JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 2839/14

Veřejná nedobrovolná dražba a výše škody

Právní věty

  1. Při rozhodování o vzniku a výši škody zástavnímu dlužníkovi v případě veřejné nedobrovolné dražby, v níž byla na základě nesprávného znaleckého posudku stanovena nižší vyvolávací cena zastavené nemovitosti, než která měla být stanovena podle správného - revizního - znaleckého posudku, je nutné vycházet z obvyklé ceny dražené nemovitosti, určené revizním znaleckým posudkem, a nikoli z ceny dosažené vydražením nemovitosti.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti CHMP VELKOMORAVIA, spol. s r. o., se sídlem Brno, Brožíkova 14, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Brno, Marie Steyskalové 62, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 č. j. 21 Cdo 1863/2013-416, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2013 č. j. 16 Co 389/2012-393 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 4. 2012 č. j. 38 C 257/2003-333 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 5. 2012 č. j. 38 C 257/2003-346, takto:

I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 č. j. 21 Cdo 1863/2013-416, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2013 č. j. 16 Co 389/2012-393 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 4. 2012 č. j. 38 C 257/2003-333 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 5. 2012 č. j. 38 C 257/2003-346 došlo k zásahu do ústavních práv stěžovatele zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 č. j. 21 Cdo 1863/2013-416, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2013 č. j. 16 Co 389/2012-393 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 4. 2012 č. j. 38 C 257/2003-333 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 5. 2012 č. j. 38 C 257/2003-346 se ruší.

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

2. Ústavní soud z obsahu spisového materiálu zjistil, že stěžovatel (v řízení před obecnými soudy žalobce) se domáhal, aby jí žalovaní, 1. GE Money Bank, a. s. a 2. GAREN dražební s. r. o. "v likvidaci," společně a nerozdílně zaplatili částku 8 611 469,80 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že 2. žalovaný provedl dne 7. 10. 2001 na návrh 1. žalovaného veřejnou nedobrovolnou dražbu předmětných nemovitostí k uspokojení pohledávky z úvěru, který stěžovateli poskytl 1. žalovaný ve výši 6 000 000,- Kč a který byl zajištěn zástavním právem zřízeným k těmto nemovitostem podle zástavní smlouvy ze dne 3. 9. 1997. Nemovitosti vydražil Ing. B. H. za cenu 4 600 000,- Kč, přičemž vyvolávací cena činila 1 750 000,- Kč, neboť nemovitosti byly oceněny soudním znalcem Ing. L. V. částkou 3 500 000,- Kč. Stěžovatel tvrdil, že skutečná hodnota nemovitostí je nepoměrně vyšší. Podle názoru stěžovatele mu následkem prodeje nemovitostí ve veřejné nedobrovolné dražbě vznikla škoda ve výši rozdílu mezi "reálně a minimálně dosažitelnou kupní cenou" ve výši 12 500 000,- Kč, kterou stěžovateli nabídl např. Tukový průmysl Praha, a. s., a částkou 4 244 265,10 Kč, kterou provedením dražby dostal stěžovatel "jako neplnohodnotný ekvivalent", tj. ve výši 8 255 734,90 Kč; a ve výši 355 734,90 Kč, představující náklady dražby uhrazené z ceny dosažené vydražením. Stěžovatel tvrdil, že oba žalovaní porušili tzv. prevenční povinnost podle § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 21. 12. 2002 (dále jen "občanský zákoník"), a 2. žalovaný nezajistil řádné ocenění nemovitostí, jak mu ukládá § 13 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále jen "zákon o veřejných dražbách").

3. Soud prvého stupně rozsudkem ze dne 21. 2. 2005 sp. zn. 38 C 257/2003 žalobu stěžovatele zamítl, když dospěl k závěru, že 1. žalovaný při uspokojování své pohledávky a 2. žalovaný při provádění dražby své povinnosti neporušili a stěžovatel tedy nemá právo na požadovanou náhradu škody. Odvolací soud v pořadí svým prvním rozsudkem ze dne 19. 10. 2005 č. j. 54 Co 388/2005-118 rozsudek soudu prvého stupně potvrdil.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 21 Cdo 732/2006 tak, že zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Jako otázku zásadního právního významu, jež dosud nebyla odvolacím soudem řešena, vytkl otázku, v čem spočívá (mohl by spočívat) vznik škody zástavnímu dlužníkovi v případě zpeněžení zástavy, provedeného na návrh věřitele ve veřejné nedobrovolné dražbě podle zákona o veřejných dražbách. Nejvyšší soud konstatoval, že skutečnost, že na vydražitele přešlo vlastnictví nebo jiné právo k předmětu nedobrovolné dražby, sama o sobě neznamená, že by nemohla vzniknout odpovědnost za škodu podle ustanovení § 63 odst. 2 nebo 4 zákona veřejných dražbách, popř. podle občanského zákoníku. Došlo-li v příčinné souvislosti s neoprávněně podaným návrhem na provedení veřejné nedobrovolné dražby, s porušením ustanovení zákona o veřejných dražbách nebo se zaviněným porušením jiné právní povinnosti k tomu, že poškozený jako zástavní dlužník pozbyl své vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby (protože vydražitelovo vlastnické nebo jiné právo k předmětu dražby nebylo a již nemůže být zpochybněno), spočívá skutečná škoda vzniklá zástavnímu dlužníku v obvyklé ceně předmětu dražby (zástavy). V případě, že z výtěžku zpeněžení zástavy byla v souladu se zákonem uspokojena zajištěná pohledávka, musí být přihlédnuto současně k tomu, že z důvodu téhož jednání, kterým byl zástavní dlužník poškozen, se jeho majetková sféra též zvětšila (došlo tím ke splnění dluhu, byl-li zástavní dlužník též tzv. obligačním dlužníkem, nebo ke splnění povinnosti uspokojit zástavního věřitele ze zástavy); takovýto případný prospěch je třeba zaúčtovat proti obvyklé ceně dražby (zástavy).

5. Dovolací soud odmítl názor odvolacího soudu, podle kterého je třeba při zjišťování, zda stěžovateli vznikla škoda, vycházet ze závěru, že "právě cena dosažená v dražbě byla cenou v daném místě a čase reálně dosažitelnou". Zdůraznil, že cenu dosaženou v dražbě ovlivňuje (může ovlivnit) nejen úroveň skutečně dosahovaných cen při prodeji stejného nebo obdobného majetku na tuzemském trhu v rozhodné době, ale i další skutečnosti, jako např. okolnosti, za nichž byla dražba připravena a provedena, včetně publicity veřejné dražby, nebo počet účastníků dražby a jejich případné "dohody o předmětu dražby", které vedou (mohou vést) k tomu, že odvolacím soudem uvažovaný předpoklad, spočívající v tom, že "dražba vytváří podmínky pro dosažení skutečně nejvyšší dosažitelné ceny", "se nutně nemusí nenaplnit". Cenu dosaženou v dražbě nelze proto bez dalšího považovat za cenu "v místě a čase" obvyklou. V případě, že rozhodné skutečnosti jsou mezi účastníky sporné, soud ustanoví za účelem zjištění obvyklé ceny nemovitosti znalce. Důkaz znaleckým posudkem nelze odmítat s odůvodněním, že jakýkoli znalecký posudek ohledně předpokládané tržní ceny nemovitosti je pouhým odhadem. Jedině znalecký posudek vytváří podmínky k tomu, aby soud postupem podle ustanovení § 132 o. s. ř. mohl zjistit obvyklou cenu nemovitosti. Odvolací soud veden chybným právním závěrem o tom, že nebyl prokázán vznik škody, jednak neprovedl důkaz znaleckým posudkem o obvyklé ceně nemovitostí vydražených při veřejné nedobrovolné dražbě, jednak neposuzoval, zda některý ze žalovaných opravdu porušil své povinnosti významné z pohledu ustanovení § 63 odst. 2 nebo 4 zákona o veřejných dražbách, případně ustanovení § 420 občanského zákoníku. Dovolací soud z těchto důvodů napadený rozsudek zrušil.

6. Poté odvolací soud, aniž jakkoli řízení doplnil, rozsudkem ze dne 6. 11. 2007 sp. zn. 16 Co 236/2007 potvrdil rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný. Odvolací soud se v podstatě ztotožnil s právním závěrem soudu prvého stupně o tom, že žaloba není důvodná, neboť nebylo zjištěno porušení právních povinností ze strany žalovaných, ani jiný důvod jejich odpovědnosti za škodu, a proto nebylo nutné doplňovat dokazování znaleckým posudkem "ke zjištění, zda stěžovateli vznikla či nevznikla škoda".

7. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel opět dovolání. Vytýkal v něm odvolacímu soudu, že napadené rozhodnutí potvrdil, aniž by respektoval závazný právní názor dovolacího soudu uvedený v jeho zrušovacím rozhodnutí a na základě nezměněného skutkového stavu rozhodl stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele rozsudkem ze dne 28. 1. 2009 č. j. 21 Cdo 1263/2008-179 zamítl. Za otázku zásadního právního významu, která nebyla dosud dovolacím soudem řešena, považoval v tomto rozhodnutí otázku, jaká mají navrhovatel veřejné nedobrovolné dražby podle zákona o veřejných dražbách a dražebník povinnosti v souvislosti se stanovením odhadu ceny předmětu nedobrovolné dražby, jde-li o nemovitost. Dospěl k závěru, že žádný ze žalovaných neporušil právní povinnost zakládající odpovědnost za stěžovatelem požadovanou škodu. Podle názoru dovolacího soudu zákon o veřejných dražbách navrhovateli veřejné nedobrovolné dražby neukládá žádné povinnosti ve vztahu k odhadu ceny předmětu dražby, i když jím je nemovitost. Za škodu vzniklou dosavadnímu vlastníku předmětu dražby může uvedený subjekt odpovídat jen tehdy, podal-li neoprávněný návrh na provedení dražby anebo porušil-li zaviněně jinou svou právní povinnost. Nic takového v daném případě nebylo zjištěno. Dražebník je povinen, je-li předmětem veřejné dražby prováděné podle zákona o veřejné dražbě nemovitost, zajistit, aby odhad její ceny byl zjištěn posudkem znalce, který nesmí být v den konání dražby starší šesti měsíců, a z posudku znalce navrhovatel dražby a dražebník při veřejné dražbě vychází. Zajistil-li tedy dražebník řádně odhad nemovitosti posudkem znalce, splnil tím všechny své povinnosti, které mu v souvislosti s odhadem ceny předmětu veřejné dražby ukládá ustanovení § 13 zákona o veřejných dražbách.

8. Proti těmto rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, o které rozhodl Ústavní soud dne 30. 9. 2009 nálezem sp. zn. III. ÚS 384/08 tak, že napadené rozsudky zrušil. Ústavní soud konstatoval, že soudy v napadených rozhodnutích vycházely ze závěru, že stěžovatelově návrhu na náhradu škody nelze vyhovět proto, že žalovaní v souvislosti s prováděním veřejné nedobrovolné dražby nemovitostí stěžovatele neporušili žádnou svou povinnost. Východiskem pro tento závěr byla i pro dovolací soud - v poměru k povinnostem 2. žalovaného jako dražebníka - interpretace § 13 odst. 1 zákona o veřejných dražbách. Na základě jazykového výkladu uvedeného ustanovení dovolací soud dospěl k závěru, že dražebník v daném případě tam stanovenou povinnost splnil, neboť zajistil podání znaleckého posudku o ceně nemovitostí. V návaznosti na svou judikaturu týkající se neudržitelnosti pouhého jazykového výkladu při aplikaci práva Ústavní soud uvedl, že obecné soudy doslovným výkladem aplikovaného ustanovení redukujícím povinnost dražebníka pouze na "technické" zajištění znaleckého posudku o ceně nemovitosti, odhlédly, resp. pominuly jeden z účelů zákona, jímž je také ochrana práv vlastníků dražených nemovitostí.

9. V případě existence námitek vzbuzujících pochybnosti o správnosti ceny stanovené znaleckým posudkem "zajištěným" dražebníkem má tento - právě s ohledem na zákonem stanovené předpoklady k výkonu své činnosti a především s ohledem na přiměřenou ochranu práv vlastníků dražených nemovitostí - povinnost zajistit kontrolní, resp. revizní posudek tak, aby byla pro další postup v nedobrovolné dražbě zjištěna cena dražené nemovitosti reálně odpovídající její ceně v místě a čase obvyklé. V opačném případě by nebylo možno považovat ochranu majetkových práv věřitele a ochranu týchž práv vlastníka nemovitosti, to je práv, jež mají garantován stejný rozsah ochrany (čl. 11 odst. 1 Listiny), za proporcionální. Ústavní soud konstatoval, že soudy při svém rozhodování nebraly v úvahu, že stěžovatel opakovaně vznášel námitky proti znaleckému posudku, z něhož byla stanovena vyvolávací cena 1 750 000,- Kč, právě poukazem na dražebníkem zajištěným znaleckým posudkem nesprávně stanovenou cenu ve výši 3 500 000,- Kč, která se od původního ocenění nemovitosti při poskytování úvěru výrazně lišila. Přitom sám popis předmětné nemovitosti v zajištěném posudku i naprostému laikovi signalizoval tržní cenu výrazně vyšší než 3 500 000,- Kč. Právě proto měl být v řízení před soudem nařízen znalecký posudek o ceně nemovitosti v daném čase a místě obvyklé a od jeho závěru se teprve měly odvíjet další úvahy a závěry soudů, a to nejen o vzniku škody stěžovatele, ale i o odpovědnosti žalovaných, zejména pak druhého z nich, za škodu.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k názoru, že interpretace a aplikace ustanovení § 13 odst. 1 a v návaznosti na ně i ustanovení § 63 odst. 4 zákona o veřejných dražbách provedená obecnými soudy byla ústavně nekonformní a nerespektující dostatečně ochranu majetkových práv stěžovatele a jeho právo na spravedlivý proces a napadená rozhodnutí zrušil.

11. Obvodní soud pro Prahu 4 poté nyní posuzovanou ústavní stížností napadeným rozsudkem řízení co do částky 3 493 449,42 Kč z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil, žalobu o dalších 5 118 020,38 Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvého stupně doplnil dokazování o revizní znalecký posudek, vypracovaný znaleckým ústavem ZNALCI A ODHADCI - znalecký ústav, spol. s r. o. Z nového znaleckého posudku vyplynulo, že obvyklá cena předmětných dražených nemovitostí byla 7 500 000,- Kč (namísto původního ocenění ve výši 3 500 000,- Kč). Jediným dalším novým důkazem, který provedl soud prvého stupně, byla výpověď člena představenstva České asociace dražebníků Ing. R. H. Z jeho výpovědi soud dovodil, že praxe v oblasti nedobrovolných dražeb ukazuje, že nejjednodušší a nejlepší pro nedobrovolného dražitele je maximální možné snížení nejnižšího podání na 50 % odhadní ceny a že "nadhodnocená působí pro poptávku negativně, neboť na takovou dražbu přijde méně lidí, někdy i vůbec nikdo". Na základě takto doplněného dokazování soud prvého stupně dospěl k závěru, že ani jeden ze žalovaných neporušili povinnosti stanovené zákonem o veřejných dražbách, ani neodpovídají stěžovateli za škodu podle obecných ustanovení obchodního nebo občanského zákoníku. Nadto soud prvého stupně konstatoval, že i kdyby měl stěžovatel při konání dražby k dispozici nově zpracovaný znalecký posudek, podle kterého obvyklá cena předmětných nemovitostí je 7 500 000,-Kč, vyvolávací cena by byla stanovena ve výši 3 750 000,- Kč. Vzhledem k tomu, že vydražená cena nemovitostí byla 4 600 000,- Kč, ke škodě nedošlo.

12. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2013 č. j. 16 Co 389/2012-393 rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 384/08 odvolací soud připustil, že 2. žalovaný pochybil, pokud nenechal vypracovat revizní znalecký posudek. Konstatoval zároveň, že toto pochybení není v příčinné souvislosti s tím, že by "zástavní dlužník pozbyl (neoprávněně) své vlastnické právo k předmětu dražby a že by výše škody spočívala v rozdílu mezi cenou obvyklou a cenou dosaženou vydražením". Podle odvolacího soudu nelze ani dovodit, že by v příčinné souvislosti s pochybením 2. žalovaného měla stěžovateli vzniknout škoda tak, jak ji konstruuje, tedy na základě úvahy o stejném průběhu dražby. Podle stěžovatele, pokud by vyvolávací cena při dražbě byla stanovena na 3 750 000,- Kč (50 % ze 7 500 000,- Kč), byla by nemovitost vydražena za částku, která představuje 262,86 % nejnižšího podání, tedy v poměru jak se stalo při konání dražby při nejnižším podání ve výši 1 750 000,- Kč, a nemovitost by byla tak vydražena za 9 857 250,- Kč. Toto pojetí je pouze hypotetickou a spekulativní konstrukcí, neboť nelze předpokládat, jaké okolnosti by v průběhu dražby nastaly. Nemovitost byla vydražena za 4 600 000,- Kč, tedy za částku přesahující o 850 000,- Kč nejnižší podání, jaké by bylo stanoveno podle revizního znaleckého posudku. Nelze tedy dovozovat, že stěžovateli v příčinné souvislosti s nevypracováním revizního znaleckého posudku a nesprávně stanovenou obvyklou vyvolávací cenou nemovitosti vůbec vznikla škoda.

13. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud zamítl rozsudkem ze dne 25. 6. 2014 č. j. 21 Cdo 1863/2013-416. Za otázku zásadního právního významu, v pořadí již třetí během rozhodování daného sporu, dovolací soud označil otázku, zda a v jaké výši zástavnímu dlužníkovi (stěžovateli jako původnímu vlastníku vydražené nemovitosti) vznikla škoda v případě, že při provedení veřejné nedobrovolné dražby bylo nejnižší podání stanoveno na základě chybného znaleckého posudku méně, než kolik by činilo, kdyby cena byla zjištěna na základě správného znaleckého posudku. V odůvodnění rozsudku dovolací soud dospěl k následujícím závěrům: 2. žalovaný postupoval v rozporu se zákonem, když při určení nejnižšího podání vycházel z ceny zastavených nemovitostí ve výši 3 750 000,- Kč, uvedené v původním nesprávném znaleckém posudku, ačkoli cena nemovitostí správně podle revizního znaleckého posudku byla stanovena ve výši 7 500 000,- Kč. Z hlediska vzniku škody může být v příčinné souvislosti s tímto porušením právní povinnosti 2. žalovaného pouze taková újma, která spočívá v tom, že by byla vydražením zastavených nemovitostí stěžovateli prokazatelně dosažena vyšší cena, kdyby nejnižší podání nečinilo pouhých 1 750 000,- Kč, ale správných 3 750 000,- Kč. Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by vydražením byla dosažena vyšší cena, kdyby bylo nejnižší podání stanoveno ve výši 3 750 000,- Kč. Názory stěžovatele nepřesahují míru jen jisté pravděpodobnosti a jeho konstrukce o výši vzniklé škody vyjadřují spíše jen jeho přání, než aby podávaly důkaz o vzniku škody. Požadované plnění není povinen poskytnout stěžovateli ani 1. žalovaný, neboť jak správně již dříve soudy v této věci dovodily, navrhovateli veřejné nedobrovolné dražby zákon o veřejných dražbách neukládá žádné povinnosti ve vztahu k odhadu ceny předmětu dražby. Za škodu vzniklou dosavadnímu vlastníku předmětu dražby může navrhovatel veřejné nedobrovolné dražby odpovídat jen tehdy, podal-li neoprávněný návrh na provedení dražby anebo porušil-li zaviněně jinou svou právní povinnost. Nic takového, včetně porušení "prevenční" povinnosti podle ustanovení § 415 občanského zákoníku, dovolací soud v projednávané věci neshledal.

III.

14. Proti rozhodnutím soudů, vydaným po zrušení původních soudních rozhodnutí ve věci nálezem sp. zn. III. ÚS 384/08, směřuje ústavní stížnost. Stěžovatel v ní především namítá, že Nejvyšší soud se nevypořádal se závazným názorem Ústavního soudu obsaženým v uvedeném nálezu a zjednodušujícím formalistickým výkladem závěry Ústavního soudu popřel. Podle stěžovatele dovolací soud svou argumentací založil circulus vitiosus, který vylučuje možnost nalézt spravedlnost. Dovolací soud do svých závěrů nezahrnul zásadní právně relevantní skutečnost, že dražba nevycházela ze správně stanovené ceny předmětu dražby. Absence správně stanovené ceny předmětu dražby pak v logice závěrů dovolacího soudu neumožňuje stěžovateli dospět k závěru o škodě a její výši. Přestože dovolací soud připouští protiprávnost postupu dražebníka při stanovení ceny předmětu dražby, důsledky tohoto jednání odmítá v podobě závěru, že vznik škody musí být bezpečně prokázán. Dovolací soud podle stěžovatele svým postupem popřel význam ustanovení § 13 odst. 1 zákona o veřejných dražbách, který ukládá povinnost zjištění ceny předmětu dražby znaleckým posudkem právě s ohledem na ochranu dlužníků, jejichž majetek se draží. Absurdita závěrů Nejvyššího soudu spočívá podle stěžovatele v tom, že pokud neproběhla dražba podle správně stanoveného znaleckého posudku, nelze škodu prokázat, což tíží stěžovatele a nikoli ty, kteří protiprávně jednali. V intencích závěrů dovolacího soudu se pak jeví uložená povinnost ze strany Ústavního soudu v uvedeném nálezu - zajistit znalecký posudek - jako obsoletní. Stěžovatel dále uvádí, odpovědnost 1. žalovaného je založena na tom, že inicioval dražbu a při vědomí nesprávného postupu dražebníka, se zřetelem na znalost reálné ceny dražených nemovitostí, postupoval zcela evidentně v rozporu s § 415 občanského zákoníku. Z uvedených důvodů stěžovatel dovozuje, že ze strany soudů nebyla poskytnuta dostatečně přiměřená ochrana jeho majetkovým právům a došlo tak k porušení čl. 11 Listiny. Právní názor soudu dovolacího představuje podle stěžovatele rovněž porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.

IV.

15. Obvodní soud pro Prahu 4 ve vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Z jeho znění i z obsahu spisu je podle obvodního soudu zřejmé, že postupoval v souladu s občanským soudním řádem a v řízení před ním k porušení žádného ústavně zaručeného práva nedošlo.

16. Také Městský soud v Praze ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve vztahu k jeho rozsudku neuvedl konkrétní tvrzení o porušení ústavně zaručených práv, k nimž by bylo možné se vyjádřit, odvolací soud navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

17. Nejvyšší soud ve vyjádření zrekapituloval závěry svého rozsudku. Ve vztahu k námitkám stěžovatele uvedeným v ústavní stížnosti poukázal na to, že zatímco při jeho předchozím rozhodování (a rozhodování Ústavního soudu) byla řešena právní otázka, zda došlo k porušení právní povinnosti, nové rozhodování se týká právní otázky, zda stěžovateli vznikla škoda, tedy jiného z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. Názor stěžovatele, že by při novém rozhodování dovolacího soudu byl "devalvován význam závěrů Ústavního soudu" není opodstatněný, když nelze oba předpoklady vzniku škody "zaměňovat a směšovat". Povinnost prokázat vznik škody v řízení před soudem má poškozený. Napadený rozsudek dovolacího soudu je, zjednodušeně řečeno, založen na závěru, že vznik škody v projednávané věci není prokázán již tím, že nejnižší podání bylo při veřejné dražbě stanoveno na základě znaleckého posudku, který se "ukázal jako nesprávný", jestliže byly nemovitosti vydraženy za 4 600 000,- Kč. Z hlediska vzniku škody může být v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti pouze taková újma, která spočívá v tom, že vydražením zastavených nemovitostí by byla prokazatelně dosažena vyšší cena, kdyby nejnižší podání nečinilo pouhých 1 750 000,- Kč, ale správných 3 750 000,- Kč.

18. Podle dovolacího soudu je názor stěžovatele o vzniku škody založen na přesvědčení, že "když došlo k porušení právní povinnosti (k protiprávnímu postupu dražebníka při stanovení ceny dražby), musela nutně vzniknout škoda" a na axiomu, že škodu vzniklou stěžovateli nejlépe vyjadřuje "procentní nárůst" ceny dosažené vydražením, kdyby nejnižší podání činilo správných 3 750 000,- Kč. Uvedené přesvědčení je podle dovolacího soudu chybné; porušení právní povinnosti nemusí mít nutně za následek vznik škody. Mylný je i uvedený axiom, neboť u ceny dosažené vydražením lze z hlediska okolností významných v projednávané věci dovodit jen to, že cena dosažená vydražením nemůže činit méně, než kolik bylo stanoveno nejnižším podáním. Její celková výše ovšem není (nemůže být) úměrná stanovené výši nejnižšího podání, neboť faktory, které působí na výši ceny dosažené vydražením při veřejných dražbách, zpravidla spočívají v něčem jiném. Podle dovolacího soudu stěžovatel skutečnost, že neprokázal vznik škody, vydává za "simplifikaci nalézání práva a spravedlivého posouzení projednávané věci" a za "zcela formální argumentaci."

19. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahují žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci. Nadto z materiálního hlediska nelze přehlížet skutečnost, že Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl.

V.

20. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], seznámil se s obsahem napadeného rozhodnutí a přezkoumal, zda tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

21. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by to nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování.

VI.

22. Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému civilního soudnictví a není ani soudem nadřízeným soudům ve věcech civilních, je oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že nesprávná aplikace podústavního práva těmito soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z norem tohoto práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v rozporu s principy spravedlnosti.

23. V projednávané věci Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozím odstavci, byly splněny.

24. Podstatou posuzované věci, která je v řízení před soudy projednávána téměř deset let, je otázka, zda stěžovateli jako zástavnímu dlužníkovi vznikla škoda v případě veřejné nedobrovolné dražby, v níž byla na základě nesprávného znaleckého posudku stanovena nižší vyvolávací cena, než která by měla být stanovena na základě správného - revizního znaleckého posudku. Soud prvého stupně ani po doplnění dokazování o revizní znalecký posudek, podle kterého byla obvyklá cena nemovitostí 7 500 000,- Kč, namísto nesprávných 3 500 000,- Kč, neshledal, že by žalovaní porušili povinnosti stanovené zákonem o veřejných dražbách, ani že by odpovídali stěžovateli za škodu podle obecných ustanovení obchodního nebo občanského zákoníku.

25. Odvolací a dovolací soud v napadených rozhodnutích sice konstatovaly, že 2. žalovaný postupoval v rozporu se zákonem, když nenechal vypracovat revizní znalecký posudek, zároveň však dospěly k závěru, že toto porušení právní povinnosti 2. žalovaným není v příčinné souvislosti s tím, že by stěžovateli vznikla škoda. Svůj závěr soudy odůvodnily především tím, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by vydražením byla dosažena vyšší cena, kdyby vyvolávací cena nemovitostí vycházela ze správného znaleckého posudku. Z hlediska vzniku škody může být podle názoru soudů v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti 2. žalovaného pouze újma, která spočívá v tom, že by vydražením zastavených nemovitostí byla prokazatelně dosažena vyšší cena, kdyby vyvolávací cena nečinila pouhých 1 750 000,- Kč, ale správných 3 750 000,- Kč. Východiskem pro závěry soudů byla i skutečnost, že nemovitost byla vydražena za 4 600 000,- Kč, tedy ve výši přesahující vyvolávací cenu, která by byla stanovena podle revizního posudku.

26. Soudy závěry napadených rozhodnutí postavily na absenci příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti 2. žalovaného a vznikem škody. Při svém rozhodování se soustředily na otázku "bezpečného" prokázání vzniku škody, aniž by přitom braly dostatečně v potaz ochranu práv vlastníků dražených nemovitostí. Na tento účel zákona o veřejných dražbách upozornil Ústavní soud již ve svém předchozím nálezu sp. zn. III. ÚS 384/08. Jakkoli lze souhlasit ze závěry soudů o tom, že výši vzniklé škody nelze odvíjet od úvahy stěžovatele o stejném průběhu dražby, vznik škody (a určení její výše) nelze odvíjet ani od úvahy soudů o nutnosti prokázání toho, že vydražením by byla dosažena vyšší cena. Takovou skutečnost totiž prokázat nelze, neboť není možné předvídat průběh dražby a tedy stanovit cenu dosaženou vydražením. Podmínka prokázání skutečnosti, že by vydražením byla dosažena určitá - vyšší - cena, je nerealizovatelná a vznik škody by tak byl v obdobných případech neprokazatelný. Naplnění uvedené podmínky pak nelze na stěžovateli požadovat.

27. V tomto smyslu je zavádějící i úvaha soudů, že stěžovateli nevznikla škoda, neboť nemovitost byla v daném případě vydražena za částku přesahující vyvolávací cenu, která by byla stanovena podle revizního znaleckého posudku. Z této konstrukce by totiž vyplývalo, že ke vzniku škody by tak mohlo dojít pouze v případech, kdy by vydražením nemovitosti na základě nesprávně stanovené vyvolávací ceny byla dosažena nižší cena, než by měla být vyvolávací cena stanovená podle správného znaleckého posudku. Pokud by se tato úvaha uplatnila, znamenalo by to, že výše škody zástavního věřitele by spočívala v rozdílu mezi vyvolávací cenou stanovenou podle správného znaleckého posudku a cenou získanou v dražbě, v níž byla vyvolávací cena stanovena na základě chybného znaleckého posudku.

28. Všechny výše uvedené úvahy soudů totiž vycházejí z chybného názoru, že v dané věci se vznik škody a její výše odvíjí od ceny získané vydražením. Tento závěr opomíjí výše uvedenou skutečnost, totiž že cena dosažená v dražbě není cena předvídatelná, kterou by bylo možné i jen pravděpodobně stanovit. Při závěrech o vzniku a výši škody je proto třeba vycházet nikoli z ceny nemovitosti dosažené v dražbě, ale z obvyklé ceny (dražené) nemovitosti, stanovené na základě znaleckého posudku, jak ostatně konstatoval i dovolací soud ve svém v pořadí prvním rozsudku. Pokud se prokázalo, že původní znalecký posudek byl nesprávný, je třeba vycházet z obvyklé ceny nemovitosti stanovené v revizním znaleckém posudku.

29. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na rozpornost jednotlivých rozhodnutí dovolacího soudu v daném řízení. Přestože v každém rozsudku dovolací soud vytkl jinou právní otázku; je právní otázka, kterou se zabývá v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, v podstatě konkretizací otázky, jíž dovolací soud vymezil již ve svém prvním rozhodnutí ve věci. V tomto rozhodnutí dovolací soud odmítl názor, podle kterého je třeba při zjišťování zda stěžovateli vznikla škoda vycházet ze závěru, že "právě cena dosažená v dražbě byla cenou v daném místě a čase reálně dosažitelnou". Konstatoval, že pokud došlo v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti k tomu, že poškozený jako zástavní dlužník pozbyl své vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby, spočívá skutečná škoda vzniklá zástavnímu dlužníku v obvyklé ceně předmětu dražby (zástavy) po zaúčtování případného prospěchu ze zpeněžení zástavy (zajištění pohledávky). Obvyklou cenu nemovitosti je potřeba zjistit na základě znaleckého posudku. Na závěry tohoto rozsudku dovolacího soudu odkázal i Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 384/08, když konstatoval, že "v řízení před soudem měl být nařízen znalecký posudek o ceně nemovitosti v daném čase a místě obvyklé a od jeho závěru se teprve měly odvíjet další úvahy a závěry soudů, a to nejen o vzniku škody stěžovatele, ale i o odpovědnosti žalovaných, zejména pak druhého z nich, za škodu." Po zrušujícím nálezu Ústavního soudu soud prvého stupně nařídil revizní znalecký posudek, avšak soudy se o jeho závěry při dalším posuzování otázky vzniku škody neopíraly, neboť vycházely z ceny nemovitostí dosažené vydražením, kterou nelze určit.

30. Ústavní soud uzavírá, že při dalším rozhodování o vzniku a výši škody, jakož i odpovědnosti za škodu je nutné vycházet z obvyklé ceny předmětné nemovitosti, která je stanovena v revizním znaleckém posudku, a nikoli z ceny získané vydražením. Ve vztahu k povinnosti stěžovatele prokázat vznik škody jsou soudy v dalším řízení povinny postupovat podle § 118a o. s. ř.

31. Na základě výše uvedených pochybení soudů došlo k nepřípustnému zásahu do stěžovatelova ústavně zaručeného práva podle čl. 11 Listiny. Postupem soudů došlo též k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 Listiny. Ústavní soud proto rozhodl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, jak je ve výroku nálezu uvedeno.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 30. června 2015

JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu

Vydáno: 30. June 2015
Vloženo: 18. September 2015

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-