JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 776/05

Vliv rozhodování o osvobození od soudního poplatku na lhůtu pro jeho zaplacení

Právní věty

  1. V případě výroku II usnesení krajského soudu ze dne 7. 9. 2005 č. j. 15 Co 453/2005-275 č. j. 15 Co 454/2005-275, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že rozhoduje-li soud k návrhu účastníka o osvobození od soudního poplatku dle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu, je účelem tohoto rozhodování posouzení poměrů účastníka, jakož i svévole nebo zřejmé bezúspěšnosti při uplatňování nebo bránění práva. Do nabytí právní moci tohoto rozhodnutí není otázka povinnosti zaplatit soudní poplatek konečným způsobem rozhodnuta, přičemž v případě nepřiznání osvobození od soudních poplatků musí být účastníku řízení poskytnut dostatečný časový prostor pro úhradu soudního poplatku a pro pokračování v řízení ve věci samé. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 588/2000; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 56). Krajský soud tím, že současně potvrdil jak rozhodnutí okresního soudu o nepřiznání osvobození od soudního poplatku, tak i rozhodnutí téhož soudu, jímž bylo řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno, odepřel stěžovatelce reálnou možnost soudní poplatek zaplatit a pokračovat v řízení. Tímto postupem porušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, neboť stěžovatelce znemožnil domáhat se zákonem stanoveným postupem ochrany jejích práv.

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 22. května 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05 ve věci ústavní stížnosti L. R. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 9. 2005 č. j. 15 Co 453/2005-275 č. j. 15 Co 454/2005-275 a proti usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 22. 7. 2005 č. j. 9 C 69/2002-271, jimiž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků a potvrzeno usnesení, kterým bylo zastaveno odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku.

I. Výroky II a III usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 9. 2005 č. j. 15 Co 453/2005-275, č. j. 15 Co 454/2005-275 se zrušují.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 5. 12. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Výrokem I usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 9. 2005 č. j. 15 Co 453/2005-275 a č. j. 15 Co 454/2005-275 krajský soud potvrdil usnesení Okresního soudu Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 7. 2005 č. j. 9 C 69/2002-271, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků; výrokem II téhož usnesení krajský soud potvrdil usnesení okresního soudu ze dne 24. 5. 2005 č. j. 9 C 69/2002-255, kterým bylo zastaveno odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že krajský soud rozhodl o odvolání proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a o odvolání proti usnesení o zastavení řízení v tentýž den jediným rozhodnutím, byť označeným dvěma jednacími čísly. Stěžovatelka v této souvislosti odkázala na ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o soudních poplatcích") a § 138 odst. 1 zákona číslo 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád"), z nichž vyplývá, že dokud nebylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelky proti usnesení okresního soudu ze dne 22. 7. 2005 č. j. 9 C 69/20002-271, kterým byla zamítnuta žádost o osvobození od soudních poplatků, nelze pravomocně rozhodnout o zastavení řízení z důvodů nezaplacení soudního poplatku. Dle názoru stěžovatelky ji měl soud poté, co nebylo jejímu návrhu na osvobození od soudních poplatků vyhověno, vyzvat dle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích k zaplacení soudního poplatku. Krajský soud tak neučinil a svým postupem tak stěžovatelce fakticky odňal možnost zaplatit soudní poplatek z odvolání, čímž neoprávněně zasáhl do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Svou argumentaci stěžovatelka podpořila odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002 sp. zn. III. ÚS 588/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 56), v němž Ústavní soud konstatoval, že v případě nepřiznání osvobození od soudních poplatků musí být účastníku řízení poskytnut reálný časový prostor pro úhradu soudního poplatku a pro pokračování v řízení. Stěžovatelka kromě výše uvedených námitek rovněž polemizovala s důvody, jež vedly obecné soudy k zamítnutí její žádosti o osvobození od soudních poplatků. Zejména vyjádřila nesouhlas s argumentací okresního soudu, že prostředky k zaplacení soudního poplatku mohla získat zástavou družstevního bytu. Stěžovatelka uvedla, že je pouze nájemkyní družstevního bytu, přičemž hodnota členských práv a povinností je v případě jejich zastavení výrazně nižší než v případě jejich převodu. Stěžovatelka se domnívala, že v průběhu řízení dostatečně prokázala, že nedisponuje částkou nutnou k uhrazení soudního poplatku; okresní soud nadto v odůvodnění svého rozhodnutí nepřípustně přihlížel k hospodářskému výsledku jejího manžela.

II.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis okresního soudu sp. zn. 9 C 69/2002.

Okresní soud ve svém vyjádření konstatoval, že posouzení existence předpokladů pro osvobození od soudních poplatků spadá výlučně do pravomoci obecných soudů a dále uvedl, že při rozhodování vycházel z komplexního hodnocení majetkových poměrů stěžovatelky. V rámci řízení bylo nesporně zjištěno, že stěžovatelce byla dne 31. 8. 2002 vyplacena kupní cena 2 550 000 Kč za nemovitost, jež je předmětem sporu. Z účastnické výpovědi stěžovatelky pak vyplynulo, že si za tyto finanční prostředky zakoupila družstevní byt za 1 500 000 Kč, že 70 000 Kč darovala sestře a že zaplatila odměnu realitní kanceláři. Dle názoru okresního soudu je zřejmé, že za těchto podmínek disponovala stěžovatelka hotovostí mnohonásobně překračující výši nezaplaceného soudního poplatku. K námitce stěžovatelky, že příjmy jejího manžela nejsou vzhledem k výlučnému charakteru předmětného závazku relevantní, okresní soud uvedl, že rozhodnutí o osvobození od soudního poplatku by mělo vycházet z celkové životní úrovně a majetkových poměrů žadatele, a proto nelze u manželů odhlédnout od příjmů druhého manžela, pokud náleží do společného jmění manželů. Námitky stěžovatelky proti postupu odvolacího soudu považoval okresní soud za nedůvodné a účelové. Stěžovatelka byla k zaplacení soudního poplatku řádně vyzvána usnesením soudu, byla jí stanovena soudcovská lhůta k zaplacení soudního poplatku, ve lhůtě poplatek nezaplatila a proto bylo odvolací řízení soudem prvního stupně zastaveno. Okresní soud měl za to, že rozhodnutí soudů obou stupňů byla vydána v souladu se zákonem a že mají oporu v provedeném dokazování, a proto navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla jako nedůvodná zamítnuta. Krajský soud pak ve svém vyjádření plně odkázal na právní závěry obsažené v napadeném rozhodnutí.

Vedlejší účastník, pan V. R., se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Jemu adresovaná zásilka byla vrácena Ústavnímu soudu zpět poté, co nebyla ve stanovené lhůtě vyzvednuta.

Stěžovatelka na vyjádření účastníků reagovala replikou ze dne 25. 4. 2006, v níž shrnula své předchozí argumenty a opětovně zdůraznila, že obecné soudy dospěly ke skutkovým zjištěním, jež jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Stěžovatelka konstatovala, že není vlastníkem nemovitosti, resp. bytu, ale pouze nájemkyní družstevního bytu a členkou družstva, které je pronajímatelem předmětného bytu. K možnosti zastavení nemovitosti, předestřené obecnými soudy jako způsob získání finančních prostředků k zaplacení soudního poplatku, stěžovatelka doplnila, že lze nanejvýš zastavit členský podíl v družstvu. Zároveň poukázala na to, že okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, z jakých údajů vycházel při konstatování, že by tyto prostředky stačily na úhradu soudního poplatku a dále uvedla, že v případě zastavení členského podílu je možno získat pouze tzv. zůstatkovou hodnotu členského podílu, neboť nájemní právo k družstevnímu bytu se touto zástavou nijak neoslabuje. Stěžovatelka měla rovněž za to, že soud prvního stupně došel k nesprávným skutkovým zjištěním týkajícím se částky, která jí zbyla po prodeji nemovitosti. Stěžovatelka dle svého názoru v průběhu řízení jednoznačně prokázala, jakým způsobem s utrženými prostředky naložila, závěr obecných soudů o tom, že jí zbyla k dispozici hotovost v částce mnohonásobně překračující výši nezaplaceného soudního poplatku je proto nutno označit jako nesprávný.

Stěžovatelka i všichni účastníci řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

III.

Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.

Pokud jde o část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizovala se závěry obecných soudů, týkajícími se jejích majetkových poměrů, Ústavní soud připomíná, že není další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že posouzení, zda jsou v konkrétním případě dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů, přičemž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, usnesení č. 28). Důvodem pro zásah Ústavního soudu by mohl být stěžovatelkou tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, nicméně existenci takového rozporu Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil. Napadená rozhodnutí byla řádně odůvodněna, argumentace v nich obsažená byla logicky konzistentní a skutková zjištění měla dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Obecné soudy komplexně posoudily majetkové poměry stěžovatelky, přičemž dospěly k závěru, že ve stěžovatelčině případě neexistovala reálná překážka, která by jí bránila v získání finanční hotovosti k zaplacení soudního poplatku. Vycházely přitom zejména z částky, kterou stěžovatelka obdržela za prodej nemovitosti a z částky, jíž by stěžovatelka mohla získat "zastavením nemovitosti", tedy zastavením členského podílu v družstvu. Obecné soudy zdůvodnily, proč stěžovatelka dle jejich názoru stále disponuje částí prostředků získaných prodejem nemovitosti; pokud jde o členský podíl, ten rovněž představuje jistou majetkovou hodnotu, nelze proto mít za to, že by argumentace obecných soudů byla nepřípadná či zjevně rozporná se skutkovými zjištěními, byť by konkrétní výše částky, jíž by stěžovatelka jeho prostřednictvím mohla získat, byla sporná. Zohlednění hospodářského výsledku manžela stěžovatelky pak nutno ve vztahu k ostatním argumentům hodnotit jako argument podpůrný, jehož případná nesprávnost nemá vliv na nosné důvody rozhodnutí. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky ve vztahu k usnesení okresního soudu ze dne 22. 7. 2005 č. j. 9 C 69/2002-271 a výroku I usnesení krajského soudu ze dne 7. 9. 2005 č. j. 15 Co 453/2005-275 č. j. 15 Co 454/2005-275 neshledal.

Jiná je ovšem situace v případě výroku II usnesení krajského soudu ze dne 7. 9. 2005 č. j. 15 Co 453/2005-275 č. j. 15 Co 454/2005-275, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že rozhoduje-li soud k návrhu účastníka o osvobození od soudního poplatku dle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu, je účelem tohoto rozhodování posouzení poměrů účastníka, jakož i svévole nebo zřejmé bezúspěšnosti při uplatňování nebo bránění práva. Do nabytí právní moci tohoto rozhodnutí není otázka povinnosti zaplatit soudní poplatek konečným způsobem rozhodnuta, přičemž v případě nepřiznání osvobození od soudních poplatků musí být účastníku řízení poskytnut dostatečný časový prostor pro úhradu soudního poplatku a pro pokračování v řízení ve věci samé. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 588/2000; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 56). Krajský soud tím, že současně potvrdil jak rozhodnutí okresního soudu o nepřiznání osvobození od soudního poplatku, tak i rozhodnutí téhož soudu, jímž bylo řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno, odepřel stěžovatelce reálnou možnost soudní poplatek zaplatit a pokračovat v řízení. Tímto postupem porušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, neboť stěžovatelce znemožnil domáhat se zákonem stanoveným postupem ochrany jejích práv.

Za těchto okolností Ústavní soud výrok II usnesení krajského soudu ze dne 7. 9. 2005 č. j. 15 Co 453/2005-275 č. j. 15 Co 454/2005-275, jakož i související výrok III v souladu s § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ve zbytku pak Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Vydáno: 22. May 2006
Vloženo: 28. January 2019