JUDIKATURA

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze 2 To 46/2014

K posuzování ukončeného a neukončeného pokusu trestného činu a k časové a místní určenosti pokusu. K ukládání trestu spolupracujícímu obviněnému

Právní věty

  1. 1. O tzv. ukončený pokus trestného činu jde pouze tehdy, pokud pachatel učinil vše, co pokládal za nezbytné k úspěšnému provedení trestného činu, k němuž však nedošlo (např. pachatel se vloupal do skladu, který byl prázdný, neboť věci z něj již byly dříve odvezeny). Pokud však pachateli zbývá ještě určitý významný prostor k provedení trestného činu, tedy ještě neučinil vše, co považoval za nezbytné, může jít pouze o tzv. neukončený pokus trestného činu (např. pachatelé při vloupání do skladu byli přistiženi policejní hlídkou). O tzv. časovou a místní určenost pokusu trestného činu jde v případě, že pachatel se již nachází na místě činu a jeho jednání je v bezprostřední časové souvislosti s dokonáním trestného činu (např. nechá se zamknout ve sklepě domu, jehož obyvatelé odjeli na víkend). Pokud tato časová a místní určenost není dána, může se jednat jen o přípravu trestného činu.1

    2. Pokračování v trestném činu není vyloučeno u skutků, které skončily v různých vývojových stadiích, např. jeden ve formě přípravy a druhý jako dokonaný trestný čin. Je však vyloučeno v případě vývojových stadií trestného činu a účastenství na něm, neboť účastenství naplňuje jinou skutkovou podstatu než trestný čin, resp. jeho vývojová stadia.

    3. Dospěl-li soud k závěru o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, nemusí v případě přípravy, pokusu a pomoci k trestnému činu aplikovat § 58 odst. 1 TrZ, jenž se týká okolností případu a poměrů pachatele, ale může trest odnětí svobody snížit přímo podle § 58 odst. 5 TrZ, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu nebo pomoci má za to, že by použití obecné trestní sazby bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že jeho nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání.

    4. Jestliže se obviněný rozhodne vystupovat v trestním řízení v pozici spolupracujícího obviněného a jeho výpověď má zásadní význam pro objasnění zvlášť závažného zločinu spáchaného organizovanou skupinou, musí se podle § 58 odst. 4 TrZ tato okolnost velmi výrazně promítnout do uložení podstatně nižšího trestu odnětí svobody, než jaký by mu byl jinak uložen.

Z odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) z 10. 10. 2013, čj. 50 T 8/2013-5174, byli obžalovaní A. A., R. V., L. B., J. C., Z. P., T. D., J. S. a P. F. uznáni vinnými, v podstatě (zkráceno) tím, že:

I. sedm z nich různými formami, zejména organizováním i jiným vytvářením podmínek připravovali dne 24. 5. 2012 po 12:00 hod. násilné přepadení prodejny vietnamského obchodníka poškozeného T. S. N. v městské tržnici v L., do něhož kolem 13:00 hod. dva z nich, zajišťování ostatními, vstoupili vyzbrojeni plynovými pistolemi v úmyslu zastrašit personál této prodejny a odnést z ní věci a peníze, ovšem proti jejich očekávání se v obchodě nacházelo více osob, takže se rozhodli od dalšího jednání upustit a z obchodu odešli s tím, že toto loupežné přepadení provedou ve vhodnější době; toto jejich jednání bylo krajským soudem kvalifikováno jako různé formy přípravy podle § 20 odst. 1 TrZ zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) TrZ;

II. všech osm jednak účastenstvím ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) TrZ i pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) TrZ a jednak spolupachatelstvím podle § 23 TrZ zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) TrZ, a dále i přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2, 3 TrZ, jichž se dopustili tím, že dne 25. 5. 2012 dva z nich, zajišťováni ostatními, ozbrojeni střelnými zbraněmi přímo vnikli do rodinného domu poškozených manželů J. P. a J. P. st., kde tyto poškozené a jejich dceru J. P. ml. i jejího druha J. Z. srazili na zem, ohrožovali těmito střelnými zbraněmi a snažili se od nich získat informace, kde mají v trezoru ukrytou vysokou částku peněz a šperky, ovšem poškození se jim ubránili a oba vykonavatele tohoto loupežného přepadení z domu vytlačili; poškozené J. P. st. i J. P. ml. však utrpěly z tohoto jednání těžké duševní poruchy, které je minimálně po dobu jednoho roku vážně omezovaly v obvyklém způsobu života.

V případě obžalovaného A. A. kvalifikoval krajský soud obě jeho jednání jako pokračující zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) TrZ dílem dokonaným (skutek ad II), dílem nedokonaným ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 TrZ (skutek ad I).

Při tomto výroku o vině uložil krajský soud obžalovaným úhrnné tresty odnětí svobody v trvání od tří do osmi let. V případě čtyř obžalovaných, jejichž podíl na celkové trestné činnosti byl okrajový, krajský soud výkon uložených tříletých trestů odnětí svobody podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 a § 84 TrZ podmíněně odložil, za současného vyslovení dohledu, na pětiletou zkušební dobu. Některým z obžalovaných krajský soud uložil podle § 70 odst. 1 písm. a), c) TrZ trest propadnutí věci [resp. podle § 101 odst. 1 písm. a), c) TrZ ochranné opatření zabrání věci].

Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 TrZ rozhodl krajský soud též o nárocích poškozených na náhradu škody.

Proti tomuto rozsudku se odvolali obžalovaní A. A., R. V., L. B., J. C., Z. P a P. F. V neprospěch těchto obžalovaných se odvolal též státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen „státní zástupce“). Odvolali se též poškození J. P., J. P. st. a J. P. ml. Žádné z odvolání nebylo podáno ohledně obžalovaných T. D. a J. S., takže v jejich případě zůstal napadený rozsudek pravomocný. Všechna odvolání však byla podána v zákonné lhůtě (§ 248 odst. 1, 2 TrŘ).

Odvolání obžalovaného A. A. bylo zaměřeno, stejně jako odvolání ostatních obžalovaných, do celého výroku o vině a do výroku o trestu (pokud se jej tyto výroky týkaly). Ve vztahu k výroku o vině tento obžalovaný namítl, že soud prvního stupně v napadeném rozsudku chybně vycházel z výpovědi spoluobžalovaného J. C., kterému byl nezákonně přiznán status spolupracujícího obviněného. Tento institut byl do českého trestního práva zaveden teprve nedávno, avšak sám ze své podstaty skýtá celou řadu nebezpečí pro trestní proces a paradoxně může vést ke komplikacím při zjišťování objektivní pravdy. Výpověď tohoto obžalovaného, kterou v pozici spolupracujícího obviněného učinil až téměř po dvou měsících probíhajícího dokazování, však není podpořena dalšími relevantními usvědčujícími výpověďmi, ale byla naopak účelově přizpůsobována měnící se důkazní situaci. Obžalovaný A. A. nebyl na rozdíl od spoluobžalovaného J. C. nikdy soudně trestán a jeho výpověď (obhajoba) nebyla žádným důkazem spolehlivě vyvrácena. Na policii se dostavil sám a doznal tam svoji účast na vloupání do domu rodiny P. Nikdy však neměl v úmyslu přepadnout krámek poškozeného T. S. N. v Městské tržnici v L. V petitu odvolání obžalovaného A. A. bylo proto navrženo, aby Vrchní soud v Praze (dále jen „vrchní soud“) napadený rozsudek ohledně něj zrušil a znovu rozhodl tak, že ohledně jednání uvedeného pod bodem I výroku napadeného rozsudku se zprošťuje obžaloby a za jednání uvedené pod bodem II výroku tohoto rozsudku se mu ukládá trest na samé spodní hranici trestní sazby.

Podobně jako předchozí obžalovaný argumentoval ve svém odvolání též obžalovaný R. V. Také on uvedl, že jednání obžalovaných obsažené pod bodem I výroku napadeného rozsudku není prokazováno žádným relevantním usvědčujícím důkazem – pouze nevěrohodnou a měněnou výpovědí tzv. spolupracujícího obviněného J. C. Dokonce ani údajný poškozený T. S. N. nevěděl o tom, že by jeho krámek v Městské tržnici v L. měl být 24. 5. 2012 přepaden. Obžalovaný J. C. mohl mít motivaci nepravdivě obvinit další obžalované z přípravy na přepadení tohoto krámku, ovšem žádné další důkazy nenasvědčují tomu, že by k něčemu takovému mělo dojít. Rovněž v petitu odvolání tohoto obžalovaného bylo navrženo, aby vrchní soud napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem I a ve výroku o trestu zrušil a znovu rozhodl tak, že za jeho jednání uvedené pod bodem II výroku napadeného rozsudku se mu ukládá trest, který by se mohl nacházet i pod spodní hranicí trestní sazby.

Obžalovaný L. B. uplatnil výhrady proti oběma výrokům o vině napadeného rozsudku. Rovněž on ve svém obsáhlém odvolání považuje za nepřijatelné, aby soud prvního stupně vycházel z výpovědi pouze jednoho účastníka na trestném činu, a to ještě tzv. spolupracujícího obviněného, který mohl být policií výrazně motivován k výpovědi, jíž by usvědčoval nejen sebe, ale i ostatní osoby, které se podle něj měly účastnit na posuzované trestné činnosti. Soud prvního stupně své skutkové zjištění zdůvodnil naprosto nedostatečně a nezabýval se ani tím, že přepadení krámku poškozeného T. S. N. měli provést „Čečenci“, kteří však od tohoto činu upustili. Podle obžalovaného L. B. neměl soud prvního stupně spolehlivé usvědčující důkazy, které by mohly vést k jeho odsouzení. Tento obžalovaný proto navrhl, aby vrchní soud napadený rozsudek ohledně něj zrušil a rozhodl tak, že jej buď přímo zprostí obžaloby, anebo že jeho věc se vrací soudu prvního stupně.

Obžalovaný J. C. ve svém odvolání namítl, že jeho výpověď rozhodující měrou přispěla ke zjištění skutkového stavu věci a usvědčení ostatních spoluobžalovaných. Orgány činnými v trestním řízení mu byl přiznán status tzv. spolupracujícího obviněného, což však nebylo dostatečně vyjádřeno ve výroku o trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen v jen o málo nižší výměře než některým z ostatních spoluobžalovaných. Obžalovaní Z. P., P. F. a obě obžalované byli dokonce jen podmíněně odsouzeni, na rozdíl od něj, jemuž byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře čtyř let a šesti měsíců. I když v jeho případě zřejmě podmíněné odsouzení nepřicházelo v úvahu, měl mu být uložen výrazně nižší, byť nepodmíněný, trest odnětí svobody. Obžalovaný J. C. proto v petitu svého odvolání navrhl, aby mu vrchní soud úhrnný trest odnětí svobody zmírnil, a to do výše tří let. Pro výkon tohoto trestu by měl být zařazen do mírnějšího typu věznice, konkrétně do věznice s dozorem.

V odvolání obžalovaného Z. P. bylo, podobně jako v odvolání většiny obžalovaných, argumentováno tak, že nekonzistentní a nevěrohodná výpověď tzv. spolupracujícího obviněného J. C. nemůže být základním bezpečným důkazem pro usvědčení ostatních spoluobžalovaných, kteří vypovídali zcela odlišně. Podle jeho přesvědčení žádné z ostatních důkazů nesvědčí nejen pro jeho účast na jednání uvedeném pod bodem I výroku napadeného rozsudku, ale ani pro jeho podíl na jednání obsaženém pod bodem II výroku tohoto rozsudku. Bez spolehlivých důkazů proto nemohl a neměl být obžalovaný Z. P. pro tato jednání odsouzen. Tento obžalovaný proto navrhl, aby vrchní soud napadený rozsudek ohledně něj zrušil a jeho věc vrátil krajskému soudu s příslušnými pokyny a závaznými právními názory.

Rovněž obžalovaný P. F. ve svém odvolání vytýkal krajskému soudu, že nekriticky vycházel z výpovědi tzv. spolupracujícího obviněného J. C., která není podepřena žádným jiným relevantním důkazem, ovšem jde o výpověď, jež byla tímto obžalovaným účelově upravována podle vyvíjející se důkazní situace. Pouze na základě takového nespolehlivého důkazu nemůže být obžalovaný odsouzen. I když to není v odvolání tohoto obžalovaného explicitně vyjádřeno, je zřejmé, že se přinejmenším domáhá zrušení napadeného rozsudku a dále zřejmě přímého zproštění obžaloby nebo vrácení věci soudu prvního stupně.

Státní zástupce v podaném odvolání brojil pouze proti právní kvalifikaci jednání uvedeného pod bodem I výroku napadeného rozsudku (chystané přepadení krámku poškozeného Vietnamce) a proti výroku o trestech, které byly soudem prvního stupně uloženy výše zmíněným šesti spoluobžalovaným. Pokud jde o právní kvalifikaci uvedeného jednání, státní zástupce má za to, že obžalovaní učinili vše, co považovali za nezbytné pro dokonání trestného činu, avšak k jeho dokonání nedošlo z důvodu vzniklé překážky, která byla nezávislá na jejich vůli a v dokonání trestného činu jim zabránila. Státní zástupce argumentuje tzv. časovou a místní určeností pokusu trestného činu, když obžalovaní se již nacházeli na místě činu a jejich jednání bylo v bezprostřední časové souvislosti s následným provedením loupežného přepadení tohoto krámku. Podle právního názoru státního zástupce šlo o tzv. ukončený pokus trestného činu, a ne o jeho přípravu, jak toto jednání kvalifikoval krajský soud. V té souvislosti státní zástupce považuje za nepřiměřeně mírné i tresty, které byly zmíněným šesti spoluobžalovaným uloženy soudem prvního stupně, a navrhuje (za situace, kdy jednání uvedené pod bodem I bude posouzeno jako pokus trestného činu) podstatné zpřísnění těchto trestů. Pouze v případě obžalovaného J. C. státní zástupce navrhl, aby trest byl uložen ve stejné výměře, v jaké jej uložil soud prvního stupně.

Poškození J. P., J. P. st. a J. P. ml. vytýkali soudu prvního stupně, že je v napadeném rozsudku odkázal s nároky na náhradu škody na řízení v občanskoprávních věcech. Způsobenou škodu řádně doložili, přičemž se jedná o škodu řádu milionů Kč. V petitu svého společného odvolání proto navrhli, aby vrchní soud napadený rozsudek zrušil ve výroku o jejich odkázání na řízení v občanskoprávních věcech a znovu rozhodl tak, že se jim přiznává celková náhrada škody ve výši 3 995 372 Kč.

Vrchní soud podle § 254 odst. 1–4 TrŘ přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků o vině, trestu a náhradě škody, pokud se tyto výroky týkaly odvolatelů nebo obžalovaných, ohledně nichž se odvolal státní zástupce. Ve stejném rozsahu přezkoumal též správnost postupu řízení, které těmto výroků předcházelo. Poté dospěl k následujícím závěrům:

Krajský soud provedl v hlavním líčení úplné a formálně nezávadné dokazování. Takto provedené důkazy též přesvědčivě zhodnotil, takže jím zjištěný skutkový stav věci odpovídá principům správného logického myšlení i objektivní realitě. Pokud bylo v odvolání obžalovaného L. B. namítnuto, že nebyla prošetřena možná trestná činnost „Čečenců“, kteří se původně měli účastnit na chystaném přepadení krámku poškozeného T. S. N., je třeba připomenout, že soud prvního stupně vyslechl jako svědky M. A. a M. S. M., kteří popřeli, že by takový čin plánovali nebo se k němu chystali. Skutečností zůstává, že rozhodného dne 24. 5. 2012 se tohoto chystaného přepadení účastnili pouze obžalovaní (s výjimkou T. D. a J. S.), takže je bezpředmětné, aby byla prošetřována další možná trestná činnost ať už těchto dvou svědků, nebo jiných osob čečenského původu. Taková případná trestná činnost není předmětem tohoto trestního řízení. Odvolací soud v této souvislosti zdůrazňuje, že podle § 89 odst. 1 TrŘ se skutek dokazuje pouze v nezbytném rozsahu, předmětem dokazování proto nejsou jiné skutky, pokud nemají zásadní vliv na skutek, který je uveden v žalobním návrhu.

O jiných důkazech, kterými by mělo být řízení doplněno, se odvolatelé nezmiňují a možnost opatření a provedení takových důkazů neshledává ani odvolací soud. Jestliže však soud prvního stupně hodnocení provedených důkazů a z nich vycházející skutkový stav věci výstižně a podrobně zdůvodnil, je toto hodnocení důkazů jeho doménou a odvolací soud není oprávněn do něj jakkoli zasahovat, tj. zpochybňovat jej, měnit či rušit (§ 2 odst. 5, 6 TrŘ). Odvolatelé se v podstatě pouze domáhají jiného hodnocení důkazů, než jaké učinil soud prvního stupně, který však tyto důkazy zhodnotil logicky bezchybným způsobem a jeho skutkové zjištění není v zásadním rozporu s jejich obsahem. Co se týče prvního z obou posuzovaných skutků, je pravda, že stěžejním důkazem byla výpověď spoluobžalovaného J. C., kterou učinil jako tzv. spolupracující obviněný podle § 178a TrŘ. Tento institut je však součástí trestního řádu a důvodem jeho přijetí bylo právě to, že může přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny. I když samozřejmě nelze výpověď takového spolupracujícího obviněného přeceňovat, nelze ji na druhé straně ani odmítat, ale je třeba zkoumat, zda odpovídá ostatním provedeným důkazům. Co se týče jednání obsaženého pod bodem I, krajský soud zejména na s. 50 a 51 podrobně zdůvodňuje, že výpověď obžalovaného J. C. odpovídá dalším, byť nepřímým, důkazům, jako jsou výpovědi obžalovaných Z. P. a L. B. a svědků H. B., F. F. a dalších. Celé odůvodnění výroku o vině je podle přesvědčení vrchního soudu v naprostém souladu s § 125 odst. 1 TrŘ, takže odvolací soud se s ním identifikuje. Vzal proto za základ svého dalšího rozhodování bezchybné zjištění soudu prvního stupně, které se týká jak prvního, tak druhého posuzovaného skutku, a účasti jednotlivých obžalovaných na jejich provedení.

Dlužno zdůraznit, že i když námitky obsažené v podaných odvoláních byly poměrně obsáhlé, byly na druhé straně velmi obecné a směřovaly jen k jinému hodnocení důkazů, než jaké učinil soud prvního stupně. Jak již bylo uvedeno, nalézací soud však veškeré provedené důkazy zhodnotil způsobem, který nevyvolává důvodné pochybnosti o své správnosti, a toto hodnocení důkazů též srozumitelně a podrobně zdůvodnil, takže jeho skutkové závěry nevyvolávají zásadní nejistotu, a odvolací soud proto nemá relevantní důvod a není ani oprávněn do něj jakkoliv zasahovat (srov. č. 53/92-I Sb. rozh. tr.).

Zásadní námitka byla uplatněna v odvolání státního zástupce, pokud jde o právní posouzení jednání obsaženého pod bodem I výroku napadeného rozsudku. Státní zástupce je přesvědčen, že v tomto případě nešlo o přípravu, ale o pokus trestného činu, a to tzv. pokus ukončený. Argumentuje přitom tzv. místní a časovou určeností pokusu. Na adresu této námitky odvolací soud především uvádí, že o tzv. ukončený pokus se nemohlo jednat v žádném případě, neboť o tento druh pokusu jde tehdy, pokud pachatel (spolupachatelé) učinil vše, co pokládal za nezbytné k úspěšnému provedení trestného činu, k němuž však nedošlo. O ukončený pokus by se tedy jednalo např. tehdy, kdyby spolupachatelé vnikli do skladu, kde chtěli odcizit tam uložené věci, avšak tento sklad by byl prázdný, neboť věci byly již dříve odvezeny. Pokud však pachateli zbývá ještě určitý významný prostor k provedení trestného činu, tedy neučinil vše, co považoval za nezbytné, může jít pouze o tzv. neukončený pokus (např. pachatelé by se do takového skladu vloupávali, ale byli by přistiženi policejní hlídkou). V posuzovaném případě proto mohl přicházet v úvahu jen tento tzv. neukončený pokus trestného činu. Podle § 21 odst. 1 TrZ je však pokusem trestného činu jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu… V posuzovaném případě ovšem dva ze spolupachatelů zajišťováni dalšími účastníky vstoupili do prodejny poškozeného T. S. N., ale když zjistili, že v této prodejně se nachází více osob, odešli z ní a od dalšího jednání směřujícího k loupežnému přepadení této prodejny upustili. Takové jednání nelze označit za jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu, neboť k jeho provedení zbýval ještě značný prostor, tj. pachatelé by museli přemoci prodavače v této prodejně a odcizit tam se nacházející věci a peníze. Tato část provedení trestného činu by rozhodně nebyla snadná. O časovou a místní určenost pokusu by se mohlo jednat např. za situace, že by se pachatel nechal zamknout ve sklepě nebo garáži rodinného domu, jehož obyvatelé by odjeli na víkend. Takovému pachateli by v podstatě nic nebránilo, aby odcizil věci z tohoto rodinného domku. V posuzovaném případě jde však o jinou situaci, neboť, jak již bylo uvedeno, k provedení trestného činu zbýval poměrně značný prostor, a nelze proto argumentovat, že toto jednání směřovalo bezprostředně k jeho provedení. Krajský soud proto i v tomto směru rozhodl správně, když jednání obžalovaných kvalifikoval jen jako přípravu k trestnému činu (zvlášť závažnému zločinu) podle § 20 odst. 1 TrZ.

Krajský soud nejen tuto právní kvalifikaci, ale i další otázky spojené s právní kvalifikací zjištěného jednání obžalovaných, v napadeném rozsudku přesvědčivě zdůvodnil. Odvolací soud nemá proti tomuto zdůvodnění žádné výhrady. Pouze dodává, že v případě přípravy a dokonání trestného činu není vyloučeno pokračování, které je však vyloučeno v případě vývojových stadií trestného činu a účastenství na něm. Účastenství na trestném činu totiž naplňuje jinou skutkovou podstatu než trestný čin, resp. jeho vývojová stadia. Proto nelze považovat za nesprávné, jestliže soud prvního stupně posoudil podíl obžalovaného A. A. na obou skutcích jako součást jednoho pokračujícího trestného činu spáchaného dílem ve formě přípravy a dílem dokonaného, kdežto u ostatních obžalovaných posuzoval jejich činnost jako dva samostatné trestné činy. Odvolací soud tedy neshledal žádné relevantní důvody, které by mohly vést k jiné právní kvalifikaci posuzovaného jednání, než jak ho užil soud prvního stupně v napadeném rozsudku.

Pokud jde o tresty, všem obžalovaným byly soudem prvního stupně správně uloženy jako úhrnné (§ 43 odst. 1 TrZ) podle trestní sazby § 173 odst. 2 TrZ. Žádný z odvolatelů, kromě státního zástupce a obžalovaného J. C., neměl proti uloženým trestům konkrétní výhrady, přičemž námitka státního zástupce byla vázána na právní kvalifikaci jednání obsaženého pod bodem I výroku napadeného rozsudku. Této námitce však z výše uvedených důvodů nebylo vyhověno. Podle přesvědčení odvolacího soudu soud prvního stupně v zásadě zvolil nejen přiměřenou výši uložených trestů odnětí svobody, ale citlivě tyto tresty u jednotlivých obžalovaných též diferencoval. Nejpřísnější trest (osm let odnětí svobody) byl uložen obžalovanému L. B., což je ovšem odůvodněno zejména tím, že byl organizátorem posuzované trestné činnosti a v minulosti byl mnohokrát soudně trestán. Přesto mu byl uložen trest ještě ve spodní polovině trestní sazby, takže nejde o trest nepřiměřeně přísný. Sedmiletý trest odnětí svobody byl uložen obžalovanému A. A., který sice nebyl v minulosti soudně trestán, ovšem obou posuzovaných skutků se dopustil jako přímý pachatel. Ani v jeho případě proto nelze považovat trest uložený ve spodní polovině trestní sazby za nepřiměřeně přísný. Šestiletý trest odnětí svobody byl uložen obžalovanému R. V., což je dáno zejména tím, že se sám přihlásil na policii. S ohledem na charakter posuzované trestné činnosti však ani v jeho případě nelze uvažovat o zmírnění uloženého trestu.

Obžalovaným Z. P. a P. F. uložil soud prvního stupně tříleté tresty odnětí svobody, když u obou použil moderační ustanovení § 58 odst. 1 TrZ. Protože tito obžalovaní byli odsouzeni za přípravu, resp. pomoc k trestnému činu, jejich účast na společné trestné činnosti byla spíše okrajová a v minulosti nebyli soudně trestáni, krajský soud u obou výkon tohoto trestu odnětí svobody podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 a § 84 TrZ podmíněně odložil na pětiletou zkušební dobu, a to při stanovení dohledu nad obžalovanými. S výměrou těchto trestů a s podmíněným odkladem jejich výkonu se odvolací soud ztotožňuje, ovšem krajský soud použil nesprávné ustanovení § 58 odst. 1 TrZ, které upravuje mimořádné snížení trestu odnětí svobody buď vzhledem k okolnostem případu, nebo vzhledem k poměrům pachatele. Jde ovšem o dvě rozdílné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody – okolnostmi případu je třeba rozumět okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán, kdežto poměry pachatele jsou u každého z pachatelů specifické, a aby byly důvodem k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody, musí jít o takové poměry, které se u pachatelů běžně nevyskytují (např. vysoký věk, nemoc, výchova a výživa početné rodiny apod.). Žádný z těchto důvodů u obžalovaných Z. P. a P. F. neexistuje. Oba jsou však odsuzováni za přípravu a pomoc k trestnému činu, což jsou nejlehčí formy trestné činnosti. Trestní zákoník proto umožňuje, aby u těchto forem trestné činnosti došlo k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle speciálního ustanovení § 58 odst. 5 TrZ. Podle tohoto ustanovení proto měl krajský soud těmto dvěma obžalovaným tresty odnětí svobody snížit, neboť použití trestní sazby § 173 odst. 2 TrZ by bylo v jejich případě nepřiměřeně přísné a jejich nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Vrchní soud proto z podnětu jak jejich odvolání, tak i odvolání státního zástupce napadený rozsudek ve výroku o trestu uloženém těmto dvěma obžalovaným podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 TrŘ zrušil. Znovu podle § 259 odst. 3 TrŘ rozhodl tak, že obžalovaným Z. P. a P. F. uložil úhrnné tresty odnětí svobody ve stejné výměře, jakou zvolil soud prvního stupně, ovšem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody použil speciální ustanovení § 58 odst. 5 TrZ. Jak již bylo uvedeno, podmíněný odklad výkonu těchto trestů odnětí svobody na pětiletou zkušební dobu (za současného vyslovení dohledu nad těmito obžalovanými) považuje odvolací soud za adekvátní, takže jej vyslovil ve svém rozsudku ve stejné podobě, jak jej vyslovil soud prvního stupně v napadeném rozsudku.

V zásadě důvodné je však odvolání obžalovaného J. C. Jak již bylo vícekrát zmíněno, tento obžalovaný měl status spolupracujícího obviněného a jeho výpověď rozhodujícím způsobem přispěla k celkovému objasnění této věci, tj. k usvědčení všech dalších spoluobžalovaných. Podle přesvědčení odvolacího soudu jestliže se obžalovaný rozhodne vystupovat v trestním řízení v pozici spolupracujícího obviněného a jestliže jeho výpověď má tak zásadní význam pro objasnění zvlášť závažného zločinu spáchaného organizovanou skupinou, musí se tato okolnost velmi výrazně promítnout do výroku o trestu. I když krajský soud na tuto skutečnost reagoval podle § 58 odst. 4 TrZ trestem odnětí svobody uloženým pod dolní hranicí trestní sazby § 173 odst. 2 TrZ, je trest odnětí svobody uložený ve výměře čtyř let a šesti měsíců stále velmi přísný a dostatečně nevyjadřující velmi pozitivní úlohu, kterou obžalovaný J. C. v tomto trestním řízení sehrál. Vrchní soud proto z podnětu jeho odvolání i odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle již zmíněného § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 TrŘ zrušil i v případě obžalovaného J. C. Znovu podle § 259 odst. 3 TrŘ rozhodl tak, že obžalovanému J. C. uložil podle § 173 odst. 2, § 43 odst. 1 a moderačního ustanovení § 58 odst. 4 TrZ trest odnětí svobody ve výměře tří let a šesti měsíců. Trestní minulost tohoto obžalovaného a jeho výrazný podíl na posuzované trestné činnosti však bránily tomu, aby bylo vysloveno jen podmíněné odsouzení, takže trest odnětí svobody byl uložen jako nepodmíněný a obžalovaný J. C. byl pro jeho výkon podle § 56 odst. 2 písm. c) TrZ zařazen do věznice s ostrahou.

Pouze u těchto tří obžalovaných rozhodl odvolací soud ve výroku o trestu jinak než soud prvního stupně, přičemž obžalovaným Z. P. a P. F. uložil stejná podmíněná odsouzení jako soud prvního stupně – ovšem při aplikaci jiného moderačního ustanovení. Pokud jde o odvolání obžalovaných A. A., R. V. a L. B., tato odvolání nebyla úspěšná nejen v otázce viny, nýbrž i v otázce trestu, neboť soud prvního stupně všem těmto obžalovaným uložil tresty zákonné a přiměřené. Vrchní soud proto neshledal v žádném směru důvodná nejen jejich odvolání, nýbrž i odvolání státního zástupce, pokud se jich týkalo. Všechna tato odvolání proto podle § 256 TrŘ jako nedůvodná zamítl.

Co se týče odvolání poškozených J. P., J. P. st. a J. P. ml., důvody (částky) v něm obsažené nekorespondují s výrokem o vině, který je vždy základem pro přiznání nároku na náhradu škody podle § 228 odst. 1 TrŘ. Kromě toho tito poškození ve svém společně podaném odvolání neuvedli, vůči kterému z konkrétních obžalovaných nárok na náhradu škodu uplatňují, což je základní podmínka pro přiznání takové náhrady. Krajský soud je proto právem podle § 229 odst. 1 TrŘ odkázal s těmito jejich nároky na řízení v občanskoprávních věcech. Vrchní soud tedy musel i jejich odvolání podle § 256 TrŘ zamítnout jako nedůvodné.

Pro úplnost je třeba dodat, že jako zákonný a správný shledal odvolací soud i výrok o odkázání poškozených J. Z. a České pojišťovny, a. s., s jimi uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení v občanskoprávních věcech (byť tyto výroky nebyly přímo napadeny odvoláním, ovšem mají vazbu na výrok o vině, který odvoláními napaden byl).

Ze všech až dosud uvedených důvodů proto rozhodl vrchní soud o podaných odvoláních tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto jeho rozsudku. Pokud v tomto rozsudku není uvedeno jinak, odkazuje se na napadený rozsudek.

Poznámka: Předkládané rozhodnutí se především zabývá z více hledisek pokusem trestného činu. Konkrétně jeho odlišením od přípravy, dále otázkou tzv. místní a časové určenosti pokusu a konečně nemožností pokračování v trestném činu, pokud by jeho jednotlivé útoky byly spáchány dílem ve formě vývojových stadií trestného činu a dílem ve formě účastenství na trestném činu. Poslední dvě právní věty jsou věnovány jednak fakultativnímu mimořádnému zmírnění trestu odnětí svobody u pachatele pomoci k trestnému činu, přípravy k němu a pokusu o něj, jednak obligatornímu zmírnění trestu odnětí svobody u pachatele označeného jako spolupracující obviněný splňující podmínky § 178a TrŘ.

Vydáno: 26. June 2014
Vloženo: 06. December 2018