JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 1293/16

Právo na soudní ochranu směnečného ručitele

Právní věty

Nejsou k dispozici

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce
zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky
L. K., zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, sídlem Pařížská 204/21, Praha
1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016 č. j. 29 Cdo 3680/2014-252,
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2013 č. j. 6 Cmo 202/2013-184 a
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. října 2012 č. j. 47 Cm 105/2011-139, za
účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako
účastníků řízení, a D. M., zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, sídlem
sady 5. května 36, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016 č. j. 29 Cdo 3680/2014-
252, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2013 č. j.
6 Cmo 202/2013-184 a rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne
25. října 2012 č. j. 47 Cm 105/2011-139 bylo porušeno ústavně zaručené
základní právo stěžovatelky na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016 č. j. 29 Cdo 3680/2014-252,
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2013 č. j.
6 Cmo 202/2013-184 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. října
2012 č. j. 47 Cm 105/2011-139 se ruší.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen
„Ústava“) se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, a to
pro porušení práv uvedených v ustanovení čl. 90 Ústavy a čl. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 36
odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) byl
ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz vydaný krajským soudem dne 1. 6. 2011
pod č. j. 47 Cm 105/2011-11, kterým bylo uloženo stěžovatelce zaplatit vedlejšímu
účastníkovi (coby vlastníkovi směnky vlastní, kterou dne 3. 8. 2007 vystavil jako
blankosměnku s doložkou bez protestu na řad vedlejšího účastníka P. M., jenž však již
zemřel, a který se zavázal vedlejšímu účastníkovi zaplatit směnečnou sumu, kterou
podle dohody o vyplnění směnky sjednané ve smlouvě o půjčce ze dne 14. 9. 2007 byl
oprávněn vyplnit vedlejší účastník, což učinil doplněním směnečné sumy a datem
splatnosti směnky, přičemž stěžovatelka se svým podpisem na této směnce zavázala
jako směnečný rukojmí) směnečný peníz ve výši 1 700 632 Kč spolu s 6% úrokem z
prodlení od 29. 4. 2011 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 5 668 Kč, a dále
stěžovatelku zavázal zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech námitkového řízení
částku 10 720 Kč a České republice na nákladech řízení 800 Kč. Krajský soud shledal
směnečný závazek stěžovatelky (jako směnečného rukojmího) „platným“, přičemž
konstatoval, že stěžovatelce kauzální námitky nepřísluší, neboť svou účast na
mimosměnečných právech a povinnostech netvrdila ani neprokázala, a tudíž mezi ní a
vedlejší účastníkem šlo pouze o směnečnou vazbu.

3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen „vrchní soud“) shora
označeným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu potvrdil, neboť se s jeho závěry
ztotožnil, a stěžovatelce uložil nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího
řízení.

4. Rozsudek vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud
rubrikovaným usnesením podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) odmítl jako nepřípustné, a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna
zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že vzhledem ke způsobu, jakým soudy
přejaly právní názor plynoucí z ustálené judikatury, dle níž kauzální námitky proti
uplatňované směnce nenáleží osobě směnečného ručitele, klíčový význam mělo
posouzení námitky týkající se pravosti jejího podpisu na směnce. Přitom popisované
skutkové okolnosti byly vnímány pouze jako námitky kauzální povahy, nikoliv jako
tvrzení ohledně pravosti podpisu na směnce „mj. vzhledem k motivu jejího žalobci
tvrzeného jednání“. Takový postup pak stěžovatelka označila za přehnaně formalistický,
bez vazby na skutkový základ s tím, že se touto otázkou měly obecné soudy zabývat
s větší důkladností a „vyžadovat dostatečně přesvědčivé utvrzení o pravosti podpisu“.
V řízení byl vypracován znalecký posudek, proti jehož dílčím i celkovým závěrům,
jakož i metodice se vymezila a žádala o provedení revizního znaleckého posudku.
Krajský soud však dle stěžovatelky „zcela nekriticky“ přijal znalecké závěry, aniž by se
pokusil její námitky vyvrátit, čímž porušil čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, zvláště pak za
situace, kdy byl vedlejší účastník ve zvýhodněném postavení, protože původní
směnečný dlužník – její druh zemřel, a nemohl tak podat kauzální směnečné námitky
nebo potvrdit či vyvrátit tvrzení o pravosti jejího podpisu. Krajský soud měl dále sám
hodnotit shodu tohoto podpisu s jinými jejími podpisy v soudním spise, čímž si bez
patřičné erudice udělal názor na tuto otázku, a nemohl proto ani řádně posoudit její
námitky proti znaleckému posudku. V odvolání pak vytkla krajskému soudu neúplná
skutková zjištění, vrchnímu soudu pak to, že se s touto námitkou vypořádal jen tak, že
konstatoval správnost postupu krajského soudu, resp. znalce, ačkoliv se dle
stěžovatelčina názoru s jejími námitkami proti znaleckému posudku mohl vypořádat jen
prostřednictvím revizního znaleckého posudku. V důsledku toho mělo dojít k porušení
stěžovatelčina práva na spravedlivý proces.

6. Dále stěžovatelka obecným soudům vytkla, že nereflektovaly nadměrnou tvrdost
příslušných ustanovení zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon směnečný a šekový“), vůči samotným směnečným
dlužníkům, natož vůči ručitelům. Jeho mechanická a formalistická interpretace může
vést ke zneužití práva, přičemž s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2013
sp. zn. IV. ÚS 457/10 [(N 124/70 SbNU 133) – pozn. všechna rozhodnutí Ústavního
soudu jsou též dostupná na http://nalus.usoud.cz] namítla, že nic nevyvodily z toho, že
ze směnky zajišťující zpochybněný závazek není vymáhán dluh po dlužníkovi, resp.
jeho dědicům, ale po osobě, jejíž možnosti právní obrany jsou takřka nulové. Poukázala
na to, že původní údajná půjčka zajištěná směnkou činila 310 000 Kč, zatímco
směnečný peníz zní na částku 1 700 632 Kč, a že obecné soudy měly přihlédnout
k jejímu tvrzení o rozporu s dobrými mravy, resp. se s ním vypořádat. Jak dále
stěžovatelka uvedla, dne 2. 9. 2008 upozornila vedlejšího účastníka jako jednatele
obchodní společnosti, která měla realizovat stavební projekt na pozemku, na jehož
koupi si směnečný dlužník půjčil, na úmrtí svého druha (směnečného dlužníka).
Vedlejší účastník, od kterého si zemřelý směnečný dlužník na koupi pozemku půjčil, ji
však o splatném závazku neinformoval. Bylo provedeno pouze vyúčtování vzájemných
nároků mezi ní a společností Ekonomické stavby s. r. o. a byla jí vrácena část zálohy na
stavbu domu. Na základě toho měla celou záležitost za ukončenou, přičemž vedlejší
účastník záměrně nechal směnkou zajištěný dluh narůstat do maximální možné výše.
Podrobnosti o právních vztazích se dozvěděla až v průběhu soudního řízení.

7. V návaznosti na výše uvedené stěžovatelka namítla, že se obecné soudy přes její
vyjádření nezabývaly otázkou, zda způsob uplatňování směnky vedlejším účastníkem
není v rozporu s dobrými mravy, neposuzovaly jeho jednání jako celek, a tak nemohly
dospět k závěru o případném zneužití práva, přičemž tyto námitky striktně formálně
považovaly za kauzální, které směřují pouze k napadení splatnosti směnkou
zajišťovaného závazku, navíc velmi zjednodušily okruh námitek ve vztahu k výši
smluvních pokut a smluvních úroků. Nezachovaly tak rovnost účastníků řízení, a ani
právo na spravedlivý proces, když se s její argumentací nevypořádaly. Jednotlivé
aspekty případu obecné soudy posuzovaly izolovaně, nikoliv komplexně, přičemž
nevzaly v potaz ani fakt, že vedlejší účastník vyplnil text blankosměnky na sumu vyšší,
než bylo ujednáno, že nevyužil žádných jiných zajišťovacích institutů, které mu měly
svědčit, že svá práva neuplatňoval proti původnímu směnečnému dlužníkovi ani jeho
dědicům, a nikdy ji o dluhu neinformoval, ač tak učinit mohl, a proto neshledaly zásadní
rozpor s dobrými mravy. Tyto námitky promítla i do dovolání, ovšem Nejvyšší soud
toto dovolání odmítl, aniž by se s nimi vypořádal. Obecné soudy tedy dle stěžovatelky
postupovaly tak, že ji zbavily možnosti jakékoliv obrany v předmětném sporu. Jejich
rozhodnutí se řádně nevypořádala s její argumentací, týkající se rozporu jednání
vedlejšího účastníka s dobrými mravy, resp. tuto argumentaci nehodnotily dle obsahu,
ale do značné míry zúžily její rozsah a smysl, a tím ji přehlíží. Takováto selekce
změnila její význam, čímž snížily stěžovatelčiny šance na úspěch ve sporu. To
stěžovatelka označila za svévoli v soudním řízení.

III.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení

8. Ústavní soud podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), zaslal ústavní stížnost
k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení.

9. Nejvyšší soud odkázal na důvody, které ho vedly k odmítnutí dovolání jako
nepřípustného, přičemž upozornil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti jednak nenapadá
závěr, na němž jeho rozhodnutí spočívá, jednak uplatňuje nové výhrady, které nebyly
obsaženy v dovolání. Polemizuje-li s hodnocením důkazů, resp. skutkovými závěry
soudů nižších stupňů, Nejvyšší soud zdůraznil, že není oprávněn k nápravě všech
pochybení, kterých se odvolací soud dopustil, ale jen těch, která jsou podřaditelná
dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a které dovolatel skutečně uplatnil, jak
má plynout z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 560/08
(N 236/55 SbNU 283). Nad rámec toho poukázal na závěry obsažené v rozsudku
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2015 sp. zn.
31 Cdo 4087/2013, týkající se obsahu dohody o podmínkách a způsobu vyplnění
blankosměnky, a navrhl, aby Ústavní soud odmítl v této části ústavní stížnost jako
zjevně neopodstatněnou.

10. Vrchní soud uvedl, že jím vydaný rozsudek se neodchyluje od rozhodovací praxe
obecných soudů, že se v něm pečlivě zabýval jednotlivými námitkovými tvrzeními
stěžovatelky a snažil se jasně, stručně a srozumitelně vyložit, proč se neztotožnil s její
argumentací. Podstatné bylo, zda stěžovatelka připojila svůj podpis na majitelem
předloženou směnku a zda ji z tohoto důvodu tíží závazek směnečného avala, a v tomto
ohledu se vrchní soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že posouzení této
otázky náleží znalci, a jestliže tento soud řádně ustanovil znalkyni, o jejíž odborné
způsobilosti a nestrannosti nebyly pochyby, nemohl se ztotožnit se stěžovatelkou
ohledně pochybení krajského soudu. Správnost závěrů znalkyně vrchní soud vyvodil
z toho, že jí použité metody jsou metodami obecně známými, ve znaleckém posudku se
znalkyně v náležitém rozsahu a náležitou pozorností věnovala analytickému zkoumání
sporné směnečné listiny i spornému podpisu, při ověřování hypotéz napodobení podpisu
provedla v potřebném rozsahu porovnání srovnávacího materiálu s podpisem
stěžovatelky na směnce, závěry znalkyně jsou logické, podložené jednotlivými
zjištěními popsanými v posudku, znalkyně srozumitelně popsala jednotlivé shodné
znaky sporného podpisu a srovnávacích podpisů stěžovatelky, načež podpis na směnce
s nimi ztotožnila. Vzhledem k tomu, že byly dostatečně vyvráceny výhrady, které
stěžovatelka uvedla, podmínky pro revizi znaleckého posudku neshledal. Podpisem
směnky stěžovatelka na sebe převzala směnečné závazky v pozici směnečného avala,
přičemž není podstatné, zda tak učinila po dohodě s výstavcem směnky nebo na základě
vstupu do mimosměnečného vztahu s kauzálním věřitelem, např. pouhým souhlasem se
smlouvou o vyplňovacím právu směnečném společně se smlouvou, z níž vyplývající
splnění závazků měla zajišťovat předmětná směnka. Tato neformální dohoda
s věřitelem by podle rozvolněné a pro obranu avalů příznivé rozhodovací praxe otevřela
možnosti vznášet kauzální námitky, což se však v daném případě nestalo, a ani on
neshledal důvod pro závěr o přípustnosti námitek, jestliže si aval zcela zřejmě na
základě vlastního rozhodnutí nepřál vstoupit do vztahu s kauzálním věřitelem
a současně remitentem směnky a směnku avaloval pouze na základě vztahu k jejímu
výstavci, s nimiž aval také mohl předpokládat řešení finančních otázek souvisejících
s peněžními operacemi jmenovaného dlužníka. Z těchto důvodů dle vrchního soudu
vyhovět ústavní stížnosti nelze.

11. Krajský soud pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že nejsou
známy jiné skutečnosti než ty, které jsou obsahem spisu.

12. Vedlejší účastník označil tvrzení stěžovatelky, že směnku nepodepsala a že o půjčce
nevěděla, za účelová, neboť to bylo vyvráceno znaleckým posudkem a výpisy z jeho
účtu, ze kterého plyne, že na uzavřenou půjčku plnila. Soudy nižších stupňů i přes
konstatování, že stěžovatelce nepřísluší kauzální námitky, se jimi zabývaly a shodně
dospěly k závěru, že smlouva o půjčce byla uzavřena platně, že peněžní prostředky
určené na koupi nemovitosti P. M. poskytl, a ten se stal jejím vlastníkem, směnka byla
vyplněna v souladu s vyplňovacím prohlášením a výše smluvní pokuty ani sjednaný
smluvní úrok neodporuje dobrým mravům. Bez ohledu na právní postavení stěžovatelky
jako směnečného ručitele stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ohledně svých
námitek. Upozornil, že půjčka byla poskytnuta již v roce 2007, šlo o půjčku na nákup
pozemku za účelem budoucí stavby rodinného domu pro P. M. a stěžovatelku, na
poskytnutou půjčku bylo uhrazeno jen 28 696 Kč, stěžovatelka si byla vědoma svého
ručení, když její přítel zemřel, ale nabízené splátky nevyužila, a závěrem zdůraznil, že
veškeré námitky byly projednány, soudy nižších stupňů se s nimi zevrubně zabývaly
a v souladu se zákonem vypořádaly. Z těchto důvodů označil ústavní stížnost za
nedůvodnou a navrhl její zamítnutí.

IV.
Replika stěžovatelky

13. Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. V ní
stěžovatelka ke stanovisku krajského soudu uvedla, že tento soud nehodnotil řádně
mravnost jednání vedlejšího účastníka jako celku, včetně samotného postupu
souvisejícího s uplatňováním směnky. Vedlejšímu účastníkovi svědčila další práva, jak
se domoci tvrzené pohledávky tak, aby to bylo lidsky citlivější, resp. mravné, jako je
např. uplatnění zástavního práva. Rozpor s dobrými mravy je pak zvláště patrný
z prodlevy mezi dnem splatnosti dluhu a uplatněním směnky u soudu, protože takto
došlo záměrně k několikanásobnému nárůstu příslušenství oproti původnímu dluhu.

14. Jde-li o vyjádření vrchního soudu, stěžovatelka uvedla, že postupoval vůči ní velmi
restriktivně, eliminoval ze svých úvah širší souvislosti případu a neučinil krok potřebný
k vyvrácení případných pochybností týkajících se znaleckého posudku, jehož metody
a závěry byly relevantně zpochybněny. Protože nebylo provedeno jeho náležité
posouzení, bylo rozhodnuto na základě nedostatečné míry pravděpodobnosti, přístup
soudů k posudku byl podle stěžovatelky nekritický, nebylo provedeno dostatečně
logické zhodnocení věci, a ani (s ohledem na výsledek) nezbytná konfrontace s dalšími
odborníky. Požadavek na dostatečné přezkoumání byl vzhledem ke skutkovému stavu
a samotnému oboru (tj. písmoznalectví) důvodný. Pokud by se soudy měly spoléhat na
jeden jediný posudek bez odborné revize, a to v oboru zkoumání, kde „subsumpce
skutkového stavu z povahy věci odpovídá velkou měrou subjektivnímu hodnocení
znalce“, nejsou takové závěry v souladu s principy právního státu.

15. V souvislosti s vyjádřením Nejvyššího soudu stěžovatelka zdůraznila, že pokud
v dovolacím řízení dané vady nenapravil, i jeho postup je vadný, neboť umožnil
průchod citelně nespravedlivému jednání.

16. K vyjádření vedlejšího účastníka poukázala na tu skutečnost, že když platila na účet
vedlejšího účastníka dne 17. 10. 2007 a 17. 4. 2008, neměla tušení, o čí účet jde, a jaký
je skutečný právní důvod takového plnění, protože v důsledku společného soužití s P.
M. běžně platila různé částky na různé účty a nevěděla, že by ji mohl uvést jako avala,
smlouvu o půjčce nikdy neviděla, nečetla, ani ve vztahu k ní nic nepodepsala.

17. Závěrem uvedla, že na ústavní stížnosti trvá, a dodala, že pokud samotná právní
úprava umožňuje takovouto tvrdost vůči směnečnému ručiteli, jemuž nenáleží žádná
možnost obrany, jde o natolik nevyvážený stav, že z něj mohou vznikat situace, kdy
základní lidská práva účastníků – směnečných ručitelů jsou silně zasažena, resp. kdy
právní úprava směnečného rukojemství není v souladu se základními principy
spravedlnosti.

V.
Procesní předpoklady projednání návrhu

18. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že
ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení,
v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu
projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až
31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní
prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona
o Ústavním soudu a contrario).

VI.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

19. Ústavní soud úvodem musí konstatovat, že jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83
Ústavy) není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo
dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je
Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími
zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují
hodnotový základ právního řádu daný ústavním pořádkem a mezinárodními závazky
České republiky. Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko)
z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelkou
namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti (viz sub
VI.b) důvodná.

VI.a
Námitky vůči hodnocení znaleckého posudku

20. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě vytkla obecným soudům, že se důkladně
nezabývaly otázkou pravosti podpisu na předmětné směnce, a v této souvislosti namítla,
že krajský soud sám před vypracováním znaleckého posudku posuzoval shodu podpisu
na směnce s různými jejími podpisy nacházejícími se v soudním spise, v dané věci
k důkazu provedený znalecký posudek hodnotil „nekriticky“, a proto řádně neposoudil
její výhrady, pokud jde o správnost závěrů uvedené znalkyně (a nevyhověl jejímu
návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku).

21. Ústavní soud s ohledem na své postavení v ústavním systému, a z něho pramenící
vztah k obecné justici (viz sub 19), opakovaně připomíná, že vedení řízení, zjišťování
a hodnocení skutkového stavu, výklad „podústavního“ práva a jeho aplikace na
jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich
rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami,
které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom
jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. V případě „důkazního řízení“ za takovouto
vadu lze mj. považovat natolik chybné hodnocení důkazů ze strany obecných soudů (jež
obvykle bývá způsobeno zjevným skutkovým omylem či evidentní logickou chybou
v příslušném myšlenkovém procesu), na základě kterého nastává tzv. extrémní rozpor
mezi provedenými důkazy a jejich skutkovými (a potažmo právními) závěry; pokud
tomu tak není, s ohledem na výše uvedené se uplatní (mnohokrát opakovaná) teze,
podle níž Ústavnímu soudu nepřísluší „přehodnocovat“ hodnocení důkazů ze strany
obecných soudů, a to ani v případě, že by se s ním sám neztotožňoval. Z tohoto důvodu
je povinností stěžovatele v ústavní stížnosti uplatnit (alespoň obsahově) námitku tzv.
extrémního rozporu a současně specifikovat pochybení, jehož se obecný soud měl ve
svých úvahách dopustit.

22. Jak patrno z odůvodnění napadených rozsudků krajského soudu a vrchního soudu,
oba se na základě stěžovatelčiných námitek otázkou přesvědčivosti a věrohodnosti
znaleckého posudku zabývaly, přičemž se vypořádaly s výhradami, které stěžovatelka
vůči metodice i závěrům soudní znalkyně uplatnila, a potažmo i s jejím návrhem na
doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem. Ostatně o tom, že stěžovatelka
o půjčce na koupi pozemku na stavbu rodinného domu věděla a že směnku podepsala,
nepřímo svědčí obsah smlouvy o půjčce, dle níž podmínkou převodu bylo vystavení
směnky avalované stěžovatelkou (byť ona sama jako účastnice smlouvy o půjčce
nevystupovala), a že ze svého účtu zaslala vedlejšímu účastníkovi dvakrát částku
16 296 Kč (byť ve druhém případě s nesprávným variabilním symbolem). Z hlediska
ústavnosti tak nelze obecným soudům v tomto bodě nic vytknout; ústavní stížnost je
proto v této části zjevně neopodstatněná.

VI.b
Opomenutí tzv. kauzálních námitek stěžovatelky jako směnečného ručitele

23. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka s odkazem na nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 457/10 (viz sub 6) obecným soudům vytkla, že postupovaly
formalisticky, když – vycházejíce z toho, že se nemohou zabývat tzv. kauzálními
námitkami stěžovatelky jakožto avala (směnečného ručitele či rukojmího) předmětné
směnky, který neprokázal, a ani netvrdil svou účast na mimosměnečném vztahu –
nezkoumaly, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nelze jednání vedlejšího
účastníka považovat za zneužití (směnečného) práva. Pro upřesnění dlužno podotknout,
že krajský soud se k tzv. kauzálním námitkám vyjádřil, avšak jen na okraj, vrchní soud
se jimi odmítl zabývat s tím závěrem, že ani krajský soud k tomu neměl žádný prostor,
přesto však se vyjádřil (jen) k námitce „lichvářských úroků“; Nejvyšší soud pak odmítl
věcně projednat stěžovatelčino dovolání z důvodu, že je dovolací argumentace založena
jen na tzv. kauzálních námitkách.

24. Již ve stěžovatelkou zmíněném nálezu (sub 23), jakož i v dalších [viz např. nálezy
ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 980/13 (N 126/73 SbNU 903) a ze dne 31. 8. 2015 sp.
zn. II. ÚS 1287/14; srov. také nález ze dne 16. 10. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 16/12 (N 174/67
SbNU 115; 369/2012 Sb.)], Ústavní soud v souvislosti s ustanovením § 17 zákona
směnečného a šekového řešil problematiku vzájemného vztahu „formálnosti“
směnečného řízení a možnosti uplatnění tzv. kauzálních námitek, a dospěl k závěru, že
institut směnky je sice založen na přísné formálnosti směnečných vztahů, nicméně tato
formálnost samotná by neměla vychylovat práva ze směnečného vztahu plynoucí ve
prospěch jedné ze zúčastněných stran, zejména je-li druhou smluvní stranou spotřebitel
(nepodnikatel), po němž nelze znalost specifické směnečné úpravy spravedlivě
požadovat. Vzhledem k tomu již v minulosti Ústavní soud zaujal stanovisko, podle
kterého není vyloučeno vznášet i tzv. kauzální námitky proti majiteli indosované
směnky, i když nebyla naplněna dispozice citovaného ustanovení § 17 zákona
směnečného a šekového, podle kterého ten, kdo je žalován ze směnky, nemůže činit
majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k
dřívějším majitelům, „ledaže majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu
dlužníka“. Především pak v nálezu ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 290/15 Ústavní
soud konstatoval, že tyto premisy se uplatní i na posuzování otázky (ne)přípustnosti tzv.
kauzálních námitek uplatněných směnečným ručitelem (avalem) s tím, že obecné soudy
jsou povinny při své rozhodovací činnosti (s ohledem na konkrétní okolnosti
posuzovaného případu) hledat taková interpretační a aplikační východiska, která zabrání
zneužívání práv v důsledku nepřiměřené aplikace směnečných institutů v neprospěch
účastníka směnečného vztahu – spotřebitele.

25. Tvrdila-li tedy v řízení stěžovatelka, že vedlejší účastník zneužil „směnečné
přísnosti“, a v této souvislosti uplatnila konkrétní námitky, jež by současně bylo možno
kvalifikovat jako tzv. námitky kauzální, bylo povinností obecných soudů se jimi
zabývat. Zde je třeba podotknout, že v souzené věci sice šlo o smluvní vztah mezi
fyzickými osobami, avšak postavení smluvních stran v něm bylo fakticky zcela odlišné,
resp. nerovné. Předmětnou půjčku vedlejší účastník poskytl v přímé souvislosti
s podnikatelskou činností společnosti Ekonomické stavby s. r. o., ve které sám působil
jako jednatel, kdy tato firma měla být dodavatelem rodinného domu na pozemku, na
jehož zakoupení byla půjčka P. M. vedlejším účastníkem (účelově) poskytnuta, přičemž
tuto činnost, při níž docházelo k opakovanému používání směnek, vedlejší účastník
vykonával (dle všeho) častěji [srov. nález ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 563/11
(N 186/67 SbNU 241); srov. také č. l. 49 a násl. soudního spisu, popř. mediální zájem o
tuto činnost týkající se společnosti Ekonomické stavby s. r. o. na internetové adrese
http://www.penize.cz]. Šlo tedy o poněkud specifickou podnikatelskou činnost, kde
vedlejší účastník vystupoval jako „profesionál“.

26. Z těchto důvodů bylo třeba zkoumat, zda vedlejší účastník nezneužil své právo na
vyplnění směnečné sumy podle dohody obsažené ve smlouvě o půjčce, resp. zda
směnka nebyla nástrojem k tomu, aby „kryla“ jednání vedlejšího účastníka contra
bonos mores v rámci mimosměnečného vztahu. V tomto ohledu je třeba řádně projednat
také stěžovatelčinu námitku nepřiměřenosti smluvní pokuty ve výši 0,25 % za každý
den prodlení, která v kombinaci se smluvním úrokem 16 % p. a. měla představovat úrok
v celkové výši 107,25 % z půjčené částky ročně. Krajský soud totiž pouze konstatoval,
že dané ujednání neodporuje dobrým mravům, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 5. 2007 sp. zn. 33 Odo 438/2005 (jímž argumentoval vedlejší
účastník), a s jeho postupem se ztotožnil i vrchní soud, který pouze takový úrok shledal
„vyšším“, nikoliv však (zřejmě) nepřiměřeným, nicméně o samotný rozhodovací důvod
patrně nešlo (viz výše), jakkoli měla být tato otázka předmětem posouzení.

27. K právě uvedenému (sub 26) je především nutno připomenout, že v tomto rozsudku
Nejvyšší soud sice akceptoval smluvní pokutu ve výši 0,5 % za každý den prodlení jako
souladnou s dobrými mravy, současně však podle judikatury tohoto soudu není
podstatná jen absolutní výše smluvní pokuty (k ní srov. i rozsudek ze dne 27. 2. 2007
sp. zn. 33 Odo 236/2005), ale také to, za jakých okolností (srov. obraty „s přihlédnutím
ke všem okolnostem“ a „žalovaní se nemohou bránit splnění své smluvní povinnosti
poukazem na dobré mravy, jestliže mohli zabránit růstu celkové výše smluvní pokuty
tím, že by svou povinnost vrátit půjčenou částku splnili v co nejkratší době“
v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu) a za jakým účelem (z hlediska funkce, jakou
měla plnit) byla smluvní pokuta sjednána (viz např. rozsudky ze dne 25. 10. 2007
sp. zn. 26 Odo 371/2006, ze dne 26. 5. 2009 sp. zn. 23 Cdo 873/2009, ze dne 26. 5.
2009 sp. zn. 23 Cdo 485/2009, ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. 33 Cdo 1682/2007).
Konkrétně v daném případě je přitom otázkou, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit,
neboť jde-li o funkci zajišťovací, nutno vzít v úvahu, že pohledávka vůči P. M. byla
zajištěna také zmíněným zástavním právem, kdy včasné zaplacení garantoval jednak
dosti vysoký smluvní úrok, jednak možnost realizace zástavního práva. Není ani zřejmé,
že by měla smluvní pokuta plnit funkci „paušalizované“ náhrady škody, zvláště pak za
situace, kdy se zapůjčená částka již tak zhodnocovala v důsledku skutečně
„nadstandardního“ 16% úročení; ostatně o tom, že by vedlejší účastník půjčené peníze
potřeboval mít k dispozici v termínu splatnosti, nenasvědčuje postup, kdy žalobu podal
po více než 3 letech. Jinak řečeno, otázkou je, zda účelem daného ujednání nebylo
především profitovat na těch, kteří s vidinou možnosti pořídit si bydlení ve vlastním
rodinném domě od společnosti Ekonomické stavby s. r. o., aniž by měli alespoň
hotovost na koupi pozemku, přistoupí na zcela nevýhodné podmínky stanovené
vedlejším účastníkem a následně se ocitnou v prodlení třeba v důsledku složité životní
situace, jako tomu bylo v souzené věci, kdy do hry vstoupily nejen ono nadstandardní
úročení, nýbrž i postup vedoucí k významnému prodlení směnečného rukojmího, tedy
stěžovatelky (viz zejména sub 6).

28. Stěžovatelka ve svém odvolání (ve stručnosti řečeno) předestřela otázku, zda může
jako směnečný rukojmí za daných okolností (pozn.: ty byly v dovolání podrobně
popsány, včetně konkrétních výhrad, jež stěžovatelka měla vůči postupu vedlejšího
účastníka) namítat, že jednání majitele směnky nebylo v souladu s dobrými mravy (čl. I
bod 1 a 3 dovolání), a v návaznosti na to závadné jednání vedlejšího účastníka
specifikovala (čl. I bod 4 dovolání). Nejvyšší soud vyšel z toho, že stěžovatelka
nezpochybnila správnost právního posouzení věci ze strany soudů nižších stupňů, podle
něhož směnečnému rukojmí nenáleží tzv. kauzální námitky. Stěžovatelka v dovolání
sice uvedla, že podle konstantní judikatury jí jako směnečnému rukojmímu tzv. kauzální
námitky nepřísluší (viz čl. II dole), nicméně měla za to, že námitku zneužití směnky,
kterou postavila na konkrétních důvodech majících povahu právě tzv. kauzálních
námitek, lze ve směnečném řízení (eventuálně úspěšně) uplatnit. Dlužno dodat, že
otázku výkonu práva ze směnky v rozporu s dobrými mravy lze stěží posuzovat bez
ohledu na kauzální souvislosti, neboť směnka samotná nemůže být „nemravná“;
nemravným může být její použití v konkrétní situaci, tj. tam, kde by věřitel nemohl být
v uplatňování svého nároku z mimosměnečného vztahu vůči dlužníkovi jako slabší
straně dle všeho jakkoliv úspěšný. Vzhledem k tomu dospěl Ústavní soud k závěru, že
stěžovatelka ve svém dovolání, posuzovaném z hlediska jeho obsahu, takto dostatečně
zřetelně vymezila otázku, zda aval může uplatnit tzv. kauzální námitky, přičemž
zpochybnila správnost jejího právního posouzení odvolacím soudem.

29. S ohledem na výše uvedené závěry nutno konstatovat, že krajský soud a vrchní soud
(viz sub 23) tím, že se řádně nezabývaly stěžovatelkou uplatněnými tzv. kauzálními
námitkami, porušily její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a téhož
porušení se v řízení o dovolání dopustil i Nejvyšší soud, pokud stěžovatelce v rozporu
s čl. 4 Ústavy neposkytl ochranu, ačkoli k tomu měl zákonem vymezený prostor.
Ústavní soud zdůrazňuje, že uznává význam směnečného práva jako prostředku pro
rozvoj závazkových vztahů, a jako jejich „pevný bod“, a neztotožňuje se s výhradami
stěžovatelky vůči jeho tvrdosti a přísnosti, nehledě na to, že již dochází k postupnému
zmírňování její materiální, formální a procesní stránky (srov. např. vývoj právní úpravy
směnečného platebního rozkazu v § 175 o. s. ř., nemluvě o postupně rušeném, s
vývojem směnečného práva spojeným, a nyní zakázaným, vězněním dlužníků – viz čl. 8
odst. 2 věta druhá Listiny). Z povahy věci plynoucí požadavek přísné formálnosti
skripturních závazkových vztahů (dopadá však stejně na všechny účastníky směnečného
vztahu) by proto neměl vychylovat práva se směnečným vztahem spojená ve prospěch
jedné ze zúčastněných stran, zejména je-li ve směnkou zajišťovaném smluvním vztahu
druhou smluvní stranou spotřebitel (viz již nález sp. zn. I. ÚS 290/15 citovaný sub 24).
To pak znamená, že rigorózní předpisy směnečného práva nelze, bez ohledu na to, že
institut směnky je založen na přísné formálnosti směnečných vztahů (tzv. rigor
cambialis), vykládat tak, že vylučují právo na soudní ochranu též směnečného ručitele,
který s přihlédnutím k okolnostem případu uplatňuje kauzální námitky, které důvodně
nasvědčují možnému zneužití práva majitelem směnky.

30. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní
stížnosti vyhověl a napadená soudní rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a)
zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že
od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 24. ledna 2017

Jan Filip
předseda senátu

Vydáno: 24. January 2017
Vloženo: 27. February 2017