JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 2504/10

Nesplnění povinnosti soudu položit předběžnou otázku

Právní věty

  1. Postup obecného soudu, který jako soud poslední instance aplikující normy unijního práva zcela opomněl zkoumat, zda by měl vznést předběžnou otázku k Soudnímu dvoru a její nepoložení řádně neodůvodnil, je postupem svévolným, který porušuje pravidla spravedlivého procesu a zasahuje do stěžovatelčina práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 11. září 2012 sp. zn. II. ÚS 2504/10 ve věci ústavní stížnosti společnosti E.ON Czech Holding AG, se sídlem Denisstrasse 2, Mnichov, Spolková republika Německo, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 439/2009-105 ze dne 22. června 2010, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina námitka o nedostatku pravomoci českých soudů pro řízení ve věci přezkoumání přiměřenosti protiplnění vyplaceného za akcie, které na stěžovatelku přešly v rámci výkupu účastnických cenných papírů, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a M. D., MUDr. P. S., P. S. a společnosti Jihočeská plynárenská, a. s., se sídlem Vrbenská 2, České Budějovice, IČ: 60827807, jako vedlejších účastníků řízení.

Usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 439/2009-105 ze dne 22. června 2010 se ruší.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 27. srpna 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze s odůvodněním, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce dle čl. 38 Listiny, spolu s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i práva garantovaná v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem byl připojen spis Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 13 Cm 106/2007, z něhož vyplynuly následující skutečnosti.

Návrhem, doručeným Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 26. ledna 2007 jako soudu příslušnému dle ustanovení čl. 5 odst. 3 a 5 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, se navrhovatelé (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastníci) M. D., MUDr. P. S. a P. S. jako akcionáři dalšího účastníka řízení, společnosti Jihočeská plynárenská, a. s., se sídlem Vrbenská 2, České Budějovice, IČ: 60827807, domáhali, aby soud ve smyslu ustanovení § 183k odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "obchodní zákoník") přezkoumal přiměřenost protiplnění vyplaceného za akcie, které na hlavního akcionáře společnosti Jihočeská plynárenská, a. s., a v řízení druhého účastníka [společnost E.ON Czech Holding AG, se sídlem Denisstrasse 2, Mnichov, Spolková republika Německo, (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka)] přešly v rámci procesu výkupu účastnických cenných papírů, a dále stanovil správnou výši protiplnění a přiznal akcionářům podle § 183k odst. 3 obchodního zákoníku právo na jinou výši protiplnění.

Dne 20. července 2007 podala stěžovatelka k soudu vyjádření k žalobnímu návrhu, v rámci něhož mimo jiné vznesla námitku nedostatku pravomoci českých soudů. Zdůraznila, že je zahraniční právnickou osobou se sídlem ve Spolkové republice Německo, pročež podle jejího mínění nebyla naplněna žádná z podmínek zakládajících příslušnost českých soudů dle ustanovení § 84 až 89a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") či nařízení Rady č. 44/2001.

Usnesením č. j. 13 Cm 106/2007-83 ze dne 26. srpna 2009 Krajský soud v Českých Budějovicích předloženou námitku nedostatku pravomoci českých soudů zamítnul. Rozhodnutí odůvodnil tím, že se ve věci jedná o obchodní spor s mezinárodním prvkem, u něhož je namístě, pokud jde o určení pravomoci a příslušnosti soudů, aplikace nařízení Rady č. 44/2001. S odkazem na čl. 2 a 6 předmětného nařízení dospěl soud prvního stupně k názoru, že pravomoc českých soudů pro řízení je dána, neboť v posuzované věci se jedná o úzce spojené právní nároky, a jeví se tedy účelným rozhodovat o věci společně u soudu místa, kde má bydliště některý ze žalovaných. Tím, že má účastník Jihočeská plynárenská, a. s., sídlo v České republice, je založena pravomoc českých soudů i pokud jde o účastníka druhého, tedy stěžovatelku.

Na podkladě odvolání stěžovatelky rozhodnutí nalézacího soudu posléze potvrdil Vrchní soud v Praze napadeným usnesením č. j. 7 Cmo 439/2009-105 ze dne 22. června 2010. Odvolací soud příslušnost soudu České republiky odvíjel od charakteru předmětného řízení. Návrh na přezkoumání přiměřenosti protiplnění podle ustanovení § 183k obchodního zákoníku soud podřadil pod ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. s tím, že se jedná o řízení ve smyslu ustanovení § 200e o. s. ř., které má povahu řízení nesporného bez ohledu na označení účastníků navrhovatelem či soudem. Účastenství v řízení tu podléhá ustanovení § 94 odst. 1 věty první o. s. ř., pročež v konkrétním případě soud za účastníky označil navrhovatele, akciovou společnost, o jejíž účastnické cenné papíry se jedná, a hlavního akcionáře. Pro řízení podle ustanovení § 200e o. s. ř. je pak příslušným ten soud, který je rejstříkovým soudem tuzemské společnosti, v níž došlo k přechodu účastnických cenných papírů podle ustanovení § 183i obchodního zákoníku. Skutečnost, že účastníkem řízení je i hlavní akcionář, na něhož účastnické cenné papíry přešly, na příslušnosti podle § 200e odst. 1 o. s. ř. nic nemění. Slovy odvolacího soudu, z hlediska pravomoci a příslušnosti soudu pro toto řízení není sídlo hlavního akcionáře relevantní. Argumentaci soud zakončil odkazem na čl. 22 odst. 2 nařízení Rady č. 44/2001, jenž lze vztáhnout na řízení podle ustanovení § 200e o. s. ř. a v souladu s nímž jsou příslušné soudy státu, na jehož území má společnost sídlo. Je-li dána příslušnost soudu České republiky, je dána i jeho pravomoc (§ 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním).

Stěžovatelka se s názory Vrchního soudu v Praze neztotožnila. Proti jeho rozhodnutí podala dovolání, které však Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 4798/2010-172 ze dne 15. února 2012 odmítl jako nepřípustné ze zákona. Současně s dovoláním stěžovatelka uplatnila proti rozhodnutí odvolacího soudu i ústavní stížnost. Ústavní soud nejprve vyčkal rozhodnutí dovolacího soudu a poté, co Nejvyšší soud o dovolání rozhodl odmítavým usnesením, se jal ji přezkoumávat.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvala na svém stanovisku stran nedostatku pravomoci českých soudů rozhodovat předmětný spor. Podle jejího názoru se Vrchní soud v Praze dopustil přímo "flagrantního porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces" tím, že na otázku příslušnosti soudu České republiky aplikoval pouze české právní předpisy a ignoroval předpisy Evropských společenství (dnes Evropské unie), které je nutno použít přednostně. Přesněji řečeno, odvolací soud na jednu stranu nepřímo připustil uplatnění nařízení Rady č. 44/2001, s jeho aplikační předností se již ovšem nijak nevypořádal. Stejně tak nepřihlédl ani ke znění čl. 2 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 nařízení Rady č. 44/2001, jež dle stěžovatelky zakládají pro dané řízení pravomoc německých soudů. Za zásadní porušení svého práva na spravedlivý proces dále stěžovatelka označila opomenutí jejího návrhu podaného podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie ze strany Vrchního soudu v Praze. Postup soudu spočívající ve svévolném nepředložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") považovala stěžovatelka nejen za jsoucí v rozporu s principem právního státu, ale i za přímé porušení ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. V jeho důsledku došlo k odnětí věci Soudnímu dvoru jako zákonnému soudci ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, a současně ve věci nadále rozhoduje český soud, který není zákonným soudem stěžovatelky. Nezbytnost předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru ve věci výkladu pojmu "úzkost vztahů" ve smyslu čl. 6 odst. 1 nařízení Rady č. 44/2001, eventuálně aplikace jeho čl. 22, přitom podle stěžovatelky vyplývala z diskrepance jednotlivých usnesení, spočívající v rozdílném náhledu Krajského soudu v Českých Budějovicích a Vrchního soudu v Praze na výklad nařízení Rady č. 44/2001 v otázce určení příslušnosti českých soudů. Vrchní soud v Praze se tedy dopustil pochybení, neboť se nevypořádal se svou potenciální povinností podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie. Ve svém rozhodnutí neuplatnil žádnou z doktrín užívaných Soudním dvorem ohledně výjimek z povinnosti vznést předběžnou otázku k Soudnímu dvoru ani neuvedl jediný odkaz na judikaturu Soudního dvora, která by čl. 22 nařízení Rady č. 44/2001 již vyložila či která by mu umožnila dotčené ustanovení na daný případ aplikovat.

II.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení a vedlejší účastníky, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Vrchní soud v Praze této možnosti nevyužil.

Vedlejší účastníci (v původním řízení navrhovatelé), M. D., MUDr. P. S. a P. S., se prostřednictvím svého právního zástupce k ústavní stížnosti vyjádřili v době, kdy ještě nebyli s jejím obsahem seznámeni. Jejich argumentace se týkala především výkladu nařízení Rady č. 44/2001, jmenovitě jeho čl. 22 odst. 2 a čl. 5 odst. 3 ve vazbě na specifika řízení podle § 183k obchodního zákoníku. Vedlejší účastníci dovozovali, že podaná žaloba má za cíl založit odpovědnost hlavního akcionáře za nesprávně stanovenou výši protiplnění, tedy odpovědnost za soukromoprávní delikt ve smyslu čl. 5 odst. 3 nařízení Rady č. 44/2001, pro jehož aplikaci je rozhodující určení místa, kde došlo nebo mohlo dojít k deliktu. Vedlejší účastníci vyjádřili přesvědčení, že ke sledu událostí rozhodných pro delikt došlo právě v České republice. Jinými slovy, shledávali úzkou vazbu mezi předmětným soudním sporem a českým soudem, v jehož obvodu došlo k porušení právní povinnosti a kde se projevily důsledky tohoto porušení. Uvedená příslušnost, jak dále vedlejší účastníci upozornili, odráží zásadu efektivity soudního řízení a je ve smyslu bodu 12 preambule k nařízení Rady č. 44/2001 odůvodněna již zmíněnou úzkou vazbou mezi soudem a právním sporem nebo pokud jinak usnadňuje řádný výkon spravedlnosti, a to z pohledu shromažďování důkazů či vedení řízení. V případě rozhodování jiného soudu než českého by ani jeden z těchto požadavků naplněn nebyl.

Řízení o přezkoumání výše protiplnění je podle názoru vedlejších účastníků rovněž řízením vztahujícím se k platnosti usnesení valné hromady a toto řízení je proto nutné podřadit pod pojem "řízení o platnosti usnesení orgánů společnosti" podle čl. 22 odst. 2 nařízení Rady č. 44/2001. Ke stejnému závěru dospěl i rakouský Nejvyšší soudní dvůr, na jehož rozhodnutí ze dne 8. února 2010 sp. zn. 6Ob221/09g přiznávající pravomoc soudu příslušnému podle sídla společnosti, jejíž akcie byly předmětem práva výkupu, vedlejší účastníci odkázali s tím, že jeho závěry lze aplikovat i v předmětné věci, neboť česká právní úprava převodu jmění je v dotčených částech totožná s rakouskou. Rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora označili za přesvědčivé, v jehož světle se žádost stěžovatelky o předložení předběžné otázky jeví jako nadbytečná. Závěrem proto navrhli, aby Ústavní soud stížnostní návrh odmítl.

V replice, doručené Ústavnímu soudu dne 28. ledna 2011, stěžovatelka reagovala na toto vyjádření vedlejších účastníků a jejich jednotlivé námitky, k nimž zaujala své stanovisko, přestože současně navrhla, aby Ústavní soud k vyjádření vedlejších účastníků nepřihlížel, neboť se netýká předmětu stížnosti. Stěžovatelka předně setrvala na požadavku aplikace ustanovení čl. 2 odst. 1 nařízení Rady č. 44/2001. K aplikaci čl. 22 odst. 2 nařízení Rady č. 44/2001 nepostačuje, aby se žaloba vztahovala k usnesení orgánu společnosti jakýmkoliv způsobem, nýbrž je vyžadována spojitost kvalifikovaná. V souladu s názorem Soudního dvora je hlavním důvodem pro zavedení výjimek dle čl. 22 odst. 2 nařízení Rady č. 44/2001 předcházení vydávání rozdílných rozhodnutí o existenci společností a platností usnesení jejich orgánů. Naopak přístup, jenž by veškeré spory, ve kterých nějakým způsobem figuruje rozhodnutí valné hromady, podřizoval pod ustanovení čl. 22 odst. 2 nařízení Rady č. 44/2001, by vedl k rozšíření původně zamýšleného rozsahu působnosti tohoto ustanovení. V konkrétním případě o platnosti usnesení valné hromady není sporu a navíc ani teoreticky nehrozí nebezpečí rozdílných rozhodnutí, protože fórem pro řešení sporu má být (jen a pouze) obecný soud hlavního akcionáře - stěžovatelky, proti níž jako jediné by měla žaloba o přezkoumání přiměřenosti protiplnění směřovat. Vztažení žaloby i na společnost Jihočeská plynárenská, a. s., označila stěžovatelka za ryze účelový krok. Stěžovatelka tímto způsobem tedy vyjádřila nesouhlas se závěrem vedlejších účastníků, že ustanovení § 183k obchodního zákoníku představuje zastřenou žalobu na určení neplatnosti rozhodnutí valné hromady dle ustanovení § 131 obchodního zákoníku. Rozhodnutí zahraničního soudu na základě zahraniční právní úpravy nelze prý brát jako argument. Podobné rozhodnutí může sloužit jen jako podklad pro rozhodnutí českých soudů nebo Soudního dvora, přičemž jej však nelze považovat za precedent.

Na danou věc nelze podle stěžovatelky aplikovat ani ustanovení čl. 5 odst. 3 nařízení Rady č. 44/2001, neboť žaloba dle ustanovení § 183k obchodního zákoníku není žalobou na náhradu škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, čili není splněna podmínka deliktního nebo kvazideliktního jednání. Ve věci argumentace bodem 12 preambule nařízení Rady č. 44/2001 stěžovatelka upozornila, že body preambule je sice možno chápat jako interpretační vodítka, nicméně nelze jimi ustanovení nařízení a směrnic měnit nebo doplňovat. Hovoří-li bod 12 preambule nařízení Rady č. 44/2001 o potřebě dalších kritérií pro určení příslušnosti, založených na úzké vazbě mezi soudem a právním sporem nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti, rozumí se jimi jen a pouze případy uvedené v oddílech 2 až 7 nařízení Rady č. 44/2001, přičemž dle názoru stěžovatelky, žádný z nich není pro projednávanou věc použitelný.

Stěžovatelka věnovala pozornost i vedlejšími účastníky údajně pomíjenému předmětu ústavní stížnosti, a to potřebě položení předběžné otázky Soudnímu dvoru, která vyvstala v důsledku toho, že stěžovatelka, vedlejší účastníci, soud prvního stupně i Vrchní soud v Praze, každý argumentoval ve věci příslušnosti soudu jinými články nařízení Rady č. 44/2001. Jelikož nejasnosti ohledně výkladu nařízení Rady č. 44/2001 zcela zjevně vznikly, nelze tvrdit, že soud nebyl povinen předběžnou otázku Soudnímu dvoru vůbec předkládat. Doktrína acte claire, založená rozhodnutím tehdejšího Evropského soudního dvora ve věci CILFIT, znamená, že soud členského státu není povinen předložit otázku k posouzení Soudnímu dvoru, pokud otázka komunitárního práva není podstatná, existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky, tzv. acte éclairé, a pokud jediné správné použití práva Evropské unie je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost, tzv. acte claire. V dané věci se o nic takového podle stěžovatelky nejedná.

Ústavní stížnost byla dodatečně zaslána k vyjádření i vedlejší účastnici, Jihočeské plynárenské, a. s. Ta se v podání ze dne 15. června 2012 ohradila proti svému účastenství v řízení ve věci žaloby na přezkoumání přiměřenosti protiplnění a přiznání práva na jinou výši protiplnění podle § 183k odst. 1 a 3 obchodního zákoníku. Vedlejší účastnice přisvědčila stěžovatelce v jejím názoru, že uvedená žaloba musí směřovat výlučně a pouze proti hlavnímu akcionáři, nikoli proti společnosti samotné. Své zahrnutí do předmětné žaloby vedlejšími účastníky proto označila za ryze účelové a mající za cíl pouze založit příslušnost soudů České republiky vůči stěžovatelce za situace, kdy příslušnost soudů České republiky není dána. Podle jejího mínění měl Vrchní soud v Praze přihlédnout k podmínkám řízení dle ustanovení § 103 o. s. ř. a následně řízení minimálně ve vztahu k ní dle ustanovení § 104 o. s. ř. zastavit.

Vedlejší účastnice se dále plně ztotožnila s názory stěžovatelky obsaženými v ústavní stížnosti, včetně tvrzení o porušení stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Vedlejší účastnice se proto připojila k návrhu stěžovatelky, aby Ústavní soud vydal nález, kterým napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zruší.

V průběhu řízení se k ústavní stížnosti znovu vyjádřili i vedlejší účastníci M. D., MUDr. P. S. a P. S., a to podáními ze dne 17. července 2012 a 25. července 2012, ve kterých nově upozornili na možnou aplikaci ustanovení čl. 23 odst. 1 nařízení Rady č. 44/2001 v daném sporu. Uvedené dovozovali z odborné literatury, která považuje stanovy za platně sjednanou dohodu o volbě soudu ve smyslu čl. 23 odst. 1 nařízení Rady č. 44/2001 za podmínky, že jsou přístupné buď v sídle společnosti, nebo ve veřejně přístupném rejstříku. Stanovy společnosti Jihočeská plynárenská, a. s., jež jsou uloženy ve sbírce listin obchodního rejstříku, obsahovaly přitom v rozhodné době ustanovení o tom, že "případné ... vzájemné spory mezi akcionáři související s jejich účastí ve společnosti budou řešeny smírnou cestou. Nepodaří-li se vyřešit takový spor smírně, bude k projednání a rozhodnutí příslušný český soud, a to, nevylučují-li to ustanovení obecně závazných procesněprávních předpisů, podle sídla společnosti" (viz čl. 44 odst. 2 stanov). Jak vedlejší účastníci dodali, sídlo společnosti bylo a je v Českých Budějovicích. V této souvislosti pak vedlejší účastníci kontrovali námitce stěžovatelky stran dotčení jejího práva na spravedlivý proces v důsledku nedostatečného odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze připomínkou, že ani stěžovatelka sama nesplnila podmínku § 101 o. s. ř., když nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti důležité pro rozhodnutí, konkrétně zatajila existenci shora zmíněného ujednání o sudišti ve stanovách, což je informace pro řízení velmi důležitá. Skutečnost, že obecné soudy nereagují na všechny možné argumenty účastníků, označili pak vedlejší účastníci za obecný stav, jenž nepředstavuje důvod pro rušení rozhodnutí.

Ve zbytku dodatečného vyjádření vedlejší účastníci věnovali opakovaně pozornost aplikaci čl. 22 odst. 2 a čl. 5 nařízení Rady č. 44/2001 na posuzovaný případ, přičemž podrobněji rozvedli svoji předchozí argumentaci podporující pravomoc českých soudů ve sporu a naopak vyvraceli některé protiargumenty stěžovatelky a vedlejší účastnice, společnosti Jihočeská plynárenská, a. s.

Stěžovatelka k vyjádření vedlejších účastníků Jihočeské plynárenské, a. s., M. D., MUDr. P. S. a P. S. neuplatnila již žádné připomínky.

III.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatelka se v projednávané věci domáhá ochrany svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce dle čl. 36 a 38 Listiny, která byla dotčena v řízení před Vrchním soudem v Praze v důsledku pochybení tohoto soudu spočívajícího především v neodůvodněném nepředložení předběžné otázky dle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.

V nálezech sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. ledna 2009 (N 6/52 SbNU 57) a sp. zn. II. ÚS 1658/11 ze dne 29. listopadu 2011 (N 202/63 SbNU 357) byl Ústavní soud konfrontován s obdobnými situacemi. Při té příležitosti konstatoval, že přistoupením České republiky k Evropské unii vzniklo českým soudům oprávnění, a za určitých okolností i povinnost, obracet se na Soudní dvůr s předběžnými otázkami. Na základě třetího alinea čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství) je soud členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, povinen předběžnou otázku položit Soudnímu dvoru (souhrn výjimek z povinnosti předložit předběžnou otázku pak Soudní dvůr rozpracoval ve svém rozhodnutí ze dne 6. října 1982 ve věci C-283/81 CILFIT v. Ministerstvo zdravotnictví). Soudy poslední instance musí odůvodnit odmítnutí položit předběžnou otázku a založit je na výjimkách uvedených v judikatuře Soudního dvora. To vyplývá ze samotného účelu řízení o předběžné otázce, jímž je především zajistit jednotnou aplikaci norem Evropské unie vnitrostátními soudy členských států a [účelem třetího odstavce čl. 267 je] "zabránit vzniku většího množství vnitrostátní judikatury, která by byla v rozporu s komunitárním právem" (rozsudek Soudního dvora ze dne 24. května 1977 ve věci C-107/76 Hoffmann-La Roche v. Centrafarm).

Ústavní soud opakovaně připomněl, že není součástí systému obecného soudnictví. Referenčním rámcem přezkumu Ústavního soudu zůstávají i po 1. květnu 2004 normy ústavního pořádku České republiky [nález sp. zn. Pl. ÚS 50/04 ze dne 8. 3. 2006 (N 50/40 SbNU 443; 154/2006 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 36/05 ze dne 16. 1. 2007 (N 8/44 SbNU 83; 57/2007 Sb.)], neboť úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) v obou jejích aspektech, tj. jak ochrana objektivního ústavního práva, tak subjektivních, tj. základních práv. Právo Evropské unie není součástí ústavního pořádku, a proto není Ústavní soud příslušný k tomu, aby toto právo vykládal. Je naopak zásadně věcí obecných soudů zkoumat uplatnění unijního práva a v určitých případech spadajících pod rozsah čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie případně předložit Soudnímu dvoru otázku výkladu nebo platnosti práva Evropské unie [srov. bod 20 nálezu sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. ledna 2009 (viz výše)].

Přestože položení předběžné otázky je věcí práva Evropské unie, její nepoložení v rozporu s tímto právem může přivodit porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a za určitých okolností i porušení ústavně garantovaného práva na zákonného soudce. Jedná se o situace, kdy český soud (jehož rozhodnutí již nelze napadnout dalšími opravnými prostředky, které poskytuje podústavní právo) nepoloží předběžnou otázku Soudnímu dvoru svévolně, tedy v rozporu s principem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Jak Ústavní soud uvedl v bodě 22 nálezu sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. ledna 2009, za výkon svévole považuje i takové jednání soudu poslední instance aplikujícího normy komunitárního práva (tj. dnes unijního práva), který si zcela opomene položit otázku, zda by neměl vznést předběžnou otázku k Soudnímu dvoru, přičemž její opomenutí řádně neodůvodní včetně posouzení výjimek, které vypracoval ve své judikatuře Soudní dvůr. Jinými slovy, jde o případ, kdy soud nebere vůbec v potaz pro něj závaznou existenci kogentní úpravy obsažené v čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie. Ústavní soud se dále odvolal na vymezení svévole v judikatuře německého Spolkového ústavního soudu: "Jde o svévoli, jestliže: (1) došlo k zásadnímu porušení povinnosti předložit předběžnou otázku. O zásadním porušení se dá mluvit v okamžiku, kdy rozhodující soud posledního stupně měl sám pochybnosti ohledně správného výkladu komunitárního práva, přesto se však neobrátil na ESD (pozn.: dříve Evropský soudní dvůr, dnes Soudní dvůr Evropské unie), (2) rozhodující soud se úmyslně odchýlil od ustáleného výkladu dané otázky ESD, ale přesto nezahájil řízení o předběžné otázce, a (3) neexistovala (nebo zatím neexistuje) ustálená judikatura ESD k dané otázce nebo tato judikatura nepokrývá celou problematiku. Neexistenci ustálené judikatury Spolkový ústavní soud dovozuje ze skutečnosti, že danou otázku lze vyložit odlišně, nežli tak učinil soud aplikující komunitární právo v daném případě" [Bobek, M. Porušení povinnosti zahájit řízení o předběžné otázce podle článku 234 (3) SES. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 49].

V nálezu sp. zn. II. ÚS 1658/11 ze dne 29. listopadu 2011 Ústavní soud dále odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Ullens de Schooten a Rezabek proti Belgii ze dne 20. září 2011, č. 3989/07 a 38353/07, v němž ESLP vyvodil, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy ukládá vnitrostátním soudům povinnost odůvodnit z pohledu aplikovaného práva svá rozhodnutí, kterými odmítá předložit předběžnou otázku. Funkce ESLP pak spočívá v zajištění toho, aby před ním zpochybňované rozhodnutí o odmítnutí bylo náležitě odůvodněné s ohledem na výjimky stanovené judikaturou Soudního dvora.

Ve světle řečeného Ústavní soud posuzoval, zda Vrchní soud v Praze nepostupoval svévolně, když neaplikoval kogentní normu obsaženou v čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie a nepoložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru. V souzené věci nebyl proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze přípustný již žádný opravný prostředek (ustanovení § 237 a násl. o. s. ř.), o čemž svědčí i usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 4798/2010-172 ze dne 15. února 2012 o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Vrchní soud v Praze byl proto, pokud během řízení vznikla otázka výkladu unijního práva spadající pod rozsah čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, povinen předběžnou otázku Soudnímu dvoru položit. Jak Ústavní soud poznamenal již v nálezu sp. zn. II. ÚS 1658/11 ze dne 29. listopadu 2011, je irelevantní, že Vrchní soud v Praze není institucionálně soudem stojícím na vrcholu soustavy obecných soudů. Povinnost předložit případ Soudnímu dvoru je dána již tím, že proti jeho rozhodnutí není v projednávané věci přípustný opravný prostředek podle vnitrostátního práva. Úsudek o tom, zda je nějaký opravný prostředek k dispozici, si musí učinit soudce sám [blíže viz Bobek, M. Porušení povinnosti zahájit řízení o předběžné otázce podle článku 234 (3) SES. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 17n.].

Klíčovou se dále Ústavnímu soudu jevila otázka, zda Vrchní soud v Praze jako soud poslední instance odůvodnil, že výklad předložené otázky unijního práva považuje za natolik zřejmý, že není důvodu aplikovat kogentní normu obsaženou v čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, a není proto třeba pokládat předběžnou otázku Soudnímu dvoru. Předmětem sporu mezi účastníky v řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích a posléze před samotným Vrchním soudem v Praze byla otázka výkladu nařízení Rady č. 44/2001 a určení pravomoci (příslušnosti) soudu k rozhodování věci. Stěžovatelka nesouhlasila s aplikací čl. 6 odst. 1 nařízení Rady č. 44/2001 na danou věc Krajským soudem v Českých Budějovicích a v podaném odvolání trvala na aplikaci obecné příslušnosti dle čl. 2 odst. 1 nařízení Rady č. 44/2001 s tím, že žaloba dle ustanovení § 183k obchodního zákoníku měla být směřována pouze proti její osobě jako hlavnímu akcionáři. V návaznosti na to navrhla, aby Vrchní soud v Praze řízení přerušil a vznesl předběžnou otázku podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. k Soudnímu dvoru (viz odvolání stěžovatelky ze dne 25. září 2009 proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích).

Vrchní soud v Praze se s poměrně podrobně odůvodněnými námitkami stěžovatelky, s výjimkou otázky účastenství v řízení, nijak nevypořádal a pravomoc (příslušnost) českého soudu nově dovodil z ustanovení § 200e o. s. ř., přičemž okrajově, bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění, odkázal i na aplikaci čl. 22 odst. 2 nařízení Rady č. 44/2001. Přestože byl předmět sporu výrazně spojen s otázkou náležité interpretace práva Evropské unie, kterou je oprávněn podat jen Soudní dvůr, v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze chybí jakákoli zmínka o jakémkoli rozhodnutí Soudního dvora, které by se dané otázky týkalo; již z tohoto důvodu lze rozhodnutí Vrchního soudu v Praze stěží považovat za náležitě odůvodněné. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nadto neobsahuje absolutně žádnou zmínku o odmítnutí návrhu stěžovatelky na vznesení předběžné otázky k Soudnímu dvoru, natož o výjimkách vypracovaných Soudním dvorem k povinnosti soudu poslední instance vznést předběžnou otázku, má-li aplikovat normy unijního práva, přičemž tato povinnost je mu stanovena kogentní normou čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie. V rozhodnutí absentuje jakýkoli odkaz na kritéria stanovená v rozhodnutí Soudního dvora ze dne 6. října 1982 ve věci C-283/81 CILFIT v. Ministerstvo zdravotnictví, ve kterém Soudní dvůr stanovil konkrétní výjimky, které zbavují národní soudy poslední instance povinnosti položit předběžnou otázku k výkladu právních norem práva Evropské unie, které mají být v konkrétním případě aplikovány. Pochybení Vrchního soudu v Praze je o to zásadnější, že obě rozhodnutí vydaná v průběhu řízení k otázce pravomoci (příslušnosti) českých soudů byla založena na zcela odlišné argumentaci, zahrnující i odkazy obecných soudů na rozdílná ustanovení nařízení Rady č. 44/2001, což zrovna nesvědčí o jednotnosti interpretace dotčené unijní normy. Lze dokonce přisvědčit stěžovatelce, že Vrchní soud v Praze, na rozdíl od soudu prvního stupně, nezastával ve věci zcela jednoznačné stanovisko ohledně aplikační přednosti nařízení Rady č. 44/2001, soudě alespoň podle obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí kladoucího v argumentační části důraz na český procesní předpis. I v tomto směru se tedy jedná o rozhodnutí nepřezkoumatelné.

Ústavní soud shledává shora popsaný postup Vrchního soudu v Praze, který jako soud poslední instance aplikující normy unijního práva zcela opomněl zkoumat, zda by měl vznést předběžnou otázku k Soudnímu dvoru, a její nepoložení řádně neodůvodnil, za svévolný, který porušuje pravidla spravedlivého procesu a zasahuje do stěžovatelčina práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pro takto vyložené důvody Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a napadené usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 439/2009-105 ze dne 22. června 2010 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), když účastníci s tímto postupem vyjádřili souhlas.

V dalším řízení bude mít Vrchní soud v Praze prostor pro nové opětovné posouzení pravomoci českých soudů rozhodovat spor vedený mezi účastníky řízení, a to i s přihlédnutím ke stranami uplatněným argumentům. Postup ani budoucí rozhodnutí Ústavní soud svým nálezem nikterak nepředjímá, z čehož vyplývá, že tento kasační nález není vyjádřením právního názoru zavazujícího odvolací soud rozhodnout o pravomoci obecných soudů právě tím způsobem, který stěžovatelka považuje za správný. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby v řízení o nyní podané ústavní stížnosti vstupoval do jurisdikce obecných soudů a vyjadřoval se k výkladu evropského práva, nenáleží mu ani sjednocování judikatury ohledně pravidel pro určování pravomoci a příslušnosti obecných soudů. Ústavní soud tak ponechává plně na úvaze odvolacího soudu, jak rozhodne, za předpokladu, že své závěry týkající se zejména povinnosti položit předběžnou otázku řádně odůvodní.

Vydáno: 11. September 2012
Vloženo: 14. October 2014

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-