JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 873/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. července 2008 o dovolání obviněného D. G., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 3 To 573/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 141/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. G. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 92 T 141/2007, byl obviněný D. G. uznán vinným, že:

„dne 7. 4. 2004 v B. vylákal v úmyslu se obohatit, od L. D. finanční hotovost ve výši 575.000,- Kč, a to pod záminkou krátkodobého nedostatku finančních prostředků v podnikání s tím, že peníze vrátí nejpozději do 30. 10. 2004, ačkoliv si byl vědom, že nebude schopen půjčené prostředky ve stanovené době ani později vrátit a dosud na uvedený dluh nic neuhradil, čímž způsobil L. D. škodu ve výši 575.000,- Kč“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně posoudil jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a uložil mu za něj podle § 250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.

Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 3 To 573/2007, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. A. P. dovolání, jenž opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V úvodu svého podání obviněný uvedl, že poškozenému předal v den splatnosti částku 100.000,- Kč, poté s ním mnohokrát jednal o splátkách, na to však poškozený nechtěl přistoupit a tak mu předal zbytek dlužné částky až den před konáním hlavního líčení. Dále uvedl, že dokazováním nebylo jednoznačně zjištěno, že v době, kdy si od poškozeného půjčoval peníze, byl v situaci, že neměl na zaplacení. Soud si nijak neověřil, jak vysoké platí daně, jaké jsou jeho odvody na sociální a zdravotní pojištění, a spokojil se pouze s tvrzením, že pokud (obviněný) nemá řádně vedený bankovní účet, pak nemůže řádně podnikat. Obviněný proto přiložil k podání kopie daňových přiznání za roky 2003, 2005 a 2006, a za rok 2004 přiložil přehled o příjmech a výdajích ze samostatné výdělečné činnosti.

V závěru svého podání obviněný uvedl, že existují důvodné pochybnosti o tom, zda se jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustil. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí odvolacího soudu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný

u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že podstata námitek obviněného je shodná s jeho dosavadní obhajobou, na niž náležitě reagoval jak soud prvního stupně, tak soud odvolací. Ačkoli to v dovolání není výslovně uvedeno, výhrady dovolatele směřují ke zpochybnění subjektivní stránky trestného činu, jejímuž objasnění však oba soudy při právním hodnocení skutku věnovaly prvořadou pozornost a závěr o jejím naplnění minimálně v podobě nepřímého úmyslu [§ 4 písm. b) tr. zák.] je podložen významnými skutkovými zjištěními. Obviněný byl v době činu zatížen několika dalšími splatnými pohledávkami celkem v řádu stovek tisíc korun a musel tudíž v době uzavření smlouvy o půjčce přinejmenším počítat s tím, že půjčku nebude schopen včas a řádně vrátit, což se nakonec také stalo.

Státní zástupce uzavřel, že na těchto skutkových zjištěních nemohou nic změnit ani přiložené kopie listin. Podle nich obviněný jako osoba samostatně výdělečně činná vykazoval čistý příjem před zdaněním v roce 2003 ve výši 213.328,- Kč, v roce 2004 ve výši 123.800,- Kč, v roce 2005 ve výši 223.500,- Kč a v roce 2006 ve výši 234.000,- Kč; z těchto částek nebyl schopen (s přihlédnutím k průměrné výši životních nákladů rodiny) půjčenou částku uhradit, nemluvě o zbývajících splatných závazcích, z nichž některé byly předmětem jeho dalších trestních stíhání. Námitky obviněného, že v jeho věci došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, tudíž nejsou důvodné.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle

§ 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby takové rozhodnutí soud učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaných ustanoveních zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů

a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil námitky, které by dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly založit. Třebaže to explicitně nevyjádřil, v podstatě nesouhlasil s tím, že byla naplněna subjektivní stránka souzeného trestného činu, neboť mu nebylo prokázáno, že by v době uzavírání půjčky neměl na její zaplacení. Takovou námitku Nejvyšší soud sice považoval za relevantně uplatněnou, současně však shledal, že je zjevně neopodstatněná.

V obecné rovině je vhodné nejprve uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující nejméně částky 500.000,- Kč.

Podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti; tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda nikoli malá a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí. Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.

Po subjektivní stránce se u jmenovaného trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku. Právě z ní vyplývá, že již soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že (obviněný) ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu.

Nejvyšší soud shledal, že závěry soudů obou stupňů o naplnění všech znaků skutkové podstaty podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. jsou zcela správné. Jestliže si obviněný půjčil od poškozeného poměrně vysokou finanční částku 575.000,- Kč v době, kdy zároveň dlužil jiným věřitelům relativně vysoké částky 269.000,- Kč a 100.000,- Kč, přičemž žádnou z těchto půjček řádně nesplácel, musel si být vědom toho, že další půjčku nebude moci ve stanovené lhůtě splatit. Na tom nemohou nic změnit ani dovolatelem přiložená daňová přiznání, zvláště když jako osoba samostatně výdělečně činná vykazoval v jednotlivých rozhodných letech jen průměrný čistý příjem, který činil před zdaněním 213.328,- Kč v roce 2003, 123.800,- Kč v roce 2004, 223.500,- Kč v roce 2005 a 234.000,- Kč v roce 2006. Z těchto částek rozhodně nebyl schopen (především se zřetelem k průměrné výši životních nákladů své rodiny a svých splatných závazků) celou vypůjčenou částku ve stanoveném termínu uhradit.

Běžnou praxí obviněného totiž bylo odkládat zaplacení půjček na co nejzazší termín. Z provedeného dokazování vyplynulo, že shora uvedené tři půjčky uhradil až v souvislosti se svým trestním stíháním, tedy za situace, kdy už mu v podstatě žádná jiná možnost ani nezbývala. Jak správně uvedl odvolací soud, obviněný musel být minimálně srozuměn s tím, že půjčku nebude moci ve sjednaném datu splatnosti zaplatit. Jednal tedy v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák., neboť věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že trestná činnost obviněného popsaná ve výroku odsuzujícího rozsudku spolehlivě svědčí pro závěr, že si půjčil peníze s vědomím toho, že je už nikdy nevrátí, tímto úmyslným jednáním [přinejmenším ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák.] uvedl poškozeného v omyl a ke škodě cizího majetku se obohatil o částku 575.000,- Kč. Tím naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Soudy použitá právní kvalifikace je proto důvodná a přiléhavá, naopak relevantně uplatněné výhrady obviněného nebylo možné přijmout.

Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. července 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 23. July 2008