JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 2283/17

Odškodnění za pracovní úraz a příčinná souvislost v případě pooperačních komplikací

Právní věty

Nejsou k dispozici

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců
Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti 1. L. H., 2.
P. H., a 3. V. H., všech zastoupených JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, se sídlem
Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2017 č. j. 21
Cdo 5452/2016-382 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2016 č. j. 49
Co 9/2014-347, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků
řízení a ROSTĚNICE, a. s., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2017 č. j. 21 Cdo 5452/2016-382
a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2016 č. j. 49 Co
9/2014-347 bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu a na
spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na
uspokojivé pracovní podmínky podle čl. 28 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2017 č. j. 21 Cdo 5452/2016-382 a
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2016 č. j. 49 Co 9/2014-
347 se ruší.

O d ů v o d n ě n í :
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. července 2017,
stěžovatelé podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“)
a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o Ústavním soudu“), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených
rozhodnutí. Stěžovatelé namítali, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich
právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“) a došlo i k porušení principu demokratického právního státu,
založeného na úctě k právům a svobodě člověka a občana ve smyslu čl. 1 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu ve Vyškově (dále jen
„okresní soud“) sp. zn. 7 C 278/2011 vyplývá, že poškozený V. H. (dále jen
„poškozený“) utrpěl dne 25. srpna 2008 vážný pracovní úraz. Podle znaleckého
posudku měl poškozený nárok na vyplacení 1 071 000 Kč za ztížení společenského
uplatnění, Česká pojišťovna, a. s., si nechala vypracovat jiný znalecký posudek
a vyplatila poškozenému částku 707 460 Kč a 9 160 Kč za znalecký posudek.
3. Dne 26. srpna 2011 podal poškozený proti žalované ROSTĚNICE, a. s. (dále
jen jako „vedlejší účastník řízení“), žalobu na náhradu škody z pracovního úrazu
s návrhem na zaplacení částky ve výši 3 363 540 Kč s příslušenstvím. Dne 13. září 2011
poškozený zemřel.
4. Okresní soud rozhodl usnesením ze dne 10. února 2012 č. j. 7 C 278/2011-43
tak, že namísto žalobce (poškozeného) bude v řízení pokračovat se stěžovateli jako
žalobci. Usnesením ze dne 24. února 2012 č. j. 7 C 278/2011-49, ve spojení s opravným
usnesením ze dne 27. dubna 2012 č. j. 7 C 278/2011-71, okresní soud připustil
přistoupení vedlejšího účastníka do řízení České pojišťovny, a. s., na straně vedlejšího
účastníka řízení. Usnesením ze dne 17. července 2012 č. j. 7 C 278/2011-102 okresní
soud řízení v částce 3 000 000 Kč, týkající se mimořádného zvýšení ztížení
společenského uplatnění, zastavil, a to z důvodu zpětvzetí ze strany stěžovatelů.
Stěžovatelé současně požadovali doplatek základního bodového ohodnocení ztížení
společenského uplatnění a prvá stěžovatelka požadovala jednorázové odškodnění
za smrt ve výši 240 000 Kč a náklady na přizpůsobení koupelny ve výši 88 304 Kč.
5. Okresní soud rozhodl rozsudkem ze dne 13. června 2013 č. j. 7 C 278/2011-
235 tak, že vedlejšímu účastníkovi řízení uložil povinnost zaplatit:
a) prvé stěžovatelce na ztížení společenského uplatnění částku 61 680 Kč s přísl.,
na jednorázovém odškodnění za smrt částku 240 000 Kč s přísl. a na věcné škodě částku
88 304 Kč s přísl.
b) druhému stěžovateli na ztížení společenského uplatnění částku 61 680 Kč s přísl.,
c) třetímu stěžovateli na ztížení společenského uplatnění částku 61 680 Kč s přísl.
Návrh, aby vedlejší účastník řízení byl povinen zaplatit jednotlivým stěžovatelům
na ztížení společenského uplatnění další částky ve výši 59 500 Kč s přísl., byl zamítnut.
Vedlejšímu účastníkovi řízení byla uložena povinnost nahradit stěžovatelům
na nákladech řízení částku 139 266 Kč a České republice zaplatit do pokladny
okresního soudu na nákladech zálohovaných státem částku 17 680 Kč.
6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání Česká pojišťovna, a. s.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací nechal ve věci vypracovat revizní znalecký
posudek a rozsudkem ze dne 29. června 2016 č. j. 49 Co 9/2014-347 rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žaloba, v níž se jednotliví stěžovatelé domáhali zaplacení
částek 61 680 Kč s přísl., se zamítá. Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, každý ze stěžovatelů je
povinen zaplatit České republice – okresnímu soudu na náhradě nákladů řízení částku
5 893,33 Kč a odvolacímu soudu částku 12 701,33 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru,
že zánětlivé onemocnění měkkých tkání krku v prostoru mezi krční páteří a zadní
stěnou hltanu s následným šířením zánětlivého procesu do páteřního kanálu
a vytvořením tzv. epidurálního míšního abscesu, způsobené zlatým stafylokokem, bylo
zcela samostatnou příčinou poškození zdraví poškozeného.
7. Stěžovatelé napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Nejvyšší soud
usnesením ze dne 20. dubna 2017 č. j. 21 Cdo 5452/2016-382 podané dovolání odmítl
podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné ve smyslu § 237 o. s. ř.
a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.

II.
Argumentace stěžovatelů
8. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nejprve zrekapitulovali průběh řízení. Uvedli,
že poškozený utrpěl dne 25. srpna 2008 pracovní úraz – zlomeninu pánve a rupturu
močové trubice a to tak, že při demontáži zadního kola od traktoru ze zadní nápravy
opatřené dvojmontážním kolem, došlo k vypadnutí kola o hmotnosti cca 500 kg na
poškozeného. Zlomenina byla řešena tzv. osteosyntézou, tj. kostní operací v podobě
umístění kovové dlahy do oblasti stydké kosti a jejím upevnění celkem 4 šrouby ke
kostem a v zavedení zpevňujícího šroubu do kosti křížové a kosti kyčelní. Do konce
prosince 2008 chodil poškozený o dvou berlích, ovšem následně se léčení
zkomplikovalo zlomením předmětné dlahy v pánvi – v oblasti stydké kosti. K vyjmutí
zlomené dlahy došlo dne 26. května 2009 v Úrazové nemocnici v Brně. Při operaci
došlo k odstranění 4 šroubů a 2 hlavních fragmentů dlahy a kanálem před symfýzou byl
odstraněn interfragment. Dne 2. června 2009 byla pro hematom v ráně a pro sekreci
z rány provedena revize, rozpuštění rány. Dne 3. června 2009 došlo ke zhoršení
hybnosti poškozeného. Ode dne 4. června 2009 byl poškozený hospitalizován ve
Fakultní nemocnici U svaté Anny v Brně s diagnózou absces epidurálně
a prevertebrálně v rozsahu obratlů C2-6 se svalovou dysfonií s progresí
do kvadruplegie. Byla provedena kontrolní vyšetření, a to chirurgické, mikrobiologické
a ORL a poškozený podstoupil operační zákrok – somatectomie C4,5, evaluace i drenáž
abscesu, včetně stabilizace titanovou dlahou. Dne 19. června 2009 byl poškozený
přeložen zpět do Úrazové nemocnice v Brně, kde byl hospitalizován do 6. října 2009
a poté byl přeložen do Rehabilitačního ústavu Hrabyně, ovšem jeho zdravotní stav se
nadále zhoršoval v důsledku dechových obtíží. Proto byl dne 20. října 2009 přeložen
do Slezské nemocnice v Opavě, kde byl hospitalizován do 22. října 2009 a opětovně
přeložen do Rehabilitačního ústavu Hrabyně. Zde setrval do 28. ledna 2010,
přičemž v průběhu rehabilitačního pobytu byl několikrát ošetřován ve Slezské
nemocnici v Opavě (hospitalizace od 23. listopadu 2009 do 4. prosince 2009 a od
19. ledna 2010 do 20. ledna 2010). Od 1. března 2010 do 28. května 2010 byl
hospitalizován na chirurgickém oddělení Nemocnice Vyškov, když u něj nastala
dekubitální sepse sdružená s uroinfektem a ve dnech 12. dubna 2010 a 4. května 2010
byla provedena operativní plastika dekubitu. Od 25. července do 22. srpna 2010 byl
poškozený opět hospitalizován na chirurgickém oddělení Nemocnice Vyškov, přičemž
dne 28. července 2010 proběhl další operační zákrok v důsledku hnisavé retence pod
lalokem plastiky. Od 11. září 2010 do 13. září 2010 byl hospitalizován na interním
oddělení Nemocnice Vyškov pro hemoragický šok, nehojící se dekubity a kvadruplegii,
přičemž dne 13. září 2011 nastal exitus. Jako diagnóza exitu byla uvedena
Bronchopneumonia hypostatica.
9. V soudním řízení bylo mezi účastníky sporné, zda ke zhoršení zdravotního
stavu poškozeného a jeho následnému úmrtí, došlo v příčinné souvislosti s pracovním
úrazem ze dne 25. srpna 2008.

10. Soud prvního stupně ustanovil soudní znalkyni MUDr. S. Duchaňovou,
odvětví soudní lékařství, s přibráním konzultanta z odvětví neurologie. Tato znalkyně
shledala z lékařského hlediska souvislost mezi předmětným pracovním úrazem
a následným zlomením dlahy a vznikem abscesu v oblasti krční míchy. Znalkyně
uvedla, že jako nepravděpodobnější variantu shledává šíření zánětu tzv. krevní cestou.
Soud prvního stupně tedy po provedeném dokazování dospěl k závěru, že je dána
příčinná souvislost mezi zhoršením zdravotního stavu včetně následného úmrtí
poškozeného a předmětným pracovním úrazem.
11. Odvolací soud nechal vypracovat revizní znalecký posudek, který
vypracoval Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (dále jen „znalecký
ústav“) dne 20. dubna 2016. Znalecký ústav uvedl, že nejpravděpodobnější příčinou
vzniku míšního hematomu je zavlečení infekčního agens krevní cestou a dále uvedl,
že vidí zásadní spojitost v řetězci úraz – operace – komplikace (zlomenina dlahy) –
extrakce kovového materiálu, a to vše za hospitalizace. Pravděpodobnost, že by se u
poškozeného rozvinul stejný absces v míšním kanálu bez úrazu a operací je
nesrovnatelně menší. Znalecký ústav dále dospěl k závěru, že v posuzovaném případě
jde o tzv. příčinnou souvislost zprostředkovanou nenadálou komplikací (hematogenní
epidurální absces), který byl podmíněn primárním úrazem pánve, nutností jeho
operativní léčby, rozvojem nenadálé komplikace této léčby v druhé době (prasknutí
dlahy) a následnou nutnou reoperací.
12. Stěžovatelé mají za to, že tímto závěrem znaleckého ústavu byla prokázána
příčinná souvislost z lékařského hlediska mezi primárním pracovním úrazem
poškozeného, včetně následných komplikací v podobě kvadruplegie, inkontinence,
poúrazového psychosyndromu a ochrnutí levé poloviny bránice a rovněž mezi
následným úmrtím poškozeného.
13. I přesto jak odvolací, tak i dovolací soud dospěl k právnímu závěru, že není
dána příčinná souvislost mezi vznikem abscesu v oblasti krční míchy poškozeného po
operaci, kdy mu byla vyjmuta prasklá dlaha, a rovněž mezi jeho následným úmrtím
a předmětným pracovním úrazem.
14. Podle názoru stěžovatelů odvolací soud si nesprávně vyložil závěry
revizního znaleckého posudku, přestože oba ve věci vypracované znalecké posudky
příčinnou souvislost – skutkovou potvrzují.
15. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že právní hodnocení a výklad
provedený ve věci odvolacím soudem vybočil z mezí hlavy páté Listiny, jakož i
z principů ovládajících demokratický právní stát. Stěžovatelé mají za to, že odvolací
soud neučinil adekvátní právní posouzení příčinné souvislosti, když se řádně a podrobně
nezabýval celým obsahem revizního znaleckého posudku. Dovolací soud pak bez
dalšího uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je stran zhodnocení příčinné souvislosti,
v souladu s judikaturou dovolacího soudu, což však podle názoru stěžovatelů
neodpovídá skutečnosti. Proto stěžovatelé dovolacímu soudu vytýkají neoprávněné
odmítnutí podaného dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu
s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, jak je v usnesení Nejvyššího soudu tvrzeno.
Podle názoru stěžovatelů jsou napadená rozhodnutí překvapivá a trpí prvkem libovůle.
V této souvislosti stěžovatelé odkázali na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
30. září 2003 sp. zn. 25 Cdo 1062/2002, ze dne 26. února 2008 sp. zn. 21 Cdo
1508/2007 a ze dne 31. července 2014 sp. zn. 25 Cdo 1628/2013 a na nález Ústavního
soudu ze dne 20. srpna 2014 sp. zn. I. ÚS 173/13 (N 156/74 SbNU 333) a usnesení
ze dne 12. srpna 2008 sp. zn. I. ÚS 1919/08 (U 10/50 SbNU 451).

III.
Vyjádření k ústavní stížnosti a replika
16. Ústavní soud vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se
k ústavní stížnosti vyjádřili.
17. Nejvyšší soud ve svém vyjádření z 9. dubna 2018 uvedl, že v dovolání
označenou otázku (zda se měla aplikovat teorie přerušení příčinné souvislosti)
posuzoval jako otázku právní, nikoliv skutkovou, nicméně dospěl k závěru, že právní
posouzení odvolacího soudu odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu. Tato
judikatura vychází z toho, že příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů
odpovědnosti za škodu je dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu
věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků adekvátním následkem protiprávního
úkonu či škodní události. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti,
je objektivní předvídatelnost škodního následku. K přerušení příčinné souvislosti
dochází jen za situace, kdy nová okolnost působila jako rozhodující příčina, která
způsobila vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Podle obsahu spisu
přitom z výslechu znalce vyplynulo, že v prosinci 2008 byl zdravotní stav poškozeného
již stabilizován a žádná lékařská vyšetření nenasvědčovala, že by mohlo u poškozeného
dojít ke komplikacím. Odvolací soud podle názoru dovolacího soudu správně dovodil,
že nebylo podstatné, z jakých příčin vznikla u poškozeného infekce, protože z hlediska
adekvátní příčinné souvislosti nemohl zaměstnavatel takový následek předvídat, a proto
za něj nemůže odpovídat a to přesto, že pracovní úraz vytvořil podmínky pro rozvoj
infekce (nešlo ale o obvyklý chod věcí). Dovolací soud má z výše uvedených důvodů
za to, že ústavní stížnost by měla být odmítnuta.
18. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 23. března 2018 plně odkázal
na obsah odůvodnění svého rozsudku.
19. Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 20. března 2018 uvedl,
že podle jeho názoru se odvolací soud v této věci vypořádal se všemi skutečnostmi
a dospěl ke správnému závěru, že žaloba není důvodná. Vedlejší účastník řízení má
za to, že správně rozhodl i dovolací soud a napadenými rozhodnutími nedošlo
k porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelů a tato napadená rozhodnutí nejsou
překvapivá a ani netrpí prvkem libovůle. Proto vedlejší účastník řízení navrhl,
aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
20. Stěžovatelé ve své replice k podaným vyjádřením, doručené Ústavnímu
soudu dne 23. dubna 2018, zdůraznili, že Nejvyšší soud při svém rozhodování
o příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem poškozeného a následnými
komplikacemi zcela pominul ustanovení § 271u zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce,
ve znění pozdějších předpisů. V tomto ustanovení je upravena změna poměrů
u poškozeného a toto ustanovení se podle názoru stěžovatelů vztahuje i k podstatnému
zhoršení zdravotního stavu poškozeného v příčinné souvislosti s původním úrazem,
k čemuž u poškozeného došlo. To potvrdily i závěry znaleckých posudků,
které z hlediska lékařské odbornosti stanovily, že s vysokou pravděpodobností je dána
příčinná souvislost mezi pracovním úrazem, zlomením dlah v místě původního úrazu
a abscesem v oblasti krční míchy, přičemž druhý znalecký posudek uvádí,
že pravděpodobnost, že by se u poškozeného rozvinul stejný absces v míšním kanálu
bez úrazu a operací je nesrovnatelně menší. Podle názoru stěžovatelů je zcela obvyklé,
že i po ustálení zdravotního stavu po původním úrazu dojde ke zhoršení zdravotního
stavu a vzniku nových trvalých následků resp. rozšíření ztížení společenského
uplatnění.
21. Stěžovatelé rovněž vyjádřili nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu,
že z hlediska adekvátní příčinné souvislosti nemohl zaměstnavatel takový následek
předvídat, a proto za něj nemůže odpovídat. Podle tvrzení stěžovatelů je zaměstnavatel
povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo majetkovou újmu vzniklou pracovním
úrazem, a to i když dodržel (myšleno zaměstnavatel) povinnosti vyplývající z právních
a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud se
odpovědnosti zcela nebo zčásti nesprostí, přičemž důvody zproštění jsou taxativně
vymezeny v zákoníku práce. Podle názoru stěžovatelů žádný z těchto důvodů pro
zproštění v tomto případě nenastal, odpovědnost zaměstnavatele za škodu (újmu)
způsobenou zaměstnanci v příčinné souvislosti s pracovním úrazem je odpovědností
objektivní a v tomto případě je dána v plném rozsahu, a to i při zhoršení zdravotního
stavu.

IV.
Procesní podmínky řízení
22. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní
stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu
projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až
§ 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé
vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1
zákona o Ústavním soudu).

V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
23. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že není zásadně oprávněn
zasahovat do rozhodovací činnosti soudů obecných, neboť není vrcholem jejich
soustavy (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Současně ve svých četných rozhodnutích
zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního
práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce
[srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Důvod ke
zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly
v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly
podkladu, pokud by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně
zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo
nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění
[srov. nálezy ze dne 27. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425) či
ze dne 27. února 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275)].
24. Ústavní soud však na druhé straně uvedl, že výklad a následná aplikace právních
předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí
z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát,
a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To je právě případ
stěžovatelů.
25. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním
a zákonném procesně právním a hmotněprávním rámci. Procesně právní rámec
představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36
a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást
práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1
Ústavy), a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky
odůvodnit, a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění
musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na
straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu
v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné
možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto
rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy
[srov. nálezy ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a ze dne
13. března 2017 sp. zn. I. ÚS 2750/16 ].
26. V relaci k náhradám škod na zdraví je Ústavní soud opakovaně
přinejmenším zdrženlivý ve svých závěrech, v jaké konkrétní výši by měla být
poškozené osobě náhrada za ztížení společenského uplatnění přiznána. Ústavní soud
musí při posuzování těchto obtížných a lidsky citlivých případů ponechat obecným
soudům prostor k úvaze, jak při odškodnění postupovat. Nelze však zcela abstrahovat
od požadavku, aby byla přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění
založena na objektivních a rozumných důvodech a aby byla zachována proporcionalita
(přiměřenost) ve vztahu mezi způsobenou zdravotní újmou a přiznanou peněžní
částkou. Veřejná kontrola nad obecnými soudy předpokládá mimo jiné transparentnost
jejich rozhodování. Nejde jen o výši částky náhrady za ztížení společenského uplatnění,
ale také o přesvědčivost a předvídatelnost procesního postupu, jímž k posouzení nároku
a jeho výše dospěly [srov. nález ze dne 1. srpna 2016 sp. zn. II. ÚS 46/16 (N 141/82
SbNU 257)].
27. Ústavní soud již mnohokráte a opakovaně vyložil, jaká je jeho přezkumná
pozice při posuzování průběhu důkazního řízení a hodnocení jeho výsledků. Může jen
znovu konstatovat, že v zásadě ponechává obojí obecným soudům, jak deklaroval
v nálezu ze dne 1. února 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41). Během
dokazování však nelze vyloučit výskyt procesních vad, jež za předpokladu intenzity
dosahující úrovně ústavněprávního přezkumu nemohou uniknout jeho pozornosti.
Patří k nim i kolize obsahu důkazů, resp. důkazních zjištění a jejich formulace
v odůvodnění rozhodnutí s právními závěry, které jsou na základě důkazní materie
vyvozovány. Účastníci řízení mají základní právo na spravedlivý proces, mají právo
na transparentní, důkazně kompletní a přesvědčivý průběh řízení, a tedy i na to,
že zazní-li při dokazování závažné skutečnosti, soud se s nimi musí náležitě vypořádat
[nález ze dne 26. srpna 2015 sp. zn. I.ÚS 3253/13 (N 157/78 SbNU 359)].
28. Ústavní soud v nálezu ze dne 20. srpna 2014 sp. zn. I. ÚS 173/13 (N 156/74
SbNU 333) ve věci důkazního standardu pro vyslovení neplatnosti právního úkonu pro
duševní poruchu jednající osoby uvedl, že je nutno reflektovat, že žádné skutkové
okolnosti, které již odezněly, nelze následně, ex post, prokázat s absolutní jistotou.
Vždy půjde o otázku určité míry pravděpodobnosti. Absolutní jistota je tedy důkazní
standard, který není možno v soudním řízení aplikovat, neboť by při tom důkazní
břemeno prakticky nebylo možno unést (bod 30). Vyžadování, aby skutkový závěr mohl
být učiněn „zcela jednoznačně“ a „bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti“ je
skutečně až na hranici nemožnosti takového prokázání. „Zcela jednoznačně“ naznačuje,
že nemůže být myslitelný žádný jiný závěr a „bez jakéhokoliv náznaku
pravděpodobnosti“ je již explicitním ekvivalentem stoprocentní jistoty. Avšak
absolutní, stoprocentní jistoty, jak bylo právě řečeno, dosáhnout nelze a nelze ji
vyžadovat ani v trestním právu.
29. Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal z pohledu porušení
ústavně zaručených základních práv a svobod, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost
je důvodná. Ústavní soud přisvědčil argumentaci stěžovatelů, podle níž jsou rozhodnutí
Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu v části, týkající se nároku na odškodnění
ztížení společenského uplatnění, neakceptovatelná.
30. Je třeba rozlišovat různé druhy příčinné souvislosti, jednou příčinnou
souvislostí je ta metafyzická a básnická, kde vše souvisí se vším, kde mávnutí motýlích
křídel na jednom konci světa způsobilo tajfun na konci druhém.
31. Jiným typem příčinné souvislosti je souvislost medicínská, odborná.. V
posuzovaném případě je tato souvislost navýsost pravděpodobná, pracovní úraz měl za
následek nutnost při léčbě použít kovovou dlahu, její prasknutí mělo za následek
nutnost jejího vynětí, v důsledku oslabení organizmu poškozeného úrazem a reoperací
došlo k rozvoji infekce způsobené zlatým stafylokokem a posledním následkem bylo
ochrnutí poškozeného a jeho smrt. Pravděpodobnost takové příčinné souvislosti se blíží
jistotě, o jejíž existenci se nedá rozumně pochybovat. Z hlediska judikatury Ústavního
soudu je taková míra pravděpodobnosti postačující.
32. Dalším typem příčinné souvislosti je příčinná souvislost z hlediska právního,
která je jednou z podmínek vzniku odpovědnosti za újmu. Teorie adekvátní příčinné
souvislosti je postavena na subjektivním principu a jejímu použití pro případy
občanskoprávní odpovědnosti za zavinění není co vytknout. Jejím jiným vyjádřením je
úvaha, že zavinění se neposuzuje jen ve vztahu k protiprávnímu jednání a vzniklému
následku (újmě), ale i k příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. Tam, kde je
vznik újmy důsledkem protiprávního jednání, ale v důsledku tak netypického,
neobvyklého zřetězení příčin a následků, že je škůdce nemohl předvídat, nelze
dovozovat vznik odpovědnosti. Obdobně byla upravena odpovědnost za škodu
v obchodním právu, když se hradila jen škoda předvídatelná. K použití teorie adekvátní
příčinné souvislosti na případy objektivní odpovědnosti je však třeba přistupovat
obezřetně.
33. Důvody pro to, aby v některých případech zákonodárce upravil vznik
odpovědnosti za újmu na objektivním nebo dokonce absolutním principu, mohou být
různé. Patří mezi ně přísná odpovědnost některých subjektů za výsledek jejich činnosti,
nebo zvýšená ochrana některých ohrožených subjektů.
K tomu, aby obecný soud přistupoval ke zkoumání příčinné souvislosti mezi
pracovním úrazem a vznikem újmy pečlivě a obezřetně, totiž vedou i specifické
ústavněprávní důvody, neboť ochrana pracovních podmínek zaměstnance a důsledků
nepříznivých pracovních podmínek vyplývá přímo z ústavního pořádku, byť pod
výhradou zákona (čl. 41 Listiny). Čl. 28 Listiny zaručuje zaměstnancům právo na
spravedlivou odměnu a na uspokojivé pracovní podmínky s tím, že podrobnosti stanoví
zákon. Při výkladu pojmu „uspokojivé pracovní podmínky“ je třeba postupovat
systematicky. Jestliže Čl. 29 odst. 1 Listiny poskytuje ve srovnání s ostatními
zaměstnanci zvýšenou ochranu zdraví ženám, mladistvým a osobám zdravotně
postiženým, je zjevné, že jistou základní ochranu zdraví musí Listina zaručovat všem
zaměstnancům. Původní návrh Listiny, jehož navrhovatelem byla SNR (FS tisk 330) byl
podstatně podrobnější: „Zamestnanci majú právo na spravedlivé a uspokojivé pracovné
podmienky. Zákon zabezpečuje najmä … c) ochranu bezpečnosti a zdravia pro práci
…“ ČNR však navrhla (FS tisk 331) formulaci stručnější a obecnější, lépe odpovídající
základnímu charakteru Listiny. Z průběhu legislativního procesu však nelze soudit, že
by konečné znění Listiny mělo zaručovat práva zaměstnanců v omezenějším rozsahu.
Pod obecný pojem „uspokojivé pracovní podmínky“ je třeba tedy zahrnout jejich
jednotlivé součásti, jako jsou ochrana proti svévolnému propouštění, ochrana
bezpečnosti a zdraví při práci, stanovení maximální pracovní doby, práva na přiměřený
odpočinek po práci či právo na minimální placenou dovolenou na zotavenou. Právo
pracovníka na pracovní podmínky respektující jeho zdraví, bezpečnost a důstojnost je
zakotveno též v Článku 31 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie. Součástí
ústavního pořádku je také Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních
právech OSN, publikovaný pod č. 120/1976 Sb., který v Čl. 7 písm. b) uznává právo
každého člověka na bezpečné a zdravotně nezávadné pracovní podmínky. Jestliže je
součástí základních práv zaručených Listinou též právo na bezpečnost a ochranu zdraví
při práci, musí být součástí těchto práv i nárok zaměstnance na satisfakci, jestliže utrpí
újmu na svém zdraví v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Touto
satisfakcí je jeho právo na odčinění způsobené újmy. Právo zaměstnanců na odškodnění
pracovních úrazů našlo svůj výraz v Úmluvě o odškodnění pracovních úrazů (č. 17),
přijaté generální konferencí Mezinárodní organizace práce již 10. Června 1925 a
publikované pod č. 437/1990 Sb. Podle 4l. 1 této úmluvy „Každý členský stát
Mezinárodní organizace práce, který ratifikuje tuto úmluvu, se zavazuje zajistit, že
osoby, které utrpěly pracovní úraz, nebo osoby na nich závislé, budou odškodněny za
podmínek, rovnajících se přinejmenším těm, které stanoví tato úmluva.“ Z Čl. 11 této
úmluvy pak vyplývá závazek států zakotvit ve svém vnitrostátním zákonodárství taková
ustanovení, která za všech okolností v případě platební neschopnosti zaměstnavatele
zajistí placení odškodnění osobám utrpěvším pracovní úraz nebo v případě smrti
osobám na nich závislým.
34. Objektivní odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úraz a nemoc z povolání
je jedním z odrazů takové zvýšené odpovědnosti za zdraví a život zaměstnance, kterážto
odpovědnost vyplývá z Listiny a z výše uvedených mezinárodních závazků.
Do příslušných ustanovení pracovního práva se tak promítá zaručené právo
zaměstnance na ochranu zdraví a uspokojivé pracovní podmínky. Dalším projevem této
zvýšené ochrany je i princip zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele, které se
vztahuje na úrazy a nemoci z povolání, který zaručuje, že újma na zdraví bude
zaměstnanci uhrazena i v případě platební neschopnosti zaměstnavatele (vyhláška č.
125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti
zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění
pozdějších předpisů).
35. V případě objektivní odpovědnosti musí soudy bedlivě zvážit, zda je důvod
k závěru, že z hlediska právního má být na otázku příčinné souvislosti nahlíženo jinak,
než z hlediska medicínského. Jinak řečeno, jestliže v případě pracovního úrazu nebo
nemoci z povolání je z hlediska lékaře souvislost mezi úrazem nebo nemocí
a konečným zdravotním stavem zaměstnance zjevná, musí existovat zvláště dobré
důvody pro to, aby tomu tak nebylo i z hlediska soudce.
36. Je nepochybné, že tomu bude tak, jestliže do řetězce příčinné souvislosti
vstoupí jednání jiného subjektu, které může založit jeho odpovědnost, jako je tomu
v případě, kdy léčba onemocnění nebo úrazu je provedena postupem non lege artis, což
však v posuzovaném případě nebylo ani tvrzeno. Obdobně by tomu bylo v případě,
že by do tohoto řetězce příčinné souvislosti vstoupila vis maior, jako je živelná pohroma
nebo občanské nepokoje, které by běžnou léčbu znemožnily. Zdravotní komplikaci
vzniklou při léčbě pracovního úrazu za vis maior považovat nelze.
37. Krajský soud v Brně učinil závěr o „přerušené příčinné souvislosti“
unáhleně. Za situace, kdy znalecké posudky byly pro výsledek sporu klíčovým
důkazem, s odůvodněním se vypořádal ve třech větách na str. 9 svého rozhodnutí s tím,
že „…skutečnost, zda se zlatý stafylokok dostal do těla poškozeného operační ranou
v oblasti pánve či jinou cestou je nerozhodná, protože zaměstnavatel nemůže
v souvislosti s pracovním úrazem odpovídat za škodu způsobenou např. podceněním
taktiky operace nebo jinými objektivními okolnostmi, atd.“ Přitom ze znaleckých
posudků i výpovědi znalce, při jednání před odvolacím soudem dne 22. června 2016,
když uvedl, „že na závěrech uvedených v posudku ohledně příčinné souvislosti mezi
úrazem a poškozením páteře poškozeného a jeho následným úmrtím setrvává s tím, že
pravděpodobnost, že by se stejný absces míšního kanálu rozvinul sám od sebe, je velmi
malá“, je zjevné, že nebýt úrazu, nebylo by operace. Nebýt operace, tak by poškozený
neonemocněl zlatým stafylokokem. Nebýt infekce, tak nezemřel. Příčinná souvislost –
úraz – operace – infekce – smrt je zde zcela zřejmá.
38. V průběhu provedeného řízení nebylo zjištěno žádné podcenění taktiky
operace ani jiná objektivní okolnost, která by náhle „zvenku“ vstoupila do řetězce příčin
a následků. Infekci zlatým stafylokokem nelze považovat za „vnější“ objektivní
skutečnost, je to poměrně obvykle se vyskytující komplikace při operativní léčbě úrazů.
Vedlejší účastník řízení přitom ani netvrdil, ani neprokazoval žádný liberační důvod
uvedený v § 367 zákoníku práce, svoji obranu opřel o výklad příčinné souvislosti.
39. Adekvátní závěry však v odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu
v Brně chybí. Odvolací soud se tak bude muset v dalším řízení vypořádat s posouzením,
resp. hodnocením i ve vzájemné relaci obsahu provedených důkazů a po celkovém
zhodnocení skutkového stavu z hlediska příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem
a nepříznivým následkem na zdraví poškozeného, s prokázáním příčinné souvislosti
mimo rozumnou pochybnost, jakož i v požadované míře přesvědčivosti
a pravděpodobnosti tak, jak to plyne z provedených důkazů.
40. Pochybení odvolacího soudu pak nenapravil ani Nejvyšší soud, když ve
svém rozhodnutí se dovolává tří rozhodnutí, která se týkají podstatně jiných případů
(vznik škody zaplacenými náklady exekuce v důsledku vypracování nesprávných
daňových přiznání; poškození vozidla; poškození vozovky), a čtvrtým rozsudkem,
vydaným ve věci endoskopického zákroku, po němž došlo k závažným zdravotním
komplikacím, jež nakonec vedly k úmrtí, a jeho argumentace je tak zcela nepřiléhavá.
Tak ani dovolací soud nedostál své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody
stěžovatelů (čl. 4 Ústavy), neboť i dovolací řízení je nedílnou součástí ústavního rámce
pravidel spravedlivého procesu a dovolací soud je tedy za každé situace povinen chránit
základní práva a svobody jednotlivce, což však neučinil. Nejvyšší soud v posuzovaném
případě nesprávně posoudil přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se odchýlil
od některých východisek, z nichž vychází judikatura Ústavního soudu, vážící se
k otázkám náhrady za ztížení společenského uplatnění.
41. Vzhledem k tomu, že v řízení před obecnými soudy nebyly dodrženy
principy řádného procesu, popsané vady založily ústavněprávní rozměr případu,
který byl na základě ústavní stížnosti posuzován, a úkolem Ústavního soudu není
skutkové a právní objasnění věcí, patřících do pravomoci obecných soudů, Ústavní soud
dospěl k závěru, že postupem Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu bylo
porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1
Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
42. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm.
a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3
písm. a) stejného zákona napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud ústní jednání ve věci
nenařizoval, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44
zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 28. srpna 2018

Tomáš Lichovník
předseda senátu

Vydáno: 28. August 2018
Vloženo: 04. October 2018