JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 2802/17

Lhůta pro provedení periodického přezkumu trvání důvodů zabezpečovací detence

Právní věty


  1. 1.
    V případě prvního přezkumu trvání důvodů zabezpečovací detence počne lhůta 12 měsíců (§ 100 odst. 5 TrZ, § 357 TrŘ) běžet až od faktického započetí jejího výkonu, a nikoliv již od právní moci rozhodnutí o změně ochranné léčby na zabezpečovací detenci.

    2.
    Zbavení osobní svobody v mezidobí mezi uplynutím lhůty pro provedení přezkumu a vydáním (opožděného) rozhodnutí ve smyslu § 100 odst. 5 TrZ lze označit za nezákonné a svévolné ve smyslu čl. 5 EÚLP, přičemž však judikatura ESLP považuje zbavení svobody za svévolné až od chvíle, kdy je zmeškání lhůty pro provedení periodického přezkumu podstatné, a nikoliv relativně zanedbatelné.

    3.
    Je třeba trvat na tom, aby ustanovení zakotvující procesní záruky proti svévolnému zbavení osobní svobody nebyla vykládána v neprospěch dotčeného jednotlivce (to platí nejen ve vztahu k dodržování příslušných lhůt, nýbrž i pokud jde o procesní práva dotčeného jednotlivce). Uvedené platí tím spíše, že periodický přezkum se provádí pouze jednou za dvanáct měsíců, což je v kontextu zbavení osobní svobody poměrně dlouhá doba. Lhůta pro provedení periodického přezkumu trvání důvodů zabezpečovací detence by proto měla být důsledně dodržována.

Nález ÚS z 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2802/17

K věci: Rozsudkem OS v Lounech z 5. 1. 2009, sp. zn. 2 T 270/2008, byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin pohlavního zneužívání. Podle § 242 odst. 1 TrZ mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou․ Dále mu bylo uloženo ochranné léčení (sexuologické s protialkoholní komponentou). Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku bylo zamítnuto, a rozsudek tudíž nabyl právní moci dne 12. 3. 2009. K ochrannému léčení v psychiatrické nemocnici nastoupil stěžovatel dne 5. 6. 2014.

Dne 24. 9. 2015 byl podán psychiatrickou nemocnicí návrh na přeměnu ochranného sexuologického léčení s protialkoholní komponentou na zabezpečovací detenci. Podle tohoto návrhu totiž nemohla léčba – s ohledem na přístup a chování stěžovatele – naplnit svůj účel.

Usnesením OS v Litoměřicích ze 4. 2. 2016, č. j. Nt 1744/2015-42, bylo rozhodnuto tak, že podle § 351a odst. 1 TrŘ a § 99 odst. 5 TrZ bylo stěžovateli změněno ochranné léčení na zabezpečovací detenci. Stěžovatelova stížnost proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta usnesením KS v Ústí nad Labem z 19. 4. 2016, č. j. 7 To 115/2016-63.

Stěžovatel byl z psychiatrické nemocnice, v níž vykonával ochrannou ústavní léčbu, převezen do Vazební věznice a ústavu pro zabezpečovací detenci v Brně dne 5. 6. 2016. Od 26. 9. 2016 pak vykonává zabezpečovací detenci ve Věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence v Opavě.

Proti shora uvedeným usnesením brojil stěžovatel ústavní stížností, v níž tvrdil, že uložení zabezpečovací detence bylo naprosto nepřiměřené, zjevně jej poškozovalo a bylo v rozporu nejen s jeho základními právy, ale i se zdravým rozumem. ÚS však tuto stížnost usnesením z 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 2206/16, odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Konstatoval přitom, že se soudy řádně zabývaly okolnostmi podstatnými pro posouzení věci, příslušné právní normy interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem, své úvahy patřičně zdůvodnily a náležitě se vypořádaly také s námitkami stěžovatele. Napadená rozhodnutí tak nebylo možné považovat ani za svévolná či excesivní.

V rámci periodického přezkumu trvání důvodů zabezpečovací detence bylo usnesením OS v Opavě z 31. 5. 2017, č. j. 19 Dt 4/2016-67, rozhodnuto podle § 100 odst. 5 TrZ o tom, že zabezpečovací detence nadále trvá. Usnesením KS v Ostravě z 4. 7. 2017, č. j. 4To 183/2017-78, byla následná stížnost stěžovatele zamítnuta.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení vposled uvedených usnesení. ÚS komentovaným nálezem jeho ústavní stížnost zamítl, přičemž se však vyjádřil k výpočtu lhůty pro provedení periodického přezkumu trvání důvodů zabezpečovací detence. Podstatné totiž bylo, že usnesení OS v Opavě, jímž byl tento přezkum proveden, bylo vydáno až dne 31. 5. 2017, tedy více než třináct měsíců po vydání usnesení KS v Ústí nad Labem z 19. 4. 2016, č. j. 7 To 115/2016-63, jímž bylo pravomocně ochranné léčení změněno na zabezpečovací detenci.

Z odůvodnění:

ÚS si při úvaze nad způsobem výpočtu uvedené lhůty položil dvě otázky. První otázkou je, v jakém okamžiku počíná běžet dvanáctiměsíční lhůta pro vydání tohoto rozhodnutí. Druhou otázkou je pak to, jaké právní následky má či může mít případné nedodržení této lhůty.

Ústavní východiska pro hodnocení obou otázek jsou však společná. Požadavek periodického (dvanáctiměsíčního) přezkumu trvání důvodů zabezpečovací detence ex officio není stanoven v LPS ani EÚLP. Čl. 5 odst. 4 EÚLP toliko vyžaduje, aby každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, měl právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.

Jak čl. 8 LPS, tak čl. 5 EÚLP je však třeba interpretovat tak, že z nich plyne přísný požadavek zákonnosti každého zbavení osobní svobody a existence právního titulu pro toto zbavení. Proto, zakotví-li stát (byť „nad rámec“ ústavní či mezinárodní úpravy) na zákonné úrovni určité procesní záruky proti svévolnému zbavení osobní svobody, musejí tyto záruky být dodržovány; jinak by ke zbavení osobní svobody nedošlo „v souladu s řízením stanoveným zákonem“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 EÚLP.

ÚS vyšel z toho, že v případě prvního přezkumu trvání důvodů zabezpečovací detence počne lhůta běžet až od faktického započetí jejího výkonu. Tento výklad lze opřít zejména o znění ustanovení § 357 odst. 1 TrŘ, podle něhož platí: „Okresní soud, v jehož obvodu je ústav pro výkon zabezpečovací detence, ve kterém se zabezpečovací detence vykonává, na podkladě vyžádaných zpráv sleduje výkon zabezpečovací detence a nejméně jednou za dvanáct měsíců, a jde-li o mladistvého, nejméně jednou za šest měsíců od započetí výkonu zabezpečovací detence nebo od předchozího rozhodnutí o jejím trvání, přezkoumá, zda důvody pro její další pokračování trvají.“

Citované ustanovení dle ÚS zřetelně rozlišuje mezi dvěma situacemi. V případě prvního přezkumu od započetí výkonu zabezpečovací detence spojuje počatek běhu lhůty právě s okamžikem započetí výkonu. Pro určení počátku běhu lhůty pro provedení každého následujícího přezkumu je pak rozhodný okamžik vydání posledního přezkumného rozhodnutí ve smyslu § 100 odst. 5 TrZ. Spojení „započetí výkonu“ ÚS vykládá jako faktický nástup k výkonu zabezpečovací detence. Mutatis mutandis není započetím výkonu trestu odnětí svobody právní moc rozhodnutí, jímž byl tento trest uložen, nýbrž teprve faktický nástup k výkonu tohoto trestu.

O ústavnosti takto vykládaného ustanovení § 357 odst. 1 TrŘ nemá ÚS pochyb. Z ústavního pořádku totiž přímo neplyne povinnost zakotvit periodický přezkum zabezpečovací detence ex officio, tím méně pak jeho konkrétní podobu. Klíčové z hlediska ústavnosti však je, aby již zakotvené zákonné záruky proti svévolnému zbavení osobní svobody byly dodržovány.

V projednávané věci tudíž dvanáctiměsíční lhůta začala běžet den po nástupu stěžovatele k výkonu zabezpečovací detence a skončila dne 5. 6. 2017. Napadené usnesení OS v Opavě bylo vydáno dne 31. 5. 2017, tedy ještě v zákonné dvanáctiměsíční lhůtě. K porušení práva stěžovatele na osobní svobodu ve smyslu čl. 5 EÚLP či čl. 8 LPS nedošlo.

Nad rámec uvedeného však ÚS zdůraznil, že ani v případě nedodržení lhůty by po konstatování takového pochybení nemohl přistoupit ke zrušení napadených rozhodnutí. Návrh na zrušení takových rozhodnutí totiž není odpovídajícím prostředkem nápravy ve smyslu čl. 5 EÚLP. Pokud totiž existuje rozhodnutí konstatující, že jsou dány důvody pro další trvání zabezpečovací detence, je takové rozhodnutí na dalších 12 měsíců titulem pro zbavení osobní svobody touto formou, na čemž samo o sobě nic nemění ani zmeškání lhůty pro jeho vydání.

To ovšem neznamená, že proti pochybení spočívajícímu ve zmeškání lhůty pro provedení periodického přezkumu trvání důvodů neexistuje účinný prostředek nápravy. Zbavení osobní svobody v mezidobí mezi uplynutím lhůty pro provedení přezkumu a vydáním (opožděného) rozhodnutí ve smyslu § 100 odst. 5 TrZ lze označit za nezákonné a svévolné ve smyslu čl. 5 EÚLP.

Pakliže by v určité věci tato lhůta dodržena nebyla a nešlo by o zdržení zcela zanedbatelné či ospravedlnitelné naprosto výjimečnými okolnostmi případu, byly by dotčenému jednotlivci k dispozici dva prostředky nápravy. V prvé řadě se jedná o žádost o propuštění (to však pouze do okamžiku, kdy bylo opožděné přezkumné rozhodnutí vydáno) či (po vydání takového rozhodnutí) žádost o náhradu imateriální újmy za období svévolného, resp. nezákonného zbavení osobní svobody.

Poznámka: Zabezpečovací detence spočívá v neutralizaci (izolaci) zvláště nebezpečných pachatelů zločinů a činů jinak trestných, a to za současného terapeutického a výchovného působení na tyto osoby (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1182).

Zabezpečovací detence se na rozdíl od trestu odnětí svobody vykoná ve zvláštním druhu zařízení – ústavu, který je spravován a střežen Vězeňskou službou České republiky. Předmětný ústav je zařízení primárně nezdravotnického charakteru. Takové pojetí ústavu odráží skutečnost, že osoba umístěná ve výkonu zabezpečovací detence je zpravidla charakterizována jako osoba nespolupracující, často odmítající nařízenou léčbu, případně též osoba prakticky neléčitelná, a proto je vhodnější spíše než o léčbě hovořit o reedukaci nebo resocializaci. Výkon zabezpečovací detence se řídí ZabDet (blíže viz Kalvodová, V., Kuchta, J., Škvain, P. Zákon o výkonu zabezpečovací detence. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016).

Zabezpečovací detence je ochranným opatřením ve smyslu § 98 TrZ, tj. trestní sankcí, nikoliv však trestem. Stejně jako v případě trestu odnětí svobody je i u zabezpečovací detence svoboda jednotlivce podstatně redukována. Rozdíl ovšem spočívá v tom, že zabezpečovací detence není časově omezena, trvá tak dlouho, dokud to vyžaduje ochrana společnosti.

O to důležitější je přezkum trvání důvodu zabezpečovací detence, který je zakotven v § 100 odst. 5 TrZ, dle něhož mj. platí, že soud nejméně jednou za dvanáct měsíců a u mladistvých jednou za šest měsíců přezkoumá, zda důvody pro další pokračování zabezpečovací detence ještě trvají. Z tohoto ustanovení tedy explicitně neplyne, kdy lhůta pro vydání rozhodnutí podle tohoto ustanovení začíná běžet.

Zde v zásadě existují tři možnosti výkladu běhu této lhůty. První říká, že je třeba lhůtu počítat od právní moci rozhodnutí ukládající zabezpečovací detenci. Druhá hovoří o tom, že rozhodující není okamžik vydání pravomocného titulu, nýbrž až započetí faktického výkonu zabezpečovací detence. Třetí interpretace spočívá v tom, že nejméně jednou za každých 12 měsíců výkonu zabezpečovací detence musí být zahájen proces přezkumu důvodů pro její trvání, který bude završen vydáním rozhodnutí, přičemž okamžik samotného vydání rozhodnutí není podstatný. ÚS se přiklonil k druhé z naznačených variant výkladu.

V komentovaném nálezu na několika místech přirovnal ÚS zabezpečovací detenci k výkonu vazby či jiného omezení svobody (viz též rozsudek ESLP z 2. 9. 1998, Erkalo proti Nizozemsku, stížnost č. 23807/94, rozsudek ESLP z 24. 10. 1979, Winterwerp proti Nizozemsku, č. stížnosti 6301/73, případně rozsudek velkého senátu ESLP z 9. 7. 2009, Mooren proti Německu, č. stížnosti 11364/03).

Domníváme se proto, že i na jiné aspekty výkonu zabezpečovací detence lze přiměřeně vztáhnout judikaturu ÚS týkající se např. výkonu vazby a důvodů pro její trvání. Mutatis mutandis poukažme např. na závěr uvedený v nálezu ÚS z 4. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 217/15: „Při opakovaném soudním přezkumu důvodnosti dlouhotrvající útěkové vazby není možné, aby soudy jen rekapitulovaly závěry předchozího rozhodování o vazbě, bez toho, aby v reálném čase, kdy důvodnost vazby přezkoumávají, zvážily námitky a argumenty obviněného a zkoumaly, zda konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání během delšího trvání vazby již neztratily na významu či přesvědčivosti a bylo by tak zapotřebí ospravedlnit delší trvání vazby dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jinými opatřeními podle trestního řádu. Porušení této zákonné povinnosti orgánů činných v trestním řízení průběžně zkoumat a řádně odůvodňovat, zda důvody vazby u obviněného ještě trvají a zda nelze vazbu nahradit některým z mírnějších zákonem stanovených opatření, zakládá porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručeném čl. 36 odst. 1 LPS a způsobuje tím porušení práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 LPS.“

Vydáno: 22. May 2018
Vloženo: 08. October 2018