JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 650/15

Vyjádření ÚS k otázce výše výživného v případě výživného pro rodiče s nadstandardním příjmem

Právní věty

Nejsou k dispozici

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce
zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a V.a Sládečka, ve věci stěžovatele PharmDr. V.
M., zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, Dukelská 15, Hradec Králové, proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2014 č. j. 20 Co 289/2014 –
501 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 3. 2014 č. j. 23 P a Nc
217/2011 - 413,
t a k t o :
I. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2014 č. j.
20 Co 289/2014 – 501 a rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové
ze dne 10. 3. 2014 č. j. 23 P a Nc 217/2011 - 413 bylo porušeno základní
právo stěžovatele jako rodiče na výchovu jeho dětí zaručené čl. 32 odst.
4 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2014 č. j. 20
Co 289/2014 – 501 a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne
10. 3. 2014 č. j. 23 P a Nc 217/2011 - 413 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byla dne 4. 3. 2015 doručena ústavní stížnost dle § 72
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o Ústavním soudu“), kterou se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných
soudních rozhodnutí obecných soudů.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po
stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti,
jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
3. Okresní soud v Hradci Králové rozhodl svým rozsudkem ze dne 10. 3. 2014 č.
j. 23 P a Nc 217/2011 - 413 o svěření nezletilého syna stěžovatele od 1. 4. 2014 a pro
dobu po rozvodu manželství rodičů do střídavé výchovy rodičů s tím, že každý sudý
týden v roce bude nezletilý v péči matky a každý lichý týden v roce bude v péči otce. O
vyživovací povinnosti rodičů rozhodl okresní soud tak, že otci uložil povinnost přispívat
na výživu pro nezletilého V. od 1. 7. 2008 částkou 150.000,- Kč měsíčně, od 1. 9. 2013
do 31. 3. 2014 částkou 200.000,- Kč měsíčně a od 1. 4. 2014 do budoucna a pro dobu
po rozvodu manželství částkou 100.000,- Kč měsíčně. Částka 30.000,- Kč měsíčně je
splatná k rukám matky nezletilého a částka 70.000,- Kč měsíčně je splatná na účet
nezletilého V. Současně soud uložil matce nezletilého povinnost přispívat na výživu
nezletilého od 1. 4. 2014 částkou 15.000,- Kč měsíčně a od rozvodu manželství rodičů
částkou 5.000,- Kč měsíčně s tím, že výživné je splatné k rukám otce. Protože o
výživném placeném otcem pro nezletilého V.a bylo rozhodnuto zpětně, vypočetl okresní
soud i dluh na výživném za období od 1. 7. 2008 do 31. 3. 2014. Tento dluh na
výživném celkem v částce 10.160.000,- Kč uložil okresní soud otci zaplatit ve dvou
splátkách tak, že první splátka ve výši 2.160.000,- Kč je splatná do jednoho měsíce po
právní moci rozsudku k rukám matky a druhá splátka 8.000.000,- Kč je splatná
nejpozději ke dni zletilosti syna V. na jeho účet u banky. Každému z rodičů uložil soud
povinnost zaplatit polovinu nákladů řízení státu v částce 99.483,- Kč.
4. Ústavní stížností napadeným a shora citovaným rozsudkem krajského soudu
byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že otci byla uložena povinnost zaplatit na
dlužném výživném za období od 1. 7. 2008 do 31. 3. 2014 částku 8.000.000,- Kč, a to
do tří dnů od právní moci rozsudku na účet nezletilého syna V. Dále byl rozsudek
okresního soudu změněn v části nákladů řízení státu, kdy jejich úhrada byla uložena
k tíži otce, a to ve výši 198.967,- Kč. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
5. Stěžovatel má za to, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho
základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 10 odst. 2 a čl. 11 odst. 1, čl. 32
odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Důvodem
je především ta skutečnost, že obecné soudy, byť v rámci svého uvážení, vydaly
rozhodnutí, která zcela zřejmě překračují smysl a účel zákonných ustanovení o
výživném. Tím také zasáhly do majetkové sféry stěžovatele a jeho práva na soukromý a
rodinný život.
6. Obecné soudy ve svých rozhodnutích vycházely při stanovení výše vyživovací
povinnosti stěžovatele zejména z toho, že podle zákona (ať již ustanovení § 85 zákona
94/1963 Sb. o rodině či ustanovení § 915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) má
dítě právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Krajský soud také ve svém
rozhodnutí poznamenal, že odůvodněné potřeby nejsou tím, nad co by výživné nemohlo
být přiznáno, tedy slovy občanského zákoníku zásadně shodná životní úroveň rodičů a
dětí předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.
7. Stěžovatel poukazuje na to, že právo dítěte podílet se na životní úrovni svých
rodičů, které je základním určovatelem pro stanovení výše výživného se v praxi může
dostat a také dostává do vzájemného střetu s rodičovskou výchovnou povinností.
Objektivně ani subjektivně vzato nemusí být pokaždé v nejlepším zájmu dítěte, aby dítě
s bezmeznou samozřejmostí těžilo z vysoké životní úrovně svých rodičů, dosahované
jejich vlastní pílí a osobním přičiněním. Navíc to, že rodič dosahuje vysoce
nadprůměrných příjmů, ještě nemusí znamenat, že vede i nákladný způsob života. Je
osobním subjektivním právem rodiče, aby si zvolili způsob a metody výchovy svých
vlastních dětí. Vzato z opačného konce můžeme hovořit o výchovné povinnosti rodičů,
jež je součástí rodičovské odpovědnosti jako souhrnu práv a povinností při péči o
nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, tělesný, duševní, citový, rozumový
a mravní vývoj. Volba vhodného způsobu výchovy konkrétního dítěte se zřetelem na
jeho osobnostní vývoj, na jeho vlohy a schopnosti a jejich vhodné rozvíjení tak náleží
rodičům. V mnoha případech se rodiče, kteří se osobně přičinili o vlastní vysokou
životní úroveň, rozhodli vychovávat své vlastní děti tak, jakoby sami měli jen běžnou
životní úroveň, aby tak mohli zdárně rozvinout všechny osobní schopnosti dítěte, naučit
je hodnotě a významu peněz a hospodaření s penězi.
8. Stěžovatel zdůrazňuje, že se o syna vždy řádně staral a stará a že se syn na
jeho životní úrovni podílel a podílí i bez ohledu na stanovené výživné. Stěžovatel platí
synovi různá doučování, jazykové zahraniční pobyty, bere ho s sebou na dovolené a na
mnohé své pracovní cesty. I z hlediska materiálního obstarává otec synovi vše, co
potřebuje a o co jej syn požádá. Sám nezletilý ostatně v průběhu řízení uvedl, že jak
v bydlišti otce, tak v bydlišti matky má k dispozici všechny potřebné věci, včetně
oblečení, které mu rodiče nakoupili a nevzniká proto problém s neustálým stěhováním
věcí. Nezletilý v průběhu řízení uvedl, že mu nic nechybí. Stěžovatel také zřídil synovi
investiční a kapitálové pojištění, do něhož vložil 3.000.000,- Kč a kde má garantovanou
cílovou částku 5.000.000,- Kč. Žádnou z těchto skutečností však obecné soudy nebraly
v úvahu.
9. Kvůli možné kolizi shora označených práv nestačí zkoumat pouze příjmy a
výdaje vyživujícího rodiče, ale musí být také brán zřetel na výchovné metody
v nejlepším zájmu dítěte. Právo dítěte na výživné tedy musí být chápáno kontextuálně.
Navíc i čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte hovoří o právu každého dítěte na životní
úroveň nezbytnou pro jeho tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální vývoj. Životní
úroveň dítěte se tak odvíjí od nezbytnosti jeho osobního vývoje a z něj odvozených
potřeb – tedy nikoliv nutně pokaždé od životní úrovně rodičů. V právu mezinárodním je
tak podle stěžovatele měřítkem pro určení výše vyživovací povinnosti rodičů osobní
vývoj dítěte. Na rozdíl od českého práva, kde je to životní úroveň rodičů.
10. Stěžovatel je toho názoru, že ustanovení zákona o výživném je třeba
vykládat v kontextu obecných zásad soukromého práva (ochrany slabší strany, zákaz
zneužití práva na výživné, zákaz použití a výkladu předpisu o výživném v rozporu
s dobrými mravy atd.) a samozřejmě také mezinárodních smluv, kterou jsou dle čl. 10
Ústavy ČR součástí právního řádu České republiky. Při výkladu příslušných ustanovení
o výživném nelze právo dítěte na shodnou životní úroveň s rodiči jednostranně
vytrhnout z kontextu, aniž by toto právo bylo vykládáno ve smyslu příslušných právních
zásad a poměřováno s dalšími subjektivními rodinnými právy.
11. Obecné soudy v napadených rozhodnutích nebraly v úvahu právo stěžovatele
na to zvolit si způsob výchovy svého syna. Jak stěžovatel uvedl ve svém odvolání proti
rozsudku okresního soudu, syna se snaží vychovávat tak, aby v něm vytvářel správné
sociální, pracovní a intelektuální prostředí a snaží se o to, aby syn získal zdravý a
rozumný nadhled nad světem hmotných věcí a neutrácel finanční prostředky zbytečně
pouze z toho důvodu, že si to může dovolit. Veškeré atributy výchovy považuje
stěžovatel za stejně důležité jako to, aby jeho syn měl stejnou materiální a životní
úroveň. Obecné soudy výše uvedené aspekty výchovy dětí vůbec nezvažovaly a
výsledkem jsou rozhodnutí stanovující výživné v enormně vysoké výši. Obecné soudy
tak de facto namísto stěžovatele rozhodly o způsobu výkonu výchovné povinnosti a
zasáhly tak do jeho základního práva, které je zakotveno v čl. 10 odst. 2 Listiny.
12. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním
hlediskem jakékoli činnosti týkající se dětí. Právě nejlepší zájem dítěte je stěžejním
principem a cílem rodinného práva a tento je nutné mít na zřeteli a aplikovat jej vždy
jako výchozí bod při rozhodování o jakémkoliv právu dítěte. Při určování výše
výživného tak v tomto kontextu nejde o to, kolik finančních prostředků bude mít
nezletilý na účtu, nýbrž o to, jaký život vede a jaký život mu bude umožněn vést díky
životní úrovni jeho otce do budoucna. Obecné soudy tak nerespektovaly smysl a účel
zákona o výživném a nerespektovaly právo stěžovatele na rodinný a soukromý život.
13. Závěrem stěžovatel uvedl, že česká právní úprava výživného nezná tzv.
objektivizaci výživného ani institut minimálního či maximálního výživného.
V souvislosti s výše uvedeným odkazuje stěžovatel na rakouskou judikaturu, která
vytvořila rámec pro určování výše výživného. Přitom stanoví jak minimální, tak i
maximální výši výživného. Pro období od 1. 7. 2014 do 30. 6. 2015 je maximální výše
výživného stanovena v rozmezí od 1.100 Euro do 1.375 Euro.
14. Obecné soudy, které stanovily stěžovateli vyživovací povinnost v enormně
vysoké částce, přičemž při výkladu zákonných ustanovení o výživném postupovaly
způsobem, který se příčí smyslu a účelu těchto ustanovení a zasáhly do práva
stěžovatele zvolit si způsob výchovy svého nezletilého syna, porušily také základní
právo stěžovatele vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Obecné soudy
určily výši výživného mechanicky, kdy za jediné kritérium pro určení této výše pojaly
shodnou životní úroveň s rodiči, aniž by se zabývaly tím, jaká je současná životní
úroveň nezletilého a co je skutečně jeho nejlepším zájmem.
15. Stěžovatel dále namítal, že postupem obecných soudů bylo též zasaženo jeho
základní právo zakotvené v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Tento
článek stanoví, že péče o děti a jejich výchova je právem rodičů. Obecné soudy se
nezabývaly otázkou práva stěžovatele na volbu způsobu výchovné povinnosti. Právo
zvolit si způsob výchovy dětí náleží pouze a jen rodičům. Do tohoto práva může být
zasaženo jen rozhodnutím soudu, a to na základě zákona. Podle stěžovatele je třeba
sledovat nejlepší zájem dítěte, jež je stěžejním principem a cílem rodinného práva a
tento zájem je nutné aplikovat jako výchozí zásadu při rozhodování o jakémkoliv právu
dítěte. V tomto kontextu tak při určování výše výživného nejde dle stěžovatele o to,
kolik finančních prostředků bude mít nezletilý na účtu, ale jaký život vede a jaký život
mu bude umožněn vést díky životní úrovni jeho otce do budoucna.
III.
16. Okresní soud v Hradci Králové i Krajský soud v Hradci Králové ve svých
vyjádřeních odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že vyjádření
obecných soudů byla prosta právní argumentace, Ústavní soud je stěžovateli z důvodu
hospodárnosti a efektivnosti řízení k replice nezasílal.
IV.
17. Ústavní soud si vyžádal dotčený soudní spis Okresního soudu v Hradci
Králové sp. zn. 0P 104/2015, po jehož seznámení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je
důvodná.
18. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není
součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani instančně nadřízen. Úkolem Ústavního
soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, leč pouze za situace, kdy
svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod. Ústavní
soud tedy není soudem, který by zevrubně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů.
19. V předmětném případě považuje Ústavní soud za podstatné především
posouzení toho, zda lze v nejlepším zájmu dítěte a s přihlédnutím ke konkrétním
okolnostem případu, výši výživného, včetně tvorby úspor, limitovat určitou horní
hranicí nebo či nikoliv.
V.
20. V souvislosti s uvedeným provedl Ústavní soud komparaci právní úpravy
v okolních státech, (tj. na Slovensku, v Polsku, Německu a Rakousku), z níž vyplynulo,
že v žádném z vybraných států není maximální výše výživného stanovena zákonem.
21. Německá právní úprava obsahuje toliko minimální výši hranice výživného,
přičemž se vychází z tzv. Düsseldorfské tabulky, která byla od 1. 1. 2008 začleněna do
ustanovení § 1612a BGB. V uvedené tabulce jsou rozhodnými skutečnostmi čistý
měsíční příjem a věk dítěte. Příjem rodiče, na něž lze aplikovat danou tabulku, se
pohybuje v rozmezí od 1.500 euro pro nejnižší příjem až po 5.100 pro nejvyšší příjem.
Dosahuje-li rodič příjmu vyššího než 5.100 euro, stanoví se výživné podle okolností
jednotlivého případu.
22. V Polsku zákon o rodině a opatrovnictví nestanoví výši výživného např.
v závislosti na věku dítěte. Rozsah výživného je stanoven soudem v závislosti na
přiměřených potřebách dítěte a na výdělku a finančních možnostech povinné osoby.
Navíc zde platí princip, že by dítě mělo mít stejnou životní úroveň jako jeho rodiče, i
když nežijí společně. To znamená, že rodiče jsou povinni zajistit pro své dítě stejnou
životní úroveň, jakou mají sami. Polská právní úprava tak ponechává určení výživného
na volné úvaze soudu, který bere v úvahu výše zmíněné faktory, tj. oprávněné potřeby
dítěte, výdělkové schopnosti a finanční situaci rodiče.
23. Slovenská právní úprava vychází ze zákona o rodině, který stanoví pouze
obecná kritéria, na jejichž základě soud v konkrétním případě určí výši výživného. Není
zde tedy obsažena horní hranice výživného, a to ani v rámci judikatury. Slovenské
soudy při stanovování výše výživného přihlíží především k odůvodněným potřebám
oprávněného a také ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného.
Výživné současně není možné přiznat, pokud by to bylo v rozporu s dobrými mravy.
Oba rodiče tak přispívají na výživu dětí podle svých schopností, možností a
majetkových poměrů, přičemž dítě má právo podílet se na životní úrovni rodičů. Pokud
je nezletilé dítě svěřeno do střídavé péče rodičů, soud při určení výživného přihlédne
k délce střídavé péče každého z rodičů anebo může též rozhodnout tak, že po dobu
trvání střídavé péče se výživné nepřiznává žádnému z nich. Korektivem výše výživného
jsou vedle schopností, možností a majetkových poměrů rodičů především odůvodněné
potřeby dítěte, které však musí být v řízení prokázány. Právní úprava výše výživného
sice vychází z úměry k životní úrovni rodičů, nicméně tato je omezena zdůvodněnými
potřebami na straně dítěte.
24. V Rakousku se výše výživného obecně určuje podle čistého měsíčního
příjmu povinné osoby. Vychází se přitom z procentní sazby, která se pohybuje
v rozmezí od 16% do 22% čistého měsíčního příjmu, a to v závislosti na věku dítěte.
Procentní sazby přitom nejsou zakotveny v žádném právním předpise, nýbrž vycházejí
z ustálené judikatury. V případě, že není výživné stanoveno úředně nebo že se osoba
povinná výživné poskytovat úmyslně vyhýbá výdělečné činnosti, vychází se z tzv.
sazby obvyklých potřeb dítěte (Regelbedarfsatz), již každoročně stanoví Zemský soud
pro občanskoprávní záležitosti ve Vídni. Výše sazby je přitom stanovena tak, aby byly
uspokojeny všechny potřeby průměrného dítěte dané věkové kategorie. Příkladně lze
uvést, že pro období od 1. 7. 2014 do 30. 6. 2015 se sazby obvyklých potřeb dítěte
pohybují od 197 euro do 550 euro, a to s ohledem na věk dítěte. Maximální hranice se
pak pohybuje od 394 euro do 1375 euro. Uvedené sazby obvyklých potřeb však nelze
chápat jako minimální či maximální výživné, jedná se spíše o vodítko pro soudy. Při
určování výše výživného se obvykle postupuje tak, že se pro výpočet nejprve použije
procentní sazba, která je následně porovnávána se sazbou obvyklých potřeb, neboť
procentní sazby nezohledňují individuální potřeby dítěte a proto je nutné pro kontrolu
dbát sazeb obvyklých potřeb dítěte. Zvláštní kategorii případů pak představují
v rakouské judikatuře povinní s nadstandardními příjmy. U těchto osob se výživné nad
rámec výše uvedených hodnot navyšuje o dvou až dvou a půl násobek sazby obvyklých
potřeb dítěte. Tato horní hranice, tzv. luxusní hranice, má sloužit jako korekce přespříliš
vysokého výživného, jež by nebylo výchovné. Obdobně jako v případě sazby obvyklých
potřeb není tato luxusní hranice zakotvena v zákoně, nýbrž se jedná o výsledek
rozhodovací činnosti obecných soudů. U luxusní hranice neexistuje žádný obecně
platný strop - má spíše podobu směrné hodnoty, jež může být dle okolností konkrétního
případu stanovena odlišně.
VI.
25. Z výše uvedeného je zřejmé, že zatímco se některé sousední státy zaměřují
ve své právní úpravě či judikatuře na poměrně sofistikované návody na výpočet
výživného, v České republice je ponecháno na soudci, aby v každém individuálním
případě přezkoumal okolnosti případu, zejména pak možnosti, schopnosti a majetkové
poměry rodičů a následně přiznal tomu odpovídající výši výživného.
26. Vzhledem k tomu, že rozhodné období, za něž obecné soudy přiznaly
vedlejšímu účastníkovi výživné, spadalo do účinnosti jak zákona o rodině, tak i nového
občanského zákoníku, posoudily obecné soudy nárok vedlejšího účastníka podle obou
právních předpisů, přičemž rozhraničujícím bodem bylo nabytí účinnosti nového
občanského zákoníku, tj. 1. 1. 2014. Prolínání nové a staré právní úpravy nemělo na
posouzení případu prakticky žádný vliv, neboť právní úprava v oblasti stanovení
výživného ať již zletilých či nezletilých dětí zůstala v zásadě shodná.
27. Při projednávání předmětného případu vyšly obecné soudy ze tří zákonných
hledisek, po jejichž zhodnocení a vzájemném vyvážení přistupuje obecný soud obvykle
ke stanovení výše výživného. Jedná se o odůvodněné potřeby oprávněného, jeho
majetkové poměry a schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Z ústavní
stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že se obecné soudy těmito kritérii řádně
zabývaly a z tohoto úhlu pohledu jim v podstatě není čeho vytknout. To však nic
nemění na skutečnosti, že zůstává otázkou, zda v tom kterém případě musí soudce
stanovit výživné ve výši přímo úměrné majetkovým možnostem a schopnostem
povinného nebo zda je ve své úvaze o výši výživného limitován jeho horní hranicí,
odrážející aplikaci určitého právního, sociálního, ekonomického či kulturního korektivu.
Podle náhledu Ústavního soudu je třeba v tomto bodě spatřovat podstatu ústavní
stížnosti. Vychází přitom z toho, že obecné soudy by i při stanovování výše výživného
neměly odhlížet od obecných racionálních a mravních hledisek, případně práv rodičů
plynoucích z jejich rodičovské odpovědnosti. Jinými slovy řečeno, to, že povinný je
objektivně schopen plnit oprávněnému určitou výši výživného, ještě neznamená, že by
se mu jí mělo bez dalšího dostat.
28. Z čl. 32 odst. 4 listiny mimo jiné vyplývá, že péče o děti a jejich výchova je
právem rodičů. Podrobnosti pak stanoví zákon. Z ustanovení § 31 odst. 1 zákona o
rodině vyplývá, že rodičovská zodpovědnost je mimo jiné souhrnem práv a povinností
ukládající rodičům pečovat o zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj dítěte.
Tomu pak obsahově koresponduje právní úprava obsažená v ustanovení § 858
občanského zákoníku, podle něhož „rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a
práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho
tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s
dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho
zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě
nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen
soud“. Je tedy zřejmé, že s přijetím nové právní úpravy zůstal pojem rodičovské
zodpovědnosti, resp. rodičovské odpovědnosti (podle občanského zákoníku), na úrovni
podústavních právních předpisů prakticky totožný. Jedním z nejdůležitějších oprávnění
a současně povinností rodičů ve vztahu k dítěti je bezesporu zabezpečení jeho výchovy
v nejširším slova smyslu. Z výše citovaného ustanovení, ať již zákona o rodině nebo
nového občanského zákoníku, vyplývá, že demonstrativní výčet oblastí, v nichž by měli
rodiče na děti působit, je zcela záměrně nastíněn pouze v obecné rovině a rodičům je tak
ponechán dostatečně široký prostor na to, aby při výchově svého potomka mohli
realizovat své vlastní představy. Podle Ústavního soudu přitom nelze, při zachování
obecně uznávaných společenských hodnot a standardů, rodiči do tohoto práva jakkoli
zasahovat. Z toho důvodu je to právě rodič, kdo rozhoduje o nastavení určité životní
úrovně a způsobu společného života. Nastavení životní úrovně rodiny či rodiče nelze
odtrhávat od práva rodiče, jakožto nositele rodičovské odpovědnosti, na výchovu dítěte
v rámci jím preferovaných životních hodnot, např. získání pracovních návyků apod.
V procesu utváření životních hodnot a určitého světonázoru dítěte je role rodiče zcela
nezastupitelná. Lze si pochopitelně představit i situaci, kdy by se rodič snažil prosadit
natolik asketický způsob života, že by jím mohlo docházet k omezování vývoje
mladého člověka. Nicméně v projednávaném případě je zcela zřejmé, že se otec snaží
plně rozvinout potenciál schopností svého potomka, který sám uvádí, že nedostatkem
v žádném směru netrpí.
29. Jak z ustanovení § 85 odst. 2 in fine zákona o rodině, tak i z ustanovení § 915
odst. 1 občanského zákoníku vyplývá, že životní úroveň rodičů a dětí má být v zásadě
stejná. Toto hledisko se přitom uplatní přednostně před odůvodněnými potřebami
oprávněného, jak stanoví § 913 občanského zákoníku. V rámci odborné literatury (srov.
Švestka, J.; Dvořák, J.; Zuklínová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II.
Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 752) se lze setkat se závěrem, že „Životní úroveň
lze vymezit jako určitý stupeň uspokojování životních, tj. hmotných i duchovních potřeb
subjektu, v úzkém vztahu k dalším faktorům. Je to ve své podstatě kategorie socio-
ekonomická, nikoli právní, i když ji nelze zužovat jen na ryze ekonomické (míněno jasně
kvantifikovatelné) vyjádření. Má i celou řadu svých kvalitativních indikátorů. Zahrnuje
v sobě především úroveň výživy, oblékání, bydlení, vzdělávání a kultury, zdravotní, příp.
sociální péče atp. Životní úroveň rodičů tak souvisí úzce i s jejich celkovými
majetkovými poměry. Pro účely jejího zjištění je proto třeba zohlednit nejen faktickou
příjmovou (výdělkovou) stránku, nýbrž je nutno brát zřetel i k celkové hodnotě
a rozsahu movitého a nemovitého majetku rodičů a rovněž i způsobu života, který
v posuzované době vedou. Vzhledem k tomu, že dítě má právo podílet se na životní
úrovni rodičů (nikoli jen jednoho rodiče), je třeba v případě soudem stanoveného
výživného zkoumat nejen životní úroveň povinného rodiče (žalovaného o výživné), ale i
životní úroveň druhého rodiče, tj. životní úroveň dítěte v konkrétní situaci může jeden
rodič svým životním standardem zvyšovat a druhý snižovat.“. Ani z výše uvedeného
však nelze dovodit, že by mezi výživným oprávněného a majetkovými možnostmi
povinného měla být přímá úměra, vylučující právo rodiče na nastavení životní úrovně
rodiny. Ústavní soud považuje za zcela adekvátní, pokud je rodiči s nadstandardními
příjmy stanoveno i nadstandardně vysoké výživné, nicméně jeho výše by měla mít
určité hranice. Tady nemá Ústavní soud na mysli, že by maximální výše výživného
měla být objektivizována právním předpisem, ale že by ve věci rozhodující soudce
neměl být prostým počtářem, ale měl by se v souvislosti se stanovením výše výživného
zamýšlet též nad jeho smyslem a účelem.
30. Jak bylo již shora řečeno, životní úroveň rodičů a dětí musí být v zásadě
shodná, přičemž je třeba rozlišovat mezi životní úrovní realizovanou a životní úrovní
možnou, potencionální. Rodiče oprávněného nelze nutit k tomu, aby žili životní úrovní
odpovídající přímo úměrně jejich majetku. Podstatou shodné životní úrovně je to, aby
se na všechny členy rodiny nahlíželo stejně a aby jejich postavení při využívání
rodinných zdrojů bylo, když ne shodné, tak alespoň obdobné. Stejná životní úroveň
neznamená, že děti musí mít k dispozici kupříkladu stejné množství finančních
prostředků jako rodiče. Zde je nutno si uvědomit, že vyšší příjem rodičů je zpravidla
spojen s náročností jejich práce a s tím, jakou odpovědnost nesou. Naproti tomu pro dítě
by se jednalo o bezpracný příjem, který si zasluhuje jen tím, že je dítětem svých rodičů.
Shodu v životní úrovni mezi rodiči a dětmi je proto třeba hledat především v samotném
způsobu života, využívání kulturních, sportovních a společenských možností. Stejná
životní úroveň musí dítěti umožňovat žít takovým stylem života, který by je ve srovnání
s ostatními členy rodiny nevylučoval z jejího celku, nebo který by nevytvářel
neodůvodněné rozdíly mezi rodiči a dětmi.
31. Podle náhledu Ústavního soudu se lze v souvislosti s projednávanou
problematikou pozastavit též nad tím, že tvorbou příliš vysokých úspor by mohlo
docházet k zakládání neúměrné nerovnosti mezi dětmi vyrůstajícími v rámci tradiční
rodiny a dětmi nacházejícími se mimo ni. Dítě žijící mimo tradiční rodinu může být více
ohroženo, nicméně tvorba úspor podle § 917 o. z. nebere v potaz to, v jakých sociálních
vztazích se oprávněné dítě nachází. Hypoteticky si tak lze představit případ, kdy má
otec za povinnost vytvářet ve prospěch jednoho dítěte značné finanční rezervy a tentýž
otec u druhého svého dítěte tuto povinnost nemá, a to jen díky tomu, že mu nebyla
soudem stanovena vyživovací povinnost. Dovedeno do důsledků, by bylo pro dítě
z materiálního hlediska výhodnější vyrůstat mimo tradiční rodinu, což je pochopitelně
absurdní. Zde je nutno vycházet z účelu zákonné úpravy výživného. Soud ke stanovení
výživného přistupuje jen v případech potencionálního ohrožení oprávněného dítěte –
nežijí-li rodiče spolu, v případě rozvodu manželství rodičů či neplní-li si některý
z rodičů svou vyživovací povinnost. Smyslem právní úpravy výživného je zajistit dítěti
srovnatelné podmínky s těmi, jaké by mělo, kdyby rodiče žili spolu a řádně se o dítě
starali. V takových případech stát prostřednictvím soudů nezasahuje do výchovy tím, že
by rodičům určoval výši kapesného dítěte a už vůbec ne výši úspor či jiného majetku,
které mají svému dítěti ze svého předat v den jeho zletilosti.
32. Je právem rodičů rozhodnout, s kolika penězi má jejich dítě v tom které věku
samo hospodařit. A ještě spíše je jejich právem rozhodnout, zda mu při „vstupu do
života“ pomohou tím, že mu předají část svého majetku. Již ze samotného slovního
spojení „rodičovská odpovědnost“ vyplývá, že jsou to právě rodiče a nikoli stát, kdo je
odpovědný za výchovu dítěte. A naučit dítě hodnotě peněz a vštípit mu, že nic není
zadarmo a „bez práce nejsou koláče“, je bezesporu významnou částí výchovy. Rodiče,
jejichž vyživovací povinnost byla upravenou soudem, nemohou být této významné části
výchovy státem zbavováni.
33. V projednávaném případě bylo stanoveno výživné v celkové výši 100.000,-
Kč měsíčně s tím, že 30.000,- Kč bude splatných k rukám matky a zbývajících 70.000,-
Kč bude ukládána na účet nezletilého. Uvedený postup lze z formálního hlediska
považovat za zcela souladný s ustanovením § 917 občanského zákoníku, podle něhož
lze za odůvodněné potřeby nezletilého dítěte považovat i tvorbu úspor. Podle náhledu
Ústavního soudu lze považovat za nepochybné, že platbou částky 30.000,- Kč k rukám
matky nezletilého, byl dostatečně naplněn zákonný požadavek shodné životní úrovně
s rodičem (a to s tím, jehož životní úroveň je vyšší). Zde vychází Ústavní soud z toho,
že každý člověk je schopen objektivně využít s jistou mírou racionality jen určité
množství peněžních prostředků. V tomto případě, kdy byla ve věci nařízena střídavá
péče (v režimu týden matka/týden otec), se matce dostává na výživu dítěte částka cca
2.000,- Kč denně, což lze i s přihlédnutím k životní úrovni otce považovat za výši více
než dostatečnou. Co se týče částky 70.000,- Kč, určené ke spoření ve prospěch
nezletilého, měla by mu být podle rozhodnutí soudu každoročně uspořena částka
840.000,- Kč. Pokud budeme nahlížet na blaho dítěte pouze finanční optikou, nebude
uvedená částka nikdy dostatečná, resp. bude vždy ohraničena jen a pouze majetkovými
poměry rodiče. Nicméně podle Ústavního soudu je třeba vtáhnout do procesu
rozhodování o výši úspor další hodnotící kritéria, a to čistě v nejlepším zájmu
nezletilého.
34. Je otázkou, jak by měly obecné soudy postupovat v případech, kdy je
zajištěna výživa dítěte a dokonce se dostává i na tvorbu přiměřených úspor, které by
potomku umožnily další studium či obecně usnadnily jeho vstup do života. V podstatě
jde o to, aby výchova k finanční gramotnosti dítěte byla provázána s
určitou ekonomickou realitou. Podle názoru Ústavního soudu není povinností rodičů
v průběhu období, kdy jsou povinováni svým dětem výživou, snažit se je v maximální
možné míře finančně zajistit i pro další část života, a to ani v případě, že by toho byli
díky své majetkové situaci schopni. Výše tvořených úspor by měla být v zásadě taková,
aby umožnila dítěti v prvé řadě studium a následně snad i pořízení určitého typu
„startovního“ bydlení, případně dalších racionálních výdobytků. To však pochopitelně
nebrání rodičům v tom, aby dobrovolně a podle svého uvážení zvolili k zajištění svého
potomka přístup komfortnější. Ústavní soud vychází ve svých úvahách z obecné lidské
zkušenosti, podle níž zajištění příliš velkými jistotami může vést u dětí ve svém
důsledku k pravému opaku, a to k deformaci základních životních hodnot. Vytvoření
finančních rezerv či úspor by tak mělo být v zásadě takové, aby dítě nepřišlo o
přirozenou životní motivaci nutící člověka drát se o svůj vlastní úspěch a místo v životě.
Je zcela pochopitelné, že by se měl rodič snažit být svému dítěti oporou, nicméně tato
by se v konečném součtu dober neměla stát pomyslnou duchovní žebráckou holí,
odsuzující relativně mladého člověka k životu odtrženého od reality. V souvislosti
s uvedeným není od věci poukázat na obecně známé osudy lidí, jež se dobrali svého
blahobytu bez svého zásadního přičinění, a to ať již prostou výhrou v loterii či
ztvárněním role dětské filmové hvězdy.
35. Z výše uvedeného plyne, že nejlepší zájem dítěte nelze zúžit jen na stránku
jeho materiálního zajištění, ale je třeba jej vnímat jako výsledek poměřování
materiálních a nemateriálních hodnot. Při tomto poměřování nelze odhlížet od práva
rodiče na ovlivňování hodnotové výchovy svého dítěte.
36. Ústavní soud si je vědom toho, že v rodině právních věcech zpravidla není
přípustné dovolání a Nejvyšší soud je zde v podstatě vyloučen z možnosti sjednocovat
judikaturu obecných soudů. Provádění analýzy právní úpravy sousedních států či
nastolování posunu judikatury ve výše uvedeném smyslu je fakticky mimo možnosti
nižších obecných soudů a nelze jim klást k tíži, že k limitaci výživného v tomto
konkrétním případě samy nepřistoupily. Nicméně to nic nemění na skutečnosti, že podle
názoru Ústavního soudu došlo v projednávané věci k porušení práva stěžovatele
vychovávat své dítě, jež je mu garantováno čl. 32 odst. 4 Listiny. Je na obecných
soudech, aby ve věci znovu rozhodly, a to s využitím své diskrece. Tato úvaha soudů
pochopitelně nemůže být založena na svévoli, ale na řádně odůvodněné úvaze, v níž
obecné soudy vezmou v potaz řadu hledisek, která mohou mít vliv na stanovení výše
výživného (individuální potřeby dítěte, náklady na studium, školné, náklady na sociální
a kulturní vyžití, obecnou životní úroveň ve společnosti, jakož i přiměřenou míru úspor,
a to s ohledem na hypotetické náklady studia či pořízení přiměřeného bydlení). Ústavní
soud ponechává na judikatuře obecných soudů, aby tyto stanovily, jakou částku lze
považovat, s ohledem na motivaci dítěte k získání odpovědnosti za svůj vlastní život či
nabytí pracovních návyků, za přiměřenou k výživě a spoření.
37. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle
ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2014 sp. zn. 20 Co 289/2014, 20 Co 290/2014 a
rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 3. 2014 sp. zn. 0 Nc 202/2011,
23 P a Nc 217/2011, zrušil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona
o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. prosince 2015
Tomáš Lichovník
předseda senátu

Vydáno: 16. December 2015
Vloženo: 15. April 2016

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin