JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 3122/16

Domnělý biologický otec nemůže podle stávající právní úpravy žalobou zpochybnit otcovství „matrikového“ otce podle první domněnky (tj. manžela matky), měl by však mít možnost dosáhnout alespoň styku s dítětem

Právní věty

Nejsou k dispozici

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců
Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele
J. I. E., st. příslušnost: Nigérie, zastoupeného JUDr. Athanassiosem Pantazopoulosem,
advokátem, AK se sídlem Slavíkova 19, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 12. 7. 2016 č. j. 32 Co 180/2016-136 a rozsudku Okresního soudu
v Nymburce ze dne 5. 2. 2016 č. j. 11 Nc 707/2014-95, za účasti Krajského soudu
v Praze a Okresního soudu v Nymburce jako účastníků řízení a 1) S. R. a 2) B. R., obou
zastoupených Mgr. Lucií Petránkovou, advokátkou, AK se sídlem Bolzanova 1, Praha
1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I. Rekapitulace průběhu řízení

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 9. 2016, stěžovatel
napadl výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“).
Krajský soud tímto rozsudkem potvrdil taktéž výše specifikovaný rozsudek Okresního
soudu v Nymburce (dále jen „okresní soud“). Tím okresní soud zamítl žalobu
stěžovatele na určení otcovství k nezletilé R. J. R. (dále jen „nezletilá“), která se
narodila v březnu 2013. Stěžovatel tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho
právo na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále také „Úmluva“ nebo „EÚLP“ v citacích z literatury nebo
judikatury), právo na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy a právo na
spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Navrhuje proto zrušení
napadených rozsudků obecných soudů.

2. Vedlejší účastnice S. R. (dále jen „matka nezletilé“) prožívala v roce 2012 tíživé
období. Zemřel jí syn. Její manželství s B. R. (dále také „matrikový otec“) kvůli tomu
procházelo krizí. Matka nezletilé se v tomto období na internetu seznámila se
stěžovatelem, který pochází z Nigérie. Měla s ním minimálně dvakrát sexuální styk.
Otěhotněla. Během těhotenství pak s navrhovatelem jednala ohledně jeho styku
s nezletilou. Přijímala od něj finanční prostředky. Zaslala mu také CD se záznamem
ultrazvukového vyšetření s vlastnoručním popisem: „Our Babygirl, 26th week, 4D
ultrasound, 15. 12. 2012, videos & photos ♥.“ Dne 7. 3. 2013 se jí narodila nezletilá. O
skutečnosti, že jejím biologickým otcem mohl být stěžovatel, svědčí její tmavá pleť.
Stěžovatel se však nestal jejím právním otcem. Vzhledem k tomu, že se nezletilá
narodila do existujícího manželství, stal se podle tzv. první zákonné domněnky
otcovství jejím otcem B. R. Toho bohužel v minulosti taktéž postihla nešťastná životní
událost. Po těžké autonehodě utrpěl vážná zranění. Má poruchu řeči, špatně mluví a
používá i jiné způsoby komunikace. Píše na tabletu nebo na počítači. Netrpí však
žádnou duševní chorobou a má plnou svéprávnost. Pohybuje se díky invalidnímu
vozíku.

3. Stěžovatel se se vzniklou právní situací nechtěl smířit. Dne 31. 10. 2014 proto
podal žalobu na určení svého otcovství k nezletilé. Tvrdil, že je jejím biologickým
otcem. Na základě tzv. první domněnky otcovství se právním otcem nezletilé stal
matrikový otec [viz § 51 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o rodině“), který byl účinný v době narození nezletilé; shodně ji
upravuje i § 776 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „obč. zák.“)]. Matka nezletilé ve vyjádření k žalobě popírala její oprávněnost.
Naopak tvrdila, že jí stěžovatel nutil jít na potrat a choval se vůči ní agresivně. Měl jí
údajně posílat výhružné SMS zprávy. Popírala také tvrzení stěžovatele o finanční
podpoře pro nezletilou. Upozorňovala, že stěžovatel bral dceru jako „celoživotní
vstupenku“ do České republiky. Mělo mu tehdy skončit studium a vznikly pochybnosti
o oprávněnosti jeho dalšího pobytu v České republice. Mohl se podle jejího tvrzení
stýkat s nezletilou v její přítomnosti, ale odmítl. Matka nezletilé dále spekulovala o
skutečných úmyslech stěžovatele, protože podle ní nejprve neměl v úmyslu se
s nezletilou stýkat. Určitě kroky v tomto směru podniká až téměř po dvou letech.

4. Okresní soud při dokazování zjistil, že se matka nezletilé v době rozhodné pro
její početí se stěžovatelem sexuálně stýkala. Zjistil také, že se matrikový otec přes svá
zdravotní omezení zapojuje do péče o nezletilou v rozsahu, v jakém mu to dovoluje jeho
zdravotní stav. Nezletilá jej podle slov své matky považuje za otce a on se k ní jako otec
chová. Mají mezi sebou citový vztah.

5. Stěžovatel při výslechu uvedl, že po narození nezletilé přispíval na její výživu.
Několikrát nezletilou viděl. Jeho styk s ní však ustal, protože si ho její matka dále
nepřála. Vypověděl, že neplánoval s ní a dcerou společný život. Nemá ani v úmyslu dítě
vytrhovat z rodinného prostředí. Jen se chce se s nezletilou stýkat. Okresní soud
nevyjasnil, jaký byl postoj stěžovatele k těhotenství matky nezletilé. Rovněž zcela
neobjasnil, za jakým účelem matka nezletilé přijímala od stěžovatele peníze.
Jednoznačně z dokazování nevyplynulo, kdo pro nezletilou vybral její jméno, a zda byla
matka nezletilé v kontaktu s rodinou stěžovatele. Matrikového otce okresní soud
nevyslechl, ani nepodrobil jeho zdravotní stav znaleckému zkoumání. Podle okresního
soudu by prokázání těchto skutečnosti nepřineslo žádné informace, které by měly vliv
na jeho rozhodnutí. Veškeré zásadní skutečnosti totiž okresní soud zjistil z rodného listu
nezletilé a z výpovědí účastníků.

6. Okresní soud ve svém rozsudku zdůraznil, že pokud se dítě narodí za trvání
manželství, určuje se otcovství podle první domněnky právě narozením. Proto se zde
nelze následně domáhat určení otcovství k dítěti soudní cestou. Může nastat situace, že
matrikové otcovství neodpovídá faktickému stavu. Pro takové případy zákon dává
matrikovým rodičům možnost otcovství popřít. Právo popřít otcovství však ponechává
pouze matce a matrikovému otci (viz § 59 odst. 2 a § 57 a násl. zákona o rodině; nyní §
789 a 785 odst. 1 obč. zák.). Aktivní legitimaci k podání žaloby na popření otcovství
nemá muž, který není matrikovým otcem a označuje se za biologického otce. Popěrná
lhůta oběma aktivně legitimovaným subjektům v daném případě navíc uplynula.
Okresní soud proto žalobu zamítl.

7. Stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu odvolání. Krajský soud však
rozsudek okresního soudu potvrdil. Ohledně zjištěného skutkového stavu krajský soud
uvedl, že matka nezletilé nepopírala intimní styky s navrhovatelem a jednala s ním o
jeho styku s nezletilou. Od navrhovatele také podle krajského soudu přijímala výživné. I
během řízení před okresním soudem matka o stěžovateli jako o otci hovořila. Soud
uvedl, že základním předpokladem pro řízení o určení otcovství je skutečnost, že rodný
list dítěte neuvádí otce. V posuzovaném případě však otec v rodném listě nechybí. Další
zákonné domněnky otcovství (souhlasné prohlášení rodičů, určení otcovství soudem)
mají své místo, jen pokud otcovství nelze určit podle předchozích domněnek (v
zákonem dané posloupnosti). Okresní soud proto nepochybil, pokud návrh na určení
otcovství stěžovatele k nezletilé zamítl. Nepochybil ani po procesní stránce. Výslech
matrikového otce by totiž vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nemohl vést ke
změně rozhodnutí okresního soudu. Tu podle krajského soudu nemohly přivodit ani
další námitky stěžovatele, týkající se práva nezletilé znát svého biologického otce a
práva samotného stěžovatele na soukromý a rodinný život. Ani námitka týkající se
(ne)uplynutí objektivní lhůty k popření otcovství již neměla relevanci. V tom, že matka
nezletilé přivedla na svět dítě jako vdaná žena a věděla, že rodný list nebude uvádět
biologického otce, ačkoliv s ním jako s otcem v určitém směru jednala, krajský soud
viděl důvody zvláštního zřetele hodné, pro které matrikovým rodičům nepřiznal
náhradu nákladů řízení.

II. Obsah ústavní stížnosti

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že sama matka nezletilé pokládala
stěžovatele za otce. Již od zjištění těhotenství se stěžovatelem v tomto smyslu
komunikovala, domlouvala s ním nákup výbavičky a řešila s ním svou rodinnou situaci.
Informovala ho o tom, že žije se svým manželem a že dítě bude žít s nimi. Přijímala od
něj ale finanční pomoc. Nezletilá dostala křestní jméno po sestře stěžovatele a dle jeho
přání ji i pokřtili. Matka několikrát umožnila stěžovateli kontakt s dítětem v místě svého
bydliště. Stěžovatel nemá důvod si myslet, že nezletilá není jeho biologickou dcerou,
protože je tmavé pleti. Matka nezletilé nikdy neuvedla ani nedoložila žádný důkaz o
tom, že by stěžovatel otcem nezletilé nebyl. Za otce však podle svých slov považuje
svého současného manžela. Stejně matrikového otce podle matky údajně vnímá i
samotná nezletilá.

9. Stěžovateli však nelze upírat právo na soukromý a rodinný život (čl. 10 odst. 2
Listiny a čl. 8 Úmluvy) a právo na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy. O
svou dceru jeví opravdový zájem, hradil na ni výživné a evidentně mu záleží i na tom,
aby dceři nic nechybělo. Jde mu především o její blaho. Přes první zákonnou domněnku
otcovství by právo mělo chránit i práva biologického otce, který má o své dítě zájem.
Zatajení pravdy vede k zásahu do práv nezletilé ji znát, pokud jde o její původ. Opak by
vedl k oslabování a rozpadu rodiny.

10. Obecné soudy také podle stěžovatele pochybily v rámci procesu dokazování.
Stěžovatel nadále považuje za nezbytné provést jím navržené důkazy. Soudy vyšly
pouze z výpovědi matky nezletilé. Tím, že stěžovatel neměl možnost vyslechnout
matrikového otce, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Sama matka
nezletilé uvedla, že její manžel je schopen komunikovat a dorozumívá se. Jeho vnímání
je podle ní naprosto v pořádku. Stěžovatel však při jedné z návštěv nezletilé viděl, že
matrikový otec vůbec nekomunikuje a je odkázán na cizí péči. Nebyl schopen se ani
sám najíst. Stěžovatel považuje za žádoucí, aby byl matrikový otec vyslechnut
minimálně z důvodu objasnění těchto skutečností, třeba i v místě bydliště. Pokud je jeho
zdravotní stav natolik vážný, těžko se může nezletilé věnovat a působit na ní jako
zdravý člověk (např. jezdit na výlety, hrát si s ní, pomáhat jí s úkoly ve škole apod.).
Vliv otce na vývoj nezletilého dítěte je stejně důležitý jako vliv matky nebo ostatních
členů rodiny.
11. Stěžovatel připouští, že jeho postavení je extrémně slabé z důvodu nedostatečné
ochrany, kterou mu poskytuje zákon. V tomto případě je vše závislé na libovůli matky.
Rozhodla se ponechat si dítě počaté se stěžovatelem a vychovávat je se svým
manželem. Biologického otce chtěla násilně vytěsnit nejen ze svého života, ale i ze
života jejich dcery. Obecné soudy ji v tom podporují, aniž by vzaly v úvahu práva
biologického otce a především samotného dítěte. Stěžovatel také již několik let matce
nezletilé finančně přispívá na výchovu dcery. Matka od něj převzala i peníze na
uhrazení soudního poplatku za podání uvažovaného návrhu na popření otcovství. Tím
de facto uznala, že stěžovatel je biologickým otcem nezletilé.

12. Matka nezletilé navíc nyní brání jakémukoliv kontaktu dítěte se stěžovatelem.
Tím porušuje právo nezletilé znát svého biologického rodiče a právo na styk s ním.
Nezletilá tím ztrácí možnost poznat kulturu země, ze které pochází její otec. Nebude
moci pochopit své kořeny a vše, co ovlivňuje její identitu. Přitom lze důvodně
předpokládat, že vzhledem k jiné barvě pleti bude po svém otci a svém původu pátrat.
Mělo by proto dojít k uznání otcovství, aby dítě, které by se po dlouhé době mohlo
stýkat se svým biologickým otcem, mohlo realizovat svá práva. Postup podle první
domněnky otcovství, pokud matrikový otec není schopen se vyjádřit ve věci popření
otcovství a prakticky pečovat o nezletilou či ji vychovávat, vede k porušení výše
zmíněných základních práv stěžovatele, zejména jeho práva na respektování
soukromého a rodinného života. Postup okresního soudu ve věci, v níž převažuje lidský
aspekt, je velmi formalistický a nerespektuje Úmluvu o právech dítěte, čl. 8 Úmluvy a
judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.

III. Vyjádření dalších účastníků řízení a replika stěžovatele na tato vyjádření

13. Krajský soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Veškeré námitky,
kterými stěžovatel odůvodnil svoji stížnost, uplatnil již v předchozím řízení. Krajský
soud se s nimi v rámci odvolání vypořádal. Od svých závěrů nemá důvod se odchýlit. V
rodném listě nezletilé je uveden otec, jehož otcovství vzniklo na základě první
domněnky. Příslušné zákonné ustanovení je kogentní. Skutečnost, zda je zapsaný otec i
biologickým otcem dítěte, je v takovém případě irelevantní. Ke změně zápisu otce v
rodném listě by mohlo dojít pouze v případě, že by bylo otcovství matrikového otce
popřeno. Aktivní legitimaci k popření otcovství však má pouze matka a manžel matky,
případně soudem jmenovaný opatrovník manžela matky, byla-li svéprávnost manžela
před uplynutím popěrné šestileté lhůty omezena tak, že sám otcovství popřít nemůže (§
785 odst. 2 obč. zák.). K popření otcovství však nedošlo a žádný z matrikových rodičů
ani nemá v úmyslu otcovství popírat a nebyla-li svéprávnost matrikového otce omezena,
nepřichází v úvahu ani postup podle § 785 odst. 2 obč. zák. I v případě, že by byl
stěžovatel biologickým otcem nezletilé, je nutné respektovat, že jako otec je v jejím
rodném listě zapsán matrikový otec a jemu proto náleží veškerá práva a povinnosti otce
dítěte.

14. Matka a matrikový otec namítají, že nezletilá od narození žije v úplné rodině.
Matrikového otce vnímá jako svého otce. Je na něho psychicky vázána a říká mu „tati“.
Matrikový otec se také cítí být jejím otcem a k nezletilé tak přistupuje. Zájem na jistotě
právního postavení nezletilé musí převážit nad všemi dalšími okolnostmi, tedy i nad
domnělým zájmem stěžovatele. Rodiče uvádějí, že požadavek shody právního a
biologického otcovství nelze považovat za absolutní. Právní vztah otce a dítěte totiž
není jen mechanickou reflexí existence biologického vztahu. Postupem času se může i
při absenci tohoto vztahu vyvinout mezi matrikovým otcem a dítětem sociální a citová
vazba, která z hlediska práva na ochranu soukromého a rodinného života rovněž požívá
právní ochrany. V této věci však ani nebylo prokázáno, že by stěžovatel byl
biologickým otcem nezletilé. Stěžovatel navíc matku a její rodinu šikanuje a jedná
pouze ve svém osobním zájmu s cílem poškodit úplnou rodinu nezletilé. Matka má
obavy, že by mohl odvézt nezletilou do Nigérie, odkud už by se nikdy nemusela vrátit.

15. Vyrůstá-li nezletilá s invalidním otcem, je to pro ni jedině přínosem a
ponaučením do budoucího života. Bude se vždy umět k takovým lidem chovat a bude k
nim mít úctu. Naopak stěžovatel se o nezletilou začal zajímat až v poslední době a
vzhledem k jeho pobytové situaci lze o jeho úmyslech pouze spekulovat. Peníze, které
posílal do září 2015, matka nezletilé nebrala jako výživné, ale jako splácení dluhu.
Dříve mu totiž půjčila na léčbu jeho nemocné matky v Nigérii. Nikdy ho neoznačila
jako otce své dcery, ani tak s ním nejednala. Jakákoliv změna v rodinných poměrech
nezletilé by jí velmi ublížila psychicky. S ohledem na výše uvedené proto oba matrikoví
rodiče navrhují, aby Ústavní soud tuto stížnost zamítl.

16. Stěžovatel v následné replice zdůraznil, že je nepopíratelným faktem, že je
biologickým otcem nezletilé. Plyne to i z odůvodnění rozsudku krajského soudu.
Stěžovatelova snaha o uznání otcovství nezletilé není motivována tím, že by chtěl
jakkoli narušovat současný styl života rodiny dítěte. Nehodlá žádat o svěření dcery do
své péče. Chce se pouze domoci svého práva na styk se svojí dcerou. V současné chvíli
je v jejím životě cizincem, přestože matka, soudy i sociální pracovníci vědí, že právě on
k ní má biologický vztah. Stěžovatel zdůrazňuje, že „lež nemůže být základem
rodinného života“.

17. Okresní soud pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Městský úřad Lysá
nad Labem, který v řízení před obecnými soudy vystupoval jako kolizní opatrovník
nezletilé, se svého postavení vedlejšího účastníka vzdal.

IV. Formální předpoklady projednání ústavní stížnosti

18. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení. Ústavní stížnost včas
podal oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno
rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání věci příslušný.
Stěžovatel má potřebné právní zastoupení v souladu s požadavky ustanovení § 29 až 31
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o Ústavním soudu“).

19. K přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud stručně uvádí, že jedním ze
základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně
zaručených základních práv, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zpravidla podat
pouze tehdy, pokud navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky,
které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To
se v projednávané věci striktně vzato nestalo. V souladu s ustanovením § 30 zákona č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z.
ř. s.“), totiž platí, že „[d]ovolání není přípustné proti rozhodnutí podle hlavy páté části
druhé tohoto zákona, ledaže jde o rozsudek (…) o určení nebo popření rodičovství
(…).“ Z toho plyne, že v této konkrétní věci, v níž stěžovatel podal žalobu na určení
otcovství, bylo přípustné dovolání. Stěžovatel ho nepodal.

20. Ústavní soud však nemůže přehlédnout, že stěžovatel jednal zcela v souladu
s poučením, které mu v závěru svého rozsudku krajský soud poskytl. Stěžovatel sice byl
zastoupen advokátem, který měl vědět, že v dané věci mohl být nedostatek poučení
zhojen dovoláním podaným v prodloužené době tří měsíců [viz § 240 odst. 3 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)].
Z pohledu ústavního přezkumu je však nutné akcentovat judikaturu Evropského soudu
pro lidská práva, podle níž nelze klást k tíži stěžovatele pochybení soudu při poučení o
opravném prostředku, jestliže z něho stěžovatel vyšel (viz např. rozsudek Gajtani proti
Švýcarsku ze dne 9. 9. 2014, č. 43730/07, § 61 - 77, včetně konkurenčního stanoviska
soudců Lemmense, Kūrise a Spana; viz také Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek,
M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012,
s. 663 - 664). Odmítnutí stěžovatelovy stížnosti pro nepřípustnost by tak znamenalo
porušení jeho práva na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

21. Ústavní soud nadto došel k názoru, že ústavní stížnost splňuje podmínky § 75
odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle něj Ústavní soud neodmítne ústavní
stížnost, i pokud nesplňuje podmínku vyčerpání všech procesních prostředků, které
zákon k ochraně základního práva stěžovateli poskytuje, jestliže tato svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne,
kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Ústavní stížnost je
v tomto smyslu včasná. Podstatný přesah vlastního případu stěžovatele pak Ústavní
soud spatřuje v tom, že jde o typovou věc týkající se problematiky postavení tzv.
putativních otců. Její právní úprava v českém soukromém právu totiž vyvolává několik
ústavněprávních otazníků (viz Šínová, R. Popírání otcovství - Komentář k § 785. In:
Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV/1. § 655 - 793.
Praha: Leges, 2016, s. 951). Tento nález proto bude mít širší dopad i na další případy z
oblasti ochrany rodinného života mužů, kteří nejsou matrikovými otci, ale tvrdí o sobě,
že jsou otci biologickými. Nález Ústavního soudu nabízející ústavněprávní odpovědi na
otázky, které zde vyvstávají, doposud v jeho judikatuře chybí. Proto ústavní stížnost
stěžovatele podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy a Ústavní soud ji shledal přípustnou.

V. Právní posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

V. a) Relevantní česká zákonná úprava

22. Podle § 3028 odst. 2 obč. zák. platí, že se ustanoveními tohoto zákona řídí i
„právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i
práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však
posuzují podle dosavadních právních předpisů.“ Otcovství k nezletilé tedy určilo
ustanovení § 51 odst. 1 zákona o rodině, podle nějž platí: „Narodí-li se dítě v době od
uzavření manželství do uplynutí třístého dne po zániku manželství nebo po jeho
prohlášení za neplatné, považuje se za otce manžel matky.“ V podstatě shodně upravuje
první domněnku otcovství ustanovení § 776 obč. zák., podle něhož dnes platí: „Narodí-
li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí třístého dne poté, co manželství
zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné, anebo poté, co byl manžel matky prohlášen
za nezvěstného, má se za to, že otcem je manžel matky.“ Jak stanoví § 783 odst. 1 obč.
zák., soud může určit otcovství na návrh muže, který o sobě tvrdí, že je otcem dítěte, jen
pokud nedojde k určení otcovství podle § 776 - 779 obč. zák.

23. V otázce popírání otcovství nepostrádal do konce roku 2013, kdy bylo nezletilé
9 měsíců a 24 dní, ještě stále relevanci tehdejší zákon o rodině. Podle jeho ustanovení §
57 platilo, že: „(1) Manžel může do šesti měsíců ode dne, kdy mu vzniknou důvodné
pochybnosti o tom, že je otcem dítěte, popřít u soudu otcovství. Nejpozději však může
popřít otcovství do tří let od narození dítěte. (2) Jestliže manžel pozbyl způsobilost k
právním úkonům a tato nezpůsobilost vznikla před uplynutím popěrné lhůty, může
otcovství popřít jeho opatrovník, a to do šesti měsíců ode dne, kdy se dozví o narození
dítěte, nebo věděl-li o jeho narození již dříve, do šesti měsíců po svém ustanovení.“
Podle § 59 odst. 2 zákona o rodině pak platilo, že: „Matka může do šesti měsíců od
narození dítěte popřít, že otcem dítěte je její manžel. Ustanovení o popěrném právu
manžela platí tu obdobně.“ Ustanovení § 62 zákona o rodině navíc stanovilo:
„Vyžaduje-li to zájem dítěte, podá nejvyšší státní zástupce návrh na popření otcovství
vůči otci, matce a dítěti, pokud lhůta stanovená pro popření otcovství některému z
rodičů uplynula. (2) Je-li vzhledem ke všem okolnostem zřejmé, že muž považovaný za
otce dítěte otcem není a uplynula-li lhůta stanovená pro popření otcovství některému z
rodičů, podá nejvyšší státní zástupce návrh na popření otcovství, ledaže zájem dítěte
výjimečně vyžaduje, aby k popření otcovství nedošlo.“

24. Nové soukromé právo je však restriktivnější. Podle ustanovení § 785 odst. 1 věta
první obč. zák. může „[m]anžel (…) do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o
skutečnostech zakládajících důvodnou pochybnost, že je otcem dítěte, které se narodilo
jeho manželce, popřít své otcovství u soudu, nejpozději však do šesti let od narození
dítěte.“ Oprávnění k popření otcovství založeného první domněnkou dává obč. zák. i
matce. Podle § 789 odst. 1 obč. zák. „[m]atka může do šesti měsíců od narození dítěte
popřít, že otcem dítěte je její manžel. Ustanovení o popření otcovství manželem platí
obdobně.“ Nikdo jiný však v případě první domněnky otcovství nemůže otcovství
popřít. Odpadla i možnost nejvyššího státního zástupce podobný návrh podat. Jen
v případě, že otcovství určilo souhlasné prohlášení rodičů (§ 779 obč. zák.), může soud i
bez návrhu zahájit řízení o popření otcovství, jestliže to vyžaduje zřejmý zájem dítěte a
mají-li být naplněna ustanovení zaručující základní lidská práva. Podmínkou je, že otec
dítěte, určený souhlasným prohlášením rodičů, nemůže být jeho otcem. Soud v takovém
případě zpravidla současně pozastaví výkon rodičovské odpovědnosti.

V. b) Obecné principy plynoucí z ústavního práva

25. Stěžovatel se ve své argumentaci opírá zejména o čl. 10 odst. 2 Listiny, který
stanoví, že „[k]aždý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do
soukromého a rodinného života.“. Odkazuje i na čl. 8 Úmluvy, podle nějž má „[k]aždý
(…) právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a
korespondence. 2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě
případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu
národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení
nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod
jiných.“ Úmluva je jako mezinárodní lidskoprávní smlouva součástí českého ústavního
pořádku [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; č.
403/2002 Sb.)]. Článek 10 odst. 2 Listiny je třeba vykládat společně s paralelním čl. 8
Úmluvy a související judikaturou ESLP. České soudy přitom musí pracovat se širší
normativní závazností judikatury ESLP, která se vztahuje nejen na rozhodnutí vůči
České republice, ale i na rozhodnutí proti jiným smluvním státům Úmluvy. Povinnost
zohledňovat judikaturu ESLP při vnitrostátní aplikaci Úmluvy je nejenom
mezinárodněprávním závazkem České republiky, ale také vnitrostátně uloženou ústavní
povinností plynoucí z čl. 10 a čl. 1 odst. 2 Ústavy. To tím spíše, že Listina odpověď na
řešení rozhodné právní otázky nedává (viz čl. 32 odst. 1 a čl. 41 odst. 1 Listiny), a je
třeba ji hledat, kromě podústavních norem, právě v Úmluvě a její interpretaci.

26. Z judikatury ESLP plyne, že pojem „rodinného života“ ve smyslu čl. 8 Úmluvy
se neomezuje pouze na rodiny založené na manželství. Může zahrnovat i další faktické
vztahy. Biologický vztah mezi rodičem a dítětem bez jakýchkoliv dalších právních nebo
faktických elementů, které by byly známkou blízkých osobních vazeb, však pod
ochranu čl. 8 nespadá (srov. rozsudek ve věci L. proti Nizozemí ze dne 1. 6. 2004, č.
45582/99, § 37). Aby byl určitý vztah nazván rodinným životem, zpravidla se vyžaduje,
aby spolu dotčené osoby žily. Jen ve výjimečných případech mohou i jiné faktory
nasvědčovat tomu, že vztah je dostatečně stálý, aby vedl k de facto rodinným vazbám
(viz rozsudek Kroon a ostatní proti Nizozemí ze dne 27. 10. 1994, č. 18535/91, § 30, a
L., cit. výše, § 36).

27. ESLP ve své judikatuře nicméně dovodil, že zamýšlený rodinný život může
výjimečně spadat do působnosti čl. 8, obzvláště pokud nebyl doposud plně utvořen
z důvodů, které nelze přičítat stěžovateli (viz rozsudek Pini a ostatní proti Rumunsku ze
dne 22. 6. 2004, č. 78028/01 a 78030/01, § 143 a § 146). Zejména tam, kde to vyžadují
okolnosti, musí pojem rodinného života zahrnovat i potenciální vztah, který se může
rozvinout mezi dítětem narozeným mimo rámec manželství a jeho biologickým otcem.
Skutečnou existenci blízkých osobních vazeb lze v praxi zjistit na základě několika
faktorů. Těmi jsou povaha vztahu mezi biologickými rodiči a prokazatelný zájem a
oddanost otce vůči dítěti před jeho narozením i po něm (viz rozhodnutí o nepřijatelnosti
ve věci Nylund proti Finsku ze dne 29. 6. 1999, č. 27110/95; ve věci Nekvedavicius
proti Německu ze dne 19. 6. 2003, č. 46165/99; L. proti Nizozemí, cit. výše, § 36; a ve
věci Hülsmann proti Německu ze dne 18. 3. 2008, č. 33375/03; srov. také rozsudek ve
věci Różański proti Polsku ze dne 18. 5. 2006, č. 55339/00, § 64).

28. ESLP k obdobným případům zdůrazňuje, že čl. 8 Úmluvy nechrání pouze
rodinný, ale také soukromý život. Z přístupu orgánů Úmluvy tradičně plyne, že vztahy,
které nespadají pod pojem rodinného života, obecně mohou spadat pod rozsah života
soukromého (viz např. rozsudek Znamenskaya proti Rusku ze dne 2. 6. 2005, č.
77785/01, § 27 s dalšími odkazy na příslušnou judikaturu). ESLP proto ve věcech
určování nebo popírání otcovství opakovaně shledal, že určení právních vztahů muže a
jeho právního nebo domnělého dítěte se může týkat jeho rodinného života, ale že tato
otázka může zůstat otevřená, protože v těchto věcech je vždy nepochybně dotčen
soukromý život muže ve smyslu čl. 8 Úmluvy. Ten zahrnuje důležité aspekty osobní
identity jednotlivce (viz rozsudek ve věci Rasmussen proti Dánsku ze dne 28. 11. 1984,
č. 8777/79, § 33, rozhodnutí o nepřijatelnosti ve věci Nylund, cit. výše; či ve věci
Yildirim proti Rakousku ze dne 19. 10. 1999, č. 34308/96, a rozsudek ve věci Backlund
proti Finsku ze dne 6. 7. 2010, č. 36498/05, § 37). Podle Ústavního proto lze i v této
věci čl. 8 Úmluvy aplikovat.

29. Z čl. 8 Úmluvy pro stát neplynou jen negativní závazky, spočívající v zákazu
státu zasahovat do soukromého a rodinného života až na případy předvídané v čl. 8
odst. 2 Úmluvy. Plynou z něj také závazky pozitivní (viz rozsudek ve věci Marckx proti
Belgii ze dne 13. 6. 1979, č. 6833/74, § 31; či rozsudek ve věci X a Y proti Nizozemsku
ze dne 26. 3. 1985, č. 8978/80, § 23). Ty v konkrétních okolnostech mohou od státu
vyžadovat i aktivní konání, např. v podobě přijetí legislativy, která umožní efektivní
realizaci soukromého a rodinného života jednotlivce (viz Bartoň, M. a kol. Základní
práva. 1. vyd. Praha: Leges, 2016, s. 61). Například v uvedené věci Marckx ESLP
shledal porušení pozitivního závazku státu, protože belgická legislativa neuznávala
nemanželské dítě jako součást matčiny rodiny, a tudíž znemožňovala takovému dítěti
„vést normální rodinný život“ (viz Marckx, cit. výše, § 31 a 36). Jak ovšem ve své
judikatuře ESLP mnohdy upřesňuje, hranici mezi pozitivními a negativními závazky
státu nelze přesně definovat (viz např. rozsudek ve věci Von Hannover proti Německu
ze dne 24. 6. 2004, č. 59320/00, § 57). ESLP se proto často omezí pouze
na konstatování, že principy posuzování porušení Úmluvy jsou v obou případech
podobné (viz např. rozsudek ve věci Nunez proti Norsku ze dne 28. 6. 2011,
č. 55597/09, § 69). V obou kontextech je totiž hlavní nutnost dosažení spravedlivé
rovnováhy mezi soupeřícími zájmy (viz rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Odièvre
proti Francii ze dne 13. 2. 2003, č. 42326/98, § 40). Stěžovatel se v této věci dovolává
právě splnění pozitivního závazku, který spatřuje v aktivním konání státu v podobě jeho
zápisu do matriky jako skutečného otce nezletilé. Ústavní soud proto projednávanou věc
posuzuje zejména perspektivou pozitivních závazků plynoucích z čl. 8 Úmluvy.

30. Poznatky k aplikaci pozitivních závazků poskytuje též komentářová literatura:
„V případě pozitivních závazků se analýza, zda stát porušil své závazky pod čl. 8,
zužuje v zásadě do jednoho kroku. Stěžovatel namítne, že stát neochránil jeho právo pod
čl. 8, tedy nesplnil nějaký svůj pozitivní závazek, a Soud poté zkoumá, zda takový
pozitivní závazek pod čl. 8 existuje. Přitom porovnává na jedné straně zájmy
stěžovatele, jednotlivce, a na druhé straně opačný zájem společnosti, tedy zátěž, kterou
by takový pozitivní závazek pro stát, potažmo pro společnost jako celek, přinesl. Jde
tedy o jisté poměřování protichůdných zájmů podobné poslednímu kroku testu
proporcionality při zkoumání negativních závazků. (…) Z hlediska váhy individuálního
zájmu je nejpodstatnějším faktorem důležitost požadovaného konání pro stěžovatelův
zájem pod čl. 8 (tedy např. soukromý život). Šance, že bude pozitivní závazek shledán,
stoupá, čím víc je požadované konání pro stěžovatelův zájem pod čl. 8 důležité. Jak bylo
již řečeno, toto poměřování připomíná poměřování při posuzování proporcionality pod
posledním krokem analýzy negativních závazků pod čl. 8. Na rozdíl od analýzy
negativních závazků, kdy Soud poměřuje zásah do již ustanoveného práva oproti
obecnému zájmu, zde jde o rozhodování o samotném obsahu práva pod čl. 8 odst. 1
EÚLP. V obou případech však na misky vah vstupují veškeré okolnosti daného případu.
Proto také jakékoli generalizace nejsou jednoduché a posuzování existence pozitivního
závazku, stejně tak jako „nezbytnost v demokratické společnosti“ u negativních
závazků, je třeba činit na základě konkrétních skutkových okolností.“ (viz Kmec, J.,
Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 884-886).

31. Judikatura ESLP je ve vztahu k problematice určování či popírání otcovství
poměrně bohatá. S jejími obecnými principy lze pracovat nezávisle na tom, k jaké
konkrétní domněnce otcovství se vztahují. Povaha střetu právem vytvořeného
(„fiktivního“) vztahu a vztahu „reálného“/biologického je ve všech případech stejná.
Štrasburský soud prakticky vždy zdůrazňuje, že výběr prostředků k zajištění souladu s
čl. 8 Úmluvy v oblasti vztahů jednotlivců mezi sebou je v zásadě záležitostí, která spadá
do prostoru posuzovací volnosti smluvních států Úmluvy. Existují různé způsoby, jak
zajistit respektování soukromého života, a povaha povinnosti státu bude záviset na
konkrétních okolnostech soukromého života v dané věci (viz Odièvre, cit. výše, § 46).

32. V rozsudcích Ahrens a Kautzor proti Německu (rozsudky ze dne 22. 3. 2012,
stížnosti č. 45071/09 a 23338/09) pak ESLP zmínil, že v členských státech existuje
určitá tendence ve prospěch možnosti pro domnělého biologického otce zpochybnit
otcovství právního otce. Zdá se však, že neexistuje ustálená shoda, která by zúžila
prostor pro posuzovací volnost státu v této otázce (srov. také rozsudek ve věci
Chavdarov proti Bulharsku ze dne 21. 12. 2010, stížnost č. 3465/03, § 47 - 48). ESLP
vyzdvihuje právo na kontakt biologického rodiče s dítětem, který vyžaduje přísnou
kontrolu, protože s sebou nese nebezpečí, že rodinné vztahy mezi malým dítětem a
rodičem budou fakticky omezeny (viz rozsudek ve věci Görgülü proti Německu ze dne
26. 2. 2004, stížnost č. 74969/01, § 41-42, a Anayo, cit. výše, § 66).

33. V rozsudku Ahrens pak ESLP výslovně shrnul základní východisko své
judikatury, které lze aplikovat i v této věci: „Čl. 8 Úmluvy musí být vykládán tak, že
ukládá členským státům závazek zkoumat, zda je v nejlepším zájmu dítěte umožnit jeho
biologickému otci založit mezi nimi vztah, např. prostřednictvím přiznání práva na styk.
V souladu s tím však také platí, že biologický otec nesmí být zcela vyloučen ze života
jeho dítěte, ledaže jsou zde k tomu důležité důvody vyplývající z nejlepšího zájmu dítěte.
To ale automaticky neznamená povinnost založit biologickému otci právo napadat
status otce právního. Tento závazek nelze dovodit ani z dosavadní judikatury Soudu.“ (§
74) Obdobně ve věci Marinis proti Řecku (rozsudek ze dne 9. 10. 2014, stížnost č.
3004/10) ESLP opětovně zdůraznil, že z čl. 8 Úmluvy nelze obecně dovodit právo
domnělého biologického otce, aby mohl popřít otcovství matrikového otce a stát se tak
„právním“ otcem namísto něj. Tato linie judikatury ESLP zmiňuje závěry staršího
rozhodnutí ve věci Nylund, podle kterého tzv. první domněnka otcovství staví na právní
jistotě a bezpečí rodinných vztahů. Proto je podle ESLP obecně odůvodněné, pokud
vnitrostátní soudy přisuzují větší váhu zájmům dítěte a rodiny, v níž dítě žije, než
stěžovatelovu požadavku na určení „biologické pravdy“ (srov. Marinis, cit. výše, § 70).

34. Důležitou roli pro projednávanou věc pak hraje i rozsudek ve věci Anayo proti
Německu (rozsudek ze dne 21. 12. 2010, stížnost č. 20578/07). Německé soudy odmítly
povolit panu Anayo, který byl biologickým otcem dvojčat, přístup k jeho dětem, protože
k nim neměl sociální a rodinný vztah. ESLP německým soudům vytkl, že ve věci takto
rozhodly, aniž by posoudily, zda by kontakt mezi dvojčaty a stěžovatelem byl v
nejlepším zájmu dětí. Podle ESLP německé soudy nedokázaly spravedlivě vyvážit
konkurující si práva. Vzhledem k tomu, že důvody pro znemožnění kontaktu pana
Anayo s jeho dětmi nebyly „dostačující“, shledal porušení čl. 8 (viz Anayo, cit. výše, §
67-73).

35. Věci Anayo se podobal rozsudek ve věci Schneider proti Německu (rozsudek ze
dne 15. 9. 2011, stížnost č. 17080/07). ESLP zde opět dospěl k závěru o porušení čl. 8
Úmluvy. Vytkl vnitrostátním soudům, že nezkoumaly, zda za konkrétních okolností
případu nebyl styk stěžovatele s dítětem v jeho nejlepším zájmu. Také blíže
neposoudily, zda stěžovatelovy zájmy skutečně nemohly převážit nad zájmy právních
rodičů dítěte. Nezabývaly se ani důvody, proč stěžovatel neměl možnost vyvinout
sociální a rodinné vazby, přičemž to mohly být praktické důvody, které mu v tom
bránily. ESLP konstatoval, že „s ohledem na realitu rodinného života v 21. století (…)
není přesvědčen, že nejlepší zájem dětí žijících se svým právním otcem, ačkoliv mají
jiného biologického otce, může být opravdu určován obecnou právní domněnkou“.
Rodinný život podle ESLP může nabývat mnoha podob, proto je nezbytné prošetřit
konkrétní okolnosti každého případu (viz § 100 rozsudku).

36. Uvedený rozsudek Schneider tak v těchto otázkách navázal na starší rozsudek
Kroon a ostatní proti Nizozemí (rozsudek ze dne 27. 10. 1994, č. 18535/91), ve kterém
ESLP - v obecné rovině dosti kontroverzně - uvedl, že „respekt k „rodinnému životu“
vyžaduje, aby biologická a sociální realita převážila nad právní domněnkou, která (….)
jde proti zjištěným skutečnostem a přáním zúčastněných osob, přičemž prospěch z ní
ve skutečnosti nemá nikdo.“ (viz § 4 rozsudku; obdobně viz rozsudek ve věci Paulík
proti Slovensku ze dne 10. 10. 2006, č. 10699/05, § 46). A například ve věci Krušković
proti Chorvatsku (rozsudek ze dne 21. 6. 2011, č. 46185/08) ESLP hovoří o tom, že
muži, kteří nemají jakoukoliv možnost ovlivnit své otcovství, mají „životně důležitý
zájem, chráněný Úmluvou, na zjištění biologické pravdy o důležitém aspektu jejich
soukromého a rodinného života a jejím uznání ze strany práva“ (viz § 34 rozsudku).

37. Komentářová literatura také kritizuje judikaturu ESLP, dávající přednost
stabilitě vztahů dítěte před jeho reálnými biologickými vztahy: „I když Soud v řadě
případů shledal porušení čl. 8, lze poznamenat, že někdy přidává až příliš váhy zájmu
právní jistoty oproti souladu právní fikce s realitou. Přitom převážení zájmu dítěte
v daných případech je pochybné. Jistěže dítě má zájem na tom, aby jej někdo vyživoval,
tedy zde např. platil alimenty. Není však vůbec jasné, proč by tak měla činit osoba,
která rodičem dítěte není. V zásadě pak dochází k tomu, že se na základě nějakých
domněnek vybere z populace jedna osoba, která bez ohledu na nějakou vazbu k dítěti je
odpovědna za jeho výživu.“ (viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M.
Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s.
937).

38. Lze nicméně obecně shrnout, že z judikatury ESLP nevyplývá povinnost
umožnit domnělému otci zpochybnit otcovství matrikového otce založeného první
domněnkou otcovství. Státům se v těchto otázkách s odkazem na absenci konsenzu
mezi evropskými zeměmi ponechává širší míra posuzovací volnosti. Pokud se pohlédne
na střet „fikce“ s „realitou“ obecněji a vezme se v potaz širší judikatura k otázkám
určování a popírání otcovství (a tedy i zbylým domněnkám otcovství) nevyznívají
závěry ESLP ve prospěch biologického otce. Plyne z ní však, že ESLP zkoumá otázky
udržování vztahů mezi biologickým otcem a jeho dítětem a vede státy k tomu, aby
sledovaly, zda je či není takováto možnost v nejlepším zájmu dítěte.

39. Ústavní soud musel v konkrétních okolnostech této věci pečlivě vážit, zda
v případě stěžovatele nedošlo k porušení pozitivních závazků z čl. 8, jejichž splnění se
stěžovatel dovolává. Musel přitom vzít v úvahu, vedle akcentu na právní jistotu (viz bod
33 a rozsudek Ahrens), další faktory plynoucí z judikatury ESLP, kterými jsou zejména
povaha vztahu mezi biologickými rodiči a prokazatelný zájem otce o dítě před jeho
narozením i po něm (viz body 34 - 38 výše).

V. c) Obecné principy plynoucí ze srovnání s jinými členskými zeměmi EU

40. Ústavní soud vyšel též z materiálu svého analytického odboru - analýzy přístupu
některých (srovnatelných) členských států EU k otázce určování, resp. popírání
otcovství založeného jeho první domněnkou. Z přehledu právních úprav patnácti zemí
Evropské unie vyplývá, že právní řády sedmi zemí (Bulharsko, Chorvatsko, Maďarsko,
Nizozemsko, Polsko, Rakousko, Slovensko) nepřiznávají žádné soukromé osobě mimo
manžela či dítě aktivní legitimaci k určení/popření otcovství založeného první
domněnkou otcovství. Naopak právní řády dalších sedmi zemí přiznávají za přesně
vymezených podmínek aktivní legitimaci k určení/popření otcovství i domnělému otci
(Francie, Finsko, Litva, Lotyšsko, Německo, Rumunsko, Slovinsko). V některých
zemích je k podobnému kroku aktivně legitimováno státní zastupitelství, opatrovník
nebo orgán sociální péče (Francie, Litva, Polsko, Švédsko). Z analýzy mj. vyplynulo, že
v žádné z vybraných zemí není aktivní legitimace k popření otcovství vymezena tak
úzce, jako v České republice, kde ji mají jen matrikoví rodiče (viz body 22 - 24 výše).

41. Naše soukromé právo se hlásí ke středoevropské právní tradici. Za srovnání
proto podle stojí pohled do německého a zejména rakouského soukromého práva, jako
nám příbuzným a v soukromém právu „nejbližším“ právním řádům (viz Horák, O.
Dějiny kodifikace soukromého práva v českých zemích. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol.
Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 - 117. Praha: Leges, 2013. s. XLVII -
L). V německém soukromém právu popírání otcovství (Vaterschaftsanfechtung)
upravuje § 1600 a násl. občanského zákoníku (BGB), který upravuje i okruh aktivně
legitimovaných osob. Popírat otcovství podle něj mohou následující osoby: muž, jehož
otcovství je dáno domněnkou otcovství dle § 1592 odst. 1 a 2 a § 1593 BGB; muž, který
pod přísahou tvrdí, že měl s matkou pohlavní styk v období možného početí; matka
dítěte; dítě; a státní orgán příslušný k popírání otcovství dle § 1592 odst. 2 BGB.

42. Biologický otec neměl podle původní právní úpravy občanského zákoníku
(platné a účinné do 30. 4. 2004) vůbec právo otcovství popírat. Na základě novely BGB,
která reflektovala závěry vyslovené v judikatuře Spolkového ústavního soudu (usnesení
Spolkového ústavního soudu sp. zn. 1 BvR 1493/96 ze dne 9. 4. 2003), však biologický
otec aktivní legitimaci k podání žaloby na popření otcovství získal. Jedná se však pouze
o omezené oprávnění k popírání otcovství (tzv. begrenzte Anfechtungsberechtigung, viz
Prütting, H., Wegen, G. Weinreich, G. Bürgerliches Gesetzbuch (BGB) Kommentar. 5.
vyd. Luchterhand Verlag, 2010, s. 2302). Omezují ho tři taxativní předpoklady.
Navrhovatel musí (1) čestně prohlásit, že měl s matkou pohlavní styk v období
možného početí (§ 1600 odst. 1 bod 2 BGB). (2) Mezi dítětem a jeho právním otcem
nesmí existovat žádné sociálně-rodinné pouto (§ 1600 odst. 2 BGB). A konečně (3)
navrhovatel je pokrevním (biologickým) otcem dítěte (§ 1600 odst. 2 BGB).
Pravomocné rozhodnutí o popření otcovství ve prospěch biologického otce podle §
1600 odst. 2 BGB obsahuje zároveň výrok o určení jeho otcovství. Izolovaný návrh na
určení biologického otcovství, resp. ryze genetického příbuzenství, bez statusových a
právních konsekvencí, je podle § 1600d BGB nepřípustný (viz Prütting, H., Wegen, G.
Weinreich, G., cit. výše, s. 2308).

43. Spolkový ústavní soud (dále „BVerfG“) ve svém rozhodnutí sp. zn. 1 BvR
1154/10 ze dne 4. 12. 2013 posuzoval věc, ve které byla zamítnuta žaloba na popření
otcovství kvůli existenci sociálně-rodinného pouta mezi dítětem a jeho právním otcem.
Konstatoval, že pouze omezené oprávnění biologického otce k popírání otcovství je
ústavně konformní. Uvedl, že je zcela v souladu s rodičovskými právy ve smyslu čl. 6
odst. 2 Základního zákona (dále jen „GG“), pokud ochrana existující právně-sociální
rodiny vylučuje biologického otce z popírání otcovství. To platí, i pokud domnělý
biologický otec namítá, že právě v době porodu a v měsících po porodu si s dítětem
vybudoval silné sociálně-rodinné pouto. V takovém případě mu však náleží právo na
styk s dítětem odvozené z čl. 6 odst. 1 GG. BVerfG v tomto kontextu odkázal též na
judikaturu ESLP, podle které je zcela na uvážení jednotlivých smluvních států, zda
biologickému otci umožní popření otcovství za účelem zjištění, zda je právní otcovství
v souladu s rolí sociálního otcovství.

44. Biologickému otci by však neměla být zcela odňata možnost na určení otcovství,
resp. možnost podílet se na životě dítěte, pokud je to v zájmu dítěte. To však v sobě
neobsahuje závazek ani povinnost umožnit biologickému otci popřít status (jiného)
právního otce či samostatný nárok na určení/uznání biologického otcovství. To podle
BVerfG nevyplývá ani z judikatury ESLP. V loňském roce také o otázkách
relevantních pro projednávanou věc rozhodoval Vrchní zemský soud v Hammu (OLG
Hamm). Ve svém usnesení sp. zn. 12 UF 244/14 ze dne 11. 2. 2016 potvrdil rozhodnutí
nalézacího soudu v Münsteru ve sporu o popření otcovství, který rozhodl, že biologický
otec může úspěšně popřít otcovství právního otce, pokud právní otec netvoří s dítětem
sociální rodinu. Neexistuje tak mezi nimi zákonem chráněné sociálně-rodinné pouto ve
smyslu § 1600 BGB.

45. V Rakousku je otázka určování, resp. popírání otcovství upravena v § 144 an.
Všeobecného občanského zákoníku (dále jen „ABGB“). V reakci na derogační
rozhodnutí Ústavního soudního dvora (dále jen „VfGH“) došlo v roce 2004 k rozšíření
okruhu osob aktivně legitimovaných osob k popření otcovství. Aktivní legitimaci nově
získalo samotné dítě, jakožto nejdůležitější účastník daného právního vztahu (blíže viz
rozhodnutí Ústavního soudního dvora ze dne 28. 6. 2003 sp. zn. G78/00). V současnosti
aktivní legitimace k popření otcovství manžela matky svědčí v souladu s § 151 odst. 2
ABGB pouze manželu matky a samotnému dítěti. Biologickému otci svědčí teoreticky
jediná možnost podle § 147 odst. 2 ABGB. Ten upravuje situaci, pokud muž uznává
otcovství dítěte, které již právního otce má (např. podle první domněnky). V tu chvíli je
však nutná součinnost dalších zúčastněných v podobě souhlasu dítěte (zastoupeného
ustanoveným opatrovníkem) a jeho matky (příp. pouze dítěte, je-li svéprávné; blíž viz
Koziol, H., Bydlinski, P., Bollenberger, R. Kurzkommentar zum ABGB. 4. přepr. vyd.
Wien: Verlag Österreich, 2014, s. 85-86, bod 2; s. 95, bod 3). Biologický otec tedy není
oprávněn domáhat se svých práv proti vůli ostatních zúčastněných osob.

46. Citovaný komentář vychází z principů vyslovených ve zmíněném rozhodnutí
VfGH a danou úpravu nepovažuje z ústavněprávního hlediska za problematickou.
Odkazuje přitom zejména na čl. 8 Úmluvy a judikaturu ESLP, z níž dovozuje primární
důraz na nejlepší zájem dítěte. Ten je v podobných situacích spojován s vazbami
na skutečně existující, sociální rodinu, která nesmí požívat menší ochrany než rodina
v biologickém smyslu slova. Tomuto zájmu na zachování známého a stabilního
prostředí dítěte proto musí právo biologického otce na jeho rodinný život zpravidla
ustoupit. Nelze totiž připouštět zásahy státu (prostřednictvím přiznání práv
biologickému, neprávnímu otci) do existujících rodinných vztahů a vazeb proti vůli
všech zúčastněných. Jako jediný hypotetický příklad protiústavnosti dané úpravy uvádí
komentář situaci, ve které by dítě fakticky nemělo žádné sociální vazby na matku a
jejího manžela (právního otce), a naopak by žilo se svým biologickým otcem, ke
kterému by však v důsledku dané právní úpravy nebylo v žádném právním poměru.
Takový případ nicméně před rakouskými soudy dosud řešen nebyl (viz Koziol, H.,
Bydlinski, P., Bollenberger, R., cit. výše, s. 85-86, bod 2; s. 92, bod 1.).

47. Ústavnost rakouské právní úpravy určování a popírání otcovství VfGH
v nedávné době posuzoval. Shledal ji jako ústavně souladnou (viz rozhodnutí sp. zn. G
494/2015-15 ze dne 13. prosince 2016). VfGH upozornil, že § 187 ABGB sice přiznává
dítěti i rodičům právo na osobní kontakt, toto ustanovení však vychází z předpokladu
právního statusu rodičovství. Může však být v zájmu dítěte, aby se stýkalo i s jinými
osobami, ke kterým má zvláštní vztah. Aktivní legitimace pro podání návrhu podle
napadeného ustanovení proto byla rozšířena i na třetí osobu, kterou může za určitých
okolností být i biologický, leč neprávní otec dítěte. Nejprve se však zkoumá, zda by
takový styk byl v zájmu dítěte. Teprve poté může dojít ke zjišťování biologického
otcovství. Otázka určování/popírání právního otcovství tím není dotčena. VfGH odkázal
na bohatou judikaturu ESLP a konstatoval, že otázka určování otcovství je ponechána
volné úvaze a politickému rozhodnutí smluvních států Úmluvy. VfGH proto uzavřel, že
zákonodárce napadenou úpravou sledoval legitimní cíl ochrany nejlepšího zájmu dítěte
a nevybočil z intencí čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Nastolený stav přiměřeně omezuje práva
domnělého biologického otce, chráněná čl. 8 Úmluvy ve prospěch ochrany nejlepšího
zájmu dítěte a existujících sociálně-rodinných vztahů mezi matkou, dítětem a právním
otcem. Ty taktéž požívají ochrany čl. 8 Úmluvy.

V. d) Aplikace obecných principů na projednávanou věc

48. Stěžovatel namítá, že obecné soudy neochránily jeho právo na respektování
soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy a nesplnily tím pozitivní závazek,
který z uvedeného ustanovení Úmluvy plyne. Ústavní soud proto nyní musí zkoumat,
zda takový pozitivní závazek pod čl. 8 existuje. Přitom porovnává na jedné straně zájmy
stěžovatele a na druhé straně opačný zájem společnosti. Zájmem stěžovatele je zejména
popření otcovství matrikového otce a právní uznání jeho biologického otcovství.
Protichůdným zájmem společnosti jako celku, který obecné soudy vedené podústavní
úpravou v občanském zákoníku upřednostnily, je ochrana existující právně-sociální
rodiny.

49. Projednávaná věc je výjimečná svými skutkovými okolnosti, jejichž mnohé
faktory (včetně barvy pleti stěžovatele a nezletilé) nasvědčují tomu, že stěžovatel je
biologickým otcem dítěte. Z výše citované judikatury ESLP a popsané komparace
právních úprav nicméně nelze dovodit, že by z čl. 8 Úmluvy plynul pozitivní závazek,
aby byl jako matrikový otec zapsán. Stát podle většinové linie judikatury ESLP nemá
povinnost umožnit domnělému otci zpochybnit otcovství matrikového otce založeného
první domněnkou. ESLP přísněji zkoumá až udržování vztahů mezi biologickým otcem
a jeho dítětem v závislosti na nejlepším zájmu dítěte. Ochrana existující právně-sociální
rodiny jako zájem převyšující biologickou fakticitu plyne i z nám blízkých právních
řádů Německa a Rakouska. Tamější ústavní soudy taktéž judikovaly, že právo na
respektování soukromého a rodinného života nedává biologickým otcům nárok na zápis
do matriky namísto dosavadního matrikového otce. I v konkrétních okolnostech
projednávané věci proto nelze dojít k závěru, že by pozitivní závazek umožnit
stěžovateli popření otcovství právního otce existoval.

50. Ústavní soud nemůže ztratit ze zřetele principy dělby moci mezi institucemi
státu a ve své rozhodovací činnosti ctí v tomto ohledu princip sebeomezení. Ve vztahu k
legislativním aktům se tato zdrženlivost projevuje jeho nezasahováním do věcí, které by
měl primárně řešit demokraticky zvolený zákonodárce (viz např. nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 3/14 ze dne 20. 12. 2016, bod 85). Ústavní soud proto nemůže sám do
práva na respektování soukromého života „dopsat“ ústavní nárok, o který se stěžovatel
domněle opírá. Z toho důvodu nemůže ani do občanského zákoníku „doplnit“ aktivní
legitimaci stěžovatele k podání popěrné žaloby. Stěžovatel jednoduše požaduje po státu
konání, které z jinak ústavně zaručeného práva na respektování soukromého a
rodinného života neplyne.

51. Ústavní stížnost míří proti rozhodnutím obecných soudů, které rozhodovaly o
žalobě stěžovatele na určení otcovství. Otcovství k nezletilé však rozřešila první
domněnka. Obecné soudy proto podle Ústavního soudu rozhodly správně o
nedůvodnosti žaloby stěžovatele. Ten k prosazení svých práv nenalezl vhodný procesní
prostředek. Smyslem a účelem určení otcovství je totiž zacelení chybějícího právního
vztahu mezi dítětem a mužem, kterého právo považuje za jeho otce (viz § 783 obč.
zák.). Jak uvedl krajský soud, v rodném listě by musel chybět údaj o otci nezletilé.
V projednávané věci však nechyběl. Určení otcovství k nezletilé by tak připadalo
v úvahu pouze v případě jeho předchozího popření. Ze stěžovatelovy ústavní stížnosti
ostatně mezi řádky plyne, že mu o popření otcovství právního otce také jde. Patrně
s vědomím chybějící aktivní legitimace však stěžovatel takovou žalobu na popření
otcovství nepodal.

52. Ústavní soud tedy v této konkrétní věci nemůže obecným soudům ničeho
vytknout. Oba soudy ve vymezeném procesním rámci správně aplikovaly podústavní
soukromé právo a zabývaly se i nad rámec odůvodnění dalšími procesními možnostmi
stěžovatele. Opřely se o skutečnost, že otcovství v této věci nebylo popřeno a návrh na
jeho popření ani nikdo v zákonem stanovené lhůtě nepodal. Ve vztahu k napadeným
rozhodnutím okresního a krajského soudu je proto ústavní stížnost nedůvodná. Ústavní
soud navíc nemůže přehlédnout mravní rozměr celé věci, na který ostatně upozornil ve
svém rozsudku i prvostupňový soud. Stěžovatel si byl od počátku vědom toho, že je
matka nezletilé provdána za jiného muže, a pokud by porodila dítě, že se jeho otcem
stane její manžel.

53. Tato věc nicméně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Může mít dopad na další
jednotlivce, kteří se ocitnou ve stejné pozici jako on. Při srovnání s německým a
rakouským soukromým právem se v obecné rovině jeví okruh aktivně legitimovaných
osob k podání přinejmenším popěrné žaloby jako nepřiměřeně úzký. Zákonodárce by
proto měl zvážit, zda mezi aktivně legitimované subjekty nezařadit alespoň dotčené dítě
jakožto nejdůležitějšího účastníka daného právního vztahu (po rakouském vzoru), nebo
ještě lépe za předem stanovených podmínek i muže, který o sobě tvrdí, že je
biologickým otcem (po německém vzoru). Tím by lépe zohlednil standard ochrany
soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy. Ústavní soud má přes výše uvedené
závěry pochybnosti, zda česká právní úprava spravedlivě upravuje zájmy biologických
otců, zájem na jistotě právního postavení dítěte a obecně jeho nejlepší zájem.

54. Případný postup II. senátu Ústavního soudu podle § 78 odst. 2 zákona o
Ústavním soudu a podání návrhu plénu Ústavního soudu na zrušení § 785 a § 789 obč.
zák., který by se inspiroval výše citovanými staršími rozhodnutími ústavních soudů
Německa a Rakousku, která vedla k novelizacím v tamějším soukromém právu, však
v této věci nepřipadal v úvahu. II. senát Ústavního soudu vzhledem ke skutkovým
okolnostem této věci předmětná ustanovení přímo neaplikuje. Aby mohl podle § 78
odst. 2 zákona o Ústavním soudu zpochybnit ústavnost konkrétního zákona, resp. jeho
jednotlivého ustanovení, a věc předložit plénu Ústavnímu soudu, je nezbytná jeho
reálná aplikace, a nikoli jen jeho hypotetické použití, resp. jiné širší souvislosti (srov.
analogicky např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 29/13 ze dne 1. 4. 2014). Proto se Ústavní soud
uchýlil alespoň k výše uvedenému apelu na zákonodárce.

55. II. senát Ústavního soudu totiž sdílí myšlenku, že by se biologickým vazbám
mezi rodiči a dětmi měla přiznat větší váha. Jak uvádí Eliška Wagnerová v biografické
knize Tomáše Němečka (Padni komu padni - Život a případy Elišky Wagnerové. Praha:
Leges, 2014): „O respektu k biologické rodině mluví už antická dramata. Víme, co
postihlo Oidipa proto, že neznal pravé rodiče.“ (s. 65). Daná pasáž uvedené knihy se
týká nálezu sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007, ve kterém byla Eliška Wagnerová
soudkyní zpravodajkou. V uvedené knize k němu dodala: „Musíte se přiklonit
k nějakému pravidlu, proto jsme při kolizi dvou rodin dali přednost biologickému poutu,
(…) marná sláva, člověk je tvor jak racionální, tak animální. Pouto, které vzniká
zrozením dítěte, se má proto chránit jako cosi ryzího a nefalšovaného. Soudy se nemají
snažit ho předělat, ale respektovat.“ (s. 69 citované knihy). Tento nález se týkal úpravy
styku dítěte s jeho původním matrikovým otcem, jehož otcovství bylo později popřeno.
Skutkově se proto odlišuje od projednávané věci. Ale nosný princip, který je zde
zmíněn, je hoden inspirace - obzvláště s ohledem na skutečnost, že jej současná právní
úprava dostatečně nezohledňuje.

56. Nedojde-li k revizi okruhu aktivně legitimovaných osob k podání popěrné
žaloby v případě určení otcovství podle první domněnky, zůstává podstatnou otázka
možností kontaktu biologického otce s dítětem, k jehož otcovství se tento hlásí. Jak
nepochybně plyne z výše shrnuté judikatury ESLP, čl. 8 Úmluvy ukládá členským
státům závazek zkoumat, zda je v nejlepším zájmu dítěte umožnit jeho biologickému
otci založit vztah mezi nimi, např. prostřednictvím přiznání práva na styk. Biologický
otec nesmí být zcela vyloučen ze života jeho dítěte, ledaže jsou zde k tomu důležité
důvody vyplývající z nejlepšího zájmu dítěte (viz body 32 - 35 výše).

57. Ustanovení, o něž lze opřít možnost (domnělého) biologického otce stýkat se
s dítětem, o němž tvrdí, že je jeho, představuje § 927 obč. zák. Podle něj platí: „Právo
stýkat se s dítětem mají osoby příbuzné s dítětem, ať blízce či vzdáleně, jakož i osoby
dítěti společensky blízké, pokud k nim dítě má citový vztah, který není jen přechodný, a
pokud je zřejmé, že by nedostatek styku s těmito osobami pro dítě znamenal újmu. Také
dítě má právo se stýkat s těmito osobami, pokud tyto osoby se stykem souhlasí.“ Jeden
z komentářů k tomuto ustanovení občanského zákoníku varuje, že dostává domnělé otce
do jisté „pasti“: „Do střetu se zde dostává konstrukce § 771, který příbuzenství váže na
pokrevní pouto, a právní regulace rodičovství, která za příbuzné považuje i osoby, které
pokrevní pouto k dítěti ve skutečnosti nemají. Putativní otec (…) nemůže iniciovat řízení
o popření otcovství, ve kterém by eventuálně docílil potvrzení svých pokrevních vazeb
k dítěti prostřednictvím znaleckého dokazování a následně ani podat návrh na přiznání
styku s dítětem.“ (viz Šínová, R., cit. výše, s. 951). Jako řešení tento komentář nabízí
připuštění žaloby domnělého otce směřující toliko k deklaraci jeho pokrevního pouta
k dítěti. Naléhavý zájem na připuštění této žaloby by bylo vždy nezbytné poměřovat
s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu dítěte a již existujícím sociálním vazbám.

58. Návrh na určení příbuzenství podle ustanovení § 771 obč. zák., na který by
v případě úspěchu mohl navazovat návrh na určení styku podle § 927, by i podle
Ústavního soudu byl vhodnou cestou pro domnělé biologické otce dětí, u nichž
otcovství určila ve prospěch jiného muže první domněnka. Navíc by tím byly splněny i
„tvrdší“ požadavky judikatury ESLP, který již styk biologického otce se svým dítětem
bere v těchto případech jako zásadu, ze které mohou existovat výjimky motivované
nejlepším zájmem dítěte. Jak stěžovatel v této věci, tak i každý další domnělý otec by
měli právě vymezenou cestu k dispozici. Stěžovatel ostatně v projednávané věci v řízení
před okresním soudem tvrdil, že nechce nijak rozbíjet „právní“ rodinu, jen se
s nezletilou chce stýkat.

59. Druhou možností, která je spíše jen otázkou jiného procesního řešení, by také
mohlo být přímé podání návrhu podle § 927 obč. zák. Jiný komentář občanského
zákoníku k tomuto ustanovení o styku osob příbuzných dítěti uvádí: „Evropský soud
pro lidská práva (…) posílil práva biologického otce, když mu přiznal právo na styk i v
situaci, kdy otec neměl možnost rodinné pouto k dítěti vytvořit, ačkoliv měl zájem část
péče o dítě převzít a vytvořit si citový vztah k dítěti. (…) je rozhodující zájem
biologického otce a to, že důvody, proč nedošlo k vytvoření rodinného vztahu,
biologický otec nemůže ovlivnit. V případě, že dítě nemá vytvořenou rodinnou vazbu
k biologickému otci, dle českého práva není možné soudně styk stanovit. Pokud by
taková možnost byla připuštěna, bylo by nutné v řízení o určení styku posuzovat
i fakticitu tvrzení o biologickém otcovství.“ [viz Westphalová, L. § 927 – Styk dítěte
s jinými osobami než rodiči. In: Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol.
Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655 - 975). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014.
s. 1174]. Komentář tedy vybízí k tomu, aby se otázka příbuzenství podle § 771 obč. zák.
řešila již přímo v rámci řízení o návrhu podle § 927 obč. zák., který domnělý otec podá
za účelem získání alespoň stykových práv.

60. Ústavní soud shrnuje, že ústavní stížnost stěžovatele není v této konkrétní věci
důvodná. Obecné soudy postupovaly ústavně souladně, pokud zamítly stěžovatelův
návrh na určení otcovství. To bylo určeno v souladu s ustanovením § 776 obč. zák.,
který nevyvolává žádné ústavněprávní problémy. Obecné soudy jej aplikovaly ústavně-
konformním způsobem. Vzhledem k tomu, že tento případ ale představuje modelovou
situaci postavení domnělých biologických otců v českém právu, vyslovil se Ústavní
soud k tvrdosti zákonných mantinelů jejich statusu. Vyzval zákonodárce k revizi okruhu
aktivně legitimovaných osob k podání návrhu na popření otcovství, je-li toto otcovství
založeno první domněnkou.

61. Zdůraznil též, že pro splnění požadavků plynoucích z judikatury ESLP musí mít
domnělí biologičtí otci možnost dosáhnout alespoň styku s dítětem, o němž tvrdí, že je
jejich. Mohou proto podat návrh na určení příbuzenství (§ 771 obč. zák.) a po určení
příbuzenství se mohou obrátit na soud s návrhem podle § 927 obč. zák. za účelem
realizace stykových práv příbuzného. Druhou možností řešení postavení domnělých
otců je i přímé podání návrhu podle § 927 obč. zák. Otázka příbuzenství by se
v takovém případě mohla řešit přímo v tomto řízení, které by díky tomu bylo
hospodárnější.

62. Právní úprava určování rodičovství stojí na silném akcentu právní jistoty.
Ústavní soud v této svým dosahem statusové věci nemůže jít tak daleko, aby zastoupil
zákonodárce. Skutkové okolnosti této věci, jakkoli výjimečné, nebyly takového rázu,
aby dal Ústavní soud výjimečně průchod individuální spravedlnosti contra verba legis
[viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU
87); či Melzer, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vyd.
Praha: C. H. Beck, 2011, s. 213 - 222].

VI. Závěr

63. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadená
rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze vedla k porušení
základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost proto zamítl (§ 82 odst. 1 zákona o
Ústavním soudu). Vzhledem k tomu, že nebylo důvodu očekávat další objasnění věci,
učinil tak bez nařízení ústního jednání (§ 44 téhož zákona).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 16. května 2017

Jiří Zemánek
předseda senátu

Vydáno: 16. May 2017
Vloženo: 29. May 2017

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás