JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 3855/14

Náhrada nákladů řízení při zastoupení organizační složky státu advokátem

Právní věty

  1. Tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud však tak učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené. I Národní památkový ústav musí odůvodnit přiznání nákladů řízení spočívajících právě v zastoupení advokátem. Nestačí pouhý poukaz na to, že se právníci žalovaného problematikou pracovněprávních vztahů nezabývají.

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 1. září 2015 sp. zn. II. ÚS 3855/14 ve věci ústavní stížnosti PhDr. Hany Pavlů, zastoupené Mgr. Miroslavem Osladilem, advokátem, se sídlem Revoluční 1003/3, 110 00 Praha 1, proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2014 č. j. 23 Co 274/2013-252 v části potvrzující výrok V rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2013 č. j. 23 C 32/2006-171, proti výroku V rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2014 č. j. 23 Co 274/2013-252 a proti výroku V rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2013 č. j. 23 C 32/2006-171, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelčině povinnosti nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Národního památkového ústavu, Valdštejnské nám. 3, Praha 1, zastoupeného JUDr. Martinem Novákem, advokátem, se sídlem Výstaviště 67, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Výrokem II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2014 č. j. 23 Co 274/2013-252 v části potvrzující výrok V rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2013 č. j. 23 C 32/2006-171, výrokem V rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2014 č. j. 23 Co 274/2013-252 a výrokem V rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2013 č. j. 23 C 32/2006-171 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Tato rozhodnutí se proto v uvedeném rozsahu ruší.

Odůvodnění

I. Zjištění učiněná Ústavním soudem z vyžádaného spisového materiálu a rekapitulace návrhu stěžovatelky

1. Dne 8. 12. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše specifikovaných částí výroků rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zároveň bylo zasaženo do její majetkové sféry. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí (respektive ústavní stížností napadené výroky těchto rozhodnutí) se stěžovatelka domáhala náhrady škody po svém zaměstnavateli (Národní památkový ústav), který se stěžovatelkou neplatně ukončil pracovní poměr (což konstatoval Okresní soud v Olomouci). Stěžovatelka tak žádala doplacení příspěvku zaměstnavatele na stravném za stěžovatelkou definované období a dále se domáhala úhrady několika vstupenek do kulturních objektů ve správě Národního památkového ústavu, kam by měla - bylo-li by s ní v rozhodném období jednáno jako se zaměstnancem - vstup zdarma. I když však měl podle obvodního soudu žalovaný Národní památkový ústav úspěch ve věci jen částečný (byla mu tedy částečně uložena povinnost uhradit stěžovatelkou tvrzenou škodu), byla mu přiznána plná náhrada nákladů řízení podle ustanovení § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), neboť byl neúspěšný jen v poměrně nepatrné části; obvodní soud ústavní stížností napadeným výrokem V v záhlaví citovaného rozsudku stěžovatelce uložil povinnost uhradit žalovanému Národnímu památkovému ústavu náklady řízení ve výši 18 382 Kč. Tento výrok V byl následně potvrzen výrokem II napadeného rozsudku Městského soudu v Praze. Konečně ústavní stížností napadeným výrokem V rozsudku městského soudu tento soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit na nákladech odvolacího řízení částku 6 534 Kč. Výroky týkající se úhrady nákladů řízení pak městský soud odůvodnil takto: "Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, neboť žalovaný měl převážný úspěch ve věci a náklady mu vznikly v souvislosti s právním zastoupením. Odvolací soud nepřihlédl k námitkám žalobkyně vztahujícím se k zastupování žalovaného v odvolacím řízení advokátem, a to proto, že šlo o specifickou problematiku, jež se vztahovala k pracovněprávním vztahům, z nichž žalobkyně uplatňovala nároky u soudu, a nevztahovala se k činnosti žalovaného jako Národního památkového ústavu, který vzhledem ke svému postavení nemohl mít k dispozici právníka, který by zastupoval žalovaného v pracovněprávní problematice, která byla předmětem řízení. [...] Žalovaný byl v řízení převážně úspěšný, což byl důvod pro to, aby i odvolací soud přiznal žalovanému náklady řízení, které mu vznikly v souvislosti s právním zastoupením." S takto zdůvodněnými nákladovými výroky řízení se však stěžovatelka neztotožňuje.

2. Stěžovatelka předně upozorňuje na to, že v celém řízení byla osvobozena od soudních poplatků podle ustanovení § 138 o. s. ř. z důvodu svých majetkových poměrů a byla jí ustanovena zástupkyně z řad advokátů podle ustanovení § 30 odst. 2 o. s. ř. Přestože stěžovatelka v průběhu řízení poukázala na zneužití čl. 37 odst. 2 Listiny ze strany žalovaného Národního památkového ústavu, neboť ten nepotřebuje právní pomoc zástupce z řad advokátů, neboť jako subjekt hospodařící s veřejnými prostředky je personálně vybaven odbornými zaměstnanci (právníky, personalisty, mzdovými účetními), do jejichž gesce spadá problematika, jež byla řešena v daném řízení, soudy obou stupňů tyto argumenty stěžovatelky zcela ignorovaly a nepřihlédly ani k důkazům stěžovatelkou navrhovaným.

3. Ustálená judikatura Ústavního soudu, představovaná zejména nálezem sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 [N 167/51 SbNU 65; veškerá judikatura je dostupná též na http://nalus.usoud.cz] a na něj navazujícími rozhodnutími, je přitom postavena na tezi, že je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami zajištěnými personálně i finančně ze státního rozpočtu, není dán důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta. Pokud tak stát přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto vzniklých nákladů jako účelně vynaložených ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Zastupování státu advokátem lze tedy akceptovat pouze jako výjimku z pravidla, kterou je nutno vykládat restriktivním způsobem. Soudy tak musí přesvědčivě vysvětlit, v čem konkrétním je možné spatřovat odlišnosti odůvodňující nutnost zastupování státu advokátem. Stěžovatelka v této souvislosti přiměřeně odkazuje též na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 1011/12 (N 19/72 SbNU 237), ve kterém Ústavní soud k otázce zastupování subjektu hospodařícího s veřejnými prostředky advokátem v pracovněprávních sporech uvedl, že pracovněprávní vztahy jsou elementární součástí činnosti orgánů jednajících za stát. Proto, dává-li takový orgán svému zaměstnanci například výpověď, musí být tento právní úkon schopen také sám obhájit v soudním procesu, respektive nést následky předpokládané právem, protože jde o úkon, který vyplývá z jeho činnosti jako zaměstnavatele. Tomuto požadavku však obecné soudy v právě projednávaném případě podle stěžovatelky nedostály a zvláště odůvodnění rozsudku městského soudu vztahující se k nákladům odvolacího řízení považuje stěžovatelka za nepřezkoumatelné. Soudy se v této souvislosti nevypořádaly se stěžovatelkou navrhovanými důkazy, jimiž chtěla prokázat personální vybavení žalovaného, neboť ten podle stěžovatelky disponuje mimo jiné právním oddělením; podle stěžovatelky se tak jedná o tzv. opomenuté důkazy. Nad rámec toho stěžovatelka rovněž namítá, že oba soudy se rozporně s judikaturou Ústavního soudu nezabývaly možností aplikovat v případě stěžovatelky moderační právo ve smyslu § 150 o. s. ř.

II. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení

4. Obvodní soud pro Prahu 1 se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil a Městský soud v Praze toliko odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a to i s ohledem na změnu složení senátu, který ve věci stěžovatelky rozhodoval.

5. Národní památkový ústav jako vedlejší účastník ve svém vyjádření konstatoval, že skutečně zaměstnává několik právníků, ti se však nemohou věnovat jen desítkám soudních řízení, jež vyvolala sama stěžovatelka nebo jí založené odborové organizace. Proto se vedlejší účastník v případě stěžovatelky nechává před soudy zastupovat advokátem. Vedlejší účastník navrhl ústavní stížnost zamítnout a stěžovatelce uložit povinnost uhradit náklady řízení před Ústavním soudem.

6. Stěžovatelka se ve své replice věnuje vyjádření městského soudu a konstatuje, že došlo-li v mezidobí k proměně soudního senátu, neměla by tato změna znamenat rezignaci na věcné vyjádření k ústavní stížnosti; to zvláště za situace, kdy došlo k proměně rozhodujícího senátu toliko v osobě předsedkyně. K vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatelka uvádí, že tento ve svých závěrech vůbec nezohledňuje stěžovatelkou odkazovanou judikaturu Ústavního soudu. Měl-li vedlejší účastník za to, že v právě projednávaném případě jsou splněny podmínky pro prolomení východisek traktovaných v judikatuře Ústavního soudu stran právního zastoupení, měl tyto tvrdit a soud se s nimi měl náležitým způsobem vypořádat. To se však nestalo a Ústavní soud nyní nemůže vedlejším účastníkem tvrzené okolnosti přezkoumávat.

III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti

7. Ústavní stížnost je důvodná.

8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud však na druhé straně, jak bylo ostatně právě naznačeno, opakovaně připustil, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To je právě i případ stěžovatelky.

9. Ústavní soud ve své nálezové judikatuře [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1452/09 ze dne 17. 8. 2009 (N 186/54 SbNU 303), nález sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349)] opakovaně konstatoval, že tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud však tak učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené.

10. V obdobném směru se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365). Statutární město Brno (tehdy v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) bylo před obecnými soudy účastníkem ve své podstatě restitučního sporu. Podle Ústavního soudu však takový spor tvořil relativně běžnou agendu tehdejšího stěžovatele, k jejímuž vyřizování byl dostatečně vybaven. Statutární města - jak se vyjádřil Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 2984/09 - jsou nadto v zásadě dostatečně materiálně a personálně vybavena, aby byla schopna hájit svá práva i bez zastoupení advokátem. Proto nebude-li v konkrétním případě prokázán opak, nejsou náklady statutárního města na zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými.

11. V nálezu ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 195/11 (N 215/63 SbNU 473) Ústavní soud tato východiska konkretizoval i ve vztahu k fakultní nemocnici [domáhající se žalobou před obecnými soudy uložení povinnosti tehdejšímu stěžovateli (svému pacientovi) uhradit dlužné regulační poplatky a náklady řízení ve výši 10 068 Kč]. Ústavní soud konkrétně uvedl, že i fakultní nemocnice má právní oddělení, které - byť podle tvrzení nemocnice nebylo dostatečně vybaveno - mělo být schopno vyřešit takovýto spor vlastními prostředky. Pokud si fakultní nemocnice zvolila možnost být v takovémto sporu zastoupena advokátem, což je jistě její právo, nebylo lze za této situace na stěžovateli spravedlivě žádat, aby hradil náklady řízení takto vzniklé. Navíc, fakultní nemocnice je svým právním postavením subjektem hospodařícím s majetkem státu, je tedy státem zřízena a na státní rozpočet v určitém rozsahu navázána. Ústavní soud přitom dal ve svých rozhodnutích najevo, že podobný postup, kdy se prostřednictvím placených právních služeb přesouvají veřejné prostředky do rukou soukromých subjektů, a dochází tak mimo jiné k neúměrnému navyšování nákladů řízení, tolerovat nebude.

12. Konečně, Ústavní soud ve stěžovatelkou vzpomínaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1011/12 skutečně konstatoval, že "[p]racovněprávní vztahy jsou elementární součástí činnosti orgánu jednajícího za stát, který zaměstnává mnoho pracovníků a disponuje i samostatným právním odborem. Dává-li takový orgán svému zaměstnanci výpověď, musí být tento zásadní právní úkon schopen také sám obhájit v soudním procesu, resp. nést následky předpokládané právem, protože jde o úkon, který vyplývá z jeho činnosti jako zaměstnavatele. V tomto smyslu se naopak jedná o naprosto běžnou agendu spadající do jeho působnosti a bylo by s podivem, kdyby mohl dávat výpovědi, ale pracovněprávní spory z nich vyplývající by nemohl nebo neuměl [zajistit]".

13. Jak přitom plyne z výše uvedeného, obvodní soud se při ukládání povinnosti stěžovatelce uhradit náklady žalovanému postavením Národního památkového ústavu vůbec nezabýval, přičemž pouze mechanicky odkázal na ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. Městský soud pak citovanou judikaturu Ústavního soudu zohlednil jen do té míry, že právníci žalovaného se problematikou pracovněprávních vztahů nezabývají, přesněji, že pracovněprávní problematika nespadá do činnosti žalovaného. Byť by jistě bylo možné s tímto argumentem městského soudu právě s ohledem na shora citovanou judikaturu Ústavního soudu rozsáhle polemizovat, podle Ústavního soudu postačí na nesprávnost takového závěru městského soudu poukázat v tom rozsahu, že málokterá organizační složka státu má pracovněprávní vztahy jako hlavní předmět své činnosti, což ale neznamená - dovedeno do důsledků - že prakticky všechny orgány a instituce státu by se při takovémto typu soudního sporu měly nechat zastupovat advokátem. Takový výklad by vedl k absurdnímu závěru popírajícímu do značné míry podstatu shora citované judikatury Ústavního soudu, od které však zdejší soud neshledal rozumný důvod jakkoliv se odchylovat. Ústavní soud tedy musel konstatovat, že v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí (jejich jednotlivé výroky, respektive části těchto výroků), došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

14. Na druhou stranu samozřejmě není podle Ústavního soudu vyloučeno, že městský soud v řízení následujícím po tomto kasačním nálezu Ústavního soudu shledá důvody, pro něž z výše uvedené judikatury Ústavního soudu dovodí s ohledem na okolnosti projednávaného případu akceptovatelnou výjimku, přičemž samozřejmě touto výjimkou nemůže být pouhý poukaz na chybějící specializaci na pracovní právo.

15. Proto Ústavní soud napadený výrok II rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 274/2013-252 ze dne 19. 3. 2014 v části potvrzující výrok V rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. února 2013 č. j. 23 C 32/2006-171, výrok V rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 274/2013-252 ze dne 19. 3. 2014 a výrok V rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. února 2013 č. j. 23 C 32/2006-171 [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu] zrušil.

16. Návrhu vedlejšího účastníka, který Ústavní soud posoudil podle jeho obsahu ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud nevyhověl, jelikož vyhověl ústavní stížnosti a postup podle citovaného zákonného ustanovení proto nepřipadá v úvahu.

Vydáno: 01. September 2015
Vloženo: 04. January 2019