JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 84/14

O možnosti přístupu dědiců oprávněné osoby k soudu a to i po právní moci správního rozhodnutí o nároku na odškodnění

Právní věty

Nejsou k dispozici

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana
Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M.
N., 2. K. P., 3. B. Ž., a 4. J. Ž., všech zastoupených Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem
Kořenského 15, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. listopadu
2013 č. j. 3 Ads 115/2012-29, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka
řízení, takto:

I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. listopadu 2013 č. j.
3 Ads 115/2012-29 bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36
odst. 1 ve spojení s právem na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné
správy podle čl. 36 odst. 2, rovností v právech podle čl. 3 odst. 1 a zárukou dědění
podle čl. 11 odst. 1 in fine Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. listopadu 2013 č. j.
3 Ads 115/2012-29 se ruší.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České
republiky (dále jen „Ústava“) a podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“),
kterou se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
6. listopadu 2013 č. j. 3 Ads 115/2012-29. Stěžovatelé tvrdí, že napadeným rozsudkem
bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv
a svobod (dále jen „Listina“) a princip uvedený v čl. 1 odst. 1 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu, vedeného Krajským soudem
v Ostravě (dále jen „krajský soud“) pod sp. zn. 38 Ad 1/2010, se podává, že L. Ž. (nar.
1924), jehož potomky jsou stěžovatelé, uplatnil dne 7. 11. 2002 nárok na jednorázovou
peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky
účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových a
náboženských důvodů soustředěných do vojenských táborů a o změně zákona č.
39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých
zahraničních armád v letech 1939 až 1945, ve znění zákona č. 458/2011 Sb. (dále jen
„zákon č. 261/2001 Sb.“). Ustanovení § 1 odst. 3 tohoto zákona, vložené do
poslaneckého návrhu zákona (Tisk č. 859/2001, Poslanecká sněmovna Parlamentu
České republiky, III. volební období) v průběhu jeho projednávání stanoví, že „za
účastníky národního boje za osvobození se podle tohoto zákona považují též občané
České republiky, kteří v době od 15. března 1939 do 8. května 1945 byli z rasových nebo
náboženských důvodů soustředěni do vojenských pracovních táborů na území
Československa v jeho hranicích z 29. září 1938 nebo se z týchž důvodů na tomto území
ukrývali po dobu celkem nejméně tří měsíců a pokud za tuto dobu již neobdrželi
jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové
peněžní částky některým obětem nacistické persekuce“.

3. O nároku L. Ž. rozhodovala Česká správa sociálního zabezpečení, jako příslušný
správní orgán, rozhodovala ve věci celkem čtyřikrát a čtyřikrát žádost zamítla. Její
rozhodnutí třikrát z procesních důvodů zrušil Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský
soud“). I proti čtvrtému zamítavému rozhodnutí správního orgánu podal L. Ž. správní
žalobu, avšak v průběhu řízení před krajským soudem zemřel. Na základě usnesení
krajského soudu ze dne 12. 8. 2011 č. j. 38 Ad 1/2010-58 vstoupili do řízení stěžovatelé
jakožto jeho právní nástupci. Dne 24. 9. 2012 krajský soud žalobu rozsudkem č. j. 38
Ad 1/2010-84 zamítl.

4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé kasační stížnost. Nejvyšší správní
soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu a správní žalobu
stěžovatelů odmítl pro nedostatek podmínek řízení, neboť dle jeho názoru nebyly
splněny podmínky procesního nástupnictví dle § 107 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“), ve spojení
s ustanovením § 64 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „soudní řád správní“). Dospěl totiž k závěru, že z ustanovení § 7 odst.
2 zákona č. 261/2001 Sb. vyplývá, že nárok přechází na právní nástupce pouze tehdy,
pokud o něm ještě nebylo rozhodnuto nebo ještě nedošlo k výplatě jednorázové částky.

II.
Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí především proti výkladu § 7 odst. 2 zákona
č. 261/2001 Sb., kterým je popírán přechod uplatněného, a zatím nepřiznaného nároku
ze zemřelého právního předchůdce na ně. Namítají, že napadený rozsudek podává
svévolný výklad práva, který popírá jednak obecný právní princip, že stát má dostát
svým závazkům a nemůže se jejich plnění vyhnout protiprávním postupem, a dále
obecnou povinnost státu odškodnit zjevnou nespravedlnost, jejíž odčinění si výslovně
svými zákony stanovil. Odmítají též úvahu, že jejich právní předchůdce byl internován
z důvodu svého vztahu k práci, čímž je popírán důvod přijetí zákona.

6. Podle stěžovatelů nelze ospravedlnit výklad zakládající nahodilé důsledky, podle
kterého se střídají periody, kdy sporný nárok na právní nástupce přechází, s periodami,
kdy tomu tak není. Sporné ustanovení je proto třeba vykládat tak, že rozhodnutím se
myslí jakékoliv rozhodnutí, včetně soudního přezkumu a přezkumu ústavnosti. Pokud
soud čelí pluralitě výkladů, musí ve svém odůvodnění osvětlit, proč jím zvolený výklad
práva je ten správný. Takové odůvodnění však dle jejich názoru Nejvyšší správní soud
neposkytl a dopustil se tak svévole, když vydal rozhodnutí založené na právním názoru,
jehož aplikaci nemohli do vydání rozhodnutí stěžovatelé předvídat. Z toho důvodu
považují stěžovatelé odůvodnění napadeného rozsudku za nepřezkoumatelné.

7. Stěžovatelé také podotýkají, že celé řízení, tedy od okamžiku podání původní žádosti
do posledního rozhodnutí, trvalo více než sedm let a zákonná lhůta pro vydání
předmětného rozhodnutí tak byla překročena pětaosmdesátkrát. Soudy nesmí přistoupit
k takovému výkladu práva, který samotnému státu umožňuje dovolávat se vlastního
porušení práva a jeho důsledků, v tomto případě umělého prodlužování správního
řízení, které vedlo až ke smrti oprávněného žadatele. Stát dle stěžovatelů v daném
případě odepřel nárok specifické povahy, aniž by jeho povahu zohlednil. Soud zvolil tak
restriktivní výklad práva, že překročil meze dané soudnímu rozhodování hodnotovými
základy české ústavnosti.

III.
Vyjádření účastníků řízení

8. Ústavní soud postupem podle § 42 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky řízení
k vyjádření k návrhu.

9. Dne 25. 6. 2014 obdržel Ústavní soud sdělení, kterým se Česká správa sociálního
zabezpečení vzdala svého postavení vedlejšího účastníka řízení.

10. Soudce zpravodaj však s ohledem na povahu projednávané věci a možné dopady
rozhodnutí Ústavního soudu i na rozhodování v jiných věcech, jak na to poukázal
v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud, shledal její vyjádření potřebným. Proto
se na ni obrátil jako na orgán veřejné správy se žádostí o vyjádření k výše uvedenému
návrhu podle § 48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. V tomto vyjádření v postavení
příslušného orgánu veřejné správy Česká správa sociálního zabezpečení uvedla, že v
ústavní stížnosti stěžovatelé označili výklad práva podaný Nejvyšším správním soudem
za rozporný s požadavkem minimální logické koherence právní normy, a tedy svévolný,
přičemž navíc v doplnění ústavní stížnosti poukázali na usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 32/2012- 50, které bylo vydáno dne 1. 4. 2014 a
kterým podle stěžovatelů tento soud právní názor, o který opřel svůj rozsudek č. j. 3
Ads 115/2012-29 v předmětné věci, překonal a přiklonil se k názoru předestřenému
stěžovateli. S tímto názorem vyslovila nesouhlas, neboť na projednávanou věc přímo
nedopadá. Stěžejní je zde povaha, resp. smysl a účel finančního plnění, které je
předmětem té které právní úpravy. Smyslem a účelem příspěvku na péči, jak je popsáno
ve shora uvedeném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, je
kompenzace vynaložených nákladů na pomoc potřebné osobě. Naproti tomu smyslem
zákona č. 261/2001 Sb. je odškodnění stanovených kategorií účastníků národního boje
za osvobození, a to včetně osob za stanovených podmínek se ukrývajících, nebo
soustředěných do vojenských pracovních táborů, které se pro účely tohoto zákona za
účastníky národního boje považují, případně jejich manželů a dětí, o nichž to tento
zákon v § 1 odst. 2 výslovně stanoví. Jde tedy o odraz určitého morálního závazku státu
vůči občanům, kterým byla v minulosti způsobena újma. Proto je zřejmé, že podstatná
část argumentace rozšířeného senátu uvedená v usnesení č. j. 4 Ads 32/2012-50, pokud
se opírá o „trojstranný“ charakter nároku na příspěvek na péči (oprávněná osoba – stát –
poskytovatel pomoci) a nutnost „chránit nároky poskytovatelů péče na zaplacení za
poskytnutou péči, na předmětnou věc vůbec nedopadá, a proto se i nadále přiklání k
právnímu názoru vyjádřenému v ústavní stížností napadeném rozsudku Nejvyššího
správního soudu. Posouzení předmětné otázky však ponechává na úvaze Ústavního
soudu.

11. Krajský soud (jehož rozhodnutí nebylo ústavní stížností napadeno) spolu
s předložením vyžádaného soudního spisu uvedl, že jeho názor je obsažen v odůvodnění
jeho rozsudku ze dne 24. 9. 2012, kterým byl zrušen napadeným rozsudkem Nejvyššího
správního soudu.

12. Nejvyšší správní soud se k návrhu obsáhle vyjádřil, přičemž setrval na svém
stanovisku, vyjádřeném v napadeném rozhodnutí. Současně zdůraznil, že ani rozhodnutí
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, na které stěžovatelé poukazují, nemůže
překonat právní názor v napadeném rozhodnutí, když byl navíc vysloven Ústavním
soudem samotným v nálezu ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. III. ÚS 3069/10. Proto navrhl,
aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu

13. Ústavní soud přezkoumal splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru,
že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky
řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání
příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním
soudu. Stěžovatelé vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv
poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona
o Ústavním soudu a contrario).

V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud posoudil návrh na základě výše předložených návrhů, vyjádření
a vyžádaného spisového materiálu, a dospěl k závěru, že je důvodný. Byl přitom veden
následujícími důvody:

V. a)
Původní úmysl zákonodárce a princip právní jistoty

15. Ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. je nutno vnímat ve vazbě na
ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb., podle něhož „proti rozhodnutí orgánu
uvedeného v § 6 lze podat opravný prostředek k vrchnímu soudu, v jehož obvodu je
obecný soud oprávněné osoby“. Toto ustanovení reflektovalo situaci, kdy řízení před
správními soudy probíhalo ještě podle části páté občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2002. V rámci správního soudnictví bylo rozhodováno jednak o
žalobách proti pravomocným rozhodnutím správních orgánů (hlava druhá) a jednak o
opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů v případech stanovených
(zvláštním) zákonem (hlava třetí, § 250l odst. 1 občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2002). Rozsah § 7 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb. tedy zjevně
zahrnoval i opravné prostředky proti nepravomocným rozhodnutím správních orgánů.

16. Nejvyšší správní soud, jehož názor Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 3069/10
aproboval, však vyložil pojem „rozhodnutí“ ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 261/2001
Sb. tak, že jde o rozhodnutí pravomocné. Proti tomuto výkladu v zásadě není důvod
něco namítat, nicméně s ohledem na § 7 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb. právě tento
výklad naopak podporuje závěr, že původní intencí zákonodárce bylo umožnit dědicům
vést soudní řízení i za situace, kdy oprávněný zemřel po nabytí právní moci správního
rozhodnutí, nikoli však závěr opačný, který by to vylučoval. V souladu s uvedeným
výkladem se tak lze bránit nejen proti nepravomocným, ale též proti pravomocným
rozhodnutím správního orgánu podle § 6 zákona č. 261/2001 Sb. před soudy podáním
opravného prostředku, resp. od 1. 1. 2003 žaloby, s tím, že tuto možnost mají (s
ohledem na § 7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb.) i dědici oprávněné osoby.

17. V této souvislosti nelze akceptovat argument nálezu sp. zn. III. ÚS 3069/10, podle
něhož je vyloučen soudní přezkum takového rozhodnutí proto, že soudu (oproti
správnímu orgánu) věcně ustavovat práva a povinnosti, či je autoritativně deklarovat,
nepřísluší, neboť soud je oprávněn jen posoudit zákonnost rozhodnutí správního orgánu.
Absentuje zde totiž reflexe skutečnosti, že rovněž podle části páté občanského soudního
řádu správnímu soudu příslušelo „pouze“ přezkoumat zákonnost rozhodnutí správního
orgánu, a přesto se za rozhodnutí dle § 7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. považuje až
rozhodnutí pravomocné, počítaje v to (dle úmyslu zákonodárce) i soudní přezkum
takového rozhodnutí. Tento původní úmysl zákonodárce přitom nebyl podroben
pozdější revizi či změně, ani po přijetí zcela nové úpravy správního soudnictví
v soudním řádu správním.

18. Nastavený systém prostředků soudní kontroly rozhodnutí správních orgánů se
přijetím soudního řádu správního promítl do přechodných ustanovení této nové právní
úpravy správního soudnictví. Podle § 129 odst. 1 soudního řádu správního bylo možné
ve věcech správního soudnictví, v nichž zvláštní zákon svěřoval soudu rozhodování
o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů podle části páté hlavy
třetí občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2002, podat ode dne
nabytí účinnosti soudního řádu správního (tj. 1. 1. 2003) ve lhůtě třiceti dnů od doručení
rozhodnutí žalobu podle části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona, přičemž
takové žalobě byl ze zákona přiznáván odkladný účinek. Zákonodárce tedy i po přijetí
nové právní úpravy správního soudnictví počítal za stanovených podmínek se soudním
přezkumem nepravomocných rozhodnutí správních orgánů, přičemž zakotvení
odkladného účinku takovýmto žalobám je nutno chápat jako projev zákonodárce
zachovat specifika předchozího režimu soudního přezkumu nepravomocných
rozhodnutí správních orgánů i po přijetí nové právní úpravy.

19. Lze se tedy domnívat, že z hlediska koncepce tzv. racionálního zákonodárce zde
nebyl úmysl omezit kontrolu veřejné správy ze strany správních soudů na úseku
odškodňování podle zákona č. 261/2001 Sb. tak, jak to v napadeném rozhodnutí
předestřel první účastník řízení, resp. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 3069/10.
K takovému výkladu zjevně přispěly změny, ke kterým došlo v právní úpravě správního
soudnictví od 1. 1. 2003 a které zákonodárce (nejen) na úseku předmětné právní úpravy
dostatečně nezohlednil. Nezbývá proto, než tyto změny reflektovat při výkladu
sporných ustanovení ze strany soudů, nota bene, není-li možno jinak dosáhnout ústavně
konformního výkladu § 7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb.

20. Za nepřiléhavou je dále nutno považovat argumentaci v nálezu sp. zn. III. ÚS
3069/10 vycházející z principu právní jistoty, jehož se dovolává výlučně ve prospěch
státu, ačkoli má svědčit ve veřejnoprávním vztahu subjektům soukromého práva, zde
fyzickým osobám. Základní právo (svoboda), počítaje v to i právní jistotu, je obsahem
vztahu mezi jeho subjektem (nositelem), kterým je člověk (fyzická osoba, derivativně i
právnická osoba) a adresátem, kterým je veřejná moc; s výjimkou horizontálního
působení základních práv, kdy adresátem základních práv (svobod) není veřejná moc,
nýbrž subjekty soukromého práva [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007 sp.
zn. Pl. ÚS 38/06 (N 23/44 SbNU 279, 84/2007 Sb.) či usnesení ze dne 25. 4. 2007
sp. zn. Pl. ÚS 48/05 – všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na
https://nalus.usoud.cz]. Případné zrušení pravomocného rozhodnutí správního orgánu
správním soudem nezakládá vůči správnímu orgánu, který v daném vertikálním vztahu
vykonával veřejnou moc, zásah do principu právní jistoty, nýbrž jen nápravu stavu
vzniklého v důsledku nezákonného správního aktu podle čl. 36 odst. 2 Listiny.

21. Důraz na princip právní jistoty, vnímáno prismatem nálezu sp. zn. III. ÚS 3069/10,
by ostatně ve svém důsledku mohl vést k absolutnímu vyloučení správní žaloby, neboť
správní žalobu je dle účinné právní úpravy možné podat výlučně proti pravomocnému
správnímu rozhodnutí. Tím by ovšem došlo k nepřijatelnému popření správního
soudnictví en bloc. Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém
usnesení ze dne 1. 4. 2014 č. j. 4 Ads 32/2012-50 (bod 67), na které stěžovatelé
poukazují (týká se však jiné právní otázky), důraz na účinnost soudní ochrany před
jednáním veřejné správy je nutno klást i při výkladu pravidel o přechodech (možných)
veřejnoprávních nároků. „Existence soudní ochrany je již sama o sobě faktorem, který
veřejnou správu motivuje k uvážlivému a zákona dbalému jednání, neboť pokud by tak
nejednala, hrozí, že její jednání bude správním soudnictvím sankcionováno. Proto je
zásadně nežádoucí, aby výklad ustanovení o přechodu nároků vedl k tomu, že
vyloučením procesního nástupnictví budou řízení ve správním soudnictví „automaticky“
skončena bez meritorního posouzení zákonnosti jednání veřejné správy, je-li možný
výklad, který naopak procesní nástupnictví připustí a umožní tak v soudním řízení
správním posoudit meritum…“.

V. b)
Princip rovnosti

22. Poskytnutí jednorázové peněžní částky není základním právem či svobodou.
Rozhodl-li se však stát takovou částku vyplatit za stanovených podmínek, platí zde
stejná zásada zákazu diskriminace jako v případě restitučních zákonů a pro oprávněné
osoby vzniká nárok též na to, aby splnění stanovených podmínek bylo řádným právním
postupem ověřeno. Postupem a rozhodnutím Nejvyššího správního soudu k porušení
tohoto zákazu došlo. Závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 3069/10 jsou v rozporu s ústavním
principem rovnosti, neboť možnost soudního přezkumu rozhodnutí o nároku na
odškodnění přiznává dědicům osoby oprávněné podle zákona č. 261/2001 Sb. jen
v případě, kdy tato osoba zemřela před právní mocí správního rozhodnutí, kdežto
dědicům osoby zemřelé po právní moci správního rozhodnutí (a to již třeba i v průběhu
soudního přezkumu) aktivní legitimaci v soudním řízení upírá s tím, že v takovém
případě nárok na vyplacení stanovené jednorázové částky na dědice nepřechází.

23. Požadavek rovnosti dědiců nároku oprávněné osoby podle zákona č. 261/2001 Sb.,
bez ohledu na okamžik její smrti, nemůže být převážen ani případným argumentem
povahy nároku oprávněných osob jakožto nároku ryze osobní povahy či jakožto nároku
(jako dědiců) s menší morální hodnotou. Bylo-li původním záměrem zákonodárce
umožnit soudní přezkum zákonnosti správního rozhodnutí i dědicům nároku oprávněné
osoby (viz § 7 odst. 2 ve spojení s § 7 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb.), samotná povaha
nároku nemůže být důvodem odlišného přístupu k dědicům oprávněné osoby, která
zemřela v „nesprávný“ okamžik (až po právní moci správního rozhodnutí). Povaha
nároku ostatně musela být předmětem úvah původního zákonodárce, přičemž nejsou
k dispozici indicie naznačující pozdější změnu v jeho úmyslu právo na soudní přezkum
dědicům oprávněné osoby umožnit. Souvisí to konečně i s úvahou, že na rozdíl od
jiných rehabilitačních a restitučních úprav z počátku 90. let minulého století se zde
zákonodárce rozhodl k určitému humanitárnímu kroku o deset let později, kdy musel
očekávat, že řada oprávněných osob již bude v pokročilém věku (blíže sub 16 a násl.).

24. Přestože obecně neexistuje základní právo dědice na přechod nároku, a to tím spíše,
jde-li o nárok osobní povahy, resp. mimořádného charakteru, a je v zásadě věcí
zákonodárce, jakým způsobem tyto otázky upraví, ať již jde o hmotněprávní či
procesněprávní rovinu, při výkonu státní moci se vždy (i v rovině tzv. podústavního
práva) uplatní zákaz svévole a libovůle [čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy,
k tomu např. nález ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08 (N 6/52 SbNU 57)]. Právě
takovou vadu je nutno spatřovat ve výkladu, který konstruuje stav odlišného zacházení
s dědici nároku, a to jen s ohledem na nahodilost v podobě okamžiku úmrtí
oprávněného v průběhu řízení o takovém nároku.

V. c)
Pojem „nároku“ a jeho přechodu

25. Vzhledem ke skutečnosti, že okruh oprávněných osob (a to nejen podle tohoto
zákona, ale též dalších odškodňovacích zákonů) je okruhem specifickým, neboť jde
o starší osoby, přechod nároku na dědice do určité míry zajišťuje, že včas uplatněný
oprávněný nárok bude moci být splněn. Jinak řečeno, zákonodárce jistě neměl v
úmyslu, aby se z této „odškodňovací“ úpravy stalo do značné míry obsoletní gesto,
pokud by k jejich naplnění mnohdy vůbec nedošlo kvůli úmrtí oprávněných osob.
Stejně tak není racionálního důvodu, aby oprávněnost nároku, resp. rozhodnutí
správního orgánu o jeho nepřiznání, neměla být podrobena soudnímu přezkumu. Jak
bylo vyloženo shora, zákonodárce neměl v úmyslu činit ve vztahu k soudnímu
přezkumu mezi oprávněnými osobami a jejich dědici rozdíl.

26. K tomu je nutno dodat, že se v řízení (správním či až v soudním) samozřejmě může
ukázat, že zemřelý žadatel ve skutečnosti nárok na příspěvek neměl (nesplňoval
podmínky pro jeho přiznání). V takovém případě na dědice takové osoby žádný
hmotněprávní nárok nemohl přejít, přešlo však na ně právo být účastníky řízení ve věci
žádosti o odškodnění, jehož výsledkem by mělo být právě posouzení opodstatněnosti
žádosti o odškodnění, resp. přezkum zákonnosti tohoto posouzení správním orgánem
(k tomu obdobně viz též usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze
dne 1. 4. 2014 č. j. 4 Ads 32/2012-50).

27. Rovněž kontextuální jazykový výklad § 7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. směřuje
k závěrům, které svědčí ve prospěch přechodu nároku na dědice, a to nejen dědice
oprávněné osoby zesnulé po právní moci rozhodnutí správního orgánu (počítaje v to
i soudní přezkum), ale dědice oprávněné osoby obecně, bez časového omezení. Ohledně
§ 7 odst. 1 tohoto zákona, kde je použit procesněprávní pojem „návrh na zahájení
řízení“ (cit. „Řízení podle tohoto zákona se zahajuje na návrh oprávněné osoby“), jež
implikuje možnost rozhodnutí kladného i záporného, se jeví zakotvení hmotněprávního
pojmu „nárok“ v § 7 odst. 2 (cit. „Včas uplatněný nárok, pokud o něm nebylo
rozhodnuto nebo pokud nedošlo k výplatě jednorázové peněžní částky, přechází v
případě úmrtí oprávněné osoby na její dědice.“) jako úmysl podřadit pod tento pojem
pouze rozhodnutí kladné.

28. Smyslem takového výkladu by bylo zakotvení přechodu nároku na dědice
oprávněné osoby bez časového omezení. Předpokladem tohoto přechodu je přitom
skutečnost, že předmět přechodu existuje, tj. že nezanikl splněním, jak to předpokládá
předmětné ustanovení. Tímto způsobem dědicům oprávněné osoby nárok zaniká, pokud
o něm bylo kladně rozhodnuto a došlo-li k výplatě jednorázové peněžní částky.

29. V opačném případě, tedy neexistuje-li kladné rozhodnutí o nároku, případně takové
rozhodnutí existuje, ale dosud nedošlo k výplatě peněžní částky, přechází nárok
v případě úmrtí na dědice oprávněné osoby bez dalšího. Přechodu nároku tedy nebrání
vydání – byť negativního – správního rozhodnutí, neboť to znamená, že tvrzený nárok
dosud splněním nezanikl a lze se ze strany dědiců domáhat jeho přiznání opravnými
prostředky.

V. d)
Výklad hypotézy ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb.

30. Rovněž výklad použitých pojmů v předmětném ustanovení odpovídá více zde
zaujatému stanovisku. Stanovení hypotézy, „pokud nedošlo k výplatě jednorázové
peněžní částky“, je ve své podstatě konstatováním samozřejmé věci, tedy, že došlo-li
k výplatě, je závazek splněn. Jinak řečeno, nemá smysl upravovat takový právní vztah
v situaci, kdy závazek na nikoho prostě přejít nemůže, protože splněním zanikl.

31. Stejnou argumentaci možno uplatnit v případě hypotézy, „pokud o něm nebylo
rozhodnuto“, kde nelze stavět na ztotožnění neexistence nároku a jeho zániku. Protože
uvedené ustanovení upravuje otázku přechodu nároku na právní nástupce, plyne z něj
předpoklad, že nárok musí uplatnit oprávněná osoba. Lze z toho současně vyvozovat, že
pokud tak neučiní (a zemře), předmětný nárok zaniká. Ač se to rozumí samo sebou,
nutno zdůraznit, že nemůže přejít (zaniknout) uplatněný nárok, který ve skutečnosti
(podle práva) neexistuje. Protože otázka, zda je nárok dán, či nikoliv, nezávisí na
rozhodnutí (nejde o volnou úvahu, opatření proti tvrdosti), nýbrž jde o objektivní
skutečnost, která se má v incidenčním řízení před orgánem sociálního zabezpečení
zjistit podle pravidel stanovených v zákoně č. 261/2001 Sb.

32. Touto prokazovanou skutečností má být podle § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb.
v případě občanů České republiky ta okolnost, že byli „v době od 15. 3. 1939 do
5. 8. 1945 … z rasových nebo náboženských důvodů soustředěni do vojenských
pracovních táborů na území Československa nebo se z týchž důvodů na těchto územích
ukrývali po dobu celkem nejméně tří měsíců“. Právně přitom nelze vyloučit, že
rozhodnutí o této skutečnosti může být vadné. Proto teprve ve chvíli, kdy řízení jako
celek s respektováním čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny bude ukončeno, lze dojít k definitivnímu
závěru, zda nárok po právu existoval. Jinak řečeno, teprve v této chvíli se jeho
(ne)existence „objektivizuje“. Nález, vůči kterému se toto stanovisko vymezuje, však ve
své podstatě říká, že předmětný nárok zaniká negativním rozhodnutím (třeba i vadným,
a nikoliv konečným) správního orgánu, aniž by byl možný jeho následný soudní
přezkum podle požadavků čl. 36 odst. 2 Listiny.

33. Z hlediska účelu zákona č. 261/2001 Sb. proto nelze setrvat na závěru, že také
eventuálně vadné (a současně negativní) rozhodnutí mělo způsobit, že ve skutečnosti
existující nárok zanikne, potažmo, aby zánik nároku byl vázán na nikoliv objektivní
skutečnosti jako je uplynutí času, splnění, atd., ale na „subjektivní“ postup správního
orgánu, kdy vydáním negativního, ovšem vadného rozhodnutí, by byl oprávněný
subjekt „zbaven“ možnosti se svého práva domoci (protože to „zanikne“).

VI.
Návrh III. senátu Ústavního soudu podle § 23 zákona o Ústavním soudu

34. Přestože ve výše uvedeném (sub II a III) nálezu sp. zn. III. ÚS 3069/10 šlo o aktivní
legitimaci dědiců žadatele za situace, kdy žadatel zemřel ještě před podáním správní
žaloby, a sice proti rozhodnutí správního orgánu ve věci obnovy řízení, podaný výklad
stěžejního ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. nedával prakticky žádný
prostor pro jiné závěry ve věci aktivní legitimace dědiců po zemřelém žadateli
v soudním řízení v nyní projednávané věci. Proti uvedenému výkladu, který
stěžovatelům upírá přístup k soudu a právo na soudní přezkum tvrzeného nezákonného
aktu orgánu veřejné správy (a porušuje tak jejich práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny),
senát, který v této věci rozhoduje, dospěl k závěru, že v souladu s tímto požadavkem je
takový výklad § 7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., který zakotvuje přechod nároku na
dědice bez časového omezení. Dospěl proto k právnímu názoru, podle kterého je v nyní
posuzovaném případu nutno upřednostnit výklad, který umožní dědicům oprávněné
osoby přístup k soudu i za situace, kdy došlo k jejímu úmrtí po právní moci rozhodnutí
správního orgánu o nároku na odškodnění.

35. Pro senát Ústavního soudu, kterému věc napadla, je významné to, že stěžovatelé,
stejně jako účastník řízení, si jsou vědomi nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2012
sp. zn. III. ÚS 3069/10 (N 100/65 SbNU 337) a právního názoru z něj plynoucího,
avšak mají za to, že jde o otázku skutkově odlišnou, protože zatímco v daném případě
Ústavní soud řešil otázku přechodu nároku na obnovu řízení, v případě stěžovatelů jde
podle jejich názoru o otázku přechodu nároku na odškodnění (rozuměj – výplatu
jednorázové peněžní částky) samotné. Stejně tak je ve výše uvedených vyjádřeních
poukazováno na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4.
2014 č. j. 4 Ads 32/2012-50, který se přiklonil k závěru předestřeného stěžovateli.
Nicméně toto rozhodnutí není předmětem, nýbrž jen argumentem v podané ústavní
stížnosti. Pro další postup ve věci proto bylo důležité posoudit, zda pro rozhodnutí ve
věci samé představuje výše uvedený nález Ústavního soudu překážku pro případně jiné
právní posouzení napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.

36. Jak je z výše uvedených důvodů sub V. a) až V. d) zřejmé, III. senát Ústavního
soudu dospěl při projednávání ústavní stížnosti sp. zn. III. ÚS 84/14 dne 29. 11. 2016
k právnímu názoru, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu obsaženého
v nálezu ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. III. ÚS 3069/10 (N 100/65 SbNU 337). Proto
předložil na základě svého usnesení ze dne 29. 11. 2016 č. j. III. ÚS 84/14-71 uvedenou
věc podle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu k posouzení plénu Ústavního
soudu s návrhem na zaujetí stanoviska, na jehož základě by došlo ke změně právního
názoru Ústavního soudu. Svůj návrh odůvodnil tak, jak bylo výše uvedeno, a navrhl,
aby ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. bylo napříště vykládáno tak, že
umožňuje dědicům nároku oprávněné osoby přístup k soudu i za situace, kdy došlo k
jejímu úmrtí po právní moci rozhodnutí správního orgánu o nároku na výplatu
jednorázové peněžní částky.

37. Dne 6. 12. 2016 plénum Ústavního soudu přijalo pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 44/16
postupem podle § 13 a 23 zákona o Ústavním soudu stanovisko, v jehož výroku návrh
předkládajícího senátu akceptovalo. Na základě toho mohlo být rozhodnuto o podané
ústavní stížnosti tak, jak bylo shora uvedeno.

VII.
Závěrečné shrnutí

38. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že návrh na zrušení napadené rozsudku
Nejvyššího správního soudu je důvodný, jakkoli se nelze přiklonit ke všem
předestřeným argumentům stěžovatelů. Ústavní soud je však ve svém rozhodování
vázán pouze petitem (návrhovým žádáním). Proto možno konstatovat, že napadený
rozsudek nepřihlédl při výkladu předmětného ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 261/2001
Sb. dostatečně k účelu přijetí tohoto zákona, především pak v něm nebyly respektovány
ústavní požadavky, jako rovnost dědiců v procesním nástupnictví ve vazbě na povahu
nároku, který z § 7 odst. 2 tohoto zákona plyne, rovněž jako požadavky ústavně
konformního výkladu tohoto ustanovení, který musí respektovat základní právo
stěžovatelů na soudní přezkum zákonnosti každého rozhodnutí správního orgánu, není-
li takový přezkum vyloučen. V projednávané věci však byly možnost soudního
přezkumu a současně zánik nároku navázány na nahodilý okamžik smrti oprávněné
osoby, aniž bylo respektováno procesní nástupnictví (předmět dědění) stěžovatelů.

39. Ústavní soud se nijak nemohl zabývat meritorní stránkou vlastního rozhodování
správního orgánu, popř. rozhodnutím krajského soudu, které bylo napadeným
rozsudkem Nejvyššího správního soudu navíc zrušeno. Nejvyšší správní soud se proto
musí nyní zabývat věcí znovu, aniž již bude vycházet ze své dosud zastávané
argumentace, stejně jako již pomine právní názor vyslovený v nálezu sp. zn. III. ÚS
3069/10, o který se ve svém rozhodnutí a následné argumentaci rovněž opřel.

40. Třetí senát Ústavního soudu tak již vázán stanoviskem pléna Ústavního soudu
vydaným postupem podle § 13 a 23 zákona o Ústavním soudu následně posoudil obsah
projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl
k závěru, že návrh je důvodný, neboť napadeným rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 6. 11. 2013 č. j. 3 Ads 115/2012-29 bylo porušeno právo stěžovatelů na
soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s právem na přezkum zákonnosti
rozhodnutí orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 2, rovnost v těchto právech podle čl.
3 odst. 1 a záruka dědění podle čl. 11 odst. 1 in fine Listiny.

41. Proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené soudní rozhodnutí zrušil podle § 82
odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Učinil tak bez
nařízení ústního jednání, neboť od něho nebylo možno očekávat další objasnění věci
(§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. prosince 2016

Josef Fiala
předseda senátu

Vydáno: 13. December 2016
Vloženo: 03. January 2017