůj souhlas s podáním návrhu. Nebylo dále prokázáno, že porušování povinností, vytčených navrhovatelem společníkovi, je opakované nebo trvající. Společník se vytčených skutků dopouštěl od roku 2001 do února 2003, kdy si naposled vybral v pokladně žalobce částku 2 000 Kč pro soukromé účely. „Jak konstatovala policie v usnesení ze dne 1. 10. 2007, jedná se o cizince, jehož pobyt na území České republiky nelze zjistit. Policie oslovila Odbor mezinárodní policejní spolupráce oddělení Interpol ke zjištění, zda se žalovaný zdržuje v zahraničí, a to buď na adrese svého naposledy známého pobytu v Rakousku nebo u rodičů na Slovensku, popřípadě na dalších známých adresách na Slovensku či v Rakousku.“ „Interpol provedl několik šetření, z nichž však nevyplývaly poznatky o tom, že se žalovaný zdržuje na určitém místě v zahraničí.“ Soud prvního stupně dále v odůvodnění vyslovil, že „vzhledem k tomu, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, dospěl soud k závěru, že je třeba žalobu zamítnout, žalovanému nebyla doručena písemná výzva žalobce ke zdržení se všech kroků poškozujících dobré jméno žalobce, s podáním žaloby nevyslovila souhlas druhá společnice a nebylo prokázáno, že žalovaný závažným způsobem opakovaně porušuje své povinnosti nebo že toto jeho jednání je trvající“.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal navrhovatel v zákonné lhůtě odvolání s tím, že bylo prokázáno písemnými důkazy, že si další účastník opakovaně půjčoval od společnosti nemalé finanční částky, přičemž ty neměl v úmyslu splatit. Dále se pak zaštiťoval jménem společnosti a dával do zástavy svůj nesplacený obchodní podíl na společnosti. Využíval společnosti i jinak, vyvolávaje pocit záruk ze strany společnosti. Není vyloučeno, že i nadále poskytuje důvěrné informace týkající se společnosti třetím osobám, poškozuje dobré jméno společnosti. Dochází tak k poškozování navrhovatele ze strany dalšího účastníka. Výzvy dle § 149 ObchZ učinil odvolatel řádně, navíc inicioval i trestní stíhání dalšího účastníka. Vzhledem k tomu, že 75% společník společnosti je zároveň jejím jednatelem a podal jménem společnosti předmětný návrh, je zřejmé, že souhlasí ve smyslu § 149 ObchZ s podáním takového návrhu. Odvolatel dále poukázal na nutnost ustanovit dalšímu účastníku opatrovníka dle § 29 ObčZ (na místo opatrovníka ustanoveného dle § 29 OSŘ). Odvolatel navrhl návrhu na vyloučení společníka ze společnosti bez nároku na vypořádací podíl vyhovět.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, ovšem důvody pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně shledal do značné míry odlišné.
Se soudem prvního stupně nelze především souhlasit v jeho právních závěrech, jejichž chybnost měla pak zásadní vliv i na posuzování otázek skutkových, resp. na odlišení, které skutečnosti jsou pro danou věc podstatné a které nikoli. Navíc se soud určitými tvrzeními, z nich plynoucími rozhodnými skutečnostmi a ani s jejich případným následným právním hodnocením vůbec nazabýval, pročež je jeho rozhodnutí částečně nepřezkoumatelné.
Podle § 149 ObchZ se společnost může domáhat u soudu vyloučení společníka, který porušuje závažným způsobem své povinnosti, ačkoliv k jejich plnění byl vyzván a na možnost vyloučení byl písemně upozorněn. První podmínkou možnosti vyhovění návrhu tedy je, že společník musí porušovat své povinnosti. Soud prvního stupně si však vůbec neujasnil, které povinnosti v daném případě společník mohl porušovat, především pak nijak nezhodnotil na základě provedeného dokazování, jaké povinnosti další účastník – k vyloučení ze společnosti navržený společník v daném případě vůbec měl. Povinnosti společníka jsou dány zákonem a společenskou smlouvou, případně stanovami společnosti, byly-li přijaty. Ze zákona výslovně vyplývá povinnost splatit nesplacenou část vkladu společníka, přičemž v tomto jediném případě může nastoupit sankce ze strany společnosti, resp. valné hromady – vyloučení společníka dle § 113 ObchZ. Vedle povinnosti splatit řádně a včas, tedy dle zákona a společenské smlouvy svůj vklad, lze ze zákona, resp. právních předpisů dovodit tzv. povinnost loajality společníka ke společnosti, tedy nečinit vůči společnosti úkony, které by měly negativní vliv na její podnikání, tedy na realizaci jejího předmětu podnikání, resp. činnosti. To znamená, že společník nesmí činit vůči společnosti takové úkony, které jsou způsobilé ji poškodit, a to jak ve vztahu ke třetím osobám, tak i ve vztahu ke společníkům. To samozřejmě neznamená, že by společník nebyl oprávněn vůči společnosti postupovat v mezích a na základě zákona, tedy například že nemohl po společnosti vymáhat zaplacení pohledávek soudní cestou (například vyplacení splatného podílu na zisku). Další možné povinnosti mohou, leč rovněž nemusí být dány společenskou smlouvou, popřípadě stanovami. Nestanoví-li takové povinnosti, společník je nemá. Například účast na valné hromadě je přímo ze zákona toliko právem společníka, nikoli však jeho povinností. Jako povinnost takovou účast může určit společenská smlouva, kterou je společník vázán.
Soud prvního stupně se vůbec nevypořádal s tvrzeními navrhovatele, když tato tvrzení lze navíc do značné míry považovat za nepřesná a hodná výzvy k jejich upřesnění a jednoznačnému vymezení, tedy aby navrhovatel určil, jaké konkrétní skutky společníka považuje za porušování jeho povinností coby společníka a jaké nabízí důkazy. I ohledně navrhovatelem tvrzených skutečností však soud nevymezil, které skutečnosti nemohou být a nejsou porušováním povinností společníka (například snahu společníka zastavit svůj obchodní podíl skutečně nelze chápat jako porušování jeho povinnosti, naopak je to uplatnění jeho práva zastavit svůj podíl, ledaže by mu takové zastavení podílu společenská smlouva zakazovala), a které tvrzené skutečnosti porušováním býti mohou a zda jím v daném případě jsou či nikoli.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že porušování povinností společníka musí být opakované nebo trvající, když zákon hovoří o tom, že společník „porušuje své povinnosti závažným způsobem“. Z nedokonavého vidu použitého v zákoně lze na jedné straně dovodit, že porušení povinností nesmí být jednorázovým již se neopakujícím excesem, na straně druhé je ovšem zásadním kritériem pro posouzení možnosti vyloučení ze společnosti závažnost porušení. Soud prvního stupně však kriterium míry závažnosti na tvrzené a prokazované skutečnosti nepoužil, neprovedl potud právní hodnocení tvrzených a prokazovaných skutkových dějů. Konstatoval jen, že další účastník se „vytčených skutků dopouštěl od roku 2001 do února 2003, kdy si naposled vybral v pokladně žalobce částku 2 000 Kč pro soukromé účely“, nic dalšího však z uvedeného nevyvodil. Přitom sám soud uvedl, že musí jít o opakované porušování povinností, což by opakované protiprávní vybírání peněz společnosti z pokladny, tedy fakticky cizích peněz, zřejmě bylo. Podstatný je ovšem právní titul takového vybírání, zda šlo o půjčku, jak v odvolání uvádí sám navrhovatel, či zda šlo skutečně o protiprávní jednání. Šlo-li by o půjčku, pročež navrhovatelem nebyl dostatečně prokázán právní důvod takového jednání a soud nic dalšího nevyvodil z pouhého tvrzení navrhovatele o půjčce peněz, je otázkou, do jaké míry je nesplácení půjčky poskytnuté společností společníkovi hrubým porušením jeho povinností (viz společenská smlouva, případně tzv. princip loajality).
Soud prvního stupně sice správně interpretoval požadavek zákona, že společník musí být k plnění svých povinností vyzván, z čehož lze opravdu spíše dovozovat nutnost opakovaného či trvajícího porušování povinností, nicméně chybně interpretoval dokonání výzvy určené společníkovi. Je pravdou, že dle zákona výzva nemusí být písemná, je ovšem nutné prokázat její učinění vůči společníkovi. Na druhé straně na možnost vyloučení musí být společník upozorněn písemně. Bezformální upozornění na vyloučení tedy dle § 149 ObchZ možné není. Zásadního omylu se však soud prvního stupně dopustil v otázce doručování výzev společníkovi. Společník je povinen společnosti, jejímž je společníkem, sdělit adresu, na které mu může být doručováno, tedy jejímž prostřednictvím mohou být činěny úkony společnosti vůči němu. Ostatně tuto adresu – bydliště v případě fyzických osob – musí přímo ze zákona obsahovat společenská smlouva [§ 110 odst. 1 písm. b) ObchZ]. Je tedy plně a jedině na společníkovi, aby umožnil styk společnosti, jejímž je společníkem, se svojí osobou tím, že liší-li se jeho aktuální bydliště od bydliště uvedeného ve společenské smlouvě, sdělí toto společnosti, a potažmo tak i ve smyslu § 141 odst. 4 ObchZ umožní plnění povinností jednateli společnosti v úplném znění společenské smlouvy uvádět případnou změnu bydliště společníka. Společnost nemá žádnou vyhledávací povinnost ohledně bydliště svého společníka. Jinak řečeno, všechny úkony včetně výzvy a upozornění dle § 149 ObchZ společnost vůči společníkovi činí na adresu jeho bydliště posledně jí známou, případně na jinou adresu, společníkem společnosti naposledy coby bydliště nebo alespoň jako adresu pro doručování oznámenou. Je-li učiněn úkon dle § 149 ObchZ, tedy výzva k plnění povinností a upozornění na vyloučení ze společnosti, tak, že je zaslán na adresu posledně společníkem sděleného bydliště, lze mít za to, že byl učiněn řádně a že se dostal takový úkon, resp. zásilka společnosti do dispoziční sféry společníka, byť se v daném bydlišti nezdržuje, není-li společnosti jiná adresa, na níž se společník zdržuje, známa. Postačí tedy, jsou-li úkony dle § 149 ObchZ činěny vůči společníkovi na adresu jeho posledního bydliště společnosti známého, je-li doloženo, že se takové úkony do jeho dispoziční sféry dostaly nebo dostat mohly. Tedy například je poštou či jiným doručovacím subjektem vrácena zásilka zaslaná společníkovi do bydliště na dodejku s tím, že se mu nepodařilo v místě doručit, že si zásilku nepřevzal, ale též že se v místě nezdržuje, nebydlí apod. Jak shora řečeno, nelze požadovat po společnosti, aby pátrala po bydlištích svých společníků, tím spíše pak po místech, kde se společník fakticky zdržuje, leč je na těchto společnících, aby jí své aktuální bydliště, případně adresu, na níž jim lze doručovat, sami sdělovali, v opačném případě jde k jejich tíži, že společnost doručuje jim určené úkony na adresu posledně společnosti známého bydliště. V této souvislosti lze odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2622/2006 (a jeho další rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 72/2004 a 26 Cdo 864/2004), podle nějž „dostání se do sféry dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů, je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Takovou možností je nutné chápat nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, jestliže doručením dopisu obsahujícího projev vůle do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát úkonu objektivní možnosti seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytně nutné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit.
Se soudem prvního stupně je odvolací soud zajedno v tom, že podle § 149 ObchZ s podáním návrhu na vyloučení společníka soudem musí souhlasit společníci, jejichž vklady představují alespoň polovinu základního kapitálu, a rovněž i s možností značné bezformálnosti takového souhlasu. Tím spíše však v daném případě takový souhlas dán byl, když společnice s obchodním podílem 75 % na společnosti a zároveň jednatelka společnosti jménem této společnosti podala návrh soudu dle § 149 ObchZ.
K právním závěrům soudu prvního stupně je nutné ještě podotknout, že rozhoduje-li valná hromada o otázce, jež do její působnosti vůbec nepřísluší, lze takové rozhodnutí považovat za nicotné, nikoli tedy za absolutně neplatné, jak chybně uvedl soud prvního stupně ohledně rozhodnutí valné hromady společnosti o vyloučení dalšího účastníka – společníka ze společnosti navrhovatele pro porušování jeho jiných povinností, než je splacení vkladu. Podle § 113 ObchZ mohou společníci prostřednictvím rozhodnutí valné hromady vyloučit společníka jedině pro nesplacení jeho vkladu, případně nesplnění příplatkové povinnosti dle § 121 ObchZ. V daném případě měl však být společník vyloučen pro porušování jiných svých povinností, pročež takové rozhodnutí do působnosti valné hromady nenáleží (§ 125 ObchZ). O takovém vyloučení je oprávněn rozhodnout jen soud dle § 149 ObchZ.
Ze všech výše uvedených důvodů, když rozhodnutí soudu prvního stupně je částečně nepřezkoumatelné, odvolací soud je podle § 219a odst. 1 písm. b) OSŘ zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) OSŘ věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vydáno: 01. March 2010
Vloženo: 16. July 2014

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-