JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 929/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. srpna 2006 o dovolání obviněného B. V., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 12 To 422/2005, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 60/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného B. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. 2 T 60/2005, byl obviněný B. V. uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 257 odst. 1, § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 10.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na čtyři měsíce. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody. Tímtéž rozsudkem byl obviněný podle § 226 písm. e) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., neboť trestnost činu zanikla.

K odvolání obviněného, jež směřovalo proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně v jeho odsuzující části, byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 12 To 422/2005, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen (zjevně jen v odsuzující části). Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 257 odst. 1, § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 10.000,- Kč zák.; podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na čtyři měsíce. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný trestného činu poškozování cizí věci dopustil tím, že dne 26. 5. 2003 kolem 22.00 hod., po předchozím slovním napadání poškrábal nezjištěným předmětem metalický lak osobního vozidla Peugeot 306, na pravém a levém zadním blatníku a předních levých dveřích, čímž způsobil M. Š. škodu ve výši 15.800,- Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i výroku o trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Opakoval, že se necítí být vinen trestným činem poškozování cizí věci. Skutková zjištění označil za neúplná a nepřesná; soudy podle něj nesprávně vycházely pouze z výpovědí poškozeného a svědků a nezabývaly se úvahami, zda tito svědci přijeli na místo jako oprávnění rybáři či jako pytláci. Upozornil, že svědci i poškozený se zabývali činností, která mohla pohltit jejich pozornost, a proto bylo třeba jejich výpovědi jakož i fyzické a psychické dispozice důsledně prověřit porovnáním s objektivně zjištěnými skutečnostmi (světelné podmínky, vzdálenost, překážky). Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v zevrubném vyjádření k dovolání zhodnotil, že obviněný nepřípustně zpochybnil shromážděné důkazy, domáhal se provedení dalších důkazů, polemizoval se zjištěným skutkovým stavem a konečně napadal způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, což je v rozporu s hmotně právním charakterem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k tomu, že neshledal ani nesoulad (už vůbec ne extrémní) mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a učiněnými právními závěry, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265 i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání předepisující katalog dovolacích důvodů ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Příbrami a z nichž v podstatě vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Praze (došlo pouze k upřesnění doby spáchání skutku). Právě takovou povahu mají jeho výhrady, jestliže vytkl, že skutková zjištění jsou neúplná a nepřesná, že soudy nesprávně vycházely z výpovědi svědků a nepřihlédly dostatečně k viditelnosti, vzdálenosti, případným překážkám, světelným podmínkám na místě činu a nezkoumaly ani fyzické a psychické schopnosti svědků.

Ačkoliv obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na podkladě vlastní verze skutkového děje primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se činu nedopustil. Oproti skutkovým zjištěním soudů, že to byl on, kdo nezjištěným předmětem poškrábal lak na vozidle poškozeného M. Š., postavil vlastní skutkovou verzi, podle níž skutek nespáchal on a svědci ho vzhledem k vykonávané činnosti, světelným podmínkám, vzdálenosti a překážkám nemohli vidět. Uplatněnými námitkami tak ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Jím vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoliv hmotně právních. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry existuje extrémní nesoulad; o to se však v posuzované věci nejednalo.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně obviněným uplatňované obhajoby na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Námitky vztahující se k úplnosti a hodnocení důkazů obsažené v dovolání jsou obsahově shodné s těmi, jež byly uplatněny v řízení před soudy obou stupňů, a soudy obou stupňů se s nimi zevrubně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Přesvědčivě vyložily, jakými úvahami byly vedeny, opřely-li svá rozhodnutí o vině obviněného především o výpovědi poškozeného M. Š. a svědků P. Č. a V. K. (viz zejména strany 3 – 5 rozsudku soudu prvního stupně, strany 3, 4 rozsudku odvolacího soudu). Soud prvního stupně vysvětlil, proč nevyhověl návrhu obviněného na doplnění dokazování o ohledání místa činu a s jeho argumentací o nadbytečnosti provedení takového důkazu je možné souhlasit. Stejně tak nelze důvodně očekávat změnu výsledků dokazování v závislosti na prověření psychického a fyzického stavu slyšených svědků, když s ohledem na dobu, jež od spáchání činu uplynula, to ostatně nelze ani objektivně zjistit. Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která lze akceptovat; evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu.

Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. srpna 2006

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková

Vydáno: 23. August 2006