JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 790/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. července 2006 o dovolání obviněného M. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 7 To 81/2005, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 4/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 9 T 4/2005, byl obviněný M. V. uznán vinným trestnými činy vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b), h) tr. zák., zbavení osobní svobody § 232 odst. 1, 2 tr. zák. jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. (pod bodem 1), trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. (pod bodem 2) a odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák., § 29 odst. 1, 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody na dvacet tři roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to samonabíjecí expanzní pistole značky Valtro. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného M. R. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným M. V. a M. R. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně Ing. S. B. částku 511.600,- Kč a obviněnému M. V. byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Č. p., a. s., částku 347.000,- Kč a poškozenému J. K. částku 5.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Č. p., a. s., se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění M. V. a M. R. odvoláními, směřujícími proti výrokům o vině i o trestu (odvolání M. R. bylo zaměřeno i proti výroku o náhradě škody). Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 7 To 81/2005, byl z podnětu obou podaných odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), f) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný M. V. byl uznán vinným trestnými činy vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b), h) tr. zák., zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 tr. zák. jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. (pod bodem 1), trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. (pod bodem 2) a odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák., § 29 odst. 1, 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody na dvacet tři roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl uložen trest propadnutí věci, a to samonabíjecí expanzní pistole značky Valtro. Znovu bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného M. R. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným M. V. a M. R. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému Ing. S. B. částku 391.600,- Kč a obviněnému M. V. byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Č. p., a. s., částku 347.000,- Kč a poškozenému J. K. částku 4.680,-Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Č. p., a. s., Ing. S. B. a J. K. se zbytkem svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu pod bodem 1) napadeného rozsudku se obviněný M. V. trestných činů vraždy a zbavení osobní svobody jako spolupachatel dopustil společně s M. R. tím, že po vzájemné dohodě a přípravě dne 23. 9. 2004 okolo 10.00 hodin mezi obcemi H. a T., v úmyslu získat finanční prostředky únosem a požadováním výkupného a srozuměni s tím, že uneseného poškozeného následně z obavy před prozrazením usmrtí, donutili se samonabíjecí expanzní pistolí zn. Valtro pod pohrůžkou použití střelné zbraně svého známého S. B., aby svým vozidlem zn. Ford Escort odjel do lesa v místě zvaném D., kde ho opět pod pohrůžkou zastřelení donutili telefonicky informovat jeho otce S. B. o svém únosu a nutnosti zaplatit 5 mil. Kč jako výkupné za propuštění, následně poškozeného svázaného s pouty na rukách zavřeli do zavazadlového prostoru vozidla M. R. zn. Škoda 120, kde ho drželi po dobu nejméně dvou hodin, poté ho v bydlišti M. R. v obci P., v úmyslu přivodit tak jeho smrt, přemístili opět svázaného do zavazadlového prostoru vozidla zn. Škoda 110 R M. V., přičemž mu předtím dvěma vpichy injekční stříkačkou do oblasti hrudníku vlevo aplikovali 10 ml 60% roztoku etylalkoholu, zavazadlový prostor zatížili cihlami a poškozeného zde takto drželi až do doby jeho smrti v důsledku zadušení v malém prostoru a v nepříznivé poloze těla v ranních hodinách 24. 9. 2004, tělo poškozeného pak ukryli v předem pro tento účel připraveném vykopaném hrobě v lesním porostu u obce T., když předtím dnem 24. 9. 2004 okolo 13.00 hodin od S. B. staršího převzali částku 2.520.000,- Kč jako výkupné za propuštění poškozeného, kterou si následně rozdělili a částečně použili pro svoji potřebu;

trestný čin loupeže pod bodem 2) tohoto rozsudku měl spáchat tím, že dne 29. 10. 2003 okolo 07.00 hodin v Č. T., před budovou polikliniky v úmyslu zmocnit se peněz a osobního auta, přistoupil do vozidla zn. Škoda Octavia 1,9 Tdi uživatele J. K., kterého ohrožoval samonabíjecí expanzní zbraní zn. Valtro s tlumičem a pod pohrůžkou zastřelení ho donutil odjet do lesního porostu v obci R., kde ho pod stejnou pohrůžkou donutil vydat peněženku v hodnotě 150,- Kč, částku 4.500,- Kč, koženou tašku s doklady v hodnotě 30,- Kč, sadu zimních pneumatik v hodnotě 1.600,- Kč a plastovou přepravku v hodnotě 30,- Kč, následně vypít přesně nezjištěné množství alkoholu zn. Rum a opustit vozidlo v hodnotě 347.000,- Kč, s nímž pak odjel do místa bydliště, kde ho rozebral na jednotlivé díly a prodal a Č. L., a. s., způsobil škodu ve výši 347.000,- Kč a J. K. škodu ve výši 6.310,- Kč.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. V. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině pod bodem 1) a výroku o trestu. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudům obou stupňů vytkl, že nesprávně vyhodnotily subjektivní stránku trestného činu vraždy, neboť neexistuje jediný přímý důkaz o tom, že jeho jednání ve vztahu k poškozenému S. B. bylo jednáním vedeným v úmyslu přímém s cílem poškozeného usmrtit. Neuvědomoval si totiž, že v zavazadlovém prostoru osobního automobilu Škoda 110 R, kam poškozeného přemístili, nastanou takové podmínky, za kterých může dojít k udušení poškozeného. Uvedl, že tyto okolnosti působily jako samostatná příčina, která způsobila následek, tj. úmrtí poškozeného, a to bez ohledu na jeho jednání. Pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že jeho jednání bylo vedeno nepřímým úmyslem, vedl by tento závěr podle něj k přehodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost a uložení mírnějšího trestu. Za neobjektivní označil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a požadoval jeho revizi. Taktéž vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání popsané pod bodem 1) rozsudku odvolacího soudu mělo být kvalifikováno jako trestný čin zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák., kterým mělo být usnadněno získání výkupného, tj. spáchání trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 3 tr. zák., neboť nebyl srozuměn s následkem - smrtí poškozeného, když si takový vývoj událostí nepřipouštěl. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se ve svém vyjádření k dovolání obviněného ztotožnila se závěry soudů obou stupňů ohledně zavinění k následku smrti poškozeného S. B. mladšího. Uvedla, že oba obvinění si byli vědomi, že smrt poškozeného jistě nastane, a svým jednáním usilovali o vyvolání rozhodných skutečností, které směřovaly ke smrti poškozeného. Výsledek takového jejich jednání byl nutný a obvinění podle ní jednali za tím účelem, aby způsobili následek předpokládaný zákonem. Zdůraznila, že obvinění realizovali úmysl předem rozvážený a nikoliv náhle pojatý, neboť věřili, že poškozený určitě zemře. Pro způsobený trestně právně relevantní následek (smrt poškozeného) bylo rozhodující chování obviněných, kteří poškozenému vytvořili podmínky neslučující se zachováním života, neboť ho svázaného, bez dostatečného přísunu vzduchu, ve stresu z obav z následně se odehrajících skutečností, ve strachu o život, ponechali ve tmě v uzavřeném prostoru v neznámém prostředí bez zajištění potravy a pití a bez zajištění jakýchkoli dalších potřeb, a to naprosto záměrně, cíleně, kdy předpokládaný následek musel nastat, s čímž obvinění počítali a měli pro mrtvolu poškozeného již přichystaný hrob. Takové chování obviněných bylo projevem jejich vůle navenek. Vzhledem k výše uvedenému uzavřela, že obvinění jednali v úmyslu přímém, nikoliv ve stavu lhostejnosti, který by mohl tento úmysl vylučovat. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoliv obviněný deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., , uplatnil také námitku, která směřovala proti rozsahu provedeného dokazování, domáhal-li se doplnění dokazování o vypracování revizního posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Taková námitka má výlučně skutkovou povahu a v tomto rozsahu dovolání obviněného nebylo opřeno nejen o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani o žádný jiný z důvodů dovolání uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., a proto k ní dovolací soud nepřihlížel. Nad rámec řečeného a pro úplnost je třeba dodat, že tuto námitku obviněný uplatnil rovněž v odvolacím řízení; odvolací soud se s ní vypořádal a srozumitelně vyložil, proč ji neshledal opodstatněnou a vypracování revizního znaleckého posudku nepovažoval za potřebné (strany 9 – 10 napadeného rozsudku).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek, jak byl zjištěn soudy, vykazuje znaky trestných činů vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b), h) tr. zák. a zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 tr. zák. spáchaných v jednočinném souběhu, jak vyvodil odvolací soud, či zda je možno jej subsumovat pod skutkovou podstatu trestných činů zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1, 3 tr. zák., jak uvádí dovolatel.

Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b), h) tr. zák. se dopustí, kdo úmyslně zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem a v úmyslu získat majetkový prospěch nebo v úmyslu zakrýt či usnadnit jiný trestný čin, nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky usmrtí jiného. Trestného činu zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného zbaví osobní svobody. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedených trestných činů, které spočívají v tom, že obviněný (společným jednáním jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák.) jednak jiného úmyslně usmrtil a čin spáchal zvlášť trýznivým způsobem a v úmyslu získat majetkový prospěch, jednak v tom, že jiného zbavil osobní svobody.

Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která přesvědčivě vyjadřují zákonné znaky obou těchto trestných činů. Skutková zjištění vyjadřují jednání obviněného, který spolu s obviněným M. R. po vzájemné dohodě a přípravě v úmyslu získat finanční prostředky únosem a požadováním výkupného, donutil nejprve pod pohrůžkou použití střelné zbraně svého známého poškozeného S. B. mladšího odjet do lesa, kde ho obvinění přinutili pod pohrůžkou zastřelení telefonicky informovat otce S. B. staršího o únosu a nutnosti zaplatit 5.000.000,- Kč jako výkupné, následně poškozeného svázaného s pouty na rukách zavřeli do zavazadlového prostoru vozidla obviněného M. R. a po nejméně dvou hodinách ho v úmyslu přivodit tak jeho smrt přemístili svázaného do zavazadlového prostoru vozidla zn. Škoda 110 R obviněného M. V., přičemž mu předtím dvěma vpichy injekční stříkačkou do oblasti hrudníku vlevo aplikovali 10 ml 60% roztoku etylalkoholu, zavazadlový prostor zatížili cihlami a poškozeného zde takto drželi. Současně vystihují též následek spočívající v tom, že v důsledku zadušení v malém prostoru a nepříznivé poloze těla došlo k usmrcení poškozeného, jehož tělo obvinění následně ukryli do předem a pro tento účel vykopaném hrobě, přičemž před tím převzali od S. B. staršího částku 2.520.000,- Kč jako výkupné za propuštění poškozeného, kterou si rozdělili.

Konkrétní výhrady vůči právnímu posouzení skutku jako trestného činu zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 tr. zák. obviněný neuplatnil, přesto je však na místě poznamenat, že i když zásah do osobní svobody poškozeného nebyl stavem trvalým či dlouhodobým (jak se ve standardních případech vyžaduje), šlo o případ charakterizovaný tím, že poškozený neměl naprosto žádnou reálnou možnost jakéhokoli, byť jen omezeného, pohybu. Byl spoután, uzavřen v zavazadlovém prostoru osobního automobilu, a to po dobu nikterak časově zanedbatelnou. Pro takové případy platí, že i kratší trvání zásahu do osobní svobody je třeba považovat za zbavení osobní svobody. Důvodem je to, že zbavením osobní svobody se tu nestává v důsledku trvalosti či dlouhodobosti její pouhé omezení, ale že z hlediska povahy, míry a intenzity zásahu jde o zbavení osobní svobody již od počátku, resp. po dosažení kratší doby trvání (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 964/2002). Není pochyb o tom, že se zřetelem na povahu a intenzitu zásahu byly znaky trestného činu zbavení osobní svobody naplněny po stránce formální i materiální.

Obviněný zpochybnil naplnění znaků subjektivní stránky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b), h) tr. zák. Jeho námitky nemohou obstát, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák. evidentně naplňují.

Zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a představuje vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění má dvě formy – úmysl a nedbalost, přičemž zavinění ve formě úmyslu je rozlišováno ve dvou stupních, a to jako úmysl přímý a úmysl nepřímý. Trestný čin je podle § 4 písm. a) tr. zák. spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý). Právě tuto formu zavinění soudy obou stupňů v jednání obviněných spatřovaly a zevrubně vyložily, jakými úvahami byly vedeny, učinily-li tento právní závěr.

Soud prvního stupně v této souvislosti uvedl, že oba obvinění nepočítali s alternativou, že by poškozeného S. B. mladšího, který figuroval jako nástroj vydírání, měli po obdržení finanční hotovosti propustit, ale počítali s tím, že bude usmrcen. Již na počátku akce si připravili hrob – jámu, do níž chtěli mrtvé tělo poškozeného uschovat. Že cílem obviněných bylo poškozeného usmrtit, je podle názoru soudu potvrzeno i tím, že se před poškozeným nemaskovali, a to i přesto, že se obviněný M. V. se S. B. znal, a hrozilo, že by tak mohli být odhaleni; stranou jeho pozornosti nezůstalo ani to, že obviněný M. V. stíral své otisky v autě poškozeného, což svědčí o tom, že se snažil zamaskovat stopy, které by mohly vést k odhalení obviněných. Pro záměr obviněných vedle získání peněz usmrtit poškozeného svědčí dále i skutečnost, že aplikovali poškozenému do těla líh, srozuměni s tím, že aplikace lihu by mohla způsobit poškozenému zdravotní problémy, možná i smrt. Významné podle soudu prvního stupně též bylo, že obvinění celou akci dopředu plánovali, zajistili všechno tak, aby proběhla bez problémů, ale neobstarali pro poškozeného stravu ani pití, nezabývali se jeho stavem, a to ani v momentě, kdy obviněný M. R. odešel na noční směnu, což jednoznačně svědčí pro závěr, že neměli zájem na tom, aby poškozený zůstal naživu. Současně soud konstatoval, že osobnosti obviněných nebyly natolik silné, aby volili vůči poškozenému přímé násilí a usmrtili jej ihned na místě, kde byl spoután, proto se rozhodli usmrtit jej faktickým nejednáním, které směřovalo k tomu, že poškozený zemře, aniž by obvinění na něj přímo fyzicky působili. Tím, že jej spoutaného v nepříznivé poloze těla zavřeli na dlouhou dobu do kufru osobního automobilu, přivodili jeho smrt způsobem a za podmínek uvedených ve znaleckých posudcích z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, jež byly ve vztahu k poškozenému S. B. mladšímu vypracovány (strany 19 – 21 rozsudku).

Odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil a poznamenal, že obvinění plánovali násilný útok vůči tělu poškozeného, při kterém mohlo dojít i k jeho smrti, a byli s tímto následkem jednoznačně srozuměni, což už svědčí nejméně o úmyslu nepřímém poškozeného usmrtit, avšak další okolnosti – především to, že poškozený obviněného M. V. znal, přičemž se ani jeden z obviněných nemaskoval, dále vykopání hrobu předem a že obvinění nedisponovali žádným prostředkem, jak donutit poškozeného, aby jejich jednání nenahlásil, kromě jediného způsobu, a to usmrcení - doložily, že obvinění chtěli poškozeného od počátku realizace svého plánu usmrtit, čímž byl dán úmysl přímý. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu vraždy podle názoru odvolacího soudu sehrály jistou roli i vpichy injekcí s alkoholem do těla poškozeného. I když smrt poškozeného nezpůsobily, byly umístěny do jeho hrudi, a to do levé části, kde se mimo jiné nalézá srdce. Z laického pohledu se obvinění mohli podle něj domnívat, že takovým jednáním způsobí poškozenému vážné zdravotní problémy (strana 9 rozsudku).

Závěry, k nimž soudy dospěly, jsou přiléhavé a je třeba s nimi souhlasit. Skutková zjištění soudů zákonné znaky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b), h) tr. zák. i po stránce subjektivní přesvědčivě naplňují. Vnitřní subjektivní vztah obviněného k následku smrti poškozeného vykazuje znaky úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák.; nešlo jen o to, že si obviněný smrt poškozeného jako součást vývoje událostí nepřipouštěl, tedy o jakýsi stav lhostejnosti vylučující úmysl. Pro způsobený trestně právně relevantní následek, tj. smrt poškozeného, bylo rozhodující chování obviněných spočívající v tom, že mu připravili podmínky neslučující se se zachováním života, poněvadž byl svázaný bez dostatečného přísunu vzduchu, ve stresu z obav z následně se odehrávajících skutečností, ve strachu o svůj život ponechán ve tmě v uzavřeném prostoru v neznámém prostředí bez zajištění potravy a pití a bez zajištění jakýchkoliv dalších potřeb, a to naprosto záměrně a cíleně; předpokládaný následek smrti musel za takových okolností nastat, s čímž obvinění počítali. Tento závěr dokládá nejen to, že před poškozeným svoji podobu nikterak nemaskovali, aniž měli k dispozici jiný prostředek, jak přimět poškozeného k tomu, aby neučinil oznámení na policii, než jej usmrtit, ale i to, že odstraňovali své stopy v autě poškozeného, a především že už od samého počátku měli pro mrtvé tělo poškozeného přichystaný hrob.

Námitka obviněného, že skutek měl být posouzen jako trestný čin zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák., kterým mělo být usnadněno získání výkupného, tj. spáchání trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 3 tr. zák., poněvadž nebyl srozuměn se smrtí poškozeného a ani si takový vývoj událostí nepřipouštěl, je zjevně nesprávná. Ve vztahu k následku smrti poškozeného bylo prokázáno zavinění obviněného ve formě úmyslu přímého, a proto nepřicházelo v úvahu posoudit skutek jako trestný čin zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák., který předpokládá ve vztahu k následku smrti toliko nedbalostní zavinění, jak ostatně přesvědčivě vyložil v odůvodnění napadeného rozsudku i odvolací soud (strana 10).

Z hlediska posouzení, zda jde o trestný čin zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák., nebo o trestný čin vraždy podle § 219 tr. zák., je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění je určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace. Trestného činu zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo jiného zbaví osobní svobody, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví, smrt nebo jiný zvlášť závažný následek. Skutková podstata trestného činu podle § 232 odst. 1, 2 tr. zák. se skládá jednak z tzv. základní skutkové podstaty ve smyslu § 232 odst. 1 tr. zák., která spočívá v úmyslném zbavení svobody jiného, a jednak z tzv. kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 232 odst. 2 tr. zák., spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví, smrti nebo jiného zvlášť závažného následku takovým činem. Způsobení smrti není znakem tzv. základní skutkové podstaty, ale okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. To znamená, že coby k těžšímu následku se k ní přihlédne i tehdy, zavinil-li ji pachatel z nedbalosti, poněvadž zákon v tomto případě nevyžaduje zavinění úmyslné [§ 6 písm. a) tr. zák.]. Protože však v posuzovaném případě byla smrt poškozeného vyvolána zaviněním ve formě úmyslu přímého, nepřicházelo ve vztahu k tomuto následku jiné právní posouzení než trestný čin vraždy podle § 219 tr. zák. Čin obviněného byl správně posouzen jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b), h) tr. zák. spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem zbavení svobody podle § 232 odst. 1 tr. zák. Otázka případného právního posouzení skutku též jako trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák., jak naznačovala státní zástupkyně ve svém vyjádření, není v daných souvislostech významná, jakkoliv se může zdát opodstatněná, poněvadž dovolání (jakož i odvolání) bylo podáno výlučně ve prospěch obviněného.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. července 2006

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková

Vydáno: 12. July 2006