JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 3094/16

K určení skutečného příjmu povinného pro účely stanovení výživného

Právní věty

  1. Základ daně, který je rozhodný pro daňové účely, nepředstavuje nutně reálný rozdíl mezi příjmy a skutečně vynaloženými výdaji, z něhož je třeba vycházet pro účely stanovení výživného. Nikoliv každý výdaj rodiče, který zákon o dani z příjmu uznává jako výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení příjmů, je pro rodiče z hlediska jeho podnikání nezbytný do té míry, že by po něm nebylo možno důvodně požadovat, aby z něj přednostně splnil svou vyživovací povinnost.

    Proto je v zájmu řádného zjištění skutkového stavu nutno vést dokazování takovým způsobem, aby byl prokázán skutečný příjem povinného, z něhož lze spravedlivě požadovat placení výživného, nikoliv jen příjem vykázaný podle daňových a účetních předpisů. Porušení zásady vyhledávací v občanském soudním řízení odvolacím soudem vytvořilo reálnou překážku dosažení účelu tohoto řízení podle § 697 odst. 1 občanského zákoníku a ve svém důsledku vedlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky D. S., zastoupené JUDr. Simonou Corradiniovou, advokátkou, se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, č. j. 39 Co 87,88/2016-210, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. S., zastoupeného JUDr. Lukášem Duffkem, advokátem, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1683/127, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, č. j. 39 Co 87, 88/2016-210, byla porušena základní práva stěžovatelky garantovaná článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, č. j. 39 Co 87, 88/2016-210, se proto ruší.

Odůvodnění:

I.
Argumentace stěžovatelky

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 9. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí je v extrémním rozporu nejen s provedenými důkazy, ale také s § 2 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Městský soud v Praze dle stěžovatelky zejména nesprávně hodnotil majetkové poměry, výdělkové možnosti a schopnosti i celkovou životní úroveň vedlejšího účastníka, a nesprávně taktéž vyhodnotil jeho závazky, pokud jde o prioritu vyživovací povinnosti. Stěžovatelka poukazuje na příjmy vedlejšího účastníka z advokátní praxe ve výši 2 150 591 Kč a příjmy z nájmu ve výši 176 400 Kč ročně, a na druhé straně na svoje příjmy 19 371 Kč měsíčně. Stěžovatelka zdůrazňuje, že to byl vedlejší účastník, kdo rozvrátil manželství, když ji a syna opustil z důvodu mimomanželského vztahu, z něhož se za trvání manželství narodily dvě nemanželské děti. Stěžovatelka naopak pečovala na úkor své kariéry o rodinu, a proto má nyní morální právo na to, aby jí v důsledku nezodpovědného jednání vedlejšího účastníka po dobu trvání manželství nepoklesla životní úroveň. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že si vedlejší účastník pořídil po rozvodu manželství nové auto značky Toyota Verso za hotovost zhruba 500 000 Kč, ačkoli v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně tvrdil, že jeho náklady (výživa nezletilých dětí a bydlení) přesahují jeho příjmy, v důsledku čehož musí hradit své životní náklady s výpomocí členů rodiny a třetích osob, případně hradit náklady na úkor výživy nezletilých dětí. Skutečné příjmy vedlejšího účastníka jsou dle stěžovatelky několikanásobně vyšší, než ty, které uváděl ve svých podáních, a to i bez započítání příjmů, které do společné domácnosti přinášela jeho přítelkyně M. D.

II.
Vyjádření účastníků

3. Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud Městskému soudu v Praze a vedlejšímu účastníku, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

4. Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a dodal, že se snažil na základě provedeného dokazování objektivně posoudit poměry dotčených tak, aby k porušení práva na spravedlivý proces nedošlo. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.

5. Vedlejší účastník ve svém obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že tato obsahuje řadu nepravd a z kontextu vytržených tvrzení. Vedlejší účastník sděluje, že opustil společnou domácnost v roce 2012 za situace, kdy rodina neplnila svou funkci, není přitom pravdou, že důvodem byl mimomanželský vztah vedlejšího účastníka, který naopak více než půl roku po opuštění společné domácnosti žil sám v pronajatém bytě a nenavázal žádný partnerský vztah. Vedlejší účastník má za to, že tvrzení stěžovatelky uvedená v ústavní stížnosti nemají ústavněprávní charakter, stěžovatelka porušení čl. 36 Listiny nijak nedokládá, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že se nesmířila s pravomocným výsledkem odvolacího řízení před Městským soudem v Praze. Vedlejší účastník poukazuje na skutečnost, že ke stejným skutkovým i právním závěrům jako Městský soud v Praze dospěly soudy i ve věci o úpravu výchovy a výživy nezletilého, když po zhodnocení životní úrovně stěžovatelky a vedlejšího účastníka, jejich majetkových poměrů, příjmů a výdajů stanovily výživné na dítě ve výši 10 000 Kč měsíčně. Vedlejší účastník také upozorňuje, že manželství bylo rozvedeno rozhodnutím Obvodního soudu v Praze, které nabylo právní moci 18. 2. 2017, od toho dne tak nemají stěžovatelka a vedlejší účastník vzájemnou vyživovací povinnost. Podstatné je ovšem to, že ani do okamžiku rozvodu manželství stěžovatelka nevykazovala potřebu vyplácení výživného v jakékoliv výši, když její životní úroveň byla paradoxně vyšší než vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník konkretizuje, že po odečtení daně z příjmu a odvodů na sociální, zdravotní a nemocenské pojištění byl v roce 2015 jeho příjem 65 676 Kč, po odečtení základních nákladů podnikání (telefonní poplatky, kancelářské služby, příspěvek do ČAK, účetní služby, automobil, náklady na dopravu, silniční daň apod.) přibližně 30 000 Kč. Vedlejší účastník je však na rozdíl od stěžovatelky nucen obývat nájemní byt, za který hradí nájemné 20 000 Kč měsíčně (včetně služeb), a po zaplacení výživného 10 000 Kč je z finančních důvodů výrazně omezen mimo jiné v možnosti kulturního vyžití, výběru volnočasových aktivit svých nezletilých dětí, zatímco kulturní a sociální příležitosti jsou na straně stěžovatelky na mnohem vyšší úrovni. Vedlejší účastník přiznává, že je podílovým spoluvlastníkem bytu v Praze Strašnicích, avšak žádným příjmem z pronájmu nedisponuje, což potvrdila ve svém vyjádření i stěžovatelka. Vedlejší účastník popírá, že by si za hotovost pořídil nové auto. Vedlejší účastník hodnotí svou finanční situaci tak, že mu nedovoluje, aby nad rámec 10 000 Kč měsíčně stanovených jako příspěvek na výživu nezletilého přispíval na chod domácnosti stěžovatelky jakoukoliv další finanční částkou, tím méně zpětně. Vedlejší účastník upozorňuje, že stěžovatelka má právnické vzdělání, složila rigorózní zkoušku i soudcovské zkoušky, mohla by tedy dosahovat vyššího příjmu, namísto toho však zvolila pohodlnější způsob, a přijala místo vyššího soudního úředníka, které vyžaduje mnohem nižší kvalifikaci a je podprůměrně ohodnoceno. Ze všech uvedených důvodů navrhuje vedlejší účastník ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout.

6. Stěžovatelka ve své replice rekapituluje, že vedlejší účastník je advokátem v Praze s praxí delší než 10 let. Vedlejší účastník disponuje veškerým hodnotným majetkem nabytým za trvání manželství se stěžovatelkou, zejména bankovními účty s úsporami, akciemi a hotovostí, které získal tím, že stěžovatelce zablokoval všechny bankovní účty, a nic jí z tohoto majetku nenechal. Vlastní nový automobil značky Toyota Avensis za 600 000 Kč, s přítelkyní užívají další automobil značky Toyota Verso. Vedlejší účastník má také v dispozici část vybavení společné domácnosti, kterou si při odchodu odvezl, a veškerou elektroniku. Současná partnerka vedlejšího účastníka, se kterou žije ve společné domácnosti, je vlastníkem nemovitého majetku, konkrétně bytu v Praze, který po celou dobu pronajímá a tyto finanční prostředky přinášela a přináší do společné domácnosti. Vedlejší účastník s paní D. bydlí v bytě v Praze, jehož vlastníkem je příbuzný vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník platí výživné na syna, nad jeho rámec ničeho nehradí, resp. na nic jiného nepřispívá. Naproti tomu stěžovatelka bydlí v bytě ve spoluvlastnictví vedlejšího účastníka a jeho matky, ve kterém zůstala bydlet se synem poté, co vedlejší účastník opustil společnou domácnost, za byt hradí 9 600 Kč měsíčně. Stěžovatelka žádné nemovitosti nevlastní. Pracuje u Městského soudu v Praze jako vyšší soudní úřednice na insolvenčním úseku s čistým příjmem 19 371 Kč měsíčně, nyní je na rodičovské dovolené. Za společného psa hradí krmení, veterináře, přípravky pro psy a venčení, vše měsíčně v průměru za 4 500 Kč. Stěžovatelka je s ohledem na výše uvedené přesvědčena, že závěr Městského soudu v Praze o tom, že vedlejší účastník má stejnou životní úroveň jako stěžovatelka, je v rozporu s provedenými důkazy.

III.
Rekapitulace obsahu spisu

7. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 6. 2015, č. j. 64 C 6/2014-152, byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost platit stěžovatelce výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně počínaje dnem 28. 1. 2014 vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám stěžovatelky (výrok I.), dále soud vedlejšímu účastníkovi uložil zaplatit stěžovatelce nedoplatek na výživném za dobu od 28. 1. 2014 do 30. 6. 2015 ve výši 90 000 Kč do 90 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Řízení o stanovení výživného od 28. 1. 2014 o dalších 20 000 Kč soud zastavil, a ohledně dalších 5 000 Kč žalobu zamítl (výrok III). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2016, č. j. 39 Co 87,88/2016-210, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o zamítnutí návrhu na přiznání výživného ve výši 5 000 Kč měsíčně od 28. 1. 2014 potvrdil, ve výrocích I. a II. jej změnil tak, že se žaloba o zaplacení výživného ve výši 5 000 Kč měsíčně od 28. 1. 2014 zamítá.

IV.
Postup Ústavního soudu při posuzování ústavní stížnosti

8. Podle § 44 zákona o Ústavním soudu nebyl-li návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut, nařídí Ústavní soud ústní jednání, lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Za splnění podmínek daných tímto zákonným ustanovením rozhodl o věci Ústavní soud s upuštěním od ústního jednání.

V.
Vlastní posouzení ústavní stížnosti

9. Po přezkoumání skutkového stavu, vyžádaného soudního spisu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť postupem Městského soudu v Praze došlo ke stěžovatelkou namítanému porušení práva na spravedlivý proces.

10. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vycházel ze skutečnosti, že se žádný z manželů nenachází v situaci, kdy by nebyl schopen si přiměřeně zajištovat své potřeby. Soud konstatoval, že vedlejší účastník musí řešit svou bytovou potřebu formou nájemního bydlení, takže vynakládá na bydlení náklady (21 000 Kč) větší, než stěžovatelka (8 000 Kč), která bydlí v bytě ve vlastnictví vedlejšího účastníka a jeho matky. Soud prvního stupně také přihlédl ke skutečnosti, že vedlejší účastník má vedle vyživovací povinnosti ke stěžovatelce a nezletilému synovi D. ještě další dvě vyživovací povinnosti k dětem narozeným ze vztahu s jeho přítelkyní a i k přítelkyni samé jako matce jeho dětí (práva neprovdané matky). Také náklady související s výkonem práce vedlejšího účastníka, který je advokátem, hodnotil soud jako vyšší, než jaké má stěžovatelka coby státní zaměstnanec. Pokud jde o majetkové poměry, soud vyšel ze skutečnosti, že stěžovatelka žádný větší majetek nevlastní, naproti tomu vedlejší účastník je spoluvlastníkem z jedné poloviny bytu v Praze a z jedné čtvrtiny obytného domu v Praze. Každý z manželů užívá jeden z osobních automobilů, které mají ve společném jmění manželů. Stěžovatelka může užívat veškeré vybavení dříve společné domácnosti, vedlejší účastník na druhou stranu disponuje se společnými účty - u ING Bank N.V., na kterém byl k 19. 02. 2015 evidován zůstatek ve výši 7 336,95 Kč, u Raiffeisen bank, a. s., na kterém byl k 1. 11. 2012 počáteční zůstatek 54 518 Kč a k 10. 3. 2015 konečný zůstatek ve výši 9 326,85 Kč a u Komerční banky, a. s., na kterém byl k 2. 11. 2012 zůstatek ve výši 391 407 Kč a k 13. 2. 2015 zůstatek ve výši 178 550,32 Kč. Příjem vedlejšího účastníka dle zjištění soudu činil kolem 36 344 Kč čistého měsíčně, příjem stěžovatelky se pohybuje kolem 19 000 Kč průměrně čistého měsíčně. Soud vzal dále v úvahu, že stěžovatelka má zvýšené výdaje se svým zdravotním stavem, konkrétně se zjištěnou trombofilií, alergií a nošením brýlí, dále má výdaje s péčí o společného psa (cca 5 000 Kč měsíčně). Soud také přihlédl k tomu, že stěžovatelka fakticky pečuje o nezletilého syna D. a tím je omezena ve výběru povolání, když chce péči o syna zajišťovat prakticky sama. S ohledem na shora uvedená zjištění a zejména zvýšené výdaje stěžovatelky se zdravotním stavem a péčí o společného psa, i zjištěným majetkovým poměrům vedlejšího účastníka, považoval soud prvního stupně za přiměřené, aby vedlejší účastník přispíval stěžovatelce s účinností od 28. 1. 2014 výživným ve výši 5 000 Kč měsíčně.

11. Odvolací soud dospěl k závěru, že příjmy vedlejšího účastníka z právní činnosti v roce 2014 činily 1 350 412 Kč, 40% paušální výdaje 540 165 Kč, rozdíl 810 247 Kč, daň 121 350 Kč, sociální pojištění 118 308 Kč, zdravotní pojištění 54 696 Kč, příjem tak činil 515 893 Kč, což po vydělení 12 měsíci činí 42 991 Kč. Ze smlouvy o vedlejším ujednání o užívání, dispozici a správě domu vyplývá, že vedlejší účastník fakticky z 1/4 domu ve Vysočanech příjmy nemá. V bytové jednotce, kterou spoluvlastní, bydlí stěžovatelka se synem, čímž jim poskytuje naturální plnění. Dále vedlejší účastník doložil, že za byt, který má v nájmu, platí podle nájemní smlouvy jen na nájemném 16 000 Kč měsíčně, další částky platí za služby s nájmem bytu spojené. Sporu nebylo ani o tom, že vedlejší účastník má vyživovací povinnost k dalším dvěma nezletilým dětem, přičemž jejich finanční zajištění je na vedlejším účastníkovi, neboť jeho přítelkyně je na rodičovské dovolené. Na nezletilého D. platí vedlejší účastník výživné 10 000 Kč měsíčně. Zprávou zaměstnavatele stěžovatelky bylo prokázáno, že se její příjem pohybuje ve výši okolo 19 000 Kč měsíčně, rovněž ona platí platby spojené s užíváním bytu a za psa. Každý z účastníků pak má k dispozici osobní automobil. Z uvedeného výčtu je zřejmé, že životní úroveň vedlejšího účastníka úroveň stěžovatelky nepřesahuje, když po odpočtu výživného ve výši 10 000 Kč a plateb za byt ve výši okolo 20 000 Kč zbude vedlejšímu účastníkovi 13 000 Kč, z nichž musí zaplatit výživné na nezletilou N. a S. a náklady na svou výživu. Stěžovatelka má výdaje na bydlení, na něž je částečně určeno i výživné placené vedlejším účastníkem na syna D., ve výši kolem 9 000 Kč měsíčně, výdaje za psa kolem 5 000 Kč měsíčně, za auto kolem 2 500 Kč měsíčně, výdaje na své zdraví a stejně jako vedlejší účastník má výdaje na svou osobu a má vyživovací povinnost k nezletilému D. Na základě zhodnocení popsaných příjmů a výdajů účastníků dospěl odvolací soud k závěru, že životní úroveň obou účastníků je v zásadě stejná, a proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl.

12. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem odvolacího soudu, že ona a vedlejší účastník dosahují stejné životní úrovně, a tudíž stěžovatelka nemá nárok na výživné manželky. Stěžovatelka je přesvědčena, že vedlejší účastník dosahuje ve skutečnosti vyšších příjmů, než z kterých vycházel ve svém rozsudku odvolací soud.

13. Ústavní soud má za to, že odvolacím soudem, pokud jde o příjmy vedlejšího účastníka, nebyl skutkový stav věci řádně zjištěn, když soud na základě údajů jím uvedených v daňovém přiznání po odečtení nákladů spojených zejména s bydlením a výživou rodiny od jím účetně vykázaných příjmů hodnotil životní úroveň vedlejšího účastníka jako nepřesahující životní úroveň stěžovatelky.

14. Vycházel-li totiž odvolací soud ve svém rozhodování z toho, že příjmy z právní činnosti vedlejšího účastníka v roce 2014 činily 1 350 412 Kč, a 40% paušální výdaje 540 165 Kč, dospěl k závěru o základu daně, který je rozhodný pro daňové účely, nepředstavuje však reálný rozdíl mezi příjmy a skutečně vynaloženými výdaji vedlejšího účastníka, z něhož je třeba vycházet pro účely stanovení výživného. Ostatně sám vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že výše nákladů jeho podnikání nedosahují úrovně výdajového paušálu. Jakkoli zjištění skutečného příjmu vedlejšího účastníka klade na soud zvýšené nároky oproti dokazování provedenému např. daňovým přiznáním, je nutno v zájmu řádného zjištění skutkového stavu vést dokazování takovým způsobem, aby byl prokázán skutečný příjem povinného, z něhož lze spravedlivě požadovat placení výživného, nikoli příjem vykázaný podle daňových a účetních předpisů.

15. Otázkou plnění vyživovací povinnosti povinných, kteří mají příjem z jiné než závislé činnosti, se zabýval také Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, Cpjn 204/2012, uveřejněném pod číslem 110/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "stanovisko"), ve kterém uvedl, že v tomto případě soudy nehodnotí pouze evidenční údaje o hospodaření, ale jejich celkovou životní úroveň, na které děti mají právo se podílet (§ 915 odst. 1 o. z.). S ohledem na znění § 697 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že pro vyživovací povinnost mezi manžely jinak platí obecná ustanovení o výživném, dopadá uvedené i na projednávanou věc. V uvedeném stanovisku, které však bylo vydáno až po právní moci napadených rozhodnutí, Nejvyšší soud v této souvislosti k problematice uplatnění daňových paušálů výslovně konstatoval, že "Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 26 Co 214/2011, správně uzavřel, že nikoliv každý výdaj rodiče, který zákon o dani z příjmu uznává jako výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení příjmů a který umožňuje takovému rodiči snížit si o něj základ daně, je pro rodiče z hlediska jeho podnikání nezbytný do té míry, že by po něm nebylo možno důvodně požadovat, aby z něj přednostně plnil svou vyživovací povinnost. Obdobně Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 25 Co 461/2011, sp. zn. 25 Co 461/2011, správně uzavřel, že pro určení výživného je podstatný skutečný příjem rodiče, který může být jiný než hospodářský výsledek vykázaný podnikatelem podle účetních a daňových předpisů. Uplatnění výdajů tzv. daňovým paušálem nemusí odpovídat skutečným příjmům podnikatele, a nemůže proto být základem pro posouzení rozsahu vyživovací povinnosti povinného".

16. Poukazuje-li vedlejší účastník na skutečnost, že shodně jako v napadené věci posuzovaly životní úroveň jeho a stěžovatelky soudy v opatrovnickém řízení, Ústavní soud konstatuje, že si vyžádal také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 5. 2015, č. j. 20 Nc 1/2014-174, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2015, č. j. 14 Co 308/2015-222, kterým byl svěřen nezletilý D. do péče matky a vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost platit na výživu nezletilého D. s účinností od 1. 11. 2012 částku 15 000 Kč, a s účinností od 1. 4. 2014 částku 10 000 Kč měsíčně. Městský soud v Praze v citovaném rozsudku vycházel z celkového čistého ročního příjmu vedlejšího účastníka za rok 2014 ve výši 865 297 Kč, tj. 72 108 Kč čistého měsíčně. Soudy v řízení o výživném tedy neuvěřily tvrzení vedlejšího účastníka, který ve svém odvolání tak jako v nyní projednávané věci namítal, že disponuje příjmy ve výši 36 334 Kč čistého měsíčně.

17. Ústavní soud považuje za důvodnou také námitku stěžovatelky, že soudy nedostatečně zjistily životní úroveň vedlejšího účastníka, když se nezabývaly majetkovými poměry jeho partnerky. V této souvislosti lze analogicky (§ 697 odst. 1 občanského zákoníku) odkázat na nález sp. zn. I. ÚS 527/06 ze dne 7. 3. 2007 (N 43/44 SbNU 549), ve kterém Ústavní soud výslovně konstatoval, že podíl např. druha na uspokojování potřeb rodiny se na životní úrovni člena rodiny projeví fakticky vždy (rozdíl je jen v míře); nepřihlížet k tomu by bylo v rozporu s reálným dějem, konstruováním fikce (což by mohlo vést až k absurdním důsledkům), k čemuž však není žádného rozumného důvodu. K obdobným závěrům dospěl Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 756/16 ze dne 14. 6. 2016, kdy trval ve věci stanovení výživného na požadavku objektivního zhodnocení majetkových poměrů účastníků, které nemůže neovlivnit mimo jiné jejich současná osobní a rodinná situace. Také v nyní projednávané věci tedy bude třeba při zjišťování životní úrovně vedlejšího účastníka přihlédnout k majetkovým poměrům jeho partnerky, tedy matky jeho dětí, s níž vede od roku 2014 společnou domácnost.

VI.
Závěr

18. Ústavní soud závěrem konstatuje, že při svém rozhodování vzal v úvahu řadu tvrzení, která účastníci uvedli ve svých obsáhlých vyjádřeních, avšak vzhledem ke skutečnosti, že mnohá z nich představovala vzájemná osočování, výčitky a uvádění informací, které nebyly pro meritum věci relevantní, Ústavní soud je nepromítl do odůvodnění svého rozhodnutí. Ústavní soud se blíže nezabýval ani otázkou důvodu rozvratu manželství, z obsahu spisu je však nepochybné, že manželství bylo uzavřeno X. Y., a nemanželské děti vedlejšího účastníka ze vztahu s jeho současnou partnerkou se narodily dne XXX (tedy čtyři dny před uzavřením manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka) a XXX. Ústavní soud vzal taktéž na vědomí, že manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka bylo rozvedeno rozhodnutím Obvodního soudu v Praze, které nabylo právní moci 18. 2. 2017. Tato skutečnost však neznamená, jak se domnívá vedlejší účastník, že po něm nelze zpětně požadovat placení výživného. Okamžik rozvodu manželství je rozhodný pouze pro stanovení konce doby, po kterou je povinen vedlejší účastník výživné manželky ve smyslu § 697 odst. 1 občanského zákoníku platit. Stejně tak Ústavní soud vzal v úvahu, že stěžovatelce vznikla narozením dítěte v roce 2016 další vyživovací povinnost, avšak ani tato skutečnost nemá vliv na stanovení výživného manželky v době rozhodování odvolacího soudu.

19. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dovodil, že porušení zásady vyhledávací v občanském soudním řízení odvolacím soudem vytvořilo v předmětné věci reálnou překážku dosažení účelu tohoto řízení (§ 697 odst. 1 občanského zákoníku), a ve svém důsledku vedlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

20. Ústavní soud tedy, aniž by jakkoli předjímal závěry, k nimž by odvolací soud při náležitém zhodnocení všech relevantních kritérií v uvedeném směru dospěl, pro porušení ústavně garantovaného práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. srpna 2017

Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu

Vydáno: 08. August 2017
Vloženo: 14. September 2017

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás