JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 826/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. července 2008 o dovolání obviněného M. R., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 3 To 374/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 341/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. 6. 2007, sp. zn. 3 T 341/2006, byl obviněný M. R. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., který spáchal v době od 1. 4. 2003 do 12. 2. 2004. Za tento trestný čin a za současně se sbíhající trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 11. 2004, č. j. 15 T 579/2003 – 177, jenž nabyl právní moci dne 28. 12. 2004, a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 4 T 111/2005, jenž nabyl právní moci dne 5. 4. 2007, soud obviněnému uložil podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Současně podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 11. 2004, č. j. 15 T 579/2003 – 177, jenž nabyl právní moci dne 28. 12. 2004, a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 4 T 111/2005, jenž nabyl právní moci dne 5. 4. 2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozeným způsobenou škodu.

Proti citovanému rozhodnutí podal obviněný odvolání, které zaměřil pouze do výroku o trestu a náhradě škody. Krajský soud v Brně o opravném prostředku rozhodl rozsudkem ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 3 To 374/2007, tak, že z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. mu při nezměněném výroku o vině nově uložil podle § 250 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. jej pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem.

S tímto rozhodnutím obviněný nesouhlasil a prostřednictvím své obhájkyně JUDr. H. P. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.

První z uvedených dovolacích důvodů obviněný spatřoval v tom, že bylo porušeno ustanovení o jeho přítomnosti u veřejného zasedání. U Krajského soudu v Brně se uskutečnilo dne 31. 10. 2007 veřejné zasedání, třebaže se (obviněný) dne 29. 10. 2007 omluvil a požádal o jeho odročení z řádně prokázaného důvodu – hospitalizace na plicním oddělení. Omluvu doložil potvrzením ošetřující lékařky MUDr. A. K. a nebyl mu znám výsledek šetření odvolacího soudu, že se ošetřující lékařka nachází v pracovní neschopnosti a nemůže soudu případně chybějící údaje poskytnout. Domníval se, že právní závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s dikcí čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i s dikcí čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vyslovil přesvědčení, že každému musí být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit. Rozhodnutí krajského soudu proto označil za nepředvídatelné, překvapivé a odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/2002 a II. ÚS 102/2003.

Dovolatel krajskému soudu vytýkal porušení zásadních procesních pravidel daných trestním řádem, a tedy i porušení ústavních práv na spravedlivý proces. Vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud nepostupoval správně, neboť konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti obviněného bylo soudní řízení jako celek dotčeno v takové míře, že pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu. V této souvislosti opakovaně zmínil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 8 Tdo 102/2007.

V rámci druhého z uplatněných dovolacích důvodů obviněný namítl, že rozsudkem Krajského soudu v Brně došlo k faktickému porušení principu zákazu „reformationis in peius“, tedy jednoho ze základních principů trestního řízení. Vyslovil přesvědčení, že soud prvého stupně při ukládání souhrnného trestu nepochybil, neboť podmínky pro jeho uložení byly splněny. Zdůraznil, že se projednávané trestné činnosti dopustil před vynesením rozsudku ve věci Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 11. 2004, sp. zn. 15 T 579/2003, který označil za konečný, neboť jím byl uložen společný trest podle § 37a tr. zák. Připustil, že k „prvnímu odsouzení“ došlo rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 8 T 153/2002, avšak v době rozhodování soudu prvého stupně neměl (dovolatel) ještě vykonány uložené tresty obecně prospěšných prací z rozhodnutí Okresního soudu v Děčíně ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 4 T 111/2005, a Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 1 T 96/2006. Postup nalézacího soudu byl proto pro něho podstatně příznivější, neboť došlo k zápočtu již vykonaných trestů ve věcech Okresního soudu v Hodoníně, sp. zn. 15 T 579/2003, a Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 4 T 111/2005.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. l tr. ř. z důvodů § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 3 To 374/2007, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřilo.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Dovolatel primárně uplatnil důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Tvrdil, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání před odvolacím soudem, který projednal odvolání v jeho nepřítomnosti, ačkoliv řádně omluvil svou neúčast zdravotními důvody, přičemž trval na své osobní účasti u veřejného zasedání. Tato námitka by mohla založit jmenovaný dovolací důvod, pokud by byla důvodná.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze uplatnit, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Ustanovení zakotvující obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou obsažena v § 232 a násl. tr. ř. Zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je pak modifikována i ustanovením § 263 tr. ř. Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení § 234 odst. 1, 2 tr. ř., podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele; nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. potom vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává.

Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, by k jeho naplnění mohlo dojít především porušením zmíněného ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. Jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného, resp. z druhé strany vzato, jediné ustanovení, z kterého vyplývá, v jakých případech je podle zákona účast obviněného u veřejného zasedání nezbytná.

V dané věci bylo zjištěno, že obviněný nebyl v době konání veřejného zasedání Krajského soudu v Brně, ve kterém bylo rozhodováno o jeho odvolání, ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody; ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. je tudíž v daném případě nepoužitelné, a proto ani nemohlo být porušeno.

Ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. rozlišuje předvolání a vyrozumění o veřejném zasedání. Předvolávají se osoby, jejichž osobní účast při veřejném zasedání je nutná. Ostatní osoby se o veřejném zasedání pouze vyrozumívají. Vymezení okruhu osob, jejichž osobní účast je nutná a je třeba je předvolat, závisí na konkrétních okolnostech věci, která je předmětem veřejného zasedání. Konkrétní okruh osob k veřejnému zasedání předvolaných stanoví předseda senátu v rámci přípravy veřejného zasedání, přičemž v jeho průběhu může soud podle potřeby rozhodnout o nutnosti předvolat osoby další, nebo naopak upustit od osobní přítomnosti některých osob v případech, kdy není podle zákona ani podle mínění soudu potřebná.

Přítomnost obviněného u veřejného zasedání může být nezbytná tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k veřejnému zasedání, a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. V případě obviněného M. R. Nejvyšší soud zjistil, že předseda senátu Krajského soudu v Brně dal pokyn kanceláři k vyrozumění obviněného o veřejném zasedání (viz referát na č. l. 84 spisu). Vyrozumění bylo obviněnému doručeno dne 25. 9. 2007 (viz dodejky připojené u č. l. 84 spisu). Ve veřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2007 Krajský soud v Brně rozhodl, že veřejné zasedání k projednání odvolání obviněného bude konáno v jeho nepřítomnosti (č. l. 104 spisu). Tím odvolací soud dostatečně projevil, že nepovažuje účast obviněného u tohoto veřejného zasedání za nezbytně nutnou.

Nejvyšší soud se neztotožnil ani s názorem obviněného, že krajský soud nemohl konat veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, když se omluvil z důvodu hospitalizace a trval na své osobní účasti. Na tuto výtku reagoval ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 3 To 374/2007, již Krajský soud v Brně tak, že „… doklady, které předložil obžalovaný vzbuzují pochybnosti o jejich pravdivosti, když telefonní číslo ošetřujícího lékaře uvedené na potvrzení neexistuje. Navíc bylo zjištěno, že ošetřující lékařka se nachází od 29. 10. 2007 v pracovní neschopnosti, přičemž potvrzení ani neobsahuje datum vystavení“ (srov. stranu 2 odůvodnění). Správnost této úvahy byla následně potvrzena sdělením Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 1. 7. 2008, že obviněný je nyní stíhán pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. společně s dalšími sedmi spolupachateli; obviněná je také MUDr. A. K., která jako lékařka měla vyhotovit účelová a nepravdivá potvrzení o pracovní neschopnosti dalších obviněných. Potvrzení o hospitalizaci obviněného v době konání veřejného zasedání (viz č. l. 105) je totiž opatřeno právě otiskem razítka MUDr. A. K. – P.

Argumentace nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/2002 a II. ÚS 102/2003 není proto příliš přesvědčivá, neboť tyto řeší situace výrazně odlišné (navíc pak ve věcech občanskoprávních, nikoli trestních). Na projednávaný případ nelze bezezbytku aplikovat ani závěry Nejvyššího soudu formulované v jeho usnesení ze dne 14. 2. 2007 pod sp. zn. 8 Tdo 102/2007, jelikož neřešil situaci, která vznikla v posuzované trestní věci.

Logický výklad ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. (argumentum a contrario) vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat v nepřítomnosti obviněného. Obecně platí, že konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného lze jen tehdy, byl-li k němu včas předvolán nebo o něm vyrozuměn (§ 233 odst. 2 tr. ř.), nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem na spravedlivý proces.

Za této situace řešil Nejvyšší soud otázku, zda Krajský soud v Brně svým postupem neporušil práva obviněného zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyhlášené zák. č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Listiny“), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Čl. 38 odst. 2 Listiny stanoví, že „každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům“. Právo na projednání věci v přítomnosti obviněného však nelze chápat izolovaně a zúžit ho pouze na problém fyzické přítomnosti u veřejného zasedání, ale je nutné ho chápat jako prostředek, který má zajistit, aby se obviněný mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům a zajistit tak kontradiktorní projednání věci, což jsou základní požadavky spravedlivého procesu.

V podaném odvolání obviněný (č. l. 71 – 73 spisu) a stejně tak u veřejného zasedání obhájce obviněného nenavrhli provedení dalších důkazů. Odvolací soud pouze postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř. doplnil dokazování přečtením opisu aktuálního rejstříku trestů obviněného a zprávou Okresního soudu ve Vyškově o vykonání uložených trestů obecně prospěšných prací, jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání (č. l. 104 spisu). Rovněž v dovolání se obviněný nedožaduje provedení důkazů, v důsledku jejichž neprovedení by právní závěr o jeho vině byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.

Krajský soud v Brně nepochybil, jestliže konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného M. R., když dospěl k závěru, že jeho účast není nezbytná. Obviněný se mohl k provedeným důkazům, na základě kterých bylo rozhodnuto o jeho vině, vyjádřit již v hlavním líčení, takže bylo zajištěno kontradiktorní projednání věci. Postup zvolený odvolacím soudem nebyl v neprospěch obviněného, jeho právo na spravedlivý proces nebylo porušeno a výsledek řízení byl pro něj celkově příznivější. Veřejné zasedání proběhlo za účasti obhájce obviněného, jemuž odvolací soud dal dostatečný prostor k prezentaci stanoviska obviněného.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného v části odkazující na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. považoval za zjevně neopodstatněné.

Druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Je třeba poznamenat, že ač v praxi dovolacího soudu nepanoval vždy jednotný názor na možnost relevantně uplatnit námitku porušení zákazu reformationis in peius v dovolacím řízení (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 60/2003, 11 Tdo 1268/2005, podle nichž tyto námitky nelze podřadit pod žádný z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř.), je si Nejvyšší soud vědom stanoviska Ústavního soudu, podle něhož nerespektování zákazu reformationis in peius v oblasti základů trestní odpovědnosti může věc posunout do ústavně právní roviny, neboť se může zhoršit procesní postavení obviněného, a to jen v důsledku využití odvolacího práva, čímž dojde k porušení práva na spravedlivý proces, přičemž žádný soud nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/2005, II. ÚS 304/2004).

V konkrétním případě směřovaly výhrady obviněného proti výroku o trestu. Uložením samostatného trestu ve výměře osmi měsíců byl podle něj porušen zákaz reformationis in peius. Dovolací soud má za to, že obviněný tak uplatnil výhrady, jež svým smyslem a podstatou odpovídají důvodu dovolání uvedenému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle něho lze dovolání podat, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Obviněný výslovně nenamítl, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, a nevytkl ani, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Podstata jeho výhrad spočívala v tvrzení, že odvolací soud uložením samostatného trestu porušil zákaz reformationis in peius. Podle jeho názoru soud prvého stupně při ukládání souhrnného trestu nepochybil, neboť podmínky pro jeho uložení byly splněny.

S tímto názorem se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit.

Logický výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze v tomto případě založit na úvaze, že může-li obviněný s odkazem na tento důvod dovolání namítat, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, může i namítnout, že mu měl být uložen trest mírnější s odkazem na zákaz reformationis in peius. Tomu napovídá i to, že tento důvod dovolání je jediným dovolacím důvodem, v jehož rámci lze uplatnit námitky proti výroku o trestu [nejde-li i ve vztahu k výroku o trestu o výhrady založené na tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – k tomu obdobně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 202/2005, 8 Tdo 1449/2007].

Jak správně shrnul odvolací soud, obviněný se protiprávního jednání dopustil v době od 1. 4. 2003 do 12. 2. 2004, tedy po vyhlášení v pořadí prvého odsuzujícího rozsudku soudem prvého stupně dne 5. 11. 2002, a to ve věci Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 8 T 153/2002. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 11. 2004, sp. zn. 15 T 579/2003, byl obviněnému uložen společný trest podle § 37a tr. zák. k rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 8 T 153/2002, a to za trestnou činnost spáchanou v měsících březen, duben a červen roku 2002, tedy před vyhlášením v pořadí prvého odsuzujícího rozsudku soudem prvého stupně ve věci Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 8 T 153/2002.

Podle § 35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v § 35 odst. 1 tr. zák. (o úhrnném trestu), když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším.

Podle § 35 odst. 3 tr. zák. se ustanovení o souhrnném trestu neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.

Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku správně konstatoval, že v mezidobí od vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně došlo ke změně okolností ve vztahu k odsouzením Okresním soudem v Děčíně, sp. zn. 4 T 111/2005, a Okresním soudem ve Vyškově, sp. zn. 1 T 96/2006. Uvedl, že těmito rozsudky byly obviněnému shodně uloženy tresty obecně prospěšných prací, které byly v době rozhodování odvolacího soudu vykonány. Ve věci Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. 1 T 96/2006, byl trest vykonán dne 30. 5. 2007, ve věci Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 4 T 111/2005, pak dne 4. 10. 2007 (č. l. 86 spisu). Tuto okolnost vyhodnotil odvolací soud v souladu s ustanovením § 45a odst. 5 tr. zák. tak, že se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen. V důsledku toho správně vyvodil, že obviněnému nebylo možné uložit souhrnný trest ani k odsouzením Okresním soudem v Děčíně ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 4 T 111/2005, a Okresním soudem ve Vyškově ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 1 T 96/2006.

Právní fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, znamená, že nejenže se neužije ustanovení o souhrnném trestu ve smyslu § 35 odst. 3 tr. zák., ale nelze přihlížet ani k tomu, že byl vyhlášen odsuzující rozsudek za trestný čin, na nějž se tato fikce vztahuje. Kritériem pro souběh trestných činů je vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně proto pouze tehdy, jestliže takový rozsudek též posléze nabyl právní moci a v době rozhodování o jiném trestném činu s ním není spojena fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.

V posuzované věci to znamená, že k vyhlášení odsuzujících rozsudků ve věcech Okresním soudem v Děčíně ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 4 T 111/2005, a Okresním soudem ve Vyškově ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 1 T 96/2006, již přihlížet nelze. Krajský soud v Brně při ukládání trestu obviněnému vzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti a nepochybil, pokud obviněnému uložil samostatný trest.

Otázku, zda takový samostatný trest není přísnější než trest souhrnný, uložený soudem prvého stupně, a nezhoršuje tak postavení obviněného vzhledem k původně uloženému souhrnnému trestu, je nutno řešit v konkrétním případě po zhodnocení dříve uložených sankcí z hlediska jejich druhu a výměry. Podle praxe soudů platí, že má-li být z podnětu odvolání podaného jen ve prospěch obviněného uložen samostatný trest odnětí svobody, je pro jeho nejvyšší výměru z hlediska zákazu reformationis in peius určující součet (samostatného) trestu uloženého soudem a trestu, který v důsledku uloženého trestu souhrnného byl zrušen (k tomu srov. a contrario rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. 11 Tz 229/2001, publikován pod č. 33/2002 Sb. rozh. tr.).

Byl-li rozsudkem nalézacího soudu obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně a současně byly podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušeny výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 11. 2004, č. j. 15 T 579/2003 – 177, kterým byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, a z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 4 T 111/2005, kterým byl obviněnému uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin, je významné, jaká je diference pouze mezi stávajícím samostatným nepodmíněným trestem odnětí svobody a společným nepodmíněným trestem odnětí svobody, který byl uložen ve věci Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 11. 2004, č. j. 15 T 579/2003 – 177.

Z jejich srovnání plyne, jak správně poznamenal již odvolací soud (srov. stranu 3 jeho rozsudku), že „… tento trest musí být samozřejmě mírnější a musí respektovat k jakým trestům byl původně nesprávně uložen souhrnný trest“. Uložením samostatného nepodmíněného trestu jeho rozsudkem ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 3 To 374/2007, nedošlo ke zpřísnění původně uloženého trestu odnětí svobody, neboť trest mohl být uložen až ve výměře deseti měsíců, což představuje rozdíl mezi souhrnným trestem odnětí svobody uloženým soudem nalézacím v trvání dvou let ( 24 měsíců) a společným nepodmíněným trestem odnětí svobody ve výměře 14 měsíců. Je zjevné, že tento skutečný rozdíl toliko ohledně nepodmíněného trestu odnětí svobody byl odvolacím soudem plně respektován, neboť k odvolání obviněného byl tomuto nově uložen trest v trvání osmi měsíců odnětí svobody nepodmíněně.

Trest uložený odvolacím soudem v nyní dovoláním napadeném rozsudku ve svém souhrnu nezhoršuje postavení obviněného, a není proto v rozporu se zákazem reformationis in peius. Tyto závěry nejsou v rozporu ani s již citovanými nálezy Ústavního soudu zdůrazňujícími extenzivní aplikaci zákazu reformationis in peius.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. července 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Marie Slaná ¨

Vydáno: 10. July 2008