JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 3185/13

Právo vypravitele pohřbu odmítnout majetek nepatrné hodnoty

Právní věty

  1. Jestliže okresní soud v dědickém řízení přistoupil k vydání majetku nepatrné hodnoty, který zanechal zůstavitel, aniž by se dotázal stěžovatele jako vypravitele pohřbu, zda s jeho převzetím souhlasí, vybočil tím nejen z ústavně konformní interpretace ustanovení § 175h odst. 2 o. s. ř., ale i ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, čímž porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny. Okresní soud ve Znojmě současně v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny zasáhl do stěžovatelova práva na projednání věci v jeho přítomnosti tak, aby mohl ovlivnit průběh řízení výkonem svých procesních práv a povinností účastníka dědického řízení.


Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka a Vlasty Formánkové - ze dne 26. listopadu 2014 sp. zn. IV. ÚS 3185/13 ve věci ústavní stížnosti města Znojmo, se sídlem Obroková 1/12, Znojmo, zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Horkým, advokátem, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 1844/28, Brno, proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě č. j. 13 D 658/2013-32 ze dne 28. srpna 2013 o zastavení dědického řízení a vydání zůstavitelova majetku stěžovateli jako vypraviteli pohřbu, za účasti Okresního soudu ve Znojmě jako účastníka řízení.

I. Usnesením Okresního soudu ve Znojmě č. j. 13 D 658/2013-32 ze dne 28. srpna 2013 byla porušena základní práva stěžovatele, garantovaná v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Okresního soudu ve Znojmě č. j. 13 D 658/2013-32 ze dne 28. srpna 2013 se ruší.

Odůvodnění

Ústavnímu soudu byl dne 18. října 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Okresního soudu ve Znojmě č. j. 13 D 658/2013-32 ze dne 28. srpna 2013, jímž soud, reprezentovaný pro daný případ JUDr. Janou Plochovu, notářkou v postavení soudního komisaře, zastavil dle § 175h odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013, (dále jen "o. s. ř.") dědické řízení po zůstaviteli Janu Váňovi, zesnulém dne 31. května 2013 (výrok II), a majetek nepatrné hodnoty zahrnující i nemovitý majetek, blíže specifikovaný ve výroku I, vydal městu Znojmo jako vypraviteli pohřbu. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že postupem Okresního soudu ve Znojmě bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 4 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení svého práva na soudní ochranu stěžovatel spatřoval ve skutečnosti, že mu nebylo umožněno účastnit se dědického řízení, přestože v souladu s ustanovením § 175b o. s. ř. mělo být s ním jako s účastníkem jednáno. O existenci předmětného řízení se stěžovatel podle svých slov dověděl až z napadeného rozhodnutí, proti němuž již nebylo možno podat odvolání s ohledem na ustanovení § 175h odst. 3 o. s. ř., a které tak nabylo právní moci. Obecný soud dle názoru stěžovatele dále porušil jeho právo ve smyslu čl. 4 Listiny, když mu uložil povinnosti v rozporu se zákonem, resp. v rozporu se zákonem přijal rozhodnutí, ze kterého stěžovateli vyplývají povinnosti. Předmětem vydání byly, mimo jiné, zanedbatelné spoluvlastnické podíly k pozemkům, které nejsou pro stěžovatele nijak využitelné, naopak je s nimi spojena řada povinností, zejména daňových. Dá se též očekávat, že případný prodej tohoto majetku vyvolá vyšší náklady, než kolik by mohl činit výnos. Jinými slovy, pro stěžovatele vydaný majetek představuje pouze zátěž, již by nemusel nést, pokud by se mohl k věci v dědickém řízení vyjádřit a vydání majetku nepatrné hodnoty odmítnout. Napadené rozhodnutí stěžovatel proto označil za protiústavní, opíraje se přitom o usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 846/06 ze dne 7. března 2007 (pozn.: v ústavní stížnosti nesprávně označeno jako nález), v němž byl řešen obdobný případ, ovšem s opačným skutkovým základem, kdy Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu o vydání majetku nepatrné hodnoty, jemuž předcházel souhlas vypravitele pohřbu s jeho převzetím, protiústavním neshledal. Stěžovatel v neposlední řadě upozornil na běžně aplikovaný výklad ustanovení § 175h odst. 2 o. s. ř., podle něhož k vydání majetku nepatrné hodnoty nemůže dojít proti vůli vypravitele pohřbu. Uvedené podle stěžovatele svědčí o tom, že Okresní soud ve Znojmě přijetím napadeného rozhodnutí vybočil z mezí běžné rozhodovací praxe obecných soudů.

K výzvě Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, Okresní soud ve Znojmě. Vyjádření bylo sepsáno notářkou JUDr. Janou Plochovou, která nejprve zrekapitulovala výsledek šetření v dědickém řízení, tedy že zůstavitel zemřel bez dědiců a zanechal po sobě majetek nepatrné hodnoty. K úhradě nákladů spojených s pohřbem se přihlásilo město Znojmo, což doložilo fakturou znějící na částku 6 500 Kč. Dle § 175h odst. 2 o. s. ř. zanechal-li zůstavitel majetek nepatrné hodnoty, může jej soud vydat tomu, kdo se postaral o pohřeb, a řízení zastaví. Z důvodu hospodárnosti a účelnosti byl tedy neparný majetek vydán vypraviteli pohřbu na náklady spojené s pohřbem. Přijaté usnesení, jak notářka posléze dodala, není třeba doručovat a nelze se proti němu odvolat.

V replice, doručené Ústavnímu soudu dne 16. ledna 2014, stěžovatel poukázal na to, že vyjádření účastníka řízení se nijak nedotýká merita věci a nevyvrací ani argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti. Naopak z něho jasně vyplývá, že stěžovatel nedal souhlas s vydáním majetku nepatrné hodnoty, když pouhé přihlášení se jako vypravitel pohřbu nelze za takovýto souhlas považovat. Tímto krokem navíc stěžovatel plnil svou zákonnou povinnost, kterou mu ukládá ustanovení § 38 odst. 7 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je obec povinna trvale sledovat, zda dlužníci včas a řádně plní své závazky, a zabezpečit, aby nedošlo k promlčení nebo zániku z nich vyplývajících práv.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci patřící do pravomoci obecných soudů. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy České republiky).

Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud zpravidla neposuzuje ani interpretaci a aplikaci jednoduchého práva provedenou obecnými soudy, pokud nemá současně za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem tyto účinky, Ústavní soud definoval v řadě svých rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. října 2002 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalismu").

Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi také zdůrazňuje význam teleologické argumentace a hledání smyslu a účelu zákona jeho interpretem. V tomto ohledu nosný názor Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. prosince 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.), v němž uvedl, že "jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity". Tento interpretační a aplikační přístup zdůraznil Ústavní soud kupř. i v nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03 ze dne 6. května 2004 (N 66/33 SbNU 155), jakož i nálezu sp. zn. III. ÚS 288/04 ze dne 16. září 2004 (N 132/34 SbNU 331), v němž rovněž poukázal na relevanci teleologické metody směřující k nalezení významu a působení zákona.

Výše naznačená východiska jsou přitom významná pro hodnocení postupu a rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě v projednávané věci, založených podle stěžovatele na ústavně nekonformním výkladu ustanovení § 175h odst. 2 o. s. ř.

Citované ustanovení upravuje jednu z možností skončení dědického řízení, vyjde-li v jeho průběhu najevo, že zůstavitel zanechal majetek, jehož hodnota je nepatrná. V takové situaci může (nikoli musí) soud tento majetek vydat tomu, kdo se postaral o pohřeb, a řízení zastavit.

Smyslem předmětného ustanovení je zjednodušit průběh dědického řízení v případech, kdy majetek zůstavitele nepřevyšuje přiměřené náklady na pohřeb vynaložené vypravitelem pohřbu, jejichž úhradu by mohl za jiných okolností požadovat po dědicích (§ 470 a 472 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013), případně v rámci likvidace dědictví [§ 471 občanského zákoníku, § 175v odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Je třeba v této souvislosti zdůraznit, že možnost požadovat úhradu nákladů spojených s pohřbem je právem, a nikoliv povinností toho, kdo se postaral o pohřeb; záleží tedy na vypraviteli pohřbu, zda svou pohledávku uplatní či nikoliv. Ustanovení § 175h odst. 2 o. s. ř. představuje toliko specifický způsob realizace tohoto práva, pročež neexistuje žádný racionální důvod, pro který by vypraviteli pohřbu neměla být zachována možnost volby. Nutnost ponechat vypraviteli pohřbu možnost nabytí majetku odmítnout vystupuje do popředí tím spíše, že důsledkem postupu dle § 175h odst. 2 o. s. ř. může být vydání movitých či nemovitých věcí, jejichž vlastnictví může pro vypravitele pohřbu znamenat významnou zátěž (čl. 11 odst. 3 věta první Listiny). Opačný výklad by vedl k tomu, že by se právo vypravitele požadovat náhradu nákladů pohřbu transformovalo v povinnost převzít majetek zůstavitele, jež nestíhá žádného věřitele zůstavitele (§ 471, § 472 odst. 2 občanského zákoníku), dokonce ani jeho dědice (§ 463 a násl. občanského zákoníku). Tak závažný hmotněprávní důsledek nelze procesní ekonomií dědického řízení ospravedlnit.

Posouzení, zda jsou dány podmínky pro použití ustanovení § 175h odst. 2 o. s. ř., je tedy sice věcí volné úvahy obecného soudu (srov. slovo "může" v dotčeném ustanovení), nikoli však věcí jeho libovůle. Třebaže zákonodárce v ustanovení § 175h odst. 2 o. s. ř., v rozhodném znění, výslovně nestanovil povinnost soudu zjišťovat stanovisko vypravitele pohřbu k vydání majetku nepatrné hodnoty, v souladu s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu je nutno připomenout, že gramatický výklad představuje toliko prvotní přiblížení k obsahu zkoumané právní normy a pro zajištění správné interpretace textu je třeba prvotní závěry dále prověřit prostřednictvím výkladu logického, systematického a především teleologického. Výsledkem provedených úvah měl být závěr soudu o podmíněné aplikaci ustanovení § 175h odst. 2 o. s. ř. souhlasem vypravitele pohřbu nepatrný majetek zůstavitele nabýt. Není-li tato podmínka splněna, je postup podle ustanovení § 175h odst. 2 o. s. ř. vyloučen. Totožný názor pak zastává i komentářová literatura [srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1219, 1220; David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl, 1. vydání, Praha: Wolters Kluwer, 2009, str. 860; Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář, 1. vydání (elektronické), Praha: Havlíček Brain Team, 2013, str. 1136], která vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 4 Cz 36/84 ze dne 31. srpna 1984 (publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí č. 18/1986).

Pro úplnost je možno poznamenat, že aktuální právní úprava, tj. zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, již ve svém § 154 výslovně váže vydání majetku nepatrné hodnoty na souhlas vypravitele pohřbu.

V nyní posuzované věci má Ústavní soud ze spisu Okresního soudu ve Znojmě vedeného pod sp. zn. 13 D 658/2013 za prokázané, že stěžovatel se přihlásil do předmětného dědického řízení jako vypravitel pohřbu s pohledávkou ve výši 6 500 Kč. Provedené šetření následně ukázalo, že zůstavitel zemřel bez dědiců, přičemž zanechal pouze majetek nepatrné hodnoty, proto soud, resp. notářka JUDr. Jana Plochová, pověřená projednáním dědictví po zůstaviteli Janu Váňovi, pojala úmysl aplikovat ustanovení § 175h odst. 2 o. s. ř. (viz č. l. 29 spisu). Z protokolu o předběžném šetření ze dne 26. srpna 2013, sepsaného v kanceláři notářky za účasti toliko zástupce Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, je patrné, že stěžovatel předvolán nebyl, přestože v souladu s ustanovením § 175b o. s. ř je považován za jediného účastníka v řízení podle § 175h o. s. ř. Stěžovatel nebyl před vydáním napadeného rozhodnutí kontaktován ani jiným způsobem.

Ve světle výše řečeného je evidentní, že procesní postup Okresního soudu ve Znojmě aplikovaný v dané věci není způsobilý obstát. Souhrnně vyjádřeno, jestliže okresní soud v dědickém řízení přistoupil k vydání majetku nepatrné hodnoty, který zanechal zůstavitel, aniž by se dotázal stěžovatele jako vypravitele pohřbu, zda s jeho převzetím souhlasí, vybočil tím nejen z ústavně konformní interpretace ustanovení § 175h odst. 2 o. s. ř., ale i ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, čímž porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny. Okresní soud ve Znojmě současně v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny zasáhl do stěžovatelova práva na projednání věci v jeho přítomnosti tak, aby mohl ovlivnit průběh řízení výkonem svých procesních práv a povinností účastníka dědického řízení.

Ústavní soud proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl ústavní stížnosti a napadené usnesení Okresního soudu ve Znojmě č. j. 13 D 658/2013-32 ze dne 28. srpna 2013 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Vydáno: 26. November 2014
Vloženo: 14. November 2018