JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 1584/16

Ústavní soud k problematice rozhodování obecných soudů o (ne)omezení svéprávnosti člověka

Právní věty

Nejsou k dispozici

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce
zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Města
Smečno se sídlem nám. T. G. Masaryka 12, Smečno, zastoupeného Mgr. Jaroslavem
Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého 502, proti usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016 č. j. 24 Co 10/2016-230, takto:

I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016 č. j. 24 Co 10/2016-230
bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces
podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016 č. j. 24 Co 10/2016-230
se ruší.

Odůvodnění:

I

1. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí,
neboť má za to, že jím došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva na spravedlivý
proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II

2. Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 14. 10. 2015 č. j.
42 P 106/63-189 rozhodl, že se vedlejší účastnice E. J. jako posuzovaná
neomezuje ve svéprávnosti, a změnil tak usnesení Okresního soudu v Kladně ze
dne 29. 5. 1962 č. j. 6 Nc 435/62-8, jímž byla E. J. částečně zbavena svéprávnosti.
Opatrovníkem vedlejší účastnice byl ponechán stěžovatel.

3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal, že v dané
věci nejsou splněny podmínky pro opatrovnictví podle § 469 občanského
zákoníku, neboť absentuje návrh posuzované osoby, která není schopna
formulovat svou vůli k takovému návrhu. Vzhledem k rozsahu duševní poruchy
posuzované má proto za to, že je třeba ji omezit ve svéprávnosti vzhledem k riziku
hrozící újmy.

4. Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že stěžovatel jako hmotněprávní opatrovník
posuzované se dostává do konfliktu zájmů mezi posuzovanou a jím samotným.
Vzhledem k tomu odvolací soud ustanovil posuzované pro řízení
kolizního opatrovníka, Mgr. Davida Strupka, advokáta se sídlem Praha 1,
Jungmannova 36/31. Soudem ustanovený procesní opatrovník vzal odvolání
posuzované v plném rozsahu zpět. Zpětvzetí odvolání odůvodnil tím, že
rozhodnutí soudu prvního stupně dostatečně chrání posuzovanou a není tedy
splněno hledisko nezbytnosti pro omezení svéprávnosti posuzované.

5. Krajský soud v Praze napadeným usnesením odvolací řízení zastavil.
V odůvodnění především uvedl, že zpětvzetí odvolání nebrání okolnost, že
hmotněprávní opatrovník a procesní opatrovník mají rozdílná stanoviska k otázce
nutnosti omezení svéprávnosti, a že zpětvzetí odvolání není v rozporu se zájmy
posuzované. K námitce stěžovatele, že v dané věci nejsou splněny podmínky
pro opatrovnictví uvedl, že z právní úpravy opatrovnictví vyplývá, že jde-li
o člověka s duševní poruchou, která mu brání v návrhu na jmenování opatrovníka
nebo není-li možné takovému návrhu z jiných důvodů vyhovět, neznamená to, že
takovému člověku nelze jmenovat opatrovníka podle § 465 občanského zákoníku
i bez návrhu a přijmout tak mírnější a méně omezující opatření namísto omezení
svéprávnosti ve smyslu § 39 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních (dále jen „z. ř. s.“).

III

6. Stěžovatel spatřuje zásah do svého práva na spravedlivý proces
(a potažmo posuzované), tak i vůči němu jako opatrovníkovi, v tom, že odvolací
soud jej jako hmotněprávního opatrovníka posuzované vyřadil z řízení, když
posuzované jmenoval kolizního opatrovníka, ačkoli v daném případě nebyl dán
konflikt zájmů mezi posuzovanou a stěžovatelem jako opatrovníkem. Sama
skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí se způsobem vyřízení věci či rozhodnutím
soudu prvního stupně uvedený konflikt zájmů nezakládá.

7. Dále zejména namítá, že postupem odvolacího soudu bylo podle stěžovatele
porušeno i právo posuzované na spravedlivý proces, neboť jí byla prakticky
odepřena spravedlnost. Vzhledem k závažnosti projednávané otázky, tj. omezení
svéprávnosti posuzované, nelze dojít k závěru, že vedení odvolacího řízení by
bylo jakkoli v rozporu s jejími zájmy. Stěžovatel naopak zastává názor, že proti
zájmům posuzované je zastavení odvolacího řízení na základě zpětvzetí odvolání,
neboť pokud bylo na místě omezení svéprávnosti posuzované, nelze již k tomuto
kroku přistoupit.

IV

8. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Okresní soud v Kladně
a Krajský soud v Praze.

9. Okresní soud pouze konstatoval, že nemá k věci co uvést vzhledem k tomu, že
v dané věci se jedná o procesní postup Krajského soudu v Praze.

10. Krajský soud v Praze ve vyjádření především odkázal na svá předchozí vyjádření
k rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1580/16 a II. ÚS 866/16.
Soustředil se dále především na objasnění toho, že jeho motivací nebylo vyhnout
se meritornímu rozhodování. Uvedl, že odvolací senát Krajského soudu v Praze,
který je podle rozvrhu práce specializovaným senátem pro rozhodování ve věcech
svéprávnosti, se snaží důsledně vypořádávat se zásadou subsidiarity
a proporcionality institutu omezení svéprávnosti, a to s ohledem na dřívější
judikaturu Ústavního soudu. Vzhledem k radikálně prezentovanému názoru
opatrovníka (stěžovatele) odvolací soud v zájmu posuzované dospěl k závěru, že
pro tuto věc bude lépe, bude-li zde třetí nezávislá osoba, která bude hájit zájmy
posuzované. Jmenovaného opatrovníka rozhodující senát odvolacího soudu vůbec
nezná, jeho výběr byl proveden pouze s ohledem na jeho specializaci. Odvolací
soud koliznímu opatrovníku sdělil svůj předběžný názor na věc nikoli ve snaze
účelově se vyhnout meritorními vyjednání, což je zřejmé i z toho, že současně
s tím odvolací soud nařídil jednání, k němuž připravil i dokazování.

11. Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahovala žádná podstatná nova, Ústavní soud
je nezasílal k replice stěžovateli.

V

12. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvážil,
že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu,
resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu,
z ústavní stížnosti a vyjádření účastníků řízení. Nenařízení ústního jednání
odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět
dokazování.

VI

13. Ústavní soud nejprve konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas
a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1
písm. a) zákona o Ústavním soudu].

14. Ústavní stížnost posuzoval Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu
Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí
v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům ani
jiným orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací
pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy
obsaženými v hlavě páté Listiny.

15. Ústavní soud připomíná, že výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze
hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních
práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou
výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, který je
v soudní praxi respektován, resp., jenž odpovídá všeobecně akceptovanému
(doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním
rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného
právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti
(srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost ve výše vymezeném rozsahu a dospěl
k závěru, že je důvodná.

17. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že stěžovatel podal jménem svým a též jménem
posuzované E. J. také ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 21. 1. 2016 č. j. 24 Co 10/2016-218, jimiž byl posuzované v odvolacím řízení
zahájeném odvoláním podaným stěžovatelem ustanoven kolizní opatrovník pro
řízení Mgr. David Strupek, advokát se sídlem v Praze 1, Nové Město,
Jungmannova 36/31. Tato ústavní stížnost vedená pod sp. zn. IV. ÚS 870/16 byla
usnesením sp. zn. II. ÚS 866/16 spojena ke společnému projednání pod sp. zn.
IV. ÚS 870/16 s dalšími ústavními stížnostmi téhož stěžovatele proti usnesením
Krajského soudu v Praze, jimiž byl posuzovaným v odvolacích řízeních
zahájených odvoláními podanými stěžovatelem ustanoven výše jmenovaný
kolizní opatrovník. Nálezem sp. zn. II. ÚS 866/16 Ústavní soud zrušil všechna
ve výroku citovaná usnesení Krajského soudu v Praze o jmenování kolizního
opatrovníka, včetně předmětného usnesení Krajského soudu č. j. 24 Co 10/2016-
218, a to pro porušení práva stěžovatele na přístup k soudu a právo na spravedlivý
proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.

18. Ústavní soud dále předesílá, že v podstatě shodnou ústavní stížností téhož
stěžovatele, týkající se stejné problematiky, s totožnou právní argumentací a proti
rozhodnutím stejného soudu o zastavení odvolacího řízení, se již zabýval ve svém
nálezu ze dne 5. 12. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1580/16. Ústavní soud na závěry v tomto
nálezu, kterými je vázán, v podrobnostech odkazuje.

19. V posuzované věci totiž dochází k potvrzení právních názorů a závěrů
vyjádřených v dřívějším nálezu. Za zásadní považuje Ústavní soud především
závěr, že odvolací soud měl v duchu pravidel spravedlivého procesu projednat
odvolání meritorně, a to s přihlédnutím k povaze věci. Předmětem řízení je totiž
i v daném případě omezení svéprávnosti, tedy problematika, která se bytostně týká
práv a povinností člověka, a to včetně ochrany jeho ústavně zaručených práv
a svobod. Odvolací soud navíc zastavil řízení bez meritorního projednání odvolání
za situace, kdy existoval zjevný konflikt zájmů dvou opatrovníků -
hmotněprávního opatrovníka, který posuzovanou dlouhodobě zastupuje a pečuje
o ochranu jejích práv, a kolizního opatrovníka, který byl posuzované ustanoven
výhradně pro odvolací řízení a jehož role skončila jeho zastavením poté, co vzal
odvolání podané hmotněprávním opatrovníkem (stěžovatelem) "jménem"
posuzované zpět.

20. Ze spisu sp. zn. 42 P 106/63 vedeného u Okresního soudu v Kladně vyplývá, že
i v tomto případě odvolací soud nezohlednil dostatečně okolnosti vyplývající
z toho, že posuzovaná byla téměř 54 let částečně zbavena svéprávnosti.
Ze znaleckého posudku ze dne 11. 7. 2015 vyplývá, že posuzovaná je stižena těžší
formou debility, tj. podle aktuální terminologie mentální retardací na pomezí
lehkého a středně těžkého pásma. Dovedností, které nabyla nově, navíc již
postupně ztrácí a postupuje její dezorientace. Mentální retardace je vrozená a tato
porucha je stálá a neměnná, léčebně neovlivnitelná, kdy stav posuzované navíc
zhoršuje nastupující úbytek kognitivních funkcí. Posuzovaná je téměř celoživotně
odkázána na ústavní péči, v jejíchž podmínkách je relativně dobře adaptovaná.
Sama není schopna si obstarávat své záležitosti, naopak by si samostatným
jednáním mohla přivodit závažnou újmu. Podle znaleckého posudku není schopna
si sama zajistit bydlení, vstupovat samostatně do smluvních vztahů, nezná náklady
na bydlení, stejně jako náklady na stravování a jiné základní potřeby a rovněž není
schopna porozumět významu institutu manželství.

21. Obdobně jako ve věci rozhodnuté nálezem sp. zn. IV. ÚS 1580/16 přistupují
k závěru o protiústavnosti postupu odvolacího soudu procesní okolnosti. Ze spisu
vyplývá, že po podání odvolání byl stěžovatel upozorněn na názory a rozhodovací
praxi Krajského soudu v Praze, která vychází ze zásadně odlišného právního
závěru, než jaký byl vyjádřen v odvolání. Zároveň byl stěžovatel vyzván
ke sdělení, zda s ohledem na tuto skutečnost trvá na odvolání, což potvrdil.
Po tomto vyjádření stěžovatele je ve spisu zařazen výpis ohledně Mgr. Davida
Strupky z evidence advokátů vedené Českou advokátní komorou. Výpis je
datován ke dni 19. 1. 2016. Usnesením ze dne 21. 1. 2016 č. j. 24 Co 10/2016-218
byl Mgr. David Strupka jmenován kolizním opatrovníkem posuzované.
Po předvolání k jednání u Krajského soudu v Praze na den 10. 3. 2016 oznámila
v podání ze dne 18. 2. 2016 MUDr. Ch., že vedlejší účastnice není schopna
transportu k soudu. Podáním ze dne 29. 2. 2016 vzal kolizní opatrovník odvolání
zpět. Zpětvzetí odvolání odůvodnil absencí hlediska nezbytnosti omezení
svéprávnosti ve vztahu k zásahu základních práv. Nutno dodat, že v testu
proporcionality, kterým kolizní opatrovník odůvodnil zpětvzetí odvolání, není
zmínka o jakýchkoli konkrétních okolnostech případu, zejména o zdravotním
stavu posuzované. Usnesením ze dne 3. 3. 2016 bylo jednání odročeno na neurčito
a následně bylo řízení (samosoudcovsky) zastaveno ústavní stížností napadeným
usnesením.

22. Z uvedených skutečností vyplývá, že i v nyní posuzovaném případě se ze strany
soudu jednalo o předjímaný procesní postup, který působí dojmem cílené snahy
vyhnout se meritornímu projednání odvolání tak, jak je to podrobně popsáno
v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1580/16. U Ústavního soudu je nadto evidováno celkem
pět věcí řešených u téhož soudu, v nichž byl použit totožný postup.

23. Ústavní soud dále odkazuje i na závěry týkající se významu rozhodování
o omezení svéprávnosti vyjádřené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1580/16. Krajský soud
v Praze při odepření meritorního projednání věci nedostatečně přihlédl
k esenciálnímu významu institutu svéprávnosti a zásahu do osobnostní integrity
v důsledku jejího přezkumu soudem (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 412/04,
II. ÚS 2630/07 nebo II. ÚS 194/11. Nelze vycházet z premisy, že primárním
zájmem dotčené osoby je vždy omezení svéprávnosti v co možná nejmenší míře.
Obecné soudy jsou povinny citlivě zkoumat okolnosti každé konkrétní věci
a přistoupit právě k takovému omezení svéprávnosti, které je v nejlepším zájmu
daného člověka - ostatně, i proto občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014
"zakázal" úplné zbavení svéprávnosti (způsobilosti k právním úkonům).

24. Aniž by Ústavní soud věc hodnotil meritorně, má z pohledu ochrany ústavně
zaručených práv a svobod vážné pochybnosti o způsobu, jakým k ní soud
přistoupil a který jej následně vedl k "vyřízení" bez posouzení věci samé. Je totiž
vyloučeno, aby obzvláště takto citlivé případy soud "vyřizoval" podobným
procesním způsobem. Okresní soud v Kladně rozsudkem, proti němuž směřovalo
odvolání, posuzovanou ve svéprávnosti žádným způsobem neomezil; učinil tak
přesto, že byla po téměř 54 let zbavena způsobilosti k právním úkonům a je
v podstatě celoživotně postižena mentální retardací na pomezí lehkého a středně
těžkého pásma. Neomezil ji ve svéprávnosti ani přes závěr znalce, že posuzovaná
je téměř celoživotně odkázána na ústavní péči, sama není schopna si obstarávat
své záležitosti ani zajistit si základní životní potřeby.

25. Přístup civilních soudů je neudržitelný rovněž ve světle právního režimu dalšího
pobytu v ústavní péči. Pokud je v ní umístěn člověk, který není žádným způsobem
omezen ve svéprávnosti, je nutné jeho pobyt právně regulovat, typicky za použití
právní úpravy tzv. detenčního řízení podle § 66 a násl. z. ř. s. Není přípustné svěřit
veškeré právní jednání člověka, který je formálně plně svéprávný, ve skutečnosti
ovšem není schopen si zajišťovat ani základní životní potřeby, opatrovníkovi
ustanovenému podle § 465 občanského zákoníku. Nejen že uvedené ustanovení je
i podle svého znění určeno primárně k ochraně osob, které jsou omezeny
ve svéprávnosti, ale navíc by se jednalo o postup, který by byl zneužitelný -
ve svém důsledku by umožňoval obejít přísnými procesními garancemi
limitované omezení svéprávnosti, třeba i zcela zdravého člověka fakticky zbavit
způsobilosti k právnímu jednání a současně mu ustanovit hmotněprávního
opatrovníka, který má veškerá právní jednání činit za něj.

26. Civilní soudy jsou povinny posuzovat věci tohoto druhu důsledně
(a v pochybnostech meritorně) na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak,
aby rozsah omezení svéprávnosti - od přiznání bez jakéhokoli omezení až
po omezení fakticky se blížící zbavení způsobilosti k právním úkonům podle
dřívější právní úpravy - zásadně odpovídal skutečným vlastnostem a schopnostem
a zejména nejlepšímu zájmu daného člověka, který nemůže být zjednodušeně
vnímán pouze jako zájem na omezování ve svéprávnosti v co možná nejmenší
míře.

VII

27. Na základě výše uvedeného Ústavní soud shledal, že napadeným usnesením
Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016 č. j. 24 Co 10/2016-230 bylo porušeno
právo stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že
Krajský soud v Praze o odvolání meritorně nerozhodl a stěžovatel byl tak
postaven do situace pro něj procesně neřešitelné. Uvedené platí tím spíše,
rozhodl-li Ústavní soud v souvisejícím řízení (nález sp. zn. II. ÚS 866/16)
o protiústavnosti usnesení o ustanovení kolizního opatrovníka Mgr. Davida
Strupka. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona
o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku uvedeno.

28. Ústavní soud připomíná, že Krajský soud v Praze by měl - v souladu s čl. 89
odst. 2 Ústavy - v této i dalších obdobných věcech do budoucna realizovat své
pravomoci s respektem k právním závěrům vysloveným výše. Při dalším
projednání věci zohlední i námitku, kterou stěžovatel vyjadřuje pochybnosti
o dodržení platného rozvrhu práce odvolacího soudu; touto námitkou se Ústavní
soud blíže nezabýval, neboť by to bylo vzhledem ke zrušení napadeného usnesení
a pokračování řízení před odvolacím soudem již nadbytečné.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 18. dubna 2017

JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu

Vydáno: 18. April 2017
Vloženo: 17. May 2017

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč