JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 861/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. července 2008 o dovolání obviněného F. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 8 To 494/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 32 T 138/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. Z. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 32 T 138/2006, byl obviněný uznán vinným pokračujícími trestnými činy vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. a byl za ně odsouzen podle § 241 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Výkon tohoto trestu byl podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. za použití § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let za současného stanovení dohledu. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. za použití § 26 odst. 4 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení jakýmkoliv způsobem kontaktoval poškozenou J. Z., bytem Č., P., s výjimkou jednání před orgány státní správy a samosprávy.

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný F. Z. odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 8 To 494/2007, zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 32 T 138/2006 a nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokračujícími trestnými činy vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., jež obviněný spáchal tak, že v P. v přesně nezjištěných dnech od 6. 11. 2000 do 23. 8. 2006 včetně, nejméně obden kontaktoval svoji bývalou manželku J. Z., přes její nezájem a odmítání, a to v jejím zaměstnání v L. D. ve F. ulici, v bydlišti poškozené na adrese Č., kdy za užití hrozeb fyzickým násilím, zabitím, pomstou na dětech a bratrovi poškozené, též za užití vulgárních nadávek požadoval po poškozené, aby se k němu nadále chovala jako k manželovi, sexuálně se s ním stýkala, trávila s ním veškerý svůj volný čas, chodila do bytu obviněného, čímž u poškozené postupně vyvolal pocit strachu, obavy o život svůj a svých příbuzných, až vůči jeho jednání nekladla žádný aktivní odpor, opakovaně mu sdělovala, že s ním nechce žít ani se sexuálně stýkat ani být z jeho strany kontaktována, a podvolovala se požadavkům obviněného i v oblasti sexuální, kdy obviněný vyžadoval pohlavní styk přibližně dvakrát do týdne, přibližně však v polovině případů, kdy aktivně odporovala požadavkům sexuálního styku tím, že obviněnému sdělovala, že je jí to odporné, kladla si ruce před tělo, aby omezila kontakt s obviněným a plakala přitom, a obviněný ji fyzickou silou rukou a těla držel a vykonal na ní soulož, přičemž k poslednímu takovému jednání došlo dne 23. 8. 2006, kdy obviněný nejprve na poškozenou čekal před jejím bydlištěm v době kolem 18.45 hodin, přesvědčoval ji o nutnosti uspokojení jeho sexuální potřeby, což odmítala, poté ji uchopil v podpaží a odvedl do svého bytu na adrese B., kam ji přes její odpor spočívající v tom, že se s ním přetahovala, násilím odtáhl, byt uzamkl, pod výhružkou zabití žádal, aby se vysvlékla, což poškozená ze strachu učinila a lehla si na záda na postel, obviněný si lehl na ni, avšak nedošlo u něj k erekci, počal tedy olizovat její přirození, což u něj erekci vyvolalo a došlo k ejakulaci na tělo poškozené, jíž následně umožnil z bytu odejít poté, co se sám osprchoval, a to opět v jeho doprovodu až k bydlišti poškozené.

Za tyto trestné činy obviněnému podle § 241 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. za použití § 58 odst. 1 tr. zák. výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let a nad obviněným současně stanovil dohled, který bude vykonáván v rozsahu stanoveném trestním zákonem.

Obviněný podal prostřednictvím Mgr. M. F. proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho prostřednictvím nejprve namítl nesprávnost právního posouzení činu, jímž byl uznán vinným. Odvolacímu soudu vytkl, že nesprávně posoudil jako nedůvodnou jeho námitku o vadě, kterou shledal v tom, že soud prvního stupně měl před skončením hlavního líčení připravený a napsaný rozsudek. Podle obviněného tímto postupem soudu prvního stupně nebylo možné zohlednit všechny prováděné důkazy a přihlédnout též k závěrečné řeči obhájce, a došlo tak k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Toto pochybení považoval za natolik závažné, že by mělo vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Nesprávné právní posouzení obviněný shledal v tom, že soudy neuvážily, že ze všech provedených důkazů kromě výpovědi poškozené jednoznačně vyplynulo, že se nemohl dopustit daných trestných činů. Této skutečnosti si musela být vědoma jak poškozená, která přesto, že byla údajně opakovaně znásilňována, se s obviněným nadále scházela, tak i soud prvního stupně, když mu za údajné stovky případů znásilnění uložil toliko podmíněný trest.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudky Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 32 T 138/2006, a Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 8 To 494/2007.

Dovolání obviněného bylo v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství, přičemž do doby konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud případné vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dispozici.

Když Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda uplatněný dovolací důvod je možné považovat za důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z této dikce vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, a proto lze v mezích uvedeného dovolacího důvodu namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad týkajících se právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, tedy zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Kromě těchto pravidel je nutné uvést, že označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení je možné vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil.

Ve vztahu k takto rozvedeným pravidlům je dále nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).

Nejvyšší soud za takto zákonem vymezených podmínek posuzoval i obsah obviněným podaného dovolání, v němž jednak namítal, že nalézací soud měl písemné vyhotovení rozsudku připraveno ještě před ukončením hlavního líčení, a jednak brojil proti postupu soudů při hodnocení provedených důkazů. Dovolací soud k takto vzneseným námitkám shledal, že obviněný svou výhradou proti předčasnému písemnému vyhotovení rozsudku neuplatnil takovou skutečnost, která by měla právní povahu, protože otázky spojené s postupem při vyhotovování rozhodnutí upravují ustanovení § 128 a § 129 tr. ř., jedná se tedy o procesní problematiku, na kterou dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá. Uvedená skutečnost z žádných hledisek vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř. nesplňuje zákonné podmínky proto, aby mohla být důvodem dovolání, a proto dovolací soud se jí blíže nezabýval. I přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že uvedenou skutečnost nelze považovat ani za vadu trestního řízení, což zcela správně ke stejné výhradě obviněného na straně 5 odůvodnění napadeného rozsudku rozvedl odvolací soud.

Jestliže obviněný v dovolání namítal, že ze všech provedených důkazů, kromě výpovědi poškozené, jednoznačně vyplývá, že se nemohl trestných činů, které mu jsou kladeny za vinu dopustit, a že si byl této skutečnosti soud vědom, neboť mu uložil jen podmíněně odložený trest odnětí svobody, jde o argumenty, jimiž obviněný vyjadřoval nesouhlas se způsobem, jakým se soud vypořádal s provedenými důkazy. Tímto způsobem obviněný brojil proti hodnocení důkazů z hledisek vyjádřených v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., čímž zároveň napadal i učiněná skutková zjištění, s nimiž se neztotožnil.

Nejvyšší soud proto shledal, že námitky obviněného nejsou způsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný z dalších důvodů dovolání podle § 265b tr. ř.

S ohledem na zásadu, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutné uvést, že takové skutečnosti v daném případě nebyly dovolacím soudem zjištěny. Aniž by byla otázka extrémního nesouladu obviněným vytýkána, Nejvyšší soud nad rámec podaného dovolání považuje ve vztahu k ní za vhodné zdůraznit, že otázky týkající se významu a věrohodnosti výpovědi poškozené soudy obou stupňů nezanedbaly a velice důkladně je ze všech zákonných a zjištěných hledisek zkoumaly. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Soud má však povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 915/08). Proto založily-li soudy vinu obviněného především na tvrzení poškozené, jemuž oba soudy jednoznačně a bez pochybností uvěřily, za situace, kdy výpověď poškozené není osamocena, nýbrž je v širších souvislostech podporována výpověďmi i dalších svědků, event. jiných důkazů, neshledal Nejvyšší soud ani v tomto ohledu žádných pochybení. Jakékoliv pochybnosti o správnosti rozhodnutí o vině obviněného proto nejsou namístě a obě použité právní kvalifikace zcela odpovídají učiněným skutkovým zjištěním.

Když Nejvyšší soud na základě shora uvedených úvah a závěrů shledal, že obviněný F. Z. podal dovolání mimo zákonem vymezené dovolací důvody, toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. července 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová

Vydáno: 10. July 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás