JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 883/15

Právní fikce doručování písemností v občanském soudním řízení

Právní věty

  1. Přiznání právní fikce doručení ve smyslu § 49 odst. 4 o. s. ř. u soudní
    písemnosti, která byla doručována nikoli na adresu určenou podle
    § 46b o. s. ř., je porušením práva na spravedlivý proces, garantovaného
    čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Rychetského - ze dne 1. října 2015 sp. zn. IV. ÚS 883/15 ve věci ústavní stížnosti Bc. Heleny Běčákové, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Kubátem, advokátem, se sídlem Korunní 2569/108, Praha 10, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 25 C 283/2009-31 ze dne 10. srpna 2011, kterým bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejší účastnici částku 549 Kč s úrokem z prodlení a na náhradě nákladů řízení částku 6 669 Kč, za účasti Okresního soudu v Liberci jako účastníka řízení a společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Templová 747/5, Praha 1, IČO 47116617, jako vedlejší účastnice řízení.

I. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci č. j. 25 C 283/2009-31 ze dne 10. srpna 2011 bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Okresního soudu v Liberci č. j. 25 C 283/2009-31 ze dne 10. srpna 2011 se proto ruší.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 25. března 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu v Liberci s odůvodněním, že jím byla porušena její základní práva, garantovaná v čl. 2 odst. 4, čl. 90, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.

Z přiloženého spisového materiálu se podává, že společnost Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, (dále jen "vedlejší účastnice") se žalobou, vedenou u Okresního soudu v Liberci (dále též "okresní soud") pod sp. zn. 25 C 283/2009, domáhala na stěžovatelce zaplacení částky 549 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného pojistného. Okresní soud vydal ve věci platební rozkaz č. j. 52 Ro 1796/2008-11 ze dne 6. ledna 2009, který byl v červenci téhož roku zrušen, neboť se jej nepodařilo stěžovatelce doručit. Zásilku odeslanou na adresu stěžovatelky X, uvedenou v žalobě, jež současně korespondovala s adresou jejího trvalého pobytu dle výpisu z centrální evidence obyvatel ze dne 19. března 2009, doručující orgán vrátil soudu, přičemž jako důvod uvedl "neoznačeno". Okresní soud se snažil platební rozkaz doručit i na další adresy stěžovatelky zjištěné z rejstříku ISAS, mimo jiné i na adresu Z., ze které se zásilka v jednom případě vrátila jako nevyzvednutá, ve druhém případě byla doslána na jinou adresu, kde zůstala opět nevyzvednuta. Poslední prověření trvalého pobytu stěžovatelky okresní soud provedl dne 4. září 2009, kdy dle výpisu z centrální evidence obyvatel stěžovatelka měla hlášen pobyt stále na adrese X.

Okresní soud poté usnesením č. j. 25 C 283/2009-27 ze dne 13. dubna 2011 vyzval účastníky řízení, aby se ve lhůtě 7 dnů od doručení usnesení vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž je upozornil, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s tímto postupem souhlasí.

V návaznosti na to dne 10. srpna 2011, postupuje podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění rozhodném, (dále jen "o. s. ř."), okresní soud přistoupil k vyhlášení rozsudku č. j. 25 C 283/2009-31, kterým žalobě vyhověl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 549 Kč s úrokem z prodlení ve výši 67 Kč (výrok I) a na náhradě nákladů řízení částku 6 669 Kč (výrok II).

Obě shora uvedené písemnosti, tj. výzvu ze dne 13. dubna 2011 i napadený rozsudek, soud stěžovatelce zasílal na adresu X, na níž však nebyla zastižena a písemnosti si ani později nevyzvedla. Okresní soud je tak považoval za doručené uplynutím lhůty 10 dnů. Jelikož stěžovatelka neměla na uvedené adrese dle sdělení doručujícího orgánu schránku ani zvonek, tj. nebylo možno zásilky vložit do adresátem užívané schránky v souladu s § 49 odst. 4 o. s. ř., byly tyto vráceny soudu a sdělení o tom vyvěšeno na úřední desce soudu.

Jak dále Ústavní soud zjistil, na podkladě rozsudku Okresního soudu v Liberci, který měl dle původně vyznačené doložky nabýt právní moci dne 23. září 2011 a vykonatelnosti dne 27. září 2011, byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelky, a to usnesením Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí č. j. 47 EXE 705/2012-13 ze dne 13. března 2012. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 66 Co 624/2012-42 ze dne 26. září 2012 rozhodnutí soudu prvního stupně následně změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. K tomuto kroku jej vedla skutečnost, že exekuční titul - rozsudek Okresního soudu v Liberci - dosud nenabyl právní moci a vykonatelnosti, neboť byl stěžovatelce doručován na adresu, která v té době nebyla evidována jako adresa jejího trvalého pobytu, tj. nejednalo se o adresu pro doručování, jak má na mysli ustanovení § 46b písm. a) o. s. ř., a proto u něj nemohly nastat účinky náhradního doručení podle § 49 odst. 4 o. s. ř.

S návrhem na zrušení rozsudku Okresního soudu v Liberci se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítla porušení svého práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, k němuž mělo dojít rozhodnutím soudu bez nařízení jednání dle ustanovení § 115a o. s. ř., kdy k tomuto postupu nebyly z důvodu exekučním soudem popsaného pochybení při doručování písemností splněny podmínky. Stěžovatelka tak neměla možnost být účastna soudního řízení, ve kterém bylo rozhodováno o jejích právech a povinnostech a jež ve výsledku vedlo k zásahu do jejího práva na majetek. Za ústavně nesouladné označila stěžovatelka i samotné rozhodnutí okresního soudu, jehož odůvodnění podle jejího názoru nenaplňuje základní požadavky na ně kladené ustanovením § 157 odst. 4 o. s. ř. Za jediné možné, ústavně konformní v dané věci přitom stěžovatelka považovala zdůvodnění založené na skutečnosti, že bylo prokázáno nezaplacení pojistného jakožto nesplnění její povinnosti z pojistné smlouvy. Namísto toho vzal okresní soud bez dalšího za zjištěná skutková tvrzení obsažená v žalobě, čímž fakticky obrátil povinnost tvrzení a povinnost důkazní na stěžovatelku, a nedostatečně se rovněž zabýval příslušenstvím žalované pohledávky, zejména nevzal v úvahu, zda vedlejší účastnicí provedená kapitalizace úroku nesvědčí o tom, že na žalovanou částku byla provedena úhrada.

II.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení a vedlejší účastnici řízení, aby se k podané ústavní stížnosti vyjádřili.

Okresní soud v Liberci prostřednictvím soudce JUDr. Podholy ve svém přípise sdělil, že při doručování usnesení č. j. 25 C 283/2009-27 ze dne 13. dubna 2011 vycházel z dosud provedených úkonů, tedy vč. zjištění místa trvalého pobytu stěžovatelky dle výpisu z centrální evidence obyvatel ze dne 4. září 2009. V této souvislosti okresní soud uvedl, že procesní úprava nezakotvuje, jak často musí být opětovně ověřována doručovací adresa účastníka. Co se týče odůvodnění napadeného rozsudku, může být dle mínění okresního soudu označeno za stručné, ale nikoli za jsoucí v rozporu s procesní úpravou, neboť vyhovuje požadavkům § 157 odst. 4 o. s. ř., tj. obsahuje předmět řízení, závěr o skutkovém stavu i stručné právní posouzení. Prokazování negativní skutečnosti tak, jak uvádí stěžovatelka, je z hlediska teorie dokazování nesmysl. Závěrem okresní soud podotkl, že stěžovatelka ve své stížnosti neuvedla ve věci samé nic, což s ohledem na to, že Ústavní soud nevykonává abstraktní ochranu ústavnosti, znamená, že stížnost je nekonkrétní a neúplná.

Vedlejší účastnice dané možnosti nevyužila.

Stěžovatelka v replice ze dne 2. září 2015 zdůraznila povinnost obecného soudu doručovat písemnosti v občanském soudním řízení vždy na adresy uvedené v ustanovení § 46a písm. a) o. s. ř. (správně: § 46b o. s. ř.). V opačném případě se obecný soud dopustí závažného pochybení majícího za následek porušení práva na spravedlivý proces, jak se ostatně stalo v její věci. Toto pochybení nabylo navíc na intenzitě v důsledku přístupu soudu, jenž zjišťoval doručovací adresu stěžovatelky pouze jednou, a to osmnáct měsíců před doručováním rozhodné písemnosti. K opakované lustraci centrální evidence obyvatel pak nepřistoupil ani poté, co se jím odesílané písemnosti vrátily jako nedoručitelné. Stěžovatelka dále setrvala na svém stanovisku k odůvodnění napadeného rozhodnutí, které považuje za naprosto nedostačující, jsoucí v rozporu jak s příslušnými ustanoveními o. s. ř., tak ustálenou judikaturou Ústavního soudu, a které podle jejího názoru svědčí o nepříliš pečlivém postupu soudu při vedení řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno. Stěžovatelka se konečně ohradila proti tvrzení okresního soudu, že podaná stížnost je nekonkrétní a neúplná, majíc za to, že pro daný případ úplným a vyčerpávajícím způsobem vyložila a doložila pochybení soudu, jímž došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv.

III.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti ústavní stížnosti; posuzoval, zda byla dodržena dvouměsíční lhůta pro její podání a zda je ústavní stížnost přípustná.

Kromě odvolání, jež podle § 202 odst. 2 o. s. ř. není přípustné v případech bagatelních věcí, nemohla stěžovatelka proti napadenému rozsudku podat ani žalobu pro zmatečnost. Výhrada stěžovatelky, že v důsledku nezákonného postupu soudu při doručování jednotlivých písemností nevěděla o předmětném soudním řízení, nemohla se tak ani vyjádřit k žalobě, navrhovat důkazy ve prospěch svých tvrzení či jiným způsobem hájit svá práva, vystihuje sice tzv. zmatečnostní vadu ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř., nicméně podle čl. II odst. 6 zákona č. 404/2012 Sb. se v dané věci použije citované ustanovení ve znění účinném do 31. prosince 2012, což znamená, že předmětná námitka mohla založit přípustnost této žaloby jen tehdy, pokud by směřovala proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu nebo jeho pravomocnému usnesení. Z těchto důvodů shledal Ústavní soud ústavní stížnost přípustnou.

Pokud jde o otázku včasnosti, Ústavní soud považoval za rozhodný pro počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. ledna 2013) den, kdy byl napadený rozsudek Okresního soudu v Liberci stěžovatelce řádně, tj. v souladu se zákonem, doručen. K tomu došlo až dne 11. března 2015, o čemž svědčí doručenka založená na č. l. 31 spisu a nepřímo též doložka právní moci a vykonatelnosti vyznačená na samotném rozhodnutí. Ústavní stížnost podaná dne 25. března 2015 byla tak zjevně stěžovatelkou uplatněna v zákonné lhůtě. Zbývá dodat, že ústavní stížnost současně splňovala i ostatní zákonem stanovené formální náležitosti.

IV.

Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, není soudem nadřízeným soudům obecným, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost jejich rozhodnutí. Uvedená zásada však nemůže zastínit jeho oprávnění (a současně povinnost) zjišťovat, zda těmito rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud posoudil naříkaný soudní akt, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatelčina ústavněprávní argumentace prvotně mířila na nesprávný postup Okresního soudu v Liberci při doručování žaloby a usnesení č. j. 25 C 283/2009-27 ze dne 13. dubna 2011 obsahujícího výzvu k vyjádření, zda souhlasí s vynesením rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání. Jmenovitě namítala pochybení soudu při aplikaci ustanovení § 49 odst. 4 o. s. ř. způsobem, v jehož důsledku došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv. Toto zákonné ustanovení stanoví podmínky, za nichž se při doručování písemností prostřednictvím doručujícího orgánu uplatní v občanském soudním řízení právní fikce jejich doručení v případě, že jejich adresát nebyl zastižen na adrese určené podle § 46b o. s. ř. (resp. neměl na této adrese domovní schránku).

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že smyslem jakékoliv právní fikce je umožnit, aby se za existující považovala situace, která je zjevně v rozporu s realitou a která dovoluje, aby z ní byly vyvozeny odlišné právní důsledky než ty, které by plynuly z pouhého konstatování faktu. Z tohoto důvodu představuje nástroj výjimečný, striktně určený k dosažení právní jistoty jako jednoho z hlavních ústavních postulátů v podmínkách právního státu. Aby přitom mohla splnit svůj takto vymezený účel, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Jen v takovém případě je soud oprávněn její naplnění konstatovat [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 92/01 ze dne 1. října 2002 (N 115/28 SbNU 9), nález sp. zn. IV. ÚS 2477/12 ze dne 21. ledna 2013 (N 16/68 SbNU 223) či nález sp. zn. III. ÚS 272/13 ze dne 11. června 2013 (N 106/69 SbNU 733)].

Jak již bylo shora naznačeno, předpokladem pro závěr, že zásilka byla de iure doručena, i když se adresát nedozvěděl o jejím uložení, je to, že zásilka byla doručována na adresu určenou podle § 46b o. s. ř. V projednávané věci byly předmětné písemnosti stěžovatelce zasílány na její někdejší adresu X, která však nebyla v rozhodné době její adresou pro doručování dle § 46b písm. a) o. s. ř., neboť nebyla v informačním systému evidence obyvatel vedena ani jako její adresa pro doručování ve smyslu § 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů, ani jako aktuální adresa místa jejího trvalého pobytu. Dle výpisu z centrální evidence obyvatel ze dne 13. března 2012 (č. l. 12 spisu vedeného u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí sp. zn. 47 EXE 705/2012) byla totiž stěžovatelka již od 10. února 2010 hlášena k trvalému pobytu na adrese Z.

Za těchto okolností je zřejmé, že u písemností, které okresní soud doručoval stěžovatelce v roce 2011, včetně usnesení č. j. 25 C 283/2009-27 ze dne 13. dubna 2011, právní fikce jejich doručení ve smyslu § 49 odst. 4 o. s. ř. nastat nemohla. Považoval-li přesto okresní soud dotčené písemnosti za řádně doručené a založil-li na této skutečnosti svůj další procesní postup, zatížil řízení vážnou vadou, kterou nelze zhojit jinak než kasací napadeného rozhodnutí. Ústavní soud podotýká, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky by došlo bez ohledu na to, do jaké míry by bylo možno toto pochybení přičítat soudu a do jaké míry by mělo příčinu jinde, např. v činnosti doručujícího orgánu. Nelze ovšem přehlédnout, že v nyní posuzované věci to byl právě okresní soud, kdo k tomuto výsledku přispěl rozhodující měrou. Okresnímu soudu lze přisvědčit, že procesní úprava nezakotvuje, jak často musí být opětovně prověřována doručovací adresa účastníka, na druhou stranu dlužno poznamenat, že je-li naplnění právní fikce podmíněno doručením písemností na adresu pro doručování dle § 46b o. s. ř., tj. v tomto případě adresu trvalého bydliště účastníka řízení, měl by mít soud, v rámci možností, postaveno najisto, že tento stav nastal. V případě stěžovatelky se okresní soud spokojil s informací pošty o uložení zásilky, aniž by si ověřil, zda bylo skutečně doručováno na adresu jejího aktuálního bydliště vedeného v evidenci obyvatel. Výpis z evidence obyvatel, jímž soud disponoval a od jehož vyhotovení uplynulo více než 19 měsíců, požadovanou míru jistoty zjevně neposkytoval.

Z řečeného rezultuje, že pokud Okresní soud v Liberci stěžovatelce řádně nedoručil, v důsledku pochybení shora vylíčených, výzvu dle ustanovení § 115a o. s. ř. s doložkou proti nečinnosti, nemohlo dojít k nastoupení účinků zákonné fikce dle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř., a tedy nebyly splněny ani zákonné předpoklady pro vydání rozhodnutí bez nařízení jednání. Okresní soud svým postupem odepřel stěžovatelce možnost předstoupit před soud, předestřít mu svá tvrzení, vyjádřit se k žalobě a předložit důkazy za účelem hájení svých práv, čímž porušil její právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na projednání věci v její přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Toto porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky je současně natolik zásadní, že jej Ústavní soud nemohl pominout, přestože v meritu věci bylo rozhodováno o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 10 000 Kč. Ani u bagatelních věcí nelze totiž slevit z principů, na nichž je založen spravedlivý proces.

Ústavní soud proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a napadený rozsudek Okresního soudu v Liberci č. j. 25 C 283/2009-31 ze dne 10. srpna 2011 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

V dalším řízení bude mít Okresní soud v Liberci prostor pro nové posouzení věci, což se nezbytně promítne do odůvodnění jeho rozhodnutí, Ústavní soud tak považoval za předčasné se zabývat námitkami stěžovatelky týkajícími se obsahové stránky napadeného soudního aktu.

Vydáno: 01. October 2015
Vloženo: 03. April 2018