JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 2511/16

O náhradě nákladů exekuce při zavinění na straně státu

Právní věty

  1. Exekuce byla sice zahájena v době, kdy podkladové rozhodnutí bylo pravomocné, ovšem v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost neobstálo a bylo zrušeno. Za tohoto stavu věci by to měl být právě stát, kdo ponese náklady spojené se zrušením pravomocného rozhodnutí.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti D. K., zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem Husova 242/9, Praha 1, proti výroku II. a III. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2016 č. j. 64 Co 121/2016-69, za účasti Plzeňských městských dopravních podniků, a. s., se sídlem Denisovo nábřeží 920/12, Plzeň, jako vedlejšího účastníka, takto:

I. Výrokem II. a III. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2016 č. j. 64 Co 121/2016-69 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výrok II. a III. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2016 č. j. 64 Co 121/2016-69 se ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 28. 7. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení části v záhlaví citovaného usnesení.

2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

3. Stěžovatel zjistil, že je proti němu vedena exekuce, a to na základě rozsudku Okresního soudu Plzeň - město č. j. 38 C 242/2012-18 ze dne 5. 3. 2013, aniž by se stěžovatel kdy dověděl o tom, že je účastníkem nalézacího řízení. V řízení o žalobě pro zmatečnost byl rozsudek zrušen, a to usnesením Okresního soudu Plzeň - město č. j. 38 C 242/2012-99 ze dne 17. 2. 2015. Usnesení o zrušení rozsudku bylo k odvolání vedlejšího účastníka, potvrzeno usnesením Krajského soudu v Plzni č. j. 18 Co 225/2015-121 ze dne 8. 6. 2015. V následujícím nalézacím řízení vedeném Okresním soudem Plzeň - město stále pod sp. zn. 38 C 242/2012 vzal následně vedlejší účastník svou žalobu zpět a nalézací řízení bylo zastaveno usnesením Okresního soudu Plzeň - město č. j. 38 C 242/2012-176 ze dne 5. 1. 2016.

4. V exekučním řízení vedeném soudní exekutorkou JUDr. Vendulou Flajšhansovou pod sp. zn. 121 EX 7247/13 pro vymožení povinností dle rozsudku Okresního soudu Plzeň - město č. j. 38 C 242/2012-18 stěžovatel dne 26. 4. 2014 mimo jiné navrhl zastavení exekuce z důvodu, že mu exekuční titul nebyl doručen a nemohl se tedy stát řádným exekučním titulem ve smyslu § 40 exekučního řádu. Okresní soud Plzeň - město svým usnesením ze dne 12. 11. 2015 č. j. 79 EXE 1415/2013-50 exekuci zastavil (výrok I.), vedlejšímu účastníkovi (jakožto oprávněnému) uložil nahradit exekutorovi náklady exekuce v částce 7 865 Kč (výrok II.) a dále vedlejšímu účastníkovi uložil nahradit stěžovateli náklady exekučního řízení ve výši 5 935,56 Kč (výrok III.).

5. Na základě odvolání vedlejšího účastníka bylo usnesení o zastavení exekuce změněno ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu, a to ve výrocích o nákladech řízení. Odvolací soud rozhodl o nákladech řízení tak, že exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Výrokem III. byla navíc stěžovateli uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 1 367 Kč.

6. Stěžovatel je toho názoru, že napadenou částí usnesení krajského soudu došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantována čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Je si přitom vědom toho, že se v daném případě jedná o bagatelní věc, ale podle jeho mínění je třeba přihlédnout k sociálním poměrům stěžovatele, který byl až do ledna 2016 dítětem svěřeným do ústavní výchovy. Nepřiznání náhrady nákladů exekučního řízení a uložení povinnosti hradit náklady odvolacího řízení představuje pro stěžovatele nikoli zanedbatelný zásah do jeho majetkových poměrů.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na skutečnost, že zahájení ani zastavení exekuce nezavinil. Exekuce byla zastavena z důvodu zrušení rozsudku v řízení, v němž sám nalézací soud porušil ústavně zaručená práva stěžovatele. Podle mínění stěžovatele je to vedlejší účastník, kdo nese procesní zavinění za zastavení exekuce a je proto povinen nést její náklady. V daném případě vedlejší účastník procesně zavinil nezákonné vedení exekuce tím, že podal návrh na její nařízení, ačkoli nedisponoval pravomocným a vykonatelným exekučním titulem. Nezletilý stěžovatel se přitom proti nezákonně zahájené exekuci bránil za pomoci právního zastoupení a je zřejmé, že náklady účelně vynaložené stěžovatelem na ochranu jeho práv nemohou jít k jeho tíži, ale k tíži vedlejšího účastníka. Podle ustanovení § 89 exekučního řádu hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, kdo zavinil zastavení řízení. Podle stěžovatele to však nebyl on, kdo zavinil zastavení řízení.

8. Stěžovatel dále uvedl, že ze spisů v nalézacím i exekučním řízení je zjevné, že vedlejší účastník při podání návrhu na nařízení exekuce nedbal požadavku náležité opatrnosti, když mu v průběhu nalézacího řízení i ze samotného zrušeného rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. 38 C 242/2012 muselo být známo, že ačkoliv bylo stěžovateli v době vydání rozsudku 15 let, nejednal soud v nalézacím řízení se stěžovatelem, ale pouze s jeho matkou. Stěžovatel se tak před podáním návrhu na nařízení exekuce o rozsudku vůbec nedověděl. Stalo se tak až po zahájení exekuce. V důsledku nesprávného postupu nalézacího soudu mu tak mělo být znemožněno splnit uložené povinnosti dobrovolně před nařízením exekuce. Ústavní stížností napadenou část usnesení krajského soudu považuje stěžovatel za rozpornou s principem spravedlnosti.

9. V souvislosti se svojí ústavní stížností stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2396/13, III. ÚS 170/99, I. ÚS 3143/08 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2497/11.

III.

10. Za Krajský soud Plzeň - město se k ústavní stížnosti vyjádřil soudce - předseda senátu JUDr. Zdeněk Pulkrábek, Ph.D. tak, že v předmětné věci není patrné, jaké řešení z judikatury vyplývá. Jde o situaci, kdy exekuční titul nebyl řádně doručen povinnému, a tedy se nestal vykonatelným, nebo kdy povinnému byla v nalézacím řízení odňata možnost jednat před soudem a exekuční titul byl posléze zrušen pro zmatečnost. (V daném případě byl exekuční titul zrušen, ale správný byl zřejmě závěr, že nebyl doručen povinnému, ač být doručen měl, tudíž se ani nestal vykonatelným). Vina na zastavení exekuce je podle soudce na straně státu, nikoliv na straně účastníků exekuce.

11. Podstatou problému je podle soudce nejasnost ohledně toho, zda v těchto situacích platí objektivní hledisko, podobně jako v nalézacím řízení sporném, anebo subjektivně pojaté hledisko zavinění. Výše jmenovaný soudce provedl ve svém vyjádření k ústavní stížnosti souhrn logických úvah, z nichž při posuzování případu vycházel. Na závěr konstatoval, že v daném případě by bylo možno říci, že má-li se mezi oprávněnou, povinným a exekutorem vybrat osoba, která má k pochybení státu nejblíže, a která má proto jeho důsledky v exekuci nést (a potom se na stát obrátit s regresivním nárokem), tak je to oprávněná, která pochybení státu využila k vedení exekuce.

12. Stěžovatel v replice na uvedené vyjádření krajského soudu konstatoval, že se účastník v podstatě ztotožnil s obsahem ústavní stížnosti.

IV.

13. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky); není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky), a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelem namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

14. Předně je třeba uvést, že si je Ústavní soud dobře vědom té skutečnosti, že se v předmětném případě jedná o bagatelní spor, jenž zpravidla nedosahuje ústavněprávní roviny. V dané věci však nelze odhlédnout od toho, že judikatura v oblasti nákladů exekuce při zastavování řízení není jednotná. To ostatně vyplývá i z příkladně vypracovaného vyjádření soudce JUDr. Zdeňka Pulkrábka Ph.D. S ohledem na výši nákladů řízení přitom není možné, aby na tuto nejednotnost adekvátně reagoval Nejvyšší soud, jehož úkolem je jinak právě sjednocování judikatury nižších soudů. Z důvodu nežádoucího nejednotného rozhodování obecných soudů ve skutkově i právně obdobných sporech tohoto typu, Ústavní soud neodmítl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost z důvodu bagatelní výše předmětu sporu a podrobil stížnostní námitky meritornímu přezkumu.

15. Z ustanovení § 89 exekučního řádu mimo jiné vyplývá, že "Dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil." Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 konstatoval, že východiskem rozhodování o náhradě nákladů exekuce je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo. Je tedy na obecných soudech, aby se touto otázkou zevrubně zabývaly, a to v souvislostech celého případu. Exekučnímu soudu se v zásadě nabízejí tři subjekty, kterým může náklady exekuce uložit k tíži. Jedná se o osobu exekutora, oprávněného a povinného.

16. Z hlediska oprávněného nastává zvláštní situace, neboť tento byl při podávání návrhu na nařízení exekuce nepochybně veden dobrou vírou v právní moc rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. 38 C 242/2012. Jeho postup tak lze považovat za legitimní a nelze mu vytýkat, že uplatňoval svá práva, plynoucí z rozsudku, jež byl následně zrušen mimořádným opravným prostředkem. V důsledku zrušeného pravomocného rozsudku okresního soudu sice oprávněnému nyní žádný právní titul nesvědčí, to však nic nemění na skutečnosti, že v okamžiku podání byl jeho návrh zcela legitimní.

17. Vzhledem k tomu, že došlo ke zrušení exekučního titulu, na jehož podkladě měla být samotná exekuce vedena, nelze náklady exekučního řízení spojovat ani s osobou "povinného". Tomu může být povinnost ukládána jen na základě pravomocného soudního rozhodnutí, které však de iure neexistuje. V tomto směru lze výrok II. a III. považovat za rozporný s právem na spravedlivý proces, jež je stěžovateli garantován čl. 36 odst. 1 Listiny, s čl. 11 odst. 1, jakož i s čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Ústavní soud v minulosti dovodil (srov. nález sp. zn. II. ÚS 594/10), že v případě, kdy povinný zná obsah vykonatelného (byť později zrušeného) rozhodnutí, je jeho povinností nezasahovat do pravomocně zjednaného právního stavu a uloženou povinnost splnit. V projednávaném případě se však jedná o věc odlišnou, kdy se povinný dověděl o uložené povinnosti až v okamžiku, kdy byla exekuce zahájena. Nelze tak na něm spravedlivě požadovat, aby nesl náklady spojené s vymáháním dlužné částky (stěžovatel neměl reálnou možnost splnit uloženou povinnost dobrovolně).

18. Nastává zde tedy specifická situace, kdy náklady exekuce nelze klást k tíži ani opravnému a ani povinnému. Pochopitelně zde přichází do úvahy ještě osoba exekutora, nicméně ani ten nijak nepochybil, když v mezích zákona vykonával pravomoc státem na něj přenesenou a který ve své podstatě nemohl jednat jinak.

19. Podle náhledu Ústavního soudu je třeba se zabývat důvodem zastavení exekuce. Již odvolací soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na to, že zavinění na zastavení exekuce je primárně na straně státu. Exekuce byla sice zahájena v době, kdy podkladové rozhodnutí bylo pravomocné, ovšem v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost neobstálo a bylo zrušeno. Za tohoto stavu věci by to měl být právě stát, kdo ponese náklady spojené se zrušením pravomocného rozhodnutí. S touto situací však exekuční řád a ani občanský soudní řád nepočítá a proto exekučnímu soudu nezbude, než aby náklady exekuce uložil k tíži některému z účastníků, který se bude moci jejich náhrady následně domáhat podle zákona č. 82/98 Sb. Ústavní soud v minulosti již judikoval, že na oprávněného by povinnost k náhradě nákladů exekuce měla být přenášena pouze ve výjimečných případech. Nicméně s ohledem na sílu procesního postavení, jeví se býti právě oprávněný osobou, pro niž bude nejsnazší se svého práva na státu domoci. Zde se Ústavní soud shoduje se závěry, které ve svém vyjádření učinil JUDr. Zdeněk Pulkrábek, Ph.D. - viz bod 11 shora.

20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a výrok II. a III. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2016 č. j. 64 Co 121/2016-69 zrušil.

Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 4. ledna 2017

Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu

Vydáno: 04. January 2017
Vloženo: 06. February 2017