JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 2078/16

Ústavní soud stanovil, že lékaře nelze postihnout za neposkytnutí péče, pokud ji pacient odmítl

Právní věty

Nejsou k dispozici

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně
zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti MUDr.
N. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Sokolská 60,
Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 8. 2015 sp. zn. 25 T
24/2015, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2015 sp. zn. 7 To 374/2015 a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016 č. j. 3 Tdo 135/2016-41, za účasti
Obvodního soudu pro Prahu 3, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako
účastníků řízení a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, Městského státního
zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků
řízení, takto:

I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 8. 2015 sp. zn.
25 T 24/2015, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2015
sp. zn. 7 To 374/2015 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 3.
2016 č. j. 3 Tdo 135/2016-41 bylo porušeno právo stěžovatele dle čl.
39 Listiny základních práv a svobod, podle nějž jen zákon stanoví,
které jednání je trestným činem.

II. Tato rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jeho trestním odsouzením bylo porušeno
základní právo na spravedlivý proces a zákaz odsouzení bez zákona. Přitom odkázal
na čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listina“) a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluva“).

2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 byl stěžovatel shledán
vinným ze spáchání trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 2 trestního
zákoníku a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody ve výši osmi měsíců s
odkladem na zkušební dobu 16 měsíců. Tento přečin měl spáchat tím, že:
ačkoliv mu bylo přinejmenším po dobu jednoho měsíce přede dnem 8. 1. 2014
známo, že se jeho matka, narozená 9. 5. 1938, nacházela v bytě v Praze 3 ve velmi
špatném hygienickém, ale především ve velmi špatném a zhoršujícím se
zdravotním stavu, pro který již nebyla schopna sama o sebe pečovat, a přestože
také věděl, že potřebnou péči o ní není již schopen obstarat či zajistit ani jeho otec
a zároveň manžel poškozené, nar. 23. 5. 1930, také v důsledku čehož poškozená
trpěla těžkou podvýživou, dehydratací a dekubity v krajině křížové, v oblasti
přední plochy pravého ramene 1,5 x 1,5 cm, v oblasti zevní plochy pravého klíčku
4 x 1,5 cm, za úponem pravého ušního boltce v oblasti bradavčitého výběžku v
rozsahu 3 x 2 cm, defekty v oblasti pravé strany hlavy, chronickou infekcí v oblasti
pravé paže v důsledku proniknutí části kovového fixačního hřebu kůží v délce 1,5
cm zevně, neobstaral ani nezajistil poškozené odbornou lékařskou pomoc, ačkoli
to její zdravotní stav v této době již vyžadoval a ačkoli mu navíc taková povinnost
jako lékaři vyplývala ze zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, teprve
dne 9. 1. 2014 se informoval u praktického lékaře poškozené, zda vykoná návštěvu
u poškozené, o kterou tohoto lékaře požádal dne 8. 1. 2014 manžel poškozené,
přičemž když praktický lékař uskutečnil kolem 12.00 hodin dne 9. 1. 2015 u
poškozené lékařskou návštěvu, s ohledem na její shora popsaný velmi špatný
zdravotní stav okamžitě přivolal RZS, kterou byla poškozená převezena do
Fakultní nemocnice Vinohrady, kde byla hospitalizována až do 23. 1. 2014, kdy
zemřela v důsledku akutního hnisavého zánětu plic, který se u ní rozvinul jako
smrtící komplikace dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu s chronickou
infekcí v oblasti pravé paže, proleženinami, výraznou nutriční karencí spojenou s
dehydratací a výraznou malhygienou s chorobnými změnami plic a srdce, kdy tato
konečná smrtící komplikace nastala právě v důsledku dlouhodobého neřešení
vážného zdravotního stavu poškozené.

3. Z odůvodnění rozsudku obvodního soudu vyplývá, že k vážným zdravotním
změnám u poškozené došlo v jejím bytě, kde žila společně s manželem a synem
(stěžovatelem). Obvodní soud neuvěřil argumentu stěžovatele, že mu nebylo nic známo
o výrazně špatném zdravotním stavu jeho matky. Tuto obhajobu měl za spolehlivě
vyvrácenou řadou důkazů, včetně svědectví a znaleckého posudku. Rovněž stěžovatel
nemohl dle soudu spoléhat na péči poskytovanou jeho otcem, neboť vážný zdravotní
stav matky si vyžadoval odborné léčení.

4. Podle soudu stěžovatel mohl potřebnou pomoc zajistit i přes odpor matky:
„Je pravdou, že řada svědků, …, zmiňovala například jistou neukázněnost a
neochotu poškozené … ke spolupráci co by pacientky či navíc i její dominanci ve
vztahu s obžalovaným. Soud o věrohodnosti výpovědí svědků toto popisující a
podporující obhajobu obžalovaného v těchto směrech nepochyboval, neboť pro to
neshledal žádné důvody. Přesto však v tom, že se poškozená i k obžalovanému
mohla reálně i opakovaně chovat nevhodně nebo dokonce třeba i otevřeně
odmítat péči z jeho strany, neshledal soud okolnost, která by odůvodňovala a
ospravedlňovala rezignaci obžalovaného na bezprostřední vyvinutí úsilí
vedoucího k pomoci poškozené v jejím vážném zdravotním stavu, a která by v
konečném důsledku mohla obžalovaného zbavovat jeho trestní odpovědnosti. Té
ho nemohlo zbavovat ani případně to, jestli se sama poškozená v rozhodné době
léčit nechtěla či jestli rodinným příslušníkům dávala najevo, že účinnou léčbu
odmítá. Takové okolnosti sice bylo možné skutečně na jednu stranu připustit, a to
nejen s ohledem na výpověď obžalovaného. … Na druhou stranu se ale z kontextu
výpovědí … dalo dovodit, že poškozená, co se týkalo poskytnutí jí pomoci v jejím
vážném zdravotním stavu, adekvátní lékařskou péči (ať už se jednalo o podávání
antibiotik či o převazování dekubitů) neodmítla. Rozhodně ale nelze přijmout, že i
v takovém případě, kdy by poškozená dávala najevo odmítání lékařské pomoci, by
to mohlo představovat pro obžalovaného omluvitelný důvod, aby nebyl povinen
poškozené pomoc poskytnout nebo poskytnutí pomoci zajistit.“

5. Městský soud v Praze napadeným usnesením odvolání stěžovatele zamítl. Shledal,
že skutkové i právní závěry soudu prvního stupně jsou správné. K námitce stěžovatele
uvedené v odvolání, že matka jeho pomoc odmítala, se městský soud výslovně
nevyjádřil.

6. Proti tomuto usnesení stěžovatel podal dovolání, ve kterém mimo jiné opět
argumentoval, že jeho matka pomoc odmítala. Nejvyšší státní zastupitelství ve
vyjádření k dovolání navrhlo napadené rozhodnutí zrušit, neboť městský osud učinil
chybné právní závěry. Podle Nejvyššího státního zastupitelství poškozená byla
svéprávnou osobou a péči odmítala. V případě jejího nesouhlasu s pomocí je zcela
nepřípustné a nepřijatelné takovou péči poskytnout. Z judikatury i ze zákona o
zdravotních službách jasně vyplývá nemožnost poskytovat péči bez výslovného
souhlasu pacienta. Podle státního zastupitelství se stěžovatel snažil poškozené pomoci,
avšak tato pomoc odmítala, v důsledku čehož ani nesměl pomoc poskytnout a nemohlo
tedy dojít z jeho strany ke spáchání trestného činu neposkytnutí pomoci.

7. Nejvyšší soud však napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. Podle
Nejvyššího soudu v projednávané věci totiž poškozená až do 9. 1. 2014 možnost
vyjádřit svůj souhlas či nesouhlas s poskytnutím lékařské péče reálně neměla. A když jí
byla adekvátní lékařská péče posléze skutečně poskytnuta, rozhodně ji neodmítla.
Nejvyšší soud dále uvedl, že si je vědom ustanovení § 28 odst. 1 zákona o zdravotních
službách, který respektuje svobodnou vůli svéprávného dospělého pacienta k nakládání
se svým zdravím, což vyjadřuje dikcí, že zdravotní služby lze pacientovi poskytnout
pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem. Nicméně i pokud by se
obviněnému dostalo od matky jasně výslovně formulovaného odmítnutí řešení její
kritické zdravotní situace jím samotným, jako lékař disponoval takovými odbornými
znalostmi, že si měl a mohl uvědomit nezbytnost včasného zajištění pomoci jinými
lékařskými místy bez ohledu na projev vůle poškozené vůči němu. Její zdravotní stav
totiž připomínal situaci krajní nouze podle § 28 odst. 1 trestního zákoníku. Nakonec
Nejvyšší soud poznamenal, že „v tomto případě se úzce prolíná aspekt právní s
aspektem morálně etickým, zásah do volní integrity poškozené by byl z hlediska trestní
odpovědnosti jistě posuzován i se zřetelem na ustanovení § 12 odst. 2 trestního
zákoníku o subsidiaritě trestní represe“.

II. Argumentace stran

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že k porušení jeho práva na spravedlivý
proces došlo tím, že vznikl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Skutková zjištění
učiněná soudem prvního stupně a potvrzená soudem odvolacím jsou v extrémním
nesouladu s provedenými důkazy a nemají náležitou oporu v provedeném dokazování.
V této souvislosti stěžovatel obecným soudům vytýká porušení jedné za základních
zásad trestního práva ústavněprávního rozměru, a to zásady „in dubio pro reo“. K
porušení této zásady došlo při hodnocení důkazů obecnými soudy, a to jak soudem
prvního stupně, tak i soudem odvolacím. Namítá také, že obecné soudy se ve svých
rozhodnutích náležitě nezabývaly důkazy svědčícími ve prospěch stěžovatele.

9. V kontextu namítaného porušení čl. 39 Listiny, podle nějž jen zákon stanoví,
které jednání je trestným činem, stěžovatel uvádí, že základním problémem, kterým se
žádný z obecných soudů nezabýval, je otázka, zda za daného stavu a při vědomí, že si
poškozená nepřeje, aby o ni stěžovatel projevoval jakoukoli péči, zajímal se o ni, či jí
vyřizoval a obstarával zdravotní pomoc, bylo povinností stěžovatele nějakým způsobem
zasáhnout. Tedy zda stěžovateli v dané situaci či z dané situace plynula nějaká
povinnost a on ji porušil. Stěžovatel připomíná, že opomenutí je postaveno naroveň
konání pouze tehdy, jestliže někdo nevykonal to, co bylo jeho právní povinností.
Obecné soudy se se zjištěnou situací, v níž poškozená odmítla péči stěžovatele, a to jak
jako syna, tak i jako lékaře, nevypořádaly.

10. Obvodní soud pro Prahu 3 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ji
považuje za nedůvodnou a odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.

11. Městský soud v Praze setrval na své argumentaci v napadeném rozhodnutí a
ztotožnil se i s názory Nejvyššího soudu v napadeném usnesení.

12. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí v této
věci.

13. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 3 a Městské státní zastupitelství v Praze
shodně ve svých vyjádřeních uvedla, že k porušení žádných základních práv stěžovatele
nedošlo a námitky stěžovatele považují za neopodstatněné.

14. Nejvyšší státní zastupitelství odkázalo na své vyjádření k dovolání stěžovatele.

15. Stěžovatel v replice k těmto vyjádřením účastníků setrval na své ústavní
stížnosti.

III. Hodnocení Ústavního soudu

16. Úvodem Ústavní soud uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší řadu
námitek na poli práva na spravedlivý proces a odkazuje na čl. 36 odst. 1 Listiny. V této
části jsou však jeho námitky pouze nesouhlasem s hodnocením důkazů a se závěry
obecných soudů. Ty však posuzovat Ústavnímu soudu nepřísluší, ledaže by jejich
rozhodnutí byla projevem svévole nebo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti
(viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze
dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000). Tak tomu však v nyní
posuzovaném případě nebylo a obecným soudům nelze na poli práva na spravedlivý
proces vytknout pochybení ústavního rozměru. V daném případě se Ústavní soud ani
nedomnívá, že by došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a úvahami
při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Obecné soudy
dostatečně a přesvědčivě odůvodnily, proč se domnívají, že stěžovatel si musel být
vědom vážného stavu své matky. V tomto ohledu Ústavní soud v napadených
rozhodnutích obecných soudů nespatřuje takový nedostatek, který by dosahoval
ústavněprávní roviny.

17. Z pohledu základních práv stěžovatele Ústavní soud shledává za relevantní
námitku, že se obecné soudy chybně a nedostatečně vypořádaly s jeho argumentem, že
matka jeho pomoc odmítala. Touto námitkou se nyní Ústavní soud bude zabývat.

A. Obecné principy

18. Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Obdobně
podle čl. 7 odst. 1 Úmluvy nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které
v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva
trestným činem.

19. Není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat výklad podústavního práva, a to
ani výklad trestního zákoníku, provedeného obecnými soudy. Tato role Ústavnímu
soudu nepřísluší [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2258/14 ze dne 16. 12. 2014 (N 230/75
SbNU 567), bod 16]. Z judikatury Ústavního soudu nicméně plyne, že má-li být
odsuzující rozsudek souladným s čl. 39 Listiny, pak z jeho odůvodnění musí být patrné,
že bylo prokázáno naplnění všech znaků trestného činu [nález sp. zn. II. ÚS 254/08 ze
dne 18. 11. 2008 (N 197/51 SbNU 393), nález sp. zn. I. ÚS 558/01 ze dne 25. 11. 2003
(N 136/31 SbNU 205)]; či nález sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016]. Ani v tomto
smyslu však nemůže protiústavnost rozhodnutí být založena na prostém nesouhlasu
s tím, jak normy podústavního práva vyložil obecný soud.

20. V nyní posuzované věci stěžovatel namítá, že jednal v souladu s právem, neboť
jeho matka si poskytnutí pomoci nepřála a on nemohl jednat proti její vůli. Podle § 13
trestního zákoníku může být trestným činem pouze čin protiprávní. Protiprávnost
jednaní je tedy nezbytnou podmínkou, aby se jednalo o trestný čin. Pokud pachatel
jednal tak, jak od něj v dané situaci bylo právním řádem vyžadováno, nemůže jít o
trestný čin. Obecné soudy v této situaci rozhodly, že stěžovatel měl konat i přes
nesouhlas stěžovatelky. V dané věci jde o střet mezi povinností stěžovatele poskytnout
pomoc osobě, jejíž život či zdraví je vážně ohroženo a právem takové osoby pomoc
odmítnout. Toto právo vychází obecně z práva na nedotknutelnost osoby a jejího
soukromí chráněné čl. 7 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy.

21. Stěžovatel byl odsouzen za neposkytnutí pomoci podle druhého odstavce § 150
trestního zákoníku, tedy z důvodu, že je lékař. Ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku
obvodní soud explicitně odkázal na povinnosti stěžovatele ze zákona o zdravotních
službách. Vzhledem k těmto okolnostem jsou podle názoru Ústavního soudu relevantní
i pravidla týkající se poskytování zdravotní péče, ačkoliv mezi stěžovatelem a jeho
matkou nešlo o typický vztah lékaře a pacienta.

22. Podle čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (96/2001 Sb. m. s.)
jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu
dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Z tohoto pravidla Úmluva o
lidských právech a biomedicíně umožňuje výjimky, které se týkají osob neschopných
dát platný souhlas pro svůj věk, duševní postižení či nemoc (čl. 6 Úmluvy o lidských
právech a biomedicíně), léčení duševní poruchy (čl. 7 Úmluvy o lidských právech a
biomedicíně) a stav nouze, pokud příslušný souhlas nelze získat (čl. 8 Úmluvy o
lidských právech a biomedicíně). Úmluva o lidských právech a biomedicíně poté ještě
obsahuje obecnou výjimku, že lze přijmout i opatření nezbytná v demokratické
společnosti v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany
veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných (čl. 26).

23. Z judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen
„ESLP“), které v tomto ohledu vychází z právě zmíněných pravidel zakotvených
v Úmluvě o lidských právech a biomedicíně, poté zřetelně vyplývá, že zákroky činěné
bez svobodného a informovaného souhlasu jsou zásahem do práva na nedotknutelnost
osoby podle čl. 7 odst. 1 Listiny, respektive práva na fyzickou integritu chráněnou čl. 8
Úmluvy [nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691), body 46 a
74 i s příslušnými odkazy na judikaturu ESLP] a musí tedy být ospravedlněny
v kontextu pravidel zakotvených v Úmluvě o lidských právech a biomedicíně.

24. Jak již Ústavní soud judikoval, institut svobodného a informovaného souhlasu s
každým lékařským zákrokem je založen na uznání právní subjektivity každého jedince a
jeho svobody rozhodovat o svém vlastním těle a podporuje autonomii jeho morální
volby. To je v protikladu k paternalistickému přístupu, kdy o jednotlivci je rozhodováno
někým jiným (například lékařem), byť i z dobrých pohnutek, že to je pro jeho dobro a
zdraví. V konečném důsledku je to vždy pacient, jako svobodný jednotlivec nadaný
základními právy, včetně práva na respektování své fyzické a psychické integrity, který
by měl dát souhlas se zásahy do tohoto práva. Přitom je nutno akceptovat, že jiné osoby
mohou i jeho rozhodnutí, například odmítne-li nezbytnou léčbu, považovat za špatné
[nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691), bod 76].

25. Obdobně podle judikatury ESLP samotnou podstatou Úmluvy je úcta k lidské
důstojnosti a svobodě člověka a pojmy jako sebeurčení a osobní autonomie jsou
důležitými principy, na základě kterých je Úmluva vykládána. Schopnost vést svůj život
způsobem dle vlastního výběru zahrnuje možnost vykonávat činnosti, které jsou
vnímány jako fyzicky škodlivé nebo pro dotyčnou osobu nebezpečné. V oblasti lékařské
péče, a to i v případě, že odmítnutí konkrétní léčby může vést k fatálnímu konci,
lékařský zákrok bez souhlasu psychicky způsobilého dospělého pacienta by byl v
rozporu s jeho právem na tělesnou integritu chráněnou čl. 8 Úmluvy (viz rozsudek ve
věci Jehovah’s Witnesses of Moscow proti Rusku ze dne 10. 6. 2010 č. 302/02, § 135-
136; či Pretty proti Spojenému království ze dne 29. 4. 2002 č. 2346/02, § 61-63).

26. Tyto principy jsou reflektovány i v rovině podústavního práva. Zákon o
zdravotních službách, z kterého měla podle obecných soudů stěžovateli vyplývat
povinnost poskytnout své matce potřebnou péči, v § 28 odst. 1 stanoví, že zdravotní
služby lze pacientovi poskytnout pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem,
nestanoví-li tento zákon jinak. Následné výjimky v zákoně zakotvené odrážejí výše
zmíněné výjimky v Úmluvě o lidských právech a biomedicíně a týkají se osob, které s
ohledem na svůj zdravotní stav nejsou schopny vyslovit souhlas s poskytováním
zdravotních služeb (§ 34 odst. 7 a § 38 odst. 3 písm. a) či osob s omezenou svéprávností
(§ 38 odst. 4).

27. Ústavní soud se také domnívá, že právě uvedené principy o svobodě a autonomii
vůle jsou platné obecně i mimo oblast poskytování zdravotních služeb. Základní
hodnotou, na které je postaven český ústavní pořádek, je respekt ke svobodě jednotlivců
(viz čl. 1 Listiny a preambule k Ústavě). Svoboda představuje podstatnou náležitost
demokratického právního státu. Respekt a ochrana lidské důstojnosti a svobody je
nejvyšším a nejobecnějším účelem práva [nález sp. zn. II. ÚS 2268/07 ze dne 29. 2.
2008 (N 45/48 SbNU 527), bod 41]. Součástí této svobody je možnost jednotlivců činit
vlastní rozhodnutí o způsobu svého života, a být tak aktivním tvůrcem své životní
dráhy, neboli vytvářet si svůj životní projekt. Při respektování této autonomie
jednotlivců musí do určité míry platit, že každý je strůjcem svého štěstí. Stát má pouze
omezenou možnost do tohoto rozhodování zasahovat a toto právo omezovat.

28. V obecné rovině Ústavní soud již například v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 43/93 ze dne
12. 4. 1994 (N 16/1 SbNU 113; 91/1994 Sb.), vyslovil, že „v povaze právního státu je
však obsaženo také vědomí (utvrzené dlouhodobými zkušenostmi lidstva), že omezení
občanských práv a svobod je neuralgickým bodem každé, byť i demokratické
společnosti a že proto taková opatření je třeba minimalizovat“. Základní práva lze proto
omezovat pouze za účelem ochrany práv dalších osob či jiných ústavně chráněných
veřejných statků. U práva na nedotknutelnost osoby se musí jednat o omezení nezbytné
pro dosažení některého z těchto legitimních cílů a zároveň musí být dodržen princip
proporcionality. V případě svéprávné dospělé osoby, jejíž rozhodovací schopnost není
vyloučena momentální situací, není legitimní, aby stát umožnil zásah do její
nedotknutelnosti z důvodu ochrany jí samé.

29. V kontextu poskytování zdravotních služeb je také nutno reflektovat zvláštní
pozici lékaře vůči pacientovi. Lékař s ohledem na své odborné znalosti a dovednosti má
vůči pacientovi zřejmou převahu. Tato převaha může v některých případech vést
k tomu, že lékař se dostane vůči pacientovi do pozice moci, konkrétně možnosti o
pacientovi rozhodovat. Proto je důležité stanovit jasná pravidla vztahu mezi lékařem a
pacientem a definovat práva pacientů, aby se zabránilo možnému zneužití této moci.

30. Z právě uvedeného podle Ústavního soudu vyplývá, že i v oblasti poskytování
zdravotní péče je třeba plně ctít zásadu svobody a autonomie vůle a možnost
pacienta odmítnout poskytnutí péče, byť by byla i považována za nezbytnou pro
zachování jeho života. Lékaři a další zdravotničtí pracovníci mohou takové osoby
přesvědčovat, mohou se snažit je přimět ke změně jejich postoje, pokud je zjevně
pro ně škodlivý, ale v konečném důsledku nemohou zabránit realizaci rozhodnutí o
odmítnutí péče, které bylo učiněno na základě svobodné a vážné vůle dospělé
svéprávné osoby, pouze z toho důvodu, že se domnívají, že toto rozhodnutí danou
osobu poškozuje. Proto jedná-li jakákoliv osoba v souladu s těmito pravidly, a
potřebnou péči neposkytne s ohledem na nesouhlas svéprávného dospělého
pacienta, nemůže spáchat trestný čin neposkytnutí pomoci, neboť by nebyl
naplněn jeden z nezbytných znaků trestného činu - výše zmíněná protiprávnost
jednání.

B. Aplikace obecných principů na nyní projednávaný případ

31. V nyní projednávané věci obecné soudy shledaly, že poškozená sice odmítala
pomoc od stěžovatele, ale přesto ji měl stěžovatel pomoc poskytnout. Z možných
výjimek z možnosti zasahovat do fyzické integrity člověka a poskytnout péči bez
souhlasu by v tomto případě připadalo v úvahu poskytnutí péče osobě neschopné dát
souhlas (čl. 6 a 8 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně). Poškozená však nebyla
osoba omezená ve svéprávnosti a ani nic nenaznačuje, že by v daném období prosince
2013 a počátku ledna 2014 nebyla pro svůj zdravotní stav schopna souhlas či nesouhlas
s péčí poskytnout. V každém případě tuto otázku obecné soudy nezkoumaly a na tomto
své rozhodnutí nepostavily.

32. V tomto případě nelze uplatnit ani obecnou výjimku v čl. 26 Úmluvy o lidských
právech a biomedicíně, neboť v dané věci se mohlo jednat pouze o ochranu konkrétní
nemocné osoby (poškozené), a nikoliv veřejných zájmů zmíněných v tomto ustanovení
či práv jiných osob.

33. Pokud neschopnost poškozené vyslovit souhlas či nesouhlas s péčí nebyla
v řízení prokázána, neumožňují poskytnutí péče ani zákonné předpisy. V takovém
případě by totiž nebylo možno použít výjimku z poskytování péče pouze se souhlasem
pro osoby, které s ohledem na svůj zdravotní stav nejsou schopny souhlas vyslovit (§ 34
odst. 7 a § 38 odst. 3 písm. a) zákona o zdravotních službách).

34. Ústavní soud tedy uzavírá, že názor obecných soudů v napadených
rozhodnutích, že stěžovatel byl povinen péči poskytnout i přes nesouhlas poškozené je
mylný. Pokud je tomu skutečně tak, že poškozená pomoc od stěžovatele odmítala, bylo
jeho povinností toto přání své matky respektovat a nemohl jednat proti její vůli. Pokud
by tak učinil, jednal by v rozporu s jejím právem na respektování její osobní autonomie.
Přístup přijatý obecnými soudy by znamenal, že lékaři (či jiné osoby) mají povinnost
poskytnout péči i přes nesouhlas psychicky způsobilé dospělé osoby. Takový výklad by
však byl v rozporu s výše uvedenými zásadami autonomie vůle a sebeurčení
jednotlivců, které vyplývají z ústavně chráněných práv.

35. Stěžovatel tedy, pokud respektoval přání matky, jednal v souladu s právem a
absentuje tu prvek protiprávnosti jednání, který je nezbytnou zákonnou podmínkou
trestnosti činu. V důsledku tak obecné soudy v napadených rozhodnutích porušily právo
stěžovatele chráněné čl. 39 Listiny, podle nějž jen zákon stanoví, které jednání je
trestným činem. V dané věci nejde o prostý nesouhlas stěžovatele s výkladem
podústavního práva. Důsledkem napadených rozhodnutí by totiž bylo porušení
základního práva na respektování svobodné vůle osob, které vyplývá z čl. 7 odst. 1
Listiny a čl. 8 Úmluvy a šlo by také o výklad v rozporu s Úmluvou o lidských právech a
biomedicíně. Z tohoto důvodu nyní posuzovaný případ dosahuje ústavněprávní roviny a
Ústavní soud dospěl k závěru, že má pravomoc i povinnost zasáhnout.

36. Ústavní soud vzal v potaz i argument obvodního soudu a Nejvyššího soudu, že
poškozená lékařskou pomoc poskytnout jinými osobami než stěžovatelem nakonec
neodmítla. Tato otázka mohla hrát roli v rámci hodnocení důkazů a učinění závěru, zda
poškozená skutečně péči od stěžovatele odmítala. Sama o sobě však o povinnosti
stěžovatele péči zajistit nic nevypovídá. I pokud nemocná osoba odmítá péči ze strany
jedné konkrétní osoby (a od ostatních nikoliv) musí tato konkrétní osoba takové přání
respektovat. Zároveň Ústavní soud nepovažuje za rozhodný argument Nejvyššího
soudu, že poškozená až do 9. 1. 2014 možnost vyjádřit svůj souhlas či nesouhlas s
poskytnutím lékařské péče reálně neměla. V dané věci je totiž relevantní pouze souhlas
či nesouhlas poškozené s pomocí od stěžovatele. Stěžovatel byl totiž odsouzen za
neposkytnutí pomoci jím samým a nikoliv za neposkytnutí lékařské péče jinými
osobami. Přitom obvodní soud existenci takového nesouhlasu poškozené, aby jí
jakkoliv stěžovatel pomáhal, připustil. Součástí respektu k autonomii vůle a svobodě
jednotlivce musí být i respektování rozhodnutí nejen odmítat pomoc od konkrétní
osoby, ale i přání, aby tato osoba nezajišťovala pomoc od dalších třetích osob.

37. Ústavní soud také nepovažuje za případný poukaz Nejvyššího soudu, že by
eventuální jednání stěžovatele, kterým by matce pomohl, bylo jednáním v krajní nouzi
či že by tehdy bylo na místě uplatnit subsidiaritu trestní represe podle § 12 odst. 2
trestního zákoníku a stěžovatel by nemohl být za jednání proti vůli matky trestně
postižen. Ústavní soud se nebude nyní vyjadřovat k tomu, zda by takový postup (tedy
beztrestnost jednání osoby, která provádí zásahy do fyzické integrity bez svolení
nemocné osoby) byl správný. Tuto otázku totiž nepovažuje v nyní posuzovaném
případě za podstatnou. Klíčové pro nyní posuzovaný případ je pouze posoudit, zda
jednání stěžovatele bylo protiprávní či nikoliv a případná existence jeho trestní
odpovědnosti, pokud by jednal jinak, není rozhodná. Navíc i přes případnou absenci
trestní odpovědnosti by se mohlo jednat o protiprávní jednání a civilněprávní delikt [viz
také nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691), bod 85].

38. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl, neboť
shledal, že Obvodní soud pro Prahu 3, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud porušily
právo stěžovatele zakotvené v čl. 39 Listiny. Podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a)
stejného zákona tedy Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. ledna 2017

Kateřina Šimáčková
předsedkyně senátu

Vydáno: 02. January 2017
Vloženo: 21. April 2017

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč