JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 4051/16

K podmínkám určování místní příslušnosti soudu v přípravném řízení trestním

Právní věty

Nejsou k dispozici

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha
Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. R. S.,
zastoupeného doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře
Gřivna & Šmerda, s.r.o., se sídlem Revoluční 1044/23, 110 00 Praha 1 – Staré Město,
směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 10. 2016, sp. zn. 43 Nt
86/2016, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2016, sp. zn.
44 To 466/2016, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 12. 2016, která splňuje
formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhal
zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo
stěžovatele na spravedlivý proces, chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluva“), právo stěžovatele na zákonného soudce, zakotvené v čl. 38
odst. 1 Listiny a v čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, právo stěžovatele nebýt zbaven
svobody jinak než z důvodů a způsobem stanoveným zákonem ve smyslu čl. 8 odst. 2 a
5 Listiny a že jejich vydáním nebyl respektován příkaz výkonu státní moci pouze
v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví,
obsažený v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a čl. 2 odst. 2
Listiny.

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. K vydání napadených rozhodnutí došlo v průběhu trestního řízení, v jehož
rámci bylo usnesením Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému
zločinu, Služba kriminální policie a vyšetřování, Sekce organizovaného zločinu-odbor
násilí, ze dne 7. 10. 2016, č. j. NCOZ-6655/TČ-2016, zahájeno trestní stíhání proti
stěžovateli pro podezření ze spáchání trestného činu vraždy dle ustanovení § 140 odst. 2
zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní
zákoník“), ve stadiu přípravy dle ustanovení § 20 odst. 1 trestního zákoníku. Tohoto
trestného činu se měl dle orgánů činných v trestním řízení dopustit tak, že měl zjednat
prostřednictvím svého spoluobviněného J. M. u spoluobviněného V. M. O. za úplatu
fyzickou likvidaci poškozeného R. E., s nímž měl mít obchodní spor.

3. Stěžovatel byl následně shora specifikovaným usnesením Obvodního soudu pro
Prahu 1 vzat do vazby, a to z důvodů dle ustanovení § 67 písm. a) a c) zákona č.
141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „trestní řád“), tedy z důvodů tzv. vazby útěkové a předstižné. Své rozhodnutí
odůvodnil Obvodní soud pro Prahu 1 tím, že jsou splněny obecné podmínky pro vzetí
stěžovatele do vazby, dány důvody vazby útěkové a předstižné a zároveň nejsou
splněny podmínky pro nahrazení vazby mírnějším zajišťovacím institutem.
Z provedeného dokazování, zejména z vyhodnocení záznamů o telekomunikačním
provozu, výpovědi poškozeného, výpovědi obviněných u vazebního zasedání, resp.
z rozporů v nich, jakož i z dalšího důkazního materiálu, dospěl Obvodní soud pro Prahu
1 k závěru, že proti stěžovateli existuje důvodné podezření, že spáchal čin, pro nějž
proti němu bylo zahájeno trestní stíhání. Dle názoru Obvodního soudu pro Prahu 1 jsou
stěžovatel i jeho spoluobvinění ohroženi vysokým trestem odnětí svobody přesahujícím
osm let, s orgány činnými v trestním řízení nespolupracují a je dána obava, že by se
mohli na území České republiky stát nedosažitelnými.

4. Obvodní soud pro Prahu 1 dospěl rovněž k závěru, že by se stěžovatel a jeho
spoluobvinění pokusili dokonat čin, který údajně měli připravovat, neboť dle názoru
tohoto soudu se činu, z nějž byli obviněni, měli dopustit se záměrem získat finanční
hotovost bez ohledu na to, jakým způsobem toho dosáhnou. Z institutů nahrazujících
vazbu zvažoval Obvodní soud pro Prahu 1 toliko písemný slib stěžovatele a návrh na
přijetí záruky důvěryhodné osoby – jeho manželky, neboť tyto instituty stěžovatel
výslovně navrhl, shledal je však účelovými a nedostatečnými vzhledem k závažnosti
trestu, který stěžovateli hrozí vzhledem ke kvalifikaci činu, pro nějž je proti němu
vedeno trestní stíhání.

5. Otázku místní příslušnosti soudu pro rozhodování o vazbě Obvodní soud pro
Prahu 1 ve svém shora specifikovaném rozhodnutí výslovně neřešil. Týž soud však
v předmětném trestním řízení rozhodoval k návrhu státního zástupce činného při
Městském státním zastupitelství v Praze již dříve o některých institutech přípravného
řízení trestního, poprvé o návrhu na vydání příkazu k záznamu telekomunikačního
provozu dne 26. 9. 2016.

6. Stěžovatel se s výše specifikovaným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu
1 ani s jeho odůvodněním neztotožnil, a proto proti němu podal stížnost (stejně jako
jeho spoluobvinění), o níž rozhodoval Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným
rozhodnutím, jež stěžovatel rovněž svou ústavní stížností napadl. Ve své stížnosti proti
poslednímu zmíněnému rozhodnutí stěžovatel zejména vznesl námitku místní
nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 1, a to v podstatě ve stejném rozsahu,
v jakém ji vtělil i do ústavní stížnosti. Dále svou argumentaci cílil ke zpochybnění
závěrů soudu prvého stupně o naplnění vazebních důvodů, kdy zejména poukazoval na
skutečnost, že hrozba vysokého trestu není sama o sobě důvodem vazby útěkové, a o
nemožnosti dosáhnout účelu vazby využitím mírnějšího institutu.

7. Městský soud v Praze jako soud stížnostní se zčásti s námitkami stěžovatele a
jeho spoluobviněných ztotožnil, kdy napadené rozhodnutí zrušil a znovu sám rozhodl
tak, že sice stěžovatele i jeho spoluobviněné vzal do vazby a nepřijal stěžovatelovy
návrhy na její nahrazení slibem či zárukou důvěryhodné osoby, ovšem učinil tak toliko
z důvodu dle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu. Toto odůvodnil tím, že není dána
obava, že by se stěžovatel a jeho spoluobvinění mohli pokusit dokonat čin, pro nějž jsou
trestně stíháni, neboť nyní je jejich identita známa, a tedy by byli v takovém případě
nevyhnutelně odhaleni. Ve zbytku svého odůvodnění se však Městský soud v Praze
ztotožnil se závěry Obvodního soudu pro Prahu 1, které částečně rozvinul a doplnil.
Zejména akcentoval závěr, že stěžovatel měl předat spoluobviněnému O. částku
60.000,- EUR, která dle orgánů činných v trestním řízení měla představovat jakousi
zálohu za likvidaci poškozeného, přičemž přitakal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 při
hodnocení nevěrohodnosti vysvětlení stěžovatele, že šlo o krátkodobou půjčku, o níž
tento nepožadoval žádné potvrzení. K námitce proti hrozbě vysokého trestu pak uvedl,
že stěžovatel je ohrožen trestní sazbou 12 až 20 let, která podstatně převyšuje výměru
osmi let, která z hlediska závěrů judikatury Ústavního soudu sama o sobě bez dalšího
jako důvod útěkové vazby nepostačuje.

8. Městský soud v Praze se rovněž vyjádřil k námitce místní příslušnosti, již
stěžovatel vznesl ve své stížnosti. Této nepřisvědčil, neboť měl za to, že konkrétní
místo, kde byl čin spáchán, nebylo v době zahájení trestního řízení známo, přičemž
poškozený se měl o údajné přípravě své vraždy dozvědět v obvodu Obvodního soudu
pro Prahu 1, který byl příslušný jako soud, kde čin vyšel najevo, přičemž právě
k tomuto soudu pak následně podal státní zástupce činný při Městském státním
zastupitelství v Praze návrh na vydání příkazu k záznamu telekomunikačního provozu,
čímž byla ve smyslu ustanovení § 18 a § 26 odst. 1 trestního řádu dána místní
příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1 pro rozhodování v přípravném řízení trestním.

III. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení

9. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel výslovně identifikuje a podrobně rozvádí
následující námitky: 1) absence místní příslušnosti orgánů konajících úkony
v přípravném řízení, 2) účelová argumentace orgánů činných v trestním řízení ohledně
místní příslušnosti, 3) nenaplnění vazebních důvodů, 4) nedostatečné odůvodnění
rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby. Konkrétně tyto námitky stěžovatel rozvedl
takto:

10. Námitku ad 1) uvedl stěžovatel bez bližšího odůvodnění prostřednictvím
svého obhájce již v rámci závěrečného návrhu v průběhu vazebního zasedání před
Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 9. 10. 2016 (s. 8 protokolu o tomto vazebním
zasedání). V odůvodnění své stížnosti proti napadenému usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 1 pak stěžovatel tuto námitku podrobně rozebírá a v konzistentní podobě ji
opakuje i ve své ústavní stížnosti. Stěžovatel tvrdí, že určení místní příslušnosti
Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne
19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14 (201/2016 Sb.). Stěžovatel argumentuje stručně řečeno
tak, že dle tohoto nálezu se místní příslušnost soudu pro rozhodování o úkonech
přípravného řízení určuje podle stejných pravidel, podle nichž se určuje místní
příslušnost soudu pro hlavní líčení, tj. podle pravidel, která obsahuje ustanovení § 18
trestního řádu, jimž však Obvodní soud pro Prahu 1 v nynější věci nevyhovuje. Podle
těchto pravidel je místně příslušný soud, v jehož obvodu se čin stal, nebo soud, v jehož
obvodu obviněný bydlí, zdržuje se či pracuje, nebo soud, v jehož obvodu čin vyšel
najevo, přičemž stěžovatel poukazuje na to, že z dikce ustanovení § 18 trestního řádu
jednoznačně vyplývá, že tato pravidla mají mezi sebou posloupnost, kdy každé z nich je
postupně tak, jak byla výše uvedena, subsidiární vůči tomu předchozímu. Na podporu
tohoto závěru pak stěžovatel odkazuje i na komentářovou literaturu.

11. Stěžovatel tedy poukazuje na to, že je-li možno určit místo, kde byl čin
spáchán, je místně příslušným jen a pouze soud, v jehož obvodu ke spáchání došlo.
Není-li toto místo možno určit, ale je možno určit místo, kde obviněný bydlí, zdržuje se
či pracuje, pak je místně příslušný jen a pouze soud, v jehož obvodu se tak děje. Teprve
není-li možno ani určit místo, kde se čin stal, ani místo, kde obviněný bydlí, zdržuje se
nebo pracuje (či nachází-li se takové místo v cizině), je místně příslušný soud, v jehož
obvodu vyšel čin najevo. V nyní projednávané věci však dle stěžovatelova názoru
orgány činné v trestním řízení tuto posloupnost nedodržely.

12. Stěžovatel v této souvislosti uvádí, že se orgány činné v trestním řízení
otázkou místní příslušnosti, s výjimkou Městského soudu v Praze, výslovně nezabývaly,
posledně jmenovaný soud se s ní pak ve svém shora specifikovaném rozhodnutí
vypořádal pouze velmi stručně a věcně nesprávně. Stěžovatel rovněž vytkl orgánům
činným v trestním řízení účelovou snahu zpětně dovodit příslušnost Obvodního soudu
pro Prahu 1 za každou cenu, přičemž poukázal např. na to, že příslušný policejní orgán
provedl opravu protokolu o oznámení poškozeného E., kde bylo původně jako místo
konání úkonu uvedeno „Praha 5 – Zbraslav“, a namísto toho napsal „Praha 1“.

13. Stěžovatel totiž poukazuje na to, že ačkoliv orgány činné v trestním řízení od
počátku tvrdí, že nebylo možno určit místo, kde byl čin spáchán, určily místní
příslušnost rovnou podle třetího kritéria, tj. podle místa, kde čin vyšel najevo, a to
přesto, že již od počátku měly jistotu o místě bydlišť všech tří spoluobviněných (z nichž
se ani jedno nenachází v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1, jak zřejmě stěžovatel
dovozuje, ač to expresis verbis neuvádí). Podle místa, kde vyšel čin najevo, proto
v tomto případě vůbec neměla dle názoru stěžovatele být místní příslušnost soudu pro
rozhodování o úkonech přípravného řízení určena.

14. Ohledně námitky ad 2) stěžovatel vznesl tezi, že orgány činné v trestním
řízení se vůbec problematikou místní příslušnosti nezabývaly a teprve k jeho výslovné
námitce v odůvodnění stížnosti proti usnesení o jeho vzetí do vazby se s ní Městský
soud v Praze vypořádal v odůvodnění svého v záhlaví specifikovaného rozhodnutí, a to
dle názoru stěžovatele se zřejmým cílem účelově dovodit místní příslušnost Obvodního
soudu pro Prahu 1. Stěžovatel poukazuje na to, že Městský soud v Praze místní
příslušnost dovodil jednak dle pravidel ustanovení § 18 trestního řádu a jednak dle
pravidel ustanovení § 26 trestního řádu. V obou případech tak však dle stěžovatele
učinil účelově a nesprávně. Stěžovatel má totiž za to, že nejen, že pravidlo místa dle
ustanovení § 18 odst. 2 věta za středníkem trestního řádu, kde čin vyšel najevo, nemělo
vůbec být použito (viz výše), ale že jej obecné soudy dokonce i nesprávně aplikovaly.

15. Pokud Městský soud v Praze dospěl k závěru, že místem, kde čin vyšel
najevo, je místo, kde se poškozený dozvěděl o údajně připravované vraždě své osoby,
pak je dle stěžovatele tento závěr v příkrém rozporu s ustáleným výkladem pojmu
„místo, kde čin vyšel najevo“, který dle stěžovatele směřuje k místu, kde se o činu
dozvěděly poprvé orgány činné v trestním řízení. Dle názoru stěžovatele je tak výklad
Městského soudu v Praze účelový a motivovaný snahou udržet závěr o místní
příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 1 za každou cenu. Ustanovení § 26 odst. 2
trestního řádu s odkazem na to, že ve věci již dříve Obvodní soud pro Prahu 1 činil
některé úkony, pak podle stěžovatele není možno uplatnit, neboť nebyla-li správně
určena místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1 v prvé řadě, nemůže se tento
soud stát místně příslušným jen proto, že již ve věci byl činný.

16. Ohledně námitky ad 3) stěžovatel shrnul, že de facto jedinou skutečností, z níž
obecné soudy dovodily existenci vazebního důvodu dle ustanovení § 67 písm. c)
trestního řádu, byla hrozba vysokého trestu. Stěžovatel má za to, že tento důvod není
dostatečný a neobstojí sám o sobě v konfrontaci s požadavky judikatury Ústavního
soudu i Evropského soudu pro lidská práva, na niž odkázal. Stěžovatel kritizuje způsob,
jímž se Městský soud v Praze vypořádal se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4.
2004, sp. zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3), v němž Ústavní soud dospěl k závěru,
že existence reálné hrozby uložení trestu odnětí svobody v délce osmi let není sama o
sobě důvodem vazby útěkové. Stěžovatel má za to, že délka hrozícího trestu odnětí
svobody nemůže být sama o sobě „bianco šekem“ pro orgány činné v trestním řízení,
neboť zde musí vždy být konkrétní okolnosti odůvodňující obavu, že obviněný uprchne
nebo se bude skrývat. Na podporu této argumentace se dovolává nálezu Ústavního
soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2652/16.

17. Stěžovatel rovněž tvrdí, že nezjistily-li obecné soudy žádné konkrétní
skutečnosti, napovídající o jeho potenciálním útěku či skrývání se, porušily tím
požadavek proporcionality, neboť tak dostatečně nevyvážily na jedné strany zájmy
stěžovatele i jeho rodiny (stěžovatel je otcem nezletilých dětí), jež vazby citelně
narušuje, a na straně druhé zájmy společnosti na jeho vazebním stíhání. Stěžovatel
poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 612/06
(N 215/43 SbNU 393), podle nichž je vazba nejzávažnějším zajišťovacím prostředkem
v trestním řízení a je nepřípustná, lze-li jejího účelu dosáhnout mírnějšími prostředky.
Jelikož nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že by stěžovatel
mohl mít v úmyslu uprchnout či se skrývat, pak dle stěžovatele nebyly tyto požadavky
naplněny.

18. S touto námitkou se pojí i námitka ad 4), již stěžovatel v textu ústavní stížnosti
výslovně nevydělil. Z tohoto textu však lze vyvodit, že stěžovatel obecným soudům
vytýká nedostatečné odůvodnění obou napadených rozhodnutí, kdy tyto neuvedly
kromě výše hrozícího trestu (k tomu viz výše) žádné konkrétní skutečnosti, které by
nasvědčovaly tomu, že by stěžovatel mohl uprchnout nebo se skrývat. Pakliže přesto
obecné soudy dovodily existenci vazebního důvodu dle ustanovení § 67 písm. a)
trestního řádu, nedostatečně svá rozhodnutí odůvodnily. Rovněž stěžovatel konkluduje,
že se oba obecné soudy dostatečně nevypořádaly se všemi skutečnostmi, které
stěžovatel uvedl na svou obhajobu, resp. jimiž vyvracel splnění obecných podmínek
vazby i existenci vazebních důvodů. Stěžovatel poukázal na to, jaké důsledky by pro
něj, jeho rodinu a jeho podnikatelské aktivity měla jeho nepřítomnost, pakliže by uprchl
nebo se skrýval, což dle jeho názoru obecné soudy nijak nevyvrátily. Mimo jiné
stěžovatel rovněž namítl, že Městský soud v Praze proti němu obrátil skutečnost, že
stěžovatel řádně žije rodinným životem a stará se o své nezletilé děti, což dle jeho
názoru značně snižuje nebezpečí, že by mohl uprchnout či se skrývat, neboť to by
s sebou neslo nutnost odloučení od rodiny, neboť tento soud vyslovil, že v obecné
rodině nezřídka rodinní příslušníci v útěku či skrývání obviněným pomáhají. Rovněž se
stěžovatel ohradil vůči skutečnosti, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl jedním
rozhodnutím o jeho vazbě, jakož i o vazbě obou spoluobviněných, ačkoliv o vazbě
každého z nich se vedlo samostatné vazební zasedání, a tedy v odůvodnění jeho vzetí do
vazby použil tento soud i informace, které se dozvěděl v těchto jiných vazebních
zasedáních.

19. Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl její urychlené projednání
jakožto naléhavé ve smyslu ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu, a to
s odůvodněním, že vazba je zcela výjimečný institut, který má na stěžovatele
mimořádně negativní dopad a citelně zasahuje do jeho práv.

20. Ústavní soud si vyžádal vyjádření obou ve věci činných soudů a Městského
státního zastupitelství v Praze, jakož i příslušný spisový materiál. Z těchto dokumentů
zjistil, že mezi stěžovatelem a ostatními účastníky řízení není sporu o průběhu
předcházejícího řízení, spornou tedy zůstává pouze podstata věci, tedy zda Obvodní
soud pro Prahu 1 byl v dané věci místně příslušným k rozhodnutí o vazbě.

21. Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na své napadené rozhodnutí,
vyjádřil přesvědčení, že se v něm s námitkami stěžovatele vypořádal dostatečně a
uzavřel, že svou tam uvedenou argumentaci považuje za dostatečnou a necítí potřebu ji
jakkoliv měnit či doplňovat. Proto Ústavnímu soudu navrhl, aby ústavní stížnost zamítl
jako nedůvodnou.

22. Obvodní soud pro Prahu 1 sdělil, že nemá žádné další důvody pro rozhodnutí
než ta, která jsou uvedena v napadeném rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1.

23. Ve svém vyjádření se příslušný státní zástupce činný u Městského státního
zastupitelství v Praze ohradil proti tvrzení, že by orgány činné v trestním řízení
dovozovaly místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1 účelově, či že by se jí až
do doby, než místní příslušnost tohoto soudu stěžovatel napadl, nezabývaly. Explicitně
se pak příslušný státní zástupce vymezil vůči námitce účelového pozměňování
protokolu, kdy uvedl, že změna místa konání úkonu byla zapříčiněna tím, že aplikace
ETŘ (Elektronické trestní řízení), již Policie České republiky používá ke generování
protokolů o úkonech, automaticky vyplňuje jako místo konání úkonu oficiální sídlo
příslušného útvaru Policie České republiky. To se v případě Národní centrály proti
organizovanému zločinu nachází na Praze 5 - Zbraslavi, k oznámení o skutečnostech
nasvědčujících, že byl spáchán trestný čin, poškozeným E. však došlo na služebně
v ulici Na Perštýně, Praha 1. Proto byla v protokolu provedena oprava. K této
skutečnosti zaslal příslušný státní zástupce Ústavnímu soudu i fotokopii návštěvní knihy
této služebny, která tuto skutečnost má potvrzovat.

24. K samotné problematice místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 1 se
pak příslušný státní zástupce vyjádřil tak, že tato byla založena podáním návrhu na
vydání příkazu k záznamu telekomunikačního provozu, který státní zástupce podal
k Obvodnímu soudu pro Prahu 1. V této souvislosti pak příslušný státní zástupce uvedl,
že k podání tohoto návrhu byl jmenovaný soud příslušný, neboť k oznámení skutečností
nasvědčujících, že byl spáchán trestný čin, došlo právě na služebně Policie ČR v ulici
Na Perštýně, tedy v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1.

25. Příslušný státní zástupce rovněž v předmětném vyjádření formuloval
argumenty pro závěr, že stěžovatel byl do vazby vzat oprávněně a důvodně. Předně
vyšel z toho, že výklad pojmu konkrétní skutečnosti, které naplňují vazební důvody, je
věcí obecných soudů, přičemž odkázal na nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS
897/08 a I. ÚS 980/14. Dále připomenul odst. 31 odůvodnění nálezu Ústavního soudu
pod sp. zn. I. ÚS 1694/14, že každé rozhodnutí o vazbě se odehrává jen v rovině pouhé
pravděpodobnosti následků, které mohou nastat, nebude-li dotyčný obviněný vzat do
vazby. K tomu příslušný státní zástupce odkázal rovněž na nálezy Ústavního soudu pod
sp. zn. I. ÚS 603/07 a pod sp. zn. I. ÚS 980/14. Dle příslušného státního zástupce tak
reálně mohou nastat situace, kdy v době vazebních rozhodnutí bude existovat hrozba
uložení vysokého trestu odnětí svobody, která se následně nepromítne v uloženém
trestu. Závěrem proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

26. Z výše citovaných vyjádření účastníků řízení vyplynulo, že tito si za svým
původním postupem v řízení stojí. Žádné kvalitativně nové argumenty, s nimiž by se
stěžovatel neměl možnost vypořádat již ve své stížnosti, však nepřinesla, a to
s výjimkou vysvětlení opravy místa učinění oznámení o skutečnostech nasvědčujících
tomu, že byl spáchán trestný čin poškozeným E. Jelikož však, jak bude rozvedeno níže,
toto vysvětlení na podstatě věci nic nemění, Ústavní soud nepovažoval za nutné,
zejména s ohledem na to, že jde o vazební věc, u níž hrozí nebezpečí z prodlení, zasílat
vyjádření ostatních účastníků řízení stěžovateli k replice.
IV. Posouzení Ústavním soudem

27. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému
rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy
České republiky jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně
zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo
přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat.
Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat
ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci a rozdělení úkolů a jim odpovídajícím práv
a povinností jejích orgánů, jako kterýkoliv jiný státní orgán. Proto se musí důsledně
vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu ústavou. Jinak by
popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti.
V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak
Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená
rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími
vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele.

28. Právo na zákonného soudce představuje jednu z významných záruk
nestrannosti a nezávislosti soudního rozhodování (srov. inter multa alia nález Ústavního
soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 109/11 [N 72/61 SbNU 105], nález Ústavního
soudu ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 529/08 [N 55/52 SbNU 549], či nález
Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 2853/07 [N 83/49 SbNU 197]),
která vyvěrá z požadavku plnění principů demokratického právního státu (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 1783/10 [N 227/59 SbNU 309],
nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98 [N 155/12 SbNU
423], či nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 561/02 [N 9/29 SbNU
63]) a představuje zcela neopominutelnou podmínku výkonu moci soudní (srov. např.
nález ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 93/99 [N 183/38 SbNU 463], či nález Ústavního
soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95 [N 15/5 SbNU 101]); jeho hlavním
účelem je zabraňování libovůle při ustanovování soudu (srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/03 [N 76/33 SbNU 243]).

29. Nesprávné rozhodnutí o příslušnosti soudu pak zakládá zároveň i porušení
práva na zákonného soudce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn.
I. ÚS 904/08 [N 118/57 SbNU 455], nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2004, sp. zn.
II. ÚS 133/04 [N 136/34 SbNU 381], nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn.
III. ÚS 132/04 [N 88/33 SbNU 347], usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 544/02 ze
dne 8. 10. 2002 [U 33/28 SbNU 429], nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001,
sp. zn. I. ÚS 144/2000 [N 172/24 SbNU 281]).

30. Stěžovatel ve své stížnosti tvrdí, že o jeho vzetí do vazby rozhodoval místně
nepříslušný soud, neboť místní příslušnost tohoto soudu již při prvním úkonu trestního
řízení, který tento soud učinil, odporuje ustanovení § 18 trestního řádu, jímž se místní
příslušnost soudu pro rozhodování o některých úkonech přípravného řízení trestního
řídí. Právo na zákonného soudce, zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, je právem
orientovaným na proces, nikoliv výsledek. I pokud by tak věcně správná rozhodnutí
vydal nepříslušný soud či soudce, toto právo by bylo porušeno. To hrozí i v případě
stěžovatele, u nějž navíc současně hrozí i porušení práva být zbaven svobody pouze
z důvodů a způsobem stanoveným zákonem, zakotveného v čl. 8 odst. 2 Listiny, neboť
předmětem rozhodování zde bylo vzetí do vazby v přípravném řízení trestním. Jelikož
stěžovatel uplatňoval námitku místní nepříslušnosti již od prvního vazebního zasedání,
přičemž orgány činné v trestním řízení a priori tuto námitku přesvědčivě nevypořádaly,
a proto byla-li by tato odůvodněná a obecné soudy by přesto nedovodily nezákonnost
vazby stěžovatele, bylo by tím i porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces tak,
jak je chrání čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto uzavírá, že byly splněny všechny
podmínky, aby věc mohl meritorně projednat a rozhodnout o ní nálezem.

31. Stěžejní otázka, která nyní před Ústavním soudem stojí, je, zda napadené
rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 vydal soud místně příslušný. Klíčovým
v tomto případě proto bude posouzení, jaký je ústavně-konformní výklad ustanovení §
18 trestního řádu pro určování místní příslušnosti soudu při rozhodování o některých
úkonech přípravného řízení trestního.

A) K námitce místní nepříslušnosti

V. Relevantní právní úprava, rozhodovací praxe a literatura

32. Právo na zákonného soudce připouští za určitých podmínek výjimky
z obecných pravidel pro jeho určení, tyto výjimky (např. rozhodnutí o delegaci věci
jinému soudu z důvodu vhodnosti, odnětí věci a její přidělení jinému senátu pro
nerespektování právního názoru funkčně nadřízeného soudu atd.) musí nicméně jednak
být předpokládány zákonem, a jednak musí při své aplikaci být pečlivě zdůvodněny
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 170/08 [N 128/57
SbNU 577], nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 956/09 [N
225/55 SbNU 105], nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2488/09
[N 37/56 SbNU 445], či nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09
[N 196/54 SbNU 411]).

33. Má-li porušení práva na zákonného soudce spočívat v porušení pravidel určení
příslušnosti soudu, pak zásada subsidiarity ústavní stížnosti vyžaduje, aby proti
nesprávně určené příslušnosti stěžovatel brojil bezprostředně poté, co se o důvodu
nepříslušnosti soudu dozvěděl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn.
III. ÚS 711/01 [N 66/26 SbNU 193]).

34. Trestní stíhání proti stěžovateli je vedeno proti dospělým fyzickým osobám, a
tedy otázka místní příslušnosti je zde, na rozdíl od místní příslušnosti ve věcech proti
právnickým osobám nebo proti mladistvým, bezezbytku upravena trestním řádem. Dle
ustanovení § 26 odst. 1 trestního řádu je k provádění úkonů v přípravném řízení
příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný
návrh. Dle ustanovení § 26 odst. 2 trestního řádu se pak takový soud stává příslušným k
provádění všech úkonů soudu po celé přípravné řízení, pokud nedojde k postoupení věci
z důvodu příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu. Dle
ustanovení § 18 odst. 1 trestního řádu pak koná řízení soud, v jehož obvodu byl trestný
čin spáchán, a nelze-li místo činu zjistit či byl-li čin spáchán v cizině, pak koná dle
ustanovení § 18 odst. 2 řízení soud, v jehož obvodu obviněný bydlí, pracuje nebo se
zdržuje a jestliže se nedají zjistit ani tato místa či se nachází v cizině, koná řízení soud,
v jehož obvodu vyšel čin najevo.

35. Dle respektované komentářové literatury, na niž ostatně poukazuje i
stěžovatel, jsou kritéria místní příslušnosti soudu dle ustanovení § 18 trestního řádu
vzájemně v poměru subsidiarity (ŠÁMAL, P.; ŠÁMALOVÁ, M. In: ŠÁMAL, P. a kol.
Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 300). Užití těchto kritérií
má tedy své neměnné pořadí, jež musí orgány činné v trestním řízení následovat. Je-li
tak možno určit místo, kde byl čin spáchán, je dle ustanovení § 18 odst. 1 trestního řádu
místně příslušný soud, v jehož obvodu se toto místo nachází. Obsahuje-li skutková
podstata trestného činu alternativní znaky, pachatel naplnil více z nich a tyto znaky leží
v obvodech různých soudů, je místně příslušným kterýkoliv ze soudů, v jejichž obvodu
byl některý z alternativních znaků naplněn (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne
20. 11. 1995, sp. zn. Ntd 156/95 [Rt 17/1996]). Jestliže se liší soudní obvod, v němž
pachatel jednal, a soudní obvod, v němž nastal následek, jsou místně příslušné soudy
obou těchto obvodů (stanovisko Trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 6. 1.
1972, sp. zn. Tpfj 71/71[Rt 12/1972]). V případě druhého kritéria, tj. místa, kde
obviněný bydlí, pracuje či se zdržuje, jsou si tato tři místa rovnocenná a místně
příslušný je kterýkoliv soud, v jehož obvodu se nachází (srov. ŠÁMAL, P.;
ŠÁMALOVÁ, M., In: ŠÁMAL, P. a kol., op. cit. s. 307).

36. Ustanovení § 26 odst. 1 teoreticky umožňuje státním zástupcům činným při
krajských a vrchních státních zastupitelstvích podat návrh na rozhodnutí v přípravném
řízení více okresním soudům, čímž je pak zásadně založena příslušnost takového soudu
i pro zbytek přípravného řízení. Nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS
4/14 (č. 201/2016 Sb.), však požadavkem na ústavně-konformní výklad ustanovení
§ 26 trestního řádu, který vyhovuje požadavkům ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny
zakotvujícím právo na zákonného soudce, v takových případech stanoví státnímu
zástupci povinnost podat první návrh ve věci tomu okresnímu soudu, který by byl
místně příslušný k projednání věci samé v souladu s ustanoveními § 18 trestního řádu
(srov. odst. 117 předmětného nálezu).

37. Ústavní soud rovněž již v minulosti dovodil, že není-li z aplikovaných kritérií
místní příslušnosti dle ustanovení § 18 trestního řádu orgány činnými v trestním řízení
patrná zjevná arbitrárnost či extrémní nesoulad s provedenými důkazy, nemůže Ústavní
soud správnost určení místní příslušnosti soudu pro rozhodování v přípravném řízení
přezkoumávat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS
2611/16).

VI. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

38. Předmětné trestní řízení proti stěžovateli a jeho spoluobviněným bylo
zahájeno dne 19. 9. 2016, tedy po vydání nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS
4/14. Výše nastíněné závěry na něj tak plně dopadají a orgány činné v trestním řízení se
jimi tak měly řídit. Kardinální je zde povinnost určit místní příslušnost soudu pro
rozhodování o některých úkonech přípravného řízení trestního v souladu s ustanovením
§ 18 trestního řádu (viz výše odkazovaný odst. 117 předmětného nálezu), tedy podle
kritérií místní příslušnosti soudu pro nalézací řízení. Účastníci řízení netvrdili, že by
v této věci byla či měla být uplatněna některá ze zákonem předvídaných výjimek (např.
spojení věcí atd.), a taková skutečnost nevyplývá ani ze spisového materiálu. Stěžovatel
přitom námitku místní nepříslušnosti uplatnil již při vazebním zasedání dne 9. 10. 2016,
tedy nelze mu vytýkat ani to, že by neumožnil orgánům činným v trestním řízení se s ní
včas a řádně vypořádat.

39. Ústavní soud tedy musel přezkoumat, zda v nyní projednávaném případě
orgány činné v trestním řízení splnily požadavky na ústavně-konformní určení místní
příslušnosti soudu pro rozhodování o některých úkonech přípravného řízení trestního.
Z vyjádření účastníků i ze spisového materiálu je zřejmé, že při rozhodování o vzetí
stěžovatele do vazby byla podle orgánů činných v trestním řízení místní příslušnost
Obvodního soudu pro Prahu 1 založena ustanovením § 26 odst. 2 trestního řádu. Toto
by však samo o sobě nepostačovalo. Bylo by totiž popřením práva na zákonného
soudce, kdyby místní příslušnost soudu byla pro rozhodování v přípravném řízení
trestním založena pouhým odkazem na ustanovení § 26 odst. 2 trestního řádu, jestliže
by dotčený soud nebyl místně příslušný dle kritérií ustanovení § 18 trestního řádu.
Nelze tedy připustit, aby se soud, který byl původně věcně nepříslušný, stal místně
příslušným jen proto, že u něj byl podán první návrh na rozhodnutí (srov. k tomu např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 3327/16, odst. 31).

40. Bylo proto nutno zkoumat, zda byla místní příslušnost Obvodního soudu pro
Prahu 1 již při podání návrhu na vydání předmětného příkazu určena v souladu
s ustanovením § 18 trestního řádu. Ze spisového materiálu, konkrétně z návrhu na
vydání příkazu ke zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle §
88a odst. 1 trestního řádu Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 9. 2016,
č. j. 1 KZN 369/2016-10, Ústavní soud zjistil, že v tomto návrhu uvedla k místní
příslušnosti řečeného soudu příslušná státní zástupkyně, činná při Městském státním
zastupitelství v Praze, následující: „Místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1 je
dovozována ze skutečnosti, že trestný čin byl oznámen na Praze 1 a rovněž bližší
skutečnosti k němu byly zjištěny na schůzce mezi oznamovatelem a V. H., uskutečněné
rovněž v Praze 1.“ Nic dalšího k odůvodnění místní příslušnosti řečeného soudu
v tomto návrhu uvedeno nebylo a Obvodní soud pro Prahu 1, který tomuto návrhu
vyhověl a kýžený příkaz vydal, se v jeho odůvodnění svou místní příslušností nezabýval
vůbec.

41. Z uvedeného je zřejmé, že státní zástupkyně, činná při Městském státním
zastupitelství v Praze, při podání návrhu na vydání předmětného příkazu k záznamu
telekomunikačního provozu ustanovení § 18 trestního řádu aplikovala, přičemž k místní
příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 1 dospěla na základě kritéria místa, kde čin
vyšel najevo, jak jej upravuje ustanovení § 18 odst. 2 věta za středníkem trestního řádu.
Stěžovatel s tímto nesouhlasí jednak z toho důvodu, že čin byl podle jeho názoru
oznámen v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 5, jednak proto, že místní příslušnost
zde měla být správně určena podle místa, kde obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje.

42. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že při určování místní
příslušnosti soudu pro rozhodování o některých úkonech v přípravném řízení trestním
dle ustanovení § 18 trestního řádu je třeba vycházet z toho, že tato kritéria jsou ve
vztahu subsidiarity, resp. hierarchie. Kritérium místa, kde čin vyšel najevo, je přitom
v této hierarchii nejníže a smí se uplatnit toliko tehdy, nelze-li místní příslušnost určit
ani na základě místa, kde se čin stal, ani na základě místa, kde obviněný bydlí, pracuje
nebo se zdržuje. V nyní projednávaném případě však právě tato situace nastala.

43. V odůvodnění předmětného návrhu se sice příslušná státní zástupkyně
nikterak nevyjadřuje k tomu, co jí zabránilo určit místní příslušnost podle
předcházejících kritérií, pouze uvádí, že v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1 čin
vyšel najevo. Z úředního záznamu o zahájení úkonů trestního řízení přitom vyplývá, že
místo, kde se čin stal, nebylo možno v daný okamžik určit. Jelikož totiž toto oznámení
bylo učiněno v době, kdy údajný trestný čin byl toliko ve stadiu přípravy a poškozený
se o něm dozvěděl jen v hrubých rysech, nebyl policejní orgán schopen určit, kde
k přípravnému jednání údajných pachatelů mělo dojít, ani na jakém místě mělo dojít
k následku, tj. kde měl být údajně zamýšlený čin spáchán. Mezi účastníky řízení ostatně
ani nebylo sporné, že by místní příslušnost měla být určena podle tohoto prvého kritéria.
Po celý dosavadní průběh trestního řízení se však žádný orgán činný v trestním řízení,
zejména Městský soud v Praze, nevypořádal s tím, proč nebylo uplatněno kritérium
místa, kde obviněný bydlí, pracuje či se zdržuje, ale proč orgány činné v trestním řízení
„přeskočily“ rovnou na kritérium místa, kde čin vyšel najevo. Stalo se tak přesto, že
stěžovatel toto namítal v průběhu celého řízení, zejména pak ve své stížnosti proti
napadenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1.

44. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že nevypořádání se s námitkou
obhajoby může představovat ve svém důsledku porušení práva stěžovatele na
spravedlivý proces, neboť všechny obecné soudy mají povinnost svá rozhodnutí řádně
odůvodnit (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS
3441/11 [N 61/64 SbNU 723], nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS
435/09 [N 129/53 SbNU 623], nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS
169/09 [N 43/52 SbNU 431], či nález Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn.
III. ÚS 1464/13 [N 152/70 SbNU 409]). V nyní projednávaném případě orgány činné
v trestním řízení, zejména Obvodní soud pro Prahu 1 a Městský soud v Praze, na tuto
námitku stěžovatele vůbec neodpověděly. Nelze říci, že by otázku místní příslušnosti
zcela ignorovaly, neboť Městský soud v Praze uvedl výslovně, že místní příslušnost
byla určena na základě kritéria místa, kde čin vyšel najevo, nikdy se však stěžovatel
nedozvěděl, proč nebylo aplikováno kritérium místa, kde stěžovatel bydlí, pracuje nebo
se zdržuje. Toto pochybení tak sice bylo způsobilé porušit právo stěžovatele na
spravedlivý proces, nedosáhlo však ve své konkrétní podobě ústavně-právní dimenze.

45. V samotné otázce určení místní příslušnosti totiž obecné soudy ani jiné orgány
činné v trestním řízení nepochybily. Kritérium místa, kde obviněný bydlí, pracuje či se
zdržuje, bylo v daném případě nepoužitelné. Stěžovatel v okamžiku podání výše
specifikovaného návrhu na vydání příkazu k záznamu telekomunikačního provozu
neměl postavení obviněného, ale toliko osoby podezřelé ze spáchání trestného činu.
Pojem „obviněný“ má totiž v českém trestním právu procesním svůj jednoznačný
význam, vycházející z ustanovení § 32 trestního řádu. Podle něj lze toho, kdo je
podezřelý ze spáchání trestného činu, považovat za obviněného a použít proti němu
prostředků daných tímto zákonem teprve tehdy, bylo-li proti němu zahájeno trestní
stíhání dle ustanovení § 160 trestního řádu. Pojem „obviněný“ ve smyslu ustanovení §
18 odst. 2 věta za středníkem trestního řádu proto nelze pro účely určení místní
příslušnosti soudu pro rozhodování o některých úkonech přípravného řízení trestního
analogickým výkladem rozšiřovat i na osobu, vůči níž ještě trestní stíhání nebylo
zahájeno.

46. Jakkoliv se zde nabízí argumentace, že tento přísný jazykový výklad je nutno
odmítnout jako ryze formalistický, Ústavní soud se s ní nemůže ztotožnit. Okamžik
zahájení trestního stíhání a s ním se pojícího nabytí postavení obviněného je pro celé
trestní řízení prvořadého významu. Od tohoto okamžiku se trestní řízení počíná vést
vůči konkrétní osobě či osobám, jimž je teprve od tohoto okamžiku umožněna plná
realizace svých práv na obhajobu. Jedná se tedy již o relativně citelný zásah do sféry
obviněného či obviněných, což na druhé straně vyžaduje již relativně vysoký a
konkrétními dosud zjištěnými skutečnostmi podložený standard důvodnosti podezření,
že předmětný trestný čin či trestné činy spáchal právě on či oni.

47. V nyní projednávaném případě však místní příslušnost Obvodního soudu pro
Prahu 1 byla založena již na samotném počátku trestního řízení, tedy v době, kdy
orgány činné v trestním řízení takto vysokou míru vnitřního přesvědčení nemohly
dosáhnout. Trvat na tom, že i v těchto případech se analogicky uplatní kritérium dle
ustanovení § 18 odst. 2 věta před středníkem trestního řádu, by bylo jednak v rozporu
s formálním vymezením pojmu „obviněný“ ve smyslu trestního řádu, jednak v rozporu
s jeho podstatou. V tomto konkrétním případě totiž sice osoba, podezřelá ze spáchání
údajného skutku, pro nějž bylo trestní řízení zahájeno, známa byla, včetně svých
kontaktních údajů a adresy, nicméně rozsah informací, na nichž bylo založeno
podezření vůči ní, v žádném případě nedosahoval standardu potřebného k zahájení
trestního stíhání (ostatně předmětný návrh na vydání příkazu k záznamu
telekomunikačního provozu byl podán právě proto, aby byly zjištěny potřebné
informace, které by toto podezření vyvrátily či naopak zesílily, a orgány činné
v trestním řízení se tak mohly rozhodnout, zda proti stěžovateli zahájí trestní stíhání či
nikoliv).

48. Primárním účelem zákonných kritérií určení příslušnosti soudu k některým
rozhodnutím v přípravném řízení trestním je ve světle závěrů shora specifikovaného
nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 4/14 stanovit místní příslušnost takového
soudu předvídatelně a jednoznačně, a tím zaručit naplnění kautel práva na zákonného
soudce a vyloučit svévoli orgánů činných v trestním řízení při výběru takového soudu.
Ustanovení § 18 trestního řádu je přitom souvztažné s ustanovením § 26 odst. 2
trestního řádu, neboť teprve spolu tato ustanovení dosahují naplnění společného
legitimního cíle – transparentně a stabilně fixovat místní příslušnost soudu pro
rozhodování o některých úkonech přípravného řízení trestního tak, aby tato příslušnost
byla jednak dopředu jednoznačně určitelná, jednak aby bylo minimalizováno riziko, že
bude následně zpochybňována ať osobou, proti níž se řízení vede, ať orgány činnými
v trestním řízení (např. v rámci rozhodování o opravných prostředcích). Takovéto
pozdější zpochybňování je totiž způsobilé narušovat jak oprávněné zájmy osoby, proti
níž se řízení vede, neboť její právní jistota je v takových případech otřesena), tak
celospolečenský zájem na dosažení účelu trestního řízení, neboť v těchto případech
hrozí zmaření použitelnosti důkazů, které byly získány na základě rozhodnutí soudu,
který byl následně shledán místně nepříslušným. Je tedy prvořadým zájmem všech
zaangažovaných subjektů trestního řízení, aby pravidla určování místní příslušnosti
soudu pro rozhodování o některých úkonech přípravného řízení trestního byla co možná
nejpřehlednější, nejjednoznačnější a nejstabilnější.

49. Sekundárním účelem katalogu kritérií místní příslušnosti je upevnění
některých základních zásad trestního řízení, zejména zásady rychlosti, hospodárnosti a
zajištění práva na obhajobu. Kritéria ustanovení § 18 trestního řádu tomu odpovídají.
Lze totiž předpokládat, že soud, v jehož obvodu se čin stal, má pro svou činnost nejlepší
předpoklady. Tento závěr, jakkoliv byl původně zamýšlen pouze pro nalézací řízení,
nepochybně platí úplně stejně i pro řízení přípravné. Lze totiž očekávat, že soud, určený
podle místa, kde byl čin spáchán, se bude pravidelně nacházet nejblíže svědkům, jakož i
jiným pramenům důkazů, že na řízení bude mít synergický efekt znalost místních
poměrů, že zde bude nejvíce zapojena zainteresovaná veřejnost atd.

50. Kritérium místa, kde obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje, má pak svůj
smysl zejména v tom, že pro soud, jehož místní příslušnost byla určena na základě
tohoto kritéria, bude obviněný nejsnáze dosažitelný a tento zde bude rovněž mít nejlepší
možnost uplatňovat své právo na obhajobu. To má svůj eminentní význam i pro
přípravné řízení trestní, neboť v obvodu takového soudu se nejpravděpodobněji budou
nacházet např. důvěryhodné osoby, které by mohly poskytnout za obviněného svou
záruku, bude-li rozhodováno o vazbě, v obvodu tohoto soudu budou patrně činné
orgány, které provádí vyšetřovací úkony, atd. Kritérium místa, kde čin vyšel najevo, je
pak logickým a racionálním posledním kritériem, neboť je vždy je možno jednoznačně
určit, a lze u něj předpokládat, že přinejmenším poškozený, jako případná strana řízení a
rovněž nosič důkazu, zde bude pro orgány činné v trestním řízení snadno dosažitelný.

51. Jestliže v konkrétní věci nelze uplatnit kritérium místa, kde se čin stal, a
zároveň soud o prvním úkonu v rámci přípravného řízení trestního ještě v době, kdy
nebyl nikdo obviněn, ačkoliv již existuje podezření vůči konkrétní osobě, shora popsané
presumptivní výhody kritéria místa, kde obviněný bydlí, pracuje či se zdržuje, se
neuplatní. To, že taková konkrétní osoba ještě nebyla obviněna, ale již je třeba, aby soud
rozhodl o návrhu státního zástupce v přípravném řízení trestním, totiž eo ipso znamená,
že k obvinění takové osoby nemají orgány činné v trestním řízení dostatečné důkazy, a
tyto si teprve musí obstarat s využitím některého z institutů, o nichž musí rozhodovat
soud (typicky domovní prohlídky či prohlídky nebytových prostor, odposlechy a
záznamy telekomunikačního provozu, nasazení agenta, sledování osob a věcí za
současného zásahu do domovní svobody atd.). Není tak v dané věci vůbec jisté, zda
bude tato osoba následně obviněna či nikoliv, nehledě k tomu, že s větší či menší
intenzitou může v této fázi přípravného řízení být podezříváno více osob. Je ostatně
cílem tzv. fáze prověřování (tj. fáze přípravného řízení trestního od zahájení trestního
řízení do zahájení trestního stíhání) postupně eliminovat různé vyšetřovací verze a
vyloučit všechny osoby, které přichází v úvahu jako podezřelí, až zbude pouze ten
podezřelý či ti podezřelí, o nichž mohou orgány činné v trestním řízení důvodně
předpokládat, že se jedná o pachatele, a tedy že je namístě zahájit vůči nim trestní
stíhání.

52. Nelze opomenout rovněž praktické dopady takové koncepce. V případech,
v nichž by nebylo možno určit místní příslušnost podle místa, kde byl čin spáchán, ale
již na počátku přípravného řízení byl okruh podezřelých osob, bydlících, pracujících či
se zdržujících v různých soudních obvodech, značně široký, stala by se místní
příslušnost soudu pro rozhodování o některých úkonech přípravného řízení značně
nepředvídatelnou. Z praktického hlediska pak nelze pominout ani to, že by pro orgány
činné v trestním řízení při připuštění takové koncepce bylo poměrně složité prokazovat,
zda měly či neměly dostatek poznatků k tomu, aby kritérium dle ustanovení § 18 odst. 2
věta před středníkem trestního řádu mohly aplikovat, či nikoliv, tedy zda měly již
dostatečně konkrétní informace, umožňující identifikovat podezřelého, či zda se jim tyto
informace v dostatečné kvalitě shromáždit nepodařilo, a tedy bylo nutné založit místní
příslušnost soudu podle místa, kde čin vyšel najevo.

53. V tak raném úseku trestního řízení, jakým je úsek od zahájení trestního řízení
do zahájení trestního stíhání, totiž orgány činné v trestním řízení operují zpravidla
pouze s kusými informacemi, a systematicky by tak nutně vznikaly pochybnosti o tom,
jaký důkazní standard se vyžaduje pro to, aby mohlo předmětné kritérium dle
ustanovení § 18 odst. 2 věta před středníkem trestního řádu být vůči určité konkrétní
osobě aplikováno. Otevíral by se tak velmi široký prostor pro následné spory, zda měly
orgány činné v trestním řízení ke konkrétní osobě dostatečně inkriminující poznatky
k tomu, aby ve vztahu k ní mohly předmětné kritérium aplikovat, či nikoliv.

54. Ještě ostřeji by tyto spory vyvstávaly tehdy, byly-li by určité osoby podezřelé
ze spáchání trestného činu v účastenství v užším slova smyslu a při souběhu trestných
činů. V těchto případech se obyčejně uplatní ustanovení § 21 odst. 2 trestního řádu,
které stanoví, že společné řízení koná soud, který je příslušný konat řízení proti
pachateli trestného činu nebo o nejtěžším trestném činu. V těchto případech by totiž
nepostačovalo jen to, aby si orgány činné v trestním řízení vybraly na základě zatímně
zjištěných poznatků jednu z osob, která je podezřelá, ale musely by na základě těchto
poznatků vybrat vždy osobu, která je podezřelá z hlavního pachatelství nejtěžšího
trestného činu. Následné spory o tom, zda tato osoba byla na základě dosavadních
poznatků vybrána správně, by stabilitou místní příslušnosti značně otřásly.

55. Ústavní soud si je vědom, že nastíněné problémy mohou vznikat i ohledně
kritéria dle ustanovení § 18 odst. 1 trestního řádu, neboť i zde může docházet ke
sporům, zda orgány činné v trestním řízení v okamžiku založení místní příslušnosti
soudu pro rozhodování o některých úkonech přípravného řízení disponovaly
dostatečnými poznatky k tomu, aby mohlo být určeno místo, kde byl čin spáchán, či
nikoliv. Mezi tímto kritériem a kritériem podle ustanovení § 18 odst. 2 věta před
středníkem trestního řádu je však podstatný rozdíl. V případě kritéria místa spáchání
činu tento problém vyplývá již per se z jeho povahy, zatímco v případě kritéria místa
bydliště, pracoviště či zdržování se obviněného by vyplynul pouze z nesprávné
analogické interpretace pojmu obviněný tak, aby se jím rozuměl i podezřelý, zatímco
v případě adekvátního výkladu tohoto pojmu je toto riziko eliminováno tím, že je
stabilně dáno, kdo obviněným je. Zachování primárního i sekundárního účelu určení
místní příslušnosti soudu pro rozhodování o některých úkonech přípravného řízení
trestního tedy přikazuje adekvátní výklad místo analogického, neboť analogickým
výkladem by oba tyto účely byly narušeny, a to bez toho, aby tím byl sledován legitimní
cíl. Nadto určit, kde se čin stal, je i z hlediska praktického možno podstatně spolehlivěji
a jednoznačněji, než okruh všech osob, proti nimž potenciálně může být zahájeno
trestního stíhání.

56. Ústavní soud zde podotýká, že to neznamená, že by kritérium dle ustanovení
§ 18 odst. 2 věta před středníkem trestního řádu nebylo v přípravném řízení trestním
uplatnitelné nikdy. Pokud bude návrh na první rozhodnutí soudu o určitém úkonu
přípravného řízení trestního učiněn až po zahájení trestního stíhání a zároveň není
použitelné kritérium dle ustanovení § 18 odst. 1 trestního řádu (např. by trestný čin byl
spáchán v cizině, před zahájením trestního stíhání by nebylo potřeba žádného
rozhodnutí soudu v přípravném řízení trestním, ale po jeho zahájení je nevyhnutelné
vzít obviněného do vazby nebo provést jiný úkon, založený rozhodnutím soudu), pak se
řečené kritérium místa, kde obviněný bydlí, pracuje či se zdržuje, uplatní.

57. Praktičtější využití kritéria dle ustanovení § 18 odst. 2 věta před středníkem
může nastávat ve zkráceném přípravném řízení. Jelikož zde podezřelý má stejná práva
jako obviněný (ustanovení § 179b odst. 2 trestního řádu) a jde již o konkrétní osobu,
proti níž se řízení vede, výše zmíněná argumentace zde pozbývá opodstatnění, a tedy
v těchto případech bude v případě potřeby nutno místní příslušnost soudu pro
rozhodnutí o některém z úkonů přípravného řízení trestního, nebude-li uplatnitelné
kritérium místa, kde se čin stal, založit podle místa, kde podezřelý bydlí, pracuje či se
zdržuje.

58. Ústavní soud na tomto místě považuje za zcela fundamentální uvést, že i při
posuzování, zda je aplikovatelné kritérium ustanovení § 18 odst. 1 trestního řádu, je
nutno postupovat odlišně, než v případě aplikace tohoto kritéria pro účely určení místní
příslušnosti soudu pro nalézací řízení. I zde je totiž nutno brát zřetel ke skutečnosti, že
zatímco místní příslušnost soudu pro nalézací řízení se určuje na samotný závěr
přípravného řízení, tj. v době, kdy orgány činné v trestním řízení považují zjištěné
skutečnosti a shromážděné důkazy za natolik kompletní a přesvědčivé, že odůvodňují
zahájení nalézacího řízení, místní příslušnost soudu pro přípravné řízení trestní je
naopak určována zpravidla na jeho samotném počátku, kdy tyto skutečnosti a důkazy
orgány činné v trestním řízení teprve musí zjistit a shromáždit.

59. Nároky na odůvodnění určení místní příslušnosti soudu pro rozhodování o
některých úkonech přípravného řízení trestního tak musí být podstatně nižší, než nároky
na odůvodnění určení místní příslušnosti pro nalézací řízení trestní, neboť v prvé situaci
orgány činné v trestním řízení rozhodují ve stavu informačního deficitu ve velmi raném
okamžiku, kdy se rozhodující skutečnosti mohou jevit zcela odlišně od toho, co bude
následně v průběhu řízení zjištěno, a to mnohdy v časové tísni. Z toho vyplývají tři
zásadní závěry pro požadavky na ústavně-konformní výklad podmínek místní
příslušnosti soudu v přípravném řízení trestním:

60. Za prvé, tato místní příslušnost musí být určena na základě kritérií dle
ustanovení § 18 trestního řádu v souladu s jejich hierarchií (s výše rozvedenými
specifiky), a to podle skutečností, které byly zjištěny k okamžiku podání prvního návrhu
soudu na rozhodnutí v přípravném řízení trestním. Orgány činné v trestním řízení tak
musí vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností potřebných k určení místní
příslušnosti soudu. Míra potřebného úsilí se však přitom liší v závislosti na tom, co jim
umožňuje konkrétní procesní situace (např. nároky budou menší, je-li nutno provést
neodkladné či neopakovatelné úkony a hrozí nebezpečí z prodlení). Naplnění kritérií
určení místní příslušnosti je pak v těchto případech nutno posuzovat právě
s přihlédnutím k tomu, v jakém rozsahu mohly orgány činné v trestním řízení potřebné
skutečnosti zjistit, aniž by přitom ohrozily naplnění účelu trestního řízení. Pokud by tak
např. zjištění, kde přesně se skutek stal, mohlo být dosaženo jen za cenu zalarmování
podezřelého, u nějž hrozí riziko, že tento uprchne či se bude skrývat, zničí důkazy atd.,
není porušením práva na zákonného soudce, jestliže je prvý návrh na rozhodnutí soudu
v přípravném řízení trestním podán k soudu, určeném podle místa bydliště obviněného a
není-li obviněného, podle místa, kde vyšel čin najevo, ač přísně vzato orgány činné
v trestním řízení mohly vynaložit úsilí k zjištění místa, se čin stal. Vždy je však v těchto
situacích nutno vyvažovat zájmy osoby, proti níž se řízení vede či má vést, na co
nejpřesnějším zjištění skutečností, relevantních pro určení místní příslušnosti, zájmy
dalších dotčených osob a zájem na dosažení účelu trestního řízení.

61. Za druhé, postupovaly-li orgány činné v trestním řízení ohledně tohoto určení
v souladu se zákonem, je místní příslušnost soudu založena pro celé přípravné řízení
v souladu s ustanovením § 26 odst. 2 trestního řádu, a to i tehdy, jsou-li později zjištěny
skutečnosti, na jejichž základě by místně příslušným byl jiný soud (např. místní
příslušnost bude určena podle místa, kde se čin stal, neboť zde došlo k následku – úmrtí
poškozeného, ale později vyjde najevo, že poškozený zemřel v obvodu jiného soudu již
při převozu na místo, kde byl později nalezen). To nijak nevylučuje, aby byla případně
tato místní příslušnost změněna např. na základě ustanovení § 25 trestního řádu, jestliže
pro to budou splněny všechny podmínky.

62. Za třetí, orgány činné v trestním řízení musí řádně odůvodnit, jak k závěru o
své místní příslušnosti dospěly, jestliže tento není zjevný (např. je sporné, zda zjištěné
skutečnosti umožňují bez pochybností určit místo, kde se čin stal). Jedině splněním
tohoto požadavku může být ověřeno, zda orgány činné v trestním řízení podmínky
určení místní příslušnosti zjistily a vyhodnotily dostatečně a správně, jakož i zda byly
ohledně jeho určení v dobré víře. Je-li však místní příslušnost určitého soudu zcela
zřejmá (např. skutek se stal bezezbytku v obvodu jediného soudu, v tomto obvodu má
obviněný i své bydliště a skutek zde i vyšel najevo), není žádného zvláštního
odůvodnění zapotřebí.

63. V nyní projednávaném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že určení místní
příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 1 k vydání předmětného příkazu k záznamu
telekomunikačního provozu, který byl prvním rozhodnutím soudu v daném přípravném
řízení trestním, jímž byla založena příslušnost i pro všechna další rozhodnutí v tomto
procesním stadiu, odpovídalo v zásadě výše rozvedeným požadavkům. Z vyjádření
Městského státního zastupitelství a z přiložené fotokopie návštěvní knihy
z předmětného dne má Ústavní soud za prokázané, že poškozený podal oznámení o
skutečnostech nasvědčujících, že byl spáchán trestný čin, v obvodu Obvodního soudu
pro Prahu 1. Fotokopie příslušné stránky návštěvní knihy nevykazuje žádné známky
vnějšího zásahu, záznam o návštěvě poškozeného E. časově odpovídá a nachází se mezi
mnoha jinými záznamy, tj. nemohl být snadno padělán.

64. Kromě toho Ústavní soud neshledává jako odůvodněnou stěžovatelem
namítanou motivaci orgánů činných v trestním řízení založit účelově místní příslušnost
Obvodního soudu pro Prahu 1 namísto Obvodního soudu pro Prahu 5. Z odůvodnění
výše specifikovaného návrhu na vydání příkazu k záznamu telekomunikačního provozu
ze dne 21. 9. 2016 jednoznačně vyplývá, že příslušná státní zástupkyně si byla
problematiky místní příslušnosti vědoma (byť se jí zabývala jen velmi stručně), a tedy jí
nic nebránilo v tom, aby případný návrh podala u Obvodního soudu pro Prahu 5, jestliže
by poškozený E. učinil své trestní oznámení v jeho obvodu. Ústavní soud z tohoto
důvodu nemá podezření, že by byl předmětný návrh účelově podán u místně
nepříslušného soudu.

65. Jediným pochybením, kterého se v nyní projednávaném případě orgány činné
v trestním řízení dopustily ohledně místní příslušnosti soudu pro rozhodování o
některých úkonech přípravného řízení trestního, bylo proto nedostatečné vypořádání se
s námitkou stěžovatele, že v jeho případě mělo být postupováno podle ustanovení § 18
odst. 2 věta před středníkem trestního řádu. Jelikož se, byť jen částečně, orgány činné
v trestním řízení k této námitce vyjádřily a věcně jejich postupu není co vytknout,
nemohl Ústavní soud uzavřít, že toto pochybení překračuje hranice pouhé nezákonnosti
a je možno a nutno je kvalifikovat jako porušení základních práv či svobod stěžovatele.

B) K důvodnosti vazby

VII. Denegatio loci standi

66. Podstatou zbývajících námitek ad 3) a 4), specifikovaných výše sub 14. až
16., je stěžovatelovo tvrzení, že oba ve věci činné obecné soudy odůvodnily vzetí
stěžovatele do vazby toliko s odkazem na trestní sazbu, která mu hrozí za údajný trestný
čin, z něhož je obviněn. Podle názoru stěžovatele však tato skutečnost sama o sobě není
způsobilá obhájit zásah do práva na osobní svobodu a práva být vzat do vazby toliko
z důvodů a způsobem stanovených zákonem. K problematice výše trestu jakožto vazby
útěkové se Ústavní soud vyjádřil v minulosti již mnohokráte. Pro nyní projednávanou
věc jsou relevantní tyto jeho předchozí závěry:

67. Trestní sazba (tj. zákonné rozpětí příslušné skutkové podstaty) není
způsobilá sama o sobě naplnit důvody vazby útěkové (srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3294/09 [N 93/61 SbNU 447], či nález
Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 226/05 [N 126/37 SbNU 587],
neboť rozhodující je konkrétní hrozící výměra, tj. jakým konkrétním trestem je
s přihlédnutím k individuálním okolnostem daného případu stěžovatel reálně ohrožen
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 980/14 [N 125/73 SbNU
887]). Jedná-li se o vzetí do vazby na počátku trestního řízení, kdy ještě nejsou známy
všechny rozhodné okolnosti, je nutno uvažovat o konkrétní výměře spíše zdrženlivě a
vycházet z dolní hranice trestní sazby (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2005,
sp. zn. sp. zn. IV. ÚS 389/05 [N 162/38 SbNU 291]). Ani konkrétní hrozící výměra není
však způsobilá založit důvod vazby útěkové, namítá-li obviněný konkrétní skutečnosti,
které obavu z jeho útěku snižují, a vazební soud tyto námitky přesvědčivě nevypořádá
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 1694/14 [N 146/74
SbNU 241]). Každé rozhodování o vazbě se však, jak odkazováno již výše, odehrává
toliko v rovině pravděpodobnostní, a tedy není možno vycházet toliko z aktuálního
jednání obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS
605/04 [U 55/35 SbNU 633]).

68. Stěžejním argumentem orgánů činných v trestním řízení v této věci je
zejména vysoká trestní sazba, kdy, jak poukázal již Městský soud v Praze v odůvodnění
svého napadeného rozhodnutí, i kdyby stěžovateli byl eventuálně uložen trest na samé
spodní hranici trestní sazby trestného činu vraždy dle ustanovení § 140 odst. 1, 2
trestního zákoníku, jednalo by se o trest ve výměře dvanácti let, což představuje reálné
ohrožení velmi vysokou trestní sazbou, překračující o polovinu orientačně v judikatuře i
trestním řádu uváděných osm let. Zároveň obecné soudy, což zdůraznil zejména
Městský soud v Praze, vycházely z mimořádné závažnosti trestné činnosti, která byla
stěžovateli kladena za vinu a která dle názoru jmenovaného soudu překračuje i důvody,
které stěžovatel uváděl na podporu svého tvrzení, že u něj materializace vazebního
důvodu dle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu nehrozí.

69. Ústavní soud má za to, že rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby nebylo sice
odůvodněno vyčerpávajícím způsobem a oba obecné soudy se jen okrajově věnovaly
zejména vyvrácení skutečností, které stěžovatel uváděl na podporu vyloučení rizika, že
by mohl uprchnout nebo se skrývat, přesto se v dané věci nejednalo o pochybení,
dosahující ústavně-právní intenzity. Ústavní soud se neztotožňuje zejména s paušálním
konstatováním Městského soudu v Praze k námitce stěžovatele, že je pevně vázán na
svou rodinu, již by nebyl schopen opustit, tím, že jsou známy případy, kdy rodina
pomáhá obviněným uprchnout či se skrývat. Toto obecné tvrzení je na úrovni
spekulace.

70. Stejně tak musí Ústavní soud odmítnout argumentaci Městského soudu
v Praze, že existenci vazebního důvodu podporuje i skutečnost, že stěžovatel svoji vinu
popírá. Je totiž kontradikcí, pokud na jedné straně tento soud uvedl, že vazbou nemá
v žádném případě být vynuceno stěžovatelovo doznání, a na straně druhé uvedl, že
nekritický náhled na trestnou činnost může být jedním z důvodů odůvodňujících obavu,
že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat. Soud v tomto stadiu trestního řízení
nemůže postoj stěžovatele aplikovat v jeho neprospěch, neboť o jeho vině či nevině
nebylo dosud rozhodnuto, a tedy si nelze ještě činit úsudek o tom, zda je stěžovatel
nekritický k trestné činnosti, kterou spáchal, či zda vehementně hájí svá práva, protože
je nevinen. Vyvozování jakýchkoliv závěrů z popírání trestné činnosti při rozhodování o
vazbě totiž představuje porušení práva na obhajobu v trestním řízení.

71. Komplexně posouzeno však dává Ústavní soud obecným soudům za pravdu,
že závažnost údajného trestného činu, pro nějž je stěžovatel stíhán, odůvodňuje
převážení zájmu společnosti na tom, aby byl stěžovatel orgánům činný v trestním řízení
k dispozici, nad zájmem stěžovatele být se svou rodinou a provozovat výdělečnou
činnost. Nutno přihlédnout k tomu, že vražda je jedním z nejzávažnějších trestných
činů, jaké trestní zákoník zná, a jakkoliv ani v případech trestních řízení pro takto
závažný trestný čin nelze en bloc vyloučit, že zájmy jednotlivce, formulované jako
konkrétní důvody, snižující obavu, že by tento mohl uprchnout či se skrývat, převáží, je
nutno přihlížet k tomu, že zájem na zajištění účelu trestního řízení je v těchto případech
velice silný, byť nikoliv absolutně nepřekonatelný. V tomto konkrétním případě a
s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel je otcem nezletilých dětí, se Ústavní soud
ztotožňuje se závěry obecných soudů, že důvody, jež stěžovatel uváděl, nad tímto
zájmem nepřeváží, neboť se jednalo o víceméně obecné poukázání na těsné vazby mezi
stěžovatelem a jeho rodinou, a na potřebu zachování ekonomické aktivity stěžovatele,
ovšem s ohledem na to, že i případná reálná délka trestu odnětí svobody by mohla
představovat pro stěžovatele ještě citelnější zásah do rodinných vztahů.

72. Ohledně námitky nedostatečného odůvodnění závěru o splnění dalšího
předpokladu vzetí do vazby, spočívajícího v důvodném podezření ze spáchání trestného
činu, Ústavní soud uvádí, že odůvodnění soudu prvého i druhého stupně ohledně tohoto
závěru splňuje veškeré požadavky na odůvodnění rozhodnutí v řízení, které vyhovuje
parametrům spravedlivého procesu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. Jestliže
oba soudy vyšly zejména ze skutečnosti, že stěžovatel předal spoluobviněnému O.
částku 60.000,- EUR, jež měla podle předchozích zjištění představovat zálohu na
odměnu za údajně připravovanou vraždu poškozeného E., a že stěžovatel nebyl schopen
podat žádné plausibilní vysvětlení, proč by tomuto spoluobviněnému, jehož osobně
neznal, měl poskytovat půjčku bez jakéhokoliv písemného dokladu, není takové
odůvodnění prizmatem požadavků na řádné odůvodnění rozhodnutí o vazbě
nedostatečné. Ústavní soud, nejsa vybaven možnostmi provádět dokazování tak, jak jej
mohou provádět orgány činné v trestním řízení při rozhodování o vazbě, nemá důvod
s tímto závěrem obecných soudů polemizovat.

73. Obdobně má Ústavní soud za to, že práva stěžovatele nebyla porušena ani tím,
že při rozhodování o vazbě Obvodní soud pro Prahu 1 vydal jediné rozhodnutí, ač mu
předcházela samostatná vazební zasedání. Materiální důvody pro vzetí stěžovatele do
vazby totiž tento soud vyhodnotil na základě skutečností, které získal právě ve
vazebním zasedání, jehož se stěžovatel účastnil. Tyto z obsahu rozhodnutí vyplývají,
nehledě k tomu, že i vazebním zasedáním ve věci stěžovatelových spoluobviněných byli
přítomni obhájci stěžovatele, a tedy tito mohli uplatňovat své námitky ve prospěch
stěžovatele i v těchto řízeních.

III. Závěr

74. S ohledem na dlouhodobou nepřítomnost soudce Ludvíka Davida došlo na
základě platného rozvrhu práce ke změně ve složení senátu oproti stavu uvedeném
v akceptačním dopisu Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2016. V předmětné věci tak
rozhodoval senát ve složení z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a
soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka.

75. Orgány činné v trestním řízení v případě stěžovatele postupovaly v souladu se
zákonnou hierarchií kritérií místní příslušnosti soudu pro rozhodování o některých
úkonech přípravného řízení, stanovených ustanovením § 18 odst. 1 trestního řádu ve
spojení s ústavně-konformním výkladem ustanovení § 26 odst. 1 trestního řádu,
provedeným výše specifikovaným nálezem Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 4/14.
Orgány činné v trestním řízení aplikovaly kritérium místa, kde čin vyšel najevo, a
správně neaplikovaly předcházející kritérium místa, v němž obviněný bydlí, pracuje
nebo se zdržuje, neboť toto kritérium je vázáno z formálních i materiálních důvodů na
procesní postavení obviněného, které v daném časovém úseku založení místní
příslušnosti soudu pro rozhodování v přípravném řízení stěžovatel nezastával, a toto
tedy nebylo možno v jeho věci uplatnit. Jednou správně založená místní příslušnost
soudu pro rozhodování v přípravném řízení pak v souladu se zásadou perpetuatio fori
dle ustanovení § 26 odst. 2 trestního řádu pokračuje i v dalším průběhu přípravného
řízení, tedy i při rozhodování o vazbě, proti němuž stěžovatel brojil.

76. Ústavní soud věc meritorně přezkoumal a z výše uvedených důvodů shledal,
že obecné soudy neporušily žádná ústavně zaručená práva či svobody stěžovatele. Co
do námitky místní nepříslušnosti shledal, že ačkoliv obecné soudy nedostatečně
odůvodnily místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1, přece byl tento soud ve
věci místně příslušný. V tomto rozsahu proto Ústavní soud vyvodil, že ústavní stížnost
nebyla zjevně neopodstatněná, neboť potenciálně by nesprávným rozhodnutím o místní
příslušnosti mohla jeho základní práva být porušena, nadto jeho argumentace takový
závěr prim vista signalizovala. Oproti tomu námitku, týkající se nenaplnění podmínek
pro vzetí do vazby a nedostatečného vypořádání se s námitkami stěžovatele ohledně
tohoto aspektu ze strany obecných soudů Ústavní soud považuje za zjevně
neopodstatněnou. Jelikož se však oba hlavní okruhy námitek týkaly obou napadených
rozhodnutí a podporovaly stejný petit, rozhodl Ústavní soud o celé ústavní stížnosti dle
ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, že ji zamítl. Jelikož šlo o vazební
věc, projednal ji Ústavní soud přednostně tak, jak stěžovatel žádal.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 31. ledna 2017
Jiří Zemánek

předseda II. senátu Ústavního soudu

Vydáno: 31. January 2017
Vloženo: 17. February 2017

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás