JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 3966/14

K povinnosti soudu ustanovit nezletilému účastníku řízení opatrovníka (jízda nezletilého načerno)

Právní věty

  1. Stěžovatelce bylo nutno doručit platební rozkaz, a pokud se tak nestalo a nebylo jí vůbec umožněno se k němu vyjádřit, nemohla se za ni zákonná zástupkyně svojí nečinností vzdát jejího práva na veřejné projednání věci v její přítomnosti. Není relevantní pouze vůle zákonných zástupců, ale i vůle dítěte, kterou nelze zcela pominout. Projevenou vůli dítěte je nutno posoudit s ohledem na jeho nejlepší zájem. Stěžovatelka měla právo podat odpor se všemi důsledky s tímto úkonem spojenými. Podle § 37 zákona o rodině žádný z rodičů nemohl zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem. V takovém případě ustanovil soud dítěti opatrovníka. Nový občanský zákoník, který s účinností od 1. 1. 2014 nahradil i zákon o rodině, obsahuje shodnou úpravu v ustanovení § 892.


Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka - ze dne 19. prosince 2016 sp. zn. I. ÚS 3966/14 ve věci ústavní stížnosti V. K., zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Husova 242/9, proti platebnímu rozkazu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. prosince 2010 č. j. 39 C 1068/2010-5, kterým bylo stěžovatelce uloženo zaplatit 1 006 Kč s příslušenstvím za jízdu načerno a náhradu nákladů řízení ve výši 8 520 Kč, za účasti Okresního soudu Plzeň-město jako účastníka řízení a Plzeňských městských dopravních podniků, a. s., se sídlem v Plzni, Denisovo nábřeží 920/12, jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

I. Platebním rozkazem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 12. 2010 č. j. 39 C 1068/2010-5 byla porušena základní práva stěžovatelky na veřejné projednání věci v její přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, na participaci na řízení, které se jí dotýká, podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Uvedené rozhodnutí se proto zrušuje.

Odůvodnění

I. Řízení před obecnými soudy a argumentace stěžovatelky

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí obecného soudu, a to s poukazem na údajné porušení jejích základních práv, zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

2. V odůvodnění ústavní stížnosti je uvedeno, že nezletilá stěžovatelka žije v dětském domově, kam byla umístěna na základě předběžného opatření, vydaného usnesením Okresního soudu Plzeň-město. Stěžovatelka zcela náhodně zjistila, že je proti ní vedena exekuce, a to aniž by jí bylo doručeno jakékoli rozhodnutí v nalézacím řízení nebo v rámci exekučního řízení. Stěžovatelka proto ze své vlastní iniciativy začala pátrat po existenci možného exekučního titulu a podařilo se jí získat kopii shora citovaného platebního rozkazu Okresního soudu Plzeň-město. Tímto platebním rozkazem bylo stěžovatelce jako žalované uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (Plzeňským městským dopravním podnikům, a. s.) jako žalobci částku 1 006 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 8 520 Kč. Uvedený platební rozkaz však stěžovatelce nikdy nebyl soudem doručen.

3. Stěžovatelka si je vědoma konstantní judikatury Ústavního soudu, podle které považuje ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu v bagatelní věci obecně za zjevně neopodstatněnou. Avšak ve svém souhrnu a vzhledem k výši náhrady nákladů řízení uložené stěžovatelce k zaplacení představuje platební rozkaz pro stěžovatelku povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku 9 526 Kč plus úroky z prodlení; spolu s náklady exekuce, které jsou v současnosti na podkladě platebního rozkazu od stěžovatelky vymáhány, vše přesahuje částku 20 000 Kč. To značně převyšuje hranici, pod kterou lze spory považovat za bagatelní.

4. Podstatou této ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatelky proti postupu Okresního soudu Plzeň-město, kdy jí byla odňata možnost jednat před soudem, a tedy bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka se v důsledku nesprávného postupu soudu vůbec nedozvěděla o tom, že je proti ní podána žaloba, neměla možnost se vyjádřit k žalobním tvrzením ani k prováděným důkazům, neměla možnost uvádět rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy, a dokonce jí ani platební rozkaz nebyl řádně doručen.

5. V době, kdy řízení u Okresního soudu Plzeň-město probíhalo, tj. na přelomu let 2010 a 2011, bylo stěžovatelce mezi 10 a 11 lety. Okresní soud Plzeň-město přitom se stěžovatelkou vůbec nejednal. Z úvodního odstavce platebního rozkazu se zdá, že namísto se stěžovatelkou soud jednal s matkou stěžovatelky jako s její zákonnou zástupkyní. Zastoupení stěžovatelky matkou však nebylo možno považovat za řádné zastoupení, a to z důvodu střetu zájmů mezi nimi. Okresní soud Plzeň-město připustil zastoupení stěžovatelky její matkou, přestože mu musely být známy okolnosti, které zastoupení vylučovaly. Ve smyslu tehdy účinného ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, který výslovně zakotvoval nepřípustnost zastoupení dítěte rodiči v případě právních úkonů "ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem", postačovalo, pokud existovalo pouhé riziko střetu zájmů. Možný střet zájmů mezi stěžovatelkou a její matkou v případě žaloby o zaplacení peněžité částky (spočívající v jízdném a přirážce k jízdnému) směřující vůči dítěti pak vyplývá již z toho, že péče řádného hospodáře v rámci rodičovské zodpovědnosti zahrnuje i řádné plnění závazků a povinností. V daném případě to tedy byla právě matka stěžovatelky, která měla povinnost žalované částky uhradit. Matka o stěžovatelku dlouhodobě nepečovala, což je zjevné i z toho, že soud několikrát vydal rozhodnutí o jejím umístění do dětského domova nebo do diagnostického ústavu.

6. Okresní soud Plzeň-město svým postupem rovněž odňal stěžovatelce možnost, aby mohla být přítomna projednání své věci tím, že nebyla ze strany soudu o řízení nijak informována a do řízení zapojena, ačkoli na druhou stranu věk stěžovatelky (11 let v době rozhodování) nijak nebránil soudu uložit stěžovatelce zaplacení částky přesahující 1 000 Kč a dokonce náhrady nákladů řízení žalobci ve výši více než 8 500 Kč.

7. Do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na vlastnictví bylo ze strany Okresního soudu Plzeň-město zasaženo podle jejího názoru také tím, že v platebním rozkazu jí uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi tuto náhradu nákladů řízení ve výši 8 520 Kč. Přitom Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) označil za ústavně konformní postup obecného soudu, který nepřiznal ve sporu úspěšnému žalobci náhradu za zastoupení advokátem s tím, že tyto náklady nebyly vynaloženy účelně, když rutinní vyplňování údajů může činit i osoba práva neznalá a takovou činnost administrativní povahy nelze považovat za poskytnutí právní pomoci. V tomto usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 se konkrétně jednalo také o žalobu na zaplacení jízdného a za přirážku k jízdnému. V daném případě šlo o typickou formulářovou žalobu, jak ji popsal Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767).

II. Vyjádření účastníků řízení

8. Okresní soud Plzeň-město ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedl, že krátce před podáním žaloby v dané věci a doručováním platebního rozkazu prý došlo ke "stabilizaci poměrů" mezi nezletilou stěžovatelkou a její matkou, a má proto za to, že neporušil žádné procesní předpisy, pokud doručoval pouze matce žalované a stěžovatelce nic nedoručoval ani jí neustanovil pro řízení opatrovníka. Podotkl také, že ve věku nezletilé by bylo velmi problematické jakékoli doručení provést pro absenci osobních dokladů, konkrétně občanského průkazu.

III. Posouzení věci Ústavním soudem

9. Ústavní stížnost je důvodná.

10. K právům nezletilých osob na participaci v soudním řízení, k situaci, kdy je nutno jim stanovit opatrovníka a k otázkám přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti vůči rozhodnutím, která nebyla stěžovatelům řádně doručena, se Ústavní soud v poslední době vyjádřil zejména v nálezech sp. zn. I. ÚS 1041/14 ze dne 4. 12. 2014 (N 217/75 SbNU 431), sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217) a sp. zn. I. ÚS 3598/14 ze dne 21. 4. 2016 (N 74/81 SbNU 285). Tento případ je s uvedenými srovnatelný co do procesního a materiálního hlediska, a proto postačí na ně v tomto směru odkázat a stručně zopakovat, co Ústavní soud již několikrát vyslovil: Zejména zdůraznil, že je třeba respektovat čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož stát musí zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni (vyspělosti). Podle druhého odstavce čl. 12 Úmluvy o právech dítěte se za tímto účelem dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, anebo prostřednictvím zástupce, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství. Právo dítěte na slyšení je širší než pouhá možnost vyjádření názoru na projednávanou problematiku. Toto právo je nutno vykládat také v kontextu obecnějšího práva být přítomen projednávání své věci, přičemž jde o důležitou záruku, že o právech dětí není rozhodováno bez jejich účasti. Participace dětí v řízení by měla vzrůstat s přibývajícím věkem. Dětem je třeba umožnit účast na řízení, které se jich týká, v závislosti na jejich věku a rozumové a citové vyspělosti. Přitom není stanoven žádný minimální věkový limit pro to, kdy už je dítě schopno formulovat své názory. Pokud je slyšení dítěte provedeno skrze zástupce, je nanejvýš důležité, aby názory dítěte byly zástupcem tlumočeny správně.

11. V době vydání platebního rozkazu a řízení v dané věci bylo stěžovatelce mezi desíti a jedenácti lety. Okresní soud Plzeň-město dospěl k závěru, že stěžovatelka nemohla před soudem jednat samostatně, a proto doručoval pouze její zákonné zástupkyni, matce. Ústavní soud neshledává žádný důvod, proč by účastnice civilního řízení o zaplacení dluhu vzniklého jízdou na černo neměla být o řízení vůbec informována. Pouze v případě zvolení zástupce svobodnou vůlí účastníka řízení totiž lze s jistotou dovodit, že o daném řízení ví, a lze na něm rozumně požadovat, aby nesl i případné negativní dopady jednání takového zástupce (například nepodání odporu). Svoji matku jako zákonnou zástupkyni si stěžovatelka nevybrala a ze skutkových okolností případu je zřejmé, že tento vztah byl značně problematický. V dobře fungující rodině by mělo k řádnému hájení zájmů nezletilého dítěte postačovat informování zákonného zástupce o řízení. Ovšem jak dokládá posuzovaný případ, nemohou se obecné soudy na uvedený předpoklad bezvýhradně spoléhat. Přitom je to vždy soud, který je odpovědný za dodržování všech aspektů práva na spravedlivý proces v řízení, které je před ním vedeno. Je rovněž nutno vzít v potaz, že zapojení pouze matky stěžovatelky do řízení neobstojí ani s ohledem na to, že je to sama stěžovatelka jako žalovaná, která je nakonec nucena nést následky rozhodnutí obecných soudů. Přitom je však žádoucí podotknout, že dítě obvykle nemá vlastní majetek, rodiče vůči němu mají vyživovací povinnost a ve standardní rodině jsou to právě rodiče, kteří prvotně nesou dopady finančních závazků svých nezletilých dětí.

12. Stěžovatelce bylo nutno doručit platební rozkaz, a pokud se tak nestalo a nebylo jí vůbec umožněno se k němu vyjádřit, nemohla se za ni zákonná zástupkyně svojí nečinností vzdát jejího práva na veřejné projednání věci v její přítomnosti. Není relevantní pouze vůle zákonných zástupců, ale i vůle dítěte, kterou nelze zcela pominout. Projevenou vůli dítěte je nutno posoudit s ohledem na jeho nejlepší zájem. Stěžovatelka měla právo podat odpor se všemi důsledky s tímto úkonem spojenými. Podle § 37 zákona o rodině žádný z rodičů nemohl zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem. V takovém případě ustanovil soud dítěti opatrovníka. Nový občanský zákoník, který s účinností od 1. 1. 2014 nahradil i zákon o rodině, obsahuje shodnou úpravu v ustanovení § 892.

13. Podle názoru Ústavního soudu by bylo v dané situaci mnohem vhodnější a spíše by odpovídalo sledovanému cíli účinné ochrany práv dětí, pokud by byl jako opatrovník nezletilé stěžovatelce ustanoven advokát. Soudy se nemohou bezvýhradně spolehnout na zákonného zástupce, že bude dodržovat všechny své výše zmíněné povinnosti a intenzivně se zastupovaným komunikovat, ale je třeba dodržování daných povinností důsledně ověřovat.

14. Pokud Okresní soud Plzeň-město ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že neshledal nutnost ustavit jí pro řízení kolizního opatrovníka, neboť poměry mezi matkou stěžovatelky a ní se v rozhodném období "stabilizovaly", Ústavní soud tento názor nesdílí. Už jenom sama skutečnost, že matka stěžovatelky nijak neřešila její dluh ani ji řádně neinformovala o jejích možnostech, svědčí pro laxní a neodpovědný rodičovský přístup.

15. K námitce téhož soudu, že nezletilé by bylo velmi problematické jakékoli doručení provést pro absenci osobních dokladů, konkrétně občanského průkazu, Ústavní soud podotýká, že není možné vykládat procesní právní předpisy tak, aby bylo umožněno jen hladké fungování jejich formální, technické stránky. To rozhodně není aplikace práva nejefektivněji naplňující oprávněné zájmy dítěte, ke které se, jak je z výše uvedeného patrné, zavázala Česká republika. Nelze čekat, až jedinec obdrží občanský průkaz, aby se státním orgánům usnadnilo prokazovat doručení, a do té doby dítě považovat za pouhý objekt práva; prokázat něčí totožnost lze ostatně i jiným způsobem nebo jinými doklady. Hranice, odkdy je dítě schopno chápat konkrétní soudní řízení a svoje práva a povinnosti, nespočívá v dosažení určitého věku, ale této schopnosti se nabývá postupně, vzhledem k individuální vyspělosti konkrétního jedince, jakož i ke zvláštnostem zkoumaného případu. Při opačné interpretaci by tak paradoxně ten nejvíce bezbranný, jehož je právo povinno v co největší míře ochraňovat, nejvíce utrpěl. Nesměl by se účastnit soudního řízení, kde je o něm rozhodováno, ani by se o takovém řízení nemohl dozvědět, nemohl by využívat procesních prostředků a ani by se nemohl vyjádřit k tomu, kdo za něj bude v klíčových otázkách právně jednat. Zato by, jak se stalo v daném případě, poté plně nesl soudním výrokem stanovené povinnosti a finanční zátěž včetně nákladů na právní zastoupení protistrany a exekuce.

16. I když tedy Ústavní soud obvykle nevstupuje do oblasti, kterou lze vzhledem k výši požadované částky označit za bagatelní, s ohledem na specifika popsané věci, zejména s ohledem na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod nezletilých, však bylo v daném případě namístě tak učinit a meritorní přezkum připustit. Původně skutečně bagatelní částka se ostatně v průběhu řízení (bez viny stěžovatelky) natolik navýšila, že celkovou finanční sumu vymáhanou po stěžovatelce již nelze takto označit. Částka sice stále není extrémně vysoká, pro stěžovatelku v její situaci však může být jistě citelná.

IV. Závěr

17. Okresní soud Plzeň-město porušil práva stěžovatelky na veřejné projednání věci v její přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny a na participaci na řízení, které se jí dotýká, podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. Zároveň tím došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti vyhověno v souladu s § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jak je dostatečně zřejmé z výroku i z odůvodnění tohoto nálezu.

Vydáno: 19. December 2016
Vloženo: 16. October 2018