JUDIKATURA

Rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 1491/17

Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry

Právní věty

Nejsou k dispozici


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky - obce Hovorčovice, se sídlem Revoluční 33, Měšice - Hovorčovice, zastoupené JUDr. Petrem Malým, advokátem se sídlem v Praze, Revoluční 16, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2016 č. j. 30 Co 538/2016-189, za účasti Krajského soudu v Praze, Okresního soudu Praha - východ a společnosti MINING SERVICE LLC, se sídlem 3411 Silverside Road, Wilmington, County of New Castle, Delaware, USA, zastoupené Mgr. Janem Lehovcem, advokátem se sídlem v Praze, Dlážděná 1586/4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016 č. j. 30 Co 538/2016-189 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tento rozsudek se proto ruší.

Odůvodnění:

I.
Napadený rozsudek a argumentace stěžovatelky

1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhala zrušení výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 26. 4. 2016 č. j. 7 C 316/2014-135 tak, že stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 40 968 Kč s příslušenstvím. Podstatou této ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatelky proti postupu a rozhodnutí Krajského soudu v Praze, který podle ní svůj rozsudek založil na zřejmé faktické chybě, když při posuzování ve věci vydaného znaleckého posudku zaměnil obvyklou cenu pozemků za výši obvyklého nájemného předmětných pozemků.

2. V řešené věci se vedlejší účastnice řízení domáhala po stěžovatelce zaplacení 217 316 Kč s příslušenstvím, jež mělo spočívat v bezdůvodném obohacení ve výši obvyklého nájemného (v délce 13 měsíců) za užívání pozemků, které obec užívá jako veřejné prostranství. Při určení obvyklé ceny předmětných pozemků a z té vyplývající výše obvyklého nájemného vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku znalkyně Ing. Jechové, který stanovil obvyklou cenu pozemků na 75 740 Kč a výši obvyklého nájemného na částku 3 030 Kč za rok a na částku 3 275 Kč za žalované období. Podle stěžovatelky se odvolací soud dopustil chyby, když zaměnil obvyklou cenu pozemků za obvyklou výši nájmu za tyto pozemky a v důsledku toho přiznal z titulu bezdůvodného obohacení částku v celkové výši 44 243,33 Kč. I přes bagatelnost sporu má stěžovatelka za to, že tento zásah do jejích ústavních práv je významný. Opomenutím ceny obvyklé a tím, že vycházel z maximální ceny pozemků, stanovené výměrem ministerstva financí, došlo podle stěžovatelky k pro ni překvapivému rozhodnutí a porušení jejích ústavně zaručených práv.

3. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 5. 6. 2017 požádala stěžovatelka o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Uvedla, že v případě jeho zrušení bude vrácení vymoženého plnění obtížné či nemožné. Vedlejší účastnice řízení je zahraniční právnickou osobou a její solventnost nemůže být ze strany stěžovatelky zjištěna ani ověřena. Naopak vymožení pravomocně přiznané částky po stěžovatelce - obci - není nikterak ohroženo a vedlejší účastnici řízení tak nehrozí závažnější újma než stěžovatelce. Ústavní soud stěžovatelce vyhověl a v souladu s ustanovením § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vykonatelnost napadeného rozhodnutí usnesením ze dne 20. června 2017 sp. zn. I.ÚS 1491/17 odložil; konstatoval přitom, že tím však nelze jakkoli předjímat výsledek řízení o samotné ústavní stížnosti.

II.
Vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení

4. Ústavní soud si k posouzení celé věci vyžádal vyjádření účastníků řízení, vedlejší účastnice řízení a zaslání příslušného spisového materiálu.

5. Okresní soud Praha - východ ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ve svém rozhodnutí při určení výše bezdůvodného obohacení, kterého se dostává stěžovatelce tím, že užívá pozemky, které nejsou v jejím vlastnictví, vycházel ze znaleckého posudku Ing. Jechové a odkázal v plném rozsahu na odůvodnění svého rozsudku. Doplnil, že nezohledňoval maximální ceny nájemného z pozemků veřejné infrastruktury, uváděné v cenových věstnících Ministerstva financí, výměrů MF č. 01/2013 a MF č. 01/2014, podle nichž maximální nájemné v obcích do 25 000 obyvatel je stanoveno ve výši 20 Kč za m2 ročně, čemuž by pro danou užívanou výměru odpovídala na nájemném částka 40 840 Kč ročně.

6. Také Krajský soud v Praze ve svém vyjádření - pokud jde o meritum věci - odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku. Z procesního hlediska namítl, že proti jeho rozsudku bylo přípustné dovolání, když rozhodl o částce 214 041 Kč s příslušenstvím; co do částky 40 968 Kč bylo žalobě vyhověno a ve zbytku (173 073 Kč s příslušenstvím) byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrzen. Stěžovatelka tedy podle krajského soudu nevyčerpala možnost podání mimořádného opravného prostředku a ústavní stížnost je nepřípustná.

7. Obsáhlejší vyjádření podala vedlejší účastnice řízení. Zejména v něm uvedla, že podle ní odvolací soud posoudil výši bezdůvodného obohacení správně, a to v souladu s cenovými předpisy a ve výši obvyklého nájemného v místě a čase. K žádné záměně výše obvyklé ceny pozemků s obvyklým nájemným nedošlo. Rozsudek není překvapivým, neboť odvolací soud vycházel pouze z důkazů, předložených účastníky již v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud se tak žádného omylu či nedopatření nedopustil. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka užívala pozemky o celkové výměře 2 042 m2, určil odvolací soud maximální nájemné za tuto výměru za 13 měsíců částkou 44 243,33 Kč správně. Odvolací soud dle názoru vedlejší účastnice postupoval řádně, když při úvaze o výši bezdůvodného obohacení vycházel i z cenových předpisů, které regulují výši nájemného k pozemkům, sloužících jako veřejné prostranství. Odvolací soud totiž na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil všechny důkazy jednotlivě i ve svém souhrnu, s ohledem na platné právní předpisy včetně těchto cenových předpisů. Dle vedlejší účastnice dále platí, že pokud nemůže být tato věc pro svoji bagatelnost dále přezkoumána ze strany Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení, pak s ohledem na postavení Ústavního soudu a jeho vztah k obecné justici totéž platí i pro řízení o ústavních stížnostech.

8. Vyjádření byla zaslána právnímu zástupci stěžovatelky na vědomí, s možností repliky. Stěžovatelka reagovala podrobným podáním, ve kterém v zásadě zopakovala svoje námitky proti rozsudku odvolacího soudu; stále má za to, že tento soud na základě provedených důkazů došel k nesprávnému závěru. Odvolací soud totiž nájemné za užívání předmětných pozemků, které jsou využívány jako veřejné prostranství, či výši bezdůvodného obohacení, stanovil pouze na základě maximální částky nájemného, stanovené výměrem ministerstva financí, přičemž obvyklou cenu nájemného, závislou na konkrétních okolnostech případu nezohlednil, ani nijak nereflektoval závěry znaleckého posudku Ing. Jechové.

III.
Věcné posouzení Ústavním soudem

9. Ústavní stížnost je důvodná.

10. Nejdříve je nutno odmítnout názor Krajského soudu v Praze, že ústavní stížnost není přípustná. Ve vyjádření k ústavní stížnosti k tomu tento soud uvedl, že proti jeho rozsudku bylo prý přípustné dovolání, když rozhodl o částce 214 041 Kč s příslušenstvím - co do částky 40 968 Kč bylo žalobě vyhověno a ve zbytku (173 073 Kč s příslušenstvím) byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrzen. Z toho odvolací soud dovodil, že stěžovatelka nevyčerpala možnost podání mimořádného opravného prostředku. Tento závěr je nesprávný, jelikož předmětem dovolání stěžovatelky jako žalované v daném sporu by mohla být jen částka 40 968 Kč, což je nárok nepřevyšující 50 000 Kč - srov. ust. § 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Osobou oprávněnou k podání dovolání tak byl jen druhý účastník sporu (vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem), jehož žaloba byla zamítnuta v rozsahu, převyšujícím částku 50 000 Kč.

11. Co se týče věci samé, podstatou sporu je závěr Krajského soudu v Praze, který ve svém rozsudku uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná stěžovatelka ve sporném období užívala pozemky o celkové výměře 2042 m2. Maximální nájemné za tuto výměru by tedy činilo 40 840 Kč za rok; za jeden měsíc pak 3 411 Kč. Při časovém období třinácti měsíců (od 1. 6. 2013 do 30. 6. 2014) se tedy jednalo o částku 44 243,33 Kč. V tomto rozsahu vzniklo podle odvolacího soudu žalované bezdůvodné obohacení za užívání výše specifikovaných pozemků a zároveň v tomto rozsahu má žalobce nárok na náhradu. Vzhledem k tomu, že žalobci byla již přiznána náhrada ve výši 3 275 Kč, zbývá uhradit částku 40 968 Kč. Krajský soud přitom vycházel z toho, že maximální nájemné nemůže přesáhnout regulovanou cenu nájmu, a výši obvyklého nájemného pak stanovil ve výši maximálního nájemného, daného cenovými předpisy. K tomu uvedl: "Výměry Ministerstva financí č. 01/2013 ze dne 28. 11. 2012 a č. 01/2014 ze dne 22. 11. 2013 stanovily seznam zboží s regulovanými cenami; mimo jiné i maximální částky nájemného z pozemků veřejné infrastruktury, na kterých není provozována podnikatelská činnost a slouží zejména jako občanské vybavení pro veřejnou správu a podobně. Maximální nájemné pro obec do 25 tisíc obyvatel činilo 20 Kč za m2 a rok. V daném případě účastníci nezpochybňovali, že obec Hovorčovice je obcí s počtem obyvatel do 25 tisíc."

12. Výše uvedené je ve zjevném nepoměru se závěry soudu prvního stupně, jenž při určení obvyklé ceny předmětných pozemků a z té vyplývající výše obvyklého nájemného vycházel ze znaleckého posudku znalkyně Ing. Jechové, který stanovil obvyklou cenu pozemků na 75 740 Kč a výši obvyklého nájemného na částku 3 030 Kč za rok, tedy na částku 3 275 Kč za žalované období. Tento soud nezohledňoval maximální ceny nájemného z pozemků veřejné infrastruktury, uváděné v cenových věstnících Ministerstva financí, výměrů MF č. 01/2013 a MF č. 01/2014, podle nichž maximální nájemné v obcích do 25 000 obyvatel je stanoveno ve výši 20 Kč za m2 ročně.

13. Ústavní soud často opakuje, že mu nepřísluší přehodnocovat důkazy, provedené obecnými soudy. Může (a musí) tak ale učinit, pokud dospěje k závěru, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Přesně to shledal Ústavní soud ve zkoumaném případě. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je nesprávné, když bezdůvodně zaměňuje maximální regulované nájemné s nájemným obvyklým. Tvrzení odvolacího soudu, obsažené na str. 7, odst. 5 napadeného rozsudku je rovněž v nesouladu s provedenými důkazy ("nikdo z účastníků netvrdil, že by obvyklá cena byla nižší nižší než regulovaná, to nezjistila ani znalkyně Ing. Jechová"), neboť znalkyně Ing. Jechová výslovně uvádí, že obvyklá cena ročního nájemného je 3 030 Kč, tedy podstatně méně, než činí maximální regulované nájemné. Krajský soud tedy pochybil, když, jak je ze shora uvedeného patrné, nijak nereflektoval v důkazním řízení prokázanou výši obvyklého ročního nájemného (rovnající se skutečné výši bezdůvodného obohacení) a bez dalšího vycházel pouze z maximální ceny, stanovené podle výměru Ministerstva financí. Tím došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle ust. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

14. Jako obiter dictum Ústavní soud uvádí, že nelze ponechat stranou ani námitku stěžovatele, že vedlejší účastnice řízení nabyla předmětné pozemky ve veřejné dražbě jako jediná zájemkyně za cenu 75 000 Kč, přičemž byla seznámena s jejich omezením v podobě zatížení místní komunikací a veřejnou zelení; následně si nechala vypracovat znalecký posudek, který pozemky ocenil na více než pět miliónů Kč, z čehož určil výši nájemného na cca 217 000 Kč, jejichž zaplacení se žalobou domáhala. V takových případech je podle názoru Ústavního soudu nutné bezdůvodné obohacení na straně žalovaného poměřovat i vynaloženými náklady na straně žalobce tak, aby výklad právního předpisu byl v souladu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 občanského zákoníku) a nepřehlédnout ani ustanovení § 6 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu - je třeba zvažovat, zda vydražitel pozemku, který je užíván jako veřejný statek (§ 490 občanského zákoníku), protiprávní stav nevyvolal. Také je nutno vzít v úvahu, zda obohacený nezískal předmět obohacení bez svého svolení (§ 3001 odst. 2 občanského zákoníku), a zda je tedy vůbec povinen k náhradě.

V.
Závěr

15. S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud návrhu stěžovatelky zcela vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadený rozsudek zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. listopadu 2018

Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu

Vydáno: 13. November 2018
Vloženo: 05. December 2018