JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 3168/16

Autonomie vůle - neplatnost smlouvy až jako krajní možnost

Právní věty

  1. Neplatnosti dohody o narovnání pro neurčitost Ústavní soud
    považuje za nepřípustný formalismus, zcela odhlížející od skutečné vůle účastníků smluvního
    vztahu. Nebyl navíc respektován požadavek priority výkladu nezakládající neplatnost
    smlouvy před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba
    výklady. Byl tak popřen princip autonomie vůle smluvních stran, povaha soukromého práva
    a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být
    výjimkou, nikoliv zásadou. Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principem právního
    státu vyvěrajícím z čl. 1 Ústavy taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi,
    upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy
    nezakládajícím.

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky

Odůvodnění:
I.
Návrh
1. Ve společné ústavní stížnosti ze dne 21. 9. 2016 se Ing. V. Š. a N. Š. (dále jen „žalobci“
nebo „stěžovatelé“) domáhali, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými
rozhodnutími civilních soudů, vydanými v řízení o zaplacení částky 1 850 000 Kč
s příslušenstvím, byla porušena práva zaručená v čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a tato rozhodnutí zrušil.
2. Stěžovatelé současně navrhli, aby Ústavní soud jim přiznal náhradu nákladů řízení
o ústavní stížnosti a odložil vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočky v Pardubicích ze dne 16. 12. 2015 č. j. 27 Co 414/2015-271 a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 6. 2016 č. j. 33 Cdo 1607/2016-308.

II.
Skutkové okolnosti
3. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn.
106 C 93/2012, vyplývají tyto skutečnosti.
4. Žalobci byli původními vlastníky rodinného domu a dalších specifikovaných nemovitostí,
jejichž tržní hodnota podle znaleckého posudku ze dne 25. 10. 2006 činila částku 3 200 000
Kč. Tyto nemovitosti převedli na O. P. (syna žalobkyně, dále jen „žalovaný“, případně
„vedlejší účastník“) kupní smlouvou ze dne 11. 12. 2006 za cenu 1 500 000 Kč s tím, že
převedený rodinný domek budou i nadále užívat k bydlení po sjednanou dobu 30 let a za
nájemné ve výši 1 000 Kč ročně. Pro vzájemné trvající neshody s žalovaným se žalobci
z rodinného domku koncem roku 2009 vystěhovali a od 1. 9. 2009 si pronajali byt
v Pardubicích za nájemné ve výši 10 600 Kč měsíčně, bez poplatků za služby.
5. Za účelem řešení vlastní tíživé životní situace, spočívající ve ztrátě původně vlastních
bytových prostor, žalobci uzavřeli dne 9. 12. 2009 s žalovaným, v návaznosti na kupní
smlouvu ze dne 11. 12. 2006 „dohodu o narovnání podle § 585 občanského zákoníku“, podle
níž mezi účastníky dohody nebylo sporu, že je legitimním požadavkem žalobců žádat po
žalovaném finanční vyrovnání zohledňující plnění v jeho prospěch, jakož i spravedlivé
dorovnání ceny předmětných nemovitostí. Dohodou o narovnání se žalovaný zavázal zaplatit
žalobcům částku 1 850 000 Kč, z toho částku 500 000 Kč k rukám žalobkyně a částku
1 350 000 Kč k rukám žalobců ve lhůtě 28 měsíců od uzavření této dohody.
6. Žalovaný své závazky plynoucí z dohody o narovnání nesplnil, a proto se jejich splnění
žalobci domáhali v řízení před civilními soudy.
7. Dne 2. 3. 2015 rozsudkem č. j. 106 C 93/2012-205 Okresní soud v Pardubicích (dále jen
„nalézací soud“) žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku
500 000 Kč s přísl. (výrok I), a povinnost zaplatit žalobci a žalobkyni společně a nerozdílně
částku 1 350 000 Kč, s příslušenstvím (výrok II). Nalézací soud dospěl k závěru, že návrh
žalobců na zaplacení žalované částky je důvodný, neboť dohodu o narovnání účastníci
uzavřeli, vedeni poctivou snahou dostát vzájemnému vypořádání, majíc na mysli i dobré
mravy a skutečnost, že jde o osoby blízké s tím, že narovnávají své poměry ve vztahu ke
kupní smlouvě ze dne 11. 12. 2006.
8. Dne 16. 12. 2015 rozsudkem č. j. 27 Co 414/2015-271, ve znění opravného usnesení ze dne
12. 1. 2016 č. j. 27 Co 414/2015-281, Krajský soud v Hradci Králové -pobočka v Pardubicích
(dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu ze dne 2. 3.
2015 č. j. 106 C 93/2012-205 změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I). Podle odvolacího soudu
právní závěry nalézacího soudu, především ohledně platnosti a určitosti dohody o narovnání
uzavřené mezi účastníky, od níž žalobci odvíjejí svůj nárok na zaplacení částky 1 850 000 Kč
s příslušenstvím, nemohou obstát. Odvolací soud poukázal na ustanovení § 585 a § 586 obč.
zák. a uvedl, že není-li z dohody o narovnání seznatelné, jaké sporné právo či povinnost jsou
smluvními stranami narovnávány, popř. nevyplývá-li z ní, že vůle smluvních stran směřuje ke
generálnímu narovnání (narovnání všech dosavadních závazků mezi účastníky), je dohoda o
narovnání neplatná pro neurčitost. Žalobci tvrzené nároky nejsou v dohodě o narovnání
jednoznačně a určitě vymezeny, resp. část těchto nároků (náhrada za ztrátu bydlení) v dohodě
zcela absentuje, není o nich sebemenší zmínka a z dohody současně nikterak nevyplývá, že
účastníci narovnávají práva a povinnosti mezi účastníky sporná či pochybná. Vágní a neurčité
tvrzení obsažené v dohodě o narovnání o tom, že žalovaný má vůči žalobcům závazek z titulu
spravedlivého určení dorovnání ceny nemovitostí ve výši 1 850 000 Kč, který uznává co do
důvodu i výše a zavazuje se jej žalobcům zaplatit, neumožňuje dovodit, jaké pohledávky by
vlastně měly být předmětem narovnání. Takovou absenci obsahu právního úkonu nelze
doplňovat ani výkladem podle ustanovení § 35 obč. zák. Dohoda o narovnání, jíž by měla být
upravena práva sporná nebo pochybná mezi účastníky řízení, je neplatná pro neurčitost,
pokud z právního úkonu není patrno, jaká práva a povinnosti a z jakého titulu jsou mezi
účastníky narovnávány. V dané věci obsah a závazky plynoucí z dohody o narovnání navíc
nejsou srozumitelné a seznatelné ani všem účastníkům této dohody, neboť žalovaný popírá, že
by obsah dohody znal, že by byl přítomen jejímu vyhotovení a že by si byl vědom toho, jaké
povinnosti pro něho případně z dohody plynou. Důvod dluhu sice nemusí být vždy v listině
obsahující uznání uveden výslovně, ale musí být z jejího textu jednoznačně odvoditelný.
Stejně tak uznání dluhu co do jeho výše musí být vyjádřeno tak, aby jeho výše byla objektivně
určitelná, jinými slovy musí být jednoznačně patrné, o jaké dluhy a v jaké výši jde, tak aby
uznávaný dluh (především ohledně jeho důvodů) byl dostatečně a srozumitelně identifikován.
Tyto předpoklady určitosti uznání dluhu (především ohledně jeho důvodů) v posuzované věci
naplněny nejsou, neboť dohoda zcela neurčitě hovoří pouze o tom, že žalovaný uznává co do
důvodu i výše svůj závazek k úhradě částky 1 850 000 Kč. K absolutní neplatnosti písemného
právního úkonu je soud povinen v řízení, v němž zkoumá obsah práv a povinností, jež měla
z takového právního úkonu vzejít, přihlédnout z úřední povinnosti, a to za předpokladu, že
tato neplatnost je z takového právního úkonu (jímž byl v řízení proveden důkaz) patrna (vůle
účastníků právního úkonu v něm byla na první pohled projevena neurčitě nebo
nesrozumitelně), a odvolací soud proto nemohl tuto skutečnost přehlédnout. Nalézací soud
tedy nepostupoval správně, pakliže námitku žalovaného o neplatnosti dohody o narovnání
z důvodu její neurčitosti odmítl s poukazem na ustanovení § 118b o. s. ř. (které se však týká
skutkových novot, nikoliv právní argumentace), a s odkazem na skutečnost, že řízení ve věci
již bylo koncentrováno.
9. Dne 30. 6. 2016 usnesením č. j. 33 Cdo 1607/2016-308 Nejvyšší soud (dále jen „dovolací
soud“) dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 12. 2015 č. j.
27 Co 414/2015-271 odmítl (výrok I), neboť dovolání neobsahovalo obligatorní náležitost
spočívající ve vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
10. Dne 18. 5. 2017 usnesením č. j. IV. ÚS 3168/16-25 Ústavní soud na návrh stěžovatelů
vykonatelnost usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016 č. j. 33 Cdo 1607/2016-308
a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 12. 2015
č. j. 27 Co 414/2015-271, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 1. 2016 č. j.
27 Co 414/2015-281, odložil do rozhodnutí Ústavního soudu o podané společné ústavní
stížnosti.

III.
Argumentace stěžovatelů
11. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že porušení základních práv a svobod shledávají
v nesprávném posouzení otázky neplatnosti či platnosti dohody o narovnání ze dne
9. 12. 2009 uzavřené mezi nimi a vedlejším účastníkem pro její neurčitost. Stěžovatelé
nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu v napadeném rozsudku ze dne 16. 12. 2015
a tvrdí, že odvolací soud postupoval v rozporu s právními závěry a ústavními principy
obsaženými v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU
157). Dle jejich názoru odvolací soud ve věci postupoval s přepjatým formalismem, který
upřednostnil před autonomií vůle smluvních stran (smluvní svobodou), a postupoval tak
nesprávně, nezákonně a protiústavně; jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a zasahuje do ústavně zaručených práv stěžovatelů.
12. Stěžovatelé poukázali na souvislost projednávané věci s dobrými mravy, neboť jde
o práva a povinnosti mezi blízkými osobami, stěžovatelka je matkou O. P., který se zdráhá
splnit svůj závazek vyplývající z Dohody o narovnání, a stěžovatele vystavuje do tíživé
životní situace, neboť jsou v důchodovém věku bez zajištění vlastního bydlení.
13. Stěžovatelé tvrdili, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena práva jim
zaručená v čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Uzavřením dohody o narovnání s vedlejším účastníkem nečinili nic, co by bylo zákonem
výslovně zakázáno, naopak jednali čestně a v dobré víře. Poukázali na nález Ústavního soudu
ze dne 24. 7. 2007 sp. zn. I. ÚS 557/05 (N 116/46 SbNU 99) a tvrdili, že napadená soudní
rozhodnutí nerespektovala princip autonomie vůle zaručený v čl. 2 odst. 3 Listiny; uplatnění
ryze formalistického výkladu norem podústavního práva odvolacím soudem bylo rozporné též
s požadavky plynoucími z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2000 sp. zn. I. ÚS 331/98
(N 86/18 SbNU 233).

VII.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
19. Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelů, že odvolací soud
interpretací dohody o narovnání ze dne 9. 12. 2009 jako neplatné pro neurčitost a tudíž
rozporné s ustanovením § 37 odst. 1 obč. zák., porušil základní právo na autonomii vůle
zaručené v čl. 2 odst. 3 Listiny, jemuž koresponduje čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky
(dále jen „Ústava“). Tato námitka stěžovatelů je důvodná, a proto Ústavní soud ústavní
stížnosti vyhověl.
Obecné principy vztahující se k článku 2 odst. 3 Listiny, resp. čl. 2 odst. 4 Ústavy, v judikatuře
Ústavního soudu
20. V nálezu ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197) Ústavní soud
vyjádřil, že podmínkou fungování právního státu je respektování autonomní sféry jednotlivce,
která také požívá ochrany ze strany státu tak, že na jedné straně stát tuto ochranu proti
zásahům ze strany třetích subjektů zajišťuje, jednak sám vyvíjí pouze takovou aktivitu, kterou
do této sféry sám nezasahuje, resp. zasahuje pouze v případech, jež jsou odůvodněny určitým
veřejným zájmem, přičemž je takový zásah proporcionální (přiměřený) s ohledem na cíle,
jichž má být dosaženo.
21. Právo jednotlivce na autonomii vůle je jedním z projevů a institucionální garancí těchto
principů. Je na státní moci, pokud usiluje o to být mocí s atributy právního státu, aby uznala
autonomní projevy vůle jednotlivců a jí odpovídající jednání, jestliže takové jednání splňuje
shora uvedené podmínky (především nezasahuje do práv třetích osob).
22. Autonomie vůle a svobodného individuálního jednání je na úrovni ústavní garantována
článkem 2 odst. 3 Listiny. Článek 2 odst. 3 Listiny je třeba chápat ve dvojím smyslu. Ve své
první dimenzi představuje strukturální princip, podle něhož lze státní moc vůči jednotlivci
a jeho autonomní sféře (včetně autonomních projevů volních) uplatňovat pouze v případech,
kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně formulovaný zákaz upravený zákonem.
23. Ve své druhé dimenzi pak čl. 2 odst. 3 Listiny působí jako subjektivní právo jednotlivce
na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů
volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem
výslovně zakázáno.
24. Takové pojetí čl. 2 odst. 3 Listiny vyjadřuje skutečnost, že jednotlivec a jeho svobodné
jednání mají v materiálním právním státě vždy prioritu před státní mocí realizovanou
zákonem. Pokud by jednotlivec neměl vůbec mít možnost dovolávat se této priority přímo,
byla by taková přednost pouhou formální deklarací.
25. Svobodná sféra jednotlivce a její bezprostřední ústavní garance v podobě vymahatelného
subjektivního práva jsou totiž condiciones sine qua non materiálního právního státu, který je
vystavěn na úctě k základním právům jednotlivce. Právo na respektování autonomní
a svobodné sféry jednotlivce působí vlastně jako konstanta vytčená před závorkou, v níž se
ocitají jednotlivá specifikovaná základní práva pozitivněprávně formulovaná v reakci na
jejich masové porušování autoritativními či totalitními režimy.
26. Porušení tohoto práva se orgán státní moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým
výkladem norem podústavního práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran
důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat.
27. Ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi, v níž působí jako základní právo
jednotlivce, je pak třeba aplikovat bezprostředně a přímo. V této dimenzi jde o subjektivní
právo, které působí bezprostředně vůči státní moci. Orgány státní moci jsou proto při aplikaci
podústavního práva současně povinny normy tohoto práva, v nichž se odráží čl. 2 odst. 3
Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy jako objektivní ústavní princip, interpretovat tak, aby nezasáhly
do subjektivního práva jednotlivce na autonomii vůle, jež garantuje také čl. 2 odst. 3 Listiny
ve své druhé dimenzi. Jinými slovy, obecné soudy si při interpretaci shora uvedených
ustanovení jednoduchého práva musejí počínat tak, aby formalistickým výkladem právních
norem nezasáhly do práva jednotlivce činit vše, co mu zákon výslovně nezakazuje, a nebýt
nucen činit, co zákon výslovně neukládá. To se týká i norem, jež upravují interpretaci projevů
vůle jednotlivců. Formalismus spočívající toliko ve výkladu smluvního textu z něj samotného
bez ohledu na vůli účastníků smluvního vztahu představuje protiústavní zásah do základních
práv jednotlivce.
28. V nálezu ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157) Ústavní soud uvedl,
že interpretace smlouvy má ve srovnání s interpretací zákona řadu specifik, přičemž vůle
účastníků smlouvy při vytváření smlouvy a její interpretaci hraje zásadní roli. V případě
smluv (třebaže často také psaných právníky) je nutno zohlednit, že jejich autoři často nejsou
schopni koherentní struktury, pregnantní terminologie ani systematického uspořádání.
29. Právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci
smlouvy nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť evidentně zasahují do smluvní
svobody občana vyplývající z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. 1
Ústavy, a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a korespondujícího
ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny.
30. Poslední z uvedených úvah odpovídají také direktivy, které zákonná úprava dává soudci
při výkladu smluvních ustanovení. Skutečná vůle účastníků smlouvy má prioritu nad
formálním projevem této vůle.
31. Text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její
účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být
v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu
a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má
shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované
smlouvy. Vůle je vnitřním stavem jednající osoby, který není bezprostředně přístupný
interpretovi právního úkonu a není interpretem tohoto právního úkonu přímo poznatelný. Vůli
je proto nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního
vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků
po podpisu smlouvy.
32. Je nemožné, v obecné rovině, přesně vyjádřit hierarchii jednotlivých interpretačních
argumentů, ani specifikovat okolnosti, za nichž má mít jednotlivý argument přednost před
argumentem jiným. Jinak řečeno, objektivní právo, ačkoliv upravuje základní argumenty
a metody výkladu smluv a jiných právních úkonů, nejen že nepodává úplný výčet argumentů
a principů, k nimž má soud při výkladu smluv přihlížet, ale nestanoví ani jednoznačnou
formou vzájemné vztahy mezi jednotlivými interpretačními pravidly. Soud musí přihlížet ke
vzájemným vztahům jednotlivých, v úvahu připadajících argumentů a jejich roli v konkrétním
případě vyvážit s ohledem na specifika dané kauzy, a nikoliv tato kritéria aplikovat
mechanicky. Takovýto přístup je zároveň přístupem moderní judikatury, která postupně
nahrazuje formálně legalistický pohled na právo pohledem, kterým soudce usiluje poskytnout
nejlépe vyargumentovanou odpověď na právní a skutkové otázky, které před něj strany sporu
staví.
33. Porušení ústavně zaručených základních práv se tedy orgán veřejné moci dopustí i tehdy,
pokud formalistickým výkladem norem podústavního práva odepře autonomnímu projevu
vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své
právní sféře vyvolat.

Aplikace obecných principů na věc stěžovatelů
34. Jak bylo již výše uvedeno, za účelem řešení vlastní životní situace spočívající ve ztrátě
původně vlastních bytových prostor stěžovatelé uzavřeli s vedlejším účastníkem, v návaznosti
na kupní smlouvu ze dne 11. 12. 2006 „dohodu o narovnání“, kterou zjevně byla zohledněna
skutečnost, že stěžovatelé předmětný rodinný dům s pozemky prodali vedlejšímu účastníku za
cenu nižší než tržní, a po vystěhování z rodinného domu museli řešit uspokojení své bytové
potřeby, a za tím účelem se vedlejší účastník zmíněnou dohodou prakticky zavázal doplatit za
jemu převedené nemovitosti zbytek tržní ceny nemovitostí.
35. Po posouzení všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že v daném případě
odvolací soud – přílišným formalismem při interpretaci a aplikaci ustanovení občanského
zákoníku o platnosti právních úkonů – odepřel autonomnímu projevu vůle smluvních stran
obsažené v „dohodě o narovnání“ důsledky, které smluvní strany takovým projevem
zamýšlely.
36. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti dohody o narovnání pro neurčitost Ústavní soud
považuje za nepřípustný formalismus, zcela odhlížející od skutečné vůle účastníků smluvního
vztahu. Nebyl navíc respektován požadavek priority výkladu nezakládající neplatnost
smlouvy před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba
výklady. Byl tak popřen princip autonomie vůle smluvních stran, povaha soukromého práva
a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být
výjimkou, nikoliv zásadou. Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principem právního
státu vyvěrajícím z čl. 1 Ústavy taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi,
upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy
nezakládajícím.

37. Ve vztahu k ústavní stížností napadenému usnesení dovolacího soudu ze dne 30. 6. 2016
č. j. 33 Cdo 1607/2016-308 Ústavní soud neshledal žádné porušení některého z ústavně
zaručených základních práv a svobod. Nicméně z důvodu právní jistoty bylo nezbytné spolu
s usnesením odvolacího soudu zrušit i toto rozhodnutí.
38. Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelů na přiznání náhrady nákladů zastoupení
v řízení o ústavní stížnosti, neboť z něj nebylo zřejmé, zda jejich osobní a majetkové poměry
to vyžadovaly.
39. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním
soudu ústavní stížnosti zcela vyhověl, a napadené rozhodnutí odvolacího soudu pro porušení
základních práv a svobod plynoucích z článku 2 odst. 3 Listiny, resp. čl. 2 odst. 4 Ústavy,
a napadené rozhodnutí dovolacího soudu, podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona
o Ústavním soudu, zrušil.

Vydáno: 26. July 2017
Vloženo: 27. July 2017

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin