JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 3526/16

Ústavní soud stanovil, že pozůstalí rodiče mají právo na informace z trestního spisu, vedeného o vyšetřování úmrtí jejich dítěte

Právní věty

Nejsou k dispozici

Č E S K Á R E P U B L I K A

N Á L E Z

Ú s t a v n í h o s o u d u

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra
Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů P. P., a T.
H., zastoupených Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Burešova 615/6,
602 00 Brno, proti vyrozumění Policie České republiky, Městského ředitelství policie
Brno, 3. oddělení obecné kriminality, ze dne 27. května 2016, č. j. KRPB-190036-
141/TČ-2014-060273-HK, o neumožnění nahlédnutí do spisu, proti vyrozumění
Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 20. června 2016, č. j. 5 ZN 2345/2014-
40, o neumožnění nahlédnutí do spisu, proti vyrozumění Krajského státního
zastupitelství v Brně ze dne 19. srpna 2016, č. j. 1 KZN 1059/2016-14, o odložení
podání, a proti jinému zásahu spočívajícímu v tom, že stěžovatelům není umožněno
nahlédnout do spisu vedeného Policií České republiky, takto:

I. Vyrozuměním Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno,
3. oddělení obecné kriminality, ze dne 27. května 2016, č. j. KRPB-190036-
141/TČ-2014-060273-HK, o neumožnění nahlédnutí do spisu, proti
vyrozumění Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 20. června
2016, č. j. 5 ZN 2345/2014-40, o neumožnění nahlédnutí do spisu, proti
vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 19. srpna
2016, č. j. 1 KZN 1059/2016-14, o odložení podání, byla porušena práva
stěžovatelů na ochranu rodičovství a rodiny dle čl. 32 odst. 1 a právo na
spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod.

II. Tato rozhodnutí se proto ruší.

III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 10. 2016, která splňuje
formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelé domáhali
zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a zákazu v záhlaví specifikovaných jiných
zásahů orgánů veřejné moci s tvrzením, že postupem soudů (patrně míněny orgány
činné v trestním řízení – pozn. Ústavního soudu) rozhodujících v jejich případě došlo
k porušení práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého
a rodinného života, zakotveného v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále
jen „Listina“), práva na život, zakotveného v čl. 6 Listiny, jakož i k porušení
čl. 8 a čl. 2 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“). Porušení těchto práv stěžovatelé spatřují v tom, že jim bylo znemožněno
nahlédnout do spisu, týkajícího se prověřování úmrtí jejich nezletilého syna M. H.

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. Stěžovatelé jsou rodiči zesnulého nezletilého M. H. Ten se narodil dne 1. 7.
2014 v Nemocnici Vyškov, po jeho narození rodiče odmítli jeho další pobyt v
nemocnici a převzali jej do domácího ošetřování. Do jejich domova docházel pravidelně
pediatr a laktační asistentka. U nezletilého M. H. se několik dní po porodu začaly
objevovat náznaky možných zdravotních komplikací, konkrétně neklid a problémy
s příjmem mateřského mléka. Vzhledem k tomu, že problémy s nutričním příjmem se
opakovaly, dne 8. 7. 2014 laktační asistentka doporučila stěžovatelům vyhledání
lékařské pomoci. Ti se neprodleně s nezletilým M. H. dostavili na ambulanci Fakultní
nemocnice Brno – Pracoviště dětské medicíny, kde byl tento zhlédnut lékařkou MUDr.
M. a kde podstoupil vyšetření ultrazvukem. MUDr. M. sdělila rodičům, že dítě jeví
akutně toliko známky dehydratace, avšak žádný život ohrožující stav nediagnostikovala.

3. Doporučila jim však hospitalizaci dítěte za účelem doplnění tekutin a dalšího
pozorování k vyloučení možných komplikací, neboť stav nezletilého se lékařce zdál
nezvyklý, ač žádné konkrétní podezření neměla. Stěžovatelé však hospitalizaci dítěte
odmítli s tím, že je-li jejím jediným důvodem dehydratace, jsou schopni nápravu zjednat
i v domácím prostředí. MUDr. M. spolu s MUDr. Š., která měla nezletilého
k hospitalizaci přijmout, znovu na stěžovatele apelovaly, ať nezletilého M. H. ponechají
v nemocnici k dalším vyšetřením a vyvrácení všech pochybností o jeho zdravotním
stavu, stěžovatelům vysvětlily možné zdravotní důsledky odmítnutí hospitalizace a
nechaly je podepsat oznámení o odmítnutí zdravotních výkonů (tzv. informovaný
souhlas v podobě negativního reversu), který tyto důsledky uváděl. Konkrétně byli
stěžovatelé poučeni o tom, že v důsledku odmítnutí hospitalizace může u nezletilého
dojít k rozvratu vnitřního prostředí, syndromu náhlého úmrtí až ke smrti. Dítě podle
MUDr. M. v tuto chvíli nejevilo žádné akutní známky zhoršeného zdravotního stavu.

4. Hned druhého dne došlo k rapidnímu zhoršení zdravotního stavu nezletilého
M. H., jehož stěžovatelé ihned dovezli do výše zmíněné nemocnice. Zde byl bez dalšího
hospitalizován, neboť se dle posouzení lékařů nacházel v život ohrožujícím stavu. Přes
poskytnutí urgentní péče a podstoupení život zachraňujících úkonů nezletilý M. H. (dále
jen „zesnulý nezletilý“) dne 10. 7. 2014 zemřel. Bezprostřední příčinou smrti byla podle
pitevního protokolu pozdní novorozenecká sepse, septická meningoencefalitida
gramnegativní (proteová).

5. V souvislosti s jeho úmrtím bylo vůči stěžovatelům zahájeno trestní stíhání pro
trestný čin usmrcení z nedbalosti dle ustanovení § 143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb.,
trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), jehož se,
jednoduše řečeno, měli stěžovatelé podle policejního orgánu dopustit tím, že
odmítnutím zdravotního výkonu – hospitalizace zesnulého nezletilého, svého syna, dne
8. 7. 2014 způsobili pozdější detekci zdravotních komplikací, které vedly k jeho smrti a
které mohly být odstraněny, býval-li by byl zesnulý nezletilý hospitalizován již při první
návštěvě nemocnice tak, jak doporučovaly lékařky. K jejich stížnosti proti usnesení o
zahájení trestního stíhání státní zástupkyně činná při Městském státním zastupitelství
v Brně toto usnesení zrušila, neboť dle jejího názoru (opět zjednodušeně řečeno) nebyla
dostatečně prokázána příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatelů a následkem
v podobě úmrtí zesnulého nezletilého, jakož i subjektivní stránka stěžovatelů ve vztahu
k tomuto následku. Následně byla dne 16. 9. 2015 usnesením policejního orgánu věc
odložena, neboť dle názoru policejního orgánu nešlo o podezření z přečinu a nebylo
namístě věc vyřídit jinak.

6. Stěžovatelé poté dne 25. 5. 2016 podali žádost o umožnění nahlédnutí do spisu,
již odůvodnili tím, že měli v řízení postavení obviněných, a tím, že si jako rodiče
zesnulého nezletilého přejí seznámit se se skutečnostmi, které byly v souvislosti
s prošetřováním smrti jejich syna zjištěny. Policejní orgán svým vyrozuměním
konkretizovaným v záhlaví tohoto nálezu stěžovatelům sdělil, že není oprávněn jim
nahlédnutí do spisu umožnit, neboť v době ukončení prověřování věci podle ustanovení
§ 158 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním („trestní řád“), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), byli stěžovatelé v postavení podezřelých,
kteří nejsou uvedeni v taxativním výčtu osob dle ustanovení § 65 odst. 1 trestního řádu,
které mají právo do spisu nahlížet.

7. Stěžovatelé dne 31. 5. 2016 adresovali Městskému státnímu zastupitelství
v Brně, které provádělo v předmětné trestní věc dozor, žádost o přezkoumání důvodů
odepření nahlédnutí do spisu dle ustanovení § 65 odst. 2 trestního řádu, kterou
odůvodnili tím, že mají v dané věci postavení poškozených, neboť jim trestným činem
byla způsobena nemajetková újma, jelikož jím byla způsobena smrt jejich dítěte, dále
tím, že měli postavení obviněných, a tedy jsou tzv. jinou osobou ve smyslu ustanovení §
65 odst. 1 trestního řádu. Dále v této žádosti stěžovatelé uvedli, že jsou především
rodiče, jimž tragicky zemřel syn, čímž byli psychicky zasaženi, a to i s přihlédnutím
k tomu, že v souvislosti s tímto úmrtím byli trestně stíháni a z pochopitelných důvodů se
chtějí seznámit se skutečnostmi, které byly v souvislosti s prošetřování smrti jejich syna
zjištěny. Stěžovatelé rovněž státního zástupce požádali o souhlas ve smyslu ustanovení
§ 65 odst. 1 in fine trestního řádu, bude-li toho dle jeho názoru třeba.

8. O této žádosti rozhodla státní zástupkyně činná při Městském státním
zastupitelství v Brně napadeným vyrozuměním, specifikovaným v záhlaví tohoto
nálezu. V něm uvedla, že žádost stěžovatelů vyhodnotila jako žádost o přezkoumání
postupu policejního orgánu dle ustanovení § 157a odst. 1 trestního řádu (tzv. „žádost o
výkon dozoru“). V něm se v podstatě ztotožnila s postupem policejního orgánu, který
nahlédnutí do spisu stěžovatelům neumožnil, a to s odůvodněním, že stěžovatelé nepatří
do výčtu osob dle ustanovení § 65 odst. 1 trestního řádu, které mají právo na přístup do
spisu zásadně bez dalšího, a jiné osoby mají právo na přístup do spisu toliko tehdy, je-li
toho třeba k uplatnění jejich práv. Dle příslušné státní zástupkyně tak nebylo možno
žádosti stěžovatelů vyhovět, neboť tito neuvedli, která konkrétní práva chtějí uplatňovat
či uplatňují.

9. Stěžovatelé se s tímto vývojem nespokojili a dne 29. 6. 2016 podali ke
Krajskému státnímu zastupitelství v Brně žádost o přezkoumání způsobu vyřízení
žádosti ze strany Městského státního zastupitelství v Brně dle § 16a odst. 7 zákona č.
283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
státním zastupitelství“). V této žádosti (tzv. „žádost o výkon dohledu“) zopakovali
stěžovatelé svou předchozí argumentaci, k níž přidali tvrzení, že se s ní státní
zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně nevypořádala, a rovněž uvedli, že
ačkoliv mají za to, že mají právo na přístup ke spisu bez dalšího, doplňují, že chtějí
uplatnit ochranu osobnostních práv ve vztahu ke svým osobám i k osobě jejich
zemřelého dítěte. Přitom s odkazem na komentářovou literaturu poukázali na to, že se
jedná o legitimní důvod.

10. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně reagovala na tuto
žádost svým napadeným vyrozuměním, specifikovaným v záhlaví tohoto nálezu. V něm
se ztotožnila s postupem státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně
i policejního orgánu, jakož i s důvody tohoto postupu. Nad jejich rámec uvedla, že
stěžovatelé již nejsou v procesním postavení obviněných a rovněž jim nesvědčí
postavení poškozených, neboť ve věci není nadále vedeno trestní řízení pro podezření
ze spáchání trestného činu, a proto stěžovatelé nenaplňují definici poškozeného dle
ustanovení § 43 odst. 1 trestního řádu. Dále státní zástupkyně Krajského státního
zastupitelství v Brně uvedla, že stěžovatelé neuvedli dostatečně konkrétní tvrzení, na
jejichž podkladu by mohly orgány činné v trestním řízení posoudit, zda jsou splněny
podmínky ustanovení § 65 odst. 1 in fine trestního řádu, umožňující nahlédnutí do spisu
i jiným osobám, neboť původně toliko uváděli, že se chtějí seznámit se skutečnostmi
zjištěnými při prošetřování smrti jejich syna, což příslušná státní zástupkyně
nevyhodnotila jako skutečnost naplňující podmínku potřebnosti pro uplatnění jejich
práv ve smyslu odkazovaného ustanovení. Ohledně tvrzení stěžovatelů ve výše
specifikované žádosti o výkon dohledu, že stěžovatelé chtějí uplatnit práva na ochranu
osobnosti svá i zesnulého nezletilého pak státní zástupkyně uvedla, že toto tvrzení
vznesli právě až v předmětné žádosti o výkon dohledu, a tudíž se s ním Městské státní
zastupitelství v Brně ani policejní orgán nemohly seznámit, nadto šlo o tvrzení zcela
obecné, nepodložené žádnými konkrétními skutečnostmi.

III. Argumentace stěžovatelů a vyjádření účastníků řízení

11. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé brojí proti 1) tvrzenému porušení svého
práva na soukromý a rodinný život, spočívající v tom, že jim bylo odepřeno nahlédnutí
do spisu obsahujícího informace o tragickém úmrtí jejich syna a 2) proti porušení svého
práva na účinné vyšetřování, které jim v souvislosti s tímto úmrtím náleží jakožto
pozůstalým rodičům. Konkrétně stěžovatelé specifikují své námitky následovně:

12. Ad 1). Stěžovatelé tvrdí, že jim náleží postavení poškozených ve smyslu
ustanovení § 43 odst. 1 trestního řádu, neboť jim trestným činem byla způsobena
nemajetková újma. Právo na přístup do spisu jim podle jejich názoru zakládá rovněž
skutečnost, že v trestním řízení měli postavení obviněných a po zrušení usnesení
o zahájení trestního stíhání mají postavení tzv. jiné osoby ve smyslu ustanovení
§ 65 odst. 1 věta třetí trestního řádu (dále jen „tzv. jiná osoba“). Na podporu tohoto
svého názoru se stěžovatelé dovolávají závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3.
2014, sp. zn. III. ÚS 1956/13 [N 28/72 SbNU 325], z nichž dovozují, že osoba
podezřelá, proti níž nebylo zahájeno trestní stíhání, má po odložení věci ve fázi
prověřování právo být seznámena s podstatným obsahem spisu.

13. Ohledně specifikace důvodů k nahlížení do spisu pak stěžovatelé uvádí, že
tuto po nich nelze spravedlivě požadovat, neboť o seznámení se se spisem usilují právě
proto, že chtějí zvážit, jaké další právní kroky v souvislosti s úmrtím svého syna či se
skutečností, že byli obviněni ze spáchání trestného činu, ačkoliv bylo následně usnesení
o trestním stíhání zrušeno a věc odložena, podniknou. Stěžovatelé rovněž poukazují na
závěr výše odkazovaného nálezu pod sp. zn. III. ÚS 1956/13, že k odepření souhlasu
státního zástupce k nahlédnutí do spisu v těchto případech musí tento uvést důvody.
V jejich případě se tak však stalo pouhým odkazem na zákonné ustanovení § 65 odst. 1
trestního řádu, aniž by byly uvedeny jakékoliv, byť obecně vymezené důvody. V této
souvislosti odkazují stěžovatelé na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva,
mající podporovat závěr, že odmítnutí státu sdělit, jaké informace jsou o jednotlivci
uchovávány, je porušením čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

14. Stěžovatelé své právo na nahlédnutí do spisu vyvozují rovněž z toho, že
v řízení již po jistou dobu vystupovali jako obvinění, a tedy měli právo nahlédnout do
spisu bez dalšího. V této době si tedy mohli pořídit kopii spisu a orgány činné v trestním
řízení by toto nijak zvrátit nemohly. Stěžovatelé tak mají za to, že odepření nahlédnutí
do spisu ze strany orgánů činných v trestním řízení se stalo v rozporu s judikaturou
Ústavního soudu, bylo nesmyslné, neodůvodněné a šlo spíše o projev libovůle.

15. Ad 2). Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti nejprve uvádí notoriety ohledně
významu práva na život a následně s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, zejména
na jeho usnesení ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2886/13, a na jeho nález ze dne
2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), jakož i na judikaturu Evropského
soudu pro lidská práva shrnuje doktrínu práva na účinné vyšetřování. Podle stěžovatelů
je součástí tohoto práva rovněž možnost nahlédnout do spisu, aby oběť sama mohla
zhodnotit, zda její právo na účinné vyšetřování nebylo porušeno. Dle jejich názoru proto
má oběť takové právo alespoň po skončení šetření a alespoň v takovém rozsahu, aby se
o tomto mohla přesvědčit. V jejich případě přitom po odložení věci zůstává pochybné,
zda za úmrtí jejich syna nejsou odpovědní zdravotníci. Stěžovatelé se domnívají, že
právo prověřit, zda úmrtí jejich dítěte odpovídá kautelám práva na účinné vyšetřování,
mají i přesto, že nepodali na zdravotníky formální trestní oznámení. Pokud jim byl
přístup do spisu odepřen, orgány činné v trestním řízení tím porušily právo na účinné
vyšetřování.

16. Ústavní soud si postupem dle ustanovení § 42 odst. 3 zákona o Ústavním
soudu opatřil relevantní spisový materiál a postupem dle ustanovení § 42 odst. 4 zákona
o Ústavním soudu zajistil vyjádření účastníků řízení. Takto ověřil, že skutkový stav
a procesní vývoj věci odpovídá tomu, co bylo popsáno výše, a že účastníci řízení se
v podstatě na rozhodných skutečnostech shodují. Z vyjádření účastníků řízení Ústavní
soud zjistil následující:

17. Policejní orgán se vyjádřil svým podáním ze dne 19. 12. 2016, doručeným
Ústavnímu soudu dne 22. 12. 2016. V něm popsal podmínky nahlížení do spisu
v trestním řízení, upravené v ustanovení § 65 odst. 1 trestního řádu, přičemž
i s odkazem na komentářovou literaturu dospěl k závěru, jehož se všechny věcí dotčené
orgány činné v trestním řízení konzistentně držely po celou dobu předcházejícího řízení,
tj. že stěžovatelé nejsou žádnou z osob, jimž trestní řád umožňuje nahlédnutí do spisu
zásadně bez dalšího, ani neosvědčili nutnou potřebu nahlédnutí do spisu pro uplatnění
svých práv. Závěrem svého vyjádření policejní orgán uvedl, že ústavní stížnost navíc
považuje za předčasnou, neboť stěžovatelé mohli získat přístup ke spisovému
materiálu prostřednictvím žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o svobodném přístupu k informacím“).

18. Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně se vyjádřila
podáním ze dne 3. 1. 2017, doručeném Ústavnímu soudu dne 4. 1. 2017. V tomto
podání rovněž rozvedla výše popsané podmínky nahlížení do spisu, přičemž dospěla
k v zásadě stejným závěrům jako policejní orgán. Nad rámec tohoto rozboru státní
zástupkyně uvedla, že stěžovatelé se až ve své žádosti ke Krajskému státnímu
zastupitelství v Brně zmínili o uplatnění práv na ochranu osobnosti, přičemž se
ztotožnila s napadeným vyrozuměním Krajského státního zastupitelství, že tato
formulace je příliš obecně formulována, než aby vyhovovala požadavkům ustanovení §
65 odst. 1 in fine. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako
zjevně neopodstatněnou.

19. Krajské státní zastupitelství v Brně se vyjádřilo tak, že na závěrech svého
přezkumu trvá. Stěžovatelé mají postavení tzv. „jiné osoby“, přičemž až v podnětu
k přezkoumání postupu Městského státního zastupitelství v Brně uvedli důvod
k nahlédnutí, který však měl povahu toliko obecné proklamace bez jakéhokoliv
konkrétního podkladu. Státní zástupkyně rovněž upozornila na to, že ze strany
stěžovatelů nedošlo v souvislosti s úmrtím zesnulého nezletilého k podání trestního
oznámení. Závěrem státní zástupkyně Ústavní soud informovala, že při svém
rozhodování vycházela ze závěrů výše specifikovaného nálezu Ústavního soudu pod sp.
zn. III. ÚS 1956/13, jež je dle jejího názoru možno analogicky aplikovat i na situaci
stěžovatelů.

20. Jediný argument, který ostatní účastníci řízení mimo stěžovatelů neuvedli již
v rámci předcházejícího trestního řízení, spočíval v možnosti stěžovatelů domoci se
přístupu ke spisu prostřednictvím žádosti o informace prostřednictvím zákona
o svobodném přístupu k informacím, který rozvedl ve svém vyjádření policejní orgán.
Jelikož tato námitka nebyla jakkoliv způsobilá meritorně změnit rozhodnutí Ústavního
soudu (viz níže), nepovažoval tento v zájmu zachování zásady rychlosti řízení za nutné
zasílat stěžovateli či vzájemně ostatním účastníkům řízení jejich vyjádření. Ústavní
soud proto přikročil k samotnému posouzení ústavní stížnosti.

IV. Posouzení Ústavním soudem

21. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému
rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1
písm. d) Ústavy České republiky jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím či zásahem došlo
k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí
se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se
jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti
respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci a rozdělení úkolů a jim
odpovídajícím práv a povinností jejích orgánů, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci.
Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí,
svěřených mu ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního
orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí
orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou
ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu,
tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či
svobody stěžovatelů.

22. Ústavní soud již na tomto místě považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem
v této věci není, a s ohledem na jeho v předchozím odstavci zdůrazněné místo
v soustavě orgánů veřejné moci ani nemůže být, posouzení správnosti postupu orgánů
činných v trestním řízení ve vztahu k odložení věci, natož posuzování správnosti
jednání stěžovatelů samotných. V nynějším případě jde o principiální otázku přístupu
rodičů zesnulého novorozeného dítěte k trestnímu spisu, pro jejíž řešení nejsou
skutkové okolnosti případu stěžovatelů rozhodující v situaci, kdy policejní orgán trestní
věc, v níž byli vedení jako podezřelí, odložil.

A) K právu stěžovatelů na respektování soukromého a rodinného života

V. Opodstatněnost

23. Stěžovatelé namítají, že znemožněním nahlédnutí do spisu bylo porušeno
jejich právo na respektování soukromého a rodinného života tím, že jim nebylo
umožněno seznámit se s obsahem spisového materiálu, v němž se nacházely informace,
týkající se tragického úmrtí zesnulého nezletilého. Z argumentace stěžovatelů vyplývá,
že v tomto ohledu spatřují dvojí pochybení orgánů veřejné moci. Za prvé, stěžovatelé
mají právo seznámit se s okolnostmi úmrtí svého syna, za druhé, stěžovatelé mají právo
seznámit se se spisem, který byl veden o trestním řízení, v jehož rámci proti nim bylo
zahájeno trestní stíhání. Ústavní soud ve svém nálezu pod sp. zn. III. ÚS 1956/13, na
nějž stěžovatelé odkazují, vyslovil, že znemožnění nahlédnutí do spisu osobě podezřelé
po odložení věci může za určitých okolností představovat porušení základních práv či
svobod takové osoby.

24. Stěžovatelé v nyní projednávané věci tvrdí, že právě takovým odepřením
nahlédnutí do spisu bylo porušeno jejich právo na ochranu soukromého a rodinného
života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny jednak ve vztahu k nim samotným, jednak ve
vztahu k jejich zesnulému synovi. Ve výše specifikovaném nálezu pod sp. zn.
III. ÚS 1956/13 Ústavní soud takový důvod a priori nevyloučil, ač se skutkové
okolnosti od nyní projednávaného případu lišily. Ústavní soud má tedy za to, že
v případě stěžovatelů nelze porušení některého z jejich základních práv či svobod
vyloučit bez toho, aby byl podroben meritornímu přezkumu. Proto shledal, že v této
části jsou splněny podmínky pro to, aby ústavní stížnost byla posouzena ve věci samé a
bylo o ní rozhodnuto nálezem.

VI. Relevantní právní úprava, rozhodovací praxe a literatura

25. Ustanovení § 65 odst. 1 trestního řádu stanoví, že obviněný, poškozený
a zúčastněná osoba, jejich obhájci a zmocněnci mají právo nahlížet do spisů, s výjimkou
protokolu o hlasování a osobních údajů svědka podle § 55 odst. 2 trestního řádu, činit si
z nich výpisky a poznámky a pořizovat si na své náklady kopie spisů a jejich částí. Totéž
právo mají zákonní zástupci obviněného, poškozeného nebo zúčastněné osoby, jestliže
tyto osoby jsou zbaveny způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jejich způsobilost
k právním úkonům omezena. Jiné osoby tak mohou činit se souhlasem předsedy senátu
a v přípravném řízení se souhlasem státního zástupce nebo policejního orgánu, jen
pokud je toho třeba k uplatnění jejich práv. Ustanovení § 65 odst. 2 trestního řádu pak
stanoví, že v přípravném řízení může státní zástupce nebo policejní orgán právo
nahlédnout do spisů a spolu s tím ostatní práva uvedená v odstavci 1 ze závažných
důvodů odepřít. Závažnost důvodů, ze kterých tato práva odepřel policejní orgán, je na
žádost osoby, jíž se odepření týká, státní zástupce povinen urychleně přezkoumat. Tato
práva nelze odepřít obviněnému a obhájci, jakmile byli upozorněni na možnost
prostudovat spisy, a při sjednávání dohody o vině a trestu.

26. Poškozeným se pro účely trestního řízení rozumí dle ustanovení § 43 odst. 1
trestního řádu ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková
škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem
obohatil (poškozený), má právo činit návrh na doplnění dokazování, nahlížet do spisů
(§ 65 trestního řádu), zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se
hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání nebo o schválení dohody o
vině a trestu a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Dle ustanovení § 43 odst. 2
trestního řádu se však za poškozeného nepovažuje ten, kdo se sice cítí být trestným
činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním
pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem.

27. Komentářová literatura k tomu uvádí, že způsobení škody, nemajetkové újmy
či vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení, z nichž dovozuje určitá osoba své
postavení poškozeného, musí být v příčinné souvislosti se skutkem, pro který je
obviněný trestně stíhán (k tomu srov. ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád.
Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 514nn). Tuto úvahu lze dle názoru
Ústavního soudu vztáhnout i na situace, v nichž se trestní stíhání nevede.

28. Pro nyní projednávanou věc jsou stěžejní závěry shora specifikovaného nálezu
Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1956/13, neboť v jeho části IV.2 se Ústavní soud
zabýval případem, jehož skutkové okolnosti i podstata tvrzených porušení základních
práv či svobod tehdejšího stěžovatele jsou do značné míry podobné nynějšímu případu.
V odkazovaném nálezu Ústavní soud vyslovil tyto čtyři pro věc relevantní závěry:

29. Za prvé, osoba, která byla vedena orgány činnými v trestním řízení jako
podezřelá a její trestní věc byla následně odložena, je tzv. jinou osobou ve smyslu
ustanovení § 65 odst. 1 trestního řádu, a to za podmínky, že v průběhu daného trestního
řízení došlo k zásahům do jejích základních práv či svobod a dotčená osoba hodlá
uplatňovat ve vztahu k těmto zásahům své právo v předepsaném právním řízení (např.
řízení na náhradu škody či nemajetkové újmy, podání podnětu k zahájení kárného
řízení, podání trestního oznámení atd.). To ostatně potvrzuje i komentářová literatura,
na niž stěžovatel odkazuje (srov. ŠÁMAL, P., GŘIVNA, T. In: ŠÁMAL, P. a kol.
Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 707), která považuje
takovou osobu za tzv. jinou osobu. Odkazované dílo dále na stejném místě uvádí, že
právo tzv. jiné osoby je omezeno jednak souhlasem příslušného orgánu činného
v trestním řízení, jednak tím, že nahlížení do spisu musí být omezeno pouze na takový
rozsah spisového materiálu, který je nutný k uplatnění práva této osoby.

30. Za druhé, toto právo je vázáno na splnění podmínek ustanovení § 65 odst. 1
trestního řádu, tj. nejedná se o právo nepodmíněné. Příslušný orgán činný v trestním
řízení je totiž ze závažných důvodů, jimiž může být např. ochrana utajovaných
informací, bezpečnost svědků, ochrana dosažení účelu trestního řízení atd., oprávněn
nahlédnutí do spisu odmítnout. Dotčená osoba tak k nahlédnutí musí mít souhlas
příslušného orgánu činného v trestním řízení (jímž je policejní orgán, státní zástupce a
v řízení před soudem předseda senátu), k čemuž musí vymezit konkrétní
přezkoumatelný a oprávněný cíl, který nahlédnutím sleduje, tj. vymezit, jaké své
konkrétní právo hodlá uplatnit a proč je pro ně potřebné nahlédnout do spisu.

31. Za třetí, je-li takovou osobou podána řádně odůvodněná žádost o nahlédnutí
do spisu, je příslušný orgán činný v trestním řízení povinen ji přezkoumat a v případě,
že má za to, že nad právem takové osoby do spisu nahlédnout převažuje právo jiné
osoby či veřejný zájem, je povinen odepření nahlédnutí do spisu přezkoumatelným
způsobem odůvodnit. Neshledá-li takový důvod odepření, je povinen nahlédnutí do
spisu zpřístupnit.

32. Za čtvrté, udělením nesouhlasu s nahlédnutím takové dotčené osoby do spisu
není založena překážka věci rozsouzené, neboť nic takové osobě nebrání, aby si podala
žádost opakovaně, přičemž není vázána původně uváděnými důvody.

VII. Vlastní posouzení nynějšího případu

33. Ústavní soud se nejprve musel zabývat námitkou stěžovatelů, že mají přístup
do spisu bez dalšího, neboť jsou poškozenými ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1
trestního řádu. S oporou o shora uvedenou komentářovou literaturu k pojmu
poškozeného se Ústavní soud přiklání v tomto ohledu na stranu orgánů činných
v trestním řízení. Skutkové okolnosti, pro něž bylo zahájeno trestní řízení, byly totiž
jednoznačně vymezeny způsobem, že případný z nich vyplývající skutek mohli spáchat
jedině stěžovatelé. Byly totiž formulovány tak, že, zjednodušeně řečeno, stěžovatelé
měli nedbalostně zapříčinit úmrtí zesnulého nezletilého tím, že přes včasná poučení
lékařů odmítli jeho hospitalizaci, v důsledku čehož se jeho zdravotní stav rychle zhoršil
tak, že jej již nebylo možno zachránit ani poté, co byl následně z důvodu tohoto
zhoršení hospitalizován. Takto vymezené skutkové okolnosti prakticky neumožňují, aby
v nich byl i byť hypoteticky spatřován trestný čin třetí osoby, neboť odmítnout lékařské
výkony mohli pouze rodiče zesnulého nezletilého. Pokud tedy byla věc odložena proto,
že zde není podezření ze spáchání trestného činu, nemůže zde bez dalšího být ani
poškozený, jemuž by v příčinné souvislosti s tímto trestným činem vznikla škoda, újma
či na jehož úkor by se pachatel bezdůvodně obohatil.

34. Stěžovatelé dále argumentovali tím, že v průběhu předmětného trestního
řízení již, byť přechodně, nabyli postavení obviněné osoby, a tedy měli právo do spisu
nahlédnout bez uvedení důvodů. S touto námitkou se Ústavní soud nemůže ztotožnit.
Podle platné a účinné právní úpravy neexistuje žádné právo, z něhož by bylo možno
dovodit, že jednou nabyté právo nahlížet do spisu v trestním řízení zůstává zachováno
navždy bez ohledu na to, jak se mění postavení osoby, která toto práva nabyla.

35. V prvé řadě je totiž nutno ozřejmit, že obviněný po zahájení trestního stíhání
ničím omezené právo nahlížet do spisu nemá. I na něj se totiž vztahuje ustanovení
§ 65 odst. 2 věta první trestního řádu [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne
23. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 472/2000 (N 15/21 SbNU 107)], a obviněný tak nabývá
bezpodmínečné právo nahlížet do spisu na základě ustanovení § 65 odst. 2 věta třetí
poprvé až v okamžiku, kdy je upozorněn na možnost prostudovat spis, tedy na konci
přípravného řízení trestního. Jelikož stěžovatelé v časovém intervalu, v němž byli
v postavení obviněných, o nahlížení do spisu nepožádali, nepřísluší nyní Ústavnímu
soudu činit dohady, zda by jim bývalo bylo nahlédnutí umožněno či odepřeno, případně
bylo-li by odepřeno z legitimních důvodů či nikoliv.

36. Ani v případě, že by byli o nahlédnutí do spisu požádali a toto jim bylo
umožněno, neznamenalo by to však, že by měli možnost do spisu nahlížet jako obvinění
i poté, co usnesení o zahájení jejich trestního stíhání bylo zrušeno. Podmínky nahlížení
do spisu dle ustanovení § 65 odst. 1 věty první trestního řádu, vztahující se na
obviněného, poškozeného, zúčastněnou osobu a jejich obhájce a zmocněnce, totiž
nejsou v žádném případě arbitrární, ale odráží význam těchto vybraných subjektů
trestního řízení, neboť tyto v řízení před soudem mají postavení stran řízení dle
ustanovení § 12 odst. 6 trestního řádu.

37. Jedná se tedy o projev skutečnosti, že poškozený, obviněný a zúčastněná
osoba v konkrétním trestním řízení prosazují své vlastní zájmy a mají eminentní, osobní
a bezprostřední zájem na jeho výsledku, neboť tento je způsobilý se jich citelně
dotknout. Aby tento svůj zájem mohli aktivně a přinejmenším potenciálně efektivně
prosazovat, přiznává jim zákonodárce celou řadu procesního práv (např. činit návrhy,
podávat opravné prostředky, vyjadřovat se k věci atd.), které toto mají zabezpečit.
Nedílnou součástí souboru těchto práv je i právo nahlížet do spisu (byť u obviněného
trestní řád výslovně toto právo uvádí jen u jeho obhájce dle ustanovení § 41 odst. 2
trestního řádu, k poškozenému viz ustanovení § 43 odst. 1 trestního řádu a u zúčastněné
osoby viz ustanovení § 42 odst. 1 trestního řádu). U stěžovatelů však tyto důvody právě
s ohledem na zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání nebyly, a Ústavní soud proto
v tomto bodě uzavírá, že stěžovatelé měli v daném případě postavení tzv. jiných osob.
Nutno tedy nyní posoudit, zda se orgány činné v trestním řízení nedopustily zásahu do
základních práv či svobod stěžovatelů tím, že jim odepřely nahlédnutí do spisu, ač na to
tito měli právo jako tzv. jiné osoby.

38. Ze závěrů prejudikatury vyplývá, že ani tzv. jiná osoba nevládne neomezeným
přístupem ke spisu, ani příslušný orgán činný v trestním řízení nevládne neomezenou
možností tento přístup odpírat. Institutem nahlížení do spisu tzv. jinou osobou tak
rezonuje potřeba vyvažování práv a oprávněných zájmů tzv. jiné osoby na přístup ke
spisovému materiálu na jedné straně a legitimních důvodů k odepření takového přístupu
ve veřejném zájmu či v zájmu ochrany práv třetích osob na straně druhé. Koncepce,
z níž Ústavní soud vyšel v odkazovaném nálezu pod sp. zn. III. ÚS 1956/13, je svým
způsobem dvoufázová. Nejprve totiž musí tzv. jiná osoba požádat o nahlédnutí do spisu
a tuto svou žádost doložit přezkoumatelným a relativně konkrétním důvodem, následně
je „na tahu“ příslušný orgán činný v trestním řízení, který buď požadované nahlédnutí
do spisu v potřebném rozsahu umožní, nebo je odepře a sdělí přezkoumatelný důvod,
proč tak učinil.

39. V nyní projednávaném případě stěžovatelé tvrdí, že nahlédnutí do spisu pro ně
bylo potřebné z toho důvodu, aby mohli uplatnit svá práva na ochranu osobnosti.
Ostatní účastníci řízení toto tvrzení napadají v zásadě z dvojího směru. Jednak dle jejich
názoru nebylo toto vymezení důvodu dostatečné, jednak bylo uplatněno teprve v žádosti
o přezkum postupu Městského státního zastupitelství v Brně. Ústavní soud proto ve
světle výše uvedených východisek musí posoudit jednak konkrétnost, jednak včasnost
uplatnění tohoto důvodu.

40. Stran konkretizace důvodu Ústavní soud dospěl k závěru, že tento je nutno
vykládat kontextuálně a v závislosti na okolnostech se i standard míry konkrétnosti
bude lišit. Jiné nároky na přesnost vymezení důvodu je totiž nutno klást v případech,
kdy tzv. jiná osoba v původním řízení nijak nefigurovala a právo, k jehož uplatnění
potřebuje nahlédnout do spisu o trestním řízení, s tímto řízením v zásadě nesouvisí
vůbec či jen velmi okrajově, a jiné v případě, že tzv. jiná osoba byla či je subjektem
trestního řízení. V prvém okruhu případů budou tyto nároky zásadně větší, neboť
příslušnému orgánu činnému v trestním řízení nejsou již a priori známy ani částečně
skutečnosti relevantní pro předmětné posouzení.

41. Naopak disponuje-li znalostí těchto skutečností orgán činný v trestním řízení
již před podáním žádosti o nahlédnutí do spisu pro své angažmá v daném trestním
řízení, vyhoví shora nastíněným požadavkům i taková žádost, která je dostatečně
konkrétní pro přezkum toliko ve spojení s těmito již známými skutečnostmi. To však
neplatí v případech, v nichž z textu předmětné žádosti není zřejmé, na jaké skutečnosti
tato odkazuje, toto není dostatečně zřejmé ani z okolností případu a příslušný orgán
činný v trestním řízení by tak musel žádost v podstatě dotvářet (např. jde o rozvětvený
případ s velkým počtem osob či skutků a z textu žádosti nelze jednoznačně určit, které
větve případu se konkrétní důvod pro umožnění přístupu do spisu vůbec týká, atd.).

42. V obecné rovině Ústavní soud souhlasí s výhradou s ostatními účastníky řízení
v tom, že formálně vzato konkretizaci důvodu k nahlédnutí do spisu obsahovala až
žádost o přezkoumání postupu Městského státního zastupitelství v Brně, do té doby
stěžovatelé žádný konkrétní důvod neuvedli. Tato argumentace je ale platná obecně a
nedopadá na případ stěžovatelů. Skutečnost, že stěžovatelé jsou rodiči zesnulého, má
totiž v nyní projednávaném případě kardinální význam. Vztah mezi rodiči a dětmi totiž
podléhá zvláštní právní ochraně, nacházející své vyjádření na mnoha místech právního
řádu.

43. Běžné vztahy mezi rodiči a dětmi zastávají mezi společenskými vztahy tak
mimořádné místo, že v některých aspektech ani nemají obdoby. Právo tuto skutečnost
přitom reflektuje, ostatně jedná se i o jednu ze základních zásad soukromého práva,
vyjádřenou v ustanovení § 3 odst. 2 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
(dále jen „občanský zákoník“). Tato zásada se pak projevuje v mnoha dalších
konkrétních ustanoveních tím, že vztahům mezi rodiči a dětmi poskytuje zvýšenou
ochranu a možnost plného rozvinutí. Jedná se zejména o instituty vyplývající
z rodičovské odpovědnosti dle ustanovení § 858 a § 865 až § 905 občanského zákoníku
a celou řadu dalších konkrétních práv a povinností, např. podle § 855, § 857 odst. 2, §
910 ve spojení s § 915, § 98 odst. 1, § 92 odst. 2, § 236 odst. 2 věta druhá, § 802, § 860,
§ 1636 odst. 1, § 1668 odst. 1, § 2959, § 2831 odst. 2, aj. občanského zákoníku. Řada
uvedených ustanovení sice přiznává určité mimořádné postavení i jiným subjektům,
např. manželům, nicméně v případě zesnulého nezletilého, který zemřel jako
novorozenec, byli jeho rodiče v zásadě těmi jedinými, u nichž by tato ustanovení mohla
mít byť hypotetický význam.

44. Jinými slovy, koncepce právního postavení rodičů ve vztahu k jejich
nezletilým dětem je vybudována na komplexu vzájemně neoddělitelných práv a
povinností, spočívajících ve výchově, výživě, podpoře a ochraně nezletilých dětí. Tato
se nevyčerpává faktickými projevy, ale spočívá i v ochraně právní. Je pravdou, že i tato
se zpravidla děje pouze inter vivos, nicméně i po takovém úmrtí některá práva rodičů
trvají, některá vznikají nově, např. právo k uplatňování postmortální ochrany osobnosti
zesnulého nezletilého dle ustanovení § 82 odst. 2 občanského zákoníku, v každém
případě pak trvá zvláštní právní ochrana vztahu mezi rodiči a zesnulým nezletilcem.
Rodiče totiž budou zpravidla tím jediným, kdo po jeho smrti bude mít vůli a zájem
učinit všechny kroky k tomu, aby bylo odhaleno případné zavinění jeho smrti třetí
osobou, resp. aby okolnosti jeho smrti byly řádně vyšetřeny. Nelze opomenout ani to, že
úmrtí nezletilého potomka představuje patrně jeden z nejvíce traumatizujících prožitků,
jaký se rodičům v běžných současných podmínkách může přihodit, a tedy za splnění
patřičných zákonných předpokladů se z právního hlediska může jednat o velmi citelnou
nemajetkovou újmu.

45. Právo na právní ochranu dítěte jeho rodiči je pak poměrně značného významu
i z pohledu mezinárodního práva veřejného. Za jeden z projevů je třeba považovat
čl. 24 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen
„Pakt“), stanovujícího, že: „Každé dítě má bez jakékoli diskriminace podle rasy, barvy,
pohlaví, jazyka, náboženství, národnostního nebo sociálního původu, majetku nebo rodu
právo na takovou ochranu, která mu přísluší s ohledem na jeho postavení nezletilce, ze
strany jeho rodiny, společnosti a státu.“ Pořadí, v němž jsou uvedeny entity odpovědné
za ochranu dítěte, je přitom nutno vnímat jako hierarchické, neboť primárně tato
odpovědnost leží na rodině (k tomu srov. obecný komentář Výboru pro lidská práva
Organizace spojených národů č. 17 k čl. 24 Mezinárodního paktu o občanských a
politických právech, bod 6). V souladu s tím je i úprava Úmluvy o právech dítěte,
zejména její čl. 5 a 18 ve vzájemném spojení.

46. Čl. 5 Úmluvy o právech dítěte zní: „Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy,
se zavazují respektovat odpovědnost, práva a povinnosti rodičů nebo, v odpovídajících
případech a v souladu s místními obyčeji, členů širší rodiny nebo obce, zákonných
zástupců nebo jiných osob právně odpovědných za dítě, které směřují k zabezpečení
jeho orientace a usměrňování při výkonu práv podle úmluvy v souladu s jeho
rozvíjejícími se schopnostmi.“ Čl. 18 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte zní: „(1) Státy,
které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána
zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Rodiče
nebo v odpovídajících případech zákonní zástupci mají prvotní odpovědnost za výchovu
a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí při tom být zájem dítěte. (2) Za
účelem zaručení a podpory práv stanovených touto úmluvou poskytují státy, které jsou
smluvní stranou úmluvy, rodičům a zákonným zástupcům potřebnou pomoc při plnění
jejich úkolu výchovy dětí a zabezpečují rozvoj institucí, zařízení a služeb pro děti.“ I
standardní výklad Úmluvy o právech dítěte akcentuje roli rodičů jakožto primárních
pečovatelů o dítě a jeho ochránců (k tomu srov. např. Obecný komentář Výboru pro
práva dítěte Organizace spojených národů č. 7 K implementaci práv dítěte v raném
dětství, bod 18.).

47. Na vnitrostátní ústavně-právní úrovni je požadavek na vůdčí roli rodičů při
ochraně svých dětí formulován jednak v čl. 10 odst. 2 Listiny, který chrání samotnou
existenci rodinného života, a jednak v čl. 32 odst. 1 Listiny, který stanoví: „Rodičovství
a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena.“
Jedná se přitom o právo podle hlavy čtvrté Listiny (práva hospodářská, sociální
a kulturní), tedy jde o právo, které se netýká vlastní (existenční) ochrany rodičovství,
nýbrž spíše povinností státu vytvářet podmínky pro jeho funkční ochranu a rozvoj.

48. V souladu se zásadou ubi ius, ibi remedium je nutno zmíněná mezinárodní
a ústavně-právní východiska brát v potaz při interpretaci vnitrostátního práva všude tam,
kde rodiče uplatňují své právo a současně povinnost chránit své dítě a jeho nejlepší
zájem. Ústavní soud k tomu dodává, že ačkoliv primárně se tato ochrana pochopitelně
odehrává inter vivos, je nutno do jejího rámce zařazovat i ochranu postmortální. Jen tak
je možno dosáhnout komplexní úrovně ochrany včetně preventivního účinku vůči třetím
osobám, které jsou hypoteticky způsobilé nejlepší zájmy dítěte narušit, neboť ty si musí
být vědomy, že v případě jejich přispění ke smrti takového dítěte budou primárně jeho
rodiče schopni dosáhnout jeho účinné postmortální ochrany.

49. Vzhledem k celému komplexu všech sub 43. až 48. uvedených práv
a povinností mezi rodiči a dětmi je právní důvod rodičů k nahlédnutí do spisu
obsahujícího informace o úmrtí svého dítěte instinktivně rozpoznatelným
a presumovatelným, přičemž tento nevyplývá jen z práv, odvozených od samotných
práv dítěte, ale řada z těchto práv rodičů náleží originárně přímo jim. V tomto světle
Ústavní soud uzavírá, že ustanovení § 65 odst. 1 věta třetí trestního řádu je nutno
ústavně-konformně vykládat i prizmatem zvláštní ochrany rodičovství ve smyslu čl. 32
odst. 1 Listiny s přihlédnutím k výše uvedeným východiskům mezinárodně-právních
dokumentů. Pokud tak rodiče v žádosti o nahlédnutí do spisu výslovně neuvedou, které
konkrétní právo ze shora zmíněného komplexu chtějí uplatnit, není to na překážku
umožnění tohoto nahlédnutí. Tento závěr nevytváří žádné nové právo, a tedy neporušuje
čl. 41 odst. 1 Listiny, neboť pouze stanovuje nároky na interpretaci ustanovení
§ 65 odst. 1 věta třetí trestního řádu. Tato ústavně-konformní interpretace spočívá tedy
v tom, že právo, pro jehož uplatnění tzv. jiná osoba nahlédnutí do trestního spisu
požaduje, je v případech, jako je ten nynější, osvědčeno ze samotné podstaty zvláštní
ochrany rodičovství v případě nezletilých dětí.

50. Již tyto důvody by postačovaly pro kasační zásah Ústavního soudu. Pro
úplnost lze však ještě doplnit, že i kdyby nebylo možno dovodit, že stěžovatelé měli
právo na přístup ke spisu bez potřeby konkrétně specifikovat, nijak by to nebránilo
státní zástupkyni činné při Krajském státním zastupitelství v Brně, aby i s ohledem na
stěžovateli nově vymezený důvod pro nahlédnutí věc přikázala státní zástupkyni činné
při Městském státním zastupitelství v Brně, aby ji projednala znovu. Jelikož souhlas
s nahlížením tzv. jiné osoby do spisu dle ustanovení § 65 odst. 2 trestního řádu není
spojen s překážkou věci rozsouzené, nic by pak nebránilo poslední jmenované státní
zástupkyni, aby souhlas s nahlížením do spisu stěžovatelům případně udělila či
z legitimních důvodů odepřela po přezkoumání podstaty věci, ačkoliv se předtím při
přezkumu dle ustanovení § 65 odst. 2 trestního řádu ztotožnila s postupem policejního
orgánu. Jak trestní řízení, tak postup při vyřizování dohledu dle ustanovení § 12c a násl.
zákona o státním zastupitelství totiž nejsou ovládány zásadou koncentrace.

VIII. K vyčerpání opravných prostředků

51. Ústavní soud se musel zabývat i otázkou, zda v dané věci byla splněna
podmínka subsidiarity ústavní stížnosti. Jak Ústavní soud uvedl již ve svém nálezu pod
sp. zn. III. ÚS 1956/13, žádost o nahlédnutí do spisu dle ustanovení § 65 odst. 1 věta
třetí trestního řádu a způsob jejího vyřízení nezakládají překážku věci rozsouzené.
Stěžovatelé tedy mohli bez dalšího poté, co se svou žádostí a následnými opravnými
prostředky neuspěli, podat žádost novou, odůvodněnou v intencích toho, co po nich
orgány činné v trestním řízení požadovaly. V odkazovaném nálezu pod sp. zn. III. ÚS
1956/13 však Ústavní soud konkludoval, že možnost opakovaného podání žádosti
nemůže bránit stěžovateli v podání ústavní stížnosti v případech, kdy je z přístupu
příslušných orgánů činných v trestním řízení zřejmé, že tyto se žádostí materiálně
zabývat nechtějí nebo zcela flagrantně na základě nesprávného výkladu porušují některé
ze základních práv stěžovatele a Ústavní soud musí tento deficit napravit. Z toho se
rovněž podává, že tzv. vyrozumění o žádosti o nahlédnutí do spisu dle ustanovení
§ 65 odst. 1 věta třetí trestního řádu je rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1
písm. a) trestního řádu.

52. Ústavní soud se na tomto místě musí vypořádat rovněž s argumentem
policejního orgánu, že stěžovatelé mohli dosáhnout seznámení se s obsahem spisového
materiálu i žádostí o informace postupem podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud tomuto argumentu
nemůže přisvědčit. Za prvé, jedná se o zcela jiné řízení podle jiného právního předpisu,
které s trestním řízením a postupem orgánů činných v trestním řízení bezprostředně
nesouvisí a žádost o poskytnutí informace tak nelze považovat za organický prostředek
nápravy ve vztahu k postupům podle trestního řízení (na rozdíl např. od zákona
č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, a jeho úpravou
tzv. dohledu). Za druhé, při poskytování informací postupem podle výše uvedeného
zákona musí povinný subjekt důsledně dbát ochrany osobních údajů, a tedy
stěžovatelům by tak byly požadované informace poskytnuty jen v anonymizované
podobě. Taková podoba by však nebyla stěžovatelům k užitku, neboť je zřejmé, že
k uplatnění jejich práv bylo nutno znát i případné identifikační údaje toho, vůči němuž
jsou uplatňována.

B) K právu na účinné vyšetřování

IX. Opodstatněnost

53. Stěžovatelé namítají, že odepřením přístupu do spisu bylo současně porušeno
i právo na život jejich syna ve své specifické podobě tzv. práva na účinné vyšetřování,
které podle jejich názoru v sobě zahrnuje i právo oběti, resp. jejích pozůstalých, být
seznámeni s výsledky vyšetřování příčin úmrtí, a to i v podobě seznámení se spisem.
54. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé v rámci této argumentace nevyčerpali
všechny prostředky k ochraně svých práv, a Ústavní soud se tak, vázán zásadou
subsidiarity ústavní stížnosti, touto námitkou nemohl zabývat [srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2008, III. ÚS 2111/07 (N 160/51 SbNU 3), nález
Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) či nález
Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)].
55. V prvé řadě nutno uvést, že námitku porušení práva na účinné vyšetřování
stěžovatelé vznesli poprvé až ve své ústavní stížnosti. Ústavní soud dále k této námitce
opakuje, že předmětná trestní věc byla již ve fázi prověřování odložena dle ustanovení
§ 159a odst. 1 trestního řádu s tím, že nejde o podezření, že byl spáchán trestný čin a
není namístě věc vyřešit jinak. Rovněž Ústavní soud připomíná, že stěžovatelé byli
v mezích skutkových okolností, pro něž bylo předmětné trestní řízení zahájeno,
jedinými podezřelými. Tím, že byla tato trestní věc odložena, tak bylo ze strany orgánů
činných v trestním řízení dostatečně jasně deklarováno, že případná trestní odpovědnost
jiných osob za úmrtí zesnulého nezletilého jimi není zvažována. Pokud přesto měli
stěžovatelé za to, že byl na jejich synovi spáchán trestný čin, nic jim, jak ostatně zmínila
ve svém vyjádření i státní zástupkyně činná při Krajském státním zastupitelství v Brně,
nebránilo v tom, aby učinili oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl
spáchán trestný čin. K tomu přitom nebylo bezpodmínečně nutné, aby měli přístup ke
spisu v původním trestním řízení, neboť toto oznámení mohli učinit i vůči neznámému
pachateli. Buď jak buď, stěžejním závěrem zůstává, že stěžovatelé nikdy v průběhu
předcházejícího řízení neuváděli, že jejich přístup do spisu odůvodňuje skutečnost, že
zvažují podání trestního oznámení. V tomto ohledu by jejich ústavní stížnost byla
nepřípustná dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jelikož však
stěžovatelé tuto námitku uplatňovali proti stejným rozhodnutím, v nichž Ústavní soud
spatřoval porušení jejich práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny,
tato skutečnost se do výroku tohoto nálezu nepromítla.

X. Závěr

56. Vyrozuměním Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno,
3. oddělení obecné kriminality ze dne 27. 5. 2016, č. j. KRPB-190036-141/TČ-2014-
060273-HK, vyrozuměním Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 20. 6. 2016,
č. j. 5 ZN 2345/2014-40, o neumožnění nahlédnutí do spisu, a vyrozuměním Krajského
státního zastupitelství v Brně ze dne 19. 8. 2016, č. j. 1 KZN 1059/2016-14, o odložení
podání, přesto, že u stěžovatelů mohly dotčené orgány činné v trestním řízení důvodně
předpokládat komplex práv opravňujících je k nahlédnutí do spisu, došlo ke zkrácení
jejich práva na ochranu rodičovství zaručeného v čl. 32 odst. 1 Listina a práva na
spravedlivý proces tak, jak je chrání čl. 36 odst. 1 Listiny.

57. Ústavní soud se naopak neztotožnil s tvrzením stěžovatelů, že odepřením
jejich nahlédnutí do spisu došlo k porušení jejich práva na účinné vyšetřování.
V rozsahu tohoto tvrzeného porušení je tak ústavní stížnost nepřípustná dle ustanovení §
75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

58. Jelikož v této věci údajný jiný zásah do práv stěžovatelů vyplýval toliko
z účinků napadených rozhodnutí, musel Ústavní soud v rozsahu, v jakém stěžovatelé
napadali tento jiný zásah, spočívající v tom, že jim dosud nebylo umožněno nahlédnout
do spisu, jejich ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost dle ustanovení § 75 odst. 1
zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. března 2017

Jan Musil
předseda senátu

Vydáno: 21. March 2017
Vloženo: 13. April 2017

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin