JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 2609/16

Ústavní soud k právu na svobodu projevu soudce a jeho limitům

Právní věty

Nejsou k dispozici

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce
zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr.
M. Z., právně zastoupeného Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem Aloise
Krále 10, Prostějov, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2016 č. j.
11 Kss 6/2015-53, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako vedlejšího
účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

O d ů v o d n ě n í

I.

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí,
a to pro porušení čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)
a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“).

2. Ústavní soud si za účelem posouzení přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti
vyžádal příslušný soudní spis. Z něho se podává, že k návrhu předsedy Krajského
soudu v Ústí nad Labem na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti
stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud (dále též „kárný soud“) podle § 19
odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců
a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 7/2002
Sb.“) tak, že stěžovatele, soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka
v Liberci, uznal vinným, že publikací svých článků Dopis dezorientovaného
běžence (ze dne 23. 8. 2015) a Zpráva o putování do Němec (ze dne 6. 11. 2015)
na webu www.pravyprostor.cz, porušil povinnosti soudce, vyplývající pro něj
z § 80 odst. 1 a 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní
správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích),
(dále jen „zákon č. 6/2002 Sb.“). Argumentuje zejména tím, že tyto články
obsahují příběhy, v nichž jsou hrubě neobjektivním a dehonestujícím způsobem
vykresleni migranti, pracovníci neziskových organizací a občanští aktivisté, a to
za použití vulgarismů, sexuálních a násilných narážek.

3. Kárný soud dospěl k závěru, že stěžovatel zaviněným jednáním narušil důstojnost
soudcovské funkce a tím spáchal kárné provinění podle § 87 odst. 1 zákona
č. 6/2002 Sb. a podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb. mu uložil kárné
opatření ve formě důtky. Kárný soud dále stěžovatele podle § 19 odst. 2 zákona
č. 7/2002 Sb. zprostil kárného obvinění pro skutek spočívající v tom, že publikací
článku Zpráva evropského komisaře o stavu lidských práv v Musulmanské Lhotě
(ze dne 25. 9. 2015) na webu www.pravyprostor.cz porušil povinnosti soudce
vyplývající pro něj z § 80 odst. 1 a 4 zákona č. 6/2002 Sb., protože skutek není
kárným proviněním.

II

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho práva na svobodu
projevu, které je zakotveno v čl. 17 odst. 2 Listiny a v čl. 10 Úmluvy, neboť
nejednal v úmyslu poškodit důstojnost a dobré jméno soudcovského stavu. Tvrdí,
že pouze využil svého ústavního práva na svobodný projev a v jeho mezích
vyjádřil své názory prostřednictvím literární činnosti (satirické umělecké tvorby).
Pokud jsou ve zmíněných článcích uvedeny vulgarity, tak podle stěžovatele
a priori bez dalšího neznamenají nedůstojné vyjadřování. Naopak pro satirický
literární styl je příznačné využití vulgárního jazyka pro akcentaci problému či
nadsázky.

5. Stěžovatel poukazuje na satirická díla jako je Tankový prapor, případně Osudy
dobrého vojáka Švejka. Samotné články prezentoval jen pod svým jménem
a příjmením, kdy se vždy vyvaroval označení funkce soudce. Nikdy neměl
v úmyslu využít vážnosti čestného soudcovského stavu tak, aby článkům dodal
zdání autority. Naopak je publikoval pouze jako občan, který vyjadřuje svůj
názor. Upozorňuje na skutečnost, že v České republice žije podle serveru
www.kdejsme.cz 168 mužů, kteří mají stejné příjmení jako stěžovatel.
I z následných reakcí čtenářů na medializaci kárného řízení bylo podle stěžovatele
evidentní, že čtenáři nevěděli, že jde o soudce a mnoho z nich to překvapilo. Tedy
samotným zveřejněním článků nemohl poškozovat důstojnost soudcovské funkce.
Zdůrazňuje, že satira je literárním odvětvím, a pokud je soudcům výslovně
zákonem povolena literární činnost, konkrétně v § 85 zák. č. 6/2002 Sb., pak
satira z toho podle stěžovatele vyjmuta není. Jestliže kárný soud v napadeném
rozhodnutí konstatoval, že jeho glosy neobsahují nenávistné či zákonu odporující
prvky, pak odporuje elementární právní logice, aby za ně byl kárně postižen.
Hodnocení glos spočívající v tom, že styl jejich formulace poškozuje důstojnost
soudcovské funkce, je podle stěžovatele hodnocením nikoliv právním, ale
hodnocením umělecké úrovně, tedy literární kritikou. Nicméně tato kritika je
podle stěžovatele čistě subjektivním hodnocením členů kárného senátu. Kárný
soud podle stěžovatele konstatoval, že soudce ve svém volném čase a občanském
životě nemá jednat tak, aby se veřejnost v důsledku jeho jednání dívala paušálně
na soudcovský stav jako na sbor nedůstojných osob.

6. Podle stěžovatele je třeba kritéria, za kterých lze omezit právo na svobodu
projevu, jak vyplývají z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu
pro lidská práva (dále jen „ESLP“), vykládat velmi restriktivně při zachování
maximální ochrany ústavně zaručených práv. V této souvislosti odkazuje zejména
na nálezy Ústavního soudu zp. zn. IV. ÚS 606/03 a I. ÚS 367/03.

7. Podle stěžovatele rozhodnutím kárného soudu fakticky došlo k povýšení
subjektivního názoru na jeho literární tvorbu nad čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy,
ale i nad zákon č. 6/2002 Sb., který výslovně umožňuje soudcům literární činnost,
aniž by z ní vyjmul některé žánry, jako např. satiru. Je naprosto nepřijatelné, aby
extenzivní výklad § 80 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. (dbát na důstojnost
soudcovské funkce) nerespektoval jiná ustanovení garantovaná zákonem či
dokonce ústavním pořádkem. V tomto konkrétním případě podle stěžovatele
nenastaly ony konkrétní kvalifikované okolnosti, které by umožňovaly výkladem
překlenout absenci ustanovení, které by omezovalo právo na svobodu projevu
v zákoně č. 6/2002 Sb.

III

8. Nejvyšší správní soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí,
neboť má za to, že z něho také vyplývá odpověď na námitky uplatněné v ústavní
stížnosti, v níž stěžovatel v podstatě jen opakuje argumenty, s nimiž se již kárný
soud důkladně vypořádal ve svém rozhodnutí. Dále uvedl, že nikterak
nezpochybňuje nutnost restriktivního přístupu v případě omezování práva
na svobodu projevu, jehož se stěžovatel dovolává. V odůvodnění napadeného
rozhodnutí je zcela zřetelně vyjádřen názor, že v obecné rovině posuzované
články nepředstavují žádný exces, který by odůvodňoval zásah ze strany veřejné
moci. Se stěžovatelem se shoduje v názoru, že jeho články neobsahují nenávistné
či jinak škodlivé výroky, které by obecně neměly být tolerovány. V souladu
s judikaturou ESLP však vyjádřil názor, že v případě soudců je - pro jejich zcela
specifické a do značné míry výjimečné postavení ve společnosti - při výkonu
práva na svobodu projevu třeba zachovávat jistou zdrženlivost. Jedině tak lze
očekávat, že soudní moc bude veřejností vnímána jako nestranná a důvěryhodná.
Tento názor účastník řízení podepřel judikaturou ESLP, když odkázal
na rozhodnutí ve věci Wille proti Lichtenštejnsku (rozsudek velkého senátu ze dne
26. 9. 1995, č. 28396/95). Z napadeného rozhodnutí je podle Nejvyššího
správního soudu taktéž zcela zřejmé, že nedospěl (na rozdíl od kárného
navrhovatele) k názoru o existenci jednoho z tvrzených škodlivých následků
jednání stěžovatele, a to ohrožení důvěry v nezávislé, nestranné a spravedlivé
rozhodování soudů; podstata výhrad kárného soudu k publikační činnosti
stěžovatele tkví pouze v naplnění druhého škodlivého následku, a to narušení
důstojnosti soudcovské funkce.

9. Účastník řízení dále odmítl expresivně laděné nařčení, že stěžovatel byl postižen
za to, že jeho články nekonvenují osobnímu vkusu členů kárného senátu, což
rezultovalo v uznání viny za kárné provinění. Hodnocení literární činnosti je,
samozřejmě, ze své podstaty vždy podmíněno jistou mírou subjektivity
hodnotitelů. Odůvodnění kárného rozhodnutí přesvědčivě dokládá, že se členové
kárného senátu pokoušeli nahlížet na celou věc s maximální objektivitou, bez
ohledu na to, jak obsah jednotlivých článků konvenuje jejich hodnotovému
založení a názorům o literární úrovni předestřených opusů. Nejvyšší správní soud
nepopírá právo soudce vyjadřovat se veřejně i k otázkám, které veřejnost vnímá
jako kontroverzní, a to i cestou publikace satirických článků. Za absurdní
považuje tvrzení stěžovatele, že autorita soudní moci nebyla narušena jím, ale
kárným navrhovatelem, který iniciací kárného řízení uvedl celou věc ve známost
širší veřejnosti. Není mu známo, že by se kárný navrhovatel k věci (před jejím
projednáním kárným senátem) jakkoli mediálně vyjadřoval; fakt, že o probíhající
kárné řízení projevila zájem média, je jen logickým důsledkem principu veřejnosti
soudního jednání, tedy zárukou veřejné kontroly soudní moci. Podle názoru
účastníka řízení kárný navrhovatel jednal zcela v souladu se svými povinnostmi
orgánu státní správy soudu, když považoval veškeré možnosti vyřešení věci mimo
kárné řízení za vyčerpané. Z uvedených důvodů považuje účastník řízení podanou
ústavní stížnost za nedůvodnou, a navrhl, aby byla Ústavním soudem zamítnuta.

10. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že soudce je veřejností vnímán jako
soudce nepřetržitě, nejen při výkonu funkce, takže jsou na něj kladeny vysoké
nároky. Z ustanovení § 80 zákona č. 6/2002 Sb. lze dovodit, že soudci jsou -
oproti jiným kategoriím osob - částečně omezeni ve svobodě projevu; jde přitom
o omezení odpovídající kautelám uvedeným v čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 odst. 2
Úmluvy. V této souvislosti poukázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 5. 2015 č. j. 13 Kss 6/2015-53. Pokud stěžovatel namítá, že v daném
případě až činností kárného navrhovatele a kárného senátu došlo k odhalení jeho
„totožnosti profese jako autora“, tak tato námitka není relevantní. Již v řízení před
kárným senátem vedlejší účastník poukázal na medailonek stěžovatele zveřejněný
na serveru K zamyšlení, který byl převzat z jeho jiné publikační činnosti,
konkrétně knižní tvorby z let 2011 a 2014, kdy pod svým jménem vydal knihy
Kapesní průvodce inteligentního cizozemce a Kapesní průvodce inteligentního
neznaboha. Stěžovatel je jako autor a soudce uveden též v Československé
bibliografické databázi. Není rovněž pravdou, že by články stěžovatele prošly bez
povšimnutí veřejným prostorem a začalo se o nich mluvit až v souvislosti
s kárnou žalobou. Ostatně i výtka vůči stěžovateli k jeho předcházejícím článkům
byla učiněna na základě podnětu z veřejnosti - advokáta Pavla Uhla. Za situace,
kdy kárně obviněný autorství předchozích článků nepopíral, přičemž jde o články
psané ve stejném duchu, neměl ani kárný navrhovatel pochybnosti o tom, že je
stěžovatel i autorem článků posuzovaných. Vedlejší účastník dále připomenul, že
hlavním účelem výkonu soudnictví je ochrana ústavních práv druhých. Pokud by
stěžovatel zaujal dostatečně kritický náhled na své literární texty z pohledu
ochrany ústavních práv těch, kdo se ochrany svých zájmů domáhají u nestranného
a důstojného soudu (což vedlejšímu účastníku ostatně sám přislíbil při prvém
neveřejném projednání věci), nemuselo dojít k veřejnému posuzování vhodnosti
jeho autorských textů. Vedlejší účastník rovněž nepovažuje za správné
stěžovatelovo hodnocení postupu vedlejšího účastníka při projednávání oficiální
stížnosti advokáta na jeho porušování soudcovské etiky jako „bonzáctví“, neboť
veřejná funkce, kterou stěžovatel zastává, musí být veřejně examinována
za situace, kdy sám není schopen efektivní autocenzury. Tento postup podle
vedlejšího účastníka plně odpovídá demokratickým principům, nikoliv totalitním
praktikám. Vedlejší účastník závěrem svého vyjádření uvádí, že v pozici kárného
navrhovatele při jednání před kárným senátem opětovně zdůrazňoval, že v dané
věci jde o nalezení rovnováhy mezi ústavními principy, kterými jsou nezávislost
výkonu soudní moci na straně jedné a právo soudce na svobodu projevu na straně
druhé. Tím, že se stěžovatel stal dobrovolně soudcem, akceptoval fakt, že toto
právo nemůže vykonávat ve stejném rozsahu jako běžný občan, což platí
i pro svobodu uměleckého projevu. Z těchto důvodů se vedlejší účastník domnívá,
že ústavní stížnost stěžovatele není důvodná.

11. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat vyjádření účastníka řízení a vedlejšího
účastníka stěžovateli k replice, neboť neobsahovala nové závažné skutečnosti
nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci.

IV

12. Ústavní soud se zabýval posouzením přípustnosti ústavní stížnosti a splněním
podmínky vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli
k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k právní úpravě obsažené v § 21
zákona č. 7/2002 Sb., která neumožnuje podat odvolání proti rozhodnutí v kárném
řízení, nelze ústavní stížnost považovat za nepřípustnou.

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že
ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem
řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu
projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky
ustanovení § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a ústavní stížnost je
přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

14. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že
ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nepřispělo k dalšímu, resp.
hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a písemných
úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také
skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.

V

15. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu
právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti
soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d)
Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím
těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody
stěžovatele.

16. V otázce namítaného zásahu do svobody projevu se Ústavní soud ztotožňuje
se závěry kárného soudu a konstatuje, že porušení práva na svobodu projevu,
jehož se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, v posuzovaném případě
neshledal.

17. Pro vlastní posouzení věci jsou relevantní zejména čl. 17 odst. 1 Listiny a čl. 10
odst. 1 a 2 Úmluvy, která zakotvují svobodu projevu. Podle čl. 17 odst. 2 Listiny
má každý právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo
jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje
a informace bez ohledu na hranice státu. Odstavec 3 téhož ustanovení Listiny
zakazuje cenzuru. Podle čl. 17 odst. 4 Listiny lze svobodu projevu a právo
vyhledávat a šířit informace omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické
společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu,
veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

18. Článek 10 Úmluvy zní: „(1) Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo
zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo
myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek
nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo
filmovým společnostem. (2) Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti
i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo
sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti
v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti,
předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany
pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování
autority a nestrannosti soudní moci.“

19. Ústavní soud úvodem podotýká, že soudce nemůže být zcela vyloučen z možnosti
realizovat své ústavní právo na svobodu projevu, jak vyplývá mj. ze zmiňovaných
ustanovení Úmluvy a Listiny, na straně druhé není výkon takového práva u žádné
osoby, a tím méně pak u soudce, neomezený, neboť zahrnuje limity uvedené
v čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Jak vyplývá z judikatury ESLP k dané otázce (viz např.
rozsudky ze dne 27. 5. 2014, Baka proti Maďarsku, stížnost č. 20261/12; ze dne
26. 2. 2009, Kudeshkina proti Rusku, stížnost č. 29492/05; ze dne 16. 9. 1999,
Buscemi proti Itálii, stížnost č. 29569/95; nebo rozsudek velkého senátu ze dne
28. 10. 1999, Wille proti Lichtenštejnsku, stížnost č. 28396/95), soudce či jiná
osoba spojená s výkonem spravedlnosti má právo vyjadřovat a šířit, i veřejně, své
občanské a politické postoje, včetně názorů otevřeně kritických, přičemž
předmětem kritiky mohou být i poměry v samotné justici, či dokonce
na konkrétním soudu. Smluvní strany však jsou na druhé straně oprávněny
v nezbytně nutné míře požadovat, aby výkon práva na svobodu projevu ze strany
soudců a dalších představitelů justice byl vykonáván s jistou zdrženlivostí, tedy
tak, aby neohrožoval nepřijatelným způsobem autoritu a nestrannost soudní moci
a nezasahoval do práva konkrétních účastníků řízení na spravedlivý proces.

20. Ústavní soud nemůže akceptovat názor stěžovatele, že se soudce při výkonu práva
na svobodu projevu nachází ve zcela stejném postavení, jako jakýkoli jiný občan.
Je přesvědčen, že soudce by měl být pro veřejnost jistou autoritou a musí tedy
pečlivě vážit dopady vyjádření svých postojů a způsob jejich prezentace. Uvedená
premisa platí bez ohledu na to, zda se soudce při své literární a publikační činnosti
jako soudce prezentuje. Soudce je soudcem „24 hodin denně“, tedy přísnější
požadavky na jeho chování se uplatní i v jeho běžném občanském životě, včetně
literární a publikační činnosti. Citovaná judikatura ESLP jasně dokládá, že
pro zachování autority a nestrannosti soudní moci musí u soudce při výkonu
tohoto práva existovat jistý korektiv, zohledňující - v nejobecnější rovině -
autoritu soudní moci, tedy že (slovy ESLP ve věci Wille prod Lichtenštejnsku),
„lze očekávat od osob v soudcovských funkcích, že budou svou svobodu užívat se
zdrženlivostí pokaždé, kdy by mohla být ohrožena autorita a nestrannost soudní
moci“.

21. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že důvěru veřejnosti mohou mít jedině soudy
a soudci, kteří jsou nestranní a nezávislí. Při posuzování nestrannosti
a nezávislosti má vždy určitý význam i dojem (appearance), kterým soudy
a soudci působí [rozsudek ve věci Piersack proti Belgii ze dne 1. 10. 1982
č. 8692/79, § 30; rozsudek ve věci Campbell a Fell proti Spojenému království
ze dne 28. 6. 1984 č. 7819/77 a 7878/77, § 78; rozsudek pléna ve věci Sramek
proti Rakousku ze dne 22. 10. 1984 č. 8790/79, § 37-42; rozsudek velkého senátu
ve věci Incal proti Turecku ze dne 9. 6. 1998 č. 22678/93, § 65; srov. shodně
nález zp. zn. Pl. ÚS 11/04]. Soudce tak má povinnost být ve svých projevech
zdrženlivý, aby nenarušoval důvěru v nestrannost a nezávislost soudní moci
(srov. rozsudek velkého senátu ve věci Baka proti Maďarsku ze dne 23. 6. 2016
č. 20261/12, § 164).

22. Ústavní soud ve své judikatuře, na kterou odkazuje též stěžovatel, mj. dovodil, že
„kdokoliv vykonává svoji svobodu projevu, bere na sebe, v souladu
s jednoznačným zněním druhého odstavce čl. 10 Úmluvy, "povinnosti
a odpovědnost"; jejich rozsah bude záviset na dané konkrétní situaci
a prostředcích, které používá.“ (srov. zp. zn. IV. ÚS 606/03). Každý názor,
stanovisko nebo kritika je - vzhledem k významu svobody projevu podle čl. 17
odst. 1 Listiny - zásadně přípustným (srov. nález zp. zn. II. ÚS 357/96); omezení
svobody projevu je proto výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a lze
ji ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi (srov. zp. zn. I. ÚS 367/03).

23. Ústavní soud ve své nedávné judikatuře (srov. nález zp. zn. II. ÚS 2490/15
a I. ÚS 2617/15) vytýčil hranice omezení soudců v jejich ústavním právu svobody
projevu povinností loajality a zdrženlivosti, a to za účelem zachování důvěry
veřejnosti v soudní moc. Závěry obsažené v těchto nálezech jsou přiléhavé
i na nyní posuzovanou věc. Stěžovatel, ani jako soudce, nemůže být zásadně
vyloučen z možnosti realizovat ústavně zaručenou svobodu projevu (srov. čl. 44
Listiny a contrario). Nicméně výkon této svobody obecně podléhá jistým
omezením, jak vyplývá z čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 odst. 2 Úmluvy, kde je
výslovně uvedeno, že výkon svobody projevu může podléhat omezení z důvodu
zachování autority a nestrannosti soudní moci. Jak správně podotkl kárný soud,
zastává ESLP ve své judikatuře názor, že soudce či jiná osoba spojená s výkonem
spravedlnosti má právo vyjadřovat a šířit, i veřejně, své občanské a politické
postoje, včetně názorů otevřeně kritických, přičemž předmětem kritiky mohou být
i poměry v samotné justici, či dokonce na konkrétním soudu, smluvní strany však
jsou na druhou stranu oprávněny v nezbytně nutné míře požadovat, aby výkon
svobody projevu ze strany soudců a dalších představitelů justice byl uskutečňován
s jistou zdrženlivostí, tedy tak, aby zejména neohrožoval nepřijatelným způsobem
autoritu a nestrannost soudní moci (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP
ze dne 28. 10. 1999 ve věci Wille proti Lichtenštejnsku, stížnost č. 28396/95).

24. Ústavní soud k tomu dodává, že článek 10 odst. 2 Úmluvy se vztahuje nejen
na „informace“ a „myšlenky“, které jsou příznivě přijímané či považované
za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují,
nebo pracují se zřetelnou nadsázkou, případně satirou (viz Handyside proti
Spojenému království, č. 5496/17, rozsudek ze dne 7. 12. 1976, § 49). Podstatnou
skutečností v nyní posuzované věci se jeví, že příslušné články obsahují poměrně
značné množství vulgárních výrazů, sexuálních, násilných, rasistických narážek
a naznačují nezákonné jednání v něm uvedených osob (i když lze připustit jistou
míru nadsázky), jejich autorem je soudce a přitom jde o komunikaci nikoliv
soukromou, ale určenou veřejnosti, čtenářům webu www.pravyprostor.cz. V tom
mimo jiné spočívá také rozdíl v hodnocení event. nemorálního chování soudců
v jejich soukromém životě (se kterým sice nelze rovněž souhlasit, ale zpravidla se
nedotýkají přímo důstojnosti soudcovské funkce ve vztahu k veřejnosti), oproti
vědomému literárnímu výstupu soudce na veřejnosti.

25. Ústavní soud rovněž již ve své judikatuře (srov. nález zp. zn. I. ÚS 517/10) odmítl
názor, podle kterého nestrannost soudní moci a ochrana její autority nemůže být
důvodem pro omezení práva na svobodu projevu, neboť ji čl. 17 odst. 4 Listiny
(na rozdíl od čl. 10 odst. 2 Úmluvy) ve výčtu těchto důvodů neuvádí. Podle
Ústavního soudu „nestrannost soudní moci nemůže být legitimním cílem omezení
práva na informace a svobody projevu. Avšak nestrannost soudní moci
ústavodárce jako ústavní hodnotu výslovně koncipuje i na jiných místech (čl. 36
odst. 1 Listiny, čl. 82 odst. 1 Ústavy) a je subsumovatelná i pod pojem právního
státu v čl. 1 odst. 1 Ústavy. I ochrana autority soudní moci je však ústavní
hodnotou (podřaditelnou již pod princip právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy),
což plyne i z judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález zp. zn. Pl. ÚS 2/10
(bod 43)]. Ústavní soud neshledává rozumný důvod podsouvat racionálnímu
zákonodárci úmysl upřednostnit a priori jednu ústavní hodnotu (např. právo
na informace a svobodu projevu) před jinou ústavní hodnotou (např. autorita
a nestrannost soudní moci), a tím popřít princip proporcionality. Ústavní soud
v nálezu zp. zn. Pl. ÚS 2/10 (bod 38) poukázal na tezi, že ústavní hodnoty jsou
prima facie rovnocenné. Tuto tezi by však výše uvedený názor, nepřiznávající
ústavní hodnotě (v podobě ochrany autority a nestrannosti soudní moci) povahu
legitimního cíle omezení základního práva na informace a základní svobody
projevu, důsledně vzato popíral.“

26. Ústavní soud podotýká, že jedním z případů, kdy na základě zákona dochází
k omezení práva na svobodu projevu, je i ustanovení § 80 zákona č. 6/2002 Sb.,
které ukládá soudcům jistou zdrženlivost ve výkonu jejich práva na svobodu
projevu. Podle § 80 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. je soudce povinen vykonávat
svědomitě svou funkci a při výkonu funkce a v občanském životě se zdržet všeho,
co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru
v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. V zájmu záruk
nezávislosti a nestrannosti výkonu soudcovské funkce je soudce zejména povinen
chovat se tak, aby nezavdal příčinu ke snížení důvěry v soudnictví a důstojnosti
soudcovské funkce, musí vystupovat nezaujatě a ke stranám nebo účastníkům
řízení přistupovat bez ekonomických, sociálních, rasových, etnických, sexuálních,
náboženských nebo jiných předsudků, nebo dbá svým chováním o to, aby jeho
nestrannost nebyla důvodně zpochybňována [§ 80 odst. 2 písm. b), e) a f) zákona
č. 6/2002 Sb.]. Podle odstavce 4 téhož ustanovení je soudce povinen při své
činnosti mimo výkon funkce soudce a při výkonu svých politických práv si
počínat tak, aby tato činnost neohrožovala nebo nenarušovala důvěru v nezávislé,
nestranné a spravedlivé rozhodování soudu nebo nenarušovala důstojnost
soudcovské funkce anebo mu nebránila v řádném výkonu funkce soudce.
V neposlední řadě je soudce povinen ve svém osobním životě svým chováním
dbát o to, aby nenarušovalo důstojnost soudcovské funkce a neohrožovalo nebo
nenarušovalo důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů
(§ 80 odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb.).

27. Ústavní soud považuje - na rozdíl od stěžovatele - citovanou judikaturu ESLP
k výkonu svobody projevu podle čl. 10 Úmluvy ze strany soudců a jeho limitům
i nadále za nanejvýš relevantní pro posouzení dané věci, ostatně zmiňované
závěry ESLP byly po vydání napadeného rozhodnutí kárného soudu opět
potvrzeny velkým senátem ESLP v rozsudku ze dne 13. 6. 2016 ve věci Baka
proti Maďarsku, stížnost č. 20261/12. O tom, že zcela obdobně je třeba nahlížet
na výkon svobody projevu ze strany soudců, podle čl. 17 Listiny svědčí - nad
rámec výše citované judikatury Ústavního soudu k danému ustanovení - též
nedávné nálezy Ústavního soudu zp. zn. I. ÚS 2617/15 a II. ÚS 2490/15, jimiž
byly zamítnuty ústavní stížnosti jiných soudců proti kárným rozhodnutím kárného
soudu.

28. V nálezu zp. zn. I. ÚS 2617/16 Ústavní soud dovodil, že „jednotlivec, který přijal
funkci soudce, je při výkonu své svobody projevu podle čl. 17 Listiny a čl. 10
Úmluvy vázán povinností loajality a zdrženlivosti. Jeho svoboda projevu tudíž
podléhá zvláštním omezením, která vyplývají z této povinnosti. Soudce zejména
nesmí svými projevy narušovat důvěru veřejnosti v to, že bude rozhodovat
v souladu se základními principy demokratického právního státu, a důvěru
v nestrannost a nezávislost soudní moci. Soudce proto musí být zdrženlivý
v projevech týkajících se politické soutěže, zejména veřejného hodnocení
jednotlivých kandidátů či volebních stran a uskupení nebo tvorby politických
koalic.“ Ze shodných premis vychází i rozhodnutí kárného soudu napadené nyní
posuzovanou ústavní stížností. Ústavní soud k tomu proto v souvislosti s nyní
projednávanou věcí dodává, že obdobný závazek loajality a zdrženlivosti soudce
je třeba dovodit i ve vztahu k jeho literární činnosti. V nálezu zp. zn.
I. ÚS 2617/16 Ústavní soud rovněž konstatoval, že „každý případ je nutné
posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem okolnostem, přičemž je nutné vzít
v potaz zejména postavení soudce, který projev pronesl, obsah jeho výroků, místo
a způsob projevu a celkový kontext, ve kterém tyto výroky byly učiněny.“

29. Ústavní soud ověřil, že kárný soud posuzoval daný případ individuálně a přihlédl
ke všem relevantním okolnostem. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se
vypořádal se všemi otázkami relevantními pro řádné posouzení kárného návrhu,
jakož i se všemi námitkami a návrhy stěžovatele. Z napadeného rozhodnutí
nevyplývá, že by kárný soud postupoval svévolně, ignoroval zjištěné skutečnosti
a pro své závěry neměl oporu. Rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným
a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a podrobně rozvedl, jakými úvahami se
při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval.
Zvláštní pozornost věnoval posouzení, zda hodnocené články obecně nepřekračují
meze ústavně zaručeného práva na svobodu projevu (tedy nejde-li o projevy
představující zneužití tohoto práva ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 odst. 2
Úmluvy). V návaznosti na to se kárný soud zabýval posouzením existence
zákonného omezení práva na svobodu projevu soudců a zhodnocením, zda
stěžovatel překročil omezení svobody projevu soudců. V odůvodnění napadeného
rozhodnutí odkázal Nejvyšší správní soud nejen na judikaturu svého kárného
senátu (srov. např. rozsudky č. j. 16 Kss 7/2014-92 nebo 13 Kss 1/2015-112, ale
též na relevantní judikaturu ESLP a zdejšího soudu. Závěry učiněné kárným
soudem v napadeném rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně konformní,
neshledal v nich žádný náznak svévole ani přepjatého formalismu, takže ani
z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat opodstatněnou.

30. Ústavní soud uzavírá, že soudce má představovat jistou společenskou autoritu
a musí si tedy být vědom, že veškeré jeho počínání bude veřejností vnímáno
citlivěji, než je tomu u jiných osob. Pokud publikuje satirické texty, které mají
zřetelný politický podtext, musí brát na zřetel, že tato vyjádření mohou mít
ve společnosti silnější dopad. Postavení soudce je ve srovnání s jinými
zaměstnanci státu zcela specifické. Soudce, jakožto přímý vykonavatel jedné
z mocí státu, je vybaven nejen výjimečnými pravomocemi, ale i výsadami, které
mu umožňují vykonávat funkci nezávisle, nestranně a spravedlivě (srov. § 80
odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.). Tomu ovšem konsekventně odpovídají i zvýšené
požadavky na jeho osobní integritu a na jeho roli pro zachovávání důvěryhodnosti
celé justice, které se, mimo jiné, projevují i v jistých omezeních v osobním životě
a při výkonu politických práv. Jestliže se tedy někdo rozhodne být soudcem, bere
tím na sebe dobrovolně i tato (zcela legitimní) omezení. V oblasti práva
na svobodu projevu se tak ve zvýšené míře uplatňuje zásada vyjádřená v čl. 10
odst. 2 Úmluvy, podle které výkon těchto svobod zahrnuje i povinnosti
i odpovědnost.

31. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že se nezabýval otázkou, zda je sankce uložená
kárným soudem přiměřená, neboť mu to nepřísluší. Podotýká však, že stěžovateli
bylo uloženo nejmírnější kárné opatření.

VI

32. Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že nebyl zjištěn zásah
do základních práv a svobod, kterých se stěžovatel dovolává. Ústavní soud proto
bez nařízení ústního jednání podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodl,
jak je ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. dubna 2017

JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu

Za správnost vyhotovení:
Lenka Kubacká

Vydáno: 11. April 2017
Vloženo: 27. April 2017

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-