JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 802/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. září 2006 o dovolání obviněného J. O., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 3 To 159/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 2/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. O. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 53 T 2/2004, byli obvinění J. O. a JUDr. P. S. uznáni vinnými rozsáhlou trestnou činností majetkového charakteru popsanou pod body I. až VI. tohoto rozsudku, kterou uvedený soud právně kvalifikoval v případě obviněného J. O. jednak jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (body I. až IV.), jednak jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (bod V.) a jednak jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (bod VI.). Za to jej odsoudil podle § 250 odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému J. O. uložil povinnost nahradit poškozenému JUDr. R. D., škodu ve výši 300.000,- Kč; podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal tohoto poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tímtéž rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o vině obviněného JUDr. P. S. jednáním popsaným pod bodem I. a uložil mu trest; pro část žalovaného jednání tohoto obviněného zprostil podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby.

Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, jímž Krajský soud v Brně v projednávané trestní věci rozhodl. V pořadí prvním rozsudkem ze dne 21. 6. 2004, sp. zn. 53 T 2/2004, tento soud obviněného J. O. uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a dvojnásobným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., za což mu uložil podle § 250 odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Tímtéž rozsudkem tento soud rozhodl o vině a trestu obviněného JUDr. P. S. a o náhradě škody. Z podnětu odvolání obviněných J. O. a JUDr. P. S. byl tento rozsudek usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 2. 2005, sp. zn. 3 To 200/2004, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výrocích, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, v celém rozsahu, jakož i ve výroku o uložených trestech a způsobu jejich výkonu i ve všech výrocích o náhradě škody, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušené části rozsudku vrácena Krajskému soudu v Brně k novému rozhodnutí.

Proti tomuto druhému odsuzujícímu rozsudku podali obvinění J. O. a JUDr. P. S. odvolání. Z podnětu odvolání obviněného J. O. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 3 To 159/2005, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil stran tohoto obviněného ve výroku o vině v bodech I. až IV. ohledně trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve výroku o trestu o způsobu jeho výkonu a ve výroku o náhradě škody (bod I.). Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. O. uznal vinným jednáním podrobně popsaným pod body I. až IV. jeho rozsudku, jež právně posoudil jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za uvedené jednání a současně za trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (bod V. rozsudku soudu prvního stupně) a zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (bod VI. rozsudku soudu prvního stupně), jež zůstaly v napadeném rozsudku nezměněny, odvolací soud obviněného odsoudil podle § 250 odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků. Pro výkon tohoto trestu jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. V dalším rozhodl podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř. o nároku na náhradu škody poškozeného JUDr. R. D. (bod II.).

Současně tento soud rozhodl podle § 226 písm. b) tr. ř. o zproštění obviněného J. O. obžaloby pro skutek popsaný pod bodem III./1. rozsudku soudu prvního stupně, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem (bod III.), a též o tom, že podle § 256 tr. ř se odvolání obviněného JUDr. P. S. jako nedůvodné zamítá (bod IV.). Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (bod V.).

Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl již jen obviněný J. O. (dále převážně jen „obviněný“) prostřednictvím obhájce Mgr. P. C. dovoláním, jež zaměřil proti výroku pod bodem II. rozsudku soudu druhého stupně, a v obecné rovině jej opřel o důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Po konstatování výsledů dosavadního řízení obviněný uvedl, že jednání popsané ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu pod body I. až IV. nevykazuje zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., jímž byl uznán vinným. Setrval na svém tvrzení, že nikdy nebyl veden úmyslem nevrátit poškozeným půjčené finanční prostředky a způsobit jim takto škodu. Poukázal na to, že půjčené prostředky ve všech případech investoval do nákupu akcií, nemovitostí a podílů v obchodních společnostech a očekával, že z výnosů z těchto obchodů vrátí jednotlivým poškozeným půjčené finanční prostředky včetně sjednaného úroku (tuto skutečnost měl v odůvodnění svého rozhodnutí připustit i odvolací soud). Domníval se, že charakteru jeho trestné činnosti – když neopatrně a v rozporu se svým podnikatelským oprávněním nakládal s peněžními prostředky svých věřitelů – přiléhavěji odpovídá právní kvalifikace jako „trestného činu týkajícího se správy cizího majetku“.

V závěru svého podání obviněný Nejvyššímu soudu navrhl podanému dovolání vyhovět a podle § 265k tr. ř. zrušit rozsudek soudu druhého stupně a tomuto soudu přikázat věc k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř. zaujal názor, že obviněný v části svých námitek sice mimo jiné brojil proti právnímu závěru soudu druhého stupně, že v jeho případě byla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., avšak činil tak v rozporu s hmotně právní povahou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v podstatě prioritně zdůrazňoval svoji verzi průběhu skutkového děje, když tvrdil, že pokud vypůjčené finanční prostředky vždy investoval do nákupu akcií, nemovitostí a podílů v obchodních společnostech, potom měl zdroje vyplácení svých věřitelů. Měl za to, že obviněný tímto způsobem pouze polemizoval se způsobem, jak se s touto jeho obhajobou vypořádal soud druhého stupně.

Na druhé straně však státní zástupce uvedl, že pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit výhradu obviněného, že skutek v té podobě, jak je popsán ve výroku II. rozsudku soudu druhého stupně (pod body I. až IV.), nevykazuje zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a že by měl být kvalifikován jako trestný čin týkající se správy cizího majetku. Ve vztahu k těmto námitkám státní zástupce dovodil, že jsou zjevně neopodstatněné, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že obviněný nejen jiné osoby uváděl v omyl, eventuelně zčásti využíval omylu jiných (to v důsledku vytvořených informací o úspěšnosti a bezpečnosti zhodnocených peněz), ale i při jednání s poškozenými zamlčoval podstatné skutečnosti, týkající se samotného způsobu nakládání s penězi a reálnosti nebezpečí, že svým závazkům nedostojí. Uvedl, že obviněný způsobil více než stovce v rozsudcích soudů obou stupňů vyjmenovaných poškozených fyzických a právnických osob škodu ve výši 91.013.020,60 Kč a sebe o tuto částku obohatil, že k tomuto následku došlo v důsledku toho, že někoho uvedl v omyl (využil omylu jiného, případně zamlčel podstatnou skutečnost), neboť poškozeným tvrdil, že jim vypůjčené peníze vrátí a současně vyplatí úrok ve výši 28 % ročně a že za těchto okolností došlo (ke škodě na majetku poškozených) k obohacení samotného obviněného.

Státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl s odůvodněním, že je zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud učinil uvedené rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, když s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a rovněž splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Důvodem dovolání, na nějž obviněný ve svém podání odkázal, byl ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ze zákonné formulace citovaného ustanovení vyplývá, že v mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Ta část námitek obviněného, v jejichž rámci brojil proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení svého jednání na podkladě tvrzení, že soud chybně zhodnotil otázku jeho úmyslného zavinění a stranou své pozornosti ponechal to, že půjčené finanční prostředky investoval do nákupu akcií, nemovitostí a podílů v obchodních společnostech a že důvodně očekával, že z výnosů z těchto transakcí uhradí poškozeným nejen půjčené finanční prostředky, ale také sjednaný úrok, je právně irelevantní, neboť směřuje toliko do způsobu, v jakém rozsahu soudy obou stupňů provedly dokazování a nakolik spolehlivě zjistily skutkový stav věci.

Se zřetelem na povahu takto dovolatem vytýkaných vad je patrné, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po obsahové stránce uplatnil v tomto rozsahu námitky právní pouze zdánlivě – ač zpochybnil existenci subjektivní stránky trestného činu podvodu, učinil tak na podkladě vlastní verze skutkového děje, která ovšem není zahrnuta v popisu skutku popsaném ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního, resp. druhého stupně, jímž je Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán.

Obviněný tak v této části dovolání ve skutečnosti neuplatnil námitky právní, které by směřovaly vůči právnímu posouzení skutků, jak byly zjištěny soudy obou stupňů, ale toliko námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se především domáhal změny rozsahu provedeného dokazování a v návaznosti na to také změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně (sekundárně) ze změny skutkových zjištění vyvozoval nesprávné hmotně právní posouzení svého jednání (konkrétně to, že soudem použitá právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. není – zejména z hlediska subjektivní stránky – adekvátní). Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).

Zásah do skutkových zjištění je v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, pokud mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu existuje extrémní nesoulad a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo. Své závěry o tom, že jednání obviněného bylo ve všech případech zahrnuto úmyslným zaviněním, soudy ve svých rozhodnutích zevrubně rozebraly a přesvědčivě odůvodnily. Stejně tak se soudy podrobně zaobíraly tím, proč není zjištění toho, jak bylo s půjčenými finančními prostředky ze strany obviněného naloženo, pro uvedené trestní řízení relevantní. Soudy v této spojitosti především upozornily na to, že nebylo prokázáno, že by obviněný vykonával jakoukoliv podnikatelskou činnost, na jejímž základě by mohl finanční prostředky získané od poškozených zhodnocovat. Obhajoba obviněného, týkající se účasti M. V. na trestném jednání, byla vyhodnocena jako účelová a zcela nevěrohodná.

Pokud by obviněný ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil pouze tyto výhrady, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Z hlediska obsahu podaného dovolání a napadeného rozhodnutí jsou však s poukazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významné dva okruhy otázek. Jednak jde o posouzení toho, zda jednání obviněného popsané pod body I. až IV. výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně naplnilo veškeré zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., a dále o zhodnocení, zda na posuzovaný případ dopadá právní kvalifikace trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255, resp. § 255a tr. zák.

Nejvyšší soud shledal, že se v uvedeném případě jedná o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu relevantní, neboť mají hmotně právní povahu, a proto dále řešil otázku, zda dovolání obviněného je v tomto směru opodstatněné.

K tomu je zapotřebí nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění zák. č. 265/2001 Sb., který je třeba aplikovat s ohledem na ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák.) se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

Škodou velkého rozsahu se podle § 89 odst. 11 tr. zák. (ve znění zák. č. 265/2001 Sb.) rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč.

Pro náležité posouzení, zda jednáním obviněného byly všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění zák. č. 265/2001 Sb.) naplněny či nikoli, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině pod body I. až IV. v rozsudku soudu druhého stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.

Právě z této právní věty výroku o vině bod bodem I. až IV. v rozsudku soudu druhého stupně vyplývá, že soud spatřoval v jednání obviněného ty znaky trestného činu podle výše uvedeného ustanovení, které záleží v tom, že (obviněný) ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

Skutková část uvedeného výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění (a současně odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) pak obsahuje taková konkrétní skutková zjištění, která veškeré zákonné znaky tohoto trestného činu spolehlivě vyjadřují.

Ze zjištěných skutkových okolností posuzované věci je patrno, že obviněný se jednání, v němž soud druhého stupně spatřoval naplnění znaků trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., dopustil v zásadě tím, že v období let 1996 až 1999 uzavřel s jednotlivými poškozenými [vyjmenovanými pod body I. (1. až 104.) a II. (1. a 2.) rozsudku soudu druhého stupně] smlouvy o půjčkách s příslibem, že jim vypůjčené částky vrátí a současně vyplatí sjednaný úrok ve výši 28 % ročně, ač měl v úmyslu získané finanční prostředky nevrátit a naopak je použít pro vlastní potřebu; obviněný poškozeným konkrétně tvrdil, že je schopen úrok v takové výši vyplatit proto, že jako burzovní makléř úspěšně investuje do cenných papírů, obchoduje s nemovitostmi, disponuje s penězi jištěnými zahraničním kapitálem a řádně podniká; o skutečném způsobu nakládání se svěřenými finančními prostředky však poškozené neinformoval a navíc jim v rozporu s objektivní skutečností tvrdil, že je vždy schopen v dohodnutých lhůtách půjčky vrátit [většina smluv byla uzavírána na dobu jednoho měsíce s tím, že tyto smlouvy byly pravidelně obnovovány (tzv. revolving) a ze začátku byly z jeho strany úroky měsíčně vypláceny nebo po vzájemné dohodě byla o úrok zvýšena nominální hodnota další smlouvy, aby vyvolal dojem, že investované prostředky úspěšně zhodnocuje a získal další klienty], i když bylo od počátku zřejmé, že nevyvíjel žádnou podnikatelskou činnost, která by přinášela zisk a zabezpečila poškozeným jakožto věřitelům navrácení vložených finančních částek, natož pak vyplacení slibovaných úroků ve sjednaných lhůtách (bod I.).

V bodě II. výroku o vině citovaného rozsudku spočívala podstata jednání obviněného v tom, že na konci roku 1999 a na konci ledna 2000 uzavřel ve dvou případech s poškozeným Ing. I. P. smlouvu o půjčce na částky ve výši 625.000,- Kč a 1.407.000,- Kč, a to v úmyslu svým závazkům, které z těchto smluv vyplývaly, nedostát, vylákané prostředky použít jak pro svou vlastní potřebu, tak na úhradu předchozích závazků poškozených, kteří se vrácení svých finančních prostředků aktivně domáhali, a to proto, že neměl zajištěn žádný legální – a to ani předpokládaný – příjem. Tímto jednáním obviněný způsobil jmenovanému poškozenému škodu ve výši 2.032.000,- Kč.

V bodě III. se obviněný přisouzeného jednání dopustil tím, že v říjnu roku 1999 uzavřel jako prodávající s poškozeným Ing. J. P. jako kupujícím kupní smlouvu na nemovitosti – objekt občanské vybavenosti a pozemek v katastrálním území M. u Z. a převzal od něj částku 735.000,- Kč, ač věděl, že na jmenovaného poškozeného vlastnické právo k uvedeným nemovitostem na základě této smlouvy nepřejde a že poskytnutou finanční částku použije pro vlastní potřebu, neboť tyto nemovitosti prodal téhož dne obchodní společnosti B. T., s. r. o.; svým jednáním tak způsobil poškozenému Ing. J. P. škodu ve výši 735.000,- Kč.

V bodě IV. záleželo jednání obviněného v tom, že na konci roku 1999 vybral v rozporu se smlouvou o zřízení účtu pomocí platební karty ze svého účtu částku 810.000,- Kč, ač věděl, že na uvedeném účtu nemá pro takovou transakci dostatek finančních prostředků, čímž způsobil I., a. s., škodu ve výši 810.000,- Kč.

Vyšel-li Nejvyšší soud z těchto skutkových zjištění, pak musel uzavřít, že právní kvalifikace jednání obviněného, jak k ní dospěly soudy obou stupňů, je důvodná a přiléhavá. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zcela zřejmé, jakými úvahami byly soudy vedeny, učinily-li závěr o tom, že obviněný úmyslně uvedl za účelem obohatit se jednotlivé poškozené v omyl a svým jednáním (jež nepochybně vykazovalo podvodný charakter) způsobil ke škodě majetku těchto poškozených škodu, jejíž celková výše dosahovala částky 91.013.020,60 Kč a která tak více než osmnáctinásobně překročila hranici škody velkého rozsahu, jak je stanovena v § 89 odst. 11 tr. zák. Proto shora uvedené výhrady obviněného stran použité právní kvalifikace jeho jednání – ať už po stránce subjektivní či objektivní – jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. nebylo možné přijmout.

Soudy prvního a druhého stupně se řádně zabývaly všemi aspekty jednání obviněného (včetně jeho obhajoby, již uplatnil i v dovolání) a náležitě rozebraly a odůvodnily, z jakých důkazů naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dovodily. Tyto právní závěry nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje.

Pokud jde o subjektivní stránku jednání obviněného, je evidentní, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. (body I. až III.), event. úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák. (bod IV.).

Podle § 4 tr. zák. je čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Je zjevné, že obviněný již při sjednávání předmětných smluv o půjčkách (body I. a II.) dobře věděl, že svým závazkům z těchto smluv (a to ani pokud jde o vrácení jistiny, natož sjednaného úroku) nebude schopen dostát nejen ve lhůtě splatnosti, ale ani později. Tím, že jeho záměrem bylo od samého počátku naložit s takto získanými finančními prostředky tak, že je použije pouze pro vlastní potřebu, neboť nevyvíjel žádnou podnikatelskou aktivitu, která by byla zisková natolik, aby mohl předpokládat, že bude schopen poškozeným tyto finanční prostředky vrátit, natož pak zhodnocené o sjednaný 28 % úrok, (obviněný) bezpečně věděl, že svým jednáním může způsobit zásah do práv těchto poškozených, jež jsou chráněna trestním zákonem, a také tento zásah způsobit chtěl. Jestliže obviněný jednotlivým poškozeným při sjednávání předmětných smluv o půjčkách ve snaze získat příslušné finanční prostředky zastíral svoji skutečnou finanční situaci a naopak jim lživě tvrdil, že jako burzovní makléř úspěšně investuje na burze cenných papírů, že obchoduje s nemovitostmi, že řádně podniká a že jeho finanční prostředky jsou jištěny zahraničním kapitálem, čímž u poškozených vyvolával představu, že jim půjčené finanční prostředky budou včetně sjednaného úroku ve výši 28 % ve lhůtách splatnosti uhrazeny, jednal právě tak, jak předpokládají zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., které vyžadují uvedení jiného v omyl a vlastní obohacení.

Stejné závěry je třeba vztáhnout taktéž na jednání obviněného popsané pod body III. a IV. rozsudku soudu druhého stupně. Také v případě těchto skutků obviněný jednal veden úmyslným zaviněním, a to v případě jednání pod bodem III. ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák. a v případě jednání pod bodem IV. ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák. Není totiž sporu o tom, že obviněný již v době uzavírání předmětné kupní smlouvy na nemovitosti věděl, že na jejím základě nedojde k převodu vlastnického práva k jejímu předmětu na poškozeného Ing. J. P., neboť je téhož dne prodal třetí osobě. Pokud za této situace převzal od jmenovaného poškozeného kupní cenu za tyto nemovitosti, věděl, že jde o plnění, na které nemá právní nárok a že přijetím této částky dojde na jeho straně k bezdůvodnému obohacení ke škodě majetku uvedeného poškozeného, a svým jednáním tudíž prokazatelně chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem. Podobně pokud jde o útok pod bodem IV., zde obviněný věděl, že na účtu nemá dostatek finančních prostředků, a přesto za pomocí platební karty z tohoto účtu vybral finanční částku ve výši 810.000,- Kč, musel být minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním způsobí poškozené I., a. s., škodu. Předpoklad podvodného charakteru jednání obviněného je pak v případě těchto skutků podobně jako v předchozím případě splněn tím, že obviněný uvedl poškozené Ing. J. P. a označený finanční ústav v omyl. Uvedením v omyl je třeba rozumět jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Právě takovou povahu jednání obviněného zjevně mělo a soudy obou stupňů nepochybily ani tenkrát, spatřovaly-li v případě těchto skutků naplnění tohoto znaku v tom, že obviněný v rozporu se skutečností již v okamžiku uzavírání smlouvy o prodeji nemovitostí předstíral, že je oprávněn je prodat a že na poškozeného Ing. J. P. přejde vlastnické právo, a pokud jde o skutek pod bodem IV., že obviněný vybral uvedené finanční prostředky ze svého účtu pomocí platební karty přesto, že věděl, že na tomto účtu neměl dostatek finančních prostředků, že jeho platební karta není kartou debetní a že k čerpání finančních prostředků do debetu neměl oprávnění.

V této spojitosti je třeba uvést, že z hlediska trestní odpovědnosti obviněného uvedeným trestným činem je zcela irelevantní jeho obhajoba, jejímž těžištěm byl stejně jako v předchozích stadiích řízení argument, že až do roku 1999 byl schopen svým věřitelům půjčené finanční prostředky vyplácet včetně sjednaných úroků.

Toto tvrzení Nejvyšší soud nemohl hodnotit jako přiléhavé, neboť v soudní praxi není sporu o tom, že trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. je dokonán okamžikem obohacení pachatele nebo jiného, přičemž případné vrácení peněz poškozeným je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam pouze při rozhodování o trestu a náhradě škody (srov. rozh. č. 32/2004 – II. Sb. rozh. tr.).

Obstát nemohly ani výhrady obviněného, jejichž prostřednictvím se domáhal právního posouzení svého jednání jako některého z trestných činů týkajících se správy cizího majetku podle § 255, resp. § 255a tr. zák.

Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. se dopustí, kdo jinému způsobí škodu (konkrétní výše škody se liší podle jednotlivých odstavců tohoto ustanovení od škody nikoli malé po škodu velkého rozsahu) tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek.

Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zák. spáchá ten, kdo z vědomé nedbalosti [§ 5 písm. a) tr. zák.] jinému způsobí škodu (také zde se konkrétní výše škody odvíjí od jednotlivých odstavců tohoto ustanovení a je předpokládána buď škoda značná, nebo škoda velkého rozsahu) tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku.

Podstata těchto trestných činů spočívá v tom, že pachatel jinému způsobí minimálně škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Je to tedy jednání, kterým vzniká škoda na cizím majetku, a nevyžaduje se, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Pachatelem tohoto trestného činu je tak jen fyzická osoba, která je nositelem zákonem uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek.

Jak již ve svém vyjádření správně poznamenal státní zástupce, neuplatní se citovaná ustanovení o porušování povinnosti při správě cizího majetku tam, kde se pachateli nedá prokázat, že by uvedl někoho v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti a že by ve své funkci obohatil sebe nebo jiného, ale prokáže se jen způsobení škody na opatrovaném či spravovaném cizím majetku. V tomto smyslu jsou ustanovení § 255, resp. § 255a tr. zák. subsidiární k ustanovení § 250 tr. zák. (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl, 6. doplněné a přepracované vydání 2004, C. H. Beck, s. 1524 až 1536).

Při uvážení těchto obecných závěrů právní teorie a soudní praxe je patrné, že o právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255, resp. § 255a tr. zák. v posuzovaném případě uvažovat nelze. Jak již Nejvyšší soud v předchozím textu tohoto usnesení vyložil, svědčí učiněná skutková zjištění o tom, že obviněný svým jednáním především uvedl jednotlivé poškozené v omyl, a to za účelem se ke škodě jejich majetku obohatit, k čemuž také došlo. Nelze tedy pochybovat o tom, že jeho jednání zakládalo znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. a že skutková podstata trestného činu podle § 255, resp. § 255a tr. zák. na posuzované jednání nedopadá.

Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. září 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 13. September 2006