JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 1250/12

K uložení výjimečného trestu za pokus zločinu vraždy

Právní věty

  1. Pokus trestného činu je vždy typově méně závažnou formou trestného činu než dokonaný trestný čin. Nedostatek následku, jako součásti objektivní stránky trestného činu, nesporně snižuje stupeň škodlivosti pokusu oproti dokonanému trestnému činu. Újma způsobená pokusem trestného činu na individuálních právech poškozeného a na společenských zájmech (právních statcích) je vždy menší, než je tomu u dokonaného trestného činu.

    Princip proporcionality mezi utrpěnou újmou na straně jedné a mezi ukládanou sankcí na straně druhé vyžaduje, aby trest ukládaný za pokus byl zásadně nižší než za dokonaný čin. V přehnaně přísném trestání přípravy a pokusu je spatřováno přepínání trestní represe.

    Fakt, že pachatel pokusem trestného činu způsobí menší škodlivý následek, než jaký je jinak obvyklý u dokonaných trestných činů téže skutkové podstaty, je třeba posoudit jako polehčující okolnost podle § 41 písm. i) tr. zákoníku.

    V posuzovaném případě je třeba jako závažnou vadu při vyměřování trestu hodnotit fakt, že obecné soudy vůbec nepřihlédly k tomu, že pachatelka svým vlastním přičiněním (přivoláním lékařské pomoci k osobě, které předtím sama podala toxickou látku) přispěla k tomu, že k dokonání činu nedošlo. I když počínání pachatelky v průběhu páchání činu a po jeho skončení nesplňovalo znaky dobrovolného upuštění od dalšího jednání a odstranění hrozícího nebezpečí ve smyslu § 21 odst. 3 tr. zákoníku a nemůže vést k její beztrestnosti, nicméně není zcela bezvýznamné a je namístě je zohlednit v její prospěch při výměře trestu.

    Uložení výjimečného trestu (§ 54 tr. zákoníku) musí být podloženo zcela mimořádnými a náležitě zdůvodněnými okolnostmi. Zákonné podmínky aplikace institutu výjimečného trestu je nutno interpretovat restriktivně. O uložení výjimečného trestu lze uvažovat pouze tehdy, pokud se spáchaný skutek svými charakteristikami velmi výrazně odchyluje od typických jednání subsumovatelných pod skutkovou podstatu některého ze zvlášť závažných zločinů.

    Z obecných pravidel vyměřování trestů vyplývá, že nelze tu samou skutečnost přičítat k tíži pachatele vícekrát – jednou jako znak skutkové podstaty trestného činu, podruhé jako přitěžující okolnost a potřetí jako okolnost svědčící o velmi vysoké závažnosti zločinu ve smyslu § 54 odst. 2 tr. zákoníku; uplatní se zde analogicky zákaz vícenásobného přičítání, vyslovený v § 39 odst. 4 tr. zákoníku.

    Znak „velmi vysoké závažnosti“, jako podmínka pro uložení výjimečného trestu podle § 54 tr. zákoníku, není zpravidla dán v případech, kdy nedojde k dokonání trestného činu, nýbrž skutek je ukončen ve stadiu přípravy nebo pokusu; typová závažnost přípravy a pokusu trestného činu je vždy nižší, než je tomu u dokonaného trestného činu, a zpravidla nedosahuje stupně vyžadovaného pro uložení výjimečného trestu.

    Uložení výjimečného trestu podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku, aniž by pro to byly splněny podmínky, představuje svévolnou aplikaci právních norem, neslučitelnou s kautelami práva ústavního. Napadenými rozhodnutími obecných soudů v dané věci bylo porušeno ústavně garantované právo stěžovatelky na soudní ochranu a na spravedlivý proces, zakotvené v ustanovení čl. 36 Listiny.

Nález

Ústavního soudu – III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické – ze dne 13. listopadu 2012 sp. zn. III. ÚS 1250/12 ve věci ústavní stížnosti V. S. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. března 2011 č. j. 2 T 4/2011- -810, kterým byla stěžovatelka uznána vinnou pokusem zločinu vraždy a odsouzena k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 25 let, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2011 sp. zn. 8 To 40/2011, kterým bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2011 č. j. 3 Tdo 1360/2011-43, jímž bylo zamítnuto stěžovatelčino dovolání, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Vrchního soudu v Praze a 3. Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a A) Nejvyššího státního zastupitelství, B) Vrchního státního zastupitelství v Praze a C) Krajského státního zastupitelství v Plzni jako vedlejších účastníků řízení.

Výrok

I.Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. března 2011 č. j. 2 T 4/2011-810 se ruší ve výroku o trestu.
II.Ústavní stížnost v té části, která směřuje proti zbývajícím výrokům rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. března 2011 č. j. 2 T 4/2011-810, se zamítá.
III.Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2011 sp. zn. 8 To 40/2011 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. prosince 2011 č. j. 3 Tdo 1360/2011-43 se ruší.

Odůvodnění

I.
1.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 4. 2012, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být dotčeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

2.

Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka především v tom, že se obecné soudy nevyrovnaly s její obhajobou, nedostatečně zjistily skutkový stav věci a provedené důkazy hodnotily jednostranně v její neprospěch․ Soudy prý postupovaly v extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry. Na podkladě nesprávně zjištěného skutkového stavu provedly soudy vadnou právní kvalifikaci. Argumenty, které vznesla stěžovatelka v průběhu trestního řízení na svou obhajobu, se obecné soudy zabývaly jednostranně a účelově a jejich závěry nemají oporu v provedeném dokazování. Soudy zjištěný skutkový stav neposkytuje spravedlivý podklad pro rozhodnutí o vině a trestu. Dle stěžovatelčina názoru jsou vydaná rozhodnutí v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.

3.

Konkrétně stěžovatelka obecným soudům vytýká, že nevěnovaly náležitou pozornost zjištění motivace jednání, které je jí kladeno za vinu. Skutečnost, že stěžovatelka přivolala k dítěti jevícímu příznaky otravy záchrannou lékařskou službu, měly obecné soudy dle mínění stěžovatelky posoudit jako dobrovolné upuštění od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a odstranění hrozícího nebezpečí, způsobující zánik trestní odpovědnosti za pokus trestného činu ve smyslu § 21 odst. 3 trestního zákoníku. Soudy prý nesprávně zhodnotily věrohodnost svědecké výpovědi její nezletilé dcery Anny (jedná se o pseudonym), zejména to, že jí použité formulace, neadekvátní jejímu věku, svědčí o ovlivnění výpovědi ze strany otce a babičky. Další námitky zpochybňují věrohodnost svědecké výpovědi R. Š. Soudy náležitě nepřihlédly ke skutečnosti, že nezletilá dcera Anna si při vyšetřovacím pokusu dokázala sama otevřít uzávěr lahve s nemrznoucí kapalinou ANTIFREEZE.

4.

Další stěžovatelčina námitka směřuje proti právní kvalifikaci jejího jednání jako usmrcení „po předchozím uvážení“, v němž byl spatřován kvalifikační znak ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Nalézací soud prý tento znak chybně dovodil ze skutečnosti, že v jejím bytě byl nalezen časopis s článkem o otravách způsobovaných nemrznoucí chladicí kapalinou pro automobilové motory, aniž by však dokázal, že stěžovatelka tento článek někdy přečetla.

5.

Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že je „soudem vypodobněna jako zcela negativní osobnost se zásadními protispolečenskými rysy, na straně druhé jsou zcela pomíjeny zásadní pozitivní rysy“. Poukazuje na to, že ze svědeckých výpovědí učitelek mateřské školy vyplývá, že o svou nezletilou dceru Annu řádně pečovala, kladně byla také hodnocena ve svém zaměstnání v pečovatelské službě.

6.

Hlavní stěžovatelčina výtka směřuje proti uložení výjimečného trestu odnětí svobody podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku ve výměře dvaceti pěti let. Stěžovatelka se domnívá, že pro uložení výjimečného trestu nebyly splněny zákonné podmínky a výměra trestu „je zcela nepřiměřená“.

II.
7.

Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu napadených rozhodnutí, z vyjádření účastníků řízení, jakož i ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 2 T 4/2011, jejž si Ústavní soud vyžádal, se zjišťuje:

8.

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. března 2011 č. j. 2 T 4/2011-810 byla stěžovatelka (v trestním řízení „obviněná“) uznána vinnou pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 2 a odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a odsouzena za použití § 54 odst. 1 a 2 tr. zákoníku k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti pěti let. Pro výkon trestu byla zařazena podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla dále zavázána nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky – pobočce Karlovy Vary škodu ve výši 225 729 Kč s úrokem z prodlení. Se zbytkem nároku byla poškozená organizace odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

9.

Trestného činu se stěžovatelka (zkráceně řečeno) dopustila tím, že dne 30. 8. 2010 ve večerních hodinách dala své šestileté dceři Anně, se záměrem ji usmrtit, vypít nápoj s přesně nezjištěným množstvím nemrznoucí chladicí kapaliny „ANTIFREEZE EXTRA“, obsahující smrtelnou dávku toxické látky etylenglykol. Poté, co se u dcery projevily příznaky otravy, nezajistila pro ni poskytnutí okamžité pomoci, rychlou záchrannou službu přivolala až po několika hodinách v 0:55 hodin dne 31. 8. 2010 a nesdělila lékařům pravou příčinu otravy, čímž oddálila zahájení adekvátní léčby. Tento čin spáchala po plánovité přípravě, tedy poté, co se z časopiseckého článku dozvěděla o toxických účincích nemrznoucí směsi, směs zakoupila a předstírala přitom, že ji kupuje pro svého známého Z. P., a předem vytvářela smyšlenou legendu, že dceru postihla nevolnost po návratu z návštěvy u jejího otce R. Š. Nezletilá dcera přežila otravu díky intenzivní lékařské péči, z nemocničního léčení byla propuštěna dne 15. 9. 2010 bez zjevných příznaků trvalého poškození zdraví.

10.

Proti výrokům o vině a o trestu prvoinstančního rozsudku podala obžalovaná odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 8 To 40/2011 ze dne 11. května 2011 zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné.
11.

O dovolání obžalované rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. prosince 2011 č. j. 3 Tdo 1360/2011-43 tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu zamítl.

III.
12.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků k ústavní stížnosti. Ve vyjádřeních Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2012, Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2012 a Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012 je rekapitulován dosavadní průběh trestního stíhání a je poukazováno na to, že stěžovatelka v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky uplatněné již v trestním řízení. Její námitky jsou pokládány za neopodstatněné a je navrhováno odmítnutí, resp. zamítnutí ústavní stížnosti. V podrobnostech odkazují tyto orgány činné v trestním řízení na argumentaci uvedenou v napadených rozhodnutích. Protože tato vyjádření neobsahují žádné nové skutečnosti, které by nebyly známy z průběhu trestního řízení, nezasílal je Ústavní soud stěžovatelce k replice.

IV.
13.

Účastníci souhlasili s upuštěním od ústního jednání. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu od ústního jednání upustil.

V.
14.

Ústavní soud shledává, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná.

15.

Nedůvodné jsou stěžovatelčiny námitky proti výrokům napadených rozhodnutí obecných soudů o vině a o náhradě škody, jimž je vytýkán údajný extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry a údajně vadná právní kvalifikace inkriminovaného jednání.

16.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a 90 Ústavy České republiky), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83 a 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08 ze dne 25. 6. 2009 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

17.

Pokud jde o dokazování před obecnými soudy, byl by dán důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu zejména tehdy, jestliže dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2, 4 a 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241) či sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94 (citováno již výše), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)].

18.

Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění, a fakticky tak nahrazovat soud nalézací [srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Pokud jde o výpovědi svědků, je především úkolem nalézacího soudu, aby posoudil věrohodnost svědeckých výpovědí, neboť v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti má k takovému posouzení po provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.

19.

V projednávané věci Ústavní soud především zkoumal, zda postup obecných soudů nebyl v rozporu se zásadou presumpce neviny, zejména principem in dubio pro reo [srov. čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 tr. řádu, § 226 písm. a) tr. řádu], podle něhož obžalovanému v trestním procesu musí být vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána. Tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293), I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389), I. ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008 (N 92/49 SbNU 381), I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257)]. Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž v posledku je to trestní soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (srov. § 2 odst. 5 in fine tr. řádu). V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377) Ústavní soud konstatoval, že pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.

20.

Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti zčásti uplatnila argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu toliko další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek její obhajoby, jimiž se již obecné soudy v původním řízení obsáhle zabývaly; Ústavní soud tudíž považuje za vhodné v podrobnostech na rozhodnutí těchto soudů odkázat.

21.

V nyní posuzované věci věnovaly obecné soudy hodnocení důkazů náležitou pozornost a své závěry o vině a o náhradě škody v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vyložily. Z ústavněprávního hlediska tyto závěry obstojí.

22.

Z ústavněprávního hlediska nelze nic namítat ani proti právní kvalifikaci trestného činu ani proti posouzení inkriminovaného jednání jako usmrcení „po předchozím uvážení“, v němž byl spatřován kvalifikační znak ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku.

23.

Ústavní soud neshledal žádné pochybení ani v závěru obecných soudů, že nebyly splněny podmínky dobrovolného upuštění od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a odstranění hrozícího nebezpečí, a že tudíž nedošlo k zániku trestní odpovědnosti obviněné za pokus trestného činu ve smyslu § 21 odst. 3 trestního zákoníku.

24.

Stížnostní námitky uvedené shora v bodech 15 až 23 shledal Ústavní soud nedůvodnými, a proto ústavní stížnost směřující proti výrokům prvoinstančního rozsudku o vině a o náhradě škody zamítl podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

VI.
25.

Naproti tomu však Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je důvodná, pokud namítá protiústavnost uložení mimořádného trestu ve výměře dvaceti pěti let odnětí svobody. Interpretace zákonných podmínek pro uložení tohoto konkrétního trestu ze strany obecných soudů je extrémně vadná a uložený trest je extrémně neproporcionální k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a k poměrům pachatelky, k vině pachatelky a ke stupni škodlivých následků způsobených trestným činem.

26.

Obecné soudy pochybily především v tom, že jimi vyměřený velice přísný trest uložily za spáchání toliko pokusu trestného činu, aniž by přitom zohlednily, že závažnost (škodlivost) pokusu trestného činu je vždy nižší, než je tomu u dokonaného trestného činu.

27.

Ústavní soud pokládá za vhodné uvést na tomto místě několik obecných poznámek k problematice trestnosti pokusu trestného činu a k výměře trestu za pokus:

28.

V historickém vývoji trestněprávní úpravy, justiční praxe a nauky trestního práva docházelo k rozdílnému nazírání na tyto otázky: a) zda se pokus trestného činu má trestat u všech trestných deliktů, b) zda se má pokus trestat stejně jako dokonaný trestný čin či mírněji.

29.

Státní, politické a právní systémy inklinující k vyšší míře represivity trestního práva, od níž očekávají větší efektivitu při potírání kriminality, se zpravidla vyznačují generální trestností pokusu (někdy dokonce i přípravy) u všech druhů deliktních jednání a tím, že zásadně požadují vyměřování stejných trestů za pokus nebo přípravu jako za spáchání dokonaného trestného činu. Extrémních poloh dosáhla tato koncepce drakonického trestání pokusu či přípravy ve středověku, v nedávné době pak v totalitních státech (viz např. Freisler, R. Nationalsozialistisches Recht und Rechtsdenken. Berlin, Wien : Industrieverl. Spaeth & Linde, 1940; tento neblaze proslulý německý autor spatřoval již v přípravných stadiích a v pokusu trestného činu jasný důkaz o “zločineckých sklonech“ pachatele, zasluhujícího z generálně preventivních důvodů co nejpřísnější trest).

30.

Příznačným a převládajícím rysem vývoje novodobého liberálního trestního práva v demokratických právních státech je vůdčí idea, že pokus trestného činu může (nebo dokonce musí) být trestán mírněji než dokonaný trestný čin. Nedostatek následku, jako součásti objektivní stránky trestného činu, nesporně snižuje stupeň škodlivosti (společenské nebezpečnosti) pokusu oproti dokonanému trestnému činu. Újma způsobená pokusem trestného činu na individuálních právech poškozeného a na společenských zájmech (právních statcích) je vždy menší, než je tomu u dokonaného trestného činu. Princip proporcionality mezi utrpěnou újmou na straně jedné a mezi ukládanou sankcí na straně druhé vyžaduje, aby trest ukládaný za pokus byl zásadně nižší než za dokonaný čin. V přehnaně přísném trestání přípravy a pokusu je spatřováno přepínání trestní represe.

31.

K tomuto liberálnímu trendu se přihlásila řada vynikajících právních teoretiků v zahraničí i u nás. Pro obligatorní zmírnění trestu u pokusu (tj. ve všech případech) se vyslovují např. němečtí teoretici Baumann a Weber (Baumann, J., Weber, U. Starfrecht. Allgemeiner Teil. 9. Aufl. 1985, s. 477 a násl.), Schönke, Schröder a Eser (Schönke, A. et al. Strafgesetzbuch. Kommentar, 24. Aufl., 1991, § 23 Rdn. 6), stejně jako švýcarský právní vědec Stratenwerth (Stratenwerth, G. Schweizerisches Strafrecht. Allgemeiner Teil, Bd. I, 1982, Rnd. 682). Jeden z nejvýznamnějších a světově uznávaných teoretiků profesor Jescheck píše, že „v rámci pravidelných trestních sazeb musí být skutečnost, že zůstalo u pokusu, zohledněna jako skutečnost zmírňující trest (strafmildernd)“ – viz Jescheck, H.-H., Weigend, T. Lehrbuch des Strafrechts. Allgemeiner Teil. 5. Aufl. Berlin : Duncker&Humblot, 1993, s. 523.

32.

Z českých právních vědců soudí Solnař, že „není pochyby, že nedostatek následku (účinku) snižuje stupeň nebezpečnosti pokusu a tím spíše i přípravy“, takže „míra nebezpečnosti pro společnost pokusu a přípravy zpravidla míry dokonaného činu nedosahuje“ (Solnař, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha : 1972, s. 277). Nezkusil kategoricky tvrdí, že „nedostatek následku charakteristický pro pokus je tak závažný, že nutně snižuje nebezpečnost každého pokusu ve srovnání s dokonaným deliktem … Pokud jde o výši trestu, platí, že ve srovnání s týmž trestným činem – pokud by byl dokonán – může být za pokus s ohledem na nedostatek následku uložen jen mírnější trest.“ (Nezkusil, J. Studie o pokusu v československém právu. Acta Universitatis Carolinae – Iuridica č. 1/1959, s. 70, 71.). Oto Novotný navrhuje, aby de lege ferenda bylo uvažováno o odlišné (nižší) trestní sazbě za přípravu a pokus trestného činu v porovnání s dokonaným trestným činem (Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 5. vyd. Praha : ASPI, 2007, s. 310).

33.

Zákonodárci zohledňují tento trend mírnějšího trestání pokusu ve srovnání s dokonaným trestným činem čtyřmi rozdílnými legislativními variantami:

a)V řadě zemí byla opuštěna idea obecné trestnosti pokusu; pokus je trestný pouze u zavažnějších druhů deliktů, zatímco u málo závažných deliktů zůstává pokus beztrestný. Tak je tomu např. v Německu, kde pokus zločinu (Verbrechen) je trestný vždy, zatímco pokus přečinu (Vergehen) je trestný toliko tehdy, stanoví-li tak výslovně zákon (srov. § 23 odst. 1 německého tr. zákoníku dStGB, 1871). Podobně pouze v případech, kde to trestní zákon ve zvláštní části výslovně připouští, je pokus trestný také ve Švédsku (viz kap. 23 § 1 švédského tr. zákoníku Brotsbalken, 1962) a ve Finsku (viz kap. 5 § 1 finského tr. zákoníku Rikoslaki Strafflag, 1989).

b)V některých zemích zákonodárce předepisuje pro pokus obligatorní snížení trestní sazby, vyjádřené zpravidla zlomkem horní hranice trestní sazby oproti dokonaným trestným činům. Tak nizozemský trestní zákoník vždy snižuje horní hranici trestní sazby při pokusu o jednu třetinu; je-li trest ohrožen doživotním trestem odnětí svobody, lze za pokus uložit nejvýše 15 let odnětí svobody (viz § 45 odst. 2, 3 nizozemského trestního zákoníku Wetboek von Strafrecht, 1868). Trestní zákoník Ruské federace vždy snižuje horní hranici trestní sazby při pokusu o jednu čtvrtinu (viz § 66 odst. 3 ugolovnogo kodeksa, 1996). Také finský trestní zákoník snižuje horní hranici trestní sazby u pokusu na tři čtvrtiny (viz kap. 6 § 8 odst. 2 finského tr. zákoníku Rikoslaki Strafflag, 1989).

c)Někde, např. ve Finsku, je obligatorně stanoveno, že ukončení trestného činu ve stadiu pokusu musí být vždy hodnoceno jako polehčující okolnost (viz kap. 6 § 8 odst. 1 bod 2 finského tr. zákoníku Rikoslaki Strafflag, 1989). Také rakouský trestní zákoník nařizuje obligatorně přihlédnout k ukončení trestného činu ve stadiu pokusu jako k tzv. zvláštnímu zmírňovacímu hledisku (Besonderer Milderungsgrund) při výměře trestu (§ 34 odst. 1 bod 13 öStGB, 1974).

d)Jako fakultativní zmírňovací pravidlo (Besonderer gesetzlicher Milderungsgrund) může být ukončení trestného činu ve stadiu pokusu zohledněno při výměře trestu podle německého trestního zákoníku. Je-li zmirňovací pravidlo aplikováno, potom se horní hranice trestní sazby snižuje na tři čtvrtiny a odstupňovaně se také snižuje dolní hranice trestní sazby; místo doživotního trestu lze uložit trest odnětí svobody na dobu určitou, jehož dolní hranice nesmí klesnout pod tři roky (viz § 49 dStGB, 1871).

34.

Český trestní zákoník upravuje trestání pokusu toliko fragmentárně a v porovnání se zahraničními úpravami nedostatečně reflektuje skutečnost, že pokus trestného činu je vždy typově méně závažnou formou trestného činu než dokonaný trestný čin a že z důvodu požadavku proporcionality trestních sankcí zasluhuje zpravidla vyměření mírnějšího trestu, než by tomu bylo v případě dokonání trestného činu.

35.

Český trestní zákoník stanoví obecnou trestnost pokusu u všech trestných činů, a to podle stejné trestní sazby jako u dokonaného trestného činu (§ 21 odst. 1 a 2 tr. zákoníku). V žádném případě se u pokusu zákonem nesnižuje horní nebo dolní hranice trestní sazby.

36.

Česká právní úprava toliko stanoví, že ukončení trestného činu ve stadiu pokusu je třeba obligatorně posoudit při výměře trestu jako polehčující okolnost podle § 41 písm. i) tr. zákoníku, tj. pokud pachatel pokusem způsobil nižší škodu nebo jiný menší škodlivý následek, než by tomu bylo v případě dokonaného trestného činu. Fakultativně může soud snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, odsuzuje-li pachatele za přípravu k trestnému činu nebo za pokus trestného činu (§ 58 odst. 5 tr. zákoníku). Fakultativně může soud upustit od potrestání v případech tzv. pokusu na nezpůsobilém předmětu útoku a pokusu nezpůsobilými prostředky (§ 46 odst. 2 tr. zákoníku). Při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud u přípravy a u pokusu trestného činu též k tomu, do jaké míry se jednání pachatele k dokonání trestného činu přiblížilo, jakož i k okolnostem a k důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo [§ 39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku].

37.

O správnosti této české kriminálněpolitické koncepce a jejího legislativního zakotvení lze zajisté pochybovat, avšak v rámci tohoto řízení o ústavní stížnosti nebyl Ústavní soud postaven před úkol abstraktní kontroly norem, takže neposuzoval soulad právní úpravy obsažené v trestním zákoníku s ústavními předpisy.

VII.
38.

Naproti tomu je však Ústavní soud povolán k tomu, aby na podkladě podané ústavní stížnosti posoudil, zda při konkrétní aplikaci trestního zákona nedošlo napadenými rozhodnutími obecných soudů k protiústavnímu zásahu do subjektivních základních práv stěžovatelky. V posuzovaném případě k takovému ústavněprávně relevantnímu pochybení došlo.

39.

Obecné soudy přisoudily nedostatečnou váhu tomu, že obžalovaná nebyla odsouzena za dokonaný trestný čin, nýbrž toliko za pokus trestného činu ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Šlo o tzv. ukončený pokus (pachatelka již učinila vše, co pokládala za nutné k dokonání činu), nicméně trestný čin nebyl dokonán, protože nedošlo ke způsobení následku, tj. k usmrcení člověka, jakožto naplnění pojmového znaku dokonané vraždy podle § 140 tr. zákoníku.

40.

Ustanovení § 21 odst. 2 tr. zákoníku praví, že „pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin“, nicméně vždy, tedy i u pokusu trestného činu platí, že při stanovení konkrétní výměry trestu je třeba obligatorně přihlížet ke všem kritériím platným pro výměru trestu, upraveným v § 39 tr. zákoníku. Mezi těmito relevantními kritérii jsou v § 39 odst. 2 uvedeny také následky trestného činu.

41.

V případě dokonaného trestného činu vraždy je pravidelným následkem usmrcení člověka, naproti tomu v případě pokusu vraždy k tomuto následku nedojde (může však dojít k jinému, zpravidla mírnějšímu následku). V posuzovaném konkrétním případě došlo právě k takovému mírnějšímu následku, který by za jiných okolností bylo možno posoudit nejspíše jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Trestným činem poškozené dítě bylo dva týdny hospitalizováno v nemocnici, po propuštění na něm nebyly patrny známky trvalého poškození zdraví a bylo schopno pokračovat v docházce do mateřské školy. Tuto skutečnost způsobení mírnějšího následku (v porovnání s dokonanou vraždou) je třeba posoudit ve srovnání s dokonanou vraždou jako polehčující okolnost podle § 41 písm. i) tr. zákoníku, protože pachatelka způsobila menší škodlivý následek, než jaký je jinak obvyklý u trestných činů téže skutkové podstaty (k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I, § 1–139. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 467). Takové (obligatorní) vyhodnocení mírnějšího následku (jako polehčující okolnosti) však žádný z obecných soudů neučinil.

42.

Jako závažnou vadu při vyměřování trestu je třeba hodnotit fakt, že obecné soudy vůbec nepřihlédly k tomu, že pachatelka svým vlastním přičiněním (přivoláním lékařské pomoci k osobě, které předtím sama podala toxickou látku) přispěla k tomu, že k dokonání činu (tj. k usmrcení dítěte) nedošlo. Podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne též „… k chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze … odstranit jiné škodlivé následky činu“. Je zajisté pravda, že v daném případě hlavní zásluhu na záchraně života dítěte měla vysoce kvalitní a velmi intenzivní lékařská péče. Nicméně však nelze přehlédnout, že by patrně k záchraně života dítěte nemohlo dojít, pokud by samotná pachatelka o příznacích otravy neinformovala svou matku L. S. (č. l. 190 trestního spisu) a svého známého M. V. (č. l. 267) a pokud by na jejich naléhání nepřivolala k dítěti rychlou záchrannou službu. I když se přihlédne k tomu, že stěžovatelka k přivolání pomoci přikročila s prodlením (mezi podáním toxické látky a přivoláním záchranné služby uplynuly asi 4 hodiny) a že svou konfabulací o příčině otravy ztížila určení přesné diagnózy a rychlé nasazení nejvhodnějších léčebných postupů, přesto však nelze neuznat, že poskytnutím své informace (ať už bylo motivováno jakkoli) a přivoláním pomoci přispěla k odvrácení smrti dítěte. Pokud by úmysl pachatelky usmrtit dítě byl zcela pevný a setrvalý, nic by jí v daném případě nebránilo v tom, aby dovedla tento záměr do samého konce. Fakt, že „na poslední chvíli“ pachatelka aktivně zasáhla do děje události ve snaze zabránit nejhoršímu, je potřebné zohlednit v její prospěch při výměře trestu; ostatně taková „bonifikace“ při výměře trestu plní též účel generální prevence (vede potenciální delikventy k úvaze, že se „vyplatí“ přičinit se o zmírnění následků trestného činu).

43.

Počínání pachatelky v průběhu páchání činu a po jeho skončení sice nesplňuje znaky dobrovolného upuštění od dalšího jednání a odstranění hrozícího nebezpečí ve smyslu § 21 odst. 3 tr. zákoníku a nemůže vést k beztrestnosti, nicméně není zcela bezvýznamné a je namístě je zohlednit v její prospěch při výměře trestu.

VIII.
44.

Za hrubě nesouladné se zásadami pro vyměřování trestu je třeba pokládat uložení výjimečného trestu odnětí svobody v trvání dvaceti pěti let podle § 54 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. Výše uloženého trestu je zcela neproporcionální ve vztahu ke stupni závažnosti činu.

45.

Jak napovídá již zákonné označení, je výjimečný trest ex definitione mimořádným institutem hmotného trestního práva, určeným pro kvantitativně velmi malou skupinu případů mimořádně závažné kriminality; pro jeho aplikaci musí být splněny zvláštní kvalifikované podmínky.

46.

Ústavní soud v jiných souvislostech [viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 396/03 ze dne 13. 5. 2004 (N 72/33 SbNU 213), III. ÚS 747/06 ze dne 4. 4. 2007 (N 62/45 SbNU 53)] vyslovil, že principům spravedlivého trestání a rovnosti občanů před zákonem v právním státě nejlépe odpovídá, jsou-li pravidelné případy kriminality postihovány v rozmezí „normálních“ trestních sazeb, stanovených ve zvláštní části trestního zákoníku. V nich zákonodárce vyjadřuje typový stupeň škodlivosti určitého druhu trestného deliktu a poskytuje orgánům činným v trestním řízení pevný rámec, v němž mají vyměřit konkrétní trest s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Tento způsob zákonodárného stanovení trestní sazby nejlépe vyhovuje zásadě nullum crimen, nulla poena sine lege, vyjádřené v čl. 39 Listiny, a principu, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Ukládání trestů v rámci pravidelné trestní sazby nejlépe odpovídá zásadě rovnosti občanů před zákonem (čl. 1 Listiny) a principu předvídatelnosti rozhodování soudů.

47.

Odchýlení se od obecné trestní sazby a uložení výjimečného trestu (§ 54 tr. zákoníku) musí být podloženo zcela mimořádnými a náležitě zdůvodněnými okolnostmi. Zákonné podmínky aplikace institutu výjimečného trestu je nutno interpretovat restriktivně.

48.

O uložení výjimečného trestu lze uvažovat pouze tehdy, pokud se spáchaný skutek svými charakteristikami velmi výrazně odchyluje od typických jednání subsumovatelných pod skutkovou podstatu některého ze zvlášť závažných zločinů.

49.

Podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku „trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let může soud uložit pouze tehdy, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena“. V posuzovaném případě považovaly obecné soudy za splněnou podmínku velmi vysoké závažnosti činu.

50.

Po skutkové stránce obecné soudy spatřují tuto velmi vysokou závažnost v takových znacích, jako je způsob provedení činu, zacílení útoku na vlastní nezletilé dítě, způsobení bolestivých následků otravy, snaha pachatelky o odvrácení podezření od vlastní osoby tím, že naznačovala, že k otravě dítěte mohlo dojít při návštěvě u otce R. Š., zatajování druhu toxické látky před lékaři.

51.

K tomu lze ovšem uvést, že jakákoli vražda je z podstaty věci vždy hrůzným činem, který lze téměř vždy charakterizovat velmi negativními hodnotícími úsudky a expresivními výrazy. Specifika, jimiž se vyznačuje posuzovaný skutek, nejsou nijak zvlášť neobvyklá či odlišná od jiných podobných deliktů, naopak se vyskytují v nezanedbatelném počtu analogických případů. Tak např. zaměření útoku proti vlastnímu dítěti se vyskytuje v nijak vzácných případech tzv. „rozšířených sebevražd“ (srov. např. Raboch, J., Zvolský, P. et al. Psychiatrie. Praha : Galén, 2001, str. 530); lze ostatně dodat, že analogický scénář zamýšlené rozšířené sebevraždy naznačuje ve svém prvním vysvětlení na policii i sama stěžovatelka (č. l. 98), orgány činné v trestním řízení však nevěnovaly prověření této verze žádnou pozornost. Také snaha pachatelů „zametat stopy“, přenášet odpovědnost na třetí (nevinné) osoby, zatajování relevantních informací před okolím apod. patří k běžnému repertoáru utajovacích a obhajovacích praktik u velkého množství pachatelů.

52.

Podstatný je fakt, že většinu takto soudem zdůrazňovaných znaků v neprospěch pachatelky lze podřadit pod pravidelné znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku nebo pod pravidelné přitěžující okolnosti podle § 42 tr. zákoníku. Z obecných pravidel vyměřování trestů vyplývá, že nelze tu samou skutečnost přičítat k tíži pachatel vícekrát – jednou jako znak skutkové podstaty trestného činu, podruhé jako přitěžující okolnost a potřetí jako okolnost svědčící o velmi vysoké závažnosti zločinu ve smyslu § 54 odst. 2 tr. zákoníku; uplatní se zde analogicky zákaz vícenásobného přičítání, vyslovený v § 39 odst. 4 tr. zákoníku.

53.

Aby tyto negativně hodnocené znaky mohly být důvodem pro aplikaci výjimečného trestu, musely by nabýt mimořádně vysoké intenzity. To však v posuzovaném případě konstatovat nelze.

54.

Ústavní soud má za to, že znak „velmi vysoké závažnosti“, jako podmínka pro uložení výjimečného trestu podle § 54 tr. zákoníku, není zpravidla dán v případech, kdy nedojde k dokonání trestného činu, nýbrž skutek je ukončen ve stadiu přípravy nebo pokusu; typová závažnost přípravy a pokusu trestného činu je vždy nižší, než je tomu u dokonaného trestného činu, a zpravidla nedosahuje stupně vyžadovaného pro uložení výjimečného trestu.

55.

Ústavní soud připomíná, že „pravidelná“ trestní sazba stanovená za kvalifikovaný zločin vraždy v § 140 odst. 3 tr. zákoníku činí patnáct až dvacet let odnětí svobody. Toto rozpětí a vysoká horní hranice trestní sazby (novým trestním zákoníkem oproti minulosti zvýšená) umožňuje dostatečně citlivě diferencovat konkrétní výměru trestu a vystihnout adekvátně stupeň závažnosti činu. Ústavní soud má za to, že v posuzovaném případě tato trestní sazba umožňuje uložit přiměřený a spravedlivý trest, aniž by bylo třeba sáhnout k uložení výjimečného trestu podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku.

56.

Ústavní soud je toho názoru, že v dané věci obecné soudy při rozhodování o druhu a výměře trestu náležitě nezohlednily všechna relevantní kritéria stanovená v § 39 tr. zákoníku, zejména osobní vlastnosti pachatelky, její předchozí život a možnosti její nápravy. Z provedených důkazů vyplývá, že obžalovaná byla po pracovní a občanské stránce hodnocena vesměs velmi pozitivně, nedopustila se v minulosti žádného trestného činu ani přestupku. Perspektivy její nápravy hodnotili znalci-psychiatři příznivě. Přílišným akcentováním negativních vlastností pachatelky a těch znaků trestného činu, které svědčily proti obviněné na jedné straně a bagatelizováním pozitivních vlastností obviněné na straně druhé porušily obecné soudy svou povinnost stejně pečlivě objasňovat a vyváženě hodnotit okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněné.

57.

V projednávaném případě obecné soudy hodnotily míru závažnosti trestného činu ve smyslu § 39 odst. 1 a § 54 odst. 2 tr. zákoníku chybným způsobem, který byl v zásadním rozporu s výsledky provedeného dokazování.

58.

Uložení výjimečného trestu podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku, aniž by pro to byly splněny podmínky, představuje svévolnou aplikaci právních norem, neslučitelnou s kautelami práva ústavního. Napadenými rozhodnutími obecných soudů v dané věci bylo porušeno ústavně garantované právo stěžovatelky na soudní ochranu a na spravedlivý proces, zakotvené v ustanovení čl. 36 Listiny.

59.

Protože v důsledku popsaných vad v řízení byl stěžovatelce uložen nepřiměřeně přísný trest odnětí svobody, došlo též k zásahu do sféry osobní svobody, zaručené článkem 8 Listiny.

60.

Toliko obiter dictum chce Ústavní soud poznamenat, že též v tomto případě lze vypozorovat obecný trend současné realizace sankční politiky v České republice. Ta spoléhá stále více na zostřování trestní represe a na odstrašující účinnost dlouhodobého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Výsledkem tohoto trestání je stále narůstající počet vězněných osob, pohybující se v posledních letech kolem čísla 20 500 aktuálně vězněných osob, a chronické přeplnění českých věznic. Na tomto nepříznivém stavu se v České republice podílí mj. též vysoký podíl dlouhodobých trestů odnětí svobody. Počet vězňů připadajících na 100 000 obyvatel činí v České republice cca 213 osob a je jedním z nejvyšších v celé Evropě (pro srovnání: v Německu činí tento počet 88 osob, ve Francii 96 osob, ve Švédsku 78 osob, v Dánsku 71 osoby). Svědčí to o tom, že očekávání kladená na efektivnost nepodmíněných trestů jsou přehnaná a nereálná; stav kriminality a úroveň bezpečnosti v České republice nejsou nijak výrazně lepší než v jiných srovnatelných zemích s mnohem nižším podílem vězeňské populace. Ústavní soud by rád vyjádřil očekávání, že tyto skutečnosti budou fundovaně zvažovány při formování a realizaci trestní politiky a že se odrazí též v legislativě a v justiční praxi.

61.

Ze všech shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížností napadený rozsudek nalézacího soudu zrušit ve výroku o trestu dle ustanovení § 82 odst. 2 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Napadená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu byla zrušena v celém rozsahu, protože by po kasaci prvoinstančního rozhodnutí nemohla samostatně obstát.

62.

Zrušením rozhodnutí uvedených ve výroku tohoto nálezu se vytváří prostor pro postup obecných soudů podle ustanovení § 314h až 314k trestního řádu. S přihlédnutím k závazným právním závěrům vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) je nalézací soud povinen znovu rozhodnout o trestu.

Vydáno: 13. November 2012
Vloženo: 09. April 2018