JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 783/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2008 o dovolání obviněného Z. B., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 3 To 161/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 7/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 10 T 7/2008, byl obviněný Z. B. uznán vinným, že:

„dne 24 . 11 . 2007 kolem 23.15 hodin v Č. K. – N. S. rozbil kamenem skleněnou výplň okna v přízemí rodinného domu bez čp. majitelů M. a P. B., v úmyslu odcizit zde věci či peníze v hodnotě cca 20.000,- Kč vnikl dovnitř, ve vstupní hale rozbil stropní světlo, dům prohledal, avšak nestačil nic odcizit, neboť přímo na místě byl zadržen hlídkou PČR OO Český Krumlov, poškozením okna a osvětlení haly způsobil manželům M. a P. B. škodu ve výši 1.650,- Kč,

popsaného jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. 10. 2005 sp. zn. 3 T 99/2005 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 12. 2005 sp. zn. 3 To 991/2005 byl odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) odst. 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a osmi měsíců, z jehož výkonu byl propuštěn dne 17. 10. 2007“.

Takto popsané jednání obviněného nalézací soud právně posoudil jednak jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., jednak jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., a podle § 238 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti jedna měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 tr. zák. mu také uložil trest propadnutí věcí (v rozsudku přesně vyjmenovaných).

Rozsudek soudu prvého stupně napadl obviněný odvoláním, o němž Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl usnesením ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 3 To 161/2008, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný (dále případně též „dovolatel“) dovolání. Učinil tak prostřednictvím svého obhájce Mgr. J. A. a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudu nižšího stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Odmítl závěr soudů, že jeho jednání naplnilo skutkovou podstatu trestného činu porušování domovní svobody podle ustanovení § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a vyjádřil přesvědčení, že ze skutkových okolností a zjištění nevyplývá, že by došlo k naplnění některých znaků skutkové podstaty označeného trestného činu, konkrétně objektu, objektivní a subjektivní stránky.

Dovolatel nesouhlasil s postupem obou soudů, podle kterých pro naplnění objektu i objektivní stránky tohoto trestného činu a poskytnutí ochrany domovní svobody postačuje vniknutí do domu nezkolaudovaného, který je však způsobilý k užívání a je takto i užíván. Má za to, že takovým objektům nelze přiznávat ochranu domovní svobody, neboť jejich užívání je přestupkem či správním deliktem podle stavebního zákona. Za nesprávné označil poskytování ochrany domovní svobody faktickému stavu, založenému výlučně na protiprávním jednáním poškozeného. Stejně vyhodnotil argumentaci o poskytování ochrany nezkolaudovanému domu, pokud je tato ochrana fakticky poskytována rovněž příslušenství bytu či domu.

Obviněný dále namítl absenci subjektivní stránky skutku, neboť se jednalo o nemovitost neomítnutou a nebylo zřejmé, zda taková stavba může být užívána. Jeho úmysl tak mohl pokrývat pouze znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže, nikoli porušování domovní svobody. Vyslovil přesvědčení, že s ohledem na vnější vzhled budovy nelze u něj dovodit ani nepřímý úmysl. Podání uzavřel s tím, že nesprávné posouzení otázky příčetnosti má vliv na hmotněprávní posouzení jednání. Pokud by se nacházel ve stavu snížené či vyloučené příčetnosti, nenaplnil by skutkovou podstatu žádného z trestných činů, za něž byl uznán vinným.

Vzhledem k uvedenému dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám rozhodl rozsudkem tak, že skutek, pro který byl odsouzen, není trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák.

K dovolání obviněného se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně poukázal na tu skutečnost, že obviněný se původně k trestnému jednání plně doznal, dodatečně však změnil výpověď v tom smyslu, že v době činu byl pod vlivem pervitinu, ačkoli v původní výpovědi o ničem podobném nehovořil. Státní zástupce vyslovil souhlas se závěrem soudu prvého stupně, že u obviněného o žádné vymizení ani omezení příčetnosti nešlo. Stejně tak odmítl akceptovat argumentaci dovolatele týkající se povahy nemovitosti, do níž násilně vnikl v úmyslu dopustit se krádeže. Zdůraznil, že ochrana obydlí občanů ve smyslu § 238 odst. 1, 2 tr. zák. není dána skutečností, zda obydlí či jeho součást je či není zkolaudováno a zda momentálně je či není obydleno.

Státní zástupce zároveň připomenul, že otázku, zda a proč občan obývá nezkolaudovaný dům, přísluší posoudit správním orgánům, nikoli pachateli. Obviněnému bylo zřejmé, jak je dům vybaven, a právě proto do něj násilně vniknul. Státní zástupce stejně tak označil za nepřípadné tvrzení dovolatele, že neomítnutý dům vyvolává pochybnosti o tom, zda je objektem zákonné ochrany ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1, 2 tr. zák., neboť předmětem ochrany podle citovaného ustanovení trestního zákona je i příslušenství domu, jež bezprostředně neslouží k bydlení a jehož užívání není vázáno na kolaudační rozhodnutí.

V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a uložen mu trest [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaných ustanoveních zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Dovolatelem uplatněný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Pokud obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., učinil tak relevantně, neboť námitka týkající se hmotně právního posouzení zjištěného skutku by jej mohla založit. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v uvedeném směru opodstatněné; shledal však, že tomu tak není.

Dovolatel ve svém podání nezpochybňoval, že se protiprávního jednání dopustil, domáhal se však jeho posouzení, bude-li shledán pachatelem trestně odpovědným, jen jako deliktu majetkového, tedy pokusu trestného činu krádeže podle ustanovení § 8 odst. 1 k ustanovení § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. Výhrady uplatnil především ve vztahu k právní kvalifikaci zjištěného skutku jako trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. Proto je zapotřebí nejprve v obecné rovině uvést, že takového trestného činu se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá a užije-li při tomto činu násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.

Objektem tohoto trestného činu je domovní svoboda zaručená čl. 12 Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Chráněna je domovní svoboda a zásahy do této svobody jsou přípustné jen na základě zákona. Ochrana se vztahuje na ty prostory, které uživatel drží k bydlení, tj. kde má svou domácnost a své soukromí. Záleží tedy na způsobu užívání, nikoli na konstrukci stavby či jiného zařízení pro ubytování. Tímto ustanovením je chráněn jakýkoli oprávněný uživatel, nejen vlastník. Domem jiného se rozumí nejen vlastní bezprostředně obývaný dům, ale i všechny další uzavřené prostory, které tvoří příslušenství domu, jako jsou např. sklep, ostatní vedlejší místnosti, uzavřený dvůr a přilehlá ohrazená zahrada, včetně objektů, které se zde nacházejí, jako např. dřevník (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl., 6., doplněné a přepracované vydání. Praha; C. H. Beck, s. 1397, 1398).

Naproti tomu vniknutí do neobývaného bytu, např. v důsledku oprav, nebo do prázdné novostavby nezasahuje do ničí domovní svobody, a nezakládá proto trestný čin dle § 238 tr. zák. (viz Zhodnocení č. 1/1980 Sb. rozh., str. 25).

Jestliže obviněný namítl, že skutková zjištění uvedená v rozsudku soudu prvého stupně nevystihují zákonné znaky skutkové postaty trestného činu porušování domovní svobody podle ustanovení § 238 odst. 1, 2 tr. zák., zjevně mu nelze přisvědčit.

Již okresní soud se přesvědčivě vypořádal s námitkami obviněného, které směřovaly vůči správnosti závěrů o naplnění všech zákonných znaků trestného činu porušování domovní svobody. V odůvodnění svého rozhodnutí (srov. stranu 5) uvedl, že obviněný „… čin provedl s přesvědčením, že dům je již obýván, plně zařízen, tedy s vědomím, že vniknutím narušuje domovní svobodu poškozených“. Dále konstatoval, že „… dům v době činu nebyl zkolaudován, tedy čistě z právního hlediska neměl sloužit k trvalému bydlení. Pokud by jej tedy poškozený za takovým účelem používal, vystavoval by se tím nebezpečí určité sankce ve správním řízení. To však nemůže znamenat, že by takové obydlí s ohledem na formální neprovedení kolaudace, nebylo chráněno ustanovením § 238 tr. zák.“. Zdůraznil, že „… zmíněné zákonné ustanovení poskytuje ochranu nejen samotnému domu či bytu, ale i dalším prostorám k bydlení sloužícím, resp. tvořícím příslušenství bytu nebo domu. Trestného činu porušování domovní svobody se dopouští i pachatel, který pouze vnikne na uzavřený dvůr u rodinného domu či rekreačního objektu, pokud vnikne například do kůlny na zahradě u domu či chaty … Z logiky věci se jeví být protismyslným, aby takovéto prostory požívaly ochrany podle § 238 tr. zák., zatímco dostavený, plně vybavený a fakticky užívaný rodinný dům (pouze nezkolaudovaný) nikoli“.

Stejně tak tento soud odmítl argumentaci obhajoby o možné snížené příčetnosti nebo dokonce úplné nepříčetnosti obviněného poukazem na výpovědi svědků J. J. a B. K., kteří shodně uvedli, že obviněný „… nejevil vůbec žádné známky ovlivnění alkoholem či drogou, nic takového ani neuváděl. Naopak měl kontakt s realitou, přiléhavě reagoval, odpovídal na jejich otázky“.

Správnosti těchto názorů okresního soudu přisvědčil i soud odvolací, který mimo jiné konstatoval (srov. strany 4 a 5 odůvodnění jeho usnesení), že „... i když v daném případě vnikl obviněný do rozestavěného domu, vždy je nutné s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu posuzovat míru rozestavěnosti tohoto domu“. Za zásadní považoval otázku, „… zda a do jaké míry tento jakkoli rozestavěný dům či byt jeho majitel či jiný oprávněný uživatel užívá a nakolik takovýmto užíváním domu či bytu realizuje práva vyplývající z jeho domovní svobody“. Tuto otázku pak řešil ze subjektivního pohledu oprávněné osoby, přičemž zdůraznil, že „… poškozený vnímal vniknutí obviněného do svého domu jako zásah do své domovní svobody“.

Námitku obviněného, že se trestné činnosti dopustil jako nepříčetný pachatel, také tento soud označil jako nedůvodnou a zjevně účelovou, přičemž ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že „… šlo ze strany obviněného o zjevně připravenou akci, … na místě činu byl zadržen s kuklou na hlavě, rukavicemi na rukách, respektive se zavazadly …“, a akcentoval, že si obviněný „… objekt prakticky předem vytipoval“.

Nejvyšší soud považuje tyto závěry soudů obou stupňů za správné, výstižné a přiléhavé. V posuzovaném případě šlo sice o nezkolaudovanou novostavbu, která však měla vsazená okna i dveře, byla částečně oplocená a řádně zajištěná. Také její interiér byl vybaven jako standardní domácnost, včetně postelí, lůžkovin, elektroniky apod. Nešlo tedy o nezabezpečenou stavbu bez oken, dveří, nebo dokonce bez střechy. Důležité je rovněž zjištění, že šlo o stavbu řádně zajištěnou i v době nepřítomnosti jejího vlastníka, pravidelně nebo příležitostně využívanou a umožňující v ní vést domácnost a trávit soukromí. Samotný fakt, že novostavba rodinného domku v době činu ještě nebyla zkolaudovaná a z ryze právního hlediska ještě neměla sloužit k trvalému bydlení, nemůže znamenat, že by takové obydlí nebylo chráněno ustanovením § 238 tr. zák. Proto násilné vniknutí cizí osoby do takového obydlí poškození právem považovali za citelný zásah do jejich domovní svobody, která tak byla porušena ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1, 2 tr. zák.

Soudům obou stupňů je třeba přisvědčit i v jejich závěru, že obviněný se v době spáchání skutku nenacházel ve stavu snížené nebo dokonce vyloučené příčetnosti. Na čin se předem připravil, napadený objekt si vytipoval, vybavil se kuklou, rukavicemi a zavazadly, při zadržení na místě činu měl kontakt s realitou, přiléhavě reagoval a odpovídal na otázky zasahujících policistů. Při takovém lucidním jednání dovolatele nemohly jeho výhrady obstát a případná aplikace § 12 tr. zák. nepřicházela v úvahu.

Ve vztahu k subjektivní stránce jednání obviněného soudy obou stupňů učinily zjištění, která svědčí o jeho úmyslném zavinění. Soud prvního stupně správně zdůraznil (srov. stranu 5 odůvodnění jeho rozsudku), že „… obou trestných činů se obžalovaný dopustil ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák. … Forma zavinění vyplývá ze způsobu provedení činu, prvotní výpovědi obžalovaného z přípravného řízení, jakož i výpovědí svědků“. S takovou argumentací se ztotožnil i soud odvolací (srov. strany 3 a 4 odůvodnění jeho usnesení) a za správnou ji považuje (v souvislosti se všemi již shora zdůrazněnými okolnostmi činu) také soud dovolací.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že výhrady obviněného nemají opodstatnění. Soudy obou stupňů v souladu se zákonem přesvědčivě vyložily a správně odůvodnily své závěry z hlediska použité právní kvalifikace, když v jednání obviněného shledaly naplnění skutkových podstat jak trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., tak trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák.

Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost, posuzováno z hledisek kritérií § 3 odst. 2, 4 tr. zák., není rozhodně zanedbatelný a evidentně překračuje stupeň nepatrný. Soudy obou stupňů přihlédly nejen ke způsobu provedení činu, k intenzitě, jakou byl porušen zájem chráněný v citovaných ustanoveních trestního zákona, k charakteru užitého násilí, k pohnutce pachatele, k okolnostem zjištěným o jeho osobě, apod.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. června 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Marie Slaná

Vydáno: 25. June 2008