JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 931/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2008 o dovolání obviněné mladistvé B. L., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 3 Tmo 5/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 Tm 59/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné mladistvé B. L. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích, soudu pro mládež, ze dne 7. 12. 2007, sp. zn. 2 Tm 59/2007, byla obviněná mladistvá B. L. (dále převážně jen „mladistvá“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou, že:

„nejméně od měsíce září 2006 do 25. 4. 2007 v Č. B. v místě svého trvalého bydliště opakovaně slovně urážela, zastrašovala a ponižovala s vědomím svého otce P. L., svoji matku R. L., a to různými vulgarismy a nadávkami typu: „Ty krávo, ty svině, černá mambo, píčo, …“, vyhrožovala jí fyzickou likvidací a ublížením na zdraví, a to například tím, že jí zlikviduje a zabije, hrozila jí spálením horkou žehličkou, nožem s tím, že ji jednou podřeže, křičela na ni, ať navalí výplatu nebo ať se nevrací. Naváděla proti matce i svoji mladší sestru L., s tvrzením, že je matka blázen, že je kráva a že ji nemusí poslouchat, přikazovala jí, co má žehlit a co ne, co si může dovolit vyprat a co ne, jaké bude nosit ponožky a jaké ne, apod., rovněž svou matku fyzicky napadla, když ji v jednom případě strčila až upadla na zem a v jednom případě ji uhodila do tváře a dala jí facku, jednal-li hrubým způsobem s matkou její otec P. L., smála se a matce nepomohla“.

Takto zjištěné jednání mladistvé soud právně kvalifikoval jako provinění týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák. a podle § 215a odst. 1, § 24 odst. 1 písm. g) zák. č. 218/2003 Sb., zákona o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších změn (dále jen „ZSM“), za použití § 31 odst. 1 ZSM jí uložil trestní opatření odnětí svobody v trvání šesti měsíců podmíněně odložené na zkušební dobu stanovenou podle § 33 odst. 1 ZSM v trvání jednoho roku.

Proti tomuto rozsudku podala mladistvá odvolání, o němž Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl usnesením ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 3 Tmo 5/2008, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Mladistvá s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasila a podala proti němu prostřednictvím své obhájkyně JUDr. K. S. dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. mladistvá uvedla, že byla porušena ustanovení o její přítomnosti při veřejném zasedání, protože výslech poškozené R. L. probíhal odděleně. Ona sama se sice nacházela v jednací síni, ale poškozená byla ve zvláštní místnosti, ze které byla její výpověď přenášena pomocí audiotechniky. Na rozdíl od soudu neměla možnost vidět obrazový záznam. Domnívala se proto, že nebyly splněny podmínky analogické postupu podle § 55 tr. ř., neboť v řízení nikdy nebyl proveden důkaz o tom, že by poškozené hrozilo jakékoliv nebezpečí ze strany její dcery. Tvrdila rovněž, že takovým postupem odvolacího soudu došlo k omezení jejích práv na obhajobu, protože nemohla sledovat bezprostřední reakce matky, reagovat na ně, příp. provádět kontrolu výslechu. Současně poukazovala na to, že poškozená v minulosti několikrát kontaktovala otce obviněné a s oběma (s ní i otcem) se setkala, nic tedy nenasvědčuje tomu, že by měla z obou strach a hrozila jí nějaká újma. Je proto přesvědčena, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení principu kontradiktornosti a rovnosti řízení; navíc ZSM nic takového nepřipouští a nepřipouští ani konání jednání bez přítomnosti mladistvého.

K dalšímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mladistvá namítla, že nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení věci spatřuje ve skutečnosti, že skutek byl nesprávně podřazen pod skutkovou podstatu provinění podle § 215a odst. 1 tr. zák. Tato skutková podstata totiž vyžaduje, aby byl naplněn zákonný znak týrání, který se současně vyznačuje určitou mírou trvalosti a dosahuje takové míry intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat u poškozené osoby stav těžkého příkoří, psychických nebo fyzických útrap.

V této souvislosti mladistvá namítla, že v předmětném řízení nebylo prokázáno, že by poškozené něco takového bylo způsobeno. Uvedla, že v řízení byl proveden de facto jediný důkaz, který svědčil v její prospěch, a to výpověď poškozené a dále nepřímá svědectví, založená na tom, co svědci slyšeli od poškozené, přičemž jejich výpovědi byly se souhlasem jejího tehdejšího obhájce čteny. Tak tomu však nebylo v průběhu dosud neukončeného trestního řízení vedeného proti nyní již bývalému manželovi poškozené R. L. obviněnému P. L. (viz řízení před Okresním soudem v Českých Budějovicích vedené pod sp. zn. 4 T 187/2007); k tomu dodala, že v rámci tam provedeného dokazování byly zjištěny závažné skutečnosti, které značným způsobem znevěrohodňují výpověď poškozené (měly se týkat neoprávněného nakládání poškozené s tehdy ještě společným majetkem v rámci společného jmění manželů a jeho dispozice ve prospěch svědků, jejichž výpovědi byly v řízení proti dovolatelce pouze čteny, dále otázek týrání nezletilé L. ze strany její matky, jejích dluhů na výživném, života poškozené nad její poměry – resp. jejích nesplácených půjček, jejího alkoholismu a mimomanželských známostí.

Mladistvá dále uvedla, že všechny tyto skutečnosti mají vliv též na stupeň společenské nebezpečnosti souzeného jednání, který musí být u mladistvých vyšší než malý. Pokud totiž byla několik let týrána ze strany matky – alkoholičky, pak jakékoliv jednání, kterého se vůči ní dopustila, nemohlo být s ohledem na stupeň společenské nebezpečnosti považováno za provinění a její jednání je třeba považovat za reakci na matčino chování vůči ní. Namítla rovněž, že v řízení vedeném proti jejímu otci P. L. byli před soudem vyslechnuti bývalí spolupracovníci poškozené a ti její výpověď nepotvrdili. Poukázala také na tam učiněnou výpověď své starší sestry M., ze které mj. vyplynulo, že kvůli matčině chování odešla od rodiny.

Dovolatelka taktéž vyjádřila svoje povědomí, že Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání je povinen vycházet ze skutkového stavu, jak byl soudy zjištěn. Ten však musí být nejen správně vyjádřen ve výroku rozsudku, ale musí být i správně zjištěn a v odůvodnění rozsudku způsobem uvedeným v § 125 odst. 1 tr. ř. rozveden, přičemž v předmětné trestní věci soud nalézací takto nepostupoval a ani odvolací soud takové pochybení nezjistil a odvoláním napadené rozhodnutí akceptoval. Mladistvá znovu poukázala na již shora namítanou změnu důkazního stavu věci, plynoucí z řízení proti obviněnému P. L., na povinnosti soudů postupovat ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., a vyjádřila přesvědčení, že v této návaznosti bude ještě zapotřebí provést podrobné dokazování zejména k poměrům v rodině L.

Při vědomí toho, že nesprávně vyhodnocený důkazní stav je možno namítat zejména v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona nebo v řízení o obnovu řízení, mladistvá rovněž tvrdila, že soudem zjištěný skutkový stav neodpovídá provedenému dokazování a skutek, pro který byla odsouzena, není proviněním. Zdůraznila také, že příliš restriktivní výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu již byl překonán judikaturou Ústavního soudu ČR, podle které nelze nesprávné zjištění skutkového stavu věci striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, jelikož tyto dvě kategorie se jeví být v podstatě neoddělitelné. V návaznosti na to tvrdila, že pokud soudem nebylo spolehlivě zjištěno její zavinění ve vztahu ke skutku, nemohla být učiněna ani správná právní kvalifikace souzeného skutku.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. mladistvá uvedla, že napadené rozhodnutí obsahuje výrok, který byl učiněn, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. písm. d) a g) tr. ř.

V závěru svého podání mladistvá navrhla (aniž výslovně citovala ustanovení § 265k a § 265l tr. ř.), aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a současně zrušil i jemu předcházející rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích jako rozhodnutí vydané ve vadném řízení předcházejícím.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedla, že i když je jeho účelem náprava vad, spočívajících v chybějícím zajištění reálné možnosti obviněného vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu podle obžaloby kladeno za vinu a k důkazům, na nichž je obžaloba postavena, nelze tomu odpovídající výklad jeho oprávnění na projednávání věci v jeho přítomnosti rozšiřovat na otázky, spojené se zkoumáním, do jaké míry buď on sám takového aspektu práva na obhajobu v rámci své účasti u hlavního líčení či veřejného zasedání využil či zda mu jeho využití bylo postupem soudu v průběhu hlavního líčení či veřejného zasedání skutečně umožněno. Takový extenzívní a účelu označeného dovolacího důvodu odporující výklad práva na projednání věci v přítomnosti obviněného by vedl k mylnému závěru, že v rámci dovolacího řízení lze provádět přezkum vad uvedené povahy, pro jejichž nápravu slouží procesní oprávnění ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., spadající do kompetence odvolacího soudu. Docházelo by tak k zaměňování odvolacího a dovolacího řízení, při kterém by dovolací soud v rozporu se zákonnou systematikou trestního procesu fakticky vytvářel tzv. třetí instanci, sloužící k řešení vad, pro jejichž nápravu slouží zcela jiný typ řízení.

Nad rámec řízení o dovolání státní zástupkyně konstatovala, že pokud odvolací soud použil shora popsaný postup při výslechu poškozené v analogii na ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř., pak nelze dovolatelce přisvědčit, že se tak stalo bez tam uvedené podmínky ohrožení poškozené. Aniž by bylo třeba provádět dovolatelkou namítané zvláštní dokazování v uvedeném směru, plně postačovalo, že jak ona, tak také v odděleném trestním řízení i její otec, který se mohl nacházet v době konání veřejného zasedání v prostorách pro veřejnost vyhrazených, byli postaveni před soud pro úmyslnou trestnou činnost, spáchanou ke škodě jejich matky a manželky. Jestliže dovolatelka v takovém postupu spatřovala porušení svých obhajovacích práv s tím, že nemohla sledovat bezprostřední reakci své matky, pak plně postačovalo, že v rámci své přítomnosti v jednací síni byla účastna svědecké výpovědi uvedené poškozené a že měla možnost klást jí otázky, popř. k jejím informacím se vyjadřovat (viz § 214, § 215 odst. 1, § 238 tr. ř.), a to buď sama nebo prostřednictvím svého tehdejšího obhájce. Vizuální kontakt s poškozenou svědkyní udržoval předseda senátu odvolacího soudu, který její výslech vedl a který právě ze své pozice orgánu činného v trestním řízení v kontextu s dalším ve věci provedeným dokazováním, zejména pak znaleckým posouzením její osobnosti, prováděl ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. zcela nezastupitelný procesní postup vyhodnocení vypovídací hodnoty jejího svědectví. Obviněná měla také možnost vyjádřit se k tomuto stěžejnímu důkazu, o který bylo dokazování před odvolacím soudem doplněno, a to s ohledem na předchozí postup nalézacího soudu, uskutečněný za podmínek § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Takové možnosti však (na rozdíl od její substituční obhájkyně) nevyužila.

K druhému uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že mladistvá se po stránce formální opírá o právní námitku nesprávnosti právního posouzení přisouzeného jednání. Tato je však co do svého odůvodnění nesena výlučně v rovině polemiky se skutkovými zjištěními, které učinily soudy obou stupňů a je tedy zřejmé, že dovolatelka zcela jednoznačně přehlíží ty přisouzené skutkové okolnosti, na jejichž podkladě byla uznána vinnou. Proto je evidentní, že při takovém zaměření odůvodnění použitého důvodu dovolání dovolatelka nemohla právní námitky s ním spojené věcně naplnit, přičemž její skutkové námitky nejsou podřaditelné ani pod další důvody dovolání, uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. tak, aby byly splněny obecné předpoklady obsahového přezkoumání jejího dovolání.

K námitce mladistvé, že skutková zjištění postavená na nevěrohodné výpovědi poškozené odporují právní kvalifikaci jako provinění podle § 215a odst. 1 tr. zák., státní zástupkyně uvedla (s poukazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu ČR), že judikovaná výjimečnost zásahu do skutkových zjištění je podmíněna skutečností extrémního rozporu mezi opatřenými skutkovými zjištěními a právními závěry na jejich podkladě učiněnými. Přitom z rámce každého jednotlivého soudního řízení, vymezeného projednávaným skutkem a tím i rozsahem dokazování v jeho intencích provedeným, zcela logicky vyplývá, že posouzení otázky extrémního rozporu mezi těmito dvěma neoddělitelnými kategoriemi rozhodovacího procesu soudu nemůže takový rámec přesahovat. K tomu však ze strany dovolatelky došlo při takové námitce vadnosti skutkových zjištění, která byla učiněna s odkazem na souhrn provedeného dokazování, plynoucí ze související, leč zcela jiné trestní věci, vedené proti jiné osobě pro jiné, než nyní přisouzené jednání. Výše uvedená podmínka výjimečného zásahu do skutkového stavu věci však v dovolatelčině případě nenastala, neboť ve věci opatřená skutková zjištění nacházejí svůj zákonný odraz ve způsobu jejich právního posouzení. Eventuální změna takového závěru by připadala do úvahy až na základě porovnání výchozího skutkového stavu, který se stal podkladem pro pravomocný závěr o dovolatelčině vině a novými skutečnostmi, které by vyplynuly z výsledků dokazování v nyní dosud stále ještě neukončeném trestním řízení proti jejímu otci P. L. Mohlo by se takto stát pouze v rámci řízení o návrhu na povolení obnovy za podmínky uvedené v § 278 odst. 1 tr. ř.

Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněné rozhodl tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá, a současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že podané dovolání je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení

§ 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolatelkou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je třeba uvést, že na jeho základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci však soud druhého stupně v průběhu veřejného zasedání podané odvolání mladistvé podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumal a podle § 256 tr. ř. je zamítl, protože je neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, proto by k naplnění tohoto dovolacího důvodu mohlo dojít pouze za předpokladu, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Protože podle názoru mladistvé byly v předcházejícím řízení dány dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnila relevantně. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda také námitky vztahující se k uvedeným důvodům dovolání jsou relevantní, či nikoliv.

O dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání opřít, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.

V citovaném ustanovení se tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Podle tohoto článku má každý právo, aby jeho věc byla projednána … v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Citovaná ustanovení se musí uplatnit zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení).

Tento dovolací důvod může být naplněn také tehdy, pokud soud v hlavním líčení, které jinak probíhalo v přítomnosti obviněného, provedl výslech svědka tak, že podle § 209 odst. 1 věty druhé tr. ř. vykázal obviněného z jednací síně, avšak poté ho v rozporu s ustanovením § 209 odst. 1 věty třetí tr. ř. neseznámil s obsahem učiněné svědecké výpovědi, neumožnil mu vyjádřit se k ní, ani klást svědkovi otázky.

V projednávané věci však ani k jedné z uvedených situací nedošlo. Mladistvá byla k veřejnému zasedání řádně a včas předvolána, zúčastnila se jej a po celou dobu jeho konání byla přítomna v jednací síni. Byla tedy přítomna i výslechu poškozené, na který měla možnost reagovat buď sama nebo prostřednictvím své obhájkyně. Pak ovšem postupem odvolacího soudu nemohlo dojít ani porušení ustanovení § 64 odst. 1 ZSM, podle něhož nejde-li o řízení proti uprchlému, nelze hlavní líčení a veřejné zasedání konat v nepřítomnosti mladistvého.

Odvolací soud se uvedenou problematikou zevrubně zaobíral (srov. strany 4 až 7 odůvodnění jeho usnesení), zvažoval dokonce možnost přímého výslechu poškozené při současném vykázání mladistvé z jednací síně po tuto dobu podle § 209 odst. 1 věty druhé tr. ř., nakonec však zvolil řešení, jemuž nelze cokoliv vytknout. Domnívá-li se dovolatelka, že i takovým způsobem řešení vzniklého problému došlo k porušení kontradiktornosti procesu a tím i porušení zásady rovnosti jeho účastníků, nelze takovému tvrzení přisvědčit.

Nejvyšší soud je přesvědčen (v zásadě ve shodě s názorem státní zástupkyně), že i když je smyslem a účelem použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. náprava vad spočívajících v nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání a v důsledku toho i jeho reálné nemožnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu podle obžaloby kladeno za vinu a k jednotlivým důkazům, na nichž je obžaloba postavena, na druhé straně nelze tomu odpovídající výklad oprávnění obviněného na projednávání věci v jeho přítomnosti rozšiřovat na otázky, které by byly zaměřené i na zkoumání, zda a do jaké míry buď on sám takového aspektu práva na obhajobu v rámci své účasti u hlavního líčení či veřejného zasedání využil, či zda mu jeho využití bylo postupem soudu v průběhu hlavního líčení či veřejného zasedání skutečně umožněno. Takový extenzívní a smyslu a účelu jmenovaného dovolacího důvodu odporující výklad práva na projednání věci v přítomnosti obviněného by mohl vést k nesprávnému závěru, že v rámci dovolacího řízení lze provádět i přezkum procesních vad uvedené povahy. Tím by se dovolací soud v rozporu se zákonnou systematikou trestního procesu fakticky dostával do pozice tzv. třetí instance, zaměřené na řešení vad, pro jejichž nápravu slouží zcela jiné typy řízení.

Lze proto uzavřít, že argumenty uplatněné mladistvou v rámci tohoto dovolacího důvodu nejsou pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. podřaditelné, neboť se snaží jej nepřípustně rozšířit na otázky spojené s mírou uplatnění práva obviněné na obhajobu. Proto ani není zapotřebí blíže a nad rámec řečeného se vyjadřovat k postupu odvolacího soudu, který pro výslech poškozené z důvodů již shora zmíněných použil místnost sloužící k výslechu utajených svědků podle § 55 odst. 2 tr. ř. V zásadě však lze konstatovat, že Nejvyšší soud se i v tomto směru ztotožnil s přiléhavými argumenty státní zástupkyně, na něž z důvodu stručnosti odkazuje.

Poslední mladistvou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě zmíněného dovolacího důvodu tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z pohledu těchto východisek je zjevné, že mladistvá ve svém podání v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla celou řadu skutkových námitek, které jej nemohou zakládat. Jedná se především o výhrady, jimiž se snažila zpochybnit skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a potvrzený odvolacím soudem (například namítla, že nebylo prokázáno, že by poškozená byla týrána, neboť v řízení byl proveden jediný důkaz, který svědčil v její prospěch, a to výpověď jí samotné, že nepřímá svědectví byla založena na tom, co svědci slyšeli od poškozené, přičemž jejich výpovědi byly v hlavním líčení se souhlasem jejího tehdejšího obhájce pouze čteny, že v rámci dokazování provedeného v průběhu dosud neukončeného trestního řízení vedeného proti nyní již bývalému manželovi poškozené R. L. obviněnému P. L. před Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 187/2007 byly zjištěny závažné skutečnosti, které značným způsobem znevěrohodňují výpověď poškozené – srov. shora, apod.). Takovými námitkami nevytýkala soudům, že by na základě zjištěného a v rozhodnutích popsaného skutkového stavu tyto otázky po právní stránce nesprávně posoudily, nýbrž požadovala provedení dalších důkazů a jejich hodnocení v souladu s její obhajobou.

Je tak zřejmé, že mladistvá primárně požadovala změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve z nich následně (tedy až sekundárně) vyvozovala nesprávné právní hodnocení skutku. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.

Mladistvá však v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž namítla, že nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení věci spatřuje v tom, že zjištěný skutek byl nesprávně podřazen pod skutkovou podstatu provinění podle § 215a odst. 1 tr. zák., která vyžaduje, aby byl naplněn zákonný znak „týrání“, jenž se vyznačuje určitou mírou trvalosti a dosahuje takové míry intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat u poškozené osoby stav těžkého příkoří, psychických nebo fyzických útrap. Dále také zpochybnila naplnění materiální stránky tohoto provinění, když uvedla, že stupeň společenské nebezpečnosti souzeného jednání musí být u mladistvých vyšší než malý.

Takové výhrady Nejvyšší soud sice považoval za relevantně uplatněné, současně však shledal, že jsou zjevně neopodstatněné.

Vzhledem k uvedeným relevantním námitkám mladistvé je vhodné alespoň v obecné rovině uvést, že trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě.

Pod pojmem týrání se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou žijící s pachatelem ve společně obývaném bytě nebo domě, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba považuje za těžké příkoří. Nevyžaduje se, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžká příkoří. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1271 a násl.).

Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob před tzv. domácím násilím, tedy osob žijících ve společném obydlí. Tato skutková podstata byla do trestního zákona zařazena novelou provedenou zák. č. 91/2004 Sb., přičemž zákonodárce zde trestně postihuje pachatele, kteří týrají osoby blízké nebo jiné, které s nimi společně obývají byt nebo dům, v důsledku čehož je u nich dána specifická forma vzájemné závislosti vyplývající ze skutečnosti, že tyto osoby obývají takové společné obydlí, a proto jsou mezi nimi vytvořeny zvláštní vztahy vyplývající ze společného soužití a zpravidla též mají ztíženou možnost toto společné obydlí opustit.

Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a který respektoval při svém rozhodování i odvolací soud, pak je třeba z hlediska správného právního posouzení jednání mladistvé připomenout podstatu jejího jednání, jež záležela v tom, že obviněná poškozenou „… opakovaně slovně urážela, zastrašovala a ponižovala s vědomím svého otce P. L. …, a to různými vulgarismy a nadávkami …, vyhrožovala jí fyzickou likvidací a ublížením na zdraví, a to například tím, že ji zlikviduje a zabije, hrozila jí spálením horkou žehličkou, nožem s tím, že ji jednou podřeže, křičela na ni, ať navalí výplatu nebo ať se nevrací. Naváděla proti matce i svoji mladší sestru L., …, s tvrzením, že je matka blázen, že je kráva a že ji nemusí poslouchat, přikazovala jí, co má žehlit a co ne, co si může dovolit vyprat a co ne, jaké bude nosit ponožky a jaké ne, apod., rovněž svou matku fyzicky napadla, když ji v jednom případě strčila až upadla na zem a v jednom případě ji uhodila do tváře a dala jí facku, jednal-li hrubým způsobem s matkou její otec P. L., smála se a matce nepomohla“.

Takto popsané jednání mladistvé nelze v žádném případě považovat za standardní vztah matky a dcery. Při srovnání shora nastíněných teoretických východisek týkajících se projednávané skutkové podstaty i zákonného znaku týrání se skutkovými zjištěními je zřejmé, že zákonný znak týrání byl jednáním mladistvé naplněn. To soudy obou stupňů dovodily zejména z výpovědí svědků (zejména samotné poškozené), jimiž bylo jednání mladistvé dostatečně konkretizováno. Projevovalo se opakovanými nadávkami, různými výhrůžkami a slovními útoky na poškozenou, ať už ve formě psychického nátlaku nebo hrozeb fyzickou újmou, naváděním mladší dcery poškozené vůči ní i fyzickým napadáním apod. Rovněž ze znaleckého posudku soudního znalce oboru zdravotnictví, odvětví klinické a forenzní psychologie, vyplynulo (srov. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 8 a 9), že u poškozené jsou zjevné symptomy týrané osoby v oblasti psychické (deprese, úzkosti, apatie) i v oblasti fyzické (zranění popsaná lékařem, tělesné bolesti při útoku, následné somatizační stesky). Ačkoliv je zjevné, že psychický stav poškozené nelze po všech stránkách přičíst na vrub pouze mladistvé, ale rovněž jejímu otci P. L. a celkovému závadovému prostředí v rodině, přesto bylo prokázáno, že to byla právě mladistvá, která se na týrání matky také podílela. Dělo se tak z různých důvodů – motivem jednání mladistvé mohl být buď zažitý způsob řešení konfliktů agresivním chováním nebo pomsta za domnělé či dřívější skutečné příkoří ze strany matky. Právě to, že mladistvá se svými projevy stavěla na stranu otce agresora, že se matky nikdy nezastala, naopak na ni slovně i psychicky útočila a hrubým způsobem po ní požadovala peníze, musela poškozená vnímat o to bolestněji, že se jednalo o její vlastní dceru. O to závadovější a společensky nebezpečnější pak bylo chování obviněné, která místo toho, aby své matce projevovala alespoň minimální úctu a respekt, chovala se k ní shora popsaným způsobem.

Pokud dovolatelka namítla, že její protiprávní jednání nedosáhlo určité požadované míry trvalosti, pak Nejvyšší soud upozorňuje na to, že páchání tohoto trestného činu po delší dobu je znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Pro její naplnění postačuje, pokud se pachatel dopouští týrání po dobu několika měsíců (srov. zatím nepublikované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, schválené do Sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu na poradě trestního kolegia ze dne 24. 6. 2008). Tím spíš (také s přihlédnutím ke způsobu provedení činu, intenzitě týrání, četnosti apod.) jednání mladistvé trvající osm měsíců naplňuje zákonné znaky uvedeného trestného činu v základní skutkové podstatě.

Dovolatelka dále uplatnila výhradu, že její jednání nenaplňuje materiální stránku souzeného provinění. Vzhledem k této výhradě je třeba uvést, že podle § 3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Podle § 6 odst. 1 ZSM se trestný čin spáchaný mladistvým nazývá proviněním, podle odst. 2 čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, není proviněním, jestliže je spáchán mladistvým a stupeň nebezpečnosti pro společnost je malý.

Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Z uvedeného vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin (provinění). Z ustanovení § 3 odst. 1 tr. zák. v souvislosti s ustanovením § 1 tr. zák. vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je v zásadě dána tím, že takový čin porušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem. Přitom však nestačí zabývat se jen porušením nebo ohrožením chráněných zájmů, ale je nutné přihlédnout i ke všem ostatním okolnostem případu, které mají vliv na nebezpečnost činu pro společnost a které jsou obecně uvedeny v citovaném ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu tak vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně osoby pachatele.

V konkrétním případě musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o trestný čin (provinění). Proto není trestným činem (proviněním) takový čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný, tedy jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák., resp. malý podle § 6 odst. 2 ZSM. Nebezpečnost činu pro společnost přitom vyjadřuje celkovou závažnost trestného činu (provinění), a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně pachatele.

Při řešení otázky, zda zjištěné jednání mladistvé vyhovovalo rovněž požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně uvedeny v již citovaném ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. a které mají na nebezpečnost činu pro společnost vliv.

Úvahy o tom, zda mladistvá zjištěným jednáním naplnila také materiální znak provinění, přitom musejí vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než malý (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. trest.).

Z tohoto hlediska soud prvého stupně nepochybil, pokud v posuzovaném případě dospěl k závěru, že materiální znak provinění týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák. byl jednáním mladistvé rovněž naplněn. To ostatně konstatoval již soud prvního stupně, když uvedl, že mladistvá si byla vědoma nezákonnosti svého počínání, vědomě matce ubližovala po delší dobu, stupňovala v ní pocit křivdy a beznaděje a přitom své jednání vnímala zcela nekriticky. S takovým posouzením se ztotožnil i soud odvolací a ani soud dovolací nemá důvodu naplnění materiálního znaku jmenovaného trestného činu zpochybňovat.

Nejvyšší soud jako soud pro mládež z výše uvedených důvodů dovolání mladistvé podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. srpna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 27. August 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč