JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 1686/16

Nesprávná interpretace obsahu dovolání Nejvyšším soudem vedoucí k jeho odmítnutí pro nepřípustnost

Právní věty

  1. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Přitom onen postup k ochraně práv jednotlivce již není upraven na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech podústavního práva, které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Pokud pak jednotlivec takto stanovený postup dodrží a soud (jiný orgán) přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu, k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti denegatio iustitiae.

  2. Ústavní soud shledal, že došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, protože Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné z důvodu, který však ve skutečnosti nebyl naplněn. Porušil tím právo stěžovatele na soudní ochranu a přístup k soudu, čímž mu odepřel spravedlnost (denegatio iustitiae).

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 24. listopadu 2016 sp. zn. II. ÚS 1686/16 ve věci ústavní stížnosti R. V., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 č. j. 30 Cdo 2650/2015-160, kterým bylo odmítnuto pro nepřípustnost stěžovatelovo dovolání, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 č. j. 30 Cdo 2650/2015-160 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění

I. Rekapitulace průběhu řízení a obsahu ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 5. 2016, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 č. j. 30 Cdo 2650/2015-160, kterým Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání pro nepřípustnost. Stěžovatel tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), princip rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny a právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Navrhuje proto zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu.

2. Stěžovatel byl trestně stíhán pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění rozhodném pro projednávanou věc, (dále jen "trestní zákon"). Dne 6. 8. 2005 byl zadržen Policií České republiky, o den později bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání a dne 8. 8. 2005 byl vzat do vazby. O dva měsíce později byl rámec trestního stíhání rozšířen i na trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 3 trestního zákona. Dne 14. 8. 2006 byla podána obžaloba a dne 22. 2. 2007 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") shledal stěžovatele vinným ze spáchání obou zmíněných trestných činů. Uložil mu souhrnný trest odnětí svobody v délce sedmi a půl roku. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") však na základě odvolání stěžovatele tento rozsudek dne 15. 10. 2007 zrušil pro neodstranitelné procesní vady a vrátil věc k došetření státnímu zástupci. Byla podána nová obžaloba, na jejímž základě krajský soud opět shledal stěžovatele vinným a uložil mu trest odnětí svobody v délce šesti let. Dne 29. 10. 2010 však vrchní soud opět vyhověl odvolání stěžovatele, rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil věc státnímu zástupci k došetření. Na základě opětovně podané obžaloby krajský soud znovu shledal stěžovatele vinným a uložil mu opět trest odnětí svobody v délce šesti let. Celé trestní řízení skončilo až pravomocným usnesením vrchního soudu ze dne 18. 3. 2013, kterým vrchní soud zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozsudek krajského soudu. V tomto usnesení uvedl, že uložený trest odnětí svobody je mírnější, protože byla zohledněna celková délka řízení. Ta v tomto momentu činila sedm let a sedm měsíců. V souvislosti s dalšími okolnostmi byl proto stěžovateli uložen trest na samé dolní hranici trestní sazby v délce šesti let.

3. Stěžovatel považoval délku trestního řízení za nepřiměřenou. Proto se rozhodl obrátit na Ministerstvo spravedlnosti se žádostí o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). Požadoval 500 000 Kč. Ministerstvo spravedlnosti však došlo k závěru, že ve věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Stěžovatel proto podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"). Požadoval přiměřené zadostiučinění ve výši 200 000 Kč. Obvodní soud dospěl k názoru, že celková délka trestního řízení byla nepřiměřená. Stěžovateli proto přiznal přiměřené zadostiučinění v penězích. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") však na základě odvolání žalované změnil výrok rozsudku prvního stupně. Konstatoval porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě. Návrh na zaplacení částky přiměřeného zadostiučinění však zamítl s tím, že konstatování porušení daného práva v této věci postačuje. Odkázal na výše zmíněné usnesení vrchního soudu, který délku řízení zohlednil při posuzování výše trestu.

4. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání. Napadl v něm závěr o zohlednění délky řízení ve výši trestu. Úvahy městského soudu totiž podle stěžovatele popřely zásadu zákazu reformationis in peius, protože trestní odvolací řízení mohlo být vedeno výhradně ve prospěch stěžovatele. Státní zástupce nikdy ve věci odvolání nepodal. Výše trestu ovšem zůstala stejná. Úvahy městského soudu, že výše trestu vyměřená trestními soudy v sobě reflektuje délku řízení, jsou projevem formalismu, který však neodráží materiální stránku věci. Stěžovatel označil zmínku vrchního soudu o zohlednění délky řízení za pouhý eufemismus, protože mezi oběma rozsudky, kterými mu byl uložen trest odnětí svobody v délce šesti let, uběhlo tři a půl roku (tj. cca 45 % celého řízení). Trest však zůstal fixován na stejné úrovni. Pokud tedy byl stěžovateli přiznán pouze nárok na konstatování porušení práva, bylo takové zadostiučinění podle něj nedostatečné, protože trestní soudy pochybily ve svém rozhodování o výši trestu a stěžovateli žádnou formu odškodnění ve skutečnosti neposkytly.

5. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost. Rozsudek městského soudu podle něj stojí na dvou závěrech: a) konstatování porušení práva bylo za daných okolností přiměřené a dostačující a b) nepřiměřená délka řízení byla kompenzována též vrchním soudem při ukládání trestu. Stěžovatel však v dovolání napadl pouze závěr o zohlednění délky trestního řízení ve stanovení výše uloženého trestu. Závěr týkající se formy zadostiučinění podle Nejvyššího soudu nenapadl. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, pak je dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř.") nepřípustné, pokud řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení. Z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže.

6. Nejvyšší soud nad rámec výše popsaného důvodu odmítnutí dovolání dodal, že městským soudem přiznané zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva je v souladu s jeho judikaturou, která ho v určitých případech připouští jako dostačující. Nejvyšší soud přihlíží k tomu, že se odčinění újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným. Trestní řízení je v tomto případě pouze logickým důsledkem jeho trestné činnosti. Pachatel svým jednáním zahájení trestního řízení způsobil. Nejvyšší soud proto považuje konstatování porušení práva za přiměřenou formu zadostiučinění. Zdůraznil také, že stanovení formy nebo výše zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu je úkolem soudu odvolacího. Nejvyšší soud se výslednou částkou zadostiučinění zabývá až tehdy, pokud by byla vzhledem k aplikaci § 31a zákona o odpovědnosti státu na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy nebo výše zadostiučinění.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud v rozporu s právem na spravedlivý proces odmítl ve věci rozhodnout a nezhostil se své sjednocovací funkce. Stěžovatel v rámci dovolání vymezil dovolací důvod tak, že bylo rozhodnuto v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Namítal, že trestní soud formálně uvedl v rámci rozsudku, že uložený trest je mírnější, protože přihlédl k nepřiměřené délce řízení, avšak tento závěr nemá materiální odraz ve skutkovém a právním stavu věci. Stěžovatel dal tento argument do souvislosti se závěry stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011. Podle něj sice může zmírnění ukládaného trestu představovat jinou formu náhrady za nepřiměřenou délku řízení. Z trestního rozsudku to ale musí výslovně (či nezpochybnitelně) plynout. Musí z něj být patrno, k jakému konkrétnímu snížení trestu soud přistoupil v důsledku nepřiměřené délky řízení, a toto zmírnění musí být měřitelné a výslovné. Městský soud se opřel o zcela formální zmínku v usnesení vrchního soudu, která ani nemohla mít oporu v předešlém řízení. V průběhu celého řízení se první zmínka o ukládání trestu v souvislosti s průtahy objevila právě až v tomto usnesení. Krajský soud zastával konzistentní názor na výši trestu pro stěžovatele. Státní zástupce se navíc po celou dobu trvání kauzy neodvolal. Stěžovateli tedy nemohl být vrchním soudem trest zpřísňován. Pokud by vrchní soud uvažoval o vztahu průtahů v řízení a uloženého trestu, pak by musel snížit trest pod hranici šesti let.

II. Obsah vyjádření účastníků řízení

8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že odvolací soud svůj závěr o přiměřeném zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva postavil na dvou důvodech. Jednak již při ukládání trestu byla zohledněna nepřiměřená délka posuzovaného řízení, jednak se přiměřeného zadostiučinění domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení. Podle ustálené soudní praxe Nejvyššího soudu je v takovém případě postačující zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Stěžovatel dovoláním brojil pouze proti prvně uvedenému závěru. Dovolací soud tak dovolání odmítl, neboť ani odlišné posouzení této otázky by za tohoto stavu nemohlo ovlivnit výsledek sporu. Tento závěr stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňuje. Nad rámec pak dovolací soud ve svém rozhodnutí odkázal na svou judikaturu vztahující se k přiměřenému zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení v případě pravomocně odsouzeného pachatele. Odkázal také na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2287/15 ze dne 5. 4. 2016 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), který závěry této judikatury aproboval. Rovněž nad rámec rozhodnutí pak zopakoval, za jakých podmínek se zabývá formou či výší přiměřeného zadostiučinění. Právě tento závěr stěžovatel zjevně ústavní stížností napadá. Jde však jen o závěr vyjádřený obiter dictum. Případné zrušení rozhodnutí by nemohlo výsledek sporu jakkoliv ovlivnit.

9. Městský soud v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a na usnesení Nejvyššího soudu, který v argumentaci městského soudu, byť v rámci rozhodnutí o odmítnutí dovolání, neshledal žádné pochybení.

10. Soudkyně obvodního soudu, která vydala prvostupňový rozsudek, jehož výrok městský soud následně změnil, pak plně odkázala na odůvodnění svého rozsudku, v němž se podle jejích slov "odráží její postoj k posuzované věci".

11. Vedlejší účastník se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.

III. Právní posouzení

12. Ústavní stížnost splňuje všechny požadované náležitosti a podmínky pro její projednání, které stanoví Ústava a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

13. Po zvážení argumentace obsažené v ústavní stížnosti i ve všech vyjádřeních účastníků řízení a obsahu napadených rozhodnutí i vyžádaných spisů obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

14. Ústavní soud také připomíná, že ho neváže ústavněprávní kvalifikace, kterou věci přisuzuje navrhovatel v odůvodnění svého návrhu. Podle zásady iura novit curia se návrhem může zabývat i z pohledu ustanovení, jichž se navrhovatel či strany nedovolávají. Ústavní stížnost je charakterizována skutky, které kritizuje, resp. svým předmětem, jehož neústavnost tvrdí, a ne pouhým právním odůvodněním [viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 37/04 ze dne 26. 4. 2006, bod 54 (N 92/41 SbNU 173; 419/2006 Sb.)].

15. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, protože Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání, aniž by k tomu byly splněny podmínky.

III. a) Obecné principy

16. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Přitom onen postup k ochraně práv jednotlivce již není upraven na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech podústavního práva, které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Pokud pak jednotlivec takto stanovený postup dodrží a soud (jiný orgán) přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu, k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti ? denegatio iustitiae [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 2804/15 ze dne 19. 7. 2016 (N 132/82 SbNU 163), sp. zn. I. ÚS 2723/13 ze dne 1. 10. 2014 (N 185/75 SbNU 59) či sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)].

17. Právě uvedené přitom platí i pro řízení o dovolání před Nejvyšším soudem. Přestože dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm - je-li už takový opravný prostředek v právním řádu zaveden - není vyjmuto z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod. Je tudíž třeba při něm respektovat mimo jiné i základní právo účastníků na spravedlivý proces [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2804/15, dále viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355), nález sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301) či nález sp. zn. IV. ÚS 2117/09 ze dne 15. 3. 2010 (N 51/56 SbNU 553)].

18. Ústavní soud již ve své judikatuře například opakovaně konstatoval, že Nejvyšší soud poruší právo účastníka na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud dovolání odmítne pro vady, jimiž však dovolání ve skutečnosti netrpí [nález sp. zn. II. ÚS 3876/13 ze dne 3. 6. 2014 (N 113/73 SbNU 779)], či pro opožděnost, ačkoli bylo podáno ve lhůtě [nález sp. zn. II. ÚS 312/03 ze dne 17. 2. 2005 (N 30/36 SbNU 343)]. Obdobně Ústavní soud ještě v souvislosti s předchozí právní úpravou dovolání v občanském soudním řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 shledal, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo i v případě, že Nejvyšší soud nesprávně vyhodnotil přípustnost dovolání, konkrétně chybně dovodil, že dovolatel podal tzv. nenárokové dovolání, přestože ve skutečnosti se jednalo o situaci tzv. nárokového dovolání [nález sp. zn. II. ÚS 458/10 ze dne 10. 5. 2012 (N 98/65 SbNU 317)].

19. V nedávném nálezu sp. zn. II. ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016 (N 59/81 SbNU 47) pak Ústavní soud ve vztahu k rozhodování Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání upřesnil, že obecně "platí, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost musí vyplynout, z jakého důvodu obsaženého v ustanoveních § 237 a 238 občanského soudního řádu dovolací soud shledal, že je podané dovolání nepřípustné, a poté musí tento závěr rozhodující senát také alespoň ve stručnosti (viz ustanovení § 243f odst. 3 občanského soudního řádu), byť s uvedením nosných důvodů, odůvodnit. Z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu přitom Ústavní soud zkoumá, zdali skutečně byl naplněn deklarovaný důvod nepřípustnosti podaného dovolání (v opačném případě, tj. při chybné aplikaci dotčených ustanovení občanského soudního řádu, by bylo dovolateli upřeno právo na soudní ochranu a přístup k soudu a došlo by k odepření spravedlnosti ? denegatio iustitiae dovolatele), a také, zda z usnesení vyplývá, z jakých konkrétních důvodů dovolací soud shledal dotčené dovolání za nepřípustné (v opačném případě by jeho rozhodnutí bylo fakticky nepřezkoumatelné)" (bod 22 citovaného nálezu; obdobně viz nález sp. zn. I. ÚS 2804/15).

III. b) Aplikace obecných principů na projednávanou věc

20. V nyní posuzovaném případě Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné s poukazem na svou judikaturu, podle níž v případě, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 663/2003 ze dne 27. října 2005, uveřejněné pod č. 188 v sešitě č. 12/2005 časopisu Soudní judikatura). Taková situace pak podle Nejvyššího soudu nastala i v nyní projednávaném případě. Rozsudek městského soudu totiž podle něj stál na dvou závěrech. Podle prvního bylo konstatování porušení práva přiměřené a dostačující. Podle druhého byla nepřiměřená délka řízení stěžovateli kompenzována též vrchním soudem při ukládání trestu. Stěžovatel podle dovolacího soudu napadl pouze závěr městského soudu týkající se zohlednění délky trestního řízení ve výši uloženého trestu. Závěr týkající se formy zadostiučinění stěžovatel podle Nejvyššího soudu nenapadl. To samo o sobě v jeho očích činilo celé dovolání nepřípustným.

21. Uvedený závěr Nejvyššího soudu je ovšem nesprávný. Jak plyne ze shora provedené rekapitulace dovolání, stěžovatel v něm označuje "pouhé" konstatování porušení práva za nedostatečné. Na to navazuje argumentem, že trestní soudy pochybily ve svém rozhodování o výši trestu, a stěžovateli tak reálně žádnou formu odškodnění neposkytly (viz č. l. 153 vyžádaného spisu). Podle Ústavního soudu takto formulovaná dovolací námitka svým obsahem představuje námitku vůči formě přiměřeného zadostiučinění. Tou je i konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení, které stěžovatel považuje za nedostatečné. Z toho logicky plyne, že by za dostatečné a přiměřené zadostiučinění považoval finanční kompenzaci. Z obsahu dovolání je tedy zřejmé, že stěžovatel formu přiměřeného zadostiučinění napadl. Pokud tedy Nejvyšší soud odmítl toto dovolání s tím, že chybějící námitka proti formě přiměřeného zadostiučinění blokuje přezkum z jeho strany, pak musí Ústavní soud konstatovat, že Nejvyšší soud patrně přehlédl, že má v tomto směru cestu volnou.

22. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání na základě nesprávné interpretace jeho textu odmítl jako nepřípustné. Z ustálené judikatury Ústavního soudu se přitom podává, že za takové situace se jedná o porušení práva dovolatele na soudní ochranu a přístup k soudu, tedy o odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Tak se stalo i v nyní posuzovaném případě, v němž rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo porušeno stěžovatelovo právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.

23. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení přidal několik úvah obiter dictum (viz bod 6 výše). Podle vlastních slov přihlédl k tomu, že se odčinění újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu. V takových případech je přiměřenou formou zadostiučinění konstatování porušení práva. Odkazuje se na rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2595/2010 ze dne 31. 8. 2011 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5028/2014 ze dne 20. 5. 2015. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2595/2010 Nejvyšší soud výslovně uvedl: "V každém řízení je (...) třeba vždy zvažovat, zda nenastaly okolnosti, které vznik nemajetkové újmy vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí) být i to, že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest. Trestní řízení je pouze logickým důsledkem trestné činnosti pachatele, který svým jednáním jeho zahájení způsobil" (viz také rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4176/2013 ze dne 29. října 2014, uveřejněný pod č. 17/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

24. Ústavní soud má pochybnosti o rozsahu a dopadech přístupu, který některým pachatelům trestných činů odsouzeným v řízení, jež bylo stiženo průtahy, a priori odepírá právo na finanční satisfakci. Pachatel (odsouzený) se nedomáhá náhrady za to, že je trestní řízení jako takové vůbec vedeno (§ 7 zákona o odpovědnosti státu per analogiam, k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 265/2012 ze dne 25. 9. 2012). Domáhá se náhrady újmy za to, že je takové řízení stiženo průtahy (§ 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu). Jde tedy kvalitativně o zcela jiný nárok, který také má jiný ústavněprávní zdroj v podobě garance přiměřené délky řízení v čl. 6 Úmluvy a absence zbytečných průtahů v čl. 38 odst. 2 Listiny. Zmíněný přístup Nejvyššího soudu nemá ani jednoznačnou oporu v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Ve starších rozsudcích ve věcech Szeloch proti Polsku (rozsudek ze dne 22. 2. 2001 č. 33079/96), Cherakrak proti Francii (rozsudek ze dne 2. 8. 2000 č. 34075/96) či Trzaska proti Polsku (rozsudek ze dne 11. 7. 2010 č. 25792/94) stěžovatelé coby pachatelé trestných činů neobdrželi od Evropského soudu pro lidská práva přiměřené zadostiučinění v penězích. V odůvodnění však není uvedeno, zda tomu tak bylo z důvodu, že spáchali (násilný) trestný čin. V novější judikatuře, konkrétně ve věci Magyar proti Maďarsku (rozsudek ze dne 20. 5. 2014 č. 73593/10, § 66 a 76) však soud stěžovateli finanční náhradu za nepřiměřenou délku řízení přiznal, ačkoli šlo o extrémně závažnou trestnou činnost.

25. Jakkoli je tedy pravomocné odsouzení za trestný čin významnou skutečností při hodnocení újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení, nelze v některých případech peněžní odškodnění (v přiměřené výši) zcela vyloučit. Může jít kupříkladu o excesivní průtahy na straně soudů ve smyslu kritérií plynoucích ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011, o extrémní nepoměr mezi délkou řízení a uloženým trestem nebo o případy, kde by došlo mezi rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu odvolacího k tak mimořádně rozsáhlým průtahům, že by byl účinek trestu výrazně oslaben a fakticky by se přenášel do roviny dříve na obviněného uvalené vazby. Ústavní soud podotýká, že tato problematika je předmětem řízení před Evropským soudem pro lidská práva ve věci Tempel proti České republice (č. 44151/12) a lze očekávat, že se v této věci štrasburský soud vysloví k souladu přístupu Nejvyššího soudu a čl. 6 Úmluvy.

IV. Závěr

26. Ústavní soud shledal, že došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, protože Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné z důvodu, který však ve skutečnosti nebyl naplněn. Porušil tím právo stěžovatele na soudní ochranu a přístup k soudu, čímž mu odepřel spravedlnost (denegatio iustitiae).

27. Ústavní soud proto stěžovatelově ústavní stížnosti vyhověl a při konstatovaném porušení základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 č. j. 30 Cdo 2650/2015-160 [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Úkolem Nejvyššího soudu bude posoudit daný případ znovu, přičemž je vázán právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že musí opětovně posoudit stěžovatelem podané dovolání a náležitě se vypořádat s jeho právní argumentací.

28. Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bez nařízení jednání, neboť dospěl k závěru, že by od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Vydáno: 24. November 2016
Vloženo: 23. January 2019