JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 950/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. srpna 2006 o dovolání obviněného P. Z., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 7 To 39/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 23/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. Z. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 3 T 23/2005, byl obviněný P. Z. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na třináct roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu vraždy dopustil tím, že dne 9. 6. 2005 mezi 19.00 až 20.00 hod. v L., okr. M., v bytě na N., v úmyslu usmrtit, napadl svou družku – poškozenou K. H. tak, že jí nezjištěným způsobem zamezil dýchání tlakem na hrudník a ucpáním úst, přičemž poškozená krátce nato na místě v důsledku udušení zemřela.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které směřovalo proti výroku o vině i výroku o trestu. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 7 To 39/2006, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i výroku o trestu a odkázal v něm na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že soudy nesprávně vycházely z výpovědí osob, které nebyly přímými svědky spáchaného trestného činu a vyjadřovaly se toliko k jeho společnému soužití s poškozenou. Nebyly podle něj zjištěny žádné přímé důkazy, které by ho z předmětného jednání usvědčovaly. Vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutím o jeho vině soudy porušily zásadu presumpce neviny a že důkazy interpretovaly v jeho neprospěch (př. písemné sdělení nalezené na místě činu, kterým poškozenou informoval o tom, že druhý den budou peníze). Polemizoval i s názorem soudu, že pachatelství činu se odvíjí od jeho agresivní povahy; to nebylo podle něj prokázáno. Uvedl, že postupem soudů byla porušena jeho práva a byl nesprávně uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy, ač tento skutek nespáchal.

Obviněný poněkud neurčitě navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby sám ve věci rozhodl, pokud nepřikáže věc k novému projednání.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného konstatovala, že uplatněné výhrady mají výlučně povahu vad skutkových, poněvadž směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a tedy proti správnosti skutkových zjištění. Věcně proto uplatněný důvod dovolání nenaplňují. S odkazem na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů se ztotožnila se skutkovými zjištěními i právní kvalifikací jednání obviněného jako trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání předepisující katalog dovolacích důvodů ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Ústí nad Labem a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Vrchní soud v Praze. V podstatě vytkl, že soudy nesprávně vycházely z výpovědi svědků, jež byly toliko nepřímými důkazy, a pro jeho vinu nesvědčí žádný přímý důkaz. Opakoval, že se činu nedopustil a byl-li uznán vinným, byla porušena zásada in dubio pro reo. Upozornil, že v jeho neprospěch byly hodnoceny všechny důkazy včetně písemného sdělení, kterým poškozené sděloval, že druhý den peníze budou, a prokázána podle něj nebyla ani jeho agresivní povaha, poněvadž výpovědi svědkyň, se kterými dříve žil, svědčí o opaku.

Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry existuje extrémní nesoulad. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné (zejména strany 8, 9 rozsudku soudu prvního stupně, strany 2 - 5 napadeného usnesení odvolacího soudu) a právními závěry na straně druhé. Námitky obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné v odvolacím řízení a odvolací soud se s výtkami obviněného náležitě vypořádal. Při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily skutková zjištění, která lze akceptovat; evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu. Přesvědčivě byla zdůvodněna i nutnost právního posouzení skutku jako trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák.

Že závěry soudů nevyzněly pro obviněného příznivě, ještě neznamená, že byla porušena zásada in dubio pro reo a že důkazy byly hodnoceny jednostranně v jeho neprospěch. Soudy opřely výrok o vině obviněného o nepřímé důkazy, které tvořily ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů, vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které v celku shodně a spolehlivě dokazují, že jediným možným pachatelem trestného činu vraždy (cizí zavinění stran násilného úmrtí poškozené ani obviněný nezpochybnil) je obviněný. Přesvědčivě v této souvislosti argumentovaly nejen dlouhotrvajícími kolizními vztahy mezi obviněným a poškozenou, jež se vyznačovaly typickými znaky domácího násilí (upozornily na obsah spisu Policie ČR M. ČTS:ORMO-104/KPV-OK-ND-2005, z něhož bylo zjištěno, že nedlouho před kritickou událostí se měl obviněný vůči poškozené dopustit obdobného agresivního činu), ale správně svoji pozornost soustředily i na okolnosti spáchání činu (nedošlo k zápasu, nic nebylo odcizeno) a poznatky, jež vylučovaly přítomnost cizí osoby v bytě užívaném poškozenou a obviněným a také existenci jakýchkoliv nepřátel poškozené či osoby, jež by mohly mít zájem na její smrti. Přiléhavě hodnotily chování obviněného v kritických časových relacích, zejména pak okolnosti související s jeho pobytem v restauraci i návratem domů z ní, a logicky uzavřely, že šlo o jednání účelové, promyšlené, vedené snahou obviněného odvrátit od sebe podezření ze spáchání činu. Stranou pozornosti soudů nezůstala ani otázka motivace činu obviněného a v neposlední řadě upozornily i na jeho dispozice k agresivnímu jednání. Jestliže takové dispozice obviněný zpochybňuje, nelze jeho výhrady akceptovat; potvrzují je nejen výpovědi svědkyň (Z. D., Z. H., R. a V. H. aj.), ale též závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie i psychologie. Závěr, že pachatelem činu nemohl být nikdo jiný než právě obviněný, je opodstatněným vyústěním pečlivého hodnocení důkazů ve smyslu zásad uvedených v § 2 odst. 6 tr. ř., nikoliv výrazem nerespektování zásady in dubio pro reo či jednostranného hodnocení důkazů v neprospěch obviněného, jak tento vytkl.

Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. srpna 2006

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková

Vydáno: 23. August 2006