JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 129/16

Ústavní soud k pojmu dobré mravy při vyplácení odstupného

Právní věty

Nejsou k dispozici

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava
Fenyka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele: České
dráhy, a. s., se sídlem Nábřeží L. Svobody 1222, Praha 1, zastoupeného JUDr. Karlem
Muzikářem, LL.M., advokátem se sídlem Křížovnické nám. 193/2, 110 00 Praha 1,
proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, č. j. 21 Cdo 3190/2015-442,
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2014, č. j. 23 Co 406/2012-386, a
proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, č. j. 21 Cdo 2305/2013-352, za
účasti M. R., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, č. j. 21 Cdo 3190/2015-442,
a výrokem I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2014, č. j.
23 Co 406/2012-386, bylo porušeno základní právo stěžovatele na
spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, č. j. 21 Cdo 3190/2015-442, a
výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2014, č. j.
23 Co 406/2012-386, se ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.
Dosavadní průběh řízení

Ústavnímu soudu byla dne 13. 1. 2016 doručena ústavní stížnost ve smyslu § 72
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
prostřednictvím níž se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s
tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces,
garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 19. 8. 2014, č. j. 21 Cdo 2305/2013-352 (dále také jen „napadený
rozsudek Nejvyššího soudu“) byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
21. 1. 2013, č. j. 23 Co 406/2012-310, kterým byl k odvolání stěžovatele změněn
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 3. 2012, sp. zn. 23 C 228/2009, a to
tak, že žaloba vedlejšího účastníka o 8.680.000,- Kč byla zamítnuta. Žaloba byla
zdůvodněna zejména tím, že vedlejší účastník působil u stěžovatele ode dne 1. 5. 2008
ve funkci náměstka generálního ředitele pro personální záležitosti a se stěžovatelem
uzavřel manažerskou smlouvu, ve které bylo ujednáno, že vedlejšímu účastníkovi,
jestliže se vzdá svého vedoucího místa po uplynutí 12 měsíců ode dne, kdy zahájil
výkon práce na vedoucím místě, náleží jednorázová peněžní úhrada ve výši
čtyřiadvacetinásobku zlomku, v jehož čitateli bude součet všech mzdových plnění, na
která vznikl vedlejšímu účastníkovi nárok před vzdáním se vedoucího místa, a to po
celou dobu, kdy vedlejší účastník zastával vedoucí místo (dále jen „odstupné“). Vedlejší
účastník se vzdal svého vedoucího pracovního místa dne 13. 5. 2009 a vyzval
stěžovatele k vyplacení jednorázové peněžité náhrady ve výši shora uvedené žalované
částky, stěžovatel však odmítl požadované plnění poskytnout.

Městský soud v Praze shora citovaným rozsudkem ze dne 21. 1. 2013, č. j.
23 Co 406/2012-310, zamítl žalobu vedlejšího účastníka s odůvodněním, že danou
problematiku je nutné hodnotit v souladu s § 14 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník
práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen „zákoník práce“), podle kterého
výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí být v rozporu s
dobrými mravy. S poukazem na to, že vedlejší účastník se vzdal funkce téměř
bezprostředně po uplynutí dvanáctiměsíční lhůty a dále na to, že za stavu, kdy
stěžovatel dosáhl největší hospodářské ztráty v historii, inicioval vedlejší účastník
zvýšení výdajů na odstupné vrcholného managementu, městský soud v uvedeném
rozsudku uzavřel, že výkon práva vedlejšího účastníka na výplatu odstupného nelze
pokládat za souladný s dobrými mravy.

Jak je již výše uvedeno, tento rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen
napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu, který je odůvodněn mimo jiné tím, že z
okolností případu a z toho, co bylo dokazováním zjištěno nebo jinak vyšlo za řízení
najevo, nelze úspěšně dovozovat, že by cílem právního jednání vedlejšího účastníka
nebylo dosažení zaplacení jeho pracovněprávní pohledávky, ale - aniž by vedlejší
účastník sledoval smysl a účel splnění dluhu stěžovatele - přímý úmysl způsobit
stěžovateli újmu. V této souvislosti Nejvyšší soud odkázal na právní názor vyjádřený
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, ze kterého
podle dovolacího soudu vyplývá, že za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, ve
smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákoníku práce, lze považovat pouze takové jednání,
jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v
rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému
účastníku újmu.

Poté ve věci znovu rozhodoval Městský soud v Praze, který ústavní stížností
napadeným rozsudkem ve výroku pod bodem I. potvrdil co do částky 6.516.000,- Kč
rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o věci samé, kterým Obvodní soud pro Prahu
1 uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 8.680.000,- Kč
s příslušenstvím. Městský soud v Praze k uvedenému „potvrzujícímu“ výroku pod
bodem I. uvedl, že právní názor dovolacího soudu, vyjádřený v napadeném rozsudku
Nejvyššího soudu, je pro městský soud v tomto konkrétním případě závazný a podle
daného právního názoru ze strany vedlejšího účastníka nebyl prokázán úmysl způsobit
stěžovateli výkonem svého subjektivního práva škodu. Co do zbývající částky
2.164.000,- Kč Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ve výroku pod bodem II.
zrušil rozsudek soudu prvního stupně a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení,
ve kterém Obvodní soud pro Prahu 1 žalobě vedlejšího účastníka co do zbývající částky
vyhověl rozsudkem ze dne 26. 5. 2016, č. j. 23 C 228/2009-488, proti kterému podal
stěžovatel odvolání, přičemž řízení bylo následně usnesením Městského soudu v Praze
ze dne 7. 11. 2016, č. j. 23 Co 430/2016-538, přerušeno do rozhodnutí Ústavního soudu
o nyní projednávané ústavní stížnosti.

Dovolání stěžovatele proti výroku I. napadeného rozsudku Městského soudu
v Praze odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením ze dne
10. 2015, č. j. 21 Cdo 3190/2015-442 (dále jen „napadené usnesení Nejvyššího soudu“),
neboť je podle dovolacího soudu v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí, na
kterou prostřednictvím výčtu několika rozhodnutí dovolacího soudu odkazuje. Nejvyšší
soud v odůvodnění rovněž konstatoval, že dovozuje-li stěžovatel, že nárok vedlejšího
účastníka je v rozporu s dobrými mravy, vychází též z jiných skutkových okolností, než
jaké byly soudy zjištěny. Tímto postupem stěžovatel nezpochybňuje právní posouzení
věci; ve skutečnosti tím napadá skutková zjištění soudů a uplatňuje tak proti rozsudku
odvolacího soudu jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení § 241a odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

II.
Rekapitulace ústavní stížnosti

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že v dovolání proti napadenému
rozsudku městského soudu uvedl jako jeden z důvodů přípustnosti dovolání, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně a tento důvod přípustnosti podrobně zdůvodnil, včetně
odkazu na příslušnou rozhodovací praxi. Nejvyšší soud však v napadeném usnesení na
tuto dovolací námitku nijak nereagoval a dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
Dovolací soud se v napadeném usnesení podle stěžovatele dále dostatečně nevypořádal
ani s dalšími relevantními námitkami stěžovatele uvedenými v dovolání.

V záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů jsou podle stěžovatele zatížena
extrémním rozporem s požadavkem ústavnosti, spočívajícím ve flagrantně nesprávném
právním posouzení věci, když obsah zásady dobrých mravů byl omezen na případy, kdy
je výkon práva veden úmyslem poškodit jiného. Takový výklad 1) byl v těchto
napadených rozhodnutích odůvodněn judikaturou vycházející z právní úpravy zákoníku
práce ve znění, které se na posuzovanou věc neaplikuje a které neobsahovalo výslovné
pravidlo zákazu výkonu pracovněprávních práv v rozporu s dobrými mravy (jako
v rozhodné právní úpravě), ale rozdílný institut zákazu zneužití subjektivního práva;
dále 2) je v rozporu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a
obecně chápaným obsahem zásady dobrých mravů, a odkazuje na nález Ústavního
soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. III. ÚS 649/05, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
27. 11. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4209/2011, a ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4180/2013,
ve kterých je vysloven závěr, že pro posouzení otázky souladu výkonu práva s dobrými
mravy není otázka zavinění, tudíž ani úmyslu jednajícího, relevantní; a 3) je založen na
výkladu pojmu dobrých mravů, který není jednotný pro celé soukromé právo včetně
pracovního práva, čímž se dostává do rozporu s přechodnými ustanoveními zákona č.
89/2012, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový občanský
zákoník“).

Pokud jde o přípustnost ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím,
včetně kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, č. j.
21 Cdo 2305/2013-352, poukazuje stěžovatel ve své ústavní stížnosti mj. na nález
Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 2371/11.

III.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení

Ústavní soud vyzval Nejvyšší soud a Městský soud v Praze jako účastníky řízení
a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že otázku „dobrých mravů“ v
projednávané věci vyložil v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu a při zaujetí svého
názoru vycházel z ustálené judikatury dovolacího soudu. Z ústavní stížnosti je zřejmé,
že stěžovatel nesouhlasí s právním názorem dovolacího soudu a ve snaze cestou ústavní
stížnosti přijatý právní názor zvrátit se „snaží dokázat“, že je „dovolacím soudem
rozhodována rozdílně“. Za tím účelem používá účelové argumenty a citáty z rozhodnutí,
často vytržené z kontextu. Výsledkem má být akceptování pojetí „dobrých mravů“
prosazovaných stěžovatelem ze strany Ústavního soudu.

V projednávané věci nemůže podle Nejvyššího soudu zůstat stranou pozornosti,
že stěžovatel je zaměstnavatelem a že se snaží prokázat, že to byl jeho zaměstnanec,
který jedná v rozporu s „dobrými mravy“, když požaduje plnění, k němuž se
zaměstnavatel zavázal. Ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi (žalobci) se současně chová
stěžovatel stejně, jako by byl členem jeho statutárního orgánu a jako by způsobil
(zavinil) jeho „nepříznivé hospodářské výsledky“. Vedlejší účastník sice u stěžovatele
působil jako „vrcholový manager“, ale byl – a to je rozhodující – jeho zaměstnancem;
zaměstnavateli je přitom zakázáno, aby na zaměstnance přenášel riziko z výkonu závislé
práce a aby vůči němu uplatňoval finanční postihy, ledaže by požadoval náhradu škody,
za níž mu zaměstnanec podle zákona odpovídá. Výkladem pojmu „dobrých mravů“
podaným v ústavní stížnosti se stěžovatel snaží dosáhnout stejných cílů, které mu jsou
jinak (jako zaměstnavateli ve vztahu ke svým zaměstnancům) zakázány. Ústavnímu
soudu Nejvyšší soud navrhuje, aby ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že z obsahu odůvodnění jeho
napadeného rozhodnutí je zřejmé, že jako soud odvolací při právním posouzení
vycházel z výslovně formulovaného právního názoru dovolacího soudu, jeho
stanoviskem a právním názorem byl odvolací soud vázán, na což poukazoval ve svém
rozhodnutí, když mu již nepříslušelo vyjadřovat polemiku s právním názorem
dovolacího soudu a odkazovat na ústavněprávní rozměr sporu, aplikaci obecné zásady
dobrých mravů vyplývající z předchozího § 14 zákoníku práce i § 3 odst. 1 zákona č.
40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Z korektivu
dobrých mravů, i ve smyslu judikaturní činnosti Ústavního soudu i Nejvyššího soudu v
obdobných sporech, vycházel odvolací soud ve svém předchozím zamítavém rozsudku
ze dne 21. 1. 2013, č. j. 23 Co 406/2012-310, který byl však dovolacím soudem pro
nesprávné právní posouzení následně zrušen v záhlaví uvedeným rozsudkem.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že v případě, kdy dovolací soud ve
své dlouhodobé a ustálené judikatuře řešil definici zneužití práva jakožto přímý úmysl
způsobit uplatněním svého práva škodu druhé straně v rozporu s dobrými mravy, a kdy
tedy předmětná judikatura, proti jejímuž použití brojí stěžovatel, se při výkladu daného
ustanovení zaobírá i obecným korektivem dobrých mravů, je namístě tuto judikaturu
aplikovat i na případy, kdy dochází k obecnému soudu o tom, zda určité jednání (či v
tomto případě nárok) je, či není v rozporu s dobrými mravy.

Navíc není pravdivé tvrzení stěžovatele, že by závěr plynoucí z rozhodnutí
dovolacího soudu sp. zn. 21 Cdo 992/99 měl být překonán novou právní úpravou. Ke
stejnému závěru, jako v citovaném rozhodnutí, dospěl dovolací soud totiž celkem již v
70 rozhodnutích, na které vedlejší účastník ve svém vyjádření odkazuje, vztahujících se
k právní úpravě jak před novelou zákoníku práce zákonem č. 46/2004 Sb., tak po ní a
dokonce i podle nového zákoníku práce. V této souvislosti vedlejší účastník dodává, že
tato dlouhodobá a ustálená judikatura Nejvyššího soudu obstála i při ústavněprávní
revizi ze strany Ústavního soudu, jenž její předmětný závěr přebral.

Nelze tedy podle vedlejšího účastníka v žádném případě dojít k závěru, že by se
v mezidobí rozhodovací praxe Nejvyššího či Ústavního soudu jakkoliv měnila, ba
dokonce byla překonána. Bezpředmětná je proto i námitka stěžovatele o rozporu s
aktuální a předchozí judikaturou dovolacího soudu potažmo i Ústavního soudu. V tomto
případě totiž závěry rozsudku, které ve své ústavní stížnosti cituje stěžovatel, mohou
obstát i ve světle vedlejším účastníkem citované dlouhodobé ustálené judikatury a tato
rozhodnutí se vzájemně nepopírají, nevylučují se ani si neprotiřečí.

Přitom stěžovatelem uvedený argument, že otázku souladu výkonu práva s
dobrými mravy je třeba posuzovat bez ohledu na zavinění, podložený např.
rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4209/2011, nelze
aplikovat na uvedený případ, a to nejen s ohledem na to, že se v tomto případě jednalo o
velmi zvláštní situaci, kterou nelze zobecňovat, ale také proto, že se v daném případě
nejednalo o pracovněprávní vztah. Rovněž ve stěžovatelem citovaném usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 828/2003, sice dovolací soud řešil
případ osoby domáhající se plnění v rozporu s dobrými mravy, šlo ale o člena dozorčí
rady, tedy o člena orgánu obchodní společnosti v obchodněprávním vztahu, nikoliv o
pracovněprávní vztah řešený podle pravidel zákoníku práce a podle zásad pracovního
práva, mezi něž lze řadit též zásadu zákazu přenosu rizika závislé práce na zaměstnance
a ochranu zaměstnance.

Konečně k argumentu stěžovatele, podle kterého napadený rozsudek Nejvyššího
soudu nevykládá pojem „dobrých mravů“ jednotně se zbytkem soukromého práva a
nereflektuje přechodná ustanovení nového občanského zákoníku, vedlejší účastník ve
svém vyjádření uvádí, že vzhledem k rozsáhlému dokazování, které bylo v celém
předmětném sporu provedeno, kdy byla detailně hodnocena otázka souladu s dobrými
mravy uplatňovaného nároku, je zcela nepochybné, že by se soudy v případě existence
jakéhokoliv podezření, že by se ze strany vedlejšího účastníka mohlo jednat o nepoctivé
jednání, touto otázkou detailně zabývaly.

Vedlejší účastník závěrem svého vyjádření Ústavnímu soudu navrhuje, aby
vydal usnesení, kterým ústavní stížnost stěžovatele odmítne, nebo nález, kterým ji zcela
zamítne. A současně, aby Ústavní soud rozhodl tak, že je stěžovatel povinen zaplatit
vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před Ústavním soudem.
Stěžovatel v úvodu své repliky stručně rekapituluje svoji ústavní stížnost a
v podrobnostech na ni odkazuje. K vyjádření Městského soudu v Praze stěžovatel uvádí,
že městský soud v napadeném rozsudku již musel konstatovat, že s ohledem na závazný
právní názor Nejvyššího soudu nemůže při posuzování otázky dobrých mravů přihlížet
k jiným skutečnostem a musí vycházet pouze z toho, zda byl prokázán úmysl vedlejšího
účastníka způsobit jiné osobě škodu.

K tvrzení Nejvyššího soudu o pojetí dobrých mravů prosazovaném stěžovatelem
stěžovatel uvádí, že neprosazuje žádné „své pojetí“ dobrých mravů, nýbrž obsah, který
pojmu „dobré mravy“ skutečně náleží, který však některé senáty Nejvyššího soudu ve
své rozhodovací praxi deformovaly oproti jeho skutečnému významu. K dalšímu tvrzení
Nejvyššího soudu, že se stěžovatel výkladem „dobrých mravů“ snaží dosáhnout
přenesení rizika z výkonu závislé práce ze zaměstnavatele na zaměstnance a nedovoleně
tak uplatňuje jiný finanční postih vůči zaměstnanci než náhradu škody, stěžovatel uvádí,
že rozsah uplatňování finančních postihů na zaměstnance a přenesení rizika výkonu
závislé práce na zaměstnance nejsou posuzovanou otázkou, neboť tou je otázka, zda lze
zásadu „dobrých mravů“ omezovat pouze na úmyslné zneužití práva.

K výčtu rozhodnutí Nejvyššího soudu, obsaženém ve vyjádření vedlejšího
účastníka, stěžovatel uvádí, že nikdy nezpochybňoval, že existují rozhodnutí Nejvyššího
soudu (primárně senátu 21), v nichž se objevuje věta, o kterou v napadené věci Nejvyšší
soud opřel svůj právní názor. Zároveň však podrobně vysvětlil, proč z daných
rozhodnutí nelze vycházet a proč je daný právní názor nesprávný, což potvrzují podle
stěžovatele jak rozhodnutí jiných senátů Nejvyššího soudu, tak rozhodnutí Ústavního
soudu a odborná literatura, a odkázal přitom na svoji ústavní stížnost. Jestliže vedlejší
účastník tvrdí, že rozhodnutí jiných senátů Nejvyššího soudu, na které stěžovatel
poukazuje, se netýká pracovněprávního vztahu, opomíjí tím rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, které se týká přímo výkladu
dobrých mravů v pracovněprávních vztazích.

IV.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady
projednání ústavní stížnosti.

Z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí je zřejmé, že ačkoliv
stěžovatel, alespoň formálně v petitu své ústavní stížnosti, brojí proti oběma výrokům
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, podal své dovolání toliko proti jeho
výroku I., neboť výrokem II. bylo stěžovateli co do částky 2.164.000,- Kč vyhověno a
rozsudek prvního stupně se v tomto rozsahu zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Za shora
uvedeného stavu, kdy věc v této části není pravomocně skončena, přičemž je odvolací
řízení o ní přerušeno, tak v poměru k výroku II. napadeného rozsudku Městského soudu
v Praze, zatím nejsou vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva, které
zákon připouští (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a tudíž je třeba v uvedeném
rozsahu ústavní stížnost považovat za nepřípustnou. Proto byla v této části jako taková
podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

Ústavní stížnost je dále nepřípustná v rozsahu, ve kterém směřuje proti
napadenému rozsudku Nejvyššího soudu. Jedná se totiž o kasační rozhodnutí, jež
zásadně nelze považovat za konečné rozhodnutí ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o
Ústavním soudu. Výjimku by bylo možné připustit pouze za předpokladu, že by jeho
zrušení bylo nezbytné k tomu, aby mohla být v konkrétní věci poskytnuta ochrana
ústavně zaručeným základním právům a svobodám stěžovatele [srov. nález ze dne
18. září 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373), část V; nález ze dne
28. listopadu 2013 sp. zn. I. ÚS 1787/11, bod 23]. V daném případě tomu tak ale není. I
kdyby totiž právní závěry obsažené v tomto rozsudku byly důvodem, pro který došlo ze
strany obecných soudů k porušení základních práv a svobod, k jejich ochraně by
postačovalo zrušení navazujících rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne
9. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1085/14).

Pokud jde o ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu a výrok I.
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, vyčerpal stěžovatel všechny
prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla
v tomto rozsahu shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a
contrario). Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu
oprávněnou a splňovala i ostatní zákonem předepsané formální náležitosti, přistoupil
Ústavní soud v rozsahu, ve kterém byla přípustná, k jejímu meritornímu projednání.

V.
Vlastní posouzení

Ústavní stížnost směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu a proti
výroku I. napadeného rozsudku Městského soudu v Praze posoudil Ústavní soud jako
důvodnou, jak je vysvětleno dále.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti
ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České
republiky]. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska
dodržení toho, zda v řízení byla dotčena ústavně chráněná práva a svobody jeho
účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek
pokládat za spravedlivé.

Podstatu nyní projednávané ústavní stížnosti tvoří nesouhlasná polemika
stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy v jeho případě právně posoudily otázku
souladu výkonu práva s dobrými mravy podle § 14 odst. 1 zákoníku práce. Stěžovatel
obecným soudům vytýká, že citované ustanovení zákoníku práce vyložily nesprávně a
nezohlednily skutečnost, že otázku, zda je výkon práva v souladu s „dobrými mravy“ je
třeba posuzovat bez ohledu na zavinění.

Podle § 14 odst. 1 zákoníku práce výkon práv a povinností vyplývajících z
pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných
zájmů jiného účastníka pracovněprávního vztahu a nesmí být v rozporu s dobrými
mravy.

Podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných
zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podle § 39 občanského zákoníku neplatný je právní úkon, který svým obsahem
nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

V. a)
Význam „dobrých mravů“ podle zákoníku práce a občanského zákoníku

V projednávané věci si musel Ústavní soud nejprve položit otázku, zda je třeba
pojmu „dobré mravy“ podle § 14 odst. 1 zákoníku práce přikládat stejný význam, jaký
má pojem „dobré mravy“ podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku.

Podle judikatury Ústavního soudu ke shora citovanému ustanovení § 3 odst. 1
občanského zákoníku je v něm obsažený relativně neurčitý pojem „dobré mravy“
souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je
mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s
obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který
vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován
z hlediska konkrétního případu a také právě v daném čase, na daném místě a ve
vzájemném jednání účastníků právního vztahu (usnesení Ústavního soudu sp. zn.
II. ÚS 249/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 10, usnesení č. 14, str.
383).

V usnesení ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. III. ÚS 124/96, dospěl Ústavní soud k
následujícímu závěru: „Jednotnost právního řádu je v rovině právního jazyka kromě
jiného spjata s konstantností významů, přisuzovaných jazykovým výrazům, tj. s
vyloučením polysémie a homonymie. Výjimkou je pouze rozlišování samotným
zákonodárcem, a to explicitně formou legální definice nebo implicitně, tzn., když je
odlišnost významů, přisuzovaných jednomu výrazu, zřejmá z kontextu.“ Žádná ze
shora uvedených právních úprav § 14 odst. 1 zákoníku práce a § 3 odst. 1 občanského
zákoníku, používajících pojem „dobré mravy“, a jejichž dikce je ve své podstatě
totožná, vlastní legální definici tohoto pojmu neobsahuje a ani z jejich kontextu
nevyplývá, že by pojmu „dobré mravy“ podle zákoníku práce měl být dáván jiný
význam, než jaký má být přikládán „dobrým mravům“ podle občanského zákoníku.

Jestliže Nejvyšší soud a vedlejší účastník ve svých vyjádřeních k ústavní
stížnosti zdůrazňují, že v oblasti pracovněprávních vztahů platí zásada zákazu přenosu
rizika z výkonu závislé práce na zaměstnance, Ústavní soud je přesvědčen, že ani ta
není důvodem pro odlišování významu daného pojmu od právní úpravy „dobrých
mravů“ v občanském zákoníku. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví,
z jakých hledisek má soud vycházet a je tak přenecháno soudu, aby podle svého uvážení
v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu dané právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky
pro použití § 14 odst. 1 zákoníku práce, je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž
rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které
uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně
toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen
konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato
zjištění dovolují přijmout závěr, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007).
Zásada zákazu přenosu rizika z výkonu závislé práce na zaměstnance se proto uplatní
v rámci uvedeného posouzení, zda se z hlediska konkrétního případu, ve vzájemném
jednání účastníků pracovněprávního vztahu, jedná o porušení „dobrých mravů“, aniž by
to bylo důvodem pro odlišování významu daného pojmu od právní úpravy „dobrých
mravů“ v občanském zákoníku.

Uvedený závěr o stejném významu porušení „dobrých mravů“ v právních
úpravách zákoníku práce a občanského zákoníku ostatně odpovídá i následnému
legislativnímu vývoji, kdy právní úprava neplatnosti právního jednání, které se příčí
dobrým mravům, byla ponechána přímo na právní úpravě nového občanského zákoníku
(§ 580 odst. 1) a zákoník práce od účinnosti zákona č. 303/2013 Sb. již žádnou vlastní
právní úpravu neplatnosti právního jednání z důvodu porušení „dobrých mravů“ pro
pracovněprávní vztahy neobsahuje.

Ve světle shora uvedeného činí Ústavní soud dílčí závěr, že není důvod odlišovat
význam stejného pojmu „dobré mravy“, resp. jejich porušení, jak je upraveno v § 3
odst. 1 občanském zákoníku a § 14 odst. 1 zákoníku práce. Takové odlišování vede
k rozporu se zásadou vnitřní jednoty a bezrozpornosti právního řádu.

V. b)
Judikatura Nejvyššího soudu k § 14 odst. 1 zákoníku práce a § 3 odst. 1 občanského
zákoníku

Jak zjistil Ústavní soud z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1,
sp. zn. 23 C 288/2009 (listy č. 338-345), stěžovatel již ve svém vyjádření k dovolání
vedlejšího účastníka poukazoval na judikaturu Nejvyššího soudu k „dobrým mravům“
podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku, ze které vyplývá, že úmysl způsobit výkonem
práva škodu není nezbytnou náležitostí výkonu práva v rozporu s dobrými mravy.
V této souvislosti stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne sp. zn. 25 Cdo 4209/2011, podle jehož závěru „stačí, že výkon práva je
(objektivně posuzováno) v rozporu s dobrými mravy, aniž by bylo relevantní zavinění
jednajícího, resp. vědomí si takového rozporu s dobrými mravy. A dále na rozsudek ze
dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, ve kterém je na citovaný závěr Nejvyšším
soudem odkázáno. Ústavnímu soudu jsou rovněž známy další rozhodnutí Nejvyššího
soudu, podle kterých: „Soud zjišťuje, zda se výkon práva příčí dobrým mravům v daném
čase a na daném místě podle objektivního kritéria, nezávisle na vědomí a vůli toho, kdo
právo nebo povinnost vykonává (nezávisle na zavinění)“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 6. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2060/98, obdobně také např. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3791/2012, ze dne 18. 10. 2012, sp. zn.
28 Cdo 2640/2012, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1884/2007, nebo ze dne
27. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1651/2005). Obdobný názor k otázce porušení dobrých
mravů ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku se objevuje i v komentářové
literatuře (Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol.: Občanský zákoník I, II, 2. vydání,
2009, C. H. Beck, s. 63).

Napadené usnesení Nejvyššího soudu však vychází z jiné judikatury dovolacího
soudu, která se přímo týká § 14 odst. 1 zákoníku práce. Podle závěrů této judikatury, na
kterou Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkazuje, platí: „Za výkon práva v rozporu
s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce tedy lze považovat pouze
takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou,
nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit
jinému účastníku újmu“ (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 21 Cdo
1582/2012, ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2955/2012, ze dne 18. 9. 2014 sp. zn.
21 Cdo 2007/2013, ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2388/2014). K tomuto závěru
dospěl v projednávané věci Nejvyšší soud již v napadeném rozsudku, jehož závěrem byl
následně rozhodující Městský soud v Praze vázán.

K uvedené judikatuře k § 14 odst. 1 zákoníku práce, včetně napadeného
rozsudku Nejvyššího soudu, Ústavní soud poznamenává, že vychází z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, jehož závěr se týká § 7
odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění do 31. 12. 2000, podle kterého
nikdo nesmí výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů
zneužívat na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu. V odůvodnění rozsudku
sp. zn. 21 Cdo 992/99 je k výkladu citovaného ustanovení uvedeno, že „objektivní
právo předpokládá, že výkon práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní
normou. Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím
realizace chování jinak právem dovoleného, sleduje poškození druhého účastníka
právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a
jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy
jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla
jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou
jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i
když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým;
účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s
ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu,
zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro
něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Toto zneužití výkonu
subjektivního práva (označované rovněž jako šikana), kdy je výkon práva ve skutečnosti
toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka pracovněprávního vztahu,
ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce nepřipouští.“

Z uvedeného vyplývá, že závěr učiněný v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 992/99, ze
kterého vychází judikatura dovolacího soudu, na níž je odkazováno v odůvodnění
napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu, se týká zákazu zneužívání výkonu práv a
povinností podle ust. § 7 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění do 31.
12. 2000, které pojem „dobré mravy“ výslovně neobsahovalo. Lze proto přisvědčit
stěžovateli, že z citovaného názoru Nejvyššího soudu, obsaženého v rozsudku sp. zn.
21 Cdo 992/99, by bylo možné požadavek úmyslu pro jednání v rozporu s dobrými
mravy dovozovat jen v případě, pokud by jednání v rozporu s dobrými mravy a zneužití
práva byly pojmy s totožným významem. Jde však o dvě relativně samostatné skutkové
podstaty, které lze uplatnit samostatně (srov. Fiala, J. a kol. Občanský zákoník:
komentář. Díl I. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, komentář k ustanovení § 3).
Ostatně sám zákonodárce, stanovil-li v § 261 odst. 3 zákoníku práce, že škodu je
povinen nahradit zaměstnanec, který ji způsobil úmyslným jednáním proti dobrým
mravům, připouští i takové jednání proti dobrým mravům, které není úmyslné (obdobně
§ 265 odst. 1 zákoníku práce).

S ohledem na předchozí část odůvodnění, podle které pojem „dobrých mravů“,
resp. zákaz výkonu práva v rozporu s dobrými mravy podle § 14 odst. 1 zákoníku práce
a § 3 odst. 1 občanského zákoníku, mají stejný význam, dospívá Ústavní soud k dalšímu
dílčímu závěru, že ve shora uvedené judikatuře Nejvyššího soudu je otázka podmínky
zavinění pro porušení zákazu výkonu práv v rozporu s dobrými mravy dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, resp. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi uplatňuje
neodůvodněně rozdílnou interpretaci institutu dobrých mravů, obsaženého v dotčených
ustanoveních. Přitom v nyní ústavní stížností napadených rozhodnutích Nejvyššího
soudu uplatněná interpretace § 14 odst. 1 zákoníku práce, podle které je úmysl v jednání
podmínkou pro porušení zákazu výkonu práv v rozporu s dobrými mravy, je zjevným a
neodůvodněným vybočením ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován,
resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčeného
právního institutu [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU
471)].

V. c)
Porušení práva na spravedlivý proces

S ohledem na výše uvedené závěry Ústavního soudu nemůže z ústavněprávního
pohledu obstát napadený rozsudek Městského soudu v Praze v části, ve které městský
soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, musel rozhodnout v neprospěch
stěžovatele. Uvedený závazný právní názor – kterým Nejvyšší soud v napadeném
rozsudku vyslovil, že ze zjištěného skutkového stavu nelze, coby podmínku pro výkon
práva v rozporu s dobrými mravy, úspěšně dovozovat, že by cílem právního jednání
vedlejšího účastníka byl přímý úmysl způsobit stěžovateli újmu – vychází z interpretace
§ 14 odst. 1 zákoníku práce, která, jak vyplývá ze shora uvedeného, vybočuje ze
standardů výkladu, a tím i z mezí ústavnosti. Nadto Ústavní soud nepřehlédl, že pokud
jde o závěr obecných soudů ohledně subjektivní stránky jednání vedlejšího účastníka,
Nejvyšší soud ani Městský soud v Praze se v napadených rozhodnutích nijak
nevypořádaly se skutkovým zjištěním městského soudu, že to byl sám vedlejší účastník,
kdo předložil návrh na odměňování vedoucích zaměstnanců představenstvu stěžovatele
ke schválení, včetně odstupného pro náměstky generálního ředitele stěžovatele.

Vedle skutečnosti, že vedlejší účastník po nástupu do práce u stěžovatelky
inicioval zvýšení výdajů za odstupné, považuje Ústavní soud, v souvislosti
s posouzením otázky souladu výkonu práva s dobrými mravy ve smyslu § 14 odst. 1
zákoníku práce, za významné poukázat i na další skutková zjištění městského soudu.
Zejména jde o zjištění, podle kterých vedlejší účastník postupoval uvedeným způsobem
v době, kdy byl stěžovatel v dlouhodobé ztrátě, přičemž své funkce se vedlejší účastník
vzdal na základě vlastní úvahy, a to téměř bezprostředně po uplynutí 12-ti měsíční
lhůty, kdy mu nárok na odstupné v daném rozsahu vznikl (strana 6 odůvodnění
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2013, č. j. 23 Co 406/2012-310). Takto
zjištěný skutkový stav nedovoloval ve světle shora uvedeného obecným soudům učinit
právní závěr o tom, že jednání vedlejšího účastníka nebylo, s odkazem na neprokázání
jeho zavinění, v rozporu s dobrými mravy, a to způsobem, jakým k tomuto závěru
obecné soudy v napadených rozhodnutích dospěly.

Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že výrokem I.
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, který byl vázán právním názorem
Nejvyššího soudu, bylo v posuzované věci porušeno právo stěžovatele na spravedlivý
proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Protože dovolací soud porušenému ústavnímu
právu stěžovatele následně neposkytl ochranu a pokračoval v jeho porušení, jež bylo
založeno předchozím napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu – a to i přes to, že
stěžovatel ve svém dovolání poukázal na již shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, podle jehož závěru není porušení dobrých mravů
podmiňováno úmyslným jednáním, a dokonce ani zaviněním v jakékoliv formě – bylo
nutné zrušit také napadené usnesení Nejvyššího soudu. Naopak ke zrušení napadeného
kasačního rozsudku Nejvyššího soudu Ústavní soud přistoupit nemusel, neboť
k ochraně porušeného základního práva stěžovatele postačuje zrušení výroku I.
navazujícího napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, který bude ve svém
dalším rozhodování v dané věci vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným
v tomto nálezu.

VI.
Závěr

S ohledem na shora uvedené Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a)
zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku I. –
kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 3. 2012, č. j.
23 C 228/2009-236, ve výroku o věci samé co do částky 6.516.000,- Kč potvrzen – a
napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.

Úkolem Městského soudu v Praze bude posoudit daný případ znovu, přičemž je
vázán právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že musí opětovně posoudit
stěžovatelem podané odvolání a náležitě se vypořádat se zjištěným skutkovým stavem,
přičemž při posuzování toho, zda jde o výkon práva v rozporu s „dobrými mravy“ je
vázán právním názorem, že zavinění jednajícího není podmínkou pro porušení zákazu
výkonu práv v rozporu s dobrými mravy, a to s ohledem na to, že význam pojmu „dobré
mravy“ je v § 14 odst. 1 zákoníku práce stejný jako v § 3 odst. 1 občanského zákoníku a
naopak nelze význam tohoto pojmu ztotožňovat s významem pojmu „zneužití práva“.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 7. března 2017

Jiří Zemánek
předseda II. senátu Ústavního soudu

Vydáno: 07. March 2017
Vloženo: 23. March 2017

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin