JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 807/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. července 2006 o dovolání obviněného T. F., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 3 To 615/2005, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 T 28/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm e) tr. ř. se dovolání obviněného T. F. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 12 T 28/2005, byl obviněný T. F. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. (bod 1), trestnými činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1, § 221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (bod 2) a odsouzen podle § 221 odst. 1, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněných J. S. a J. Z.

Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě v neprospěch obviněných odvolání; ve vztahu k obviněnému T. F. odvolání směřovalo proti výroku o vině trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. pod bodem 1) a proti výroku o trestu. Z podnětu podaného odvolání byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 3 To 615/2005, rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o trestu zrušen. Za podmínek § 259 odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. ř. při nezměněném výroku o vině pod bodem 2) bylo rozhodnuto tak, že obvinění T. F., J. S. a J. Z. byli nově uznáni vinnými trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a obviněný T. F. byl podle § 234 odst. 1, § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři léta, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Nově bylo rozhodnuto i o trestech spoluobviněných a jinak (tj. ve výroku o vině pod bodem 2) zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný T. F. trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. dopustil společně s obviněnými J. S. a J. Z. tím, že dne 31. 12. 2004 v době od 21.30 do 22.00 hodin v M. O., na ul. Š., na chodníku před barem L. R. L., v době, kdy poškozený J. J. telefonoval, což pozorovali všichni obvinění, byl poškozený J. J. nejdříve slovně a následně i fyzicky napaden obviněným J. S. tak, že byl opakovaně udeřen rukou sevřenou v pěst do obličeje, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, z pravé ruky mu vypadl mobilní telefon zn. Alcatel 535 v hodnotě 3.060,- Kč, který se poškozený J. J. pokusil zvednout, v čemž mu zabránil obviněný J. S. tím, že pokračoval v jeho fyzickém napadání a této skutečnosti využil J. Z. a T. F. k tomu, že J. Z. mobilní telefon zvedl ze země, na žádost poškozeného o vrácení telefonu nereagoval, naopak tento hodil obviněnému T. F., a přes opakované žádosti poškozeného mu telefon nebyl vrácen, byl hozen zpět obviněnému J. Z., přičemž během celé doby obviněný J. S. pokračoval ve fyzickém napadání poškozeného, poté z místa odešli, mobilní telefon zastavili a poškozenému způsobili škodu ve shora uvedené výši.

Obviněný T. F. podal proti rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a proti výroku o trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vytkl, že odvolací soud pochybil při právní kvalifikaci skutku, a správné je podle něj právní posouzení skutku jako trestného činu krádeže, jak učinil soud prvního stupně. Zdůraznil, že o naplnění znaků trestného činu loupeže lze pochybovat, poněvadž ve skutečnosti jen odmítl poškozenému mobilní telefon vydat; uvedl, že i odvolací soud v těchto souvislostech zjistil, že mu telefon poškozeného spoluobviněný J. Z. „přehodil“ a on mu jej „jen“ opět přehodil zpět. Užitou právní kvalifikaci nelze podle něj odůvodnit ani tím, že po incidentu byl dán telefon do zastavárny a utržené peníze si obvinění rozdělili. Vyjádřil proto přesvědčení, že skutek měl být posouzen jako trestný čin krádeže, nikoliv jako trestný čin loupeže. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že z popisu skutku, jak je rozveden ve skutkové větě výrokové části odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu, přesvědčivě vyplývá, že obviněný se trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. dopustil jako spolupachatel. Poukázal na to, že se aktivně zapojil do průběhu děje, když nejprve se spoluobviněnými sledoval telefonujícího poškozeného J. J., a poté, co jej obviněný J. S. fyzicky napadl, v důsledku čehož upadl a z ruky mu vypadl mobilní telefon, společně s obviněným J. Z. se tohoto telefonu zmocnili, a to za situace, kdy poškozený žádal o jeho vrácení a obviněný J. S. pokračoval v jeho fyzickém napadání. Trestní odpovědnost dovolatele je podle něj zřejmá z toho, že mezi jeho jednáním a vzniklým následkem existuje příčinná souvislost ve vztahu k ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák., a on pak odpovídá i za tu část jednání, kterou fyzicky uskutečnil spoluobviněný J. S. Navrhl proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn relevantně; obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku, jak byl zjištěn odvolacím soudem, jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutkem, jak byl zjištěn odvolacím soudem, byly naplněny zákonné znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jak vyvodil odvolací soud, či zda skutek vykazuje zákonné znaky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák., jak tvrdí dovolatel (ve shodě se závěrem soudu prvního stupně).

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky tohoto trestného činu spočívající v tom, že proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Skutková část výroku o vině ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky právě tohoto trestného činu evidentně naplňují. Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že v době, kdy byl poškozený J. J. nejdříve slovně a pak i fyzicky napaden spoluobviněným J. S. opakovanými údery pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozený upadl na zem a z pravé ruky mu vypadl mobilní telefon v hodnotě 3.060,- Kč, využili této situace společně se spoluobviněným J. Z., zvedli mobilní telefon ze země, poškozenému, který byl i v tomto čase fyzicky napadán obviněným J. S., ho přes opakované žádosti nevrátili; posléze z místa odešli a mobilní telefon zastavili.

Obviněný namítl, že ze skutkových zjištění uvedených v rozsudku odvolacího soudu neplynou všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže. V těchto souvislostech poukázal zejména na to, že i podle těchto zjištění ve skutečnosti toliko odmítl poškozenému mobilní telefon vydat a užitou právní kvalifikaci nelze podle něj odůvodnit ani tím, že po incidentu byl telefon dán do zastavárny a utržené peníze si obvinění rozdělili. S výhradami obviněného vůči právnímu posouzení skutku souhlasit nelze.

Obecně platí, že objektem trestného činu loupeže podle § 234 tr. zák. je jednak osobní svoboda, jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Právě o takovou situaci se v posuzovaném případě jednalo.

Odvolací soud své závěry o vině obviněných opřel o výpověď poškozeného J. J. a zevrubně vyložil, proč jeho výpověď – na rozdíl od výpovědí obviněných – hodnotil jako věrohodnou (strany 8 – 10 napadeného rozsudku). Uzavřel, že jednání všech obviněných bylo koordinované, jednali ve vzájemné shodě, aby využili násilí páchaného na poškozeném ze strany obviněného J. S. k tomu, aby se zmocnili jeho mobilního telefonu. Užité násilí bylo podle něj prostředkem k získání věci poškozeného, přičemž mezi jednáním obviněných a vzniklým následkem existuje příčinná souvislost. Poukázal na to, že především vazba užitého násilí jako prostředku a zmocnění se mobilního telefonu odlišuje toto jednání obviněných jakožto spolupachatelů trestného činu loupeže od event. spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. (strana 12 rozsudku). Odvolací soud se zabýval i námitkou dovolatele, jejíž podstata spočívala v tvrzení, že se do jednání obviněného J. S. nijak nezapojoval a jen odmítl poškozenému jeho mobilní telefon vydat, když jej „přehodil“ zpět obviněnému J. Z. Z pohledu právního posouzení skutku tohoto obviněného jako trestného činu loupeže ji neshledal významnou a vysvětlil, že se zmocnil mobilního telefonu poté, co obviněný J. S. poškozeného napadl, ten se nemohl odcizení věci účelně bránit. Z toho vyvodil, že využil násilí jako prostředku působícího na vůli poškozeného, a ač byl o to poškozeným – stále fyzicky napadaným obviněným J. S. - žádán, odmítl mu mobilní telefon vrátit (strana 14 napadeného rozsudku).

S tímto závěrem nelze než se ztotožnit. S ním koresponduje právní závěr o společném jednání obviněných coby spolupachatelů ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., jehož důsledkem je, že každý z obviněných odpovídá, jako by trestný čin spáchal sám.

Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. O společné jednání jde podle nauky i praxe soudů tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti (články řetězu) směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (k tomu č. 36/1973, 15/1967 Sb. rozh. tr. aj). Platí však, že spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu.

Ze způsobu provedení činu je zřetelně patrný takový charakter součinnosti spoluobviněných, který zákonným kritériím spolupachatelství odpovídá. Obvinění, ač nebyli původně na útoku vůči poškozenému nijak výslovně dohodnuti, se na něm posléze mlčky shodli, došlo k němu v rámci společného jednání, při sledování společného cíle, tj. záměru získat mobilní telefon poškozeného v době, kdy byl poškozený fyzicky napadán jedním z nich. Za takových okolností není důležité, jaký konkrétní čin k uskutečnění společně projeveného záměru v jednotlivostech učinil obviněný T. F. a jaké činy byly provedeny zbývajícími obviněnými. Vědomým, společným cílem vedeným spolupůsobením ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. je podle praxe soudů i pouhá přítomnost osoby na místě a v době konání trestného jednání jiné osoby, je-li přítomnost této osoby objektivně i subjektivně složkou děje, který směřuje k cíli relevantnímu z pohledu trestního práva (k tomu Rt 4119/1931). Obviněný T. F. se podle zjištění odvolacího soudu do průběhu děje aktivně zapojil tím, že nejprve společně se spoluobviněnými sledoval telefonujícího poškozeného a pak, když byl poškozený fyzicky napadán obviněným J. S. a vypadl mu z ruky mobilní telefon, společně se spoluobviněným J. Z. se mobilního telefonu zmocnili a poškozenému, proti němuž byl i v té době veden fyzický útok obviněným J. S., ho nevrátili. Významné je, že ač ve vztahu k fyzickému napadení poškozeného byl ústřední postavou obviněný J. S., obvinění T. F. a J. Z. se zmocnili mobilního telefonu poškozeného v době, kdy byl tento fyzicky napadán obviněným J. S., a nevrátili mu ho, ač je o to opakovaně žádal. Tím dal tedy i dovolatel najevo loupežný úmysl, který obviněný J. S. projevoval zřetelně, jak výstižně poznamenal ve svém vyjádření k dovolání státní zástupce.

Obviněný, i když se sám nedopustil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, jednal v době fyzického útoku vedeného proti poškozenému tak, aby poškozenému odejmul věc, které se chtěl spolu s ostatními spolupachateli zmocnit, a byl proto správně uznán vinným spolupachatelem na trestném činu loupeže podle § 9 odst. 2 tr. zák., § 234 odst. 1 tr. zák. (k tomu též č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).

Protože dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. července 2006

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková

Vydáno: 12. July 2006