JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 2571/16

Možnost odchýlit se od dřívější judikatury

Právní věty

  1. Změna judikatury není vyloučena a je namístě vždy, dospěje-li soud k závěru, že dosud aplikovaná interpretační alternativa není správná, tzn. že je méně přesvědčivá než jiné nabízející se způsoby výkladu, a že i při zohlednění hodnoty právní jistoty a s ní spojeného zájmu na stabilitě právních (a tedy společenských) vztahů nelze dosavadní interpretaci přesvědčivě hájit. Pokud se však soud domnívá, že by bylo vhodné se od dřívější judikatury odchýlit a tato odchylka má zásadní význam pro rozhodnutí dané věci, musí toto své rozhodnutí podložit dostatečnými argumenty a zároveň vstříc odlišným rozhodnutím uvést, proč považuje názor v nich obsažený za neudržitelný či právně chybný. Pokud tak neučiní, může porušit právo na spravedlivý proces účastníků řízení.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Skohoutila, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2016, č. j. 39 Co 52/2016-55, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva obrany, se sídlem se sídlem Tychonova 1, Praha 6, jako vedlejšího účastníka, takto:

I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2016, č. j. 39 Co 52/2016-55, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel podal dne 13. 8. 2012 žádost o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu dle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 262/2011"). Toto řízení vedlejší účastník (Ministerstvo obrany) dne 20. 8. 2012 přerušil. Dne 3. 10. 2013 požádal stěžovatel o zadostiučinění ve výši 15 000 Kč, neboť řízení trvalo nepřiměřeně dlouho. Na tuto žádost reagoval vedlejší účastník tak, že jí nelze vyhovět. Dne 28. 9. 2015 pak stěžovatel opětovně požádal o zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, přičemž na tuto žádost vedlejší účastník nikterak nereagoval.

2. S ohledem na nečinnost vedlejšího účastníka se stěžovatel domáhal přiznání zadostiučinění žalobním návrhem ze dne 5. 11. 2015. Jelikož vedlejší účastník dne 10. 12. 2015 stěžovateli jím požadovaný nárok v žalované výši přiznal, vzal stěžovatel podáním ze dne 13. 12. 2015 svoji žalobu zpět. Usnesením ze dne 14. 12. 2015, č. j. 21 C 287/2015-13, pak Obvodní soud pro Prahu 6 zastavil dotčené řízení mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem a stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 7 260 Kč, neboť shledal, že žaloba byla podána důvodně, protože k uznání nároku ze strany vedlejšího účastníka došlo až po podání žaloby.

3. K odvolání vedlejšího účastníka rozhodl městský soud nyní napadeným usnesením tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že podání stěžovatele ze dne 28. 9. 2015 je nutno považovat za novou žádost o poskytnutí zadostiučinění a nejedná se tak o urgenci vyřízení původní žádosti ze dne 3. 10. 2013. Dle odvolacího soudu tudíž šestiměsíční lhůta k plnění dle ustanovení § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") v době podání žaloby dne 5. 11. 2015 ještě neuplynula a vedlejší účastník plnil v zákonném stanovené lhůtě. Zastavení řízení tak zavinil stěžovatel, a proto by byl povinen hradit náklady vedlejšímu účastníkovi. Žádné takové náklady však vedlejšímu účastníkovi nevznikly, takže městský soud přiznal vedlejšímu účastníkovi pouze náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč.

II. Argumentace stěžovatele
4. Uvedené rozhodnutí městského soudu dle stěžovatele porušilo jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na rovnost podle čl. 1 Listiny.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje skutkově a právně obdobné případy, v nichž však městský soud rozhodl odlišným způsobem a žalobcům přiznal náhradu nákladů řízení proti vedlejšímu účastníkovi. Z toho pak dovozuje, že se v nyní řešeném případě jedná o exces, neboť městský soud dospěl ve skutkově obdobných věcech k diametrálně odlišným závěrům. Stěžovatel ostatně v doplněních svého vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka městskému soudu tato rozhodnutí zaslal, avšak odvolací soud je vůbec nevzal při svém rozhodování v úvahu a nijak se s nimi nevypořádal. Je přitom zjevné, že vedlejší účastník nevyřídil včas stěžovatelovu žádost o osvědčení podle zákona č. 262/2011 Sb., přičemž svého práva se domohl až po podání soudní žaloby. Místo toho, aby mu byla přiznána náhrada nákladů soudního řízení, je mu však napadeným usnesením uloženo, aby své vlastní náklady hradil sám, což striktně odmítá.

III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
6. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník i vedlejší účastník řízení.

7. Městský soud uvedl, že setrvává na svém právním názoru vyjádřeném v napadeném rozhodnutí. V něm vysvětlil, že podání žalobce ze dne 28. 9. 2015 považuje za novou žádost a že žaloba ze dne 4. 11. 2015 byla podána před uplynutím šestiměsíční lhůty, kterou měl žalovaný k dobrovolnému splnění, tedy předčasně, a že s ohledem na přiznání plnění dne 10. 12. 2015, které bylo důvodem zpětvzetí žaloby, proto nese zavinění za zastavení řízení stěžovatel. Danému senátu nepřísluší hodnotit, zda je správný právní názor jiných senátů městského soudu, ale přesto je při svém rozhodování vzal v úvahu, leč s právním názorem tam vyjádřeným se neztotožnil, důvody přitom vysvětlil, a postupoval tedy obdobným způsobem dle ustanovení § 13 občanského zákoníku pro hmotněprávní vztahy.

8. Vedlejší účastník navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta stejně jako bylo učiněno v řízeních o jiných ústavních stížnostech podaných vedlejším účastníkem v totožných věcech. V této souvislosti uvedl, že podal ústavní stížnosti v několika obsahově totožných kauzách, Ústavní soud tyto stížnosti eviduje (sp. zn. III. ÚS 1667/16, III. ÚS 1606/16, II. ÚS 2383/16, III. ÚS 2528/16 a II. ÚS 2138/16) a vyjma posledně uvedené, o které ještě nebylo rozhodnuto, byly všechny odmítnuty, byť pokaždé z poněkud odlišných důvodů. Ústavní soud přitom nebyl konzistentní ani z pohledu oprávnění vedlejšího účastníka podat ústavní stížnost. Zatímco totiž pod sp. zn. II. ÚS 2383/16 toto oprávnění neshledal a ústavní stížnost odmítl, pod sp. zn. III. ÚS 1667/16, III. ÚS 1606/16, III. ÚS 2528/16 naopak stěžovatele oprávněným shledal, ústavní stížnosti projednal a odmítl, byť z odlišných důvodů. Vedlejší účastník má rovněž za to, že stěžovatel v podané stížnosti rekapituluje srovnatelné kauzy jiných osob, které byly v soudních řízeních procesně úspěšné, avšak neuvádí odkazy na ta soudní řízení jiných osob, které naopak procesně úspěšné nebyly a kde dal městský soud za pravdu vedlejšímu účastníkovi (např. kauza Olgy Štěpničkové pod sp. zn. 35 Co 41/2016 nebo Artura Nováka pod sp. zn. 22 Co 41/2016). Městský soud v Praze tedy nerozhodoval srovnatelně, naopak judikaturu místo předvídavého sjednocování rozděloval, avšak tuto rozdílnost rozhodování městského soudu Ústavní soud shledal nepodstatnou.

9. V replice na tato vyjádření stěžovatel předně namítl, že vyjádření městského soudu je rozporuplné, když říká, že názor jiných senátů nehodnotí, ale přitom ho fakticky hodnotí jako špatný. Dále stěžovatel odmítl odkaz na ustanovení § 13 občanského zákoníku, neboť ten nebyl v jeho věci aplikován, a pozastavil se nad tím, že městský soud nevyjadřuje žádné znepokojení nad rozporuplným rozhodováním a nesnaží se nijak tuto situaci řešit. Stěžovatel podotkl, že je důchodce, kterému je přes 88 let, byl za minulého režimu opakovaně vězněn (nejprve trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, potom 15 let), přičemž po roce 1990 byl plně rehabilitován, nyní je vážně nemocný a téměř imobilní a důchod je jeho jediným příjmem. Naproti tomu vedlejší účastník je v pozici "vrchnostenského úřadu", který disponuje miliardovým rozpočtem a přitom neplnil své povinnosti (vyřídit věc v řádné lhůtě). Stěžovatel se ztotožnil s vedlejším účastníkem, že judikatura městského soudu skutečně není jednotná, zároveň ale uvedl, v čem se od jeho případu liší případy Olgy Štěpničkové (zde soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení) a Ing. Artura Nováka (ten byl v době rozhodnutí městského soudu již mrtev, a tak se proti němu nemohl bránit, přičemž s ohledem na tyto skutečnosti vedlejší účastník přiznanou částku nevymáhal). Závěrem stěžovatel uvedl, že ačkoliv je předmětem řízení tzv. bagatelní částka o náhradě nákladů řízení, má za to, že by mu Ústavní soud měl poskytnout stejnou ochranu, jako tomu bylo v jiných řízeních mezi "vrchnostenským úřadem" a osobami, které byly za minulého režimu nezákonně perzekuovány, které dále uvádí. Konečně navrhl, aby - nezávisle na projednání této ústavní stížnosti - rozhodující senát předložil věc k posouzení plénu Ústavního soudu, aby posoudil, zda vedlejší účastník je oprávněn v pozici "vrchnostenského úřadu" podávat ústavní stížnost, neboť přijetím sjednocujícího stanoviska bude posílena právní jistota občanů i právnických osob.

IV. Splnění podmínek řízení
10. Ústavní stížnost je přípustná (ustanovení § 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla podána včas (ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [ustanovení § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

11. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
12. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka (jakož i s přihlédnutím k replice stěžovatele) Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

13. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Interpretace zákonných a podzákonných právních norem, která nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody.

14. S ohledem na okolnosti nyní řešené kauzy považuje Ústavní soud za nutné v prvé řadě uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení v tzv. bagatelní částce, proti níž by ani dovolání nebylo přípustné [srov. ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Ústavní soud přitom dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, IV. ÚS 3247/07; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Zároveň však uvedl [viz nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)], že bagatelnost věci ve smyslu právním by se sice měla krýt s bagatelností věci ve smyslu faktickém, nemusí ale tomu tak být vždy, neboť tento pojem je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá (z kvantitativního hlediska) zákonodárce. Současně je zřejmé, že zmíněná míra dotčení může být relativní, a to ve vztahu ke konkrétní osobě, na kterou soudní rozhodnutí dopadá, resp. jejím sociálním a majetkovým poměrům, eventuálně dalším okolnostem případu. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že právní úprava řízení před Ústavním soudem ve smyslu čl. 88 odst. 1 Ústavy pojem "bagatelní ústavní věci" nezná.

15. Právní hranice bagatelnosti (jak směrem nahoru, tak pod hranici stanovenou zákonodárcem) pak nemusí být určující také s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec). Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení (a to nutno zdůraznit) otázky ústavněprávní relevance, může mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů (s alespoň nepřímým ústavněprávním dopadem) projednávaných před obecnými soudy. Stejně tak lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu.

16. Právě naposledy uvedená podmínka byla v případě stěžovatele naplněna, neboť z podání účastníků řízení (a také ze spisového materiálu) vyplývá, že v době rozhodování městského soudu tento soud řešil skutkově obdobné kauzy, avšak jeho rozhodovací praxe byla (a nejspíše i nadále je) značně rozkolísaná. Jak přitom Ústavní soud již ve své dřívější judikatuře uvedl, v obecné rovině je rozdílná rozhodovací praxe soudů (či dokonce senátů stejného soudu, jako je to mu v daném případě) o totožných věcech nežádoucí. Materiální právní stát je totiž vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád a podmínkou takové důvěry je stabilita právního řádu a dostatečná míra právní jistoty občanů [viz nález sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455)]. Základním principem materiálního právního státu je tak i předvídatelnost rozhodování státních orgánů, včetně (zejména) orgánů moci soudní, s ním souvisejícímu principu právní jistoty a v konečném důsledku i s dopady na princip rovnosti účastníků soudního řízení. Princip předvídatelnosti rozhodování v podstatě znamená, že účastníci právních vztahů mohou legitimně očekávat, že státní orgány budou ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovat - v celkovém vyznění - stejně. Pouze takový postup totiž respektuje právní jistotu a nelze opomíjet, že toliko jeho důsledné dodržování se významně pozitivně projevuje i v rámci celkového nazírání společnosti na význam a roli práva. Naopak postoj státního orgánu, který se vyznačuje zásadní odlišností přístupu k projednávaným věcem, svojí podstatou identickým, tomuto základnímu principu právního státu hrubě odporuje (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. 6. 2016 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004, č. j. 2 Afs 47/2004-83).

17. Přesto Ústavní soud uznává, že změna judikatury není absolutně vyloučena, ale je namístě vždy, dospěje-li soud k závěru, že dosud aplikovaná interpretační alternativa není správná, tzn. že je z dobrých důvodů méně přesvědčivá než jiné nabízející se interpretace, a že i při zohlednění hodnoty právní jistoty a s ní spojeného zájmu na stabilitě právních (a tedy společenských) vztahů, nelze dosavadní interpretaci přesvědčivě hájit. Pokud jsou totiž soudy povolány k tomu, aby nalézaly právo, tj. hledaly a nacházely pomocí právní argumentace jeho "správný" obsah, tak - systémově vzato - v úvahu se nabízející interpretační alternativy musí být vždy možno seřadit podle míry jejich přesvědčivosti a pouze jedna jediná může být shledána za daných okolností nejpřijatelnější (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2010, čj. 4 Ads 77/2007-91). V určitých případech se takto může jevit jako nejpřesvědčivější i alternativa jdoucí proti doposud podávané interpretaci.

18. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud se soud domnívá, že by bylo vhodné se od judikatury odchýlit, musí toto své rozhodnutí podložit dostatečnými argumenty a zároveň vstříc odlišným rozhodnutím uvést, proč považuje názor v nich obsažený za neudržitelný či právně chybný. Tuto povinnost městský soud dle Ústavního soudu v nyní projednávané věci nesplnil, neboť s argumentem stěžovatele, že stejný soud, byť jiný senát, již v prakticky shodném případě rozhodoval odlišně, se nijak nevypořádal. A to i přesto, že tento argument stěžovatele je nutno považovat pro rozhodnutí o odvolání za zásadní, neboť mohl mít přímý vliv na jeho výsledek. Pokud by se totiž městský soud předchozími rozhodnutími v právně i skutkově shodné věci řídil, tak by odvolání vedlejšího účastníka nemohl vyhovět. V této souvislosti Ústavní soud z hlediska odůvodnění soudních rozhodnutí připomíná, že ani z čl. 6 odst. 1 Úmluvy nevyplývá povinnost soudů dávat podrobnou odpověď na každý argument účastníka. Jde-li však o argument, který je zásadní pro rozhodnutí, tak soud na něj v zásadě vždy musí explicitně reagovat. Takto Ústavní soud již v minulosti zdůraznil (viz též nález sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. 6. 2016), že obecný soud nemůže ignorovat argument účastníka řízení, kterým odkazuje na předchozí pravomocné soudní rozhodnutí ohledně shodné právní otázky, ale musí se s tímto zásadním argumentem ve svém odůvodnění náležitě vypořádat. Přesně takový postup nakonec předpokládá i ustanovení § 13 nyní platného občanského zákoníku. Podle něj každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Změna judikatury tudíž není (a ani nemůže být) absolutně zapovězena a soud se může odchýlit od předchozího rozhodnutí, je však jeho povinností toto své odchýlení náležitě vysvětlit. Přestože městský soud v odůvodnění nyní napadeného rozhodnutí uvedl důvody, které jej vedly ke změně usnesení obvodního soudu, tak zároveň se nikterak pregnantně nevypořádal s tím, proč považoval případ stěžovatele za odlišný s jinými obdobnými kauzami, či z jakého důvodu byl právě jím vyslovený právní názor "nejvíce přesvědčivý" v komparaci s názory dříve vyřčenými.

19. Pro Ústavní soud pak bylo také klíčové, že ve své judikatuře již posuzoval skutkově obdobnou věc vstříc ústavním stížnostem vedlejšího účastníka, když konstatoval, že názoru městského soudu (myšleno odlišný názor než názor vyslovený městským soudem v nyní řešené věci) není v daném kontextu z ústavněprávních pozic co vytknout (usnesení sp. zn. III. ÚS 1667/16 ze dne 7. 6. 2016), že se plně ztotožňuje se závěrem městského soudu, dle kterého dopis ze dne 28. 9. 2015 nebyl svou povahou uplatněním nového nároku, resp. uplatněním nové žádosti o předběžné projednání nároku, nýbrž žádostí o přehodnocení zamítavého stanoviska stěžovatelky k původně uplatněné žádosti, pročež dopis ze dne 28. 9. 2015 nemohl založit novou šestiměsíční lhůtu k projednání a vyřízení nároku uplatněného již podáním ze dne 3. 10. 2013 (usnesení sp. zn. III. ÚS 2528/16 ze dne 23. 8. 2016), či že městský soud přesvědčivě - s ohledem na konkrétní okolnosti případu - vysvětlil, proč druhé podání žalobce posuzoval jako doplnění původní žádosti, kdy zároveň dodal, že stěžovatelkou zdůrazňované srovnání s obdobnými případy, kdy soudy druhé podání žalobců hodnotily jako novou žádost, není přiléhavé (usnesení sp. zn. III. ÚS 1606/16 ze dne 6. 9. 2016). V případě odlišného rozhodnutí v nyní projednávané věci (myšleno odmítnutí či zamítnutí stížnosti stěžovatele) by tedy též judikatura Ústavního soudu dosáhla neakceptovatelné rozdílnosti v přístupu k totožné právní otázce, což by zajisté byl jev nežádoucí. Nyní rozhodující senát se ostatně s argumentací uvedenou v těchto usneseních ztotožnil, neboť nelze odhlédnout od skutečnosti, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, kdy ani rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci a veškerých okolností případu [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3230/10 ze dne 25. 1. 2011 (N 7/60 SbNU 71)].

20. Zde navíc Ústavní soud připomíná, že již dříve judikoval, že právě v případech podobných stěžovateli by demokratický režim neměl ke křivdě vytvořené nedemokratickým režimem přidávat křivdu další [viz nález sp. zn. I. ÚS 819/15 ze dne 15. 4. 2015] a naopak by měl velmi pečlivě a citlivě přistupovat k nárokům těchto osob. Takto Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že v obdobných věcech nelze přehlédnout základ sporu, spočívající v minulém nedemokratickém režimu, kdy tento aspekt zohledňoval též při přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení v bagatelní částce [za všechny příklady viz nález sp. zn. I. ÚS 660/11 ze dne 20. 11. 2012 (N 190/67 SbNU 285)]. Uvedené se týká též případu stěžovatele, pročež i z tohoto důvodu Ústavní soud shledal, že je namístě jeho derogační zásah. Stěžovatel totiž vůči vedlejšímu účastníkovi vystupoval ve značně slabší pozici, přičemž i z hlediska skutkových okolností dané věci je zjevné, že nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení měl, což uznal i vedlejší účastník, přičemž za této situace (a i s ohledem na věk a další aspekty sociálního či zdravotního stavu stěžovatele) měl soud velmi bedlivě přistupovat k jeho nárokům jakožto osoby postižené předchozím nedemokratickým režimem, včetně rozhodování o náhradě nákladů soudního řízení.

21. V této souvislosti totiž nelze odhlédnout od podstaty řízení o vydání osvědčení účastníka protikomunistického odboje a účastníka odporu proti komunismu vedených před vedlejším účastníkem dle zákona č. 262/2011 Sb., kdy samotná důvodová zpráva k tomuto zákonu zdůraznila mravní rozměr těchto osvědčení. Ta také vyzdvihla, že právní vyrovnávání se s obdobím totality často připomíná pouhé "odstraňování deformací", přičemž důvod dotčeného zákona spočívá především v mravním imperativu boje za svobodu a demokracii a v generálně-preventivním významu vyzdvižení tohoto boje, neboť není možné nerozlišovat mezi těmi, kdo se nedokázali vzepřít bezpráví, a těmi, kdo ho vykonávali, především je však důležité vyzdvihnout a ocenit ty, kdo se totalitě a bezpráví aktivně postavili. Ústavní soud zdůrazňuje, že k naplnění tohoto účelu zákona musí plně přispívat též jeho procedurální aplikace v řízeních před vedlejším účastníkem, kdy i s ohledem na věk osob žádajících o osvědčení musí být hleděno i na význam rychlosti dotčeného řízení, neboť pouze včasné ocenění žadatele mu může přinést morální (a eventuálně též finanční) satisfakci. Povinností soudů (jakož i ostatních orgánů veřejné moci) pak je, aby účel dotčeného zákona byl v maximálně míře naplněn, neboť i tento proces lze chápat jako jednu z forem vyrovnání se s nedemokratickou komunistickou minulostí, přičemž tento aspekt musí být brán na zřetel při všech soudních (i správních) řízeních, jež jsou s vydáváním osvědčení spjaty; a to je právě i případ žalob za nepřiměřenou dobu řízení před vedlejším účastníkem, včetně spojeného rozhodování o náhradě nákladů řízení.

VI. Závěr
22. Ústavní soud uzavírá, že bylo povinností městského soudu vyplývající z práva stěžovatele na spravedlivý proces (potažmo i z § 13 občanského zákoníku) v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, proč má na věc jiný názor než jiný senát stejného soudu v předchozím rozhodnutí, a přihlédnout též k podstatě projednávané věci jakožto formy vypořádání se s nedemokratickou minulostí. Tím, že tak neučinil, porušil základní právo stěžovatele na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, které je součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

23. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) cit. zákona napadené rozhodnutí zrušil.

24. Úkolem městského soudu bude posoudit danou věc znovu, přičemž je vázán právním názorem Ústavního v tom směru, že musí ve svém ve svém rozhodnutí zohlednit i další rozhodnutí téhož soudu v totožných věcech, přihlédnout ke skutečnosti, že tato rozhodnutí obstála v přezkumu před Ústavním soudem a posoudit daný případ stěžovatele v celém jeho kontextu.

25. Nyní rozhodující senát se pak nikterak nezabýval návrhem stěžovatele, aby předložil věc plénu Ústavního soudu k posouzení otázky, zda vedlejší účastník je oprávněn v pozici "vrchnostenského úřadu" podávat ústavní stížnost, neboť tato otázka nebyla předmětem nyní posuzované ústavní stížnosti [pro úplnost pak Ústavní soud odkazuje na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999 (ST 9/16 SbNU 372) nebo nález sp. zn. I. ÚS 3143/13 ze dne 23. 3. 2015, v nichž se Ústavní soud těmito otázkami již v dostatečné míře zabýval].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 8. listopadu 2016

Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu

Vydáno: 08. November 2016
Vloženo: 13. December 2016

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-