JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 3067/13

K míře příčinné souvislosti mezi protiprávním zásahem a vzniklou újmou

Právní věty

Nejsou k dispozici

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana
Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. T.
M., 2. nezletilého J. M., zastoupeného zákonným zástupcem (1. stěžovatelem), 3. M. S.
a 4. K. S., všichni zastoupeni JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, sídlem
Bašty 8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2013 č. j. 30 Cdo
3377/2011-435, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2011 č. j. 1 Co
89/2011-402 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. ledna 2011 č. j. 23 C
60/2005-354, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského
soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a společnosti M-VIA NOVA spol. s r. o.,
sídlem Školská 307/4, Zábřeh, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2013 č. j. 30 Cdo 3377/2011-
435 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2013 č. j. 30 Cdo 3377/2011-435
se ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění

I.
Obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen
„Ústava“) se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných
soudů, a to pro tvrzené porušení jejich základních práv, a to zejména na spravedlivý
proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

2. Z ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí obecných soudů a vyžádaného soudního
spisu sp. zn. 23 C 60/2005, vedeného Krajským soudem v Ostravě (dále jen „krajský
soud“), se podává, že stěžovatelé, tj. manžel, syn a rodiče M. M., se žalobou domáhali
na vedlejší účastnici ochrany osobnosti s náhradou nemajetkové újmy v penězích
(každý ve výši 1 000 000 Kč) za zásah do soukromí a práva na rodinný život, přičemž
tvrdili, že M. M. dne 10. 12. 2003 porodila ve zdravotnickém zařízení vedlejší
účastnice, avšak při jejím ošetřování nebyl dodržen správný léčebný postup (blíže sub
6), v důsledku čehož téhož dne zemřela.

3. Krajský soud rozsudkem ze dne 17. 4. 2009 č. j. 23 C 60/2005-261 jejich žalobu
zamítl, když dospěl k závěru, že vedlejší účastnice jednala non lege artis, ale nebylo
prokázáno, že by toto jednání bylo v příčinné souvislosti s úmrtím.

4. Vrchní soud v Olomouci (dále jen „vrchní soud“) usnesením ze dne 14. 7. 2010 č. j.
1 Co 166/2009-318 tento rozsudek zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení, když soud
odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. I. ÚS 1919/08 (všechna
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), které je třeba
aplikovat i v projednávané věci s tím, že závěr krajského soudu o potřebě
stoprocentního prokázání příčinné souvislosti je neudržitelný.

5. Krajský soud následně ústavní stížností napadeným rozsudkem znovu žalobu zamítl
a rozhodl o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení. Dospěl totiž k závěru, že
bezprostřední příčinou smrti byla masivní vzduchová embolizace pravého srdce, což je
stav neslučitelný se životem. Tomuto stavu předcházela těžká porucha krevní srážlivosti
na základě embolizace plodovou vodou během zcela fyziologického porodu. Při vzniku
této komplikace dochází až v 80 % případů k úmrtí pacienta. Šance M. M. na přežití
byla minimální, při těchto komplikacích je v mnoha případech smrt neodvratná i při
poskytnutí nejvyšší možné péče.

6. Krajský soud uvedl, že léčebný postup v tomto případě vykazoval závažné
nedostatky, které spočívaly zejména:
a) v ukončení rizikového těhotenství v porodnici nejnižšího typu bez laboratorního
zázemí a bez zázemí krevní banky,
b) v promeškání doby, kdy bylo možno pacientku přeložit na zdravotnické pracoviště
vyššího typu při podnícení prvních příznaků poporodního krvácení,
c) v neposkytnutí přiměřené péče odpovídající rozvíjejícímu se syndromu
diseminované intravaskulární koagulace (syndrom DIC) v období od zjištění
poporodního krvácení a vyloučení jeho porodnické příčiny revizí dutiny děložní do
příchodu anesteziologa,
d) v nedostupnosti výsledků laboratorního vyšetření krevní srážlivosti a krevního
obrazu, které by umožnily lékařům cílené zaměření léčby pacientky,
e) ve fatální neschopnosti zdravotnického zařízení zajistit odpovídající laboratorní
transfúziologické zázemí společně s nedostupností akutní konziliární služby
anesteziologa, hematologa nebo internisty s II. atestací z vnitřního lékařství,
f) v nedostupnosti jednotky intenzivní péče s možností zajištění a monitorování
vitálních funkcí pacientky.

7. Krajský soud však současně uvedl, že uvedené chyby v lékařském postupu
neovlivnily nepříznivý výsledek léčebné péče a nejsou v přímé a kauzální souvislosti se
smrtí, tedy s embolií plodovou vodou. Tato pochybení znamenala šanci na přežití v
rozsahu 20 %, a v tom je příčinná souvislost mezi protiprávním zásahem a následkem.
Proto se zabýval otázkou, zda zjištěná míra ztráty šancí na přežití zakládá
předpokládaný odpovědnostní vztah a vznik práva na požadovanou satisfakci. Uvedl, že
v daném případě byla „ztráta šance“ (loss of chance) stanovena na 80 %, tedy určitá
šance na přežití byla 20 %. Je pak otázkou, zda těchto 20 % postačuje k tomu, aby byla
založena odpovědnost žalovaného za vzniklý následek v plném rozsahu, či zda pouze ve
výši 20 % případných nároků daných § 13 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), nebo zda těchto 20 % je již
natolik malá a nízká šance, že nezakládá odpovědnost žalovaného vůbec (s. 9
rozsudku).

8. Dále krajský soud uvedl, že pojem příčinná souvislost není právními předpisy nijak
definován, a proto nic nebrání judikatuře soudů, aby požadavek stoprocentně
prokazované příčinné souvislosti přehodnotila a přijala adekvátnější a realističtější
výklad, který by vyrovnával slabší postavení poškozených. Nicméně dovodil, že ke
vzniku odpovědnosti žalovaného za vzniklý následek, a ke vzniku práva na ochranu
osobnosti podle ustanovení § 13 o. z., by mohlo dojít pouze na základě prokázané
pravděpodobnosti podílu pochybení žalované na ztrátě šance pacientky přežít v rozsahu
převyšujícím 50 %. Zde se inspiroval anglickým common law, ve kterém není civilní
odpovědnost za škodu upravena zákony, nýbrž vychází z judikatury, která požaduje
prokázat tvrzenou skutečnost alespoň na 51 %. S ohledem na 20% šanci pacientky na
přežití proto uzavřel, že tato šance byla natolik nízká, že její ztráta nezakládá
odpovědnost žalované, a proto není dána příčinná souvislost mezi protiprávním
zásahem a následkem.

9. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, které vrchní soud napadeným
rozsudkem potvrdil. Svůj názor formuloval tak, že pokud není mezi vadným postupem
při léčení a smrtí pacienta dána příčinná souvislost (příčina hlavní, důležitá, podstatná
a značná), ale přitom zdravotní péče vykazuje chyby a nedostatky, v důsledku kterých
byla šance pacienta na přežití snížena, je takový stav protiprávním, pokud postupem
non lege artis byla šance na přežití odňata v míře převažující nad vývojem zdravotního
stavu, který nebylo možno řádným využitím poznatků lékařské vědy ovlivnit.
V projednávané věci taková pochybení snížila či odňala pacientce šance na přežití v
rozsahu 20 %. Příčinná souvislost zde musí vyjadřovat vztah mezi příčinou a
následkem, a to tak, že bez příčiny by následek nenastal buď vůbec, nebo by nenastal
tak, jak nastal. Příčina je objektivní, je předpokladem vzniku odpovědnosti a musí
splňovat dvě podmínky – musí být nutná a zároveň dostačující, tedy převažující. Proto
musí jít o příčinu, která přesahuje 50 % zmíněného vztahu. Zde odvolací soud poukázal
na to, že tento požadavek plyne i z konstantní judikatury obecných soudů týkající se
odpovědnosti za škodu v občanskoprávní a pracovněprávní oblasti (nemusí jít o
výlučnou příčinu, ale stačí příčina důležitá, podstatná). Podle vrchního soudu je
zahraniční judikatura v tomto směru nesourodá, odráží bouřlivý vývoj teorie „loss of
chance“. Přesto však nelze pominout, že nejvyšší (pozn. – tehdejší) soudní instance,
Sněmovna lordů, zastává názor o nutnosti prokázat příčinu v přesahu 50 % (rozhodnutí
ve věci Gregg v. Scott, 2005). Odvolací soud tedy souhlasil se závěrem soudu prvního
stupně, že není dána příčinná souvislost mezi protiprávním zásahem a následkem, což je
jeden ze základních předpokladů pro uplatnění občanskoprávní sankce podle ustanovení
§ 13 o. z.

10. Dovolání stěžovatelů směřovalo právě proti závěru obecných soudů, že musí být
prokázána příčina převažující, tzn. více než 50 %, aby mohly být dovozeny sankce
z titulu porušení práva na ochranu osobnosti. Dovolávali se přípustnosti podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)
v relevantním znění, kdy právní otázkou je povaha požadované kvality a kvantity
příčinné souvislosti a jejího prokázání, která ještě nikdy nebyla řešena v rámci
Nejvyššího soudu, a obecnými soudy je posuzována zjevně rozdílně.

11. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné pro neexistenci zásadního právního
významu. Konkrétně uvedl: „K otázce tzv. teorie ztráty šance v řízení o ochranu
osobnosti u dovolání přípustného jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění
účinném do 31. 12. 2012 se dovolací soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 22. 12. 2011
sp. zn. 30 Cdo 860/2010, kde mimo jiné uvedl, že činí-li dovolatel sporným, zda míra
procentuálního vyjádření možnosti, že nebýt tohoto selhání (lékaře), by jmenovaná
přežila či nikoliv, umožňuje dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem.
Tato otázka však nemá, podle názoru dovolacího soudu, judikaturní význam z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
protože v daném případě jde výlučně o otázku skutkovou. Nadto je třeba doplnit, že
obiter dictum uvedené v usnesení sp. zn. I. ÚS 1919/2008, jakkoliv je z povahy věci pro
obecné soudy nezavazující (srov. nález ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05, podle
něhož usnesení nejsou považována za závazná ani pro Ústavní soud, ani za obecně
precedenčně významná), neposuzuje teorii ztráty šancí jinak než jako otázku příčinné
souvislosti. I doktrinálně je převažující názor, že v oblasti ochrany osobnosti
nepředstavuje ztráta šancí jako taková újmu odškodnitelnou z titulu ochrany osobnosti
(srov. Holčapek, T.: Dokazování v medicinskoprávních sporech. Praha 2011, Wolters
Kluwer ČR, a. s., s. 179, nebo Ryška, M. Způsobilost zásahu přivodit újmu na zdraví a
teorie ztráty šancí, dostupné dne 2. 9. 2012 na www.pravo-medicina.sk). Dovolací
přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst.
3 o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. …“.

II.
Argumentace stěžovatelů

12. Stěžovatelé v ústavní stížnosti proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu
namítli, že věc má tzv. zásadní význam, neboť právní otázka povahy požadované
„kvality a kvantity“ příčinné souvislosti a jejího prokázání jím nebyla ještě nikdy řešena
a obecnými soudy je dosud tato otázka zjevně posuzována rozdílně; nadto má být
posouzena odlišně, než jak byla vyřešena obecnými soudy rozhodujícími v této věci.
Dovolání bylo podáno z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť se
odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení věci. Přesto však bylo
odmítnuto, ač mělo být meritorně projednáno, neboť se stěžovatelé domáhali právního
posouzení a výkladu samotného pojmu příčinné souvislosti, nikoli přezkumu skutkové
otázky, jak tvrdí Nejvyšší soud.

13. Proti rozhodnutím nižších soudů stěžovatelé namítli, že pokud by byla léčebná péče
poskytovaná M. M. bezchybná, měla by 20% a vyšší šanci na přežití. Tato šance byla
zmařena či minimálně snížena právě protiprávním zásahem a tento protiprávní zásah je
jednou z příčin jejího úmrtí. Taková „ztráta šancí“ je způsobilá zasáhnout do práva na
ochranu osobnosti stěžovatelů. Stěžovatele velmi tíží vědomí toho, že se pochybení
stalo a že zjevně vzalo jejich matce, manželce a dceři šanci na přežití. V průběhu řízení
před soudy poukazovali na doktrínu tzv. ztráty šance (loss of chance) a na odbornou
literaturu, která v obecnější rovině rozebírala střet tohoto hlediska s hlediskem „všechno
nebo nic“ („all or nothing“), což je právě požadavek na prokázání příčinné souvislosti
alespoň na 51 %. Aplikace hlediska „všechno nebo nic“ by působila v určitých
„převisech“ tak, že by bylo rozhodováno nespravedlivě. Pro tento konkrétní případ bylo
poukázáno na jiný případ, kdy k prokázané ztrátě šancí ve výši 30 % bylo přiřazeno
odškodnění či náhrada nemajetkové újmy v 30% výši. Stěžovatelé tak nesouhlasí se
závěrem obecných soudů, že musí být prokázána příčina, tj. příčinná souvislost
převažující, tedy vyšší než 50 %, aby mohl být dovozen vznik sankcí z titulu porušení
práva na ochranu osobnosti.

III.
Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení

14. Ústavní soud podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), zaslal ústavní stížnost
k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení.

15. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že odkazuje na závěry zaujaté
dříve v rozhodnutí ze dne 22. 12. 2011 sp. zn. 30 Cdo 860/2010, jakož i na názor
zastávaný doktrínou (obojí podle Nejvyššího soudu citováno v napadeném rozhodnutí).

16. Vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že její podstatou jsou výhrady
proti posouzení a výkladu pojmu „příčinná souvislost mezi protiprávním zásahem
a vzniklou újmou“. Vrchní soud jako soud odvolací v této souvislosti posuzoval zjištěný
skutkový stav věci a nepostavil své rozhodnutí na nezbytnosti prokázat 100% příčinnou
souvislost, nýbrž respektoval specifika projednávané věci a zabýval se odpovědností
žalované z hlediska takzvané ztráty šance na přežití. Podle názoru odvolacího soudu je
ovšem ke vzniku odpovědnosti nezbytné, aby skutkové okolnosti, z nichž zmíněná
ztráta šance vyplývá, byly natolik závažné, že převážily nad ostatními okolnostmi, které
se na smrti rovněž podílely, tedy aby zde byly přítomny ve vyšší míře než
padesátiprocentní. Tak tomu v dané věci nebylo, a proto žalobci nemohli být ve sporu
úspěšní.

17. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ve věci rozhodl na základě
obsahu spisu, právně významných skutkových tvrzení stěžovatelů a výsledků
provedeného dokazování, aniž by byla porušena jejich základní práva. V odůvodnění
svého rozhodnutí se vypořádal s tvrzením stěžovatelů a srozumitelně vyjádřil svůj
právní názor, takže jen na ně odkázal.

18. Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřila.

19. Stěžovatelé již nevyužili práva repliky k zaslaným vyjádřením obecných soudů.

IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu

20. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní
stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli (byli účastníky v řízení před
obecnými soudy), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou
právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona. Stěžovatelé vyčerpali
všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o
Ústavním soudu a contrario); ústavní stížnost je přípustná.

V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

V. a)
Obecná východiska přezkumu usnesení Nejvyššího soudu

21. Ústavní soud shrnul svoji judikaturu, týkající se ústavně právního přezkumu
rozhodnutí Nejvyššího soudu, odmítajících dovolání opřená o tvrzení o existenci
zásadního právního významu v usnesení ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 1246/13,
popř. v usnesení ze dne 30. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 909/15 tak, že nepřezkoumává vlastní
obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým konstatuje přípustnost či nepřípustnost
dovolání, tedy zda ve věci šlo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Ingerence do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán
ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině
v situaci:
a) kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti [srov.
nález ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 1531/11 (N 172/63 SbNU 19), usnesení ze dne
17. 12. 2003 sp. zn. III. ÚS 280/03 (U 31/31 SbNU 383), ze dne 5. 10. 2011 sp. zn.
II. ÚS 2541/11 a ze dne 8. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 2398/11],
b) šlo-li by o odepření spravedlnosti coby projevu libovůle [srov. nálezy ze dne
11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 289/06 (N 138/53 SbNU 717) a ze dne 5. 10. 2011 sp. zn.
I. ÚS 1531/11 (N 172/63 SbNU 19)],
c) kdy se otázkou posuzování zásadního významu napadeného rozhodnutí po právní
stránce dovolací soud vůbec nezabýval, i když tak měl povinnost učinit [srov. např.
nález ze dne 18. 12. 2007 sp. zn. II. ÚS 182/05 (N 227/47 SbNU 973)],
d) kdy se otázkou zásadního významu napadeného rozhodnutí sice zabýval, ale bez
potřebného odůvodnění [srov. nálezy ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32
SbNU 131; 153/2004 Sb.) a ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 1531/11 (N 172/63
SbNU 19)],
e) ve které by šlo o případ odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae), jestliže by se
zřetelem k logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím obsaženým
v napadeném rozhodnutí šlo o projev svévole [srov. nálezy ze dne 11. 6. 2009 sp. zn.
II. ÚS 289/06 (N 138/53 SbNU 717) a ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 1531/11
(N 172/63 SbNU 19)].

22. V této souvislosti lze k problematice posouzení skutkové či právní otázky (jako tzv.
kvalifikované vady rozhodnutí obecného soudu) uvést např. nález ze dne 6. 5. 2004 sp.
zn. III. ÚS 258/03 (N 66/33 SbNU 155), kde byl závěr Nejvyššího soudu o tom, zda
„předmětná smlouva o převodu vlastnictví bytu se zřetelem k jejímu čl. VI obsahuje
klausuli dle § 24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů, anebo tomu tak není, je zjištěním
skutkovým, a tudíž nepřipouští dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., ve
znění platném do 31. 12. 2000“ podroben kritice. Ústavní soud zde konstatoval, že
„[p]řijetí závěrů obecného soudu o obsahu právního úkonu (smlouvy) je posouzením
právním, představuje autoritativní interpretaci právně relevantního projevu soukromé
vůle, není tedy zjištěním skutkovým, nýbrž činěním právních poznatků (viz shodně
usnesení sp. zn. III. ÚS 280/03, Sbírka rozhodnutí, svazek 31, usn. č. 31)“. Za skutková
označil v této souvislosti toliko zjištění faktuální (nikoli ale zjištění povinnostní), čili
zjištění samotné existence právního úkonu, identifikace jeho subjektů, je-li učiněn v
písemné formě, ověření pravosti listiny, konstatování znění textu apod. Následně
uzavřel, že Nejvyšší soud restriktivním výkladem pojmu nesprávného právního
posouzení věci omezil příslušný dovolací důvod v rozporu nejen se smyslem a účelem
§ 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000, nýbrž i s právně
dogmatickým odlišením významu pojmů právního posouzení a skutkového zjištění. To
poté označil [obdobně viz rovněž nález ze dne 27. 2. 2003 sp. zn. III. ÚS 686/02 (N
30/29 SbNU 257)] za interpretaci § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., ve znění platném do 31.
12. 2000, která se ocitá v extrémním nesouladu s obsahem obvyklých výkladových
metod, jakož i se standardní právní dogmatikou vymezeným obsahem právních pojmů,
pročež předmětná rozhodnutí nelze než kvalifikovat ve smyslu svévolné aplikace tzv.
podústavního práva, a tím jako porušení základního práva na řádný proces dle čl. 36
odst. 1 Listiny a porušení základního práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1
Listiny.

V. b)
Dovolací námitky stěžovatelů a otázka po právní stránce „zásadního významu“

23. Nejvyšší soud v napadeném usnesení shrnul obsah dovolání přiléhavě, když
konstatoval, že „[ž]alobci nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že musí být
prokázána příčina převažující, tzn. vyšší než 50 %, aby mohly být dovozeny sankce
z titulu porušení práva na ochranu osobnosti,“ avšak se závěrem, že šlo výlučně o
skutkové námitky (naplňující tedy jen dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř.
v tehdy platném znění), které a priori znemožňují posuzování existence zásadního
významu rozhodnutí nižšího soudu. Neshledal tak naplnění dovolacího důvodu podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím v meritu věci zhodnotil námitky
stěžovatelů pro řízení o dovolání, potenciálně přípustném podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., jako irelevantní, a proto se jimi nezabýval ani z hlediska jejich eventuálního
zásadního právního významu.

24. V této souvislosti patrně Nejvyšší soud implicitně vycházel i z té judikatury
Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 14. 2. 2006 sp. zn. III. ÚS 566/05), podle které
absence způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
v dovolání vylučovala možnost dovolacího soudu rozhodnout o přípustnosti dovolání
dle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., tj. z důvodů závisejících na jeho uvážení. Lze
též připomenout odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2013 sp. zn.
III. ÚS 2385/13, přisvědčil Nejvyššímu soud v jeho závěru, že dovolatelka rozporovala
především zjištění skutková, která však z povahy věci vždy odpovídají specifikům té
které věci (jsou výsledkem hodnocení konkrétních důkazů), a proto v nich prostoru pro
abstrahování pro jiné případy „téhož druhu“ z povahy věci příliš nezbývá, ačkoli právě
to je funkcí rozhodování o dovolání. V podobném duchu argumentoval Ústavní soud
v usnesení ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 3387/13 či v nálezu ze dne 18. 12. 2007 sp.
zn. II. ÚS 182/05 (citován sub 20), kde uvedl: „… též v takovém případě lze totiž
z jednotlivého případu zobecnit určitou konkrétní procesní otázku pro případy téhož
druhu a neurčitého počtu, což by pak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů
obecně, a v důsledku tak sjednocovat judikaturu obecných soudů“.

25. Tyto závěry však lze akceptovat pro případ, že vskutku o skutková zjištění jde. Jak
však vyplývá z následujících úvah, takový závěr nebyl namístě, čímž došlo k zásahu do
základního práva na soudní ochranu stěžovatelů.

V. c)
Otázka právního či skutkového charakteru dovolacích námitek

26. Problematickou se v souzené věci jeví kvalifikace dovolacích námitek jako námitek
výlučně skutkových, vázaných na konkrétní případ; tedy zda skutečně dovoláním
předložená otázka a priori nevytvářela prostor pro zobecnění a pro případnou revizi
názoru po právní stránce zásadního významu. Jinak řečeno, zatímco skutkový prvek
projednávané věci – 20% šance na přežití – je konkrétně dán, není zpochybňován, a nic
na něm již v této fází řízení nelze změnit; jinak by relevantní právní úprava dovolání
pozbyla smyslu, stejně jako právní posouzení projednávané věci. Právní konsekvence
jeho hodnocení však mohou být různé z hlediska toho, jaký právní názor z hlediska
hodnocení míry významu takové příčinné souvislosti – tj. třeba nezvratně prokázat na
100 %, stačí převažující míra od 51 % (v cizí terminologie důkaz „on the balance
of probabilities“, „but for“), anebo stačí každé vyjádřitelné určení míry šance na
přežití, byť uvedených hodnot nedosahuje („loss of chance“, „perte d’une
chance“,„Quotenhaftung“). Obdobně je možno poukázat např. na různé právní
konsekvence jinak nezpochybnitelného měření např. rychlosti, alkoholu v krvi (viz
k tomu názorně senátní návrh na změnu zákona o silničním provozu – Tisk č. 254,
Senát, X. funkční období, povolení pití alkoholu a dopadu pro hodnocení toho, kolik
požili a na jakém druhu komunikace jedou) apod., kde se rovněž skutkové okolnosti
nutně promítnout do právního hodnocení takového jednání a jeho důsledků, změní-li se
jejich právní úprava.

27. Komentářová literatura uvádí, že „[n]esprávným právním posouzením věci je omyl
soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou
aplikaci právních předpisů jde, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl
správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej
vyložil…Při úvaze o správnosti právního posouzení věci však dovolací soud prověřuje,
zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní
závěr…” (Drápal, L., Bureš, J., a kol.: Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1920-1921, komentář k § 241a odst. 2). Judikatura
Nejvyššího soudu pojmy právní posouzení a skutkové zjištění chápe shodně (srov. např.
v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 16. 5. 2012
sp. zn. 31 Cdo 1374/2010). To postihuje základ problému, jakkoli je výše uvedené
komentářové vymezení zjednodušující, když se tímto způsobem snaží postihnout
celkovou komplexní problematiku interpretace a aplikace práva v praxi, zejména pak
samu složitou problematiku dovolání a dalších procesních prostředků vůbec. Zde na tato
vymezení postačí odkázat, jakkoli pomíjí takové otázky, jako jsou chápání práva a
různých podob jeho pramenů, stejně jako rozdílů mezi těmito pojmy. To je však věcí
dotvářecího soudního výkladu, který však musí být ústavně konformní.

28. V nyní posuzované věci krajský soud a vrchní soud řešily otázku, zda ke vzniku
odpovědnosti za vzniklý následek, a ke vzniku práva na ochranu osobnosti podle
ustanovení § 13 o. z., může dojít pouze na základě prokázané pravděpodobnosti podílu
pochybení lékaře na úmrtí pacientky v rozsahu převyšujícím 50 % či postačí
i pravděpodobnost menší. Oba pak dospěly k závěru o nutnosti prokázání příčiny
převažující, tzn. vyšší než 50 %, k tomu, aby mohly být dovozeny sankce z titulu
porušení práva na ochranu osobnosti. Stěžovatelé s tím nesouhlasili a naopak
prosazovali názor, podle něhož stačí prokázání pravděpodobnosti menší. Tuto otázku
stěžovatelé učinili předmětem dovolání.

29. Ústavní soud předně musí poznamenat, že řešení sporu o to, zda otázka příčinné
souvislosti je otázkou právní či skutkovou, v obecné rovině nemá význam. V praxi často
budou příčinná souvislost a její právní konsekvence (více či méně) splývat, a jejich
rozlišování tak může činit značné těžkosti. To plyne z toho, že mezi posuzovanými jevy
může existovat (být zjištěna) celá řada faktických souvislostí (zde viz výčet sub 5),
včetně vztahu příčiny a následku, nikoliv však každý z těchto vztahů bude z hlediska
právního relevantní. Ostatně právě k určení toho, jaká souvislost je (z právního
hlediska) významná, a která nikoliv, zvláště pak v případech, kdy je „ve hře“ celý
komplex vzájemně působících příčin, slouží řada (právních) teorií (teorie podmínky,
adekvátní příčinnosti apod.). Zmíněný rozdíl bude zvláště zjevný tam, kde odkrytí
(faktických) souvislostí bude možné na základě posouzení příslušných jevů z hlediska
fyzikálních, resp. přírodních zákonů, což bude – zvláště v oblasti lékařství – poměrně
běžné, a vzhledem k obtížnosti takového úkolu půjde často o otázku odbornou, neboť
právo nemůže samo o sobě stanovit, co je ještě možné a co nikoli, neboť taková měřítka
stanoví lékařská věda (blíže viz Abhängigkeit des Rechts von der Medizin In: Laufs, A.,
Katzenmeier, Ch., Lipp, V. Arztrecht. 7. vyd., München, C. H. Beck 2015, část X.4.,
body 14 až 17). Nicméně stále platí (podle maximy iudex peritus peritorum), že učinit
závěr, zda zdravotnické zařízení (ne)postupovalo v souladu se současnými dostupnými
poznatky lékařské vědy, je závěrem právním, a tudíž stanovit, co je po právu, je
v kompetenci nezávislého soudu. Znalecký posudek může být jen skutkovým
podkladem (nejčastěji jedním z více podkladů) pro tento právní závěr o postupu (non)
lege artis či vitium artis [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS
2253/13 (N 3/72 SbNU 41].

30. Ještě více se tyto rozdíly projeví, je-li nalézání práva pojato jako dynamický proces,
v němž oba jeho komponenty, tj. zjišťování skutkového stavu na straně jedné,
a intepretace a aplikace práva na straně druhé, na sebe vzájemně působí, kdy právní
úvahy ovlivňují zjišťování skutkového stavu (ono z teorie poznání známé
Vorständnis – předporozumění) a vývoj ve skutkové oblasti zpětně reflektují i právní
úvahy. Příčinná souvislost jako podmínka odpovědnosti – na rozdíl od příčiny
i následku – není v právních normách obsažena (definována). Ve zmiňovaném procesu
je pak v prvé řadě povinností soudu učinit si s ohledem na skutková tvrzení (právní)
úsudek (a to na základě jím zvolené kauzální teorie) o tom, jaké skutečnosti, resp.
souvislosti by měly být prokazovány, současně reagovat na vývoj v oblasti dokazování
a tento (právní) úsudek eventuálně korigovat a ze zjištěných faktických souvislostí
„vytřídit“ ty, jež jsou právně relevantní a z nich případně vyvodit závěr stran existence
příčinné souvislosti.

31. Vyjde-li Ústavní soud z výše uvedeného, nutně musí připustit i dvojí povahu
námitek, jejichž rozlišování má pak význam z hlediska toho, zda (ne)naplňují dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. O skutkové námitky půjde jistě v těch
případech, kdy směřují proti závěrům ohledně faktické příčinné souvislosti (tj. že určitá
událost se fakticky stala v důsledku jiné události), naopak o právní otázky půjde v těch
případech, kdy příslušná kauzální teorie – z hlediska právního dopadu míry podílu na
vzniklé újmě – neměla být vůbec použita nebo byla použita nesprávně. Největší
problémy nastanou tam, kde faktická a právní stránka příčinné souvislosti spolu
prakticky splývají, nicméně i v tomto ohledu lze určité vodítko nalézt, a to, zda řešení
dané otázky je obecného charakteru, nebo zda může být použito výlučně
v posuzovaném případě (sub 26 a násl.).

32. V posuzované věci jde podle názoru Ústavního soudu o námitku (typicky) právní
povahy. Stěžovatelé neměli žádné výhrady vůči faktuálnímu zjištění, jímž bylo
stanovení pravděpodobnosti podílu pochybení vedlejší účastnice na úmrtí v rozsahu
20 % na podkladě znaleckého posudku. Z daného zjištění plyne, zda, resp. do jaké míry
vznikl vztah tzv. faktické příčinné souvislosti mezi postupem non lege artis a úmrtím
pacientky. Stěžovatelé vyjádřili nesouhlas s tím, jak obecné soudy posoudily otázku,
zda toto „postačovalo“ ke vzniku odpovědnosti za vzniklý následek, a ke vzniku práva
na ochranu osobnosti podle ustanovení § 13 o. z., což jsou otázky právního posouzení
předmětného skutkového zjištění. Daná námitka tak naplňuje pojem právního posouzení
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve smyslu výše citované judikatury i právní teorie.
Nutno dodat, že (byť jde o rozdíl zásadní spíše z hlediska právní teorie) předmětná
právní otázka mohla spočívat i v tom, zda zjištěné snížení šance na uzdravení (přežití)
nepředstavuje samo o sobě z hlediska § 13 o. z. relevantní právní následek; nicméně i
v takovém případě by šlo o otázku právní, kterou by se měl Nejvyšší soud zabývat.

33. Koneckonců ve prospěch právního charakteru otázky se vyjadřoval jak krajský, tak
i vrchní soud. Například krajský soud uvedl (v napadeném rozsudku), že »…souhlasí
s odvolacím soudem, že pojem příčinná souvislost není právními předpisy nijak
definován. Nic tak nebrání judikatuře soudů, aby požadavek „stoprocentně“
prokazované příčinné souvislosti přehodnotila a přijala adekvátnější a realističtější
výklad, který by vyrovnával slabší postavení poškozených.«. Podobně vrchní soud (ve
vyjádření k ústavní stížnosti) uvádí, že podstatou ústavní stížnosti »jsou výhrady proti
posouzení a výkladu pojmu „příčinná souvislost mezi protiprávním zásahem a vzniklou
újmou“«.

34. Přitom ke stejnému závěru (tedy že nešlo o skutkovou otázku) by Nejvyšší soud
dospěl i testem způsobilosti zobecnění námitky (sub 29). V tomto směru Ústavní soud
nepřehlédl názor Nejvyššího soudu vyslovený ve velké části jeho dosavadní judikatury
(např. usnesení ze dne 23. 2. 2006 sp. zn. 25 Cdo 2440/2005), byť na druhou stranu
nikoli jednotné (k tomu blíže Těšínová, J., Žďárek, R., Policar, R.: Medicínské právo. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 342-343). Podle tohoto názoru je otázka existence
vztahu příčinné souvislosti v konkrétním případě mezi konkrétním jednáním či
opomenutím škůdce a vznikem konkrétní škody otázkou skutkovou, a nikoli právní.
Věcné zdůvodnění tohoto názoru ze strany Nejvyššího soudu lze nalézt kupříkladu
v rozsudku ze dne 21. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001, kde se uvádí: „Při řešení otázky
příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím zaměstnance a vznikem škody
nejde o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale
pouze v konkrétních souvislostech.“

35. V dovolání stěžovatelů však šlo o něco podstatně jiného, a to o koncepci příčinné
souvislosti (mezi jednáním či opomenutím škůdce a konkrétní škody), použitelnou pro
neurčitý počet případů téhož druhu. A to v tom smyslu, zda v medicínsko-právních
sporech musí být prokázána příčina převažující, tzn. vyšší než 50 %, aby mohly být
z právních předpisů dovozeny sankce za porušení práva na ochranu osobnosti (tak zněl
závěr obecných soudů dovoláním rozporovaný), nebo stačí prokázání příčiny i menší
(tvrzení stěžovatelů). Tato otázka je pak z povahy věci přítomna v každé věci téhož
druhu, pročež nelze rozumně tvrdit, že nemůže být řešena obecně, ale pouze
v konkrétních souvislostech. Tato otázka naopak musí být řešena obecně, a to z důvodu
právní jistoty budoucích žalobců (poškozených), aby měli přiměřené vyhlídky na
úspěch/neúspěch uvažované žaloby. Že tomu tak je, dokazují rozsáhlá judikatura
i odborné písemnictví v těchto otázkách v řadě států (viz níže).

36. Nezabývání se dovolacími námitkami z hlediska přítomnosti zásadního významu
Nejvyšším soudem neobstojí tím spíše vzhledem k následujícím zvláštnostem vytyčené
otázky. Ani v odborné literatuře, která se touto otázkou zabývala, se neuvádí příklady
rozhodnutí, která by nepožadovala prokázání příčinné souvislosti mezi protiprávním
jednáním a újmou na zdraví na 100 % (viz např. v tomto nálezu sub 42 citované články
Tomáše Doležala a Adama Doležala, monografii Tomáše Holčapka či publikaci
Medicínské právo, s. 338 až 339). Ani Ústavnímu soudu není známo jediné rozhodnutí
obecného soudu (opak přitom nedokládá ani Nejvyšší soud), které by (v rozhodné době)
takto řešilo otázku předestřenou v dovolání stěžovatelů. Ostatně dokladem tohoto
vývoje je i nynější věc, v níž krajský soud v původním rozsudku, později zrušeném
vrchním soudem, rovněž stál na požadavku „stoprocentního prokázání“ příčinné
souvislosti. Jinými slovy, krajský soud i vrchní soud v medicínsko-právních sporech
přijaly právní názor, podle kterého není nezbytné stoprocentní prokázání příčinné
souvislosti, nýbrž by postačilo prokázat více než 50 %. Přesto na tuto nepochybně
„zásadní“ otázku s judikaturním dopadem Nejvyšší soud nepovažoval za příhodné
reagovat tím, že by dovodil její judikaturní význam a na podkladě toho by se pokusil
sjednotit judikaturu do budoucna.

37. Proto Ústavní soud uzavírá, že ačkoli se stěžovatelé „stanoveným postupem“, jak to
vyžaduje čl. 36 odst. 1 Listiny, domáhali svého tvrzeného práva, Nejvyšší soud v jejich
věci „zákonem stanoveným způsobem“ podle čl. 90 Ústavy nerozhodl. Právě hodnocení
ústavnosti rozhodování obecných soudů v kognici Ústavního soudu, který by proto
neměl sám nabízet některou z výše uvedených variant pro řešení daného případu.
Dospívá však z hlediska ústavně zaručeného základního práva na soudní a jinou právní
ochranu k závěru, že otázka, jaká míra podílu na vzniklé újmě je z hlediska právní
odpovědnosti rozhodující, není otázkou skutkovou, ale právní, a námitky směřující proti
jejímu posouzení ze strany odvolacího soudu naplňují dovolací důvod podle ustanovení
§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012). Postup, který k tomu
nepřihlíží, vede k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve
spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy.

V. d)
Přiléhavost odkazů Nejvyššího soudu na judikaturu

38. Na tom nic nemění ani odkaz Nejvyššího soudu na jeho vlastní judikaturu
ve vyjádření k návrhu (sub 15).

39. Nejvyšší soud sice v napadeném usnesení odkázal na rozsudek sp. zn.
30 Cdo 860/2010 (sub 9). Nicméně poukazovaný rozsudek se – stejně jako nyní
napadené usnesení – tehdejší dovolací námitkou z hlediska eventuálního zásadního
významu po stránce právní nezabýval, a to pro tvrzený výlučně skutkový charakter
námitky [odkazovaný rozsudek uvedl: „Pouze činí sporným, zda míra percentuálního
vyjádření možnosti, že nebýt tohoto selhání, by jmenovaná přežila či nikoliv, umožňuje
dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Tato otázka však nemá, podle
názoru dovolacího soudu, judikaturní význam z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) obč. zák., protože v daném případě jde
výlučně o otázku skutkovou…“].

40. Nejvyšší soud dále v napadeném usnesení nad rámec („nadto je třeba doplnit“)
uvedl, že usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1919/08 „neposuzuje teorii ztráty šancí
jinak než jako otázku příčinné souvislosti“. Tím měl Nejvyšší soud patrně na mysli
posílení jeho závěru, že dovolatelé zpochybňují otázku příčinné souvislosti (z čehož
posléze dovodil, že jde o otázku výlučně skutkovou). Pokud však tímto poukazem
Nejvyšší soud zamýšlel podpořit právní názor soudu nalézacího a odvolacího (podle
něhož v medicínsko-právních sporech musí být prokázána příčina převažující, tzn. vyšší
než 50 %, aby mohly být z právních předpisů dovozeny sankce za porušení práva na
ochranu osobnosti), pak nejde o odkaz plně funkční. Citované usnesení totiž naopak
poukazovalo na použitelnost doktríny tzv. ztráty šance či ztráty očekávání (loss of
chance, loss of expectation, la théorie de la perte d’une chance, verlorene
Heilungschance, Quotenhaftung) v poměrech České republiky. Tato doktrína je
založena na existenci odpovědnosti škůdce v rozsahu, v jakém se podařilo prokázat
míru pravděpodobnosti kauzality (např. je-li pravděpodobnost způsobení újmy 30 %,
odpovídá škůdce z 30 % celé způsobené újmy, což však také znamená, že při
pravděpodobnosti např. 55 % hradí jen právě 55 %, a nikoli 100 %). A právě aplikace
této doktríny se stěžovatelé domáhají. Nelze tak tvrdit, že by citované usnesení
podporovalo (minimálně jednoznačně) právní názor krajského soudu a vrchního soudu,
podle kterého v medicínsko-právních sporech musí být prokázána příčina převažující,
tzn. vyšší než 50 %, aby mohly být z právních předpisů dovozeny sankce z titulu
porušení práva na ochranu osobnosti. Krajský soud aplikoval doktrínu tzv. but for (též
v Německu panující princip Das Alles oder
Nichts-Prinzip, „vše anebo nic“, či též „nebýt čeho“, nutná podmínka způsobeného
následku atd.), podle které je-li kauzální souvislost prokázána alespoň s 51%
pravděpodobností, a je tedy spíše pravděpodobná než nikoliv, tak soud vychází z toho,
že příčinná souvislost byla prokázána s jistotou a škůdce odpovídá za celou újmu (hradí
100 %). Tato doktrína je právě v kontrapozici s koncepcí tzv. ztráty šance, neboť ta je
založena na pravděpodobnosti a proporcionálním rozdělení odpovědnosti (tzv.
Quotenhaftung, německá teorie zde zmiňuje otázku prokazování pravdy oproti
pravděpodobnosti – tzv. das Konzept einer Wahrscheinlichkeitshaftung). Podobně
nepřesně odkazoval na usnesení sp. zn. I. ÚS 1919/08 i vrchní soud v napadeném
rozsudku (který nadto neadekvátně uvádí, že jde o nález). Ústavní soud však považuje
za potřebné zdůraznit, že každá z těchto teorií má svá ústavně relevantní úskalí.
V případě teorie tzv. but for to je rozpor s principem proporcionality (čl. 4 odst. 4
Listiny), kdy dochází k nadměrnosti zásahu – škůdce platí vše, ačkoli zavinil jen
převážnou část (blíže Taupitz, J., Jones, E. Das Alles oder Nichts-Prinzip im
Arzthaftungsrecht – Quotenhaftung. In: „Waffen-Gleichheit“: Das Recht in der
Arzthaftung. Berlin – Heidelberg – New York etc., Springer 2002, s. 68-69), ale stejně i
k nedostatečnosti ochrany – poškozený nedostane nic, ač aspoň část by dostat mohl. Na
druhé straně nelze nevidět obavy z toho, že role soudce, který má rozhodnout, co je po
právu (quid iuris), bude v poměru k významu znalce klesat (čl. 81, 90 Ústavy).
Nicméně se stále rostoucí složitostí řešených (nejen) medicínských sporů je nutné k této
problematice (větší a menší šance, větší a menší riziko spojené s novými metodami,
lékařskými pokusy, vymezení standardů péče atd.) zaujmout stanovisko, zejména je-li
to dovolacím důvodem. Naše právo soudci nedovoluje nechat věc nerozhodnutou (non
liquet v římském právu), i když není jednoznačná, takže nezbývá, než žalobu zamítnout,
což vždy nemusí vést ke spravedlivému rozhodnutí.

41. Na uvedeném nic nezmění ani to, že i podle domácí teorie medicínského práva
(srov. Holčapek, T.: cit. práce, sub 11, s. 179) je odkaz v usnesení sp. zn. I. ÚS 1919/08
na tam zmiňované rozhodnutí Sněmovny lordů ve věci Gregg (FC) (Appellant) v. Scott
(Respondent) nepřiléhavý, neboť odkazuje na pouhé menšinové stanovisko, jež se ve
výsledku neprosadilo, a anglická nejvyšší soudní instance (tehdy Sněmovna lordů) ve
svém většinovém rozhodnutí (rozbor názorů soudců lordů viz např. Grubb, A., Laing, J.,
McHale, J. Principles of Medical Law. 3. vyd., Oxford University Press 2010, s. 344-
347) naopak použitelnost koncepce loss of chance ve sporech z poskytování zdravotní
péče nepřijala. K tomu je třeba jen poznamenat (v případu Gregg v. Scott šlo o možné
pochybení lékaře, který vadně zhodnotil povahu nádoru, takže šance žalobce na přežití
v dalších desíti letech klesla ze 42 % na 25 %, tedy o 17 %, za která požadoval
odškodnění, v prvním francouzském rozhodnutí z roku 1962 šlo též o diagnostickou
chybu), že Velká Británie není jediným státem, kde je tato otázka diskutována, byť
právě důkladné zdůvodnění jednotlivých stanovisek „pro i proti“ této koncepci, je
v citovaném rozsudku velmi ilustrativní, byť jde jen o pokračování mnoho desetiletí
trvající diskuze a vývoje judikatury (zejména v jednotlivých státech USA a ve Francii).

V. e)
Význam argumentu ex auctoritate

42. Napadené usnesení Nejvyššího soudu nad rámec potřebného rovněž uvedlo, že „[i]
doktrinálně je převažující názor, že v oblasti ochrany osobnosti nepředstavuje ztráta
šancí jako taková újmu odškodnitelnou z titulu ochrany osobnosti (srov. Holčapek, T.:
cit. práce, Dokazování v medicinskoprávních sporech. Praha, Wolters Kluwer ČR, a. s.,
s. 179, nebo Ryška, M.: Způsobilost zásahu přivodit újmu na zdraví a teorie ztráty
šancí, uveřejněno dne 2. 9. 2012 na www.pravo-medicina.sk)“. Tento odkaz na dva
názory vyslovené v odborné literatuře je argumentem ex auctoritate, který však nemá
věcnou povahu, Nejvyšší soud jím nedostál své povinnosti zabývat se přítomností
otázky zásadního právního významu v dovolání stěžovatelů, nehledě na skutečnost, že
již v roce 2013 (oproti současnosti) zde byl daleko větší počet odborných prací, a to
včetně domácích (viz např. Doležal, T., Doležal, A.: Problematika prokazování příčinné
souvislosti v medicínsko-právních sporech. Právník, 6/2013, zejména s. 581, s. 583,
popř. Otázky úpravy právní odpovědnosti zdravotnických pracovníků – několik úvah
k aktuálním tématům. Právní rozhledy, roč. 2010, č. 12, s. 436, Tichý, L. K otázce
příčinné souvislosti a proporcionální odpovědnosti za škodu: Na okraj rozhodnutí
Sienkiewicz v. Greif a Knowsley v. Willmore. Jurisprudence, roč. 2013, č. 5, s. 15), které
se touto otázkou, byť s různými výsledky, zabývaly. Ústavní soud však nehodlá (a ani
nemůže) vstupovat na pole odborných diskuzí, které daleko přesahují rámec
posuzovaného případu (odpovědnost za zákrok, neléčení, vadné poučení, vadnou
dokumentaci, vadnou organizaci, stejně jako rozdíly v jednorázových a trvalých
následcích, důsledky čekání na zákrok, „jistotu“ při hodnocení ztracené šance, neboť se
vlastně nikdy nenaplní atd.), nehledě na to, že odborná literatura v České republice není
referenčním kritériem pro soudní rozhodování.

VI.
Závěr

43. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud – podobně jako v nálezu sp. zn.
III. ÚS 258/03, popř. v nálezu sp. zn. II. ÚS 182/05 (sub 21, 22) – uzavírá, že Nejvyšší
soud restriktivním výkladem pojmu nesprávného právního posouzení věci omezil
výklad příslušného dovolacího důvodu v rozporu nejen se smyslem a účelem § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. v tehdy účinném znění, nýbrž i s právně dogmatickým odlišením
významu pojmů právního posouzení a skutkového zjištění, jak je vymezen v judikatuře
Ústavního soudu. Taková interpretace a aplikace práva se tak ocitla v extrémním
nesouladu s obsahem obvyklých výkladových metod, jakož i se standardní právní
dogmatikou vymezeným obsahem právních pojmů.

44. Stejně tak je postup Nejvyššího soudu v této věci vybočením z jeho ústavně
zakotveného poslání „vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci
soudů“ (čl. 92 Ústavy). Zde Ústavní soud připomíná svůj právní názor, vyjádřený
v nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13, podle kterého sjednocování
judikatury obecných soudů ve věcech bez ústavní relevance Ústavnímu soudu
nepřísluší. Tato funkce je ústavně (lze ji dovodit z Ústavou použitého pojmu
„vrcholného soudního orgánu“ i z ustáleného významu pojmu „nejvyšší“ instance
v určité soustavě státních orgánů) svěřena do působnosti nejvyšších soudů završujících
soudní soustavu tak, jak to předpokládá čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy. Sjednocující role
Ústavního soudu ve vztahu k judikatuře obecných soudů se proto může uplatnit jen
v rovině ústavního pořádku, zejména tam, kde Ústava výslovně předpokládá zapojení
obecných soudů do plnění role ochrany základních práv a svobod člověka a občana (viz
čl. 1 odst. 1 in fine a čl. 4 Ústavy), případně tam, kde excesivní aplikace obyčejného
práva může vést k porušení ústavního pořádku. Ústavní soud tak ani v této věci
neposuzuje samotná skutková a právní zjištění z hlediska posouzení dovolacích námitek
(s respektem k ustanovení § 239 o. s. ř.), nýbrž jen to, zda a v jaké míře, byla přitom
zachována ústavní konformita rozhodování Nejvyššího soudu především z hlediska
práva na soudní ochranu podle čl. 36 dost. 1 Listiny.

45. S přihlédnutím k výše uvedenému tak možno zjednodušeně konstatovat, že
označením jádra sporu, vedeného před krajským soudem a vrchním soudem, za
skutkovou otázku a pominutím odpovědi na právní konsekvence z toho plynoucí nelze
než kvalifikovat jako svévolnou aplikaci tzv. podústavního práva, a tím jako porušení
základního práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení
s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy.

46. V případě napadených rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího se uplatní názory
vyslovené například v nálezu ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 1531/11 (N 172/63
SbNU 19) či ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 289/06 (N 138/53 SbNU 717), podle
nichž je z důvodu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů
veřejné moci namístě zrušit pouze napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu a dát mu
příležitost zaujmout právní stanovisko v právních otázkách spojených se skutkovým
zjištěním ohledně 20% šance na přežití. Stěžovatelé v dovolání nezpochybňovali postup
zjištění tohoto procenta z hlediska maximy iudex peritus peritorum, nýbrž požadovali
odpověď na otázku, zda se může a má tato šance promítnout do jimi vznášeného nároku
na náhradu nemajetkové újmy podle § 13 o. z., což je otázkou právní [ke vztahu
znaleckého posudku a soudního rozhodování viz i sub 28 citovaný nález Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 2253/13, body 28 až 30]. Protože ústavní stížnost brojí také, resp.
hlavně proti interpretaci a aplikaci právních předpisů ze strany krajského soudu a
vrchního soudu, a tedy tím spíše platí, že je věcí (a povinností) Nejvyššího soudu, aby
v prvé řadě on – neboť je soudem obecným, nadto vrcholným – judikaturu těchto
obecných soudů sjednocoval a kultivoval, k čemuž slouží především institut dovolání, a
k tomu by mělo sloužit i odůvodnění rozhodnutí o tomto mimořádném opravném
prostředku.

47. Současně Ústavní soud podotýká, že z hlediska práva na soudní ochranu není
klíčovou otázka uznání či odmítnutí nějaké teorie, nýbrž rozhodování podle existujících
pravidel, která navíc takové přihlášení se k nějaké v literatuře diskutované teorii
nevyžadují (např. polské soudy přiznávají v takovém případě zadostiučinění, ačkoli se
k této teorii nehlásí – viz např. Nesterowicz, M. Prawo medyczne. 9. vyd., Dom
Organizatora, Toruń 2016, s. 114 n., s. 122 n.). Rovněž Ústavní soud např. v citovaném
nálezu III. ÚS 2253/13 (sub 28, 49) vyhověl ústavní stížnosti, která byla příkladem
ztráty šance na zlepšení zraku, a to nejen očekávané, nýbrž s ohledem na věk
stěžovatelky již definitivní. To však nic nemění na závěru pro posuzovanou věc, kdy
dovolací soud tím, že se řádně nevypořádal s dovoláním stěžovatelů ohledně námitky
pochybení krajského soudu a vrchního soudu z hlediska hmotného práva (error iuris
iudicando), čímž se současně sám dopustil porušení základního procesního práva
stěžovatelů (error in procedendo), když nerozhodl o právní otázce, kterou mu položili v
dovolání.

48. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným
usnesením Nejvyššího soudu došlo k porušení základního práva stěžovatelů na soudní
ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto ústavní stížnosti vyhověl a ústavní stížností
napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3
písm. a) zákona o Ústavním soudu. Učinil tak bez nařízení ústního jednání, neboť od
něho nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

49. Ve zbývající části ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním
soudu jako nepřípustnou odmítl, a to s ohledem na princip minimalizace zásahů
Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť tento nález otevírá
případně prostor pro posouzení rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu
Nejvyšším soudem poté, co řádně a ústavně konformně posoudí dovolací námitky
stěžovatelů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. prosince 2016

Josef Fiala
předseda senátu

Vydáno: 20. December 2016
Vloženo: 10. January 2017