JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 1744/12

Promlčení práva na náhradu škody u příliš dlouhého vkladového řízení

Právní věty

  1. Při uplatňování nároku na náhradu škody vůči státu (veřejné moci) podle zákona č. 82/1998 Sb. platí, že promlčecí doba běží ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Pokud škoda spočívá v nemožnosti realizovat vlastnické právo poškozeného (například v důsledku příliš dlouhého vkladového řízení), nemůže promlčecí doba začít běžet dříve, než je vlastnické právo poškozeného vůbec konstituováno, a než se tedy poškozený o existenci svého vlastnického práva vůbec dozví. Jiný závěr obecného soudu vede k porušení základního práva poškozeného na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Mušky, zastoupeného JUDr. Ivo Jahelkou, advokátem, se sídlem Sládkova 351/II, Jindřichův Hradec, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012 č. j. 28 Cdo 1526/2010-73, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2009 č. j. 22 Co 349/2009-51 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 3. 2009 č. j. 9 C 394/2008-32, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, takto:

I. První větou výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012 č. j. 28 Cdo 1526/2010-73 byla porušena základní práva stěžovatele zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012 č. j. 28 Cdo 1526/2010-73 se proto v první větě výroku ruší.

III. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2009 č. j. 22 Co 349/2009-51 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 3. 2009 č. j. 9 C 394/2008-32 v rozsahu, v němž tyto rozsudky nebyly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012 č. j. 28 Cdo 1526/2010-73, byla porušena základní práva stěžovatele zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

IV. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2009 č. j. 22 Co 349/2009-51 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 3. 2009 č. j. 9 C 394/2008-32 v rozsahu, v němž nebyly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012 č. j. 28 Cdo 1526/2010-73, se proto ruší.

Odůvodnění:

I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to v rozsahu zamítnutí žaloby ohledně částky 205.488 Kč. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel vůči České republice - Českému zeměměřickému a katastrálnímu úřadu jako žalované domáhal náhrady škody způsobené mu nesprávným úředním postupem - konkrétně příliš dlouhým vkladovým řízením před katastrálním úřadem - ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Škodu, vyplývající z nemožnosti očekávaného výkonu vlastnického práva a představující ušlý zisk z užívání nemovitosti, stěžovatel vyčíslil na částku 1.092.000 Kč. Jeho žaloba byla ohledně celé částky zamítnuta, což bylo potvrzeno též rozhodnutím odvolacího soudu, který přitom žalovaný nárok ve výši 205.488 Kč shledal promlčeným. Dovolání stěžovatele bylo poté odmítnuto v rozsahu směřujícím proti rozhodnutí odvolacího soudu týkajícímu se části žalované částky ve výši 205.488 Kč, ve zbylém rozsahu byly rozsudky odvolacího i nalézacího soudu zrušeny a věc vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení.

2. Podle stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho základní práva, a to právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem státního orgánu dle čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatel nesouhlasí s výkladem zákonných norem upravujících počátek a běh promlčecí lhůty, jak byl proveden obecnými soudy, které na stěžovatelův nárok pohlížely, jako by spočíval v obligačních, a nikoli věcněprávních vztazích a jednalo by se o opětující plnění, z něhož každý dílčí nárok dospívá a promlčuje se samostatně. O vzniku škody se tak stěžovatel měl podle extrémního výkladu obecných soudů dozvídat již od toho roku, kdy bylo vkladové řízení zahájeno. Obecné soudy tak zcela pominuly, že namítaná škoda stěžovateli vznikla až skončením vkladového řízení, jehož výsledem bylo kladné rozhodnutí o podaném návrhu na vklad, neboť až rozhodnutím o vkladu vzniklo stěžovatelovo vlastnické právo k nemovitosti. Předtím by stěžovatel ani nebyl aktivně legitimovaným k ochraně svého (nekonstituovaného) vlastnického práva před zásahy jiných osob ani k nárokování škody z nemožnosti vykonávat toto vlastnické právo. Krom toho považuje stěžovatel samu námitku promlčení vznesenou žalovanou za nemravnou a její akceptaci ze strany obecných soudů pokládá za rozpornou se svým právem na spravedlivý proces. Navíc byla tato námitka uplatněna až před odvolacím soudem, a promítla se teprve do jeho rozhodnutí, pročež byla pro stěžovatele překvapivou a došlo též k porušení zásady dvojinstančnosti civilního procesu.

3. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili též účastníci řízení. Nejvyšší soud poukázal na shodu námitek stěžovatele uplatněných v dovolání a v ústavní stížnosti a dále odkázal na odůvodnění svého rozsudku napadeného ústavní stížností, zejména na judikaturu v něm uvedenou. Městský soud v Praze rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a dále konstatoval, že podle jeho závěru byl stěžovatelův nárok ve výši 205.488 Kč z titulu náhrady škody způsobené v období od března 1999 do srpna 2000 zcela promlčen počínaje říjnem 2003, přičemž žaloba byla podána téměř pět let poté. Dále městský soud osvětlil, že se nezabýval rozporem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, neboť v řízení před ním stěžovatel nic takového netvrdil. Obvodní soud pro Prahu 8 pak ve svém vyjádření plně odkázal na své rozhodnutí vydané ve věci, jakož i na následná rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu.

4. K posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí si Ústavní soud vyžádal též spis Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 9 C 394/2008. Z něj zjistil, že žalobou doručenou obvodnímu soudu dne 14. 8. 2008 se stěžovatel domáhal na žalované zaplacení částky 1.092.000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu vznikla během řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí před katastrálním úřadem. Návrh na vklad byl na základě kupní smlouvy, v níž stěžovatel vystupoval jako kupující, podán dne 25. 1. 1999; vklad vlastnického práva stěžovatele byl poté povolen rozhodnutím ze dne 4. 9. 2006, s právními účinky ke dni 25. 1. 1999. V průběhu řízení byl návrh na vklad původně zamítnut rozhodnutím katastrálního úřadu ze dne 3. 5. 1999, které bylo následně k opravnému prostředku stěžovatele zrušeno rozhodnutím krajského soudu ze dne 30. 5. 2000 a věc byla katastrálnímu úřadu vrácena k dalšímu řízení. Po skončení vkladového řízení stěžovatel dopisem ze dne 22. 8. 2007 uplatnil u katastrálního úřadu nárok na náhradu škody ve výši 205.488 Kč s příslušenstvím, jež mu měla vzniknout v důsledku rozhodnutí úřadu ze dne 3. 5. 1999. Dopisem ze dne 25. 10. 2007 žalovaná tento nárok odmítla. Částku nárokovanou na náhradě škody v žalobě stěžovatel odůvodnil jako ušlý zisk - ušlé nájemné, které mohl získat z nájmu předmětné nemovitosti (bytu, jenž je její součástí) za dobu od 25. 1. 1999 do 4. 9. 2006, tj. za dobu 91 měsíců (12.000 Kč měsíčně); částka uplatněná před podáním žaloby u žalované představovala ušlý zisk z nájemného za období od 12. 3. 1999 do 14. 8. 2000.

5. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 3. 2009 č. j. 9 C 394/2008-32 byla stěžovatelova žaloba zamítnuta, neboť podle obvodního soudu nebyly naplněny předpoklady stanovené zákonem č. 82/1998 Sb. pro náhradu škody, ani měla-li být způsobena nezákonným rozhodnutím (rozhodnutí krajského úřadu ze dne 3. 5. 1999 nikdy nenabylo právní moci a bylo v řádném řízení o opravném prostředku zrušeno rozhodnutím soudu), ani měla-li být způsobena nesprávným úředním postupem žalované (takové tvrzení stěžovatel neuplatnil při nárokování náhrady škody po žalované před podáním žaloby). Stěžovatelovu odvolání proti rozsudku obvodního soudu nebylo vyhověno a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2009 č. j. 22 Co 349/2009-51 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Městský soud uzavřel, že k nesprávnému úřednímu postupu katastrálního úřadu, který o předmětném návrhu na vklad nerozhodl v řádné zákonné lhůtě, skutečně došlo. Avšak nárok stěžovatele na částku 886.512 Kč městský soud posoudil jako předčasný, neboť jej stěžovatel před zahájením soudního řízení neuplatnil u žalované; nárok na částku 205.488 Kč podle něj předžalobně uplatněn byl, ovšem městský soud jej k námitce žalované vyhodnotil jako promlčený, jelikož tato částka představovala stěžovateli způsobenou škodu v podobě ušlého zisku za dobu od března 1999 do srpna 2000. Tento nárok se tak promlčoval v subjektivní tříleté době postupně od února 2002 do září 2003, zatímco stěžovatelova žaloba byla podána až v srpnu 2008.

6. Citovaný rozsudek městského soudu stěžovatel napadl dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 3. 2012 č. j. 28 Cdo 1526/2010-73. Nejvyšší soud dovolání částečně odmítl (první věta výroku rozsudku Nejvyššího soudu) a částečně mu vyhověl. Odmítnuto bylo dovolání v části směřující proti rozsudku městského soudu potvrzujícímu rozsudek obvodního soudu, jímž byla žaloba zamítnuta ohledně částky 205.488 Kč, neboť v tomto rozsahu bylo dovolání shledáno nepřípustným (nenastolujícím právní otázku zásadního významu). Ve zbylém rozsahu, tedy v souvislosti se žalovanou částkou 886.512 Kč, byly rozsudek městského soudu i rozsudek obvodního soudu zrušeny a věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zde poukázal na závěry své předchozí judikatury, která předběžné projednání nároku na náhradu škody u ústředního orgánu sice uznává jako obligatorní podmínku pro uplatnění nároku u soudu, nicméně zdůrazňuje, že se jedná o podmínku procesněprávní, jejíž nedostatek nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby z věcného hlediska, ale je namístě jej řešit postupem podle § 104 odst. 2 občanského soudního řádu; za určitých okolností přitom k předběžnému projednání nároku u příslušného ústředního orgánu nemusí dojít vůbec.

7. Stěžovatelova ústavní stížnost napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, městského soudu a obvodního soudu pouze v tom rozsahu, v jakém se týkaly části žalovaného nároku ve výši 205.488 Kč. Ohledně zbylé části nároku, ve výši 886.512 Kč, řízení před obecnými soudy stále pokračuje. Ústavní soud považuje toto řízení o části stěžovatelem původně uplatněného nároku za úzce propojené s řízením, které vyústilo v podání projednávané ústavní stížnosti, a proto níže následuje též rekapitulace rozhodnutí obecných soudů vydaných ve stěžovatelově věci po rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1526/2010-73.

8. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 5. 2012 č. j. 9 C 394/2008-95 bylo zastaveno řízení co do zaplacení částky 20.912 Kč s příslušenstvím, neboť v této části byla žaloba vzata zpět, a dále byla žaloba v části, v níž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 865.600 Kč s příslušenstvím, zamítnuta. Okresní soud dospěl k závěru, že v daném případě jednak vůbec nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu; jednak stěžovateli vůbec nevznikla škoda postupem správního úřadu; a konečně byl stěžovatelův nárok z větší části též promlčen. K odvolání stěžovatele pak byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2012 č. j. 22 Co 294/2012-134 rozsudek obvodního soudu co do zamítnutí žaloby ohledně částky 713.032 Kč s příslušenstvím potvrzen a co do zamítnutí žaloby ohledně částky 152.568 Kč s příslušenstvím zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Městský soud sice zdůraznil, že k nesprávnému úřednímu postupu katastrálního úřadu v dané věci skutečně došlo, nicméně uplatněný nárok na náhradu škody vzniknuvší do 13. 8. 2005 (ve výši 713.032 Kč s příslušenstvím) je promlčený. Pro posouzení odpovědnosti státu za škodu způsobenou stěžovateli po tomto datu pak podle městského soudu nebyl dostatečně zjištěný skutkový stav, ale bylo třeba doplnit tvrzení účastníků i dokazování. Potvrzující výrok rozsudku městského soudu pak stěžovatel napadl dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 29. 5. 2014 č. j. 30 Cdo 1964/2013-185. Nejvyšší soud zrušil rozsudky městského soudu a obvodního soudu v rozsahu zamítnutí žaloby v částce 713.032 Kč s příslušenstvím (promlčený nárok) a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zdůraznil, že tříletá subjektivní promlčecí doba podle zákona č. 82/1998 Sb. začíná běžet od okamžiku, kdy se poškozený prokazatelně dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, a nikoli od nesprávného úředního postupu či od vzniku škody. U stěžovatele přitom skutečná vědomost o vzniku škody nemohla nastat dříve, než se dozvěděl o vkladu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí, k němuž došlo rozhodnutím katastrálního úřadu ze dne 4. 9. 2006. Pokud tedy stěžovatel svůj nárok uplatnil žalobou ze dne 14. 8. 2008, nemohlo dojít k promlčení nároku.

9. S ohledem na shora zmíněnou úzkou souvislost mezi řízeními o obou částech stěžovatelem původně uplatněného nároku na náhradu škody, tj. co do částky 205.488 Kč a co do částky 886.512 Kč, respektive 865.600 Kč, a zejména s ohledem na možný význam výsledku řízení před Nejvyšším soudem vedeného pod sp. zn. 30 Cdo 1964/2013 pro rozhodnutí o ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 19. 2. 2014 č. j. I. ÚS 1744/12-53 o přerušení řízení, a to do doby skončení označeného řízení před Nejvyšším soudem. Usnesením ze dne 20. 6. 2014 č. j. I. ÚS 1744/12-59 pak Ústavní soud rozhodl o pokračování v řízení o ústavní stížnosti.

II.
10. Ústavní stížnost je důvodná.

11. Ústavní soud přitom úvodem poukazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť dle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je tak v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud není součástí jejich soustavy a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

12. Zároveň však i obecné soudy musí ve své činnosti respektovat, dodržovat a chránit základní práva a svobody osob (čl. 4 Ústavy), jakož i další principy ústavního pořádku. Pokud této povinnosti obecný soud nedostojí a nesprávnou interpretací či aplikací podústavního práva způsobí porušení základních práv a svobod jednotlivce, pak je Ústavní soud oprávněn jeho postup a rozhodnutí přezkoumat. Taková situace může nastat tehdy, pokud dojde k porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (například nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (například přepjatý formalismus), jak se podává z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Mezi případy svévole se přitom řadí i situace, kdy se právní závěry soudu ocitají v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, respektive z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (např. výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 150/99, nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 či nález sp. zn. IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006).

13. V projednávaném případě se jedná o nárok jednotlivce na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci, konkrétně porušením povinnosti správního úřadu vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Tento nárok spadá pod substantivní základní právo každého na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny a vyplývající též z čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Toto základní právo je na podústavní úrovni provedeno zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích z uvedených předpisů, přičemž pravidelně konstatuje, že je zcela v pravomoci obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3377/12 ze dne 16. 5. 2013, bod 25; či nález sp. zn. I. ÚS 215/12 ze dne 26. 9. 2013, bod 22; prakticky též nález sp. zn. I. ÚS 216/09 ze dne 27. 3. 2012 (N 58/64 SbNU 705)]. Na druhou stranu obecné soudy musí mít při rozhodování podle zákona č. 82/1998 Sb. vždy na paměti ústavní původ a zakotvení nároků uplatňovaných podle tohoto zákona (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014). Ústavní soud též již dříve připomněl, že v oblasti regulace následků výkonu veřejné moci a deliktní odpovědnosti státu za způsobenou materiální i nemateriální škodu je třeba hledat mnohem větší sepětí s ústavním právem, než je tomu u jiných druhů soukromoprávní regulace. Tato oblast právní regulace totiž řeší důsledky vztahu, v němž stát vůči jednotlivci vystupoval v nerovném, vrchnostenském postavení a v němž stát pochybil [nález sp. zn. II. ÚS 590/08 ze dne 17. 6. 2008 (N 108/49 SbNU 567) či nález sp. zn. I. ÚS 529/09 ze dne 13. 3. 2012 (N 51/64 SbNU 625)].

14. V nyní posuzovaném případě se stěžovatel vůči státu domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že v řádné zákonné lhůtě nebylo rozhodnuto o povolení vkladu jeho vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí. Vkladové řízení trvalo od ledna 1999 do září 2006, tedy déle než sedm let, a po celou tuto dobu stěžovatel nemohl vykonávat své vlastnické právo, které bylo - s právními účinky k 25. 1. 1999 - konstituováno rozhodnutím katastrálního úřadu o povolení vkladu ze dne 4. 9. 2006. Stěžovatel požadoval ušlé nájemné za uvedenou dobu, celkem ve výši 1.092.000 Kč. Část svého nároku ve výši 205.488 Kč (za období od března 1999 do srpna 2000) přitom stěžovatel vůči žalované uplatnil předžalobně ve smyslu § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., zbylé části nároku se vůči žalované domáhal až v řízení před soudem. Výsledkem rozhodnutí obecných soudů napadených ústavní stížností bylo, že nárok na náhradu škody ve výši 205.488 Kč, který stěžovatel uplatnil ještě před podáním žaloby, byl uznán promlčeným, a tudíž žalobě v této části nemohlo být vyhověno; ve zbylé části o stěžovatelově žalobě, tedy ohledně částky 886.512 Kč (respektive 865.600 Kč), dosud nebylo definitivně rozhodnuto a věc je nyní projednávána před Obvodním soudem pro Prahu 8, po částečně zrušujícím rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 294/2012 a zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1964/2013 (viz bod 8 tohoto nálezu).

15. Závěr o promlčení stěžovatelova nároku na oněch 205.488 Kč coby ušlý zisk z nájemného za léta 1999 a 2000 Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí odůvodnil tak, že tato škoda a její výše musela být stěžovateli známa už v dané době, pročež se jeho nárok promlčoval postupně v období od února 2002 do září 2003; počínaje říjnem 2003 byl pak zcela promlčen, zatímco stěžovatel svou žalobu podal až v srpnu 2008.

16. Tím, že stěžovatelův nárok byl uznán promlčeným, bylo mu fakticky znemožněno naplnit v dané věci své ústavní právo na odškodnění vůči státu; proto pokud by byl závěr obecných soudů o promlčení nesprávný a neopodstatněný, jak tvrdí stěžovatel, znamenalo by to porušení stěžovatelova základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny.

17. Běh promlčecí doby je pro účely zákona č. 82/1998 Sb. upraven v jeho § 32 a násl. Pro nároky na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem platí pouze subjektivní promlčecí doba, která trvá tři roky a začíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (§ 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Jak zdůrazňuje komentářová literatura, poškozený musí prokazatelně získat vědomost o tom, že mu škoda vznikla; nestačí vědomost o škodné události (nesprávném úředním postupu) ani pouhá možnost dozvědět se o vzniku škody (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3 vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 323). Stejné závěry zdůrazňuje i konstantní občanskoprávní judikatura - pro počátek subjektivní promlčecí doby je rozhodující prokázaná vědomost poškozeného o vzniklé škodě (a osobě škůdce), nikoliv toliko jeho předpokládaná či domnělá vědomost. Přitom okamžik nabytí vědomosti o škodě v konkrétním případě nutně nemusí časově spadat vjedno s okamžikem nabytí vědomosti o škodné události, tedy nesprávném úředním postupu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 477/2001 ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1607/2012 ze dne 28. 8. 2012 či sp. zn. 30 Cdo 2014/2013 ze dne 18. 3. 2014).

18. V nyní posuzovaném případě spočívala stěžovatelem namítaná škoda v nemožnosti realizovat jeho vlastnické právo k předmětné nemovitosti, kupříkladu jejím pronajmutím. Z povahy věci se proto stěžovatel o této škodě nemohl dozvědět dříve, než jeho vlastnické právo vůbec vzniklo - do té doby nemohlo být s jistotou známo, kdo je vlastně poškozeným, přestože škoda, vyplývající z nemožnosti realizace vlastnického práva (někoho) k dané nemovitosti, samozřejmě vznikala již v průběhu příliš dlouhého správního řízení. Podle zákona přitom v daném případě ke vzniku, respektive nabytí vlastnického práva stěžovatelem došlo vkladem do katastru nemovitostí (§ 133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013), a to s právními účinky zpětně ke dni, kdy byl návrh na vklad doručen katastrálnímu úřadu (§ 2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, účinného do 31. 12. 2013). Vlastnické právo stěžovatele tedy bylo konstituováno až pravomocným rozhodnutím katastrálního úřadu ze dne 4. 9. 2006 o povolení vkladu, nehledě na to, že tímto rozhodnutím se stěžovatel stal právně vlastníkem nemovitosti již od 25. 1. 1999. Před kladným rozhodnutím katastrálního úřadu tudíž stěžovatel snad mohl tušit (předpokládat) vznikající škodu, jeho vědomost o tom, že škoda vzniká jemu, však byla podmíněna konstituováním jeho vlastnického práva. V žádném případě proto nelze mít za to, že by stěžovatel již v průběhu vkladového řízení skutečně a prokazatelně o vzniku škody věděl, jak je nezbytné pro započetí běhu subjektivní promlčecí doby podle § 32 zákona č. 82/1998 Sb. Stručně řečeno, stěžovatel nemohl vědět o škodě způsobené nemožností realizovat své vlastnické právo, pokud vůbec nevěděl o existenci svého vlastnického práva.

19. Lze rovněž přisvědčit stěžovatelově argumentaci procesní stránkou věci, totiž že se nároku na náhradu škody v podobě ušlého nájemného nemohl domáhat před vkladem svého vlastnického práva do katastru nemovitostí i z toho důvodu, že do té doby mu nesvědčila aktivní věcná legitimace a jeho případná žaloba by tak musela být zamítnuta.

20. K totožným závěrům ostatně nedávno dospěl též Nejvyšší soud v řízení vedeném o zbytku stěžovatelova nároku na náhradu škody (mimo oněch 205.488 Kč). Jak Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1964/2013 správně uvedl, "[z]atímco případný zisk z nájemného ucházel žalobci již od 25. 1. 1999, jeho vědomost o vzniku této škody nemohla nastat dříve, než se dozvěděl o vkladu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí, tj. než se dozvěděl, že škoda v podobě ušlého zisku vzniká právě jemu." Proto "tříletá subjektivní promlčecí doba ... začala v nyní posuzovaném případě běžet od okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl o vkladu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí, tj. od právní moci rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu, resp. ode dne doručení smlouvy (vkladové listiny) opatřené doložkou ve smyslu § 38 odst. 2 vyhl. č. 26/2007 Sb. ... (katastrální vyhláška). Jelikož k tomu mohlo dojít nejdříve po vydání rozhodnutí o povolení vkladu, k němuž došlo dne 4. 9. 2006, nemohl být žalobcův nárok uplatněný dne 14. 8. 2008 promlčen."

21. Ústavní soud nemá důvod s právě citovaným shrnutím Nejvyššího soudu nesouhlasit či se od něj odchylovat. Ať už si stěžovatel nárokoval náhradu škody za období do srpna 2000 či za období následující, v obou případech platí, že o vzniku škody se mohl dozvědět nejdříve se vznikem svého vlastnického práva, k čemuž došlo rozhodnutím ze září 2006. Proto ani jeho nárok na oněch 205.488 Kč nemohl být při podání žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 8 v srpnu 2008 promlčen.

22. Je tak evidentní, že obecné soudy pochybily při posuzování stěžovatelova nároku, respektive včasnosti jeho uplatnění, naplňujícího stěžovatelovo základní právo na náhradu škody způsobenou mu nesprávným úředním postupem. Obecné soudy nereflektovaly zvláštnosti vzniku namítané škody stěžovateli jako poškozenému (vyplývající z rozdílné datace provedení vkladu a nastoupení jeho právních účinků) oproti jiným újmám případně způsobeným přílišnou délkou správního řízení, které mohou účastníkům řízení vznikat - a oni si toho mohou být vědomi - již v průběhu řízení. Akceptací námitky promlčení, aniž by v dané věci byly splněny zákonné předpoklady promlčení, tak obecné soudy svá rozhodnutí zatížily extrémním nesouladem mezi učiněnými právními závěry a vykonanými skutkovými zjištěními, z nichž ony právní závěry nijak nevyplývají. Tím se obecné soudy ve stěžovatelově případě dopustily nepřípustné svévole, zakládající porušení práva na spravedlivý proces.

23. Ústavní soud tak shrnuje, že neopodstatněnou a nezákonnou akceptací námitky promlčení obecné soudy v důsledku stěžovateli znemožnily naplnění jeho základního práva na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem, čímž porušily čl. 36 odst. 3 Listiny. Dále se tak dopustily svévole rozporné se základním právem stěžovatele na spravedlivý proces, a tedy porušující čl. 36 odst. 1 Listiny.

24. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než podané ústavní stížnosti vyhovět a napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 v relevantním rozsahu zrušit, a to v souladu s § 82 odst. 1 a 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci (§ 44 téhož zákona).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 24. července 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu

Vydáno: 24. July 2014
Vloženo: 11. November 2014

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-