JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 813/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. července 2006 o dovolání obviněného M. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 13 To 380/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 110/2005, t a k t o :

Podle § 265j tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 16 T 110/2005, v bodě I. byl obviněný M. Z. uznán vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. a byl odsouzen podle § 251 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných A. H. a M. H. V bodě II. byli všichni obvinění ze zbývající části trestného jednání podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni.

Krajský soud v Praze, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněného M. Z. proti výše uvedenému rozsudku, rozsudkem ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 13 To 380/2005, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. citovaný rozsudek ohledně obviněného M. Z. v odsuzující části v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že tohoto obviněného uznal vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., jehož se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že v průběhu let 2002 – 2004 odvážel za účelem jejich rozebrání do domu v obci Z., okres P. vozidla s vědomím, že byla jiným pachatelem odcizena, kde je předával již odsouzeným A. H. a M. H., kteří v téže době za úplatu tato vozidla rozebírali na jednotlivé součástky a díly, které pak obviněný M. Z. odvážel zpět nákladním autem zn. Avia a takto na sebe převedl nejméně vozidla, která jsou v rozsudku konkrétně v bodech 1) – 14) popsána s vyznačením jejich hodnoty, uvedení jména majitele, místa a doby, kdy k jejich odcizení došlo, přičemž celková hodnota těchto vozidel činila nejméně 5.082.600,- Kč.

Za tento trestný čin obviněného podle § 251 odst. 2 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a pro výkon tohoto trestu jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 13 To 380/2005, a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 16 T 110/2005 podal obviněný M. Z. prostřednictvím obhájce JUDr. T. S. z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť čin, jímž byl podle skutkových zjištění soudu druhého stupně uznán vinným, nemůže být posouzen jako trestný čin podílnictví podle § 251 tr. zák. Nejprve zdůraznil, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by jeho úmysl směřoval k okolnosti, že věc byla získána trestným činem s poukazem na to, že popis skutku ve výroku rozsudku odvolacího soudu neuvádí jakoukoliv jeho vědomost o skutkových okolnostech naplňujících formální znaky trestného činu, kterým měla být věc získána. Za nedostatek označil i to, že pokud je ve výroku o vině uvedeno, že věci byly „odcizeny“, trestní zákon nezná trestný čin, jehož znakem skutkové podstaty by bylo „odcizení“ a ani žádný jiný trestný čin ve své skutkové podstatě tato slova neužívá. Jestliže trestný čin podílnictví podle § 251 tr. zák. předpokládá, že věc byla získána trestným činem, pak musí být alespoň ve výroku rozsudku takový trestný čin uveden. V této trestní věci však ani u jediného z předmětných vozidel nebylo doposud rozhodnuto, že by bylo získáno trestným činem. Odkázal na to, že většina trestních oznámení učiněná majiteli ohledně těchto vozidel, byla orgány činnými v trestním řízení odložena, resp. jejich odcizení nebylo pravomocným rozsudkem soudu označeno jako jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu. Nebylo tudíž určeno, jakým trestným činem byla vozidla získána. Rovněž zdůraznil, že provedeným dokazováním nebylo zjištěno a tudíž není zřejmé, kdo měl předmětný trestný čin spáchat. Kromě těchto výhrad dovolatel poukázal na extrémní nesoulad skutkových zjištění s důkazy ve věci provedenými, zejména zmínil, že pokud byla domovní prohlídka v domě obviněného M. H. provedena dne 8. 4. 2004, je vymykající se logice, že by v případě dílčího skutku pod bodem 12) mu bylo možno tento čin klást za vinu, jestliže měl být předmětný automobil odcizen v době mezi 8. 4. 2004 - 12. 4. 2004, tedy po zahájení úkonu trestního řízení. Za nedostatek označil i to, že za situace, kdy mu je za vinu kladen trestný čin podílnictví celkem ke 14 vozidlům, nebyl proveden jediný důkaz, který by byl s to prokázat, že to byl právě obviněný M. Z., kdo na sebe převedl všech čtrnáct vozidel, a kdo nechal tato vozidla rozebrat u obviněných H. Poukázal na výpovědi těchto obviněných, kteří připustili převzetí vozidel pouze ve čtyřech případech, aniž by je blíže identifikovali. Za nedostatečné považoval, že k jednotlivým označeným vozidlům byly v dílně obviněných H. nalezeny součástky k těmto vozidlům. Odvolacímu soudu též vytkl, že pokud snížil oproti rozsudku soudu prvního stupně výši značného prospěchu, nezjišťoval další náklady, které tento soud připustil, že obviněný mohl mít s obstaráním předmětných vozidel. Ačkoliv tedy odvolací soud věděl, že existuje okolnost, která by mohla mít vliv na posouzení jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, tuto okolnost nezkoumal, a proto nepostupoval v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Za nepřesné dovolatel považuje i časové vymezení skutku, pokud byl odsouzen za to, že čin spáchal v průběhu let 2002 – 2004, avšak první za vinu kladené vozidlo (bod 1), bylo odcizeno až mezi 3. 1. 2003 až 5. 1. 2003.

Ze všech těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 13 To 380/2005 a rozsudek Okresního soudu Praha východ, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 16 T 110/2005, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu Praha-východ k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný též udělil souhlas s tím, aby jeho dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Dovolání obviněného bylo dne 31. 5. 2006 doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které do dne konání neveřejného zasedání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. své vyjádření dovolacímu soudu nezaslalo, avšak dopisem došlým dne 18. 7. 2006 sdělilo, že uděluje pro řízení podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání obviněného v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., posuzoval rovněž otázku, zda dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami.

Označený dovolací důvod stanoví, že dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a lze jeho prostřednictvím namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví.

Za takto zákonem předpokládanou okolnost je možné považovat i výhrady rozvedené obviněným v dovolání, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle § 251 tr. zák., a proto obviněný v této části své námitky uplatnil relevantně s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Na základě uvedených skutečností nebyly zjištěny podmínky pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř. a Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání obviněného není důvodné.

Vzhledem k tomu, že z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný napadeným rozhodnutím vytýká zejména nedostatky ve formálních znacích skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., je vhodné uvést, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, a činem uvedeným v odstavci 1 získá značný prospěch.

Nejvyšší soud v této souvislosti však poukazuje na nesoulad, který nastal ve výroku rozsudku soudu druhého stupně, jak byl při veřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2006 vyhlášen a písemným vyhotovením rozsudku. V podobě, v níž byl rozsudek vyhlášen, je ve shodě s použitou právní větou uvedený trestný čin označen v podobě podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., avšak ve všech vyhotoveních rozsudku včetně jeho originálu je nesprávně uveden § 251 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. Tuto zřejmou písařskou chybu bude nutné odstranit postupem podle § 131 tr. ř.

Jak je z vyhlášeného znění rozsudku patrné, obviněný se uvedeného trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. a podle tzv. právní věty výroku o vině napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze dopustil v alternativě, „že na sebe převedl věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, přičemž takovým činem získal značný prospěch“.

S ohledem na obsah obviněným uvedených námitek, je vhodné též dodat, že pokud jde o znak cizí „věc získaná trestným činem“, není rozhodné, jakým trestným činem byla věc získána. Zpravidla půjde o majetkový trestný čin, ale může to být i trestný čin nemajetkové povahy (např. přijímání úplatku ve smyslu § 160). Nestačí však, pokud byla tato věc získána přestupkem. Může jít o jakoukoliv věc, např. peníze, alkoholické nápoje, cigarety apod. Zpravidla jde o věci movité, ale může jít také o nemovitosti. Věc musí být získána trestným činem jiné osoby než podílníka, a proto pachatel, spolupachatel nebo účastník na trestném činu, který ukryje, na sebe nebo na jiného převede anebo užívá věc tímto trestným činem získanou, nedopouští se trestného činu podílnictví ve vztahu k této věci. Trestnými činy, kterými byla věc získána, jsou zejména trestný čin krádeže podle § 247 tr. zák., trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák., trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., ale i trestný čin přijímání úplatku podle § 160 tr. zák. nebo podplácení podle § 161 tr. zák. apod.

Podle skutkového zjištění popsaného ve výroku rozsudku soudu druhého stupně se obviněný skutku dopustil tím, že v bodech 1) – 14) konkretizovaná vozidla „odvážel za účelem jejich rozebrání s vědomím, že byla jiným pachatelem odcizena“. Dovolatel brojí proti tomu, že výraz „odcizena“ není dostatečným pojmenováním pro trestný čin, kterým měla být předmětná vozidla získána s poukazem na požadavek zavedený soudní praxí, že takový trestný čin musí být uveden ve výroku odsuzujícího rozsudku nebo alespoň v jeho odůvodnění, a pokud tomu tak není nemohl pachatel svým jednáním naplnit skutkovou podstatu trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 7/1978 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud, i když s ohledem na citovanou část popsaného skutkového děje a na odůvodnění rozsudku soudu prvního i druhého stupně připouští, že soudy používají toliko pojem „odcizení“, jak ve svém dovolání obviněný namítá, a neoznačují konkrétní a formálně přesné pojmenování trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák., nejde o obsahovou vadu, ale toliko za neúplnost a formální nepřesnost.

Je nutné připustit, že trestní zákon v případě trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák., což je trestná činnost, kterou byla předmětná vozidla získána, nepoužívá pojmy „odcizení“ nebo „odcizí“, ale skutkovou podstatu tohoto trestného činu formuluje slovy „kdo si přisvojí cizí věci tím, že se jí zmocní“, lze tato dvě vyjádření považovat za obsahově shodná, neboť obě představují tutéž skutečnost. Ve vzájemném poměru těchto výrazů lze, „přisvojí si cizí věc tím, že se jí zmocní“, považovat za výkladovou či popisnou formulaci jednoslovného pojmu „odcizí“. Takto je „odcizení“ chápáno celou soudní praxí a je používána i v literatuře (např. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1431, 1432, 1433). V této souvislosti je též běžně používaný pojem odcizená věc, tedy věc, která byla získána tak, že si pachatel přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil. Není proto pochyb o tom, že pokud jsou v rozsudku uvedeny výrazy „odcizí“, lze je ztotožnit se zákonnou formulací „přisvojí si cizí věc tím, že se jí zmocní“, která je znakem skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák. a není pochyb o tom, že právě ten trestný čin měly oba soudy na mysli, pokud ve skutkových zjištěních i odůvodněních svých rozhodnutí takto uvedenou skutečnost formulovaly.

Podstatné pro posouzení, zda je uvedený zákonný požadavek, že věc byla získána trestným činem, musí být naplněn především ve svém obsahu. Tím se má na mysli, že důkazy ve věci provedenými musí být prokázány konkrétní okolnosti svědčící o tom, že věc, která je objektem konkrétního trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. byla opatřena trestným činem.

Na základě obsahu spisového materiálu dovolací soud zjistil, že dokazování bylo na objasnění této okolnosti dostatečně zaměřeno, neboť ke každému vozidlu z těch, která jsou v bodech 1) –14) skutkových zjištění uvedena, je na č. l. 511 – 1102 (sv. 3-6) uvedeno vše významné ve vztahu k okolnostem, za nichž původní majitelé zjistili a ohlásili ztrátu svých automobilů, a jaké procesní postupy a která šetření orgány činnými v trestním řízení byla k objasnění těchto nahlášených pohřešovaných vozidel činěna. Pro stručnost lze za všechny tam zajištěné podklady shrnout, že v případě všech konkrétně uvedených vozidel pod body 1) – 14), byly zahájeny úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř. a řízení byla vedena pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 nebo 3 tr. zák. (kvalifikovaná skutková podstata byla závislá na hodnotě vozidla). Z obsahu tohoto spisového materiálu též vyplývá, že se pachatele těchto trestných činů nepodařilo provedeným šetřením zjistit, a proto většina takto zahájených trestních řízení skončila odložením věci podle § 159a odst. 4 tr. ř. (viz usnesení na č. l. 513, 553, 662, 690, 730, 771, 809, 841, 972, 1023). Na základě těchto důkazů proto není po objektivní stránce pochyb o tom, že předmětná vozidla byla získána trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák.

Opírá-li dovolatel své výhrady o zásadu, že skutečnost, že věc byla získána trestným činem, musí být v řízení o trestném činu podílnictví bezpečně zjištěna a z odůvodnění rozsudku musí být také patrno, jakým trestným činem se tak stalo (viz rozhodnutí č. 7/1978/I. Sb. rozh. tr.), je v projednávané trestní věci uvedený požadavek naplněn.

S dovolatelem se Nejvyšší soud neztotožnil ani pokud ve vztahu k této okolnosti namítá nedostatek subjektivní stránky, tedy, že nebylo prokázáno, že znak „věc byla získána trestným činem“, je pokryt jeho úmyslem. Ve vztahu k této výhradě je především nutné poukázat na popis skutkových zjištění, kde je výslovně uvedeno, že obviněný konkrétně uvedená vozidla pod body 1) – 14) odvážel za účelem jejich rozebrání do domu spoluobviněného M. H. s vědomím, že byla jiným pachatelem odcizena. Soudy prvního i druhého stupně se podrobněji ve svých rozhodnutích otázkou subjektivní stránky nezabývaly, avšak odvolací soud na str. 7 odůvodnění svého rozhodnutí k této skutečnosti poznamenal, že ve vztahu k vozidlům popsaným pod body 1) - 14), které na sebe obviněný M. Z. převedl, „…není sporu o tom, že…. věděl, že se jedná o vozidla pocházející z trestné činnosti (viz instrukce spoluobviněným H. k likvidaci všech identifikačních markantů a předmětů)…“. Soud prvního stupně k otázce zavinění obviněného na str. 7 odůvodnění svého rozsudku pouze konstatoval, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu uvedeného ve výrokové části rozsudku, a to jak po stránce objektivní tak i subjektivní a odkazem vyjádřeným v závorce, pouze poznamenal, že „…(všem muselo být s ohledem na mnohdy vypáčené zámky, žádost o rozebrání a zničení identifikačních znaků u dovezených aut a četnost žádostí ze strany obviněného Z. zřejmé, že předmětná vozidla byla odcizena)…“.

Nejvyšší soud připouští, že takto neúplné vysvětlení okolností, za nichž byla shledána a objasněna trestná činnost obviněného M. Z. ve vztahu k subjektivní stránce, může vzbuzovat pochybnosti především ohledně závěru, že obviněný měl vědomost o tom, že automobily byly odcizeny, proto považuje za vhodné doplnit, že předmětná okolnost byla provedeným dokazováním dostatečně a spolehlivě objasněna. Na podkladě obsahu spisového materiálu shledává potřebným pro úplnost k této části rozhodnutí soudů obou stupňů dodat:

Trestný čin je podle § 4 tr. zák. spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Ve vztahu k subjektivní stránce se u trestného činu podílnictví podle § 251 tr. zák. vyžaduje úmysl, postačí však i úmysl eventuální. K naplnění subjektivní stránky je třeba, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla věc uvedená v tomto ustanovení získána, je trestným činem. Jde-li o trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., nestačí pachatelova vědomost o tom, že se jiná osoba zmocnila cizí věci. Musí vědět a být alespoň srozuměn s tím, že tímto činem mohla být způsobena škoda, kterou lze posoudit jako škodu nikoliv nepatrnou (srov. rozhodnutí 7/1995 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud shledal, že za účelem prokázání všech těchto naznačených zákonných podmínek vztahujících se k subjektivní stránce, bylo provedeno dokazování v potřebném rozsahu, a s ohledem na obviněným uplatněné námitky a na okolnost, že soudy obou stupňů učiněná zjištění v požadovaném rozsahu v odůvodnění svých rozhodnutí nevysvětlily, považuje za vhodné především zdůraznit, že ve vztahu ke všem 14 vozidlům, byly podklady o jejich existenci zjištěny na základě domovní prohlídky provedené v rodinného domku obviněného M. H. (viz protokol na č. l. 10-16n spisu), při které bylo nalezeno celkem 61 různých zbytků vozidel. Tyto zbytky byly ztotožněny (viz č. l. 18-20) s konkrétními osobními automobily, jichž byly tyto jednotlivé díly původně součástmi. Byl tak identifikován VIN těchto automobilů a z databáze odcizených vozidel byly k těmto automobilům přiřazeny konkrétní registrační značky a ztotožněni poškození, jak vyplývá z obsahu svazků 3-6. Tyto skutečnosti prokazují, že všechna vozidla uvedená v bodech 1) - 14) byla rozebrána v rodinném domku obviněných H.

Z výpovědi obviněného A. H. (č. l. 379, 382 a 1402) se podává, že nebyl schopen konkrétně označit vozidla, která rozebral, ale jednalo se hlavně o vozidla řady Škoda Octavia. Všechna auta rozebírali s otcem pouze na žádost obviněného M. Z., který k nim vozidla vozil osobně a pro rozebrané náhradní díly si přijížděl Avií. Tento spoluobviněný též popsal, jakým způsobem byl instruován obviněným M. Z. o tom, jak mají postupovat a uvedl, že vozidla s otcem rozebírali na náhradní díly, tabulky SPZ pálil v kotli v dílně, plech karoserie v místě, kde byl naražen VIN prořízl, aby číslo nebylo znatelné. Zdůraznil též, že když v autech našel doklady na jména cizích osob, tak je spolu s ostatními věcmi hodil do kotle a spálil je, včetně občanských či technických průkazů vozidel, pokud je v nich našel. K přebíraným vozidlům uvedl, že u nich byly vypáčené zámky dveří u řidiče, někdy byl nad zámkem vyvrtán otvor. Spínací skříňka byla vždy rozlomená, startovalo se pomocí šroubováku. Obviněný M. Z. jim nikdy neřekl, odkud vozidla pocházejí. Obdobně uvedené okolnosti popsal i spoluobviněný M. H. (viz č. l. 395, 1404).

Na základě těchto důkazů (jež vzal soud druhého i prvního stupně za podklad svých rozhodnutí a vybudoval na nich své skutkové závěry, jimiž je dovolací soud vázán), bylo prokázáno, že obviněný M. Z. přivážel do autodílny obviněných H. předmětná vozidla, na nichž byly patrné známky po násilném vniknutí, neboť měly poškozené zámky u dveří nebo u nich byly vytrhané spínací skříňky. Povaha a způsob, jakým vozidla byla narušena, plně svědčí o násilném vniknutí do těchto vozidel. Některý z těchto způsobů jejich poškození obvinění A. a M. H. shledali u všech vozidel, která jim byla obviněným M. Z. předána. Z těchto skutečností lze činit závěr, že dovolatel, pokud vozidla popsaná v bodech 1) 14) spoluobviněným předával, nepatřila jemu ani osobám, které by mu je svěřily (nebyl proveden žádný objektivní důkaz, který by takovou okolnost prokazoval), a proto dovolací soud považuje za prokázané, že obviněný věděl o tom, že vozidla byla, jak též z dokazování vyplynulo, jejich majitelům neztotožněným pachatelem odcizena.

Nejvyšší soud považuje za nutné dále zdůraznit, že s ohledem na uvedená zjištění, jak vyplynula z provedeného dokazování, nevznikají pochybnosti o tom, že i když nebyl určen konkrétní pachatel, který se dopustil trestných činů krádeže podle § 247 tr. zák., jimiž byla předmětná vozidla získána, nevzbuzuje tento nedostatek pochybnosti v tom smyslu, že by se činu dopustila osoba trestně neodpovědná (srov. rozhodnutí č. 9/1999 Sb. rozh. tr.). Jen z okolnosti, že pachatel trestného činu nebyl dopaden, nelze automaticky dovozovat, že čin spáchala osoba trestně neodpovědná, pokud z výsledků provedeného dokazování nevyplývá cokoliv, co by takovou pochybnost podpořilo. Naopak v této konkrétní projednávané věci, kdy bylo prokázáno, že vozidla vykazovala známky po násilném vniknutí, je nutné spatřovat uvědomělé, přesně a soustavně prováděné vědomé jednání zkušených a zručných osob. Proto, pokud dovolatel v rámci své námitky uvedenou výhradu vznesl toliko v obecné podobě, aniž by ji čímkoliv dokladoval, jde o nepodloženou pochybnost dovozovanou jen v ryze teoretické rovině, na níž nelze zmiňovanou výhradu považovat za fakticky existující.

Všechny shora uvedené skutečnosti a rovněž i množství vozidel a způsob, jakým je obviněný spoluobviněným H. předával, zejména však s ohledem na to, že od spoluobviněných požadoval jejich rozebrání na díly a zbavení se všech významných identifikačních znaků na nich vyznačených, svědčí o cílené a záměrně konané činnosti směřující k tomu, aby vozidla jiným osobám odcizená byla fakticky „zlikvidována“. Není proto pochyb o tom, že obviněný M. Z. jednal v přímém úmyslu [§ 4 písm. a) tr. zák.], neboť chtěl na sebe převést věc získanou trestným činem krádeže podle § 247 tr. zák., který byl spáchán jinou osobou a chtěl tak získat značný prospěch.

Pro posouzení námitky, kterou dovolatel uplatnil ve vztahu ke kvalifikačnímu znaku značného prospěchu, je vhodné uvést, že za značný prospěch se podle ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč a pro jeho určení se aplikují stejná pravidla používaná pro určení výše škody a ve vztahu k zavinění ve smyslu § 6 písm. a) tr. zák. zde postačí nedbalost. Je také potřeba mít na zřeteli, že pro určení znaku značného prospěchu u trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. se musí zkoumat, za jakých okolností pachatel věc získanou trestným činem nabyl a nelze jen mechanicky vycházet z hodnoty věci, kterou na sebe pachatel převedl, což platí především v případě, kdy se nepodaří prokázat, jakým způsobem pachatel věc získal, a nelze proto vyloučit, že na její opatření musel vynaložit takovou finanční částku, po jejímž odečtení od hodnoty převedené věci by nešlo o značný prospěch (srov. rozhodnutí č. 1/1999 Sb. rozh. tr.).

Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí vysvětlil, jakými úvahami se řídil, proč od hodnoty všech odcizených vozidel, jak je vyjádřena pod body 1) 14) na částku 5.082.600,- Kč odečetl náklady, které obviněný M. Z. vynaložil na jejich rozebrání ve výši 84.000,- Kč. Objasnil dostatečně, z jakých důvodů vycházel z údajů spoluobviněných A. a M. H., jimž obviněný vyplácel za rozebrání jednoho vozidla 6.000,- Kč. Odvolací soud současně k těmto nákladům, které považoval za prokázané, uvedl, že nebyly zjištěny žádné další výdaje, které by mohly ovlivnit výši prospěchu, a proto neměl podklad pro jeho další snížení.

Tento způsob výpočtu, na základě něhož odvolací soud ve svém rozhodnutí stanovil výši značného prospěchu na částku 4.998.600,- Kč, není v rozporu se zásadami shora rozvedenými a lze jej považovat za správný, především proto, že mechanicky nevycházel z hodnoty vozidel, ale zjišťoval a zohlednil ty náklady, které obviněný měl v souvislosti s touto trestnou činností.

Pokud obviněný v rámci argumentace k této námitce požadoval, aby soud zjišťoval a prokazoval i další náklady, které obviněný mít mohl, nelze tento požadavek považovat za opodstatněný. Obviněný totiž sám o jakýchkoliv nákladech na obstarání vozidel nic neuváděl a ani z dalších důkazů, které byly provedeny, nevyplynuly okolnosti, které by mohly vést k závěru, že by výše prospěchu obviněného další náklady snižovaly.

Nejvyšší soud na základě těchto poznatků dospěl k závěru, že z obsahu věci neplynou žádné (nebo žádné další) okolnosti svědčící o tom, že obviněný za účelem opatření věcí vynaložil jakékoliv finanční prostředky, které by mohly výši jím získaného prospěchu snížit. Nelze se proto domáhat toho, aby bez odkazu na jakékoliv konkrétní podklady byl sám soud povinen zjišťovat nebo objasňovat, zda vůbec existují okolnosti, z nichž by bylo možné dovozovat, že obviněný nějaké prostředky vůbec vynaložil.

Pro úplnost v této trestní věci je pouze vhodné poznamenat, že s ohledem na rozsah značného prospěchu, který je podle § 89 odst. 11 tr. zák. vymezen hranicí od 500.000,- Kč do 5.000.000,- Kč, při výši stanovené odvolacím soudem na částku 4.998.600,- Kč, nevzniká ani s ohledem na charakter a okolnosti předmětné trestné činnosti obava, že by se mohla výše jeho prospěchu obviněného pohybovat pod hranicí 500.000,- Kč.

Dovolací soud s přihlédnutím ke všem takto vyjádřeným úvahám a závěrům shledal, že odvolací soud nepochybil, pokud obviněného M. Z. uznal vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., a proto dovolání obviněného v této části posoudil jako nedůvodné.

Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítal i další nedostatky než jsou shora rozebrané, které považoval za extrémní nesoulad skutkových zjištění a důkazů ve věci provedených. Podřadil sem výtku, že u skutku pod bodem 12) je datum jeho spáchání vymezeno dobou od 8. 4. 2004 do 12. 4. 2004, což označil za nelogické zjištění s odkazem na to, že domovní prohlídka, od níž se odvíjelo jeho trestní stíhání, byla provedena dne 8. 4. 2004.

K této výhradě považuje dovolací soud za nezbytné je pro zdůraznění věcné správnosti napadeného rozhodnutí uvést, že předmětné vymezení doby, kdy měl být konkrétní automobil v bodě 12) odcizen, je v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí stanovena v rozporu s tím, jak byl tento skutek vymezen při vyhlášení rozsudku odvolacím soudem při veřejném zasedání dne 31. 1. 2006. Podle protokolu o tomto veřejném zasedání (č. l. 1519) byl po výroku, že se ruší rozsudek soudu prvního stupně další výrok vyhlášen ve znění, „podle § 259 odst. 3 tr. ř. se ve věci znovu rozhoduje tak že obviněný M. Z. se uznává vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části napadeného rozsudku …“. Nutné je též konstatovat, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, na jehož výrokovou část odvolací soud takto odkázal, resp. přejal tam popsaná skutková zjištění, je pod bodem 12) uvedeno, že „… osobní automobil zn. Škoda Felicia LX 1.9, v hodnotě nejméně 133.000,- Kč odcizený v přesně nezjištěné době od 8. 4. 2002 do 12. 4. 2002 ke škodě J. T.…“.

Je tak zřejmé, že odvolací soud v rozporu s tím, jak svůj rozsudek dne 31. 1. 2006 vyhlásil, uvedené datum chybně zapracoval do písemného vyhotovení tohoto dovoláním napadeného rozsudku. Jedná se tudíž o písařskou chybu ve smyslu § 131 tr. ř., kterou bude nutné postupem podle tohoto zákonného ustanovení též opravit a uvést tím písemnou podobu napadeného rozhodnutí v souladu s tím, jak byl tento rozsudek dne 31. 1. 2006 při veřejném zasedání vyhlášen.

Námitka obviněného týkající se vymezení doby, kdy byl skutek spáchán, včetně výhrady, že nebylo použito zásady „in dubio pro reo“, jsou výhrady toliko skutkové a procesní povahy, na které nedopadají žádné z dovolacích důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto se jimi dovolací soud nezabýval.

Nejvyšší soud s ohledem na všechny argumenty uvedené výše dospěl k závěru, že rozhodnutí o vině obviněného M. Z. trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., jak o něm rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 13 To 380/2005, bylo správné a v souladu se zákonem. Dovolací soud pouze sám doplnil a rozvedl argumentaci ohledně naplnění formálních znaků tohoto trestného činu objasňující jinak věcně správné závěry, které odvolací soud na podkladě trestního spisu učinil. Poté, co Nejvyšší soud sám úvahy v tomto duchu doplnil a objasnil všechny významné skutečnosti, shledal, že dovolávání obviněného nebylo důvodné, a proto je podle § 265j tr. ř. zamítl, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Toto rozhodnutí dovolací soud učinil v neveřejném zasedání, neboť s takovým postupem vyjádřili souhlas jak státní zástupce tak i obviněný [viz § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. července 2006

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová

Vydáno: 19. July 2006