JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 2811/08

Právo na přiznání přiměřené a právním předpisem stanovené náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces.

Právní věty

  1. Jak uvedl Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 598/2000, i když se problematika nákladů řízení může jevit ve srovnání s vlastním předmětem řízení jako méně významná, je třeba vzít v úvahu, že právo na přiznání přiměřené a právním předpisem stanovené náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Tím, že obecný soud náhradu nákladů ve výši stanovené v příslušné právní normě stěžovateli nepřiznal, odepřel mu tím právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. března 1999 sp. zn. IV. ÚS 15/99, publ. ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 13, č. 50).

  2. Je tedy namístě poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 2. března 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (viz Sbírka nálezů a rozhodnutí ÚS, sv. 17, č. 33), týkající se podmínek, za jakých má nesprávná aplikace obecného práva soudy za následek porušení základních práv a svobod. Dle tohoto nálezu základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem mj. v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) zakládá porušení základního práva a svobody.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Družstva Pasáž se sídlem Hrnčířská 1305/2, Děčín, zastoupeného JUDr. Františkem Penkem, advokátem se sídlem Beranových 65, Praha 9, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 25. srpna 2008 č. j. 35 Co 76/2008-222, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, jako účastníka řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 25. srpna 2008 č. j. 35 Co 76/2008-222 v části výroku II., jímž bylo 1. žalovanému uloženo nahradit stěžovateli náklady řízení před okresním soudem ve výši 13.077,40 Kč, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. listopadu 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, a to v části jeho výroku II., jímž bylo prvnímu žalovanému uloženo nahradit mu náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 13.077,40 Kč. Tvrdí, že jím došlo k porušení čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 13 C 165/2002, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 27. září 2005 č. j. 13 C 165/2002-144 určil, že žalobce (dále jen "stěžovatel") je od 10. dubna 1996 podílem 2413/2820 spoluvlastníkem domu (blíže specifikovaného ve výroku rozsudku) s byty a nebytovými prostory, a vlastníkem bytových jednotek a nebytové jednotky (také blíže označených ve výroku rozsudku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání všech účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec rozsudkem ze dne 10. ledna 2007 č. j. 35 Co 352/2006-184 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k prvnímu žalovanému v části, v níž bylo určeno, že stěžovatel je spoluvlastníkem společných částí domu podílem 702/2820 a vlastníkem bytových jednotek 1305/1, 1305/2, 1305/5, 1305/6, 1305/9, 1305/10, 1305/12, 1305/13, 1305/14 a 1305/17 v domě (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se zamítá žaloba na určení spoluvlastnictví žalobce v širším rozsahu, než je jeho spoluvlastnictví ke společným prostorám a dále na určení vlastnictví k nebytové jednotce č. 1305/18 - provozovně, dílně (výrok II.), a že se v celém rozsahu zamítá žaloba proti žalovaným č. 2 a 3 (výrok III.). Rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. prosince 2007 č. j. 28 Cdo 2860/2007-205 rozhodnutí soudu druhého stupně v odstavci II. a III. výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, rozhodnutí soudu prvního stupně v části, o níž původně rozhodl měnícím výrokem, který dovolací soud zrušil, potvrdil s tím, že ve zbytku zůstává jeho první rozsudek nedotčen, neboť nebyl napaden dovoláním. Ve výrocích II. a III. o nákladech řízení rozsudek okresního soudu změnil tak, že 1. žalovaný je povinen nahradit stěžovateli k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 13.077,40 Kč a České republice u Okresního soudu v Děčíně náklady řízení státem zálohované ve výši 2.315,50 Kč, v obou případech do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Výrok o povinnosti prvního žalovaného k náhradě nákladů řízení stěžovateli před soudem prvního stupně odvolací soud odůvodnil poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť stěžovatel měl ve věci plný úspěch. Při výpočtu odměny advokáta vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen "advokátní tarif"), neboť řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 15. března 1999, tj. před účinností vyhlášky č. 484/2000 Sb., o paušální odměně advokátů. Pro účely výpočtu odměny za úkon právní služby pak vyšel z ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, tj. z tarifní hodnoty 10.000,- Kč. Tím nevyhověl požadavku stěžovatele vznesenému v odvolání, aby se odměna advokáta odvíjela od hodnoty nemovitostí, jichž se určovací žaloba týká. Svůj postup odůvodnil tím, že stanovení hodnoty nemovitostí by si vyžádalo rozsáhlé znalecké posouzení, tedy vynaložení značných nákladů, což je v rozporu s § 9 advokátního tarifu, neboť sice jde o věci ocenitelné, ale s velkými obtížemi.

V ústavní stížnosti, podané proti posledně citovanému rozsudku odvolacího soudu, stěžovatel vyslovuje nesouhlas s aplikací ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu. Poukazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 598/2000 i na další jeho rozhodnutí, a dovozuje z nich, že v jeho případě, kdy předmětem sporu je nemovitost, tedy věc ocenitelná penězi, je nutno vycházet z její hodnoty, nikoli z tarifní hodnoty věci stanovené v § 9 odst. 3 advokátního tarifu. Argumentaci odvolacího soudu, proč neaplikoval § 8 advokátního tarifu, považuje za neopodstatněnou. Poukazuje na to, že jen nebytový prostor měl dle potvrzení bytového družstva hodnotu 11.977.914,- Kč, takže odměna za 1 úkon při této hodnotě představuje 30.750,- Kč, a při přiznaných 6,5 úkonech se jedná o částku 199.875,- Kč. Odvolací soud však přiznává pouze náhradu 6.500,- Kč. K tomu je třeba uvážit i hodnotu bytových jednotek. Dále stěžovatel uvádí, že znalecké posouzení hodnoty věci je v soudních řízeních běžnou záležitostí a proto nerozumí tomu, v čem by měly spočívat velké obtíže ocenění věci právě v jeho případě, zvláště, když je odvolací soud nijak nekonkretizuje.

K ústavní stížnosti se vyjádřil coby účastník řízení Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec. Plně odkázal na závěry, které vyslovil k otázce výše odměny advokáta stěžovatele v odůvodnění svého rozsudku.

Po přezkoumání napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud zpravidla neposuzuje výklad a aplikaci jednoduchého práva provedený obecnými soudy.

Ve svých četných rozhodnutích Ústavní soud zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do aplikace jednoduchého práva obecnými soudy je nerespektování kogentní normy.

Jádrem ústavní stížnosti je posouzení, které ustanovení advokátního tarifu je třeba na případ stěžovatele (který měl ve věci plný úspěch, a náleží mu proto náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně v plném rozsahu podle § 142 odst. 1 o. s. ř.) aplikovat. Stěžovatel nesouhlasí s výší přiznaných nákladů právního zastoupení a vyslovuje přesvědčení, že odměna advokáta měla být stanovena podle ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu, a nikoli dle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) tohoto předpisu, jak učinil odvolací soud.

Soudem aplikované ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu zní: "Částka 10 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, neplatnosti právního úkonu, nejde-li o určení práva k věci penězi ocenitelné nebo nejde-li o určení neplatnosti právního úkonu, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi ocenitelné".

Východiskem pro posouzení dané věci jsou závěry, uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 4. července 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (viz Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 23, nález č. 100), a obdobně v nálezu ze dne 15. ledna 2003 sp. zn. I. ÚS 712/01 (viz Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 29, nález č.). Ústavní soud v nich vyslovil, že "z § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu jednoznačně vyplývá, že částka 10.000,- Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení ..., jen pokud předmětem tohoto úkonu je věc nebo plnění penězi neocenitelné. Lze tedy dovodit, že pokud je věc nebo plnění, které je předmětem daného právního úkonu, penězi ocenitelné, pak se tato částka 10.000,- Kč za tarifní hodnotu nepovažuje. S ohledem na skutečnost, že citovaný právní předpis rozlišuje situace, kdy je předmět právního úkonu, o jehož platnosti je vedeno řízení, penězi ocenitelný, a kdy nikoli, pak není možné vycházet z názoru, že vždy, když je předmětem řízení určení ..., nelze tento předmět penězi ocenit. Je tedy třeba v každém konkrétním případě zkoumat, zda lze předmět právního úkonu (plnění) ocenit a v závislosti na tom stanovit i výši náhrady nákladů". V obou případech citovaných uvedenými nálezy byly předmětem řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy věci movité a nemovité, tedy věci penězi ocenitelné, v důsledku čehož Ústavní soud konstatoval, že nelze vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v ustanovení § 9 odst. 3 advokátního tarifu, ale je třeba aplikovat ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu.

Není pochyb o tom, že i v nyní projednávaném případě (jde o žalobu na určení vlastnictví k bytovým a nebytovým jednotkám) jsou předmětem řízení věci penězi ocenitelné (nemovitosti). To ostatně konstatoval i odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, když uvedl, že určovací žaloba se týká bytových a nebytových jednotek v domě, tedy věcí ocenitelných. Odvolací soud však zároveň nerespektoval další jednoznačné závěry, vyslovené v obou výše citovaných nálezech, že pokud jsou předmětem právního úkonu věci ocenitelné penězi, nelze vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v § 9 odst. 3 advokátního tarifu. Uvedené ustanovení naopak aplikoval. Jeho odůvodnění, že jde sice o věci ocenitelné, ale s velkými obtížemi a náklady, jde přitom nad rámec úpravy kogentního ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, které s uvedeným hlediskem nepočítá. Úvahy soudu zřejmě vycházely z hlediska uvedeného v ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu, jeho použití však v projednávané věci, na niž dopadá samostatné ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, nepřipadá v úvahu, a ani nebylo soudem aplikováno. Z výslovné dikce obou ustanovení je jednoznačně zřejmé, že § 9 odst. 1 není ve vztahu k § 9 odst. 3 v poměru obecného ku zvláštnímu.

Lze uzavřít, že obecný soud při svém rozhodování nerespektoval příslušnou právní normu dopadající na řešený případ. Je tedy namístě poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 2. března 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (viz Sbírka nálezů a rozhodnutí ÚS, sv. 17, č. 33), týkající se podmínek, za jakých má nesprávná aplikace obecného práva soudy za následek porušení základních práv a svobod. Dle tohoto nálezu základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem mj. v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) zakládá porušení základního práva a svobody.

Jak uvedl Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 598/2000, i když se problematika nákladů řízení může jevit ve srovnání s vlastním předmětem řízení jako méně významná, je třeba vzít v úvahu, že právo na přiznání přiměřené a právním předpisem stanovené náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Tím, že obecný soud náhradu nákladů ve výši stanovené v příslušné právní normě stěžovateli nepřiznal, odepřel mu tím právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. března 1999 sp. zn. IV. ÚS 15/99, publ. ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 13, č. 50).

Na základě výše uvedených závěrů rozhodl Ústavní soud podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, jak je ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. června 2009

Stanislav Balík
předseda senátu

Vydáno: 11. June 2009
Vloženo: 07. December 2009