JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 3819/13

Účelnost nákladů zastoupení stěžovatele- advokáta

Právní věty

  1. Pojem "účelný" v aplikovaném ustanovení je nutno chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů, nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady. Vzhledem k ústavně zaručenému právu na právní pomoc nelze prostřednictvím uvedeného termínu vymezovat kategorii osob, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat a z vůči ostatním ji diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s odůvodněním, že se mohl bránit sám.

  2. V dané věci, jak Ústavní soud ověřil z vyžádaného soudního spisu, se nejednalo o věc zcela právně jednoduchou, o čemž svědčí zejména čtyři jednání před soudem prvního stupně, na nichž probíhalo dokazování. Nelze než souhlasit s argumentací stěžovatele v ústavní stížnosti, že i právně vzdělaná osoba, v daném případě advokát, má v jistých případech k věci zřetelně subjektivní vztah, což by mu samotnému mohlo být v hájení jeho subjektivních práv spíše na překážku. Je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem v obdobných případech, jako je nyní projednávaný, využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany (např. zvolený zástupce "z opačného konce republiky", prodlužování řízení žádostmi o odročování, zastoupení ve zcela banální věci či zcela zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně apod.).

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci stěžovatele JUDr. Josefa Svobody, právně zastoupeného JUDr. Renatou Dobývalovou, advokátkou se sídlem Karla Tomana 42/14, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, výrokům III. a IV., ze dne 21. 10. 2013 č. j. 21 Co 454/2013-178, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a Jana Petiry, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 2013 č. j. 21 Co 454/2013-178, výroky III. a IV., bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na právní pomoc zaručené čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 2013 č. j. 21 Co 454/2013-178 se proto ve výrocích III. a IV. ruší.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu

1. Ústavnímu soudu byl dne 16. 12. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí s odůvodněním, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména pak právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 2013 č. j. 21 Co 454/2013-108 byl výrokem I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 8. 7. 2013 č. j. 6 C 184/2012-108 v částce 63 074,40,-Kč se 7.75% % úrokem z prodlení od 24. 11. 2011 do zaplacení, výrokem II. byl ve zbývající částce přiznané okresním soudem, tedy pro částku 1 785,60,-Kč s příslušenstvím, nárok zamítnut. Dále byl rozsudkem krajského soudu změněn výrok o náhradě nákladů řízení před okresním soudem (povinnost k náhradě nákladů řízení 34 881,50,- Kč) tak, že žalovaný (vedlejší účastník) byl uznán povinným na náhradě nákladů uhradit žalobci (stěžovateli) pouze částku 3 240 Kč, spočívající toliko v zaplacení soudního poplatku (výrok III.). Konečně pak bylo rozsudkem krajského soudu rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).

3. Jak vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí, stěžovatel se jako žalobce po žalovaném (dále jen "vedlejší účastník") domáhal plnění z titulu smlouvy o právní pomoci, na základě které zastoupil vedlejšího účastníka v právní věci o vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Řízení probíhalo u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 71/2009 a usnesením ze dne 2. 2. 2011 soud schválil smír účastníků a rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatel jako advokát vyúčtoval vedlejšímu účastníkovi náklady za jeho právní zastupování fakturou č. 1431532011, splatnou dne 23. 11. 2011 na celkovou částku 79 860 Kč, od níž pak odečetl již zaplacenou zálohu ve výši 15 000 Kč. Způsob výpočtu odměny vysvětlil stěžovatel vedlejšímu účastníkovi v dopise nazvaném Vyúčtování právní pomoci a zaslání faktury. Při vyúčtování právní služby vycházel z uzavřené smlouvy o právní pomoci ze dne 14. 4. 2009, když tento postup byl pro vedlejšího účastníka výhodnější. Pokud by advokát účtoval jednotlivé úkony podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., činila by odměna 161 280 Kč. Pro stanovení tarifní hodnoty dle ustanovení § 8 odst. 6 advokátního tarifu vycházel z poloviny hodnoty všech jednotlivých věcí, pohledávek a závazků, které strany učinily předmětem vypořádání. Za účelem zjednodušení věci tedy stěžovatel vycházel pouze z nesporných položek, kdy tato hodnota činí 6 900 000 Kč po zaokrouhlení směrem dolů. Polovina této částky pak činí 3 450 000 Kč. Paušální sazba odměny dle smlouvy o právní pomoci činí 106 300 Kč + 20% DPH, tj. 12 560 Kč, 6 režijních paušálů po 300 Kč a 20% DPH, tj. 2 160 Kč, celkem tedy 129 720 Kč. Z částky přesahující 30 000 Kč byla dohodnuta sleva ve výši 50 %, takže stěžovatel celkem účtoval částku 79 860 Kč. Od této částky odečetl již zaplacenou zálohu 15 000 Kč a vyúčtoval tak uvedenou fakturou zaplacení částky 64 860 Kč. Vedlejší účastník však vyúčtovanou odměnu stěžovateli neuhradil.

4. Ve věci bylo nejprve rozhodnuto platebním rozkazem. Po odporu podaném vedlejším účastníkem byl platební rozkaz zrušen a ve věci proběhlo jednání u Okresního soudu v Náchodě. Okresní soud jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že vedlejší účastník neprokázal, že by byla uzavřena mezi účastníky dohoda, na jejímž základě by vyplacení odměny bylo čímkoli podmíněno. Nebylo prokázáno, že by stěžovatel jako advokát porušil nějakou povinnost. Právní službu poskytl a vedlejší účastník má povinnost za tuto službu zaplatit, a to i v případě, že by nebylo dosaženo výsledku, jaký žádal. S ohledem na výsledek sporu přiznal soud prvního stupně stěžovateli náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve výši 34 881,50 Kč.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal vedlejší účastník odvolání. Na jeho základě krajský soud mírně korigoval stěžovateli přiznanou částku (nepřiznal částku ve výši 1 785,60 Kč) a rozhodl, že vedlejší účastník je povinen nahradit stěžovateli náklady řízení před okresním soudem ve výši 3 240 Kč, rovnající se výši zaplaceného soudního poplatku. Právo na náhradu nákladů za odvolací řízení nepřiznal krajský soud žádnému z účastníků.

6. Náklady právního zastoupení procesně úspěšné strany řízení odvolací soud nepovažoval na
rozdíl od soudu prvního stupně za účelně vynaložené, neboť "žalobce je advokát a v tomto řízení uplatnil nárok na úhradu odměny a nákladů za služby, které poskytl žalovanému v rámci své podnikatelské činnosti. Tedy uplatnil nárok, který zcela běžně uplatňuje vůči svým klientům, veškerou problematiku s tím spojenou proto musí velmi dobře znát. Odvolacímu soudu se proto jeví zcela neekonomické a tudíž neúčelné, pokud pro tento předmět sporu žalobce zvolil právní zastoupení".

II.

Námitky obsažené v ústavní stížnosti

7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že právo na právní zastoupení je základním procesním oprávněním účastníka řízení, které je zakotveno jak v čl. 37 odst. 2 Listiny, tak v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který judikatura Evropského soudu pro lidská práva vztahuje i na občanskoprávní spory. Úspěšný účastník řízení by tedy měl mít právo na náhradu nákladů, které na právní zastoupení vynaložil, a to již od počátku řízení. Tím spíše je tento závěr odůvodněný v případě, že daná problematika byla otázkou značně složitou a důkazně náročnou, jak se mimo jiné potvrdilo v řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím (určení výše tarifní hodnoty). Podle názoru stěžovatele není možné, aby soud takto paušalizoval, které osoby mají a které nemají nárok na náhradu právního zastoupení s odůvodněním, že stěžovatel veškerou problematiku spojenou s předmětnou žalobou musel velmi dobře znát. Stěžovatel tuto problematiku sice znal, na druhou stranu se ovšem týkala výhradně jeho činnosti a jeho finančních prostředků. Za této situace pak není možné, aby své zájmy (které se ukázaly být oprávněné) byl nucen hájit sám (nebo na své náklady, které by činily téměř polovinu žalovaného nároku). Stejně tak jako dle principu, že "lékař nemůže být sám sobě lékařem", se nemůže ani advokát zcela nezaujatě a objektivně povznést nad to, že se daný spor týká bytostně jeho samotného, jeho nároku a jeho obživy. S absencí tohoto objektivního nezaujatého pohledu na věc (byť s přebytkem znalostí skutkových) není možné rovnocenně hájit své zájmy, neboť na provedené důkazy bude účastník sám sebe hájící (byť advokát) hledět vždy zaujatě, což účinnosti dosažení rovnocenného procesního postavení může být na škodu. Advokát nehájí zájmy svých klientů pouze proto, že je k tomu svým vzděláním a zkušenostmi kvalifikovanější než jeho klient, ale i proto, že advokát na tento spor může hledět objektivně, bez subjektivních pocitů, apod. Upřením této možnosti pro skupinu účastníků řízení - advokáty dochází podle přesvědčení stěžovatele k porušení rovnosti účastníků řízení a práva na právní pomoc.

III.

Vyjádření účastníků řízení

8. K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření pouze uvedl, že nemá k napadenému rozsudku co dodat. Vedlejší účastník se ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

IV.

Právní posouzení Ústavním soudem

9. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí a prostudování připojeného soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním pořádkem.

11. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

12. Ústavní soud se již v minulosti zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, přičemž pro rozhodování o nákladech řízení formuloval určité ústavněprávní limity. Konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a doménou obecných soudů, do nichž mu zásadně nepřísluší zasahovat. Samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud zpravidla oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Obdobně bude soud chránit základní práva a svobody, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva - jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž toto vybočení by naopak mělo charakter zřejmého rozporu s principy spravedlnosti, zejména pak v důsledku extrémního nerespektování pravidel upravujících řízení [viz nález sp. zn. II. ÚS 198/07 ze dne 3. 5. 2007 (N 74/45 SbNU 171), nález sp. zn. I. ÚS 1671/08 ze dne 5. 11. 2008 (N 191/51 SbNU 321), nález sp. zn. IV. ÚS 323/05 ze dne 11. 7. 2006 (N 131/42 SbNU 45), nález sp. zn. I. ÚS 1126/07 ze dne 22. 11. 2007 (N 206/47 SbNU 647), nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189), dostupné in http://nalus.usoud.cz].

13. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a dochází tím k nepředvídatelné interpretační libovůli. Obdobně to platí i pro rozpory mezi závěry o skutkovém stavu a provedenými důkazy nutnými k jeho zjištění.

14. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v rámci nějž účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti, uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných občanským soudním řádem snaží pomocí přípustných prostředků docílit vlastního vítězství a prohry protistrany. Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její odpůrce nahradit náklady, které při tom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval.

15. V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady vynaložených nákladů, a to včetně zvážení jejich účelnosti. Jinak řečeno, jestliže zvítězivší účastník skutečně nějaké náklady potřebné k uplatňování nebo bránění práva vynaložil, pak je přisouzení náhrady vynaložených nákladů řízení ve sporném řízení pravidlem, z nějž však existují výjimky, které Ústavní soud ve své judikatuře již ustáleně akcentuje (např. moderační právo podle § 150 o. s. ř., právní zastoupení státních orgánů, statutárních měst, či hledisko "účelnosti" vynaložených nákladů).

16. V dané věci odvolací soud posoudil účelnost vynaložených nákladů stěžovatele na jeho právní zastoupení odlišně od soudu prvního stupně. Za účelně vynaložené náklady označil pouze zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 3 240 Kč. Ostatní náklady stěžovatele, odpovídající odměně jeho právního zastoupení, soud nepovažoval za účelně vynaložené, neboť stěžovatel je sám advokát a veškerou problematiku spojenou s vymáháním odměny a nákladů za služby, jež poskytl vedlejšímu účastníkovi v rámci své podnikatelské činnosti, musí velmi dobře znát. Jinými slovy soud stěžovateli vytknul, že se jako advokát v daném sporu sám nechal zastoupit advokátkou na základě plné moci.

17. Z článku 37 odst. 2 a 3 Listiny plyne právo každého, tj. i osoby s právnickým vzděláním, vykonávající advokátní činnost, na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, a je garantována též rovnost všech účastníků před zákonem (obdobně srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2007 sp. zn. II. ÚS 187/06).

18. Ústavně garantované právo na právní pomoc zahrnuje (zásadně, vyjma řízení, pro něž je předepsáno obligatorní zastoupení) právo účastníka zvolit si, zda se nechá či nenechá zastoupit a případně též kým. Právní zastoupení je tak ponecháno (s uvedenou výjimkou) zcela na vůli účastníka, a to bez ohledu na to, zda by toho byl jinak schopen sám. Důvody tohoto kroku nelze spatřovat jen v nedostatku příslušného právního vzdělání, jak by se podávalo z napadeného rozhodnutí, ale např. i ve vyšší míře objektivity zástupce, jeho konkrétní specializaci na daný problém apod. Účastník si musí být vědom toho, že v případě neúspěchu ponese náklady řízení, a to případně i náklady právního zastoupení protistrany. Na druhou stranu mu však příslušné procesní předpisy garantují, že jeho náklady řízení budou v případě úspěchu nahrazeny.

19. Odvolací soud svou interpretaci odvíjel od pojmu "účelně" vynaložené náklady. Ústavní soud se ovšem domnívá, že se svou interpretací ocitl mimo meze ústavnosti. Pojem "účelný" v aplikovaném ustanovení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) je nutno chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů, nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady. Vzhledem k ústavně zaručenému právu na právní pomoc nelze prostřednictvím uvedeného termínu vymezovat kategorii osob, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat a z vůči ostatním ji diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s odůvodněním, že se mohl bránit sám (viz shora cit. nález Ústavního soudu).

20. V dané věci, jak Ústavní soud ověřil z vyžádaného soudního spisu, se nejednalo o věc zcela právně jednoduchou, o čemž svědčí zejména čtyři jednání před soudem prvního stupně, na nichž probíhalo dokazování. Nelze než souhlasit s argumentací stěžovatele v ústavní stížnosti, že i právně vzdělaná osoba, v daném případě advokát, má v jistých případech k věci zřetelně subjektivní vztah, což by mu samotnému mohlo být v hájení jeho subjektivních práv (v dané věci vymožení odměny za právní zastoupení od svého klienta) spíše na překážku. Je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem v obdobných případech, jako je nyní projednávaný, využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany (např. zvolený zástupce "z opačného konce republiky", prodlužování řízení žádostmi o odročování, zastoupení ve zcela banální věci či zcela zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně apod.).

21. V nyní projednávaném případě však podle přesvědčení Ústavního soudu žádné okolnosti na zneužití práva na právní pomoc ze strany stěžovatele nenasvědčují. Naopak z celkového průběhu řízení vyplývá, že se stěžovatel snažil od počátku ve věci postupovat mimosoudně, a tedy bez zbytečných nákladů. O tom svědčí i pokus o smír ze dne 5. 3. 2012, přičemž žaloba byla podána až dne 17. 12. 2012. Vedlejšímu účastníkovi muselo být již z návrhu na smír zřejmé, že právní zastoupení stěžovatele převzala advokátka na základě udělené plné moci a že náklady řízení, které eventuálně v případě jeho neúspěchu bude muset hradit stěžovateli, budou obsahovat rovněž odměnu za jeho právní zastoupení. Na žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že se ze strany stěžovatele jednalo o zastoupení účelové, vedené snahou pouze zvýšit protistraně náklady řízení, nepoukázal v napadeném rozsudku ani odvolací soud, čímž se jeho odůvodnění stává zcela paušálním a zobecňujícím, dostávajícím se do rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele.

V.

Závěr

22. Na základě shora uvedených skutečností proto Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Hradci Králové interpretoval aplikovaná ustanovení o nákladech řízení způsobem, který popírá princip rovnosti účastníků řízení, čímž porušil nejen právo stěžovatele na spravedlivý proces, ale nepřímo zasáhl též do jeho práva na právní pomoc.

23. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podané ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl a při konstatování porušení základních práv stěžovatele zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zrušil napadené výroky III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud tak rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 25. března 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu

Vydáno: 25. March 2014
Vloženo: 29. August 2014

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč