JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 3943/14

Určovací žaloba jako přípustný způsob uplatnění nároku na odčinění křivd

Právní věty

Nejsou k dispozici

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře,
soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci ústavní stížnosti
stěžovatele Dipl. Ing. Pavla Hoffmanna, zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou,
advokátkou, se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 9. října 2014 sp. zn. 28 Cdo 2595/2014 a proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 30. ledna 2014 sp. zn. 30 Co
630/2012, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem -
pobočka v Liberci a České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje,
jednajícího prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako
vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 10. 2014, sp. zn.
28 Cdo 2595/2014 a rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem -
pobočka v Liberci ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 30 Co 630/2012 bylo porušeno
základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, základní právo na ochranu
před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle
čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, právo na respektování
soukromého a rodinného života podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a svobod, jakož i právo dědit majetek podle čl. 11 odst. 1
Listiny základních práv a svobod.

II. Uvedená rozhodnutí se proto zrušují.

O d ů v o d n ě n í :

I.
Vymezení věci

1. Včas podanou ústavní stížností, splňující i další náležitosti, se stěžovatel
domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s poukazem
na porušení jeho základních práv, zaručených v čl. 90 a v čl. 95 Ústavy, čl. 11 odst. 1,
čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.

2. Na základě kupní smlouvy ze dne 30. 8. 1906 nabyli prarodiče stěžovatele
(rodiče jeho otce), MUDr. Otto Hoffmann a Hermína Hoffmannová dům v obci Mimoň
pod č. p. 129, postavený na pozemku, tehdy vedeném pod p. č. 448/1 a pozemek tehdy
vedený pod p. č. 448/1, vše zapsané v knihovní vložce č. 406 katastrální obec Mimoň, soudní okres Česká Lípa (po provedené změně číslování parcel se jedná o pozemky
p. č. 202, 203, 204, 205 a 206, na LV č. 8 okres Česká Lípa, k. ú. Mimoň).

3. Podle ustanovení § 2 odst. 1 vyhlášky ze dne 12. 5. 1939 Říšské sbírky
zákonů, ve spojení s výnosy říšského ministra vnitra ze dne 12. 7. 1939,
Ia 1594/39/3810 a říšského místodržícího v sudetské župě ze dne 29. 8. 1939, II Wiobl
Jd. 7126/39, byly výše uvedené nemovitosti zkonfiskovány Německou říší jako
židovský majetek. Konfiskace je zapsána pod č. 719 v pozemkové knize v knihovní
vložce č. 406 ke dni 30. 12. 1943. Na základě opatření Tajné státní policie (gestapa),
služebny Státní policie Liberec ze dne 29. 3. 1944 dle ustanovení § 1,3,4 vyhlášky
o konfiskaci majetku patřícího nepřátelům národa a státu v sudetoněmeckých oblastech
ze dne 12. 5. 1939, Říšská sbírka zákonů I, strana 911, ve spojení s výnosem říšského
ministra vnitra ze dne 12. 7. 1939, 1a 1594/39/3810 a říšského místodržícího v sudetské
župě ze dne 29. 8. 1939, III Wi/Jd. 7126/39 bylo vloženo do pozemkové knihy, knihovní
vložky č. 406, vlastnické právo pro Velkoněmeckou říši, finanční správu říše,
a to zápisem v pozemkové knize č. 183 ze dne 3. 5. 1944, a poznámka o konfiskaci
ze dne 30. 12. 1943 byla vymazána.

4. Po skončení 2. světové války byl na základě dekretu prezidenta republiky
č. 108/1945 Sb. ze dne 25. 10. 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech
národní obnovy majetek po stěžovatelových prarodičích (v té době vedený
ve vlastnictví bývalé Německé říše a dříve v držení německého občana
Otto Wollmanna) zkonfiskován ve prospěch Československé republiky (k 20. 8. 1946
v národní správě MUDr. Václava Kotta), neboť tento majetek byl označen jako majetek
bývalé Německé říše. Okresní národní výbor v České Lípě provádějící konfiskaci
výměrem č. j. 28604 ze dne 28. 8. 1946, se otázkou, zda jsou splněny podmínky
pro konfiskaci podle dekretu č. l08/1945 Sb., vůbec nezabýval. Přitom na základě
ustanovení § 1 dekretu č. 5/1945 Sb. byly zneplatněny veškeré majetkové převody
provedené po 29. 9. 1938 pod tlakem rasové persekuce, což se vztahovalo
i na nemovitosti po prarodičích stěžovatele židovského původu.

5. Rozhodnutím Osídlovacího úřadu a fondu národní obnovy o odevzdání
konfiskovaného nemovitého majetku obci ze dne 15. 12. 1949 byly podruhé
konfiskované nemovitosti odevzdány do vlastnictví obce Mimoň, když byly zařazeny
do seznamu konfiskovaných nemovitých podstat přicházejících v úvahu pro odevzdání
obci. Rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku bylo schváleno usnesením
Okresního soudu v České Lípě, pobočka v Mimoni, ze dne 10. 2. 1950, č. d. 478/50.
Usnesení Okresního soudu v České Lípě bylo provedeno a nemovitosti byly převedeny
z knihovní vložky č. 406 „vlastnictví Velkoněmecké říše” do knihovní vložky č. 2057
„vlastnictví obce Mimoň” a knihovní vložka č. 406 byla následně zrušena.

6. Na základě smlouvy o převodu správy majetku schválené Ministerstvem
vnitra dne 20. 5. 1964 byla správa předmětných nemovitostí předána z Městského
národního výboru v Mimoni na Krajskou správu Ministerstva vnitra Ústí nad Labem,
a to z toho důvodu, že budova byla používána k účelům veřejné bezpečnosti.
Nemovitosti byly na základě této smlouvy převedeny z knihovní vložky č. 2057
pozemkové knihy na list vlastnictví č. 8 evidence nemovitostí pro obec Mimoň,
okres Česká Lípa, kde bylo zapsáno vlastnictví Československého státu - Krajské
správy Ministerstva vnitra, Ústí nad Labem.

7. Podle zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů,
a na základě žádosti Ministerstva vnitra ČR ze dne 19. 11. 1996 o změně názvu
vlastníka dle dohody o vypořádání majetku ČSFR ze dne 14. 12. 1992, bylo vlastnické
právo přepsáno z Československého státu - ministerstva vnitra ČSR na ČR -
Ministerstvo vnitra ČR. Podle opatření o určení příslušnosti hospodařit s majetkem státu
ze dne 22. 12. 2009 byly nemovitosti převedeny na LV č. 2558 pro k.ú. Mimoň,
okres Česká Lípa, obec Mimoň, kdy se příslušnou složkou k hospodaření stalo
Krajské ředitelství policie Libereckého kraje. Dnes jsou tedy předmětné nemovitosti
zapsány na LV č. 2558 pro okres Česká Lípa, k.ú. Mimoň, obec Mimoň, a jedná
se o budovu č.p. 129, obč. vyb., a pozemky p. č. 202, 203, 204, 205 a 206. Nachází se
v nich služebna Policie České republiky.

8. Stěžovatel se u Okresního soudu v České Lípě svojí žalobou proti České
republice, Krajskému ředitelství policie Libereckého kraje ze dne 27. 6. 2011, domáhal
určení, že vlastníky předmětných nemovitostí byli ke dni úmrtí, tj. ke dni 26. 10. 1942,
jeho prarodiče MUDr. Otto Hoffmann a Hermína Hoffmannová, každý z ideální jedné
poloviny. V řízení prokázal, že všichni členové jeho rodiny zemřeli za války násilnou
smrtí v souvislosti s rasovou perzekucí (včetně jeho rodičů MUDr. Jana Hoffmanna
a MUDr. Alžběty Hoffmannové, zmíněných prarodičů, strýce Františka Hoffmanna,
tety Gertrudy Steinové a jejího manžela Ing. Karla Steina) a stal se tak univerzálním
dědicem. Samotný stěžovatel koncentrační tábor, do kterého byl odeslán ve čtyřech
letech, přežil. O nemovitosti svých prarodičů v obci Mimoň neměl ani ponětí a dozvěděl
se o ní v zásadě náhodou v době, kdy všechny lhůty podle restitučních předpisů již
uplynuly. Uplatnil proto určovací žalobu, kterou opřel o shora uvedené skutečnosti dvojí
absolutně neplatné konfiskace předmětného majetku Velkoněmeckou říší
a Československým státem, o okolnosti zvláštního zřetele hodné, dané rasovou
perzekucí, a naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť bez tohoto určení
nemůže být obnoveno dědické řízení, v němž by bylo rozhodováno o majetku,
který vyšel dodatečně najevo.

9. Okresní soud v České Lípě po provedeném dokazování stěžovateli vyhověl,
shledal na jeho straně naléhavý právní zájem, a rozsudkem ze dne 21. června 2012,
sp. zn. 7 C 103/2011, vyslovil, že předmětné nemovitosti byly ke dni úmrtí, tj. ke dni
26. 10. 1942, vlastněny MUDr. Otto Hoffmannem, narozeným 21. 2. 1865, a Hermínou
Hoffmannovou, narozenou 13. 9. 1877, každým z jedné ideální poloviny. Výrokem II.
okresní soud rozhodl o nákladech řízení. Vzal přitom v potaz stanovisko pléna
Ústavního soudu z 1. 1. 2005, Pl. ÚS - st. 21/05, kde je uvedeno, že v případě absence
legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby
podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. a není tedy dána ani naléhavost právního zájem
na jejím určení. Soud však dospěl k závěru, že stěžovatel bez své viny nemohl využít
cestu restitučních předpisů, a v daném výjimečném případě není pro důvody zvláštního
zřetele hodné, v situaci kolize restitučních předpisů s obecnou právní úpravou,
vyloučeno uplatnit nárok určovací žalobou, což podepřel judikáty Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 562/09, sp. zn. I US 663/06, sp. zn. Pl. ÚS 9/07 a sp. zn. II. ÚS 2326/07.
Soud pak uzavřel, že na základě neplatné konfiskace nemůže být vlastníkem
nemovitostí právní nástupce tehdejšího Československa, ale vlastník původní,
který nemovitosti získal na základě platného nabývacího titulu, jímž byla kupní
smlouva ze dne 30. 8. 1906, kterou prarodiče stěžovatele nabyli předmětné nemovitosti.

10. Po odvolání žalovaného však Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 30 Co 630/2012, rozsudek okresního
soudu změnil tak, že žaloba se zamítá a stanovil stěžovateli povinnost zaplatit náklady
řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění a závěrů o skutkovém stavu, jak je
učinil soud prvního stupně, leč po zhodnocení provedených důkazů dospěl k jinému
závěru ohledně přípustnosti žaloby na určení. Uzavřel, že stěžovatel přece jen mohl svůj
nárok uplatnit podle restitučních předpisů a z toho důvodu je žaloba na určení
vyloučena. Zabýval se přitom tím, zda jsou na straně stěžovatele dány mimořádné
okolnosti, které by zakládaly konkrétní legitimní očekávání, že má být jeho žalobě
vyhověno a pro něž by nebylo možno považovat určovací žalobu za obcházení smyslu
a účelu restitučního zákonodárství.

11. Individuální rozměry případu, pro něž by se na stěžovatele zmeškání
restitučních lhůt nemělo vztahovat, spatřoval soud prvního stupně zejména v tom,
že o existenci předmětných nemovitostí stěžovatel nevěděl a nemohl vědět s ohledem
na svůj nízký věk po návratu z koncentračního tábora, ve skutečnosti, že všichni jeho
příbuzní ze strany prarodičů během války zemřeli a rovněž proto, že jeho nevědomost
o existenci tohoto majetku spoluzapříčinil sám stát.

12. Odvolací soud však dospěl k závěru, že stěžovatelem tvrzené okolnosti
legitimní očekávání úspěchu určovací žaloby zakládat nemohou. Včasnému uplatnění
restitučního nároku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích totiž dle jeho názoru
nebránila žádná objektivní skutečnost. Podle názoru odvolacího soudu se stěžovatel
mohl a měl zajímat o to, jestli případně neexistoval nějaký majetek po předcích a zda jej
nelze podle restitučních předpisů vydat. Dále konstatoval, že každý se musí o svá práva
brát a proto neměl nikdo povinnost ho na možnost restituce upozorňovat, a to ani
ohledně majetku, který nepřešel na třetí osoby, ale zůstal ve vlastnictví konfiskujícího
státu. Proto odvolací soud odmítl také odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu, které ve
výjimečných případech určovací žalobu připouštějí, neboť na stěžovatelově straně prý
nebylo legitimní očekávání úspěchu požadovaného určení a proto nebyl ani dán
naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. jako základní předpoklad vyhovění
takové žalobě.

13. K těmto závěrům se v podstatě přiklonil i Nejvyšší soud, když usnesením
ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2595/2014 odmítl stěžovatelovo dovolání.
Citoval přitom svoji judikaturu, jakož i výše uvedené stanovisko Ústavního soudu
ve věcech střetu restitučních předpisů a obecných právních předpisů o určení a ochraně
vlastnického práva, a dospěl k závěru, že žalobě nebylo vyhověno po právu.

II.
Argumentace stěžovatele

14. Stěžovatel v ústavní stížnosti po podrobné rekapitulaci případu uvedl,
že odvolací soud a Nejvyšší soud ve zkoumaném případě postupovaly nadmíru
formalisticky, neposoudily správně otázku legitimního očekávání a v zásadě mu
odepřely spravedlnost. Dodnes tak nebyla poskytnuta ochrana jeho právu vlastnit
majetek po právních předchůdcích, přesněji řečeno právo řádně nabýt tento majetek
při dodatečném projednání dědictví. Přitom se zcela zjevně jedná o majetek nezákonně
odňatý v průběhu druhé světové války osobám židovského původu a podruhé
neoprávněně konfiskovaný jako majetek Velkoněmecké říše po skončení druhé světové
války Československým státem.15. Zopakoval, že na základě ustanovení § 1 dekretu č. 5/1945 Sb. byly
zneplatněny veškeré majetkové převody provedené po 29. 9. 1938 pod tlakem rasové
persekuce, což se vztahovalo i na nemovitosti po stěžovatelových prarodičích.
S ohledem na tuto skutečnost tedy byla absolutně neplatná první konfiskace provedená
podle výše citované Říšské sbírky zákonů, ve spojení s výnosy říšského ministra vnitra
a říšského místodržícího v sudetské župě. Na základě dekretu č. 5/1945 Sb. měl být
opraven zápis v pozemkové knize tak, že zde měli být zapsáni opět stěžovatelovi
prarodiče. Zde však došlo k zásadnímu pochybení, když zápis opraven nebyl.
Druhá konfiskace předmětných nemovitostí byla provedena na základě dekretu č.
108/1945 Sb., aniž by byla zohledněna absolutní neplatnost předchozího majetkového
převodu. Stěžovatelovi prarodiče (ani rodiče a ani žádný z jejich potomků) nebyli
národnosti německé nebo maďarské, aby se na ně mohlo vztahovat ustanovení § 1
dekretu č. 108/1945 Sb., naopak byli osobami, které trpěly pod nacistickým terorem.
Bezdůvodně provedená druhá konfiskace je tedy také absolutně neplatná pro nenaplnění
zákonných podmínek pro její provedení. Skutečnost, že si stát byl pochybení vědom,
potvrzuje i přípis osídlovacího referenta Obvodního národního výboru v České Lípě
ze dne 18. 4. 1947, č.j. 11811/47, kde je uvedeno, že k některým konfiskacím podle
dekretu č. l08/1945 Sb. došlo i u osob, které majetek pozbyly pod tlakem okupace.
Okresní národní výbor požadoval od místních národních výborů seznam
konfiskovaných nemovitostí, aby bylo možno “přezkoušet politickou spolehlivost
pro případ vrácení majetku původním vlastníkům”.

16. Pokud jde o otázku, zda se reálně mohl domáhat svého majetku po listopadu
1989 v rámci restitucí, stěžovatel uvedl, že jednoznačně prokázal, proč tak nemohl
učinit. O tomto majetku se dozvěděl, až když byly všechny lhůty pro podání restituční
žaloby pryč. Se stěžovatelem opakovaně popsanými okolnostmi případu a důvody, proč
nežádal o majetek v restituci, se také ztotožnil soud prvního stupně; až odvolací
a Nejvyšší soud tuto otázku posoudily odlišně. Odvolací soud připustil, že v případě
předmětného majetku je zřejmé, že podmínky pro jeho konfiskaci splněny nebyly, avšak
k vydání konfiskačního výměru došlo, a tento nebyl napaden odvoláním k Zemskému
národnímu výboru, jak to umožňovalo ustanovení § 1 odst. 3 citovaného dekretu.
Obecné soudy nyní nemají, dle názoru odvolacího soudu, oprávnění tehdejší správní
rozhodnutí zkoumat věcně, tedy z hlediska, zda byly splněny podmínky pro konfiskaci.
Že se nikdo ze stěžovatelových příbuzných vydání konfiskačního výměru nedožil,
že nebylo nikomu doručeno, a nebyl nikdo, kdo by mohl odvolání podat, když
stěžovatel byl v té době šestileté dítě, nevzal odvolací soud podle stěžovatele dostatečně
v úvahu.

17. Také Nejvyšší soud se specifiky daného případu podle názoru stěžovatele v
podstatě vůbec nezabýval, citoval pouze svoje judikáty a shora rozebírané stanovisko
Ústavního soudu, které prý vůbec možnost určovací žaloby v konkurenci s restitučními
předpisy nepřipouštějí, přičemž ale řádně nezhodnotil pozdější rozhodnutí Ústavního
soudu, a to přinejmenším nálezy sp. zn. I. ÚS 562/09, I. ÚS 663/06, Pl. ÚS 9/07 a II. ÚS
2326/07, ve kterých Ústavní soud určovací žalobu v restitučních věcech ve výjimečných
případech připustil. Těmito rozhodnutími Ústavního soudu byl dovolací soud přitom
rovněž vázán.

18. Pokud Nejvyšší soud z odůvodnění stanoviska Ústavního soudu mj. cituje, že “poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti roky by byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly
věci od státu nebo předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry
v katastrální zápis”, stěžovatel podotýká, že majetek jeho prarodičů nepřešel do
vlastnictví dalších osob a byl nepřetržitě buď v majetku obce, nebo státu. O žádné
“právní jistotě osob, která by byla narušena”, tak nelze v daném případě vůbec hovořit.

19. Stěžovatel je přesvědčen, že v důsledku nesprávného postupu a rozhodnutí
odvolacího a dovolacího soudu došlo k porušení zejména jeho práva na spravedlivý
proces a v konečném důsledku též práva na ochranu vlastnictví, práva vlastnit majetek
po svých předcích. Z uvedených důvodů proto požaduje, aby Ústavní soud napadená
rozhodnutí obecných soudů zrušil.

III.
Průběh řízení před Ústavním soudem

Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení

20. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že citované
stanovisko Ústavního soudu za překonané pokládat nelze, i když Ústavní soud zajisté
zapovídá obecným soudům názory vyslovené v daném stanovisku aplikovat
mechanicky (viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 442/13).
Nejvyšší soud nemá za to, že by se postup obecných soudů v předmětném sporu tomuto
imperativu příčil. Stěžovatel prý v dosavadním řízení neuvedl dostatečně silné důvody,
pro něž nemohl svá práva uplatnit v rámci restitucí, a pohybuje se pouze v rovině
povšechné kritiky postupu soudů jako formalistického, jednoznačné námitky
poukazující na konkrétní nesprávnost v právním posouzení dané věci, jež by dosahovala
ústavněprávní intenzity, však Ústavnímu soudu nepředestřel.

21. Argumentace stěžovatele se opírá ve značné míře o odkazy na judikáty
Ústavního soudu, jež o vztahu obecné určovací žaloby a restitučního zákonodárství
pojednávaly ve vazbě na problematiku restitucí historického majetku církví, což je však
oblast zcela specifická. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, zabývající se těmito
otázkami, akcentovala dlouhodobou nečinnost zákonodárce navzdory legitimnímu
očekávání církví, že dojde k nápravě majetkových křivd jim způsobených
(viz stěžovatelem zmiňované nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS
663/06, ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09, ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. PI. US 9/07,
nebo ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07), což však není nikterak analogické
postavení ústavního stěžovatele. Nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn.
I. ÚS 3248/10 (viz zejména jeho bod 49), na projednávanou věc rovněž nedopadá,
neboť se týká situace, v níž nebylo vlastnictví oprávněných osob v době běhu lhůty
pro uplatnění restitučního nároku zpochybňováno, pročež neměly objektivního důvodu,
aby se o svá práva braly podle restitučních předpisů, což ovšem o současném ústavním
stěžovateli opět říci nelze. Konečně nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2008, sp. zn.
I. ÚS 428/06, v řešené věci nebyl použitelným proto, že stěžovatel se s žalobou
na soudy obrátil až v roce 2011, a dřívější vývoj náhledu judikatury na otázku vztahu
restitučních předpisů a obecných prostředků ochrany vlastnického práva se jej tedy
nijak nedotkl. Z předeslaných důvodů je podle Nejvyššího soudu možno rozhodnutí
obecných soudů v projednávané věci pokládat za ústavně konformní, a proto navrhl,
aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, popřípadě jako nedůvodná zamítnuta.

22. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pouze odkázal
na odůvodnění svého napadeného rozsudku.

23. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových uvedl, že neshledává
ústavní stížnost důvodnou, neboť na rozdíl od stěžovatele má za to, že ústavní stížností
napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka
v Liberci jsou po právu a k tvrzenému porušení stěžovatelem odkazovaných základních
práv nedošlo. Úřad konstatoval, že “nesporuje stěžovatelem vylíčené skutečnosti
ohledně odnětí majetku jeho předkům, ani jejich následující osud, ani líčení osudu
samotného stěžovatele”. Neztotožňuje se však s právními závěry, které stěžovatel
k posouzení skutkového stavu předkládá.

24. Stěžovatel se prý mýlí, když tvrdí, že pouze na základě dekretu prezidenta
republiky č. 5/1945 Sb. měla být provedena změna zápisu v pozemkové knize tak, že by
se obnovil původní stav. Odkazovaný dekret již v § 1 odst. 2 předpokládá pro způsob
uplatnění nároků úpravu zvláštním právním předpisem. Následující konfiskaci
předmětného majetku provedenou na základě dekretu č. 108/1945 Sb., zjevně bez
naplnění podmínek tímto dekretem stanovených, bylo možno napadnout dle v dekretu
č. 5/1945 Sb., predikovaného zvláštního předpisu, kterým byl zákon 128/1946 Sb.
Na případy, kdy tak oprávněné osoby nemohly v rozhodném období, tj. ve tříleté lhůtě
od vydání tohoto zákona, z důvodů zřetele hodných učinit, pamatovaly pak restituční
zákony, v daném případě zák. č. 87/1991 Sb., ve znění zák. č. 116/1994 Sb. v § 3
odst. 2. Stěžovatel však nevyužil ani tohoto svého práva, které mu bylo poskytnuto
restitučním zákonodárstvím po roce 1989, a lhůta pro uplatnění jeho práva marně
uplynula. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy podle vyjádření neprokázal zřetele
hodnou výjimečnou okolnost, která mu zabránila přistoupit k včasnému uplatnění
nároku dle restitučních předpisů, a která by zakládala důvod pro prolomení shora
označené zásady neuplatňovat nároky z křivd způsobených v době nesvobody mimo
rámec restitučních zákonů, tj. dle obecných právních předpisů.

IV.
Vlastní posouzení věci

25. Ústavní stížnost je důvodná.

26. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování
obecných soudů, ani nahrazovat jejich dokazování a hodnocení provedených důkazů.
Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je však oprávněn posoudit, zda v předchozím
řízení nebyla porušena ústavně zaručená základní práva, mezi nimi právo na soudní
a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces. Přitom považuje za samozřejmé
a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů
každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových
okolnostech. Povinnost obecných soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat
přímé a výslovné pokyny v zákonném textu a striktně se držet převažující judikatury,
ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad. Nejen legislativní činnost státu
tvorbou práva, ale zejména aplikace a interpretace právních předpisů, s přihlédnutím
ke všem zvláštnostem jedinečného případu, vytváří ve veřejnosti nakonec vědomí toho,
co je a co není právem a zvyšuje míru důvěry občanů v instituce právního státu.

27. V první řadě bylo třeba se zabývat stanoviskem Ústavního soudu sp. zn.
Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), z kterého vycházely obecné soudy
a dle něhož tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru
nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není
naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy
není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení
vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se
účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož
zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění
nebo nápravy této majetkové újmy.

28. Bylo nutné zvážit, zda skutkové okolnosti případu stěžovatele se shodují
s podmínkami, vymezenými Ústavním soudem ve výše uvedeném stanovisku, či zda se
od něj odchylují, a pokud se odchylují, zda se jedná o odchylky natolik významné,
aby odůvodnily rozhodnutí ve prospěch stěžovatele.

29. Nálezy a stanoviska Ústavního soudu představují významný prvek zajišťující
svojí závazností stabilitu právního prostředí, právní jistotu a demokratickou povahu
právního státu.

30. Definici právního a ústavního státu nelze přitom vymezit jen výčtem
organizačních (institucionálních a procesních) náležitostí: nejpodstatnější složkou těchto
pojmů je jejich hodnotová vázanost na demokratickou povahu ústavního státu a na
takové chování právního státu, jež je nejen ve shodě s formálněprávními předpisy, ale je
také spravedlivé. V důsledku své demokratizace nemůže být moderní právní stát chápán
jako pouhé rozšíření formálního právního státu o nové oblasti. Jeho pojetí se mění
kvalitativně, v důsledku čehož se nedefinuje již pouze ve formálním, ale především
v materiálním smyslu (Klokočka, V.: Ústavní systémy evropských států, Linde, Praha,
1996, str. 84).

31. Úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu tak vždy musí být
snaha nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků
řízení, a není-li to ve vztahu k jednomu z nich možné, rozhodnout v souladu s ideou
spravedlnosti, podle obecného přirozenoprávního principu.

32. Při snaze dobrat se práva v souladu s ideou spravedlnosti se soud potýká
s nejednoduchým úkolem. Jak píše Gustav Radbruch, obecné blaho, spravedlnost
a právní jistota jsou nejvyšší cíle práva, ale ne v příjemné shodě, nýbrž v příkrém
rozporu vůči sobě navzájem (O napětí mezi účely práva, Wolters Kluwer, Praha, 2012,
str. 95). V tomto případě se může požadavek individuální spravedlnosti stěžovatele jevit
v rozporu s požadavkem právní jistoty, akcentovaným odůvodněním výše citovaného
stanoviska Ústavního soudu.

33. Nejdříve se tedy Ústavní soud zaměřil na otázku, zda existují v souzeném
případě konkrétní okolnosti, odlišující jej od obecného výše citovaného stanoviska
Ústavního soudu. Posuzoval, zda stěžovatel obchází svým postupem restituční předpisy, zda těchto předpisů mohl reálně využít, nebo mu nezbylo nic jiného, než se
majetku po svých prarodičích domáhat určovací žalobou. Jak je zřejmé ze shora
uvedené narační části tohoto nálezu, tuto klíčovou otázku posoudil jinak soud prvního
stupně, který po podrobném dokazování stěžovateli vyhověl, a zcela jinak soud odvolací
a dovolací. Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že “včasnému uplatnění
restitučního nároku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích dle jeho názoru
nebránila žádná objektivní skutečnost”. Proto také odmítl odkazy na rozhodnutí
Ústavního soudu, které ve výjimečných případech určovací žalobu připouštějí,
neboť na stěžovatelově straně prý nebylo legitimní očekávání úspěchu požadovaného
určení a proto nebyl ani dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.
Obdobně se vyjádřil Nejvyšší soud, když uvedl, že “stěžovatel v dosavadním řízení
neuvedl dostatečně silné důvody, pro něž nemohl svá práva uplatnit v rámci restitucí,
a pohybuje se pouze v rovině povšechné kritiky postupu soudů jako formalistického”.

34. Ústavní soud se však v daném případě v zásadě ztotožnil se závěry,
ke kterým dospěl soud prvního stupně. Je tedy rovněž přesvědčen, že stěžovatel takové
silné důvody uvedl a prokázal. K názoru, že na straně stěžovatele nebylo možno shledat
legitimní očekávání úspěchu požadovaného určení a proto nebyl ani dán naléhavý
právní zájem, Ústavní soud uvádí, že stěžovatel měl přinejmenším legitimní očekávání,
že odpovědné orgány veřejné moci posoudí jeho nárok i žalobu také z hlediska shora
předestřených zásad, kterými se definuje materiální právní stát.

35. Uvedené nálezy Ústavního soudu, které výjimečně připouštějí užít určovací
žaloby v konkurenci s restitučními předpisy, Nejvyšší soud ve svém výše uvedeném
vyjádření správně identifikoval a stručně vyložil jejich podstatu. Ústavní soud však
doplňuje, že tyto nálezy nelze interpretovat tak, jakoby taxativně a jednou provždy
stanovily výjimky, kdy je možno využít určovací žaloby, a pokud určitý případ pod ně
podřadit nelze, musí být návrh odmítnut. Nálezy obsahují i pasáže obecné, obdobné
výše vymezeným závěrům charakterizujícím materiální právní stát, které se netýkají jen
církevních restitucí a dalších výjimečných situací. Vyplývá z nich, že v každém
jednotlivém případě se mohou vyskytnout okolnosti, které odůvodňují použití určovací
žaloby jako jediného možného prostředku nápravy křivd. Výjimečnost tohoto postupu
tím přitom není nikterak narušena.

36. Z jakých důvodů tedy ústavněprávně obstojí procesní postup stěžovatele
v daném konkrétním případě? Ústavní soud, poté, co se seznámil s obsahem příslušného
spisového materiálu (spis Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 7 C 103/2011), nemá
žádný důvod nevěřit stěžovateli, že o nemovitostech nevěděl a že vše se událo tak,
jak popisuje. Uvedené neznamená, že každý, kdo tvrdí, že o majetku podléhajícím
restitučním předpisům nevěděl, má otevřenou cestu k uplatnění určovací žaloby.
Ve většině takových případů skutečně převáží zásada “vigilantibus iura”,
ale ve zkoumané věci se podle názoru Ústavního soudu vyskytují okolnosti takového
charakteru, že by bylo nespravedlivé na tomto přísném principu setrvat.

37. Z uvedeného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel již
ve svém prvním podání v dané věci k Okresnímu soudu v České Lípě přehledně uvedl
a prokázal, že jeho prarodiče zakoupili v roce 1906 předmětné nemovitosti, které jim
byly neoprávněně konfiskovány nejdříve roku 1944 Velkoněmeckou říší jako osobám
židovské národnosti a v roce 1949, opět neoprávněně, Československým státem jako
“německý majetek”. Stěžovatel zdůraznil, že o existenci těchto nemovitostí nevěděl a ani nemohl vědět, a proto nemohl žádat o jejich vydání podle restitučních předpisů.
Proto mu nezbylo, než se žalobou domáhat určení, že jeho prarodiče byli k datu úmrtí
vlastníky těchto nemovitostí, aby následně mohl jako jediný, univerzální dědic,
navrhnout dodatečné projednání dědictví.

38. Toto jsou stěžejní skutkové okolnosti daného případu: Stěžovatel uvedl
a doložil důkazy, že se narodil v Praze 20. 3. 1939 těsně po útěku jeho rodičů
z Podkarpatské Rusi v souvislosti s její okupací Maďarskou armádou (v důsledku
tzv. První vídeňské arbitráže ministrů zahraničí Německa a Itálie Ribbentropa a Ciana).
Jeho otec MUDr. Jan Hoffmann (nar. 13. 12. 1899) pracoval jako zubní lékař a matka,
MUDr. Alžběta Hoffmannová (nar. 20. 10. 1908), jako dětská lékařka. Stěžovatelův otec
byl dne 11. 6. 1942 v Praze zastřelen gestapem a tehdy tříletý stěžovatel byl spolu
s matkou následně deportován do Terezína, kde matka dne 27. 7. 1943 zemřela
vysílením.

39. Prarodiče stěžovatele (rodiče jeho otce a vlastníci předmětných nemovitostí),
MUDr. Otto Hoffmann (nar. 21. 2. 1865), městský lékař, a Hermína Hoffmannová
(nar. 13. 9. 1877), žili jako sudetoněmečtí židé v obci Mimoň, okres Česká Lípa.
Měli tři děti, stěžovatelova otce Jana, stěžovatelova strýce Františka a tetu Gertrudu,
provdanou Steinovou. V roce 1938 po obsazení Sudet museli prarodiče uprchnout
do Prahy, a bydleli v Haštalské ulici č. 6, Praha, Staré město. Dne 26. 10. 1942 byli
deportováni do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, kde byli s ohledem na svůj věk
zavražděni téhož dne.

40. Manželu stěžovatelovy tety Ing. Karlu Steinovi se podařilo 3. 4. 1939 odjet
do Anglie, kam ho měla následovat manželka s dcerou, což se však nezdařilo a obě
zahynuly v Osvětimi. Ing. Stein spáchal roku 1945 v Anglii sebevraždu,
když se dozvěděl o osudu svých blízkých. Válku nepřežil ani bratr stěžovatelova otce,
strýc František Hoffmann. Stěžovatel konstatoval, že ze strany jeho otce tedy nepřežil
nikdo, kromě jeho samotného. Bylo mu tehdy pouhých šest let. Členové rodiny
z matčiny strany také všichni zahynuli v Osvětimi a válku přežili pouze dva sourozenci
stěžovatelovy matky (bratr a sestra), kteří však žili jinde a neznali majetkové poměry
rodiny stěžovatelova otce a dědečka. Dr. Evžen Kelety, bratr matky, byl stěžovatelovým
poručníkem od roku 1946 do roku 1948 a od roku 1948 žil stěžovatel u své tety, sestry
matky, na Slovensku v obci Michalovice. Roku 1956 se stěžovatel vrátil do Prahy,
kde studoval na elektrotechnické fakultě a roku 1968 odešel do SRN.

41. O tom, že jeho prarodiče vlastnili v Mimoni předmětné nemovitosti se
stěžovatel dozvěděl, až když se po odchodu do důchodu začal podrobně zajímat o jejich
osudy a začal pátrat v dostupných archivech. Zde informace vyhledával velmi složitě,
neboť většina podkladů o osobách židovské národnosti byla kdysi úmyslně ničena.
Zopakoval, že se z koncentračního tábora vrátil jako šestiletý, jeho rodiče ani prarodiče
nežili, a nebyl nikdo, kdo by jej v budoucnu o existenci nemovitostí informoval.
Domníval se, spolu se svými zbylými příbuznými, že má nárok na vypořádání
za majetek zanechaný svými rodiči na Podkarpatské Rusi a na vklad u Lékařské záložny
Praha. O tyto nároky se přihlásil již v roce 1945 a 1947 prostřednictvím svých
poručníků. Pro úplnost lze poznamenat, že v roce 2007 podal žádost o odškodnění podle
vyhl. č. 159/1959 Ú.l. a roku 2009 žádost o přiznání finanční náhrady podle zákona
č. 212/2009 Sb. Jelikož mu ministerstvem vnitra nebylo nic přiznáno, podal stěžovatel
žalobu, o které bylo vedeno řízení u Obvodního soudu pro Prahu 7.

42. Ústavní soud konstatuje, že nebyly ani v nejmenším zpochybněny
skutečnosti, které k tomu stěžovatel uvedl: “Prakticky nic jsem si nepamatoval,
a to v souvislosti s velmi traumatizujícími zážitky, kterými jsem byl obklopen. Po mých
prarodičích nezbyly žádné doklady, dokonce ani fotografie. Dokumenty, které se mi
podařilo získat, jsem velice obtížně hledal po různých archivech v rámci
České republiky. V archivech jsem nehledal majetek, ale informace o mých předcích,
k čemuž jsem se odhodlal až po odchodu do důchodu…Domnívám se, že důvody,
pro které jsem o majetku nevěděl, jsou velmi výrazně zvláštního zřetele hodné.
O majetek z rodinné větve mojí matky, o kterém mne informovala přeživší část rodiny,
se ucházím dle právní úpravy určené pro tento majetek (nemovitosti na Podkarpatské
Rusi) a stejně bych postupoval i u majetku svých prarodičů, kdybych o něm věděl.
O tomto majetku nevěděli ani moji opatrovníci, neboť prvním z nich byl pan Jakub
Fischer, v zásadě cizí člověk, který se mne ujal, když jsme opouštěli koncentrační tábor
a já byl zcela osamocené malé dítě. Můj druhý poručník, strýc Dr. Evžen Kelety,
sám velmi traumatizovaný a fyzicky oslabený, pocházel z matčiny strany a také nic
nevěděl o majetku v Mimoni. Jen já jsem nejlépe schopen popsat své rozpoložení a stav;
své zážitky a ztráty jsem psychologicky potlačoval až do mého stáří” (str. 84, 149
spisu). “Někdy roku 1968 učinil můj tchán dotaz na matriku v Jihlavě, zda se tam
nenacházejí nějaké doklady, týkající se mého otce a dědečka. Bylo mu sděleno, že tam
nic takového není. Také jsem se byl podívat v Praze v bytě po mém otci, ale ani tam
jsem se nic nedozvěděl. Teprve roku 2004, když jsem na doporučení Českého národního
archivu pátral v archivu v České Lípě, jsem čistě náhodou z volebního seznamu pro rok
1930 zjistil, že dědeček bydlel v Mimoni.” (protokol o jednání, OS v České Lípě, str. 87
spisu).

43. Z uvedených, místy pochopitelně emotivních pasáží výpovědí stěžovatele,
mimo jiné vyplývá, proč je se slovy “objektivně mu nic nebránilo pátrat po majetku”
nutno v obdobných případech zacházet opatrně. Je notorietou, že v právním státě se
majetku ani nároku na něj nikdo dobrovolně nezbavuje. Stěžovatel nebyl laxním ani
nedbalým, což prokazuje také skutečnost, že majetku, o kterém měl povědomost se
řádně domáhal a domáhá, ale z výše popsaných, zvláštního zřetele hodných důvodů
zjistil, že majetek po jeho prarodičích vůbec existuje, pozdě, až po uplynutí všech
restitučních lhůt. Pokud k uvedeným skutečnostem, charakterizujícím daný případ
a činícím jej případem sui generis, obecné soudy dostatečně nepřihlédly, porušily tím
základní garance spravedlivého zjišťování materiální pravdy.

44. Uvedený závěr je podepřen ještě dalšími stěžejními okolnostmi, tvořícími
z tohoto případu specifickou a zvláštního přístupu hodnou záležitost. Je zjevné, že první
konfiskace majetku, provedená z rasových důvodů nacistickou Německou říší,
je nulitním aktem, jehož vady dosahují takové úrovně, že nelze vůbec mluvit o právním
aktu. Nikoho nezavazuje a nikdo není povinen ho respektovat. Bez zbytečných
eufemismů nutno konstatovat, že se jednalo o zbavení majetku v důsledku totalitním
státem organizované a dokonané loupežné vraždy.

45. K podobnému “zákonodárství” se vyjádřil jednoznačně německý Spolkový
ústavní soud při posuzování nařízení k zákonu o říšském občanství, na základě kterého
bylo židům, kteří před nacisty uprchli, odňato občanství a konfiskován majetek.
Ve slavném nálezu z roku 1968 (BverfGE 23, 98 - Ausbürgerung I), ve kterém zdůraznil
prioritu přirozeného práva nad právem pozitivním, mimo jiné Spolkový ústavní soud vyslovil: Nacionálně socialistické “právní” předpisy nelze uznat jako platné právo,
neboť tak evidentně protiřečí fundamentálním principům spravedlnosti, že soudce,
který by je použil, nebo jejich právní následky uznal, by aplikoval neprávo místo práva
(Nationalsozialistischen “Rechts” vorschriften kann die Geltung als Recht
abgesprochen werden, wenn sie fundamentalen Prinzipien der Gerechtigkeit so evident
widersprechen, daß der Richter, der sie anwenden oder ihre Rechtsfolgen anerkennen
wollte, Unrecht statt Recht sprechen würde). Jednou stanovené neprávo, které zjevně
porušuje konstitutivní základy práva, se nestane právem tím, že je používáno a
dodržováno (Einmal gesetztes Unrecht, das offenbar gegen konstituierende Grundsätze
des Rechtes verstößt, wird nicht dadurch zu Recht, daß es angewendet und befolgt
wird).

46. K neblahým pokusům nahrazovat legitimitu právních předpisů pomocí
pouhé legality, připomenul významný německý právní vědec Horst Dreier, že při
postupném zbavování práv židů sehráli tehdejší “vědci státního práva” jenom roli
protokolantů, popisujících jednotlivá opatření. Ze čtyř zastávek na cestě
k vyhlazení evropského židovstva - za prvé definice, za druhé izolace, za třetí
koncentrace a za čtvrté deportace a likvidace, státovědci popisovali a objasňovali jenom
první dvě, a to ještě převážně zdrženlivě. Již o fázi koncentrace v lágrech a ghettech se
v právních textech nenachází prakticky nic. U deportací a vyvraždění pak režim úplně
rezignoval na jakoukoli právní ozdobu; zjevně neexistuje ani jeden listinný tajný rozkaz
v tomto směru. Konec národního právního myšlení (Den Endpunkt des völkischen
Rechtsdenkens) je poznamenán masovým a bezprecedentním zločinem. (Dreier, H.: Die
Deutsche Staatsrechtslehre in der Zeit der Nationalsozialismus, in Veröffentlichungen
der Vereinigung der Deutschen Staatsrechtslehere, Berlin, de Gruyter, 2001, str. 39-40).

47. Československý stát pak při nápravě poměrů po 2. světové válce vycházel
z toho, že anexe jednoho státu druhým je nulitním právním aktem, a proto jsou bez
dalšího nulitní i akty okupační moci proti takovému státu. Majetkové změny v oblasti
veřejnoprávní proto prováděl automaticky, nicméně v případě majetku osob
soukromého práva byla náprava stavu způsobeného dobou nesvobody spjata i s
opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili. Restituce po roce 1945 tak
byly spjaty s přezkoumáváním národnosti a postojů i těch, kteří byli v době okupace
postiženi. Z tohoto postupu nebyly vyňaty ani osoby, které byly pro svůj židovský
původ postiženy v době nesvobody v největším rozsahu. Pro osoby soukromého práva
platila pro obnovení jejich vlastnických vztahů především zvláštní právní úprava
provedená dekretem č. 5/1945 Sb. a zákonem č. 128/1946 Sb. V daném případě však
byl podruhé neoprávněně konfiskován majetek, který byl nesprávně považován
za majetek německý. Kdyby se ale následně rozhodovalo v podmínkách
demokratického právního státu, jistě by k nápravě došlo, z iniciativy samotného
takového státu, který by tyto nesrovnalosti zjistil. Po únorových událostech roku 1948,
kdy poté “lidově demokratický” a “socialistický” stát nedodržoval ani své vlastní
zákony, když se mu to hodilo, však bylo iluzorní očekávat jakoukoli nápravu. Přitom šlo
zjevně o majetek nezákonně odňatý v průběhu druhé světové války osobám židovského
původu a podruhé neoprávněně konfiskovaný jako majetek Velkoněmecké říše
po skončení druhé světové války Československým státem podle dekretu č. 108/1945
Sb., aniž by byla zohledněna absolutní neplatnost předchozího majetkového převodu.

48. V těchto souvislostech stěžovatel také uvedl, že to byl vlastně žalovaný stát
(spojený se současným právní kontinuitou), jednající tehdy prostřednictvím svého mocenského orgánu, ministerstva vnitra, kdo zapříčinil, že nemohl uplatnit včas svůj
nárok podle restitučních předpisů. Toto ministerstvo bylo totiž až do roku 2010
jak složkou státu příslušnou k hospodaření s nemovitostmi po jeho prarodičích, tak
zároveň organizační složkou státu oprávněnou jednat za ČR jako za osobu povinnou
vyplatit vypořádání podle zákona č. 212/2000 Sb. Kontaktovat jej tato odpovědná
složka státu mohla, když měla o stěžovateli veškeré informace, byla jí známa jeho
adresa i skutečnost, že zůstal po tragických událostech naživu. Musela si být vědoma,
že o nemovitost může být žádáno, což vyplývá mj. i z poznámky na konfiskační kartě
“restituce nehlášena, ale možná - majetek býv. žid.” Stěžovatel se proto původně
rozhodl nejdříve požádat ministerstvo vnitra o mimosoudní vyřešení celé situace a její
nápravu. V žádosti podrobně popsal celou situaci, historii své rodiny a okolnosti
konfiskací. Ministerstvo však žádost dne 14. 9. 2007 přípisem odmítlo s odkazem
na podmínky restitučních předpisů. Tuto argumentaci považuje stěžovatel za zarážející.
Uvedl, že ten stejný subjekt, jednající za stát (jako držitel ve zlé víře), který jeho
prarodičům nemovitosti podruhé neoprávněně odebral, nyní argumentuje, že by nebylo
společensky žádoucí nemovitosti vydat. Takový postup se podle stěžovatele neshoduje
ani s dobrými mravy, ani s oficiálním postojem státu k problematice obětí holocaustu,
vyjádřeným např. v Terezínské deklaraci, kde je mj. uvedeno: “Berouce v úvahu
význam nemovitého majetku, který patřil obětem holocaustu (šoa), zúčastněné státy
se důrazně vyzývají, aby bylo vyvinuto veškeré úsilí k nápravě důsledků protiprávního
zabavení majetku, které bylo součástí perzekuce těchto nevinných lidí, z nichž převážná
většina zemřela bez dědice ... proces restituce či kompenzace by měl být veden
spravedlivě, komplexně a nediskriminačně, měl by být rychlý, jednoduchý,
transparentní a pro jedince uplatňující nárok by neměl být nákladný ani zatěžující.”

49. Pokud odvolací soud konstatoval, že nikdo neměl stanovenou povinnost
stěžovatele na možnost restituce upozorňovat, a to ani ohledně majetku, který nepřešel
na třetí osoby, ale zůstal ve vlastnictví konfiskujícího státu, tu Ústavní soud konstatuje,
že i když takový výklad (prostý veškeré velkorysosti) lze z čistě úřednického hlediska
připustit, postačilo by jen trochu dobré vůle. Úřady, ministerstva a jiné orgány veřejné
moci mnohdy jednají v duchu přepjaté “úřední logiky” a ve jménu majetkových zájmů
státu tak, že pomocí striktně formalistického výkladu odbývají stěžovatele, kterým by
naopak mohlo být vyhověno. Tím však potlačují mravní kapitál materiálního právního
státu, vázaný na nezrušitelné a nepromlčitelné ústavní záruky spravedlivého procesu
a práva na individuální posouzení každého případu. Zároveň tím promarňují
věrohodnost demokratického právního státu, který by měl být schopen uznat podíl své
odpovědnosti, projevit ochotu k odčinění alespoň části minulých křivd a založit tím
důvěru ve stát, který nedohlíží jen na občany, ale i na sebe.

50. Zjištěné skutečnosti, vycházející z dostupných listin týkajících se
majetkoprávního osudu předmětných nemovitostí, jakož i výše popsané zvláštní
okolnosti případu odůvodňují závěr, ke kterému dospěl soud prvního stupně,
když stěžovateli zcela vyhověl. Na straně stěžovatele tedy lze shledat legitimní
očekávání úspěchu na požadovaném určení, jakož i naléhavý právní zájem. K obcházení
restitučního zákonodárství dochází za situace, kdy navrhovatel mohl nárok uplatnit.
Ústavní soud zde tedy nachází první skutečnost, odlišující posuzovaný případ
od skutečností popsaných v stanovisku Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05.

51. Druhou odlišující se skutečností je to, že stěžovatel se ve své věci nedomáhá
určení vlastnického práva, které by mělo být podkladem pro záznam jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí, ale určení rozsahu aktiv, které by měly být předmětem
dědického řízení po jeho prarodičích.

52. První z těchto odchylných skutečností oproti citovanému stanovisku
považuje Ústavní soud za dostatečně závažnou, aby posuzovaný případ odlišoval
od jeho závěrů, druhou nikoliv.

53. Ústavní soud tedy uzavírá že, skutkové okolnosti případu stěžovatele se
neshodují s podmínkami, vymezenými Ústavním soudem v citovaném stanovisku,
a první z těchto odchylek je natolik významná, aby odůvodnila rozhodnutí ve prospěch
stěžovatele.

54. Dále Ústavní soud zvažoval, jak rozsoudit radbruchovský rozpor mezi
obecným blahem, individuální spravedlností a právní jistotou.

55. Mohlo by se jevit, že ponechání předmětných nemovitostí ve státním
vlastnictví by bylo v souladu s obecným blahem, avšak okolnosti, za kterých prarodiče
stěžovatele o svůj majetek přišli, to nedovolují. Hrůzné zločiny, spáchané
na československých občanech za okupace, často právě pod záminkou obecného blaha
(árijské rasy, Třetí říše apod.), nedovolují, aby takovou argumentaci akceptoval
jakýkoliv soud státu, který si váží sám sebe i lidských práv svých (i cizích) občanů.
Kdyby se tímto způsobem zmocnila cizího majetku fyzická osoba, jistěže by nebyly
nejmenší pochybnosti o tom, že stěžovatel má právo na vydání věci, že jeho vlastnické
právo resp. dědické právo zůstalo zachováno. Jen skutečnost, že pachatelem byla státní
moc Třetí říše, nemůže způsobit rozdíl v posouzení práv stěžovatele.

56. Pokud se týká právní jistoty, Ústavní soud rovněž souhlasí se stěžovatelem,
že zde dosažení individuální spravedlnosti nebrání žádná podstatná právní jistota
dalších osob, která by byla narušena. Majetek jeho prarodičů nepřešel do vlastnictví
jiných soukromých osob a byl nepřetržitě buď v majetku Třetí říše, obce, nebo našeho
státu. Jiná situace by byla, pokud by v mezidobí v dobré víře předmětný majetek nabyla
třetí osoba, zde bylo by nutné poměřovat oprávněné zájmy stěžovatele a právní jistotu
třetí osoby.

57. V daném případě nelze opomenout rovněž další stěžejní okolnost.
Stále existuje dům, který vlastnili a obývali stěžovatelovi prarodiče, po kterých mu
jinak nezůstala ani jediná památka. Jak vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn.
I. ÚS 2477/08, “rodina a rodinný život představují společenství osob, spojených
biologickou, emoční a odvozeně též majetkovou vazbou; jde o soubor vazeb
udržovaných nejen mezi žijícími jednotlivci, ale také o vazby, které naopak transcendují
lidský život. Představují linii, která spojuje současníky s jejich předky i potomky.”
V důsledku rasové perzekuce byl stěžovatel připraven nejen o nejbližší příbuzné
a o rodinný majetek, ale i o všechno, co tvoří rodinnou paměť, vědomí člověka
o rodinných kořenech, emocionální zakotvení v čase, pevné přesvědčení o kontinuitě
paměti předávané z předků na potomky. Nárok stěžovatele tak ve své podstatě
nesměřuje pouze k nápravě majetkové křivdy, ale zahrnuje i požadavek na navrácení
části rodinné identity. Jelikož soudy všech stupňů, rozhodující ve věci, tento aspekt
případu úplně přehlédly, došlo také k porušení stěžovatelova základního práva
na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle
čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

58. Z obecného právněfilozofického hlediska lze rovněž připomenout,
co vyslovil Karl Jaspers na několika místech svého legendárního vyrovnávání
se s německou minulostí (citováno dle Jaspers, K.: Otázka viny: Příspěvek k německé
otázce, Academia, Praha, 2006, v překladu J. Navrátila): “Tam, kde s válkou nastupuje
násilí, přestává právo. My Evropané jsme se snažili udržet v platnosti zbytek práva
mezinárodněprávními ustanoveními, která byla uložena do haagské a ženevské
konvence. Jak se ukázalo, bylo to marné. Právo je výsostná myšlenka lidí, kteří o ně
opírají svoji existenci, a která je zajištěna násilím užívající moci; ta ale není určující
zásadou. Tam, kde lidé vědí o svém lidství, dospívají k pochopení lidských práv
a opírají se o přirozené právo, na které může každý apelovat. Navzdory platným
zákonům působí, aby otevřelo prostor spravedlnosti prosté zákona. Neboť každé lidské
ustanovení je při svém uskutečňování plné nedostatků a nespravedlností. Jsme politicky
odpovědni za vládnoucí režim a za to, že jsme připustili, aby se na přední místa dostali
lidé určitého typu. Nesmí se zaměňovat požadavek pomáhat tam, kde existuje bída
vyžadující pomoc, s požadavkem přiznat zvláštní právo lidem, které nacistický režim
deportoval a oloupil, vydrancoval a mučil, a stejně tak emigrantům. Onen odevzdaný
mezní postoj v největší krajnosti - před tváří smrti, je pravdivý, jenom je-li za ním
pevné rozhodnutí, které se vždy chápe toho, co je možné učinit, pokud ještě život trvá.”

59. Není třeba dodávat, že to, co německý filozof řekl Němcům, platí pro každý
národ, který se dopouštěl nepravostí nebo jen přihlížel zločinům na svých
spoluobčanech s omluvou, že by v podmínkách zotročení nemohl stejně ničeho změnit.
Vůdčím principem zde je princip občanské odpovědnosti, a nikoliv kolektivní viny.
Právo tu musí hrát stěžejní úlohu, jinak by žádným právem nebylo, ale jen souborem
zákonů vyhovujících většině, či jen skupince právě mocných. Je notorietou, že veškeré
křivdy napravit nelze a vše zcela odškodnit také není možno; ale to, co zbývá, i když se
jedná třeba jen o zanedbatelnou nápravu z hlediska celkově způsobeného utrpení, tedy
to, co je možné a zároveň správné a spravedlivé vykonat, je přirozenoprávní povinností
orgánů materiálního právního státu učinit.

60. Pro řešení zkoumaného případu také nelze přehlédnout, že ačkoliv se
z uvedených důvodů nejedná o restituci, přesto je rozhodování v této věci v širším slova
smyslu způsobem, jak odstranit křivdy minulých režimů a nastolit její spravedlivé
řešení ve vztahu k oprávněným dědickým nárokům stěžovatele. Do značné míry
analogicky tedy platí, co Ústavní soud v restitučních věcech již mnohokrát vyslovil:
Je nutné, aby všechny příslušné orgány veřejné moci v duchu snahy o zmírnění
některých majetkových křivd interpretovaly zákonem stanovené okolnosti, v jejichž
důsledku k přechodu majetku došlo a aby přitom vycházely z individuálních rozměrů
každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových
okolnostech. Stát a jeho orgány jsou povinny postupovat v souladu se zákonnými zájmy
osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Tyto nároky jsou nároky
do té míry mimořádnými, že to odůvodňuje i mimořádný postup soudů, co se poučení
účastníků i jejich právních zástupců týče. Namístě je shora popsaná interpretace
vycházející z hodnotových a principiálních hledisek současného ústavního státu,
kterým musí být všechny právní předpisy poměřovány.

V.
Závěr

61. Určovací žaloba je přípustným způsobem uplatnění nároků na odčinění
majetkových a nemajetkových křivd, způsobených mocenskými orgány Třetí říše
v letech 1938 – 1945, jestliže se jedná o nároky vůči státu a nezasahující do práv jiných
osob. Není obcházením restitučních předpisů, jestliže stěžovatel uplatňuje své nároky
určovací žalobou, protože je nemohl bez vlastní viny a pro vážnou překážku podle
restitučních předpisů uplatnit včas a uplatňuje je bez zbytečného odkladu po odpadnutí
této překážky.

62. Ústavní soud tedy uzavírá, že porušením práva na spravedlivý proces podle
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být i situace, kdy v hodnocení
zjištění absentuje určitá část skutkových skutečností, které vyšly v řízení najevo,
eventuálně - nebo tím spíše - pokud je účastník řízení, a to třeba jen nepřímo, namítal,
leč obecný soud je náležitým způsobem v celém souhrnu posuzovaných skutečností
nezhodnotil, aniž by dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost. Tím došlo
k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, a v jeho důsledku i k porušení základního práva na ochranu před neoprávněným
zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, a práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a k porušení práva dědit majetek
podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

63. Z uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti zcela vyhověno, v souladu
s ust. § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů, jak je dostatečně zřejmé z výroku i z odůvodnění tohoto nálezu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2.srpna 2016

David Uhlíř
předseda senátu

Vydáno: 02. August 2016
Vloženo: 23. September 2016

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás