JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 895/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. srpna 2008 o dovolání podaném obviněným L. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 7 To 13/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 11/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný L. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 12. 2007, sp. zn. 6 T 11/2007, uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák. a podle § 219 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to kapesního nože červené barvy zn. Victorinox s délkou čepele 9 cm. Konečně podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Č. n. z. p. škodu ve výši 6.487,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 7 To 13/2008, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. ř. z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným, že

„dne 10. 6. 2007 kolem 01:00 hod. v P. v 5. poschodí domu pod vlivem alkoholu, po předchozí rozepři a poté, co na něho čekal u dveří výtahu, bodl nožem s čepelí dlouhou 9 cm silou střední intenzity do hrudníku P. O., který výtahem přijel, a způsobil mu tím vlevo nad hrudní kostí bodnořeznou ránu pronikající do podkoží délky 2 cm spojenou s léčbou v délce dvou týdnů, která byla ošetřena sešitím v místním znecitlivění a nevedla k podstatnému omezení způsobu života poškozeného, přičemž jen náhodou nedošlo k proniknutí nože do hrudní dutiny“.

Takto popsané jednání obviněného odvolací soud právně kvalifikoval jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle § 222 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to kapesního nože červené barvy zn. Victorinox s délkou čepele 9 cm. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. rovněž obviněnému uložil povinnost zaplatit Č. n. z. p. škodu ve výši 6.487,- Kč.

Obviněný s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. J. Š. proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že odvolací soud sice věnoval pozornost nabízející se právní kvalifikaci podle § 222 tr. zák., přitom však odhlédl od možnosti zkoumat skutek z pohledu § 221 tr. zák., i když následek předvídaný tímto ustanovením ve skutečnosti nastal. V této souvislosti zopakoval svá tvrzení již z odvolacího řízení, že incident byl pouze pokračováním rvačky, která ten den proběhla mezi ním a poškozeným na jiném místě, a že byl motivován vidinou vítězství ve rvačce, čemuž odpovídala také nízká intenzita bodnutí. O tom, že šlo pouze o pokračování rvačky prý svědčí také fakt, že byli zraněni oba dva, přitom on sám byl poraněn na hlavě. Ačkoliv hlava je citlivý orgán lidského těla, možností způsobení poranění poškozeným se dosud nikdo nezabýval.

Dále dovolatel uvedl, že vypovídal pravdu a že jeho výpověď je věrohodnější než výpověď poškozeného, který má zájem na prosazení vlastní verze. Tvrdil, že pokud by měl úmysl způsobit poškozenému jakoukoliv újmu na zdraví, pak by se k takovému činu doznal. Jeho úmysl byl totiž veden snahou zvítězit ve rvačce a nikoliv zranit. Pokud k nějakému zranění došlo, pak je třeba vidět pouze následek, ke kterému skutečně došlo, a ne následek, který mohl eventuálně hrozit.

Ačkoliv si byl obviněný vědom toho, že poukaz na jeho zdravotní stav není relevantním dovolacím důvodem, namítl, že Nejvyšší soud by měl při svém rozhodování přihlédnout také k tomu, že musel být hospitalizován pro slabší mozkovou příhodu ve Vězeňské nemocnici v P. – P.

V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a tomuto soudu uložil „věc znovu projednat jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 tr. zák., a rozhodnout v rámci trestní sazby vztahující se na toto ustanovení“.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že ze základních obecních hledisek je možno dovolání označit za přípustné. K námitkám obviněného uvedla, že odvolací soud zvažoval i mírnější právní kvalifikaci jeho jednání podle ustanovení § 221 odst. 1 tr. zák., ale dospěl k závěru, že tato právní kvalifikace nepřichází v úvahu, neboť (obviněný) věděl, že útočí na hruď poškozeného nožem, a věděl, že takovým útokem mu může způsobit i vážné zranění. Při jiném úhlu útoku či nepatrně jiném místě bodnutí by i při střední síle mohlo dojít k proniknutí nože do dutiny hrudní. Tyto skutečnosti byly nepochybně mimo vůli obviněného, tedy v tom smyslu, že je nemohl ovlivnit, proto k nim nedošlo pouze náhodou. Přitom soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasila s tím, aby toto rozhodnutí soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání vyjádřila souhlas i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů

a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil celou řadu argumentů, které pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit. Jde zejména o námitky skutkového charakteru, kterými se snažil prosadit vlastní skutkovou verzi, tedy že jeho jednání bylo pouhým pokračováním rvačky s poškozeným, že z jeho strany nešlo o cílený útok vůči poškozenému, apod. Takovými námitkami se Nejvyšší soud nezabýval, neboť stojí mimo uplatněný dovolací důvod.

Za relevantně uplatněné však Nejvyšší soud považoval ty výhrady obviněného, že odvolací soud nezvážil možnou právní kvalifikaci zjištěného skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 tr. zák., že v rámci použité právní kvalifikace mu přičetl k tíži následek, který se nestal, a že přitom nezvažoval okolnosti, za jakých k útoku došlo. Těmito námitkami se dovolací soud zabýval, shledal však, že jsou zjevně neopodstatněné.

Z obecného hlediska je nutné nejprve uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Pokusem trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Podle § 89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák. se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví

a) zmrzačení,

b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,

c) ochromení údu,

d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,

e) poškození důležitého orgánu,

f) zohyzdění,

g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,

h) mučivé útrapy, nebo

ch) delší dobu trvající porucha zdraví.

Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku. Právě z ní vyplývá, že již soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že se (obviněný) v úmyslu spáchat trestný čin dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k úmyslnému způsobení těžké újmy na zdraví, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo.

Jsou-li shora uvedená ustanovení aplikována na posuzovaný případ a je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl odvolací soud na základě provedeného dokazování, pak je třeba z hlediska správného právního posouzení jednání obviněného připomenout podstatu jeho jednání. Ta záležela v tom, že „… v P. … v 5. poschodí domu pod vlivem alkoholu, po předchozí rozepři a poté, co na něho čekal u dveří výtahu, bodl nožem s čepelí dlouhou 9 cm silou střední intenzity do hrudníku P. O., …, který výtahem přijel, a způsobil mu tím vlevo nad hrudní kostí bodnořeznou ránu pronikající do podkoží délky 2 cm spojenou s léčbou v délce dvou týdnů, která byla ošetřena sešitím v místním znecitlivění a nevedla k podstatnému omezení způsobu života poškozeného, přičemž jen náhodou nedošlo k proniknutí nože do hrudní dutiny“.

Vzhledem k takto popsanému skutkovému ději neobstojí námitky obviněného, že odvolací soud jeho jednání nesprávně právně kvalifikoval, neboť mu prý nebyl prokázán úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Pokud totiž fyzicky zaútočil na tělesnou integritu poškozeného tak, že jej silou střední intenzity bodl nožem o čepeli dlouhé 9 cm do hrudníku, musel vědět, že takovým útokem na zmíněnou část těla může u poškozeného dojít k velmi závažným zraněním, k ohrožení základních životních orgánů, tedy ke zraněním přímo ohrožujícím jeho život. To bylo potvrzeno i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z něhož soud zjistil, že zejména při jiném směru bodného kanálu mohlo poškozenému vzniknout závažnější poranění, např. proniknutí čepele nože do pohrudniční dutiny, příp. zasažení nitrohrudních struktur a orgánů – levé plíce, srdce, cév jako poškození důležitých orgánů [srov. § 89 odst. 7 písm. e) tr. zák.]. Za této situace bylo zcela namístě hodnotit jednání obviněného jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák., a nikoliv jen jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, příp. i odst. 2 písm. c) tr. zák.

Se závěrem o závažnosti zranění, které poškozenému v důsledku zjištěného útoku obviněného přímo hrozilo, bezprostředně souvisí i správný závěr odvolacího soudu, že po subjektivní stránce se obviněný popsaného jednání dopustil minimálně v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák., protože musel vědět, že způsobem, jakým vedl útok na tělesnou integritu poškozeného, mu může způsobit závažná zranění, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

Pokud dovolatel ve svém podání rovněž uvedl, že Nejvyšší soud by měl při svém rozhodování přihlédnout k tomu, že (obviněný) musel být hospitalizován pro slabší mozkovou příhodu ve vězeňské nemocnici v P., pak dovolací soud k tomuto tvrzení nepřihlížel. Tuto argumentaci nelze považovat ani za relevantně uplatněnou dovolací námitku, ale ani za podnět k přerušení výkonu rozhodnutí (nehledě na to, že předseda senátu soudu prvního stupně návrh v tomto směru neučinil). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody k případnému postupu podle § 265o tr. ř. neshledal.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud nemohl relevantně uplatněným námitkám obviněného přisvědčit. Proto jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)

V Brně dne 20. srpna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 20. August 2008