JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 118/15

Posouzení včasnosti elektronického podání stížnosti

Právní věty

  1. Pokud soud druhého stupně odmítl odvolání pro údajnou opožděnost a v důsledku toho se nezabýval námitkami proti rozsudku soudu prvního stupně po věcné stránce, odňal účastníkovi řízení svým postupem možnost jednat před soudem, a porušil tím ústavně zaručené právo na soudní ochranu, které je deklarováno zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka - ze dne 26. listopadu 2015 sp. zn. IV. ÚS 118/15 ve věci ústavní stížnosti Lama Van Dunga, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2014 sp. zn. 12 To 134/2014, kterým byla pro opožděnost zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení o ponechání ve vazbě.

I. Výrokem I usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2014 sp. zn. 12 To 134/2014 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, jež je mu garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výrok I usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2014 sp. zn. 12 To 134/2014 se ruší.

Odůvodnění

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 13. 1. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí vrchního soudu.

2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

3. Stěžovatel byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2014 sp. zn. 43 Nt 20/2014 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2014 sp. zn. 44 To 161/2014 z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) tr. ř. vzat do vazby. Naposledy bylo o vazbě rozhodováno dne 14. 8. 2014, kdy byl stěžovatel usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 4764/2014 ponechán ve vazbě podle § 72 odst. 1 tr. ř.

4. Vzhledem k tomu, že je podle ustanovení § 72 odst. 3 tr. ř. soud povinen nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy u něj byla podána obžaloba proti obviněnému, který je ve vazbě, rozhodnout, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě nebo zda se z vazby propouští, bylo dne 19. 11. 2014 konáno vazební zasedání. Městský soud v Praze pak rozhodl ve vazebním zasedání konaném dne 19. 11. 2014 v trestní věci stěžovatele usnesením č. j. 45 T 4/2014 tak, že se podle § 72 odst. 3 tr. ř. stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) tr. ř.

5. Proti výše uvedenému usnesení podal stěžovatel dne 24. 11. 2014 stížnost, neboť je přesvědčen, že nejsou splněny zákonné předpoklady pro ponechání ve vazbě. Dne 22. 12. 2014 bylo stěžovateli doručeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2014 sp. zn. 12 To 134/2014, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí podané stížnosti. Z jeho odůvodnění vyplývá, že napadené usnesení bylo vyhlášeno dne 19. 11. 2014, opravným prostředkem proti němu je stížnost, kterou bylo možno podat v souladu s ustanovením § 143 odst. 1 tr. ř. do tří dnů od jeho oznámení, tzn. posledním dnem k podání stížnosti bylo pondělí dne 24. 11. 2014, jak vyplývá z razítka na obálce připojené ke stížnosti. Stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 25. 11. 2014, tj. po vypršení třídenní lhůty.

6. Stěžovatel je na základě výše uvedeného přesvědčen, že došlo ke zkrácení jeho práva na spravedlivý proces, jež je mu garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vychází přitom ze skutečnosti, že vazební zasedání, v rámci kterého Městský soud v Praze vydal usnesení sp. zn. 45 T 4/2014, proti kterému směřovala zamítnutá stížnost, se konalo dne 19. 11. 2014. Lhůta pro podání stížnosti tedy skončila dne 24. 11. 2014. Dne 24. 12. 2014 (správně zřejmě 24. 11. 2014) podal obhájce stížnost elektronicky prostřednictvím e-mailové komunikace, kdy tato zpráva byla opatřena zaručeným elektronickým podpisem obhájce, a to v souladu s § 42 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Ačkoli platí, že v případě podání v elektronické podobě podepsaného uznávaným elektronickým podpisem se nevyžaduje jeho doplnění předložením jeho originálu, obhájce zachoval nejvyšší míru opatrnosti a následujícího dne zaslal příslušnému soudu stížnost též písemně, a to jako doplnění elektronické zprávy. V souladu s uvedeným odkazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1829/13 ze dne 12. 2. 2014 (N 16/72 SbNU 203). Svoji stížnost k vrchnímu soudu doplnil stěžovatel podáním ze dne 25. 11. 2014.

7. Podle náhledu stěžovatele došlo postupem Vrchního soudu v Praze k zásahu do jeho základních práv a svobod, neboť mu byla pro opožděnost zamítnuta stížnost, která však byla podána řádně a včas.

III.

8. Přípisem ze dne 23. 1. 2015 se k ústavní stížnosti vyjádřil Vrchní soud v Praze, který odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení s tím, že k otázce včasnosti podání se bez spisového materiálu nemůže vyjádřit.

9. Vzhledem k tomu, že vyjádření vrchního soudu bylo prosto právní argumentace a k rozhodné otázce, tj. včasnosti podání stížnosti se soud výslovně nevyjádřil, nebylo uvedené vyjádření zasláno stěžovateli k replice.

IV.

10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

11. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí a samo o sobě není významné, je-li namítána věcná nesprávnost jimi vydaných rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

12. Může-li proto mít tvrzené pochybení obecného soudu důsledky pro výsledek řízení, nelze rezignovat na přezkum napadeného rozhodnutí z hlediska ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, a v této souvislosti musí být uvážen i dosah ustanovení čl. 4 Ústavy, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3170/09 (N 208/59 SbNU 57)]. Ústavní soud nemůže tolerovat odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), resp. zamezení přístupu k soudu jako důsledku věcného (či právního) omylu obecného soudu, včetně posouzení otázky, zda opravný prostředek byl podán včas či nikoli [srov. nález sp. zn. I. ÚS 750/06 (N 93/45 SbNU 335), bod 14].

13. Z ústavní stížností napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze mimo jiné vyplývá, že stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. 45 T 4/2014 podle § 143 odst. 1 tr. ř. bylo možno podat do tří dnů od jeho oznámení, tzn., že posledním dnem k podání stížnosti bylo pondělí 24. 11. 2014. V této části se právní názor stěžovatele a stížnostního soudu nerozchází. Odlišnost však je třeba spatřovat v tom, kterou skutečnost považuje vrchní soud a stěžovatel za rozhodnou pro posouzení včasnosti podané stížnosti. Zatímco stížnostní soud vychází z data, kdy byla zásilka podána k poštovní přepravě, tj. 25. 11. 2014, stěžovatel vychází z data, kdy došlo k odeslání stížnosti elektronickou formou se zaručeným elektronickým podpisem.

14. Z vyžádané fotokopie záznamu o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu Městského soudu v Praze vyplývá, že dne 24. 11. 2014 v 17:42:53 hodin bylo do e-mailové schránky soudu doručeno podání stěžovatele označené jako "LAM van Dung_stížnost_vazba_141127.pdf". S ohledem na uvedenou skutečnost je Ústavní soud toho názoru, že i pro tento případ platí závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 160/94 ze dne 6. 6. 1995 (U 13/3 SbNU 353), podle kterého v případě, kdy soud druhého stupně odmítl odvolání pro údajnou opožděnost a v důsledku toho se nezabýval námitkami proti rozsudku soudu prvního stupně po věcné stránce, odňal účastníkovi řízení svým postupem možnost jednat před soudem, a porušil tím ústavně zaručené právo na soudní ochranu, které je deklarováno zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud tedy vrchní soud při posuzování stížnosti obviněného vycházel až z podání odeslaného poštou dne 25. 11. 2014, nepostupoval správně.

15. Stran rozsahu zrušení napadeného usnesení Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatel sice svým návrhem domáhal zrušení usnesení vrchního soudu jako celku, nicméně pouze výrok I se týkal stěžovatele. Další výroky II a III se týkaly pana Vu Xuan Quyeta. Proto Ústavní soud, veden zásadou minimalizace zásahu do činnosti obecných soudů, zrušil napadené usnesení vrchního soudu pouze ve výroku I.

16. Z úředního záznamu ze dne 1. 4. 2015 vyplývá, že poté, co došlo ke zpochybnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ve věci rozhodující soudkyně zcela správně bezodkladně rozhodla o vazbě stěžovatele znovu, nicméně to nic nemění na skutečnosti, že v řízení před Vrchním soudem v Praze došlo k zásadnímu procesnímu pochybení, jež je třeba hodnotit jako zásah do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces.

17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2014 sp. zn. 12 To 134/2014 zrušil.

Vydáno: 26. November 2015
Vloženo: 13. November 2018