JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 2276/08

K postoupení pohledávky

Právní věty

  1. Změna osoby oprávněné přijmout plnění se váže na oznámení postupitele dlužníkovi, že došlo k postoupení pohledávky; tyto účinky nastanou i tehdy, jestliže k cessi nedošlo vůbec nebo smlouva o postoupení byla neplatná. Proto je pro dlužníka nerozhodné, zda k postoupení pohledávky ve skutečnosti došlo. Pro dlužníka je podstatné, zda postupovaný dluh existuje, ale není jeho věcí, kdo jej vymáhá; má jej splnit podle pokynů věřitele. Otázku, zda k postoupení došlo a zda postoupení bylo platné, lze řešit jenom ve sporu mezi postupitelem a postupníkem.

  2. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia v rozsudku ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, publikovaném pod R 61/2010, v návaznosti na svou předchozí judikaturu formuloval tento právní názor: "Oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá (s výjimkou případů uvedených v § 525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu /zhoršení/ jeho právního postavení) vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky." V odůvodnění Nejvyšší soud vyložil, že ke změně v osobě věřitele může dojít pouze na základě platné smlouvy o postoupení pohledávky. Otázka platnosti této smlouvy je však nerozhodná z hlediska účinku splnění dluhu postupníkovi, oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel. Za této situace, kdy dlužník není oprávněn dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení pohledávky, zaniká jeho závazek splněním i v případě, že smlouva o postoupení pohledávky z jakéhokoliv důvodu neexistuje (R 16/2004, R 78/2005).

  3. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu se přiklonil k závěru, že taková námitka (s výjimkou důvodů neplatnosti plynoucích z § 525 o. z.) dlužníkovi nepřísluší. Dle přesvědčení Ústavního soudu není tento závěr v rozporu s ústavním pořádkem, neboť postavení dlužníka nezhoršuje, a nezasahuje tak do jeho základních práv. Shora předestřený právní názor zachovává dlužníku právo namítat neplatnost postupní smlouvy z toho důvodu, že na základě ní měla být postoupena pohledávka, kterou nebylo možno postoupit, neboť to vylučuje zákon nebo dohoda účastníků; v rámci toho může dlužník též namítat, že postoupením pohledávky došlo ke zhoršení jeho postavení. Nejde-li o žádný z uvedených případů, pak oznámí-li postupitel dlužníkovi, že postoupil pohledávku postupníkovi, je dlužník povinen plnit postupníkovi; notifikací tedy dochází ke změně osoby oprávněné přijmout plnění.

  4. Dluh zanikne splněním nejen tehdy, byla-li smlouva o cessi platná, ale též tehdy, pokud k postoupení pohledávky vůbec nedošlo nebo smlouva o postoupení pohledávky byla neplatná. Tím je chráněno postavení dlužníka, a případné následky neplatnosti nebo neexistence smlouvy o postoupení pohledávky si v rámci bezdůvodného obohacení vypořádají mezi sebou postupitel a postupník. Dlužníku rovněž zůstávají zachovány námitky, které mohl uplatnit v době postoupení (§ 529 odst. 1 o. z.), tedy kupř. že pohledávka nikdy neexistovala, nebo sice existovala, avšak již zanikla, popř. se promlčela atd.

  5. Není pochyb o tom, že oznámení o postoupení pohledávky (notifikace) je jednostranným adresovaným právním úkonem postupitele vůči dlužníkovi. Z tohoto důvodu musí oznámení splňovat všechny náležitosti právních úkonů, jež vyžaduje § 34 a násl. o. z. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 118/2007). Nebude-li oznámení o postoupení pohledávky (např. pro neurčitost vyvolanou tím, že z něj není zřejmé, jaké pohledávky se vlastně týká) platným právním úkonem, nemůže ani vyvolat účinky předvídané v § 526 odst. 1 a 2 o. z.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání se souhlasem účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Creditpol a. s., se sídlem v Praze 4, Mašovická 202/08, zastoupené Mgr. Vladislavem Ježkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Kamenice 155, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2006 č. j. 2 Cmo 46/2005-491 a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 6. 2008 č. j. 32 Odo 1535/2006-541, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a společnosti ODĚVY Hradec Králové, a. s., se sídlem v Hradci Králové, Kalendova 688, zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, jako vedlejšího účastníka, takto:

I. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2006 č. j. 2 Cmo 46/2005-491 a rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 6. 2008 č. j. 32 Odo 1535/2006-541 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2006 č. j. 2 Cmo 46/2005-491 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 6. 2008 č. j. 32 Odo 1535/2006-541 se ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje v prvé řadě ve formalistickém závěru obecných soudů o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky; dle stěžovatelky je smlouva naopak platná, neboť jednoznačně identifikuje účastníky i postupovanou pohledávku tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou; šlo navíc o jedinou pohledávku, která v době postoupení mezi účastníky existovala. Porušení práva na spravedlivý proces dále stěžovatelka spatřuje v tom, že soud I. stupně zamítl návrhy na provedení důkazu anebo o nich nerozhodl vůbec, a ve svém rozhodnutí nevyložil, z jakého důvodu důkazy neprovedl. Touto skutečností se nezabýval ani odvolací soud, jenž pouze konstatoval, že je již nadbytečné zabývat se otázkou existence postupované pohledávky. Stěžovatelka dále tvrdí, že se soud nezabýval ani jí vznesenou námitkou, dle níž účastníci smlouvy o postoupení pohledávky neměli mezi sebou žádný důvod považovat pohledávku za neurčitou. Žalovaná nebyla účastníkem právního vztahu mezi stěžovatelkou a postupitelem, a proto "nemůže namítat neplatnost tohoto právního vztahu"; případná relativní neplatnost je stanovena pouze na ochranu jedné smluvní strany, a tou je postupník. Dle stěžovatelky došlo rovněž k uznání závazku, a to tím, že žalovaný svůj závazek částečně splnil. Konečně stěžovatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a to v části, v níž se týká náhrady za daň z přidané hodnoty; přiznání náhrady za daň z přidané hodnoty žalovanému nemá zákonnou oporu, má-li žalovaný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Na základě toho stěžovatelka navrhuje zrušení shora označených rozsudků Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu.

II.

2. Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že svůj názor na platnost smlouvy o postoupení pohledávek řádně odůvodnil a na toto odůvodnění odkázal; s jeho závěrem se ztotožnil i Nejvyšší soud. Vzhledem k tomu, že nebyla porušena stěžovatelčina ústavně garantovaná práva a stěžovatelka se pouze cestou ústavní stížnosti pokouší zvrátit pro ni nepříznivá rozhodnutí, navrhuje vrchní soud odmítnutí ústavní stížnosti.

3. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že otázku určitosti postupovaných pohledávek řešil v souladu se svou konstantní judikaturou, na níž v odůvodnění odkazoval. Navíc se stěžovatelka mýlí, domnívá-li se, že částka 6 750 000 Kč představuje jedinou pohledávku, neboť vyjadřuje součet údajných nároků na zaplacení kupních cen za blíže neurčené dodávky zboží.

4. Vedlejší účastnice se ve svém vyjádření ohledně posouzení platnosti smlouvy o postoupení pohledávek odvolala na rozsudek Nejvyššího soudu, který podrobně vyložil, co je pro platnost této smlouvy důležité (včetně požadavku určitosti). Vedlejší účastnice považuje právní názory odvolacího i dovolacího soudu za správné a nesouhlasí se závěrem, že tyto soudy postupovaly přepjatě formalisticky. Vedlejší účastnice se neztotožňuje ani s námitkou stěžovatelky týkající se opomenutých důkazů, neboť nadbytečnost důkazů byla vždy řádně odůvodněna. Za zásadní vedlejší účastnice označila fakt, že pohledávka nebyla ve smlouvě vymezena určitě; na tomto závěru by nic neměnila ani skutečnost, že by se jednalo o jedinou postupovanou pohledávku ve výši 6 750 000 Kč, jak se zcela mylně domnívá stěžovatelka. S ohledem na to navrhla vedlejší účastnice zamítnutí ústavní stížnosti.

III.

5. Stěžovatelka repliku nepodala, pouze dodatečně zaslala rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, a to na podporu svého názoru, že dlužníku nepřísluší námitka neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky.

IV.

6. Ze spisu obecného soudu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:

7. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "soud I. stupně") rozsudkem ze dne 17. 5. 2000 č. j. 34 Cm 78/97-242 zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 2 400 000 Kč s příslušenstvím a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalované (vedlejší účastnici v řízení o ústavní stížnosti; dále jen "vedlejší účastnice").

8. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 30. 10. 2001 č. j. 2 Cmo 380/00-315 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

9. Rozsudkem ze dne 10. 4. 2002 č. j. 34 Cm 78/97-368 soud I. stupně žalobu o zaplacení 2 400 000 Kč zamítl a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení.

10. Odvolací soud usnesením ze dne 26. 9. 2003 č. j. 2 Cmo 240/2002-388 rozsudek soudu I. stupně ze dne 10. 4. 2002 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

11. Soud I. stupně rozsudkem ze dne 15. 9. 2004 č. j. 34 Cm 78/97-431 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 2 400 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení.

12. Odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 5. 2006 č. j. 2 Cmo 46/2005-491 změnil rozsudek soudu I. stupně ze dne 15. 9. 2004 tak, že žalobu zamítl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu I. stupně, avšak neztotožnil se s jeho právními závěry. Odvolací soud měl smlouvu o postoupení pohledávky, o kterou stěžovatelka opírala svou žalobu, za absolutně neplatnou podle § 37 o. z., a to pro její neurčitost způsobenou tím, že postupovaná pohledávka nebyla dostatečně specifikována. Smlouva o postoupení pohledávky odkazuje na listinu - fakturu č. 001 - která sama o sobě není dostatečně jasná a určitá, neboť ani v ní není právo na plnění jednoznačně specifikováno. Odkaz na nekonkrétní dodací listy, blíže neurčené prodejny právního předchůdce vedlejší účastnice a časový údaj "duben a květen" dostatečnou specifikaci pohledávky nepředstavují. Navíc neodpovídá ani datum splatnosti faktury 001 údajům v příloze č. 1 smlouvy o postoupení pohledávek, ani částka. Smlouva o postoupení pohledávek je proto v důsledku neurčitosti neplatná, a to absolutně; absolutní neplatnost přitom nelze zhojit. Na základě neplatného právního úkonu by nemohla tvrzená pohledávka na stěžovatelku vůbec přejít. Za této situace bylo dle odvolacího soudu nadbytečné zabývat se otázkou, zda byla existence pohledávky na zaplacení kupní ceny zboží fakturované fakturou č. 001 prokázána. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala splnění předpokladů uznání závazku dle § 407 odst. 3 obchodního zákoníku; na rozdíl od soudu I. stupně proto uzavřel, že k uznání závazku nedošlo. Z tohoto důvodu, aniž se zabýval dalšími námitkami, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, jak je uvedeno ve výroku.

13. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, v němž vznášela tytéž námitky, které jsou obsahem ústavní stížnosti.

14. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 6. 2008 č. j. 32 Odo 1535/2006-541 zamítl dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, v níž byl změněn rozsudek soudu I. stupně; ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí se Nejvyšší soud důkladně zabýval otázkou platnosti smlouvy o postoupení pohledávek. S odkazem na vlastní judikaturu konstatoval, že k obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky patří vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě - tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem a aby mezi smluvními stranami nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena. Nezaměnitelná identifikace postupovaných pohledávek přitom může být provedena i zprostředkovaně, kupř. odkazem na čísla faktur nebo odkazem na jinou listinu, ovšem za předpokladu, že je z ní předmět úkonu objektivně seznatelný a označený zcela nezaměnitelným způsobem. O náležitou identifikaci pohledávky nejde tam, kde ani na základě výkladových pravidel nelze dospět ke spolehlivému závěru, která pohledávka měla být postoupena. V souzené věci však pohledávky v celkové výši 6 750 000 Kč nejsou ve smlouvě o postoupení pohledávek nijak určeny, přičemž tato specifikace není obsažena ani ve faktuře č. 1, na níž příloha smlouvy č. 1 odkazuje. Ze zvoleného způsobu identifikace není vůbec zřejmé, jakých dodávek zboží se právo na zaplacení kupní ceny v částce 6 750 000 Kč týká. Nejvyšší soud se proto ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek a odmítl názor stěžovatelky, že se jedná pouze o relativní neplatnost dle § 267 obchodního zákoníku. Řešení otázky uznání závazku považoval Nejvyšší soud za bezvýznamné, neboť závěr o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek vyvrací právní domněnku trvání dluhu v době uznání. Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo stěžovatelkou vytýkanými vadami, neboť odvolací soud správně zdůvodnil nadbytečnost důkazních návrhů. Dovolání proti výroku o nákladech řízení odmítl Nejvyšší soud z důvodu nepřípustnosti.

V.

15. Ústavní stížnost je z velké části nedůvodná; namnoze pouze opakuje námitky, s nimiž se ve svém rozhodnutí ústavně konformně vypořádal Nejvyšší soud. Důvodná je pouze v části, v níž se týká otázky neplatnosti postupní smlouvy.

16. Závěr obecných soudů, že smlouva o postoupení pohledávek je absolutně neplatná pro neurčitost, považuje Ústavní soud za ústavně konformní; v tomto směru lze odkázat na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu. Z judikatury samotného Nejvyššího soudu však plyne, že tento závěr je pro spor postupníka s dlužníkem, jemuž postoupení pohledávky notifikoval postupitel, nerozhodný (poznámka zdejšího soudu: za předpokladu, že šlo o platnou notifikaci; k tomu viz dále).

17. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia v rozsudku ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, publikovaném pod R 61/2010, v návaznosti na svou předchozí judikaturu formuloval tento právní názor: "Oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá (s výjimkou případů uvedených v § 525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu /zhoršení/ jeho právního postavení) vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky." V odůvodnění Nejvyšší soud vyložil, že ke změně v osobě věřitele může dojít pouze na základě platné smlouvy o postoupení pohledávky. Otázka platnosti této smlouvy je však nerozhodná z hlediska účinku splnění dluhu postupníkovi, oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel. Za této situace, kdy dlužník není oprávněn dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení pohledávky, zaniká jeho závazek splněním i v případě, že smlouva o postoupení pohledávky z jakéhokoliv důvodu neexistuje (R 16/2004, R 78/2005). Změna osoby oprávněné přijmout plnění se váže na oznámení postupitele dlužníkovi, že došlo k postoupení pohledávky; tyto účinky nastanou i tehdy, jestliže k cessi nedošlo vůbec nebo smlouva o postoupení byla neplatná. Proto je pro dlužníka nerozhodné, zda k postoupení pohledávky ve skutečnosti došlo. Pro dlužníka je podstatné, zda postupovaný dluh existuje, ale není jeho věcí, kdo jej vymáhá; má jej splnit podle pokynů věřitele. Otázku, zda k postoupení došlo a zda postoupení bylo platné, lze řešit jenom ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. Není-li podle hmotného práva pro určení osoby, která je v důsledku postoupení pohledávky a následné notifikace věřitele dlužníkovi oprávněna přijmout plnění s účinky pro splnění dluhu, rozhodné, zda smlouva o postoupení byla platná a zda k ní opravdu došlo, pak tato okolnost nemůže být významná ani v soudním řízení. Soud zkoumá, co je dáno dle hmotného práva, a to se nemění jen proto, že dojde ke sporu. Námitka neplatnosti postupní smlouvy tak s výjimkou případů uvedených v § 525 o. z. dlužníkovi vůči postupníkovi nepřísluší.

18. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti a nepřísluší mu zasahovat do výkladu podústavního práva tam, kde je zastávaný právní názor souladný s ústavním pořádkem. O právě takový právní názor se jedná i v souzené věci: v soudní praxi bylo sporné, zda dlužník, jemuž postupitel dle § 526 odst. 1 o. z. notifikoval postoupení pohledávky postupníkovi, může na svou obranu ve sporu s postupníkem namítat, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu se přiklonil k závěru, že taková námitka (s výjimkou důvodů neplatnosti plynoucích z § 525 o. z.) dlužníkovi nepřísluší. Dle přesvědčení Ústavního soudu není tento závěr v rozporu s ústavním pořádkem, neboť postavení dlužníka nezhoršuje, a nezasahuje tak do jeho základních práv. Shora předestřený právní názor zachovává dlužníku právo namítat neplatnost postupní smlouvy z toho důvodu, že na základě ní měla být postoupena pohledávka, kterou nebylo možno postoupit, neboť to vylučuje zákon nebo dohoda účastníků; v rámci toho může dlužník též namítat, že postoupením pohledávky došlo ke zhoršení jeho postavení. Nejde-li o žádný z uvedených případů, pak oznámí-li postupitel dlužníkovi, že postoupil pohledávku postupníkovi, je dlužník povinen plnit postupníkovi; notifikací tedy dochází ke změně osoby oprávněné přijmout plnění. Dluh zanikne splněním nejen tehdy, byla-li smlouva o cessi platná, ale též tehdy, pokud k postoupení pohledávky vůbec nedošlo nebo smlouva o postoupení pohledávky byla neplatná. Tím je chráněno postavení dlužníka, a případné následky neplatnosti nebo neexistence smlouvy o postoupení pohledávky si v rámci bezdůvodného obohacení vypořádají mezi sebou postupitel a postupník. Dlužníku rovněž zůstávají zachovány námitky, které mohl uplatnit v době postoupení (§ 529 odst. 1 o. z.), tedy kupř. že pohledávka nikdy neexistovala, nebo sice existovala, avšak již zanikla, popř. se promlčela atd. Lze souhlasit rovněž s argumentem, že okruh rozhodných skutečností se nemůže měnit v závislosti na tom, zda došlo k soudnímu sporu, či nikoliv; proto pravidlo vyjádřené v § 526 odst. 2 o. z., dle nějž dlužník není oprávněn dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení v případě, že mu postoupení oznámil postupitel, se uplatní i v soudní při mezi postupníkem a dlužníkem.

19. Z nastíněných důvodů nelze považovat právní názor vyslovený v R 61/2010 za ústavně nekonformní; Ústavní soud jej proto respektuje, a to tím spíše, že byl vyjádřen v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia.

20. Není pochyb o tom, že oznámení o postoupení pohledávky (notifikace) je jednostranným adresovaným právním úkonem postupitele vůči dlužníkovi. Z tohoto důvodu musí oznámení splňovat všechny náležitosti právních úkonů, jež vyžaduje § 34 a násl. o. z. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 118/2007). Nebude-li oznámení o postoupení pohledávky (např. pro neurčitost vyvolanou tím, že z něj není zřejmé, jaké pohledávky se vlastně týká) platným právním úkonem, nemůže ani vyvolat účinky předvídané v § 526 odst. 1 a 2 o. z. Jinak řečeno, dlužník není oprávněn dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení, pokud bude oznámení možno považovat za platný právní úkon. Na základě neplatné notifikace nemůže ani dojít ke změně v osobě oprávněné k přijetí plnění; dlužník se i nadále zprostí závazku plněním postupiteli. Ke změně v osobě oprávněné přijmout plnění by za této situace mohlo dojít buď jen novou (platnou) notifikací, nebo tím, že postupník dlužníkovi postoupení pohledávky prokáže předložením platné smlouvy o cessi.

21. Ve sporu mezi stěžovatelkou (coby postupníkem) a vedlejší účastnicí (coby dlužníkem) se tak obecné soudy měly v prvé řadě zabývat otázkou, zda oznámení postupitele o postoupení pohledávek ze dne 6. 6. 1994 bylo platným úkonem, zejména zda z jeho obsahu lze seznat, jakých pohledávek se vůbec oznámení týká. Teprve v případě přijetí závěru, že uvedená notifikace je neplatná, bylo namístě se zabývat platností smlouvy o postoupení pohledávek; závěr o neplatnosti notifikace by totiž znamenal, že by se neuplatnil mj. ani § 526 odst. 2 o. z., upírající dlužníkovi právo dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení. Posouzení platnosti (notifikace) je věcí obecných soudů a Ústavní soud do něj v této fázi nemůže zasahovat, neboť jednak by si tím osoboval roli, která mu nepřísluší, a jednak by tím krátil účastníky v jejich právu na právní slyšení.

22. Za těchto okolností Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyhověl ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil, neboť obecné soudy pominuly skutečnosti rozhodné z hlediska hmotného práva, čímž porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). V souladu s § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bylo rozhodnuto se souhlasem účastníků bez ústního jednání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 24. 2. 2011

Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu

Vydáno: 24. February 2011
Vloženo: 01. April 2011