JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 872/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. srpna 2006 o dovolání podaném obviněným M. G., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 6 To 18/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 8/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2006, sp. zn. 52 T 8/2005, byl obviněný M. G. uznán vinným, že

„dne 20. 5. 2005 kolem 03:40 hodin, ovlivněn alkoholem, v B. se uvnitř klubu F. dostal nejdříve do slovní rozepře, která přešla ve vzájemné fyzické napadání s T. G., jenž byl rovněž pod vlivem alkoholu;

po skončení incidentu vyšel obžalovaný na chodbu před klub, zde chvíli společně se svojí přítelkyní L. G. čekal, a když poté z klubu vyšel poškozený T. G., opět zde došlo mezi nimi ke konfliktu vyvolaném úderem ruky poškozeného do obličeje obžalovaného, načež tento vytáhl kuchyňský nůž o délce čepele 20 cm, který předtím nepozorovaně odcizil zpoza barového pultu, a s úmyslem usmrtit zaútočil proti T. G., přičemž ho 6 krát bodl do horní části těla;

způsobil mu přitom bodné rány krku vlevo, hrudníku vlevo, levé paže s poškozením pažní žíly a s částečným poškozením dvojhlavého pažního svalu, pravého předloktí a průdušnice v oblasti krční, kdy došlo k vniknutí vzduchu do levé hrudní dutiny s částečným kolapsem levé plíce a krvácením do levé poloviny hrudníku, poškozenému dále způsobil i drobná zranění v oblasti pravého horního víčka a v pravé čelní krajině, v důsledku čehož musel být jmenovaný převezen do nemocnice v B., kde byl okamžitě operován, neboť byl ohrožen na životě, v nemocničním ošetření pak zůstal až do 1. 6. 2005 a v pracovní neschopnosti do 28. 6. 2005“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a odsoudil jej podle § 219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti let nepodmíněně; pro výkon uloženého trestu jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. V dalším tento soud rozhodl podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. o nárocích na náhradu škody poškozeným T. G., a V. z. p.

Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, jímž Krajský soud v Brně v projednávané trestní věci rozhodl. V pořadí prvním rozsudkem ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 52 T 8/2005, tento soud obviněného uznal vinným trestným činem vraždy ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák. a podle § 219 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání deseti let nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. o náhradě škody poškozenému T. G. Z podnětu odvolání obviněného byl tento rozsudek usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 6 To 111/2005, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena Krajskému soudu v Brně, aby učinil nové rozhodnutí.

Z podnětu odvolání obviněného proti druhému (odsuzujícímu) rozsudku Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 6 To 18/2006, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výrocích o trestu a náhradě škody, učiněných podle § 228 odst. 1 tr. ř. ohledně poškozené V. z. p. (bod I.). Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. uložil podle § 219 odst. 1 tr. zák., za použití § 40 odst. 1 tr. zák. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti roků; pro výkon trestu jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou (bod II.). V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn (bod III.).

Posledně uvedený rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájce JUDr. J. K. dovoláním, ve kterém uvedl důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v přesvědčení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací svého jednání jako pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák. a vyslovil názor, že při správném posouzení subjektivní stránky měl být uvedený skutek správně posouzen jako jednání v nutné obraně podle § 13 tr. zák. Poukázal na to, že soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že to byl poškozený, kdo celý konflikt vyvolal a kdo na něj v odvetě za předchozí konflikt na chodbě zaútočil v úmyslu mu ublížit. Tvrdil, že byl tou osobou, která byla napadena a která se bránila. Třebaže poškozeného celkem šestkrát bodl, ještě to neznamená, že by jeho obrana byla zjevně nepřiměřená útoku poškozeného, neboť celou situaci hodnotil ovlivněn alkoholem (pod vlivem alkoholu byl i poškozený), k čemuž přistoupilo to, že byl již předtím poškozeným fyzicky napaden. Tvrdil, že celý incident trval pouze krátkou dobu a jeho útok proti tělesné integritě poškozeného nebyl cílený. Z těchto důvodů se obviněný domáhal zproštění obžaloby nebo posouzení předmětného jednání maximálně jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák.

V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný polemizoval s výší uloženého trestu odnětí svobody. Pochybení soudu shledal v tom, že neaplikoval ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák., ač veškeré předpoklady pro takový postup byly v jeho trestní věci naplněny. V závěru podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 6 To 18/2006, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2006, sp. zn. 52 T 8/2005 (chybně uvedeno 52 T 8/2006), a aby sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že jej podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby. Současně souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.

V této souvislosti je třeba poznamenat, že k podrobnému písemnému vyjádření samotného obviněného ze dne 12. 6. 2006, jež bylo součástí podaného dovolání, Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť nebylo podáno ve smyslu ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř. prostřednictvím obhájce.

Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Takové případné vyjádření však Nejvyšší soud neměl ke dni konání neveřejného zasedání k dispozici.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Oproti tomu pod uplatněný dovolací důvod nelze zahrnout námitky obviněného, jimiž brojil proti výši uloženého trestu odnětí svobody a domáhal se mimořádného snížení tohoto trestu s poukazem na ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák., když mimořádné snížení uloženého trestu odnětí svobody podle § 40 odst. 1 tr. zák. tak, jak učinil odvolací soud, nepovažoval za dostatečné.

K možnosti napadnout v dovolacím řízení výrok o trestu je předně třeba zdůraznit, že ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se týká „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“, se na výrok o trestu nevztahuje, neboť ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k samotnému výroku o trestu se vztahují pouze dva z nich, a to důvody stanovené v § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. Zatímco první z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.

Jinými slovy řečeno, stanoví-li ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. o důvodech dovolání výslovně dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, znamená to, že se k tomuto výroku nemůže vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení, jak předpokládá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za této situace pak ovšem nebylo lze z hlediska tohoto dovolacího důvodu akceptovat ani námitky obviněného, jimiž výrok o uloženém trestu odnětí svobody zpochybnil.

Pouze teoreticky by bylo možné uvažovat o tom, že by uvedené výhrady mohly zakládat důvod dovolání obsažený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který záleží v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Se zřetelem na obsah konkrétních dovolacích námitek však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ani tento důvod dovolání jimi nebyl obsahově naplněn.

Podle § 40 odst. 1 tr. zák. platí, že má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákonem bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené trestním zákonem.

Podle § 40 odst. 2 tr. zák. soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu nebo za pokus trestného činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákonem bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání.

Nejvyšší soud s poukazem na stávající soudní praxi konstatoval, že ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se dovolatel nemůže domáhat toho, aby mu byl uložen trest odnětí svobody za použití § 40 odst. 2 tr. zák. pod dolní hranicí jeho zákonné trestní sazby, nevyužil-li tohoto oprávnění již soud prvního nebo druhého stupně. Jestliže totiž soudy obou stupňů nepostupovaly podle § 40 odst. 2 tr. zák. již v předchozích stádiích řízení a nesnížily-li uložený trest podle tohoto ustanovení, nýbrž podle ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., nelze dovodit, že by obviněnému uložily trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Zatímco tedy námitka nesprávného použití ustanovení § 40 tr. zák. o výměře trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově naplnit může, argument nepoužití ustanovení § 40 tr. zák. (včetně nepoužití ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák. za situace, kdy soudy aplikovaly ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák.) citovaný důvod dovolání založit nemůže (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 17/2002 – T 416., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 26/2004 – T 617.).

Protože se v tomto rozsahu jednalo na straně obviněného o námitky, které jsou z hlediska řízení o dovolání irelevantní, neboť stojí nejen mimo rámec zákonných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., ale taktéž mimo rámec ostatních důvodů dovolání vymezených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud se jimi dále nemohl zabývat.

Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, musel by Nejvyšší soud jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání obviněného je však s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná otázka, zda jednání obviněného naplňovalo zákonné znaky nutné obrany podle § 13 tr. zák. či nikoliv. Obviněný postavil proti právnímu závěru soudů obou stupňů, které právně kvalifikovaly jeho skutek jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák., názor, že jeho jednání není trestným činem, protože jednal v situaci nutné obrany. Poukazoval přitom na to, že to byl on, kdo byl ze strany poškozeného napaden a kdo se mu musel bránit, přičemž nelze hovořit o tom, že by jeho obrana byla zjevně nepřiměřená útoku poškozeného. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu opodstatněné.

V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí.

Pokusem trestného činu je podle § 8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Z hlediska subjektivní stránky je tu vyžadováno úmyslné zavinění. Úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka. Podle § 4 tr. zák. je čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Nutná obrana je vymezena v ustanovení § 13 tr. zák., podle kterého platí, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Jak již ve svém rozhodnutí podrobně rozebral soud prvního stupně, je podstatou nutné obrany odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem, jednáním, jež by jinak bylo trestným činem. Jelikož obránce odvracející útok chrání zájmy, které chrání trestní zákon, nejedná proti účelu tohoto zákona, ale naopak ve shodě s ním. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnost i jeho protiprávnost.

Je-li pro Nejvyšší soud v dovolacím řízení východiskem skutkový stav, k němuž dospěly soudy prvního a druhého stupně, pak je pro posouzení, zda jednání obviněného vykazovalo znaky nutné obrany podle výše citovaného ustanovení, rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění.

Tato skutková zjištění vyjadřují, že obviněný se přisouzeného skutku dopustil v podstatě tím, že dne 20. 5. 2005 v časných ranních hodinách, ovlivněn alkoholem, po předchozí slovní rozepři, jež vyústila ve vzájemné fyzické napadání s poškozeným T. G. (který byl rovněž pod vlivem alkoholu), čekal na chodbě před klubem F. v B. společně se svojí přítelkyní L. G. a poté, co z klubu vyšel jmenovaný poškozený, došlo mezi nimi opět ke konfliktu, který vyvolal poškozený tím, že rukou udeřil obviněného do obličeje; v reakci na tento úder obviněný vytáhl kuchyňský nůž o délce čepele 20 cm, který předtím nepozorovaně odcizil zpoza barového pultu v uvedeném klubu a s úmyslem poškozeného usmrtit proti němu zaútočil tak, že jej šestkrát bodl do horní části těla a způsobil mu bodná zranění takového charakteru, že poškozený musel být převezen do nemocnice v B., kde byl okamžitě operován, neboť byl bezprostředně ohrožen na životě; poškozený poté zůstal v nemocničním ošetření do 1. 6. 2005 a v pracovní neschopnosti do 28. 6. 2005.

Podle přesvědčení obviněného nebyla jeho reakce zjevně nepřiměřená způsobu útoku ze strany poškozeného, přestože jej šestkrát bodl. Konstatoval, že jeho útok nebyl cílený, trval pouze krátkou dobu a byl ovlivněn předchozí konzumací alkoholu, což bylo umocněno tím, že jej poškozený předtím fyzicky napadl.

S ohledem na tyto argumenty obviněného je třeba zdůraznit, že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku – přiměřenost obrany je třeba hodnotit především se zřetelem k intenzitě útoku a vlastní obrany, přičemž je zjevné, že obrana musí být, má-li být způsobilá k odvrácení útoku, silnější než útok. Nesmí být však zcela zjevně (mimořádně hrubě, naprosto jednoznačně) přehnaná. O vybočení z mezí nutné obrany pro její zcela zjevnou nepřiměřenost tedy půjde jen tehdy, jestliže pachatel použil prostředku podstatně silnějšího, než bylo za dané situace třeba k odvrácení útoku, nebo když škoda způsobená nutnou obranou je v hrubém nepoměru ke škodě hrozící z útoku. Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel. Současně nelze vycházet pouze z představ bránící se osoby, popř. z jejího chybného hodnocení situace, vše je nutno posuzovat komplexně.

Nutno připomenout, že trestní zákon nestanoví konkrétní měřítko pro určení mezí nutné obrany, a proto je nutné vždy posoudit všechny rozhodné skutečnosti, zejména intenzitu útoku a v návaznosti na to i obrany s přihlédnutím k významu ohroženého zájmu a intenzitě zavinění.

Nejvyšší soud shledal, že obsahově shodné námitky již obviněný uplatnil před soudy obou stupňů, které se posouzením zjištěného skutku z pohledu použití ustanovení § 13 tr. zák. zabývaly dostatečně. Jejich závěry o vyloučení aplikace tohoto zákonného ustanovení jsou zejména ve velmi podrobném odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně náležitě a důkladně rozvedeny a jsou do té míry přesvědčivé, že nevzbuzují důvodné pochybnosti o jejich správnosti.

Oba soudy vyšly jasně ze skutkového zjištění, že ač to byl poškozený, kdo v průchodu klubu F. nejdříve verbálně a poté i jedním úderem otevřenou dlaní do obličeje napadl obviněného, a obviněný byl tudíž oprávněn se pokračujícímu a stupňujícímu se útoku (slovnímu napadení a následnému úderu rukou) bránit, neodpovídala jeho následná reakce, kdy poškozeného celkem šestkrát bodl do těch částí těla, kde jsou umístěny životně důležité orgány, znakům nutné obrany podle § 13 tr. zák., neboť byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku ze strany poškozeného.

Soud prvního stupně správně zdůraznil jednak to, že poškozený se s obviněným před uvedeným dnem neznali a že tedy obviněný nemohl mít o poškozeném žádné negativní poznatky v tom smyslu, že by byl známým násilníkem, jednak to, že předchozí konflikt – kdy nebylo prokázáno, kdo koho první napadl – nebyl slyšenými svědky hodnocen jako nepřiměřeně tvrdý či brutální, naopak proběhl bez použití jakéhokoliv nástroje, který by jej činil důraznějším, když ani obviněný ani poškozený při tomto konfliktu neutrpěli žádná poranění, dále to, že poškozený je jen nevýrazně vyšší a těžší než obviněný, přičemž obviněný je na druhé straně starší a zkušenější než poškozený, a to i ve vztahu k řešení konfliktních situací, a konečně to, že v situaci, kdy se obviněný s poškozeným setkali na chodbě klubu F. v rámci druhého konfliktu, bylo důvodné očekávat, že v případě opětovného fyzického napadání bude následek obdobný tomu, k němuž došlo v rámci prvního konfliktu, tj. údery rukou, pěstí, povalení na zem bez způsobení ublížení na zdraví.

Soud prvního stupně také přiléhavě zmínil, že obviněný měl možnost druhému konfliktu s poškozeným předejít tím, že by nesetrval v místě pozdějšího sporu, což však neučinil, neboť sám konflikt očekával a předem se na něj připravil tak, že se ozbrojil odcizeným nožem. Za zcela vyvrácenou soud považoval obhajobu obviněného založenou na tvrzení, že po ukončení prvního konfliktu byl ze strany poškozeného opětovně slovně napadán a že mu poškozený dalším fyzickým napadením vyhrožoval. Tento soud vzal naopak s odkazem na výpověď svědka R. O. za prokázané, že po ukončení prvního konfliktu byl obviněný pro svou agresivitu, kdy chtěl nadále útočit na poškozeného, vyzýván, aby opustil bar, kdy z provedeného dokazování nevyplývá, že by byl opětovně napadán poškozeným – i přesto si však opatřil odcizením nůž. Jednání obviněného tedy bylo podle názoru nalézacího soudu již v této chvíli motivováno záměrem později zaútočit na poškozeného; rozhodně nebyl veden toliko úmyslem později se jen bránit.

Soud prvního stupně tedy důvodně uzavřel, že pokud v této situaci obviněný použil proti poškozenému nůž s délkou čepele 20 cm tak, že jej nejméně šestkrát zasáhl tímto nožem do horní poloviny těla a způsobil mu ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku popsaná zranění, nebyly námitky o jednání v nutné obraně vůbec případné. Jednání obviněného tento soud naopak zcela opodstatněně zhodnotil jako intenzivní exces z nutné obrany, neboť jak intenzita nutné obrany (spočívající v bodnutí nejméně v šesti případech do ustupujícího, neútočícího a neozbrojeného poškozeného), tak následek (popsané zranění poškozeného) jsou ve zcela zjevném nepoměru jednak vůči způsobu útoku, jednak vůči možnému následku, který mohl útok poškozeného způsobit obviněnému (str. 48 až 50 rozsudku soudu prvního stupně).

Odvolací soud se s těmito závěry soudu prvního stupně ztotožnil a v plném rozsahu na ně odkázal. Konstatoval, že obrana obviněného v rámci druhého konfliktu na chodbě před vchodem do klubu F. byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku ze strany poškozeného, neboť se jednalo o útok vůči neozbrojenému člověku, který byl veden minimálně střední dopadovou intenzitou, a to opakovaně, kdy obviněný použil nůž s čepelí o délce 20 cm a útočil do krku a horní poloviny těla poškozeného, přičemž následek spočívající v poranění poškozeného byl ve zcela zjevném nepoměru vůči způsobu útoku, jakož i vůči možnému následku, který mohl být poškozeným způsoben obviněnému (str. 15 až 16 rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud má výše uvedené závěry soudů obou stupňů za zcela přiléhavé a v plném rozsahu je sdílí. Závěr soudů o tom, že jednání obviněného bylo s ohledem na způsob provedení útoku, použitou zbraň a intenzitu použité síly, mechanismus, četnost a charakter způsobených zranění a jejich lokalizaci na těle poškozeného zcela zjevně nepřiměřené útoku vedenému ze strany poškozeného, a proto nešlo o nutnou obranu ve smyslu § 13 tr. zák., je totiž podložen konkrétními skutkovými zjištěními a byl náležitě odůvodněn. Protože učiněná skutková zjištění dokládají zároveň i to, že se na straně obviněného jednalo o útok jednoznačně cílený, vedený úmyslem poškozeného usmrtit, nebylo možné výše rozvedeným dovolacím námitkám obviněného přisvědčit. Na tom nemůže nic změnit ani argument obviněného, že jednal pod vlivem alkoholu.

V části námitek podřazených pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se obviněný dále relevantně domáhal posouzení jeho jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák.

K této námitce je především třeba uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.

Těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák. se rozumí vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví delší dobu trvající porucha zdraví [písm. ch) tohoto ustanovení]. Podle konstantní judikatury se jí rozumí vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovalo způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů; vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného.

Nejvyšší soud neshledal ani tuto námitku opodstatněnou (přičemž stejným způsobem ji hodnotil i soud druhého stupně, neboť aplikace citovaného ustanovení § 222 odst. 1 tr. zák. se obviněný domáhal již v odvolacím řízení). Je tomu tak proto, že pro posouzení, zda se v popisovaném případě jedná o pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák. či trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., je rozhodujícím kritériem subjektivní stránka předmětného trestného činu, tj. k jakému následku směřoval úmysl obviněného. Z toho vyplývá, že za situace, kdy soudy obou stupňů dovodily, že úmysl obviněného směřoval k usmrcení poškozeného, nikoliv pouze ke způsobení těžké újmy na zdraví, nemohla ani tato námitka obstát.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti je zjevné, že dovolání obviněného se v této části opíralo o skutečnosti, které je nutné z hlediska deklarovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za právně irelevantní.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. srpna 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 23. August 2006