JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 2956/13

Určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty

Právní věty

  1. Ustanovení § 106 odst. 1 občanského zákoníku stanoví, že se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Počátek běhu subjektivní lhůty tak může být odlišný ve vztahu k vědomosti poškozeného o škodě a ve vztahu k jeho vědomosti o osobě škůdce. Z rozsudku odvolacího soudu se sice podává (str. 5), že k vědomosti žalobce o osobě škůdce již odvolací soud uzavřel, že žalobce ve smyslu ustanovení § 106 odst. 1 občanského zákoníku věděl již ode dne dopravní nehody dne 10. 5. 2008, že to byl právě žalovaný, kdo mu způsobil škodu (vědomost o osobě škůdce), avšak je třeba přihlédnout též ke druhé nezbytné náležitosti, která musí být zkoumána, a to vědomost poškozeného o škodě, u níž odvolací soud dospěl právě k závěru, že tomu tak bylo podáním ze dne 11. 7. 2008, ve kterém škodu vyčísluje (str. 6 rozsudku). Subjektivní promlčecí lhůta tak podle odvolacího soudu počala běžet dne 11. 7. 2008. Pokud tedy dovolací soud konstatoval, že odvolací soud vycházel pro určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty z data 10. 5. 2008, není tento závěr správný a není ani zřejmé, jak k takovému závěru dovolací soud dospěl. Nejvyšší soud se tak odpovídajícím způsobem nevypořádal se stěžejní námitkou uplatněnou stěžovatelem v dovolání, spočívající v jeho nesouhlasu s určením počátku běhu promlčecí doby tak, jak uzavřel odvolací soud. Přitom určení počátku běhu promlčecí doby je stěžejní otázkou, která musí být postavena najisto, neboť od ní se odvíjí promlčitelnost samotného nároku. Dopustil se tak vady řízení představující zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud proto v souladu s předchozí nálezovou judikaturou ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 č. j. 25 Cdo 2543/2012-193.

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 30. října 2014 sp. zn. II. ÚS 2956/13 ve věci ústavní stížnosti Jiřího Píši, právně zastoupeného Mgr. Janem Vodičkou, advokátem, se sídlem Kladno, Váňova 3180, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 č. j. 25 Cdo 2543/2012-193, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání ve sporu o náhradu škody, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Tomáše Kotta jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 č. j. 25 Cdo 2543/2012-193 bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 č. j. 25 Cdo 2543/2012-193 se zrušuje.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu

1. Ústavní soud obdržel dne 25. 9. 2013 návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. K věcnému přezkoumání ústavní stížnosti stěžovatele si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 4 C 12/2011, z něhož zjistil následující:

3. Podstatou řízení před soudem prvního stupně byla žaloba vedlejšího účastníka proti stěžovateli (žalovanému) o náhradu škody ve výši 169 358,03 Kč s příslušenstvím, spočívající v poškození motocyklu ve výši 101 115,03 Kč, poplatku za lékařské potvrzení ve výši 100 Kč, náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 10. 5. do 6. 6. 2008 ve výši 16 321 Kč, náhradě za motocyklistickou helmu ve výši 7 000 Kč, za motocyklistickou bundu ve výši 7 000 Kč, za motocyklistické rukavice ve výši 2 500 Kč, za mobilní telefon Nokia ve výši 800 Kč, za registrační značku motocyklu ve výši 250 Kč a v nutných nákladech právního zastoupení v trestním řízení ve výši 23 772 Kč. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí pouze proti položce - poškození motocyklu, proto se ostatními nároky Ústavní soud již dále nezabývá.

4. Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 23. 5. 2011 č. j. 4 C 12/2011-85 žalobu vedlejšího účastníka zamítl, neboť poté, co žalovaný (stěžovatel) vznesl námitku promlčení, dospěl k závěru, že dílčí nároky žalobce (vedlejšího účastníka), kromě nároku spočívajícího v nákladech právního zastoupení v trestním řízení a výměny registrační značky, jsou promlčeny. Nárok na náhradu škody spočívající ve výměně registrační značky nebyl vůbec prokázán a nárok spočívající v náhradě nákladů právního zastoupení v trestním řízení nebyl přiznán, neboť jej mohl žalobce (vedlejší účastník) uplatnit pouze v trestním řízení.

5. K odvolání žalobce (vedlejšího účastníka) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2013 č. j. 25 Co 422/2011-167, 25 Co 423/2011 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že uložil žalovanému (stěžovateli) povinnost zaplatit žalobci (vedlejšímu účastníku) částku 107 945 Kč. Jinak výrok I potvrdil. Dospěl k odlišnému závěru, pokud jde o promlčení jednotlivých, v žalobě uplatněných nároků. Za nepromlčené shledal nároky spočívající v poškození motocyklu a částečně v náhradě za ztrátu na výdělku. Z hlediska počátku běhu promlčecí doby odvolací soud ve smyslu § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský zákoník") zkoumal, kdy se žalobce (vedlejší účastník) dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá a dále, za použití § 112 občanského zákoníku, kdy se žalobce jako poškozený připojil se svým nárokem na náhradu škody v trestním řízení proti žalovanému jako obviněnému. K vědomosti žalobce o osobě škůdce odvolací soud uzavřel, že žalobce ve smyslu § 106 odst. 1 občanského zákoníku věděl již ode dne dopravní nehody dne 10. 5. 2008, že to byl právě žalovaný (stěžovatel), kdo mu způsobil škodu. V době od 14. 7. 2008 (kdy bylo Policii České republiky doručeno podání žalobce ze dne 11. 7. 2008, které lze považovat za připojení se s nárokem na náhradu škody v trestním řízení proti žalovanému, především pokud jde o položky "škoda na motocyklu a ušlá mzda") do 22. 1. 2009 (právní moc trestního rozsudku) došlo podle § 112 občanského zákoníku ke stavení promlčecí doby. K vědomosti žalobce o škodě, resp. o její výši, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce v podání ze dne 11. 7. 2008 již škodu vyčísluje, když uvádí, že škoda na motocyklu je dle sdělení opravny vyšší než 100 000 Kč. Subjektivní dvouletá promlčecí doba by tak podle odvolacího soudu uběhla dne 11. 7. 2010, po přihlédnutí ke stavení běhu promlčecí doby (5 měsíců, 40 dnů) dne 20. 1. 2011, tj. přesně v den, kdy byla podána žaloba, proto nárok ze škody na motocyklu ve výši 101 115 Kč není promlčen.

6. Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele (žalovaného) rozhodl usnesením ze dne 26. 6. 2013 č. j. 25 Cdo 2543/2012-193 tak, že jej zamítl, neboť shledal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správným.

II. Námitky obsažené v ústavní stížnosti

7. Stěžovatel poukazuje zejména na to, že Nejvyšší soud rozhodl v rozporu se zákonem, pokud neshledal porušení zákona ohledně řádně vznesené námitky promlčení. Stěžovatel po celou dobu v řízení poukazoval na to, že promlčecí lhůta počala běžet již dne 10. 5. 2008, tj. v den, kdy došlo k dopravní nehodě. Soud prvního stupně žalobu vedlejšího účastníka zamítl. Odvolací soud vyšel při určení počátku běhu promlčecí doby u předmětné položky (škoda na motocyklu) z data 11. 7. 2008, kdy žalobce v tomto podání škodu na motocyklu již vyčísluje. Nejvyšší soud se mýlí, pokud uvádí, že odvolací soud při určení počátku běhu promlčecí doby vyšel z data 10. 5. 2008 (den, kdy došlo k dopravní nehodě). Pokud by tomu tak bylo, tj. pokud by začala běžet promlčecí doba dne 10. 5. 2008, se zohledněním stavení promlčecí doby ve dnech 14. 7. 2008 až 22. 1. 2009, dvouletá promlčecí doba by musela uběhnout již před podáním žaloby dne 20. 1. 2011.

III. Vyjádření účastníků řízení

8. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení a vedlejšího účastníka k vyjádření.

9. Nejvyšší soud ve vyjádření opakuje, že odvolací soud vzal za rozhodné z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby datum 10. 5. 2008, tj. den, kdy došlo k dopravní nehodě. Od tohoto okamžiku žalobce věděl, kdo je škůdce. Rozhodnou okolností u nároku na náhradu za poškození motocyklu bylo stavení běhu promlčecí doby od 14. 7. 2008 do 22. 1. 2009, v důsledku čehož k promlčení tohoto nároku nedošlo. Stěžovatel se tak podle Nejvyššího soudu mylně domnívá, že odvolací soud vyšel z data 11. 7. 2008.

10. Vedlejší účastník požádal o prodloužení lhůty k vyjádření k ústavní stížnosti s tím, že vyjádření bude předloženo do 15. 10. 2014. Ústavní soud jeho žádosti vyhověl a vyčkal do příslušného dne. Vedlejší účastník se však ani do tohoto data nevyjádřil.

IV. Právní posouzení Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, přezkoumal napadený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 č. j. 25 Cdo 2543/2012-193, včetně spisu nalézacího soudu sp. zn. 4 C 12/2011, který si za tím účelem vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

12. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako orgán další instance.

13. Článek 83 Ústavy České republiky stanoví, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [viz též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. Zásah Ústavního soudu je namístě v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. Právě takové nedostatky Ústavní soud v posuzované věci shledal.

14. Ústavní soud opakovaně judikuje, že právo na spravedlivý proces zahrnuje i povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud obecné soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, což nastalo v nyní posuzované věci, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny [viz nález sp. zn. I. ÚS 593/04 ze dne 20. 12. 2005 (N 230/39 SbNU 443)]. Obecné soudy tak mají povinnost vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci [sp. zn. IV. ÚS 563/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 71/33 SbNU 209), I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159), I. ÚS 593/04 ze dne 20. 12. 2005 (N 230/39 SbNU 443)]. Skutečnost, že se obecný soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka řízení, resp. se s ní nevypořádal dostatečným způsobem, a tato námitka má vztah k projednávané věci, způsobuje nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí, a tím i jeho protiústavnost. Takový postup nelze akceptovat, neboť by znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování, a představoval by tak porušení ústavního zákazu výkonu libovůle soudy [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.), sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79) či sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17)]. Ústavní soud přitom posuzuje pouze vazbu uplatněné námitky k projednávané věci, nikoli její samotný opodstatněný dopad na rozhodnutí ve věci samé, neboť to je právě věcí obecného soudu, který se uplatněnou námitkou musí zabývat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 74/06).

15. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl dovolání stěžovatele, neboť shledal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu [§ 241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů] za správné. Stěžovatel vytýkal odvolacímu soudu nesprávný závěr o počátku běhu subjektivní promlčecí doby, přičemž je přesvědčen, že tato počala běžet již dne 10. 5. 2008 (den dopravní nehody, tj. vznik škody na motocyklu), neboť již tento den měl vedlejší účastník (žalobce) předběžnou představu o výši škody (předběžnou výši škody obsahuje protokol Policie České republiky o dopravní nehodě ze dne 10. 5. 2008). Odvolací soud však za počátek běhu promlčecí doby považoval den 11. 7. 2008 (podání vedlejšího účastníka ze dne 11. 7. 2008 adresované Policii České republiky, které lze považovat za připojení se s nárokem na náhradu škody v trestním řízení proti žalovanému, když v tomto podání již škodu na motocyklu vyčísluje na základě sdělení opravny na více než 100 000 Kč). Dovolací soud však uzavřel, že se dovolatel (stěžovatel) mýlí, neboť z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud vzal za počátek subjektivní promlčecí doby den dopravní nehody, tj. 10. 5. 2008. Dodal, že důvodem, proč se nárok na náhradu za poškození motocyklu nepromlčel, je okolnost, že dvouletá promlčecí doba neběžela v období od 14. 7. 2008 do 22. 1. 2009 (z důvodu probíhajícího trestního řízení), tzn. došlo ke stavení podle § 112 občanského zákoníku.

16. Ústavní soud závěru Nejvyššího soudu nemůže přisvědčit a je naopak toho názoru, že odvolací soud vyšel při určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby u náhrady za poškození motocyklu až z data 11. 7. 2008, kdy žalobce v podání adresovaném Policii České republiky škodu vyčísluje.

17. Ustanovení § 106 odst. 1 občanského zákoníku stanoví, že se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Počátek běhu subjektivní lhůty tak může být odlišný ve vztahu k vědomosti poškozeného o škodě a ve vztahu k jeho vědomosti o osobě škůdce.

18. Z rozsudku odvolacího soudu se sice podává (str. 5), že k vědomosti žalobce o osobě škůdce již odvolací soud uzavřel, že žalobce ve smyslu ustanovení § 106 odst. 1 občanského zákoníku věděl již ode dne dopravní nehody dne 10. 5. 2008, že to byl právě žalovaný, kdo mu způsobil škodu (vědomost o osobě škůdce), avšak je třeba přihlédnout též ke druhé nezbytné náležitosti, která musí být zkoumána, a to vědomost poškozeného o škodě, u níž odvolací soud dospěl právě k závěru, že tomu tak bylo podáním ze dne 11. 7. 2008, ve kterém škodu vyčísluje (str. 6 rozsudku). Subjektivní promlčecí lhůta tak podle odvolacího soudu počala běžet dne 11. 7. 2008.

19. Pokud tedy dovolací soud konstatoval, že odvolací soud vycházel pro určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty z data 10. 5. 2008, není tento závěr správný a není ani zřejmé, jak k takovému závěru dovolací soud dospěl. Nejvyšší soud se tak odpovídajícím způsobem nevypořádal se stěžejní námitkou uplatněnou stěžovatelem v dovolání, spočívající v jeho nesouhlasu s určením počátku běhu promlčecí doby tak, jak uzavřel odvolací soud. Přitom určení počátku běhu promlčecí doby je stěžejní otázkou, která musí být postavena najisto, neboť od ní se odvíjí promlčitelnost samotného nároku. Dopustil se tak vady řízení představující zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

20. Ústavní soud proto v souladu s předchozí nálezovou judikaturou ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 č. j. 25 Cdo 2543/2012-193.

V. Závěr

21. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud napadený rozsudek Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud tak rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Vydáno: 30. October 2014
Vloženo: 10. January 2019