JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 1603/15

Odepření spravedlnosti v důsledku administrativního pochybení odvolacího soudu

Právní věty

  1. V důsledku administrativního pochybení soudu prvního stupně tak dovolací soud neměl vědomost o existenci odvolání stěžovatele; právě a jen z tohoto důvodu učinil nesprávný závěr o bezpředmětnosti dovolání, aniž by se vůbec zabýval jeho podstatou. Jakkoli nelze dovolacímu soudu v jeho postupu nic vytknout, není přesto – objektivně posuzováno – jeho rozhodnutí ústavně konformní [srov. nález sp. zn. I. ÚS 460/97 ze dne 6. 10. 1998 (N 114/12 SbNU 137), nález sp. zn. III. ÚS 329/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 176/20 SbNU 245)]. V právním státě totiž není přijatelné, aby takto nesprávně vyhodnocená skutečnost, vzešlá z organizace pohybu písemností uvnitř soudu, byla vykládána v neprospěch stěžovatele, zvláště za situace, kdy proti napadenému usnesení dovolacího soudu již není přípustný žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek.

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 8. prosince 2015 sp. zn. II. ÚS 1603/15 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Miroslava Šilhavého, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Nejtkem, advokátem, se sídlem Jeremenkova 88, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1280/2015-396 ze dne 30. dubna 2015, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 308/2014-356 ze dne 19. září 2014 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 21 C 48/2008-341 ze dne 11. srpna 2014, jimiž nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení a Mgr. Petera Kršáka, zastoupeného JUDr. Čestmírem Kubátem, CSc., advokátem, se sídlem Maiselova 19, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1280/2015-396 ze dne 30. dubna 2015 bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1280/2015-396 ze dne 30. dubna 2015 se ruší.

III. Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 308/2014-356 ze dne 19. září 2014 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 21 C 48/2008-341 ze dne 11. srpna 2014 se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. května 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 21 C 48/2008 se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "soud prvního stupně") č. j. 21 C 48/2008-310 ze dne 13. května 2014 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal po žalovaném Mgr. Petru Kršákovi (dále též jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 25 500 000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení. Stěžovatel podal proti uvedenému rozsudku odvolání a současně požádal o osvobození od soudního poplatku z odvolání. Soud prvního stupně napadeným usnesením stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal a Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") dalším napadeným usnesením toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Následným usnesením ze dne 26. září 2014 soud prvního stupně stěžovatele vyzval, aby do 3 dnů zaplatil soudní poplatek za odvolání s poučením, že v případě jeho neuhrazení bude odvolací řízení zastaveno. Stěžovatel dne 1. října 2014 požádal o poskytnutí dodatečné lhůty pro zaplacení soudního poplatku. Jeho žádosti bylo vyhověno a lhůta mu byla prodloužena do 30. října 2014. Dne 29. října 2014 stěžovatel znovu požádal o prodloužení lhůty do 15. prosince 2014, přičemž soud prvního stupně tuto jeho opakovanou žádost usnesením ze dne 10. listopadu 2014 zamítl a následujícím usnesením č. j. 21 C 48/2008-377 ze dne 14. listopadu 2014 rozhodl, že se odvolací řízení zahájené na návrh stěžovatele zastavuje, neboť marně uplynula lhůta k zaplacení soudního poplatku, prodloužená do 30. 10. 2014. Stěžovatel byl současně poučen, že proti tomuto usnesení může podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení.

3. Ze soudního spisu se dále podává, že proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od soudního poplatku z odvolání, podal stěžovatel dne 27. listopadu 2014 dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 3 a § 218 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že dovolací soud vyšel z toho, že usnesení o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku nabylo právní moci dne 6. 12. 2014, neboť stěžovatel, ač řádně poučen, nepodal proti tomuto usnesení odvolání. Dle jeho názoru tak v důsledku pravomocného zastavení odvolacího řízení nabyl právní moci i rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba. Uzavřel, že za této situace se dovolání stalo v důsledku okolností nastalých po vydání rozhodnutí bezpředmětným.

4. Z obsahu spisu je dále zřejmé, že stěžovatel dne 3. prosince 2014 podal proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení odvolání, o němž doposud nebylo rozhodnuto. Toto odvolání je ve spisu založeno až za rozhodnutím dovolacího soudu (viz č. l. 406 až 407) a za ním na č. l. 409 a 410 následují úřední záznamy ze dne 22. května 2015, z nichž vyplývá, že odvolání stěžovatele ze dne 3. prosince 2014 bylo po doručení soudu předáno asistentce, která měla spis u sebe od 1. prosince 2014, odvolání nebylo zažurnalizováno a spis byl předsedkyni senátu předložen bez něho. Předsedkyně senátu poté vydala pokyn ke sdělení účastníkům řízení, že byla zrušena právní moc rozsudku ze dne 13. května 2014 č. j. 21 C 48/2008-310 i usnesení o zastavení odvolacího řízení ze dne 14. listopadu 2014 č. j. 21 C 48/2008-377 a žalovaného požádala o vyjádření k odvolání stěžovatele.

II.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutím dovolacího soudu mu byla odepřena spravedlnost. Za zásadní pochybení s ústavněprávním přesahem označuje omyl tohoto soudu při posouzení, zda byl či nebyl podán opravný prostředek proti rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení, v důsledku něhož došlo k odmítnutí jeho dovolání. Bylo mu tak upřeno, aby dovolací soud korektně posoudil, zda lze v odvolacím řízení pokračovat i bez toho, aby soudy nižších stupňů formalisticky lpěly na zaplacení soudního poplatku z odvolání, na který stěžovatel - v procesním postavení žalobce - evidentně nemá. Uvádí, že dovolací soud o jeho dovolání rozhodoval na základě zavádějících a nepravdivých informací o procesním stavu věci, poskytovaných mu soudem prvního stupně. Konkrétně šlo o to, že soud prvního stupně do spisu opakovaně nezařadil stěžovatelovo podání ze dne 3. prosince 2014, kterým se stěžovatel odvolal proti rozhodnutí o zastavení řízení. Na základě této dezinformace, navíc potvrzené formou vyznačení doložky právní moci, se dovolací soud podstatou dovolání vůbec nezabýval a dovolání z procesních důvodů odmítl s odkazem na to, že se jedná o pravomocně skončenou věc, přičemž nebyl informován, že odvolací řízení skončeno nebylo. Stěžovatel uvádí, že nahlédnutím do spisu po doručení usnesení dovolacího soudu zjistil, že jeho odvolání ze dne 3. prosince 2014 je do spisu založeno volně a není očíslováno a na usnesení o zastavení odvolacího řízení a rozsudku soudu prvního stupně jsou vyznačeny doložky právní moci. Následující den po nahlédnutí do spisu soud z vlastní iniciativy stěžovatele strohým přípisem vyrozuměl o zrušení doložek právní moci. Takový postup stěžovatel považuje za více než výmluvný, přičemž nevylučuje, že by se mohlo dokonce jednat o záměr soudu prvního stupně nedopustit, aby došlo k věcnému přezkoumání rozhodnutí ve věci žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků z odvolání.

6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti způsobu, jakým odvolací soud v souladu se soudem prvního stupně rozhodl o jeho žádosti o osvobození od soudního poplatku z odvolání, který dle něj nerespektuje soudní judikaturu ani rozhodovací praxi Ústavního soudu, a vykazuje tak znaky svévole.

III.

7. Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení Nejvyšší soud a vedlejšího účastníka řízení Mgr. Petera Kršáka, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

8. Nejvyšší soud ve vyjádření setrval na názoru, že dovolání stěžovatele se stalo v důsledku okolností nastalých po jeho vydání (nabytí právní moci rozhodnutí ve věci samé a usnesení o zastavení odvolacího řízení) bezpředmětným. Má za to, že napadeným usnesením tak nemohlo dojít k porušení ústavních práv stěžovatele. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, popřípadě zamítnuta jako nedůvodná.

9. Vedlejší účastník ve vyjádření uvedl, že se se stěžovatelem neshoduje v jeho deklarovaném přesvědčení, že by mu mělo být přiznáno právo na osvobození od soudních poplatků. Podle jeho názoru došly soudy obou stupňů ke správnému závěru, pokud návrhu stěžovatele nevyhověly. Podrobně se vyjádřil k důvodnosti žaloby o věci samé, která je dle něj šikanózní a vylhaná, přičemž stěžovatel se snaží využít všech procesních institutů k oddálení konečného rozhodnutí o meritu věci, aby nemusel platit náklady řízení.

10. V replice na podaná vyjádření stěžovatel poukázal na to, že se Nejvyšší soud ani vedlejší účastník nevyjádřili k podstatě ústavní stížnosti, tedy k tomu, že dovolací soud nerozhodoval na základě úplného soudního spisu, neboť do něho nebylo začleněno odvolání proti usnesení o zastavení odvolacího řízení. Setrval na názoru, že rozhodnutí dovolacího soudu není způsobilé obstát v testu ústavnosti.

IV.

11. Po zvážení stížnostních námitek a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost proti napadenému usnesení dovolacího soudu je důvodná.

12. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, 90 až 92 Ústavy České republiky; dále jen "Ústava"). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

13. Stěžovatel argumentuje porušením práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít vydáním usnesení dovolacího soudu, jímž bylo shledáno dovolání stěžovatele bezpředmětným v důsledku okolností nastalých po vydání přezkoumávaného usnesení. Dle stěžovatele dovolací soud posoudil tyto okolnosti mylně na základě neúplného spisového materiálu a nepravdivých informací soudu prvního stupně.

14. Z ústavního pořádku ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku. Pokud by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec, nepochybně by taková úprava z pohledu ústavněprávního obstála. Na druhé straně, jsou-li mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. února 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)].

15. Je-li proto v ústavní stížnosti tvrzené pochybení (omyl) dovolacího soudu nadáno vyvolat relevantní důsledky pro vedení řízení, a tím i pro jeho výsledek, nemůže Ústavní soud pominout nezbytnost jeho prověření, neboť tím v případě, že existuje riziko odepření spravedlnosti, plní požadavek uvedený v článku 36 odst. 1 Listiny.

16. Za zásadní pochybení s ústavněprávním přesahem stěžovatel označuje omyl dovolacího soudu při posouzení, zda byl či nebyl podán opravný prostředek proti rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení, který byl vyvolán mylnou informací soudu prvního stupně.

17. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že kromě zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu v soudní praxi obecně respektovaného, které tím představuje nepředvídatelnou libovůli, jde o protiústavnost i tehdy, jestliže procesní postup soudu vybočuje ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení je způsobilé se negativně promítnout do jeho výsledku. Tak je tomu rovněž v případě zřetelného administrativního pochybení soudu, jímž je například nedostatečné seznámení se s obsahem spisu, založení rozhodné listiny do spisu jiného či její nezažurnalizování do příslušného spisu, omyl při datování jejího příchodu apod. [srov. nález sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459)]. Z pohledu práva na spravedlivý proces Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (v ústavní stížností předestřených souvislostech) opakovaně konstatoval, že pohyb písemností uvnitř soudu musí být organizován tak, aby nedošlo k odepření práva na přístup k soudu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2040/12 ze dne 12. 12. 2012 (N 203/67 SbNU 599), sp. zn. IV. ÚS 518/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 233/59 SbNU 375), sp. zn. I. ÚS 634/13 ze dne 15. 5. 2013 (N 85/69 SbNU 369)].

18. Obdobné se prosazuje i v nyní posuzované věci, bylo-li dovolání stěžovatele odmítnuto jako bezpředmětné s poukazem na to, že soudní rozhodnutí, které bylo pro posouzení přípustnosti dovolání relevantní, již nabylo právní moci, ač se tak ve skutečnosti nestalo. Z obsahu soudního spisu se totiž jednoznačně podává, že stěžovatel odvolání řádně a včas podal, takže rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení právní moci nenabylo a ani nabýt nemohlo, neboť o tomto odvolání nebylo doposud rozhodnuto. Právní moci tak nemohl nabýt ani rozsudek soudu prvního stupně vydaný ve věci samé. Z úředního záznamu obsaženého na č. l. 409 je ostatně patrné, že účastníci řízení byli dne 22. května 2015 informováni o tom, že právní moc vyznačená na usnesení o zastavení odvolacího řízení (i na rozsudku soudu prvního stupně) byla zrušena.

19. Předmětné elektronické podání - odvolání stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku - bylo soudu prvního stupně doručeno datovou schránkou dne 3. prosince 2014 a bylo vyhodnoceno jako řádné (viz č. l. 408-409 soudního spisu). Do dispozice rozhodující soudkyně (dle jejího tvrzení obsaženého v úředním záznamu ze dne 22. května 2015) se dostalo až dne 22. května 2015, tedy až po vydání napadeného usnesení dovolacího soudu, pro jehož rozhodnutí byla relevantní mylná informace soudu prvního stupně, že odvolání proti rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení podáno nebylo a že toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 6. prosince 2014.

20. V důsledku administrativního pochybení soudu prvního stupně tak dovolací soud neměl vědomost o existenci odvolání stěžovatele; právě a jen z tohoto důvodu učinil nesprávný závěr o bezpředmětnosti dovolání, aniž by se vůbec zabýval jeho podstatou. Jakkoli nelze dovolacímu soudu v jeho postupu nic vytknout, není přesto - objektivně posuzováno - jeho rozhodnutí ústavně konformní [srov. nález sp. zn. I. ÚS 460/97 ze dne 6. 10. 1998 (N 114/12 SbNU 137), nález sp. zn. III. ÚS 329/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 176/20 SbNU 245)]. V právním státě totiž není přijatelné, aby takto nesprávně vyhodnocená skutečnost, vzešlá z organizace pohybu písemností uvnitř soudu, byla vykládána v neprospěch stěžovatele, zvláště za situace, kdy proti napadenému usnesení dovolacího soudu již není přípustný žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek.

21. Lze uzavřít, že postupem dovolacího soudu, který při posuzování dovolání stěžovatele vycházel z neúplného obsahu soudního spisu a z mylné informace soudu prvního stupně, bylo stěžovateli odepřeno právo na přístup k soudu, které je součástí práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.

22. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud napadené usnesení dovolacího soudu podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

23. Ústavní stížnost v části vedené proti usnesení soudu prvního stupně, kterým nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudního poplatku z odvolání, a proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou, neboť v důsledku kasačního nálezu dovolací soud znovu o dovolání stěžovatele a o námitkách v něm obsažených, směřujících proti usnesením o nepřiznání osvobození od soudního poplatku z odvolání, rozhodne a Ústavnímu soudu nepřísluší, aby jeho rozhodnutí jakkoli předjímal.

Vydáno: 08. December 2015
Vloženo: 27. November 2018